Církevní latina - Ecclesiastical Latin

Církevní latina
Církevní latina, liturgická latina
Rodilý kNikdy se nemluví rodným jazykem; jiná použití se značně liší podle období a umístění
VyhynulýStále se používá k mnoha účelům, většinou jako liturgický jazyk z Římský obřad z katolický kostel, stejně jako v Anglikánské církve, Luteránské církve, a Metodistické církve.[1] Používá se také v Západní ortodoxní obřad z Východní pravoslavná církev.[2]
latinský
Oficiální status
Úřední jazyk v
  Svatý stolec
Kódy jazyků
ISO 639-3–
GlottologŽádný
Tento článek obsahuje IPA fonetické symboly. Bez řádného podpora vykreslování, možná uvidíte otazníky, rámečky nebo jiné symboly namísto Unicode postavy. Úvodní průvodce symboly IPA najdete v části Nápověda: IPA.

Církevní latina, také zvaný Církevní latina, Liturgická latina nebo Italská latina, je forma latinský původně vyvinut k diskusi Pomyslel si Christian a později použit jako lingua franca podle Středověký a Brzy moderní vyšší třída Evropy. Obsahuje slova z Vulgární latina a Klasická latina (stejně jako řecký a hebrejština ) znovu zamýšleno s křesťanským významem.[3] Je méně stylizovaná a rigidní ve formě než klasická latina, sdílí slovní zásobu, formy a syntaxi a současně obsahuje neformální prvky, které s jazykem vždy byly, ale které literární autoři klasické latiny vždy vyloučili.[4]

Jeho výslovnost byla částečně standardizována na konci 8. Století během Karolínská renesance jako část Karel Veliký Reformy školství a tato nová výslovnost dopis po písmenu, používaná ve Francii a Anglii, byla přijata v Iberii a Itálii o několik století později.[5] Jak čas plynul, výslovnost se lišila v závislosti na místním lidovém jazyce, což vedlo k dokonce velmi odlišným formám, jako je tradiční anglická výslovnost latiny, který je nyní z velké části opuštěn kvůli čtení latinských textů. V rámci katolický kostel a jistě protestant kostely, jako např Anglikánská církev, výslovnost založená na moderním Italská fonologie stal se obyčejný během 20. století.

Církevní latina byla jazykem liturgické obřady v katolický kostel, stejně jako Anglikánská církev, Lutheran Church, Metodistická církev a v Západní obřad z Východní pravoslavná církev.[2] Dnes je církevní latina primárně používána v oficiálních dokumentech katolické církve v Tridentská mše a duchovenstvo se tomu stále učí.[3][1]

Církevní latina, která se používá v teologických pracích, liturgických obřadech a dogmatických prohlášeních, se liší ve stylu: syntakticky jednoduchá v Vulgate Bible, hieratický (velmi zdrženlivý) v Roman Canon z Hmotnost, strohé a technické v Tomáš Akvinský je Summa Theologica, a elegantní (syntakticky složitý) v Papež Jan Pavel II encyklika Fides et Ratio.

Používání

Pozdní použití starožitností

Používání latiny v církvi začalo na konci čtvrtého století[6] s rozdělením římské říše po Císař Theodosius v roce 395. Před tímto rozdělením byla řečtina primárním jazykem církve i jazykem východní polovina římské říše. Po rozdělení se časným teologům líbí Jerome přeložil řecké a hebrejské texty do latiny, dominantního jazyka EU Západořímská říše. Ztráta řečtiny v západní polovině římské říše a ztráta latiny ve východní polovině římské říše nebyly okamžité, ale změnily jazykovou kulturu i vývoj církve.[7] Co zvlášť odlišuje církevní latinu od klasické latiny, je její užitečnost jako jazyka pro překlad, protože si půjčuje a přizpůsobuje konstrukce a půjčuje si slovní zásobu z koine Řek, zatímco přizpůsobuje význam některých latinských slov významům v koine Řecké originály, které jsou někdy samy o sobě překlady hebrejských originálů.[6]

Středověké použití

Zpočátku nebyl žádný rozdíl mezi latinou a skutečnou románskou lidovou mluvou, ta první byla jen tradiční psanou formou druhé. Například ve Španělsku v devátém století byl ⟨saeculum⟩ jednoduše správný způsob hláskování [sjeglo], což znamená „století“. Spisovatel by to vlastně nečetl nahlas jako / sɛkulum / víc, než kdyby dnes mluvčí angličtiny vyslovil ⟨knight⟩ jako * / knɪxt /.[8]

Mluvená verze církevní latiny byla vytvořena později v průběhu Karolínská renesance. Britský učenec Alkuin, za úkol Karel Veliký se zlepšením standardů latinského psaní ve Francii předepsal výslovnost založenou na poměrně doslovném výkladu latinského pravopisu. Například při radikální přestávce od tradičního systému bylo nyní třeba slovo „irviridiarium⟩„ sad “číst nahlas přesně tak, jak bylo hláskováno, spíše než * / verdʒjær / (později hláskováno jako Stará francouzština veselší). Karolínské reformy brzy přinesly novou církevní latinu z Francie do jiných zemí, kde se mluvilo o Romance.

Využití během reformace a v moderních protestantských církvích

Používání latiny v západní církvi pokračovalo do Raně novověké období. Jeden z Martin Luther principy Reformace měl mít služby a náboženské texty v společný jazyk, spíše než latina, jazyk, kterému v té době rozuměl pouze duchovní. Protestanti upustili od používání latiny ve službách, avšak protestantští duchovní se museli učit a rozumět latině, protože to byl jazyk vyššího učení a teologického myšlení až do osmnáctého století.[9] Po Reformace, v Luteránské církve, Latina byla zachována jako jazyk mše pro všední dny, i když pro nedělní sobotu, Deutsche Messe bylo řečeno.[10] v Ženeva, mezi Reformované církve, "osoby volané před konzistoř prokázat svou víru odpověděl recitováním Paternoster, Ave Mariaa Krédo v latině. “[10] V Anglikánská církev, Kniha společné modlitby vyšlo v latině vedle angličtiny.[1] John Wesley, zakladatel Metodistické církve „použitý latinský text v naukách“,[1] tak jako Martin Luther a John Calvin udělal v jejich době.[1] Při výcviku protestantských duchovních v Württemberg, stejně jako v Porýní, univerzity vyučovaly studenty božství v latině a jejich zkoušky byly prováděny v tomto jazyce.[10] University of Montauban pod reformovanou záštitou požadovala, aby seminaristé dokončili dvě teze, přičemž jedna byla v latině, a proto byli reformovaní ministři „latinsky vyškoleni“, srovnatelní s římskokatolickými seminaristy.[10]

Moderní katolické použití

Církevní latina je i nadále úředním jazykem římskokatolické církve. Rada se rozhodla povolit používání jiných jazyků než latiny Hmotnost aby se církev a její hodnoty vztahovaly k moderní kultuře.[11] Církev však stále vydává své oficiální liturgické texty v latině, které poskytují jediný jasný referenční bod pro překlady do všech ostatních jazyků. Totéž platí pro oficiální texty církevní právo a mnoho dalších doktrinálních a pastoračních sdělení a směrnic Svatého stolce, jako např encyklické dopisy, motu proprios a prohlášení ex cathedra.[3] Papež Benedikt XVI dal své nečekané rezignační řeč v latině.[12]

Svatý stolec po několik století obvykle vypracovával dokumenty v moderním jazyce, ale autoritativní text publikovaný v Acta Apostolicae Sedis, je obvykle v latině. Některé texty mohou být zpočátku publikovány v moderním jazyce a po vydání této latinské verze mohou být později revidovány podle latinské verze (nebo „editio typica“). Například Katechismus katolické církve byl vypracován a publikován v roce 1992 ve francouzštině. The latinský text se objevil až o pět let později, v roce 1997, a francouzský text byl opraven tak, aby odpovídal latinské verzi, která je považována za oficiální text. Oddělení latinského jazyka Státního sekretariátu Vatikánu (dříve Secretaria brevium ad principes et epistolarum latinarum) je pověřen přípravou papežských a kuriálních dokumentů v latině. Občas je oficiální text zveřejněn v moderním jazyce, například ve známém ediktu Tra le sollecitudini[13] (1903) od Papež Pius X. (v italštině) a Mit brennender Sorge (1937) od Papež Pius XI (v němčině).

Platné pravidlo o používání latiny v EU Eucharistická liturgie Římský obřad státy Hmotnost je oslavován buď v latině, nebo v jiném jazyce, pokud liturgický použité texty byly schváleny podle zákonné normy. Kromě oslav mše, které jsou naplánovány církevními úřady v jazyce lidu, mají kněží vždy a všude povoleno slavit mši v latině.[14]

Srovnání s klasickou latinou

Viz také: Latinský pravopis a výslovnost § Církevní výslovnost, a Latinská regionální výslovnost

Mezi klasickou latinou a církevní latinou není mnoho rozdílů. Církevní latinu lze porozumět znalostem latiny klasických textů, protože hlavní rozdíly mezi nimi jsou ve výslovnosti a pravopisu a ve slovní zásobě.

V mnoha zemích lidé, kteří mluví latinsky pro liturgické nebo jiné církevní účely, používají výslovnost, která se v Římě stala tradiční, tím, že písmům dává hodnotu, kterou mají v moderní italština ale bez rozlišení mezi otevírat a zavírat „E“ a „O“. „AE“ a „OE“ splývají s „E“; před nimi a „I“, „C“ a „G“ se vyslovují / t͡ʃ / (Anglicky „CH“) a / d͡ʒ / (Anglicky „J“). "TI" před samohláskou se obecně vyslovuje / tsi / (pokud tomu předchází „S“, „T“ nebo „X“). Tito mluvčí vyslovují souhláskové „V“ (nepíše se jako „U“) jako /proti/ jako v angličtině a dvojité souhlásky se vyslovují jako takové. Rozdíl v klasické latině mezi dlouhými a krátkými samohláskami je ignorován a místo „macron“, vodorovné čáry k označení dlouhé samohlásky, je pro přízvuk použit akutní přízvuk. První slabika dvouslabičných slov je zdůrazněna; delšími slovy, nad zdůrazněnou samohláskou je kladen akutní přízvuk: adorémus „zbožňujme“; Dómini „Pána“.[15]

Jazykové materiály

Celý text Bible v latině, revidovaná Vulgate, se objevuje na Nova Vulgata - Bibliorum Sacrorum Editio.[16] Nový advent[17] dává celou Bibli, ve verzi Douay, verš po verši, doprovázený vulgátskou latinou každého verše.

V roce 1976 Nadace Latinitas[18] (Opus Fundatum Latinitas v latině) byla založena Papež Pavel VI podporovat studium a používání latiny. Její sídlo je v Vatikán. Nadace vydává stejnojmenný čtvrtletně v latině. Nadace také vydala 15 000 slov italsko-latinsky Lexicon recentis latinitatis (Slovník nedávné latiny), který poskytuje latinské ražení mincí pro moderní koncepty, jako je kolo (birota), cigareta (fistula nicotiana), počítač (instrumentum computatorium), kovboj (armentarius), motel (deversorium autocineticum), šampon (capitilavium), stávka (operistitium), terorista (tromokraty), ochranná známka (ergasterii nota), nezaměstnaná osoba (pozvat otiosus), valčík (chorea Vindobonensis), a dokonce i minisukni (tunicula minima) a teplé kalhoty (brevissimae bracae femineae). Na stránce se objeví asi 600 takových výrazů z knihy[19] vatikánského webu. Nadaci Latinitas nahradila Papežská akademie latiny (latinský: Pontificia Academia Latinitatis) v roce 2012.

Aktuální použití

Viz také: Kánonické právo katolické církve

Latina zůstává úředním jazykem EU Svatý stolec a Římský obřad katolické církve.[20] Do šedesátých let a ještě později na římských vysokých školách, jako je gregorián, římský katolík kněží studoval teologii pomocí učebnic latiny a vyučovacího jazyka v mnoha semináře byla také latina, která byla považována za jazyk církevních otců. Používání latiny v pedagogika a v teologickém výzkumu však od té doby poklesl. Nicméně, církevní právo vyžaduje, aby seminární formace zajišťovala důkladné školení v latině,[21] i když „používání latiny v seminářích a na pontifikálních univerzitách nyní upadalo do zániku.“[22] Latina se stále mluvila na nedávných mezinárodních setkáních římskokatolických vůdců, jako je např Druhý vatikánský koncil a stále se používá v konkláve zvolit nový Papež. Desátý obyčejný Valné shromáždění biskupské synody v roce 2004 byla nejnovější skupina pro diskuse v latinském jazyce.

Ačkoli je latina tradičním liturgickým jazykem římské (latinské) církve, od liturgických reforem, které následovaly po Druhém vatikánském koncilu, převládalo liturgické používání mateřského jazyka. liturgické právo pro Latinský kostel tvrdí, že Hmotnost mohou být slaveny buď v latině, nebo v jiném jazyce, ve kterém byly právoplatně schváleny liturgické texty přeložené z latiny.[23] Povolení udělené pro další používání Tridentská mše ve své podobě z roku 1962 povoluje používání lidového jazyka při ohlašování čtení Písma po prvním čtení v latině.[24]

V historických protestantských církvích, jako je Anglikánské společenství a Luteránské církve, Církevní latina je občas zaměstnána na zpívaných oslavách Hmotnost.[1]

Viz také

Reference

Citace

  1. ^ A b C d E F Cross, Frank Leslie; Livingstone, Elizabeth A. (2005). Oxfordský slovník křesťanské církve. Oxford University Press. p. 961. ISBN  9780192802903. Druhý vatikánský koncil prohlásil, že v liturgii má být zachováno používání latiny, přestože bylo uděleno povolení k určitému používání lidové mluvy; ve výsledku téměř úplně zvítězilo používání lidového jazyka, ačkoli oficiální knihy nadále vycházejí v latině. V anglikánské církvi nebyly latinské verze Knihy obyčejných modliteb nikdy široce používány, ačkoli například John Wesley používal latinský text v naukách. Možnost používat tradiční latinské texty při zpívané bohoslužbě si zachovaly sbory v anglikánské i luteránské církvi.
  2. ^ A b „O liturgii západního obřadu | Antiochijská pravoslavná křesťanská arcidiecéze“. antiochian.org. Citováno 2017-12-30.
  3. ^ A b C „CATHOLIC CONTROL: Church Latin“. www.newadvent.org. Citováno 2018-11-27.
  4. ^ Collens, Primer církevní latiny, str. vi
  5. ^ Wright, Roger (1982). Pozdní latina a rané románky ve Španělsku a karolínské Francii. ARCA (klasické a středověké texty, referáty a monografie). 8. Liverpool: Francis Cairns. ISBN  9780905205120.
  6. ^ A b Collins, Primer církevní latiny, str. vi
  7. ^ Leonhardt, Jürgen (2013). Latina: Příběh světového jazyka. Mnichov: Harvard University Press. p. 94. ISBN  978-0-674-05807-1.
  8. ^ Wright, Roger (1982). Pozdní latina a rané románky ve Španělsku a karolínské Francii. Liverpool: Francis Cairns. str. 44–50. ISBN  0-905205-12-X.
  9. ^ Janson, Tore (2007). Natural History of Latin: The Story of the World's Success Language. Oxford University Press. p. 126. ISBN  978-0199214051.
  10. ^ A b C d Waquet, Françoise (2002). Latinsky, nebo Říše znamení: Od šestnáctého do dvacátého století. Verso. p. 78. ISBN  9781859844021.
  11. ^ „Druhý vatikánský koncil | Římskokatolické dějiny [1962–1965]“. Encyklopedie Britannica. Citováno 2018-11-27.
  12. ^ Podívejte se na kanál katolické zpravodajské služby.
  13. ^ „Instrukce Tra Le Sollecitudini o duchovní hudbě“. Bulletin Adoremus. 22. listopadu 1903.
  14. ^ „Instrukce Redemptionis Sacramentum“. www.vatican.va. Archivovány od originál 3. února 2008.
  15. ^ Římský misál
  16. ^ „Nova Vulgata - Bibliorum Sacrorum Editio“. www.vatican.va.
  17. ^ „HOLY BIBLE: Genesis 1“. www.newadvent.org.
  18. ^ „Latinitas, Opus Fundatum in Civitate Vaticana“. www.vatican.va.
  19. ^ „Lexicon recentis latinitatis, parvum verborum novatorum Léxicum“. www.vatican.va.
  20. ^ Jak je uvedeno výše, úřední dokumenty jsou často zveřejňovány v jiných jazycích. Diplomatickými jazyky Svatého stolce jsou francouzština a latina (například pověřovací dopisy od vatikánských velvyslanců v jiných zemích jsou psány latinsky [Fr. Reginald Foster, Vatikánský rozhlas, 4. června 2005]). Zákony a úřední předpisy Vatikán, což je subjekt odlišný od Svatého stolce, jsou vydávány v italštině.
  21. ^ Umět. 249, 1983 CIC
  22. ^ Cross, Frank Leslie; Livingstone, Elizabeth A. (2005). Oxfordský slovník křesťanské církve. Oxford University Press. p. 961. ISBN  9780192802903.
  23. ^ Umět. 928 Archivováno 4. prosince 2010, v Wayback Machine, 1983 CIC
  24. ^ [„Archivovaná kopie“. Archivovány od originál dne 01.01.2015. Citováno 2015-03-27.CS1 maint: archivovaná kopie jako titul (odkaz) Motu proprio Summorum Pontificum, článek 6

Zdroje

  • Nová misalská latina autor: Edmund J. Baumeister, S.M., Ph.D. Zveřejněno společností St. Mary's Publishing Company, P.O. Box 134, St. Mary's, KS 66536-0134, USA.
  • Byrne, Carol (1999). „Simplicissimus“. Latinská masová společnost Anglie a Walesu. Archivovány od originál dne 25. února 2014. Citováno 20. dubna 2011. (Kurz v církevní latině.)

Další čtení

  • Primer církevní latiny John F. Collins, (Press University of America Press, 1985) ISBN  0-8132-0667-7. První učebnice studenta, srovnatelná ve stylu, rozložení a pokrytí Wheelockova latina, ale obsahuje výběr textů z liturgie a Vulgáty: na rozdíl od Wheelocku obsahuje také překladatelská a skladatelská cvičení.
  • Mohrmann, Christine. 1957. Liturgická latina, její původ a charakter: tři přednášky. Washington, DC: Catholic University of America Press.
  • Jizva, Annie Mary. 1933. Úvod do liturgické latiny. Ditchling: Saint Dominic's Press.
  • Rev. H.P.G. Nunn (MA) (1922). Úvod do církevní latiny. archive.org. St. John's College, Cambridge: Cambridge University Press. str.186. Archivováno z původního 13. října 2018. Citováno 13. října 2018.

externí odkazy

Prostředky knihovny o
Církevní latina

Latinská a katolická církev

Bible

Breviáře

Další dokumenty

Chod