Bernská úmluva - Berne Convention

Pro další použití viz Bernská úmluva (disambiguation).

Bernská úmluva
viz titulek
  Mapa stran úmluvy
Podepsaný9. září 1886
UmístěníBern, Švýcarsko
Efektivní5. prosince 1887
Stav3 měsíce po výměně ratifikací
Strany179
DepozitářGenerální ředitel Světové organizace duševního vlastnictví
JazykyFrancouzština (převažuje v případě rozdílů ve výkladu) a angličtina, úředně přeloženy do arabštiny, němčiny, italštiny, portugalštiny a španělštiny
Úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl na Wikisource

The Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl, obvykle známý jako Bernská úmluva, je mezinárodní dohoda vládnoucí autorská práva, který byl poprvé přijat v Bern, Švýcarsko, v roce 1886.[1]

Bernská úmluva formálně nařídila několik aspektů moderního autorského práva; zavedl koncept, že autorská práva existují v okamžiku, kdy je dílo „zafixováno“, spíše než vyžadováno Registrace. Rovněž prosazuje požadavek, aby země uznávaly autorská práva občanů všech ostatních stran úmluvy.

Obsah

Bernská úmluva vyžaduje, aby její strany zacházely s autorskými právy k dílům autorů jiných stran úmluvy (známých jako členové úmluvy) Bernská unie) přinejmenším stejně jako občané jeho vlastních státních příslušníků. Například, Francouzský autorský zákon vztahuje se na cokoli publikované, distribuované, prováděné nebo jakýmkoli jiným způsobem přístupným ve Francii, bez ohledu na to, kde bylo původně vytvořeno, pokud je země původu tohoto díla v Bernské unii.

Kromě zavedení systému rovného zacházení, který harmonizoval autorské právo mezi stranami, dohoda rovněž vyžadovala, aby členské státy poskytly přísné minimální standardy pro autorské právo.

Autorské právo podle Bernské úmluvy musí být automatické; je zakázáno požadovat formální registraci. Když však Spojené státy přistoupily k Úmluvě dne 1. března 1989,[2] pokračovalo to zákonné škody a poplatky za právní zastoupení k dispozici pouze pro registrovaná díla.

Nicméně, Moberg v Leygues (rozhodnutí federálního okresního soudu v Delaware z roku 2009) rozhodl, že ochrana Bernské úmluvy má být v zásadě „bez tření“, což znamená, že na dílo z jiné členské země Bern nelze uložit žádné požadavky na registraci. To znamená, že členské země Bern mohou požadovat, aby díla pocházející z jejich vlastní země byla registrována a / nebo uložena, ale nemohou vyžadovat tyto formality děl z jiných členských zemí Bern.[3]

Použitelnost

Podle článku 3 se ochrana úmluvy vztahuje na státní příslušníky a obyvatele zemí, které jsou stranami úmluvy, a na díla, která byla poprvé zveřejněna nebo současně zveřejněna (podle čl. 3 odst. 4 je „současně“ definováno jako „do 30 dnů“[4]) v zemi, která je smluvní stranou úmluvy.[4] Podle článku 4 se rovněž vztahuje na filmová díla od osob, které mají své sídlo nebo obvyklé bydliště ve smluvní straně, a na architektonická díla umístěná ve smluvní straně.[5]

Země původu

Úmluva se opírá o koncept „země původu“. Často je určení země původu jednoduché: je-li dílo publikováno v zemi strany a nikde jinde, je to země původu. Podle čl. 5 odst. 4 je však dílo, pokud je dílo zveřejněno současně v několika smluvních zemích (podle čl. 3 odst. 4), „současně“ definováno jako „do 30 dnů“[4]), země s nejkratší doba ochrana je definována jako země původu.[6]

U děl současně vydaných v zemi strany a jedné nebo více nestranách je zemí původu země původu. U nepublikovaných děl nebo děl, která byla poprvé vydána v zemi, která není smluvní stranou (bez zveřejnění do 30 dnů v zemi, která je smluvní stranou), je státní příslušnost autora obvykle uvedena v zemi původu, pokud je státním příslušníkem smluvní strany. (Existují výjimky pro filmová a architektonická díla.)[6]

V internetovém věku lze neomezenou publikaci online považovat za publikaci v každé dostatečně internetové jurisdikci na světě. Není jasné, co to může znamenat pro určení „země původu“. v Kernel v.Mosley (2011), americký soud „dospěl k závěru, že dílo vytvořené mimo USA, nahrané v Austrálii a vlastněné společností registrovanou v Finsko bylo nicméně dílem USA z důvodu jeho zveřejnění online. “Jiné americké soudy v podobných situacích však dospěly k různým závěrům, např. Håkan Moberg v. 33T LLC (2009).[7] Otázka určení země původu pro digitální publikaci zůstává předmětem kontroverze také mezi právními akademiky.[8]

Termín autorských práv

Bernská úmluva stanoví, že všechna díla kromě fotografických a kinematografických budou chráněna autorskými právy po dobu nejméně 50 let po autorově smrti, strany však mohou poskytovat delší podmínky,[9] jako Evropská unie udělal s rokem 1993 Směrnice o harmonizaci doby ochrany autorských práv. Pro fotografii stanoví Bernská úmluva minimální období 25 let od roku, kdy byla fotografie vytvořena, a pro kinematografii je minimum 50 let po prvním uvedení, nebo 50 let po vytvoření, pokud nebylo uvedeno do 50 let po tvorba. Země, na které se vztahují starší revize Smlouvy, se mohou rozhodnout poskytnout své vlastní podmínky ochrany a některé typy děl (například zvukové záznamy a filmy) mohou být poskytnuty kratší.

Není-li autor znám, protože byl například záměrně anonymní nebo pracoval pod pseudonymem, stanoví úmluva dobu 50 let po zveřejnění („poté, co bylo dílo zákonně zpřístupněno veřejnosti“). Pokud však bude známa identita autora, použije se u známých autorů (50 let po smrti) autorské právo.[9]

Ačkoli Bernská úmluva stanoví, že se bude uplatňovat zákon o autorských právech země, kde se autorské právo uplatňuje, čl. 7 odst. 8 stanoví, že „pokud právní předpisy této země nestanoví jinak, tento termín nepřekročí lhůtu stanovenou v zemi původu práce ",[9] tj. autor obvykle nemá nárok na delší autorská práva v zahraničí než doma, i když zákony v zahraničí stanoví delší dobu. Toto je běžně známé jako " pravidlo kratšího období ". Ne všechny země toto pravidlo přijaly.

Minimální standardy ochrany se vztahují k dílům a právům, která mají být chráněna

Pokud jde o díla, ochrana musí zahrnovat „každou produkci v literární, vědecké a umělecké oblasti bez ohledu na způsob a formu jejího vyjádření“ (čl. 2 odst. 1 úmluvy).

S výhradou určitých povolených rezervací, omezení nebo výjimek patří mezi následující práva která musí být uznána jako výlučná autorizační práva:

  • právo na překlad,
  • právo provádět úpravy a úpravy práce,
  • právo vystupovat na veřejnosti dramatická, dramaticko-hudební a hudební díla,
  • právo recitovat literární díla v veřejnost,
  • právo na komunikaci s veřejností výkon těchto prací,
  • právo na vysílání (s možností, že smluvní stát může místo práva na povolení stanovit pouze právo na spravedlivou odměnu),
  • právo na rozmnožování jakýmkoli způsobem nebo formou (s možností, že smluvní stát může v určitých zvláštních případech povolit rozmnožování bez povolení za předpokladu, že rozmnožování není v rozporu s běžným využíváním díla a nepřiměřeně nepoškozuje oprávněné zájmy autora a možnost, že smluvní stát může v případě zvukových záznamů hudebních děl zajistit právo na spravedlivou odměnu),
  • právo použít dílo jako základ audiovizuálního dílaa právo toto audiovizuální dílo reprodukovat, distribuovat, vykonávat na veřejnosti nebo sdělovat veřejnosti.

Výjimky a omezení týkající se autorských práv

Bernská úmluva obsahuje řadu konkrétních výjimek z autorských práv, které jsou z historických důvodů jednání v Berně roztroušeny do několika ustanovení. Například čl. 10 odst. 2 umožňuje členům Bernu, aby v rámci svých zákonů o autorských právech stanovili „výukovou výjimku“. Výjimka je omezena na použití pro ilustraci učeného učiva a musí souviset s výukovou činností.[10]

Kromě konkrétních výjimek stanoví Bernská úmluva „třístupňový test „v čl. 9 odst. 2, který stanoví rámec pro členské státy pro vypracování vlastních vnitrostátních výjimek. Třístupňový test stanoví tři požadavky: omezit právní předpisy na určité (1) zvláštní případy; (2) že výjimka není v rozporu s běžným využíváním díla a (3) že výjimka nepřiměřeně nepoškozuje oprávněné zájmy autora.

Bernská úmluva výslovně neodkazuje na doktríny jako čestné použití nebo férové ​​jednání, což vede některé kritiky fair use k argumentu, že fair use porušuje Bernskou úmluvu.[11][12] USA a další národy využívající princip fair use však tvrdí, že flexibilní standardy, jako je princip fair use, zahrnují faktory třístupňového testu, a proto jsou v souladu. Panel WTO rozhodl, že normy nejsou nekompatibilní.[13]

Bernská úmluva rovněž nezahrnuje bezpečné přístavy na internetu, jak je běžné v mnoha zemích. Dohodnuté prohlášení smluvních stran Smlouva WIPO o autorských právech z roku 1996 uvádí, že: „Rozumí se, že pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění komunikace samo o sobě neznamená komunikaci ve smyslu této smlouvy nebo Bernské úmluvy.“[14] Tento jazyk může znamenat, že poskytovatelé internetových služeb neodpovídají za komunikaci svých uživatelů porušující autorská práva.[14]

Kritici již roky argumentují tím, že Bernská úmluva slabě chrání uživatele a spotřebitele před překračováním hranic nebo tvrdými žalobami o nesplnění povinnosti, a to prakticky bez dalších výjimek nebo omezení.[15] Ve skutečnosti Marrákešská smlouva o výjimkách z autorských práv pro nevidomé a osoby se zdravotním postižením byla první mezinárodní smlouva zaměřená na práva uživatelů. Diskutovány jsou také smlouvy představující výjimky pro knihovny a vzdělávací instituce.

Dějiny

Vydavatel pirátů - mezinárodní burleska, která má nejdelší zaznamenanou dobu, z Puk, 1886, satirizuje schopnost vydavatelů brát díla z jedné země a publikovat je v jiné zemi bez placení původním autorům.

Bernská úmluva byla vyvinuta na popud Victor Hugo[16] z Association Littéraire et Artistique Internationale.[17] Tak to bylo ovlivněno Francouzi “právo autora " (droit d'auteur), který kontrastuje s Anglosaský pojem „autorská práva“, který se zabýval pouze ekonomickými problémy.[18] Podle úmluvy autorská práva pro kreativní práce jsou automaticky platné při jejich vytvoření, aniž by byly uplatňovány nebo deklarovány. Autor nemusí „registrovat“ nebo „žádat o“ autorská práva v zemích dodržujících Úmluvu. Jakmile je dílo „opraveno“, tj. Napsáno nebo zaznamenáno na nějaké fyzické médium, má jeho autor automaticky nárok na všechna autorská práva k dílu a na jakékoli odvozená díla, pokud a dokud je autor výslovně nezřekne nebo dokud nevyprší platnost autorských práv. Zahraničním autorům jsou poskytována stejná práva a výsady na materiál chráněný autorskými právy jako domácím autorům v jakékoli zemi, která úmluvu ratifikovala.

Před Bernskou úmluvou zůstaly právní předpisy o autorských právech na mezinárodní úrovni nekoordinované.[19] Například dílo vydané ve Velké Británii britským státním příslušníkem by tam bylo chráněno autorským právem, ale mohlo by je kopírovat a prodávat kdokoli ve Francii. Nizozemský vydavatel Albertus Willem Sijthoff, který se proslavil v obchodu s přeloženými knihami, napsal královně Wilhelmina z Nizozemska v roce 1899 v opozici vůči úmluvě kvůli obavám, že by její mezinárodní omezení potlačila nizozemský tiskový průmysl.[20]

Bernská úmluva následovala ve stopách Pařížská úmluva o ochraně průmyslového vlastnictví z roku 1883, který stejným způsobem vytvořil rámec pro mezinárodní integraci dalších druhů duševního vlastnictví: patentů, ochranných známek a průmyslové vzory.[21]

Stejně jako Pařížská úmluva i Bernská úmluva zřídila kancelář pro správu. V roce 1893 se tyto dvě malé kanceláře spojily a staly se Sjednocené mezinárodní kanceláře pro ochranu duševního vlastnictví (nejlépe známá pod francouzskou zkratkou BIRPI), která se nachází v Bernu.[22] V roce 1960 se BIRPI přestěhovala do Ženeva, být blíže k OSN a dalším mezinárodním organizacím v tomto městě.[23] V roce 1967 se stala Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) a v roce 1974 se stala organizací v rámci OSN.[22]

Bernská úmluva byla dokončena v Paříži v roce 1886, revidována v Berlíně v roce 1908, dokončena v Bernu v roce 1914, revidována v Římě v roce 1928, v Brusel v roce 1948, v Stockholm v roce 1967 a v Paříži v roce 1971 a byla změněna v roce 1979.[24]

The Smlouva o autorských právech Světové organizace duševního vlastnictví byl přijat v roce 1996 k řešení problémů vyvolaných informačními technologiemi a internetem, které Bernská úmluva neřešila.[25]

Přijetí a provádění

Hlavní článek: Seznam stran Bernské úmluvy

První verze smlouvy Bernské úmluvy byla podepsána dne 9. září 1886 Belgií, Francií, Německem, Velkou Británií, Haiti, Itálií, Libérií, Španělskem, Švýcarskem a Tuniskem.[26] Ratifikovali ji dne 5. září 1887.[27]

Ačkoli Británie úmluvu ratifikovala v roce 1887, neprovedla její velké části až o 100 let později, když vstoupila v platnost Copyright, Designs and Patents Act 1988.

Spojené státy přistoupil úmluvy dne 16. listopadu 1988 a úmluva vstoupila v platnost pro Spojené státy dne 1. března 1989.[28][27]USA zpočátku odmítly stát se smluvní stranou úmluvy, protože to by si v roce 2006 vyžádalo zásadní změny jeho autorský zákon, zejména s ohledem na morální práva, odstranění obecného požadavku na registraci děl chráněných autorským právem a odstranění povinného upozornění na autorská práva. To vedlo nejprve k tomu, že USA ratifikovaly Úmluva z Buenos Aires (BAC) v roce 1910 a později Všeobecná úmluva o autorských právech (UCC) v roce 1952, aby vyhověla přáním jiných zemí. S Bernskou revizí WIPO v Paříži 1971,[29] mnoho dalších zemí se ke smlouvě připojilo, jak vyjádřil Brazílie federální zákon z roku 1975.[30]

1. března 1989 USA Zákon o provádění Bernské úmluvy z roku 1988 byl přijat a americký Senát doporučil a souhlasil s ratifikací smlouvy, čímž se Spojené státy staly stranou Bernské úmluvy,[31] a téměř univerzální úmluva o autorských právech.[32] S výjimkou mimořádně technických bodů, které nejsou relevantní, s přistoupením Nikaraguy v roce 2000 je každý národ, který je členem Buenos Airesské úmluvy, také členem Bernu, a proto je BAC téměř zastaralý a je v podstatě zastaralé také.[SZO? ]

Protože téměř všechny národy jsou členy Světová obchodní organizace, Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví požaduje, aby nečlenové přijali téměř všechny podmínky Bernské úmluvy.

K září 2020 je smluvními stranami Bernské úmluvy 179 států. To zahrnuje 176 Členské státy OSN plus Cookovy ostrovy, Svatý stolec a Niue.

Vyhlídky na budoucí reformu

Bernská úmluva měla být pravidelně revidována, aby držela krok se sociálním a technologickým vývojem. Mezi první iterací (v roce 1886) a 1971 byla revidována sedmkrát, ale od té doby nezaznamenala žádnou zásadní revizi.[33] To znamená, že o jeho pravidlech bylo rozhodnuto před širokým přijetím digitálních technologií a internetu. Z velké části k tomuto zdlouhavému suchu mezi revizemi dochází, protože Smlouva dává každému členskému státu právo vetovat jakoukoli podstatnou změnu. Díky velkému počtu signatářských zemí a jejich velmi odlišným úrovním rozvoje je mimořádně obtížné aktualizovat úmluvu, aby lépe odrážela realitu digitálního světa.[34] V roce 2018 profesor Sam Ricketson tvrdil, že „sníte“, pokud si myslíte, že další revize bude někdy realistická.[35]

Členové Bernské republiky také nemohou snadno vytvářet nové smlouvy o autorských právech, které by řešily realitu digitálního světa, protože Bernská úmluva také zakazuje smlouvy, které jsou v rozporu s jejími předpisy.[36] Ani „vypovězení“ nebo opuštění smlouvy není pro většinu národů realistickou volbou, protože členství v Bernu je předpokladem pro členství ve Světové obchodní organizaci.

Právní akademička Dr. Rebecca Giblin tvrdí, že jednou z reformních cest, která zbývá členům Bernu, je „vyvést přední dveře ven“. Bernská úmluva vyžaduje, aby členské státy dodržovaly její pravidla pouze pro díla publikovaná v jiných členských státech - nikoli pro díla publikovaná v rámci jejích vlastních hranic. Členské země tak mohou legálně zavést domácí zákony o autorských právech, které obsahují prvky zakázané Bernem (například registrační formality), pokud se vztahují pouze na jejich vlastní autory. Giblin rovněž tvrdí, že o nich by se mělo uvažovat, pouze pokud by z čistého přínosu měli prospěch autoři.[37]

Seznam zemí a regionů, které nejsou signatáři Bernské úmluvy

[2]

Viz také

Reference

  1. ^ „WIPO - Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl“.
  2. ^ A b Oběžník 38A: Mezinárodní autorské vztahy Spojených států (PDF). Americký úřad pro autorská práva. 2014. s. 2. Citováno 5. března 2015.
  3. ^ Publikace Borderless, Bernská úmluva a formality týkající se autorských práv v USAJane C. Ginsburg, The Media Institute, 20. října 2009, https://www.mediainstitute.org/2009/10/20/borderless-publications-the-berne-convention-and-u-s-copyright-formalities/ (Citováno 18. května 2018)
  4. ^ A b C Bernská úmluva [1] Archivováno 23. května 2018 v Wayback Machine.
  5. ^ Bernská úmluva [2] Archivováno 23. května 2018 v Wayback Machine.
  6. ^ A b Bernská úmluva [3] Archivováno 23. května 2018 v Wayback Machine.
  7. ^ Fitzgerald, Brian F., Shi, Sampsung Xiaoxiang, Foong, Cheryl a Pappalardo, Kylie M. (2011), "Země původu a publikace na internetu: Uplatňování Bernské úmluvy v digitálním věku ". Journal of Intellectual Property (NJIP) Maiden Edition, s. 38–73.
  8. ^ Viz například sloupce Jane Ginsburg:A článek
  9. ^ A b C Bernská úmluva Článek 7.
  10. ^ Drier, Thomas; Hugenholtz, P. Bernt (2016). Stručné evropské autorské právo (2. vyd.). Wolters Kluwer.
  11. ^ „Směrem k mezinárodní doktríně čestného použití“. heinonline.org. Citováno 3. srpna 2018.
  12. ^ Travis, Hannibal (2008). „Odhlášení z internetu ve Spojených státech a Evropské unii: autorská práva, bezpečné přístavy a mezinárodní právo“. Notre Dame Law Review, sv. 84, s. 383. Prezident a správci univerzity Notre Dame v South Bend, Indiana. SSRN  1221642.
  13. ^ Vidět USA - § 110 odst. 5 amerického zákona o autorských právech.
  14. ^ A b Travis, str. 373.
  15. ^ Ve zcela nevyváženém systému autorských práv nemůže být žádný „zůstatek“ - Techdirt, Mike Masnick, 1. března 2012
  16. ^ „Přehled Quick Berne Convention“. Laws.com. Citováno 12. června 2018.
  17. ^ Dutfield, Graham (2008). Globální právo duševního vlastnictví. Edward Elger Pub. 26–27. ISBN  978-1-843769422.
  18. ^ Baldwin, Peter (2016). Války o autorská práva: Tři století transatlantické bitvy. Princeton University Press. str. 15. ISBN  978-0-691169095.
  19. ^ „Stručná historie autorských práv“. Úřad pro práva duševního vlastnictví.
  20. ^ „Nizozemsko a Bernská úmluva“. Vydavatelský oběžník a kniha knihkupců o britské a zahraniční literatuře, sv. 71. Sampson Low, Marston & Co. 1899. str. 597. Citováno 29. srpna 2010.
  21. ^ „Shrnutí Pařížské úmluvy o ochraně průmyslového vlastnictví (1883)“. Světová organizace duševního vlastnictví. Citováno 30. června 2018.
  22. ^ A b „WIPO - krátká historie“. Světová organizace duševního vlastnictví. Citováno 12. června 2018.
  23. ^ Cook, Curtis (2002). Patenty, zisky a moc: Jak duševní vlastnictví vládne globální ekonomice. str. 63. ISBN  978-0-749442729.
  24. ^ „Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl“. Světová organizace duševního vlastnictví. Archivovány od originál dne 23. května 2018. Citováno 12. června 2018.
  25. ^ „Smlouva WIPO o autorských právech“. Světová organizace duševního vlastnictví. Citováno 12. června 2018.
  26. ^ Solberg, Thorvald (1908). Zpráva delegáta Spojených států na Mezinárodní konferenci o revizi Bernské úmluvy o autorských právech, konané v Berlíně, Německo, 14. října až 14. listopadu 1908. Washington, D.C .: Library of Congress. str. 9.
  27. ^ A b „Smluvní strany> Bernská úmluva (celkový počet smluvních stran: 173)“. WIPO - Světová organizace duševního vlastnictví. WIPO. Citováno 4. dubna 2017.
  28. ^ „Platné smlouvy - seznam smluv a dalších mezinárodních dohod platných Spojených států k 1. lednu 2016“ (PDF). www.state.gov.
  29. ^ „Bernská úmluva WIPO o ochraně literárních a uměleckých děl (Pařížský text 1971)“, http://zvon.org/law/r/bern.html
  30. ^ Brazilský federální výnos č. 75699 ze dne 6. května 1975. urn: lex: br: federal: decreto: 1975; 75699
  31. ^ Molotsky, Irvin (21. října 1988). „Senát schvaluje připojení k Úmluvě o autorských právech“. The New York Times. Citováno 22. září 2011.
  32. ^ Fishman, Stephen (2011). Příručka o autorských právech: Co každý spisovatel potřebuje vědět. Nolo Press. str. 332. ISBN  978-1-4133-1617-9. OCLC  707200393. UCC není zdaleka tak důležitý jako dřív. Je to téměř zastaralé
  33. ^ „Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl“. Světová organizace duševního vlastnictví.
  34. ^ Ricketson, Sam (2018). „Mezinárodní rámec pro ochranu autorů: ohýbatelné hranice a neměnné překážky“. Columbia Journal of Law & the Arts. 41: 341, 348–352.
  35. ^ Ricketson, Sam (2018). „Mezinárodní rámec pro ochranu autorů: Ohebné hranice a neměnné překážky“. Columbia Journal of Law & the Arts. 41: 341, 353 (2018) (cituje ikonický australský film „The Castle“).
  36. ^ Bernská úmluva, článek 20.
  37. ^ Giblin, Rebecca (2019). Budoucnost mezinárodního autorského práva? Bern a přední dveře ven. Cambridge: Cambridge University Press. SSRN  3351460.

externí odkazy