Regulæ Juris - Regulæ Juris

Regulæ Juris,^[1] také hláskoval Regulae - a - Iuris (Latinsky „Rules of Law“) je obecný termín pro obecná pravidla nebo principy výklad kanonických zákonů z katolický kostel. I když již nemají závaznou právní sílu od Kodex kanonického práva z roku 1917 zrušen pro ně zůstávají dobrými právními zásadami používanými v tlumočení kanonického práva.

Kanonické použití

Ve specifickém smyslu však regulovat juris jsou některé základní zákony v podobě právní maxima památník v Corpus Iuris Canonici, zahrnující 11 těchto Papež Řehoř IX umístěna na konci páté Kniha Decretals a 88 to Papež Bonifác VIII umístěn v konečném názvu Liber Sextus Decretalium.

Tato pravidla jsou odpočty, spíše než opakování právních principů v ústavách nebo rozsudcích, několika zákonů týkajících se stejného předmětu, které byly následně vyhrazeny pro závěrečné názvy výše zmíněných dvou knih, napodobující pořadí Justiniánský zákoník, konkrétně Strávit, Liber l, Titulus 17.

Zatímco regulovat juris jsou velmi důležité, několik obecných zásad je bez určité výjimky. Nějaký regulovat juris jsou použitelné ve všech věcech a v jiných pouze na soudní procesy, benefice atd.; následující příklady omezené použitelnosti pocházejí z Liber Sextus Decretalium:

„Nikdo se nemůže držet nemožného.“ (6)
„Čas neléčí to, co bylo neplatné od začátku.“ (18)
„Co není povoleno žalovanému, je žalobci odepřeno.“ (32)
„Co jeden nesmí dělat svým vlastním jménem, to nemůže dělat přes jiné.“ (47)

88 papeže Bonifáce VIII

Následující 88 právní dikty, axiomy nebo zásady zahrnují De Regulis Juris vyhlášen v roce 1298 Papež Bonifác VIII.

1	Beneficium ecclesiasticum non potest licite sine institute canonica obtineri.	Církevní beneficium nelze získat legálně bez kanonické instituce.
2	Majitel malae fidei ullo tempore non praescribit.	Žádný předpis pro držitele špatné víry.
3	Sine possessione praescriptio non procedit.	Žádný předpis bez držení.
4	Peccatum non dimittitur nisi restituatur ablatum.	Žádné odpuštění hříchu, pokud nedojde k restituci.
5	Peccati venia non datur nisi correcto.	Neexistuje odpuštění, pokud hříšník neopravil své způsoby.
6	Nemo potest ad nemožný obligari.	Nikdo není povinen udělat nemožné.
7	Privilegium personale personam sequitur et extinguitur cum persona.	Po osobě následuje osobní privilegium; končí to, když člověk zemře.
8	Semel malum semper praesumitur esse malum.	Kdo udělá špatně jednou, předpokládá se, že je vždy provinilcem. (Kdo se jednou ze zlomyslnosti pokazí, předpokládá se, že je zlovolný.)
9	Ratum quis habere non potest quod eius nomine non est gestum.	Nikdo nemůže ratifikovat to, co se nestalo jeho jménem a prostřednictvím jeho mandátu. (Nikdo nemůže ratifikovat to, k čemu neměl mandát.)
10	Ratihabitionem retrotrahi et mandato non est dubium comparari.	Ratifikace může být zpětná; může se rovnat mandátu.
11	Cum sunt partium iura obscura reo fovendum est potius quam actori.	Pokud jsou práva stran nejasná, měl by být obviněný upřednostněn před žalobcem.
12	In iudicii non est akceptio personarum habenda.	V rámci soudního řízení není žádné osobě poskytována žádná zvláštní výhoda. (Všichni jsou si před soudem rovni.)
13	Ignorantia facti non iurii excusat.	Neznalost skutečnosti představuje výmluvu; neznalost práva ne.
14	Cum quis in ius alterius uspěl iustam ignorantiae causam habere censetur.	Když někdo uspěje v právech jiného, předpokládá se, že má dobrý důvod hájit nevědomost.
15	Odia restringi et favores convenit ampliari.	Cokoli odporného by mělo být omezeno; cokoli je příznivé, by mělo být rozšířeno.
16	Decet beneficium concessum a Principe esse mansurum.	Je vhodné, aby benefice daná princem měla zůstat. (Přízeň, kterou nadřízený jednou udělil, by měla mít stabilitu.)
17	Indultum a iure beneficium non est alicui auferendum.	Když zákon poskytuje dávku, nikdo by ji neměl odnést. (Lásku udělenou zákonem by neměl nikdo odnést.)
18	Non firmatur tractu temporis quoad ab initio non subsistit.	Postupem času se situace, která neměla právní základ, napraví. (To, co bylo na začátku nezákonné, se s postupem času nestane legálním.)
19	Non est sine culpa qui rei quae ad se non pertinet se immiscet.	Pokud někdo zasahuje do podnikání, které není jeho vlastní, není bez chyby. (Zasahovat do podnikání třetí strany znamená přijmout odpovědnost.)
20	Nullus pluribus uti defensionibus prohibetur.	Nikomu není zakázáno používat několik obran.
21	Quod semel placuit amplius displicere non potest.	Co bylo jednou schváleno, nelze později zamítnout.
22	Non debet aliquis alterius odio praegravari.	Nikdo nesmí být souzen nepříznivě, protože ho někdo nenávidí. (V soudním řízení musí být vyloučeny emoční předsudky.)
23	Sine culpa, nisi subsit causa non est aliquis puniendus.	Kdo není vinen, neměl by být potrestán; mohou mu však být znevýhodněny, pokud existuje trvalá příčina.
24	Quod quis mandato facit iudicis, dolo facere non videtur, cum habeat parere neede.	Když někdo něco dělá na rozkaz soudce; nemůže jednat ze zlomyslnosti, protože musí poslouchat soudce.
25	Mora sua cuilibet nociva est.	Kdo se zdržuje, škodí si.
26	Ea quae fiunt a iudice si ad eius non spectant officium non subsistunt.	Cokoli soudce dělá mimo rámec své funkce, nemá žádnou právní sílu.
27	Scienti et agreeienti non fit iniuria neque dolus.	Kdo ví a souhlasí, nemá důvod si stěžovat na zranění nebo zlobu.
28	Quae a iure communi přemrštěný nequaquam adsequentiam sunt tradenda.	Cokoli je nad rámec obecného práva, nesmí být dále rozšiřováno.
29	Quod omnes tangit debet ab omnibus probari.	Co se týká všech, musí všichni schválit.
30	In obscuris minimum est sekvence.	Pokud je význam nejasný, sníží se povinnost na minimální význam.
31	Eum qui certus est certiorari ulterius non oportet.	Pokud to někdo s jistotou ví, není třeba ho dále informovat.
32	Non licet actori quod reo licitum non exsistit.	Žalobce nesmí dělat to, co není dovoleno obviněnému.
33	Mutare quis consilium non potest in alterius detrimentum.	Nikdo nemůže změnit svůj názor (záměr) na úkor jiného.
34	Obecně podle zvláštní odchylky.	Zvláštní má přednost před obecným. (Diecézní zákony, pokud to není v rozporu, mají přednost před univerzálními zákony.)
35	Plus semper v se continet quod est minus.	Čím více zahrnuje, tím méně. (Pokud člověk dokáže větší věc, jistě se dá udělat i menší.)
36	Pro possessore habetur qui dolo desiit possidere.	Pokud někdo zlovolně opustil majetek, je držen jako vlastník. (Nikdo se nemůže osvobodit od povinností nebo závazků vlastníka tím, že se zlomyslně vzdá stavu vlastnictví.)
37	Využití na jednorázový non debet vitiari.	Užitečné nesmí být stiženy zbytečnými.
38	Ex eo non debet quis fructum contrais quod nisus extitit impugnare.	Nikdo by neměl těžit z něčeho (zákon, dokument, skutečnost), které sám dříve napadl.
39	Cum quid prohibetur, prohibentur omnia quae sequuntur ex illo.	Když je něco zakázáno, je zakázáno všechno, co z toho vyplývá.
40	Pluralis locutio duorum numero est contenta.	Jakákoli řeč v množném čísle odkazuje na dvě (alespoň).
41	Imputari ei non debet per quem non stat si non fiat quod per eum fuerat faciendum.	Nikdo by neměl být obviňován z toho, že neudělal to, co musel, když možnost, že to udělá, nezávisí na něm.
42	Accessorium naturam sequi congruit principis.	Příslušenství sleduje povahu jistiny.
43	Tichý souhlas videtur.	Kdo mlčí, zdá se, že souhlasí.
44	Je docela tichý, ne fatetur, sed nec utique negare videtur.	Kdo mlčí, nic nevyznává, ale ani nic nepopírá.
45	Inspicimus in obscuris quod est verisimilius, vel quod plerumque fieri consuevit.	V temných věcech bychom se měli držet toho, co je pravděpodobnější nebo co je obvyklejší.
46	Je qui in ius successced alterius, eo iure quo ille uti debebit.	Když někdo uspěje v právech druhého, má stejná práva jako ten druhý.
47	Praesumitur ignorantia ubi scientia non probatur.	Nevědomost se předpokládá, pokud nejsou prokázány znalosti.
48	Locupletari non debet aliquis cum alterius iniuria vel iactura.	Nikdo by neměl těžit ze zranění nebo selhání jiného.
49	In poenis benignior est interpretatio facienda.	Ve věcech pokut je benignější výklad správný.
50	Actus legitimi conditionem non recipiunt neque diem.	Některé právní akty nelze omezit uložením podmínky nebo lhůty.
51	Semel Deo dicatum non est ad usus humanos ulterius transferendum.	Jakmile je dáno Bohu, nemělo by se to přenášet na použití člověkem.
52	Non praestat impedimentum quod de iure non sortitur effectum.	Úkon, který je na začátku neplatný, nemůže být později právní překážkou.
53	Cui licet quod est plus licet utique quod est minus.	Kdo může dělat více, může dělat méně.
54	Qui prior est tempore potior est iure.	Ten první v čase má silnější právo.
55	Qui sentit onus sentire debet commodum et contra.	Kdo cítí břemeno, měl by cítit také pohodlí. (Zátěž a úleva, výhody a nevýhody vyplývající ze stejného práva nebo právní situace musí jít společně.)
56	In re communi potior est conditio prohibentis.	Pokud jsou práva držena společně, negativní hlasování převáží všechny ostatní. (Pokud má více než jedna osoba společné právo s ostatními, rozhodnutí vyžaduje jednomyslnost.)
57	Contra eum qui legem dicere potuit apertius est interpretatio facienda.	V případě pochybností by veškeré tlumočení mělo jít proti tomu, kdo měl mluvit jasně.
58	Non est obligatorium contra bonos mores praestitum iuramentum.	Přísaha proti dobrým mravům není závazná.
59	Dolo facit qui petit quod restituere oportet eumdem.	Okamžitá žádost o to, co musí být restituováno, znamená odhalit zákeřný záměr.
60	Non est in mora qui potest exceptione legitima se tueri.	Někdo, kdo se může bránit legitimní výjimkou, by neměl být vyčítán za zpoždění. (Tj. Protože by se stejně omluvil.)
61	Quod ob gratiam alicuius conceditur non est in eius dispendium retorquendum.	Cokoli je dáno ve prospěch druhého, by nemělo být obráceno k jeho nevýhodě.
62	Nullus est consilio, dummodo podvodolentum non fuerit obligatur.	Z poskytnuté rady nevyplývá žádná odpovědnost, pokud nebyla podvodná.
63	Výjimka obiiciens non videtur de intence adversarii confiteri.	Přesunutí výjimky není uznáním obvinění. (Obviněný může použít i protichůdné výjimky.)
64	Quae contra ius fiunt, debent utique profectis haberi.	Cokoli, co se děje v rozporu se zákonem, by mělo být považováno za neplatné (tj. Pokud se tak nestane, vadné).
65	In pari delicto et causa potior est conditio possidentis.	Pokud jsou věci stejné, vlastník má silnější právo.
66	Cum non stat per eum ad quem pertinet quominus conditio impleatur, haberi debet perinde ac si impleta fuisset.	Pokud je osoba povinna podmínku splnit, ale možnost takového jednání na ní nezávisí, měla by být podmínka považována za splněnou.
67	Quod alicui suo non licet nomine nec alieno licebit.	Když je někomu zakázáno něco dělat, nemůže ze zákazu uniknout tím, že to udělá pro někoho jiného.
68	Potest quis per alium quod potest Facere per seipsum.	Cokoli může někdo udělat sám, může to udělat jiný (pokud nelze delegovat pravomoc jednat).
69	In malis promissis fides non expedit observari.	Slib, že uděláme něco špatného, nevyvolává povinnost být věrný.
70	V alternativis debitoris est electio et sufficit alterum adimpleri.	V případě alternativních povinností je dlužník oprávněn vybrat si jednu z nich; provedením jednoho může uspokojit všechny závazky.
71	Qui ad agendum allowtitur est ad excipiendum multo magis allowtendus.	Každý, kdo má právo žalovat, má ještě větší právo vznést výjimku.
72	Qui facit per alium est perinde ac si faciat per seipsum.	Když někdo jedná prostřednictvím jiného (zástupce, zástupce, agenta), je stejně odpovědný, jako kdyby to udělal sám.
73	Factum legitimum retrotrahi non debet, licet casus postea eveniat a quo non potuit inchoari.	Platnou právní transakci nelze zrušit z důvodu neplatného faktoru, který vznikl později.
74	Quod alicui gratiose conceditur trahi non debet ab aliis in exemplum.	Milostivý ústupek někomu by neměl být druhým citován jako precedens.
75	Frustra sibi fidem quis postulat ab eo servari, cui fidem a se praestitam servare recusat.	Nikdo by neměl žádat druhého o věrné dodržování, pokud není věrný svým povinnostem vůči druhému. (Ten, kdo poruší víru vůči svému partnerovi, nemá právo požadovat, aby byl věrný.)
76	Delictum personae non debet in úkor Ecclesiae redundare.	Trestný čin osoby by neměl být újmou (způsobením újmy) církvi. (Církev by neměla trpět kvůli osobnímu provinění.)
77	Rationi congruit ut succedat in onere qui substiturur in honore.	Je fér, že když někdo uspěje po jiném na čestném místě, měl by nést břemeno, které s sebou nese.
78	V argumentum trahi nequeunt quae propter je nutné alikvótní sunt koncese.	Pokud je koncese vyrobena z nutnosti, nemůže sloužit jako legitimní precedens.
79	Nemo potest plus iuris transferre v alium quam sibi ipsi competere diagnoscatur.	Nikdo nedává druhému více práva než tomu, co má.
80	In toto partem non est dubium contineri.	Není pochyb o tom, že část je obsažena v celku.
81	In generali concessione veniunt ea quae quis esset verisimiliter in specie concessurus.	Obecný grant neobsahuje ty konkrétní ústupky, které nadřízený nikdy pravděpodobně nedal.
82	Qui contra ius mercatur bonam fidem praesumitur non habere.	U těch, kdo vyjednávají proti zákonu, se předpokládá nedostatek dobré víry.
83	Bona fides non patitur ut semel exactum iterum exigatur.	Pokusit se vynutit si dvakrát stejnou povinnost je proti dobré víře.
84	Cum quid una vita proibetur alicui ad id alia non debet allowti.	Jakmile je zakázáno, je zakázáno ve všech směrech.
85	Contractus ex konvenční legem accipere diagnoscuntur.	Smlouvy jsou zákonem samy pro sebe.
86	Damnum quod quis sua culpa sentit sibi debet non aliis imputare.	Pokud někdo udělá něco špatného, měl by si sám za sebe vinit škodu, kterou utrpí.
87	Infamibus portae non pateant dignitatum.	Důstojnosti jsou uzavřeny pro osoby se špatnou pověstí.
88	Certum est quod je committit in lege, qui legis verbum complectens, contra legis nititur voluntatem.	Ti, kdo dodržují literu zákona, ale proti úmyslu zákona, jsou skutečně v rozporu se zákonem.

Uvedeny v Řím na Svatého Petra Pátý den Nones března ve čtvrtém roce našeho pontifikátu - Bonifác VIII

Viz také

Reference

^ Anaklet Reiffenstuel, Jus Canonicum Universum: Complectens Tractatum de Regulis Juris, Sv. 7 (Paříž: Louis Vivès, 1870), str. 1, ¶3.

Tento článek včlení text z publikace nyní v veřejná doména: Katolický kostel; Papež Bonifác VIII. (1881) [1298]. „De regulis iuris“. Ve Friedbergu, Emil; Richter, Aemilius Ludwig (eds.). Corpus iuris canonici (v latině). 2 (Lipsiensis secundae ed.). Lipsiae: Bernhardi Tauchnitz. cols. 1122–1124. OCLC 693947940.
Tento článek včlení text z publikace nyní v veřejná doména: Meehan, Andrew (1911). "Regulæ Juris ". V Herbermann, Charles (ed.). Katolická encyklopedie. 12. New York: Robert Appleton Company.

[1] Anaklet Reiffenstuel, Jus Canonicum Universum: Complectens Tractatum de Regulis Juris, Sv. 7 (Paříž: Louis Vivès, 1870), str. 1, ¶3.

[1]