Smlouva o Evropské unii - Treaty on European Union

Vlajka Evropy.svg
Tento článek je součástí série o
politika a vláda
Evropská unie
Vlajka Evropy.svg Portál Evropské unie

The Smlouva o Evropské unii (2007) je jedním z primárních Smlouvy Evropské unie vedle Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU ). TEU tvoří základ Právo EU stanovením obecných zásad účelu EU, správy jejích ústředních institucí (jako je Komise, Parlament a Rada), jakož i pravidel pro vnější, zahraniční a bezpečnostní politiku.

Dějiny

Zatímco současná verze SEU vstoupila v platnost v roce 2009, následovala Lisabonská smlouva (2007), starší podoba stejného dokumentu byla implementována Maastrichtská smlouva (1992).

Ustanovení

Po preambuli je konsolidovaný text smlouvy rozdělen na šest částí.[1]

Hlava I: Společná ustanovení

První se zabývá společnými ustanoveními. Článek 1 zakládá Evropskou unii na základě Evropského společenství a stanoví právní hodnotu smluv. Článek 2 stanoví, že EU je „založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin“. Členské státy sdílejí „společnost, v níž převládá pluralismus, nediskriminace, tolerance, spravedlnost, solidarita a rovnost mezi ženami a muži“.

Článek 3 poté uvádí cíle EU v šesti bodech. Prvním z nich je prostě podpora míru, evropských hodnot a blahobytu občanů. Druhý se týká volný pohyb se zavedenými kontrolami na vnějších hranicích. Bod 3 pojednává o vnitřní trh. Bod 4 zavádí euro. V bodě 5 se uvádí, že EU bude prosazovat své hodnoty, přispívat k vymýcení chudoby, dodržovat lidská práva a respektovat EU Charta OSN. Poslední šestý bod stanoví, že EU bude tyto cíle sledovat „vhodnými prostředky“ v souladu se svými pravomocemi stanovenými ve Smlouvách.

Článek 4 se týká svrchovanosti a povinností členských států. Článek 5 stanoví zásady konferenční, subsidiarita a proporcionalita s ohledem na meze svých pravomocí. Článek 6 zavazuje EU k Listina základních práv Evropské unie a Evropská úmluva o lidských právech. Článek 7 pojednává o pozastavení činnosti členského státu a článek 8 se zabývá navázáním úzkých vztahů se sousedními státy.

Hlava II: Ustanovení o demokratických zásadách

Článek 9 stanoví rovnost občanů jednotlivých států a občanství Evropské unie. Článek 10 prohlašuje, že EU je založena v zastupitelská demokracie a že rozhodnutí musí být přijímána co nejblíže občanům. Odkazuje na Evropské politické strany a jak jsou občané zastoupeni: přímo v parlamentu a jejich vládami v Radě a Evropské radě - zodpovídají se národní parlamenty. Článek 11 stanoví vládní transparentnost, prohlašuje, že je nutné vést rozsáhlé konzultace a zavádí ustanovení o petici kde alespoň 1 milion občanů může požádat Komisi, aby v dané věci vydala právní předpisy. Článek 12 poskytuje vnitrostátním parlamentům omezené zapojení do legislativního procesu.

Hlava III: Ustanovení o orgánech

Článek 13 stanoví instituce v následujícím pořadí a pod následujícími názvy: the Evropský parlament, Evropská rada, Rada, Evropská komise, Soudní dvůr Evropské unie, Evropská centrální banka a Účetní dvůr. Zavazuje spolupráci mezi nimi a omezuje jejich kompetence na pravomoci ve Smlouvách.

Článek 14 pojednává o fungování Parlamentu a jeho volbách, článek 15 s Evropskou radou a jejím předsedou, článek 16 s Radou a jejími složeními a článek 17 s Komisí a jejím jmenováním. Článek 18 stanoví Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a článek 19 zakládá Soudní dvůr.

Hlava IV: Ustanovení o posílené spolupráci

Hlava 4 obsahuje pouze jeden článek, který umožňuje omezenému počtu členských států spolupracovat v rámci EU, pokud ostatní blokují integraci v této oblasti.

Hlava V: Obecná ustanovení o vnější činnosti Unie

Kapitola 1 této hlavy obsahuje články 21 a 22. Článek 21 se zabývá zásadami, které nastiňují zahraniční politiku EU; včetně dodržování Charta OSN, podpora globálního obchodu, humanitární podpory a globální správy věcí veřejných. Článek 22 dává Evropské radě jednomyslně kontrolu nad definováním zahraniční politiky EU.

Kapitola 2 je dále rozdělena na části. První, společná ustanovení, podrobně popisuje hlavní směry a fungování zahraniční politiky EU, včetně zřízení EU Evropská služba pro vnější činnost a odpovědnosti členských států. Oddíl 2, články 42 až 46, se zabývá vojenskou spoluprací (včetně vzájemné obrany).

Dne 17. listopadu 2015 Francie na základě článku 42 vyzvala další členské státy k vojenské pomoci.[2] Bylo to vůbec poprvé, kdy byl článek použit, a všechny členské státy údajně odpověděly dohodou (tamtéž). Alespoň jeden členský stát (Finsko) však dospěl k závěru, že z důvodu rozporného vnitrostátního práva byla vojenská pomoc vyloučena.[3]

Hlava VI: Závěrečná ustanovení

Článek 47 stanoví právní subjektivita pro EU. Článek 48 se zabývá metodou změny smlouvy; konkrétně běžné a zjednodušené revizní postupy. Článek 49 se zabývá žádostmi o vstoupit do EU a článek 50 s vybrání. V důsledku Brexit hlasovali v Británii 23. června 2016 Spojené království formálně použil článek 50 v březnu 2017 a oznámil, že opustí EU do dvou let. Článek 51 pojednává o protokolech připojených ke smlouvám a článek 52 o zeměpisném uplatňování smlouvy. Článek 53 stanoví, že smlouva je platná na neomezenou dobu, článek 54 se zabývá ratifikací a 55 různými jazykovými verzemi smluv.

Viz také

Poznámky

  1. ^ Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii . 2009 - prostřednictvím Wikisource.
  2. ^ „EU podporuje francouzskou výzvu k vojenské pomoci, protože boj proti„ Islámskému státu “- Zprávy - DW - 17.11.2015“. DW.COM.
  3. ^ „Pääministeri Sipilä: Suomi auttaa Ranskaa“.

externí odkazy