Prezident Evropské centrální banky - President of the European Central Bank - Wikipedia

Prezident Evropské centrální banky
Znak Evropské centrální banky
Držitel úřadu Christine Lagarde od 1. listopadu 2019
Evropská centrální banka
Styl	Madame President (obyčejný) Její Excelence (diplomatický)
Člen	Představenstvo Řídící rada Generální rada
Nahlásit	Evropský parlament Evropská rada Euroskupina
Rezidence	Sídlo Evropské centrální banky
Sedadlo	Frankfurt, Německo
Jmenovatel	Předseda Evropské komise se souhlasem Evropská rada
Délka termínu	Osm let, neobnovitelné
Konstituční nástroj	Smlouvy Evropské unie
Předchůdce	Předseda Evropský měnový institut
Formace	1. června 1998
První držitel	Wim Duisenberg
Náměstek	Víceprezident
Plat	396 900 EUR ročně[1]
webová stránka	ecb.europa.eu

The Prezident Evropské centrální banky je hlavou Evropská centrální banka (ECB), hlavní instituce odpovědná za řízení EU euro a měnová politika v Eurozóna z Evropská unie (EU).

Současným prezidentem Evropské centrální banky je Christine Lagarde, dříve předseda a výkonný ředitel Mezinárodní měnový fond. Paní Lagardeová působila jako prezidentka ECB od 1. listopadu 2019.

Role a jmenování

Evropská unie
Tento článek je součástí série o politika a vláda Evropská unie
Členské státy (27)  Rakousko  Belgie  Bulharsko  Chorvatsko  Kypr  Česká republika  Dánsko  Estonsko  Finsko  Francie  Německo  Řecko  Maďarsko  Irsko  Itálie  Lotyšsko  Litva  Lucembursko  Malta  Holandsko  Polsko  Portugalsko  Rumunsko  Slovensko  Slovinsko  Španělsko  Švédsko Kandidátské země Albánie Bosna a Hercegovina Černá Hora Severní Makedonie Srbsko krocan Zvláštní území členských států Vztahy Francie a Německa EU 3 Vystoupení z Evropské unie
Smlouvy Pařížská smlouva (1951) Římská smlouva (1957) Smlouva o Euratomu (1957) Smlouva o fúzi (1965) Jednotný evropský akt (1986) Maastrichtská smlouva (1992) Amsterodamská smlouva (1997) Smlouva z Nice (2001) Lisabonská smlouva (2007) Článek 7 Článek 50 Odhlášení Smlouvy o přistoupení 1972, 1979, 1985, 1994, 2003, 2005, 2011 Smlouvy o nástupnictví 1984, 2020 Další smlouvy Schengenská dohoda (1985) Dohoda o Evropském hospodářském prostoru (1992) Opuštěné smlouvy a dohody Evropská ústava (2004) Nové vyjednávání o členství ve Velké Británii (2015–2016)
Výkonný Evropská rada Prezident: Michel (ALDE) Strany Seznam schůzek Evropská komise Von der Leyenova komise Prezident: Von der Leyen (EPP) Místopředsedové Sbor komisařů Státní služba Generální tajemník: Juhansone
Legislativa Legislativní postup Rada EU Předsednictví Německo (Červenec - prosinec 2020) Konfigurace Všeobecné Zahraniční, cizí Hospodářský Euroskupina Spravedlnost a domov Hlasování Sekretariát Generální tajemník: Uwe Corsepius Generální ředitelství COREPER Evropský parlament (Členové ) Prezident: Sassoli (S&D) Největší skupiny EPP (Manfred Weber ) S&D (Iratxe García ) Poslanec Evropského parlamentu 9. zasedání (2019–2024) Kancelář Místopředsedové Kvestor Konference Vnitrostátní parlamenty
Justiční Soudní dvůr EU Soudní dvůr Členové Rozhodnutí Tribunál
Sluchový Evropský účetní dvůr Rozpočet Úřad pro boj proti podvodům
Euro Členové eurozóny Rakousko Belgie Kypr Estonsko Finsko Francie Německo Řecko Irsko Itálie Lotyšsko Litva Lucembursko Malta Holandsko Portugalsko Slovensko Slovinsko Španělsko Euroskupina Prezident Mário Centeno Evropská centrální banka Prezident Lagarde ESCB EMU Bankovní unie CMU Eurobankovky Euromince Hospodářská a měnová unie
Schengenský prostor  Rakousko  Belgie  Česká republika  Dánsko  Estonsko  Finsko  Francie  Německo  Řecko  Maďarsko  Itálie  Lotyšsko  Litva  Lucembursko  Malta  Holandsko  Polsko  Portugalsko  Slovensko  Slovinsko  Španělsko  Švédsko Ostatní  Island  Lichtenštejnsko  Norsko  Švýcarsko Prümská úmluva Schengenský informační systém Vízový informační systém Vízová politika schengenského prostoru Státy neschengenského prostoru  Bulharsko  Chorvatsko  Kypr  Irsko  Rumunsko
Evropský hospodářský prostor Členové EHP Rakousko Belgie Bulharsko Kypr Česká republika Dánsko Estonsko Finsko Francie Německo Řecko Maďarsko Island (stát mimo EU) Irsko Itálie Lotyšsko Lichtenštejnsko (stát mimo EU) Litva Lucembursko Malta Holandsko Norsko (stát mimo EU) Polsko Portugalsko Rumunsko Slovensko Slovinsko Španělsko Švédsko Spojené království (stát mimo EU) Gibraltar Smíšený výbor EHP Národní občanské průkazy EHP Mikrostáty a Evropská unie
Ostatní orgány Evropské společenství pro atomovou energii Agentury Investiční banka VR EHSV Ombudsman Bývalé evropské orgány Evropských společenství (1958–1993) Evropské společenství uhlí a oceli Evropské hospodářské společenství
Volby 1979, 1984, 1989, 1994 1999, 2004, 2009, 2014 2019 (poslední volby) Evropské politické strany Volební obvody Volby v členských státech EU Rakousko Belgie Bulharsko Chorvatsko Kypr Česká republika Dánsko Estonsko Finsko Francie Německo Řecko Maďarsko Irsko Itálie Lotyšsko Litva Lucembursko Malta Holandsko Polsko Portugalsko Rumunsko Slovensko Slovinsko Španělsko Švédsko Referenda týkající se EU
Zákon Acquis Prvenství Subsidiarita Nařízení Směrnice Rozhodnutí Základní práva
Zásady a problémy Rozpočet Preference komunity Celní unie Dohody o volném obchodu Jednotný evropský trh Oblast FS&J Opatření Zemědělský Energie Rybolov Regionální Státní občanství Pasy Evropské unie Identita Proevropanismus Euroskepticismus Integrace Supranacionalismus Federalismus Spojené státy americké Vylepšená spolupráce
jiný Ostatní používané měny Bulharský lev Chorvatská kuna Česká koruna Dánská koruna Maďarský forint Polský zlotý Rumunský leu Švédská koruna ERM II Rozšíření eurozóny Bulharsko a euro Chorvatsko a euro Česká republika a euro Dánsko a euro Maďarsko a euro Polsko a euro Švédsko a euro Rumunsko a euro Společný cestovní prostor (Irsko ) Vícerychlostní Evropa
Zahraniční vztahy Vysoký představitel Josep Borrell Ext. Akční služba Zahraniční politika Obranná politika Zahraniční vztahy členských států EU Rakousko Belgie Bulharsko Chorvatsko Kypr Česká republika Dánsko Estonsko Finsko Francie Německo Řecko Maďarsko Irsko Itálie Lotyšsko Litva Lucembursko Malta Holandsko Polsko Portugalsko Rumunsko Slovensko Slovinsko Španělsko Švédsko Vztahy mezi Evropskou unií a Tureckem Vztahy Norsko – Evropská unie Vztahy Švýcarsko - Evropská unie Vztahy mezi USA a Evropskou unií Vztahy mezi Evropskou unií a Spojeným královstvím (Dějiny ) Vztahy Spojeného království s Evropskou unií po Brexitu ) Brexit Mikrostáty a Evropská unie Evropská unie a OSN Dohoda o přidružení Evropské unie G7 G20
Portál Evropské unie Ostatní země

Prezident stojí v čele výkonné rady, rady guvernérů a generální rady ECB. Zastupuje také banku v zahraničí, například v G20. Funkcionáře jmenuje a hlasování kvalifikovanou většinou z Evropská rada, de facto ti, kteří přijali euro, na osmileté neobnovitelné období.^[2]

Dějiny

Duisenberg

Wim Duisenberg byl prezidentem Evropský měnový institut (EMI), když se stala ECB, těsně před zavedením eura, 1. června 1998. Duisenberg se poté stal prvním prezidentem ECB.

Francouzský výklad dohody uzavřené s instalací Wima Duisenberga do funkce prezidenta ECB spočíval v tom, že Duisenberg rezignuje již po čtyřech letech svého osmiletého funkčního období a nahradí jej Francouz. Jean-Claude Trichet.^[3] Duisenberg vždy důrazně popíral, že k takové dohodě došlo, a v únoru 2002 uvedl, že ve funkci zůstane až do svých 68. narozenin dne 9. července 2003.

Mezitím nebyl Jean-Claude Trichet zbaven právních obvinění před 1. červnem 2002, takže po prvních čtyřech letech Duisenberga nemohl zahájit své funkční období. Ani 9. července 2003 nebyl Trichet schválen, a proto Duisenberg zůstal ve funkci až do 1. listopadu 2003. Duisenberg zemřel 31. července 2005.

Trichet

Jean-Claude Trichet se stal prezidentem v roce 2003 a sloužil během Krize evropského státního dluhu. Silné stránky Trichetu spočívaly v udržení konsensu a viditelného klidu v ECB. Během svého působení musel Trichet odrazit kritiku Prezident Nicolas Sarkozy který požadoval v ECB politiku více zaměřenou na růst. Německý kancléř Angela Merkelová podporoval Trichet při prosazování respektování nezávislosti banky.^[4]

Byl však také kritizován, že se během krize odklonil od svého mandátu tím, že koupil vládní dluhopisy členských států eurozóny. Členové rady ECB Axel A. Weber a Jürgen Stark rezignoval na protest proti této politice, i když to pomohlo zabránit státům v prodlení. MMF ekonom Pau Rabanal tvrdil, že Trichet „udržoval relativně expanzivní měnovou politiku“, ale dokonce „obětoval inflační cíl ECB v zájmu většího hospodářského růstu a vytváření pracovních míst, a nikoli naopak“. I když se vzdal svého mandátu, stále udržoval úrokové sazby pod kontrolou a udržoval větší cenovou stabilitu než Deutsche Bundesbank udělal před eurem.^[5][6]

Kromě ochrany nezávislosti ECB a vyvážení jejího závazku k úrokovým sazbám a ekonomické stabilitě Trichet také bojoval se Sarkozym za automatické sankce ve fiskálních reformách EU a opačně Angela Merkelová je proti zapojení soukromého sektoru do záchrany, aby neděsilo trhy. Během krize však udělal několik chyb, například tím, že zvýšil úrokové sazby těsně poté, co inflace dosáhla svého vrcholu a těsně před recesí vyvolanou Lehman Brothers se zhroutil; také jeho ranou plachostí při nákupu státních dluhopisů eurozóny.^[5][6]

Ve svém posledním vystoupení (35.) před Evropským parlamentem vyzval Trichet k větší politické jednotě, mimo jiné; významné nové pravomoci, které mají být uděleny ECB, zřízení výkonné pobočky s evropským ministerstvem financí a větší dohled nad Evropským parlamentem. Rovněž tvrdil, že nelze opomenout roli ECB při udržování cenové stability po celou dobu finanční krize a zvyšování cen ropy.^[7] Uvedl v reakci na otázku německých novin napadajících důvěryhodnost ECB po nákupu dluhopisů;

... nejprve jsme byli povoláni, abychom zajistili cenovou stabilitu! ... Cenovou stabilitu jsme dosáhli během prvních 12–13 let eura! Bezvadně! Rád bych slyšel gratulace této instituci, která v Německu po téměř 13 let zajistila cenovou stabilitu na přibližně 1,55% - jako roční průměr inflace - a přepočítáme toto číslo na druhé desetinné místo. Tento údaj je lepší než jakýkoli jiný údaj získaný v této zemi za období 13 let za posledních 50 let. Moje první poznámka je tedy tato: máme mandát a plníme svůj mandát! A dodáváme způsobem, který je nejen numericky přesvědčivý, ale který je lepší než cokoli dosaženého v minulosti.

— Jean Claude Trichet v Evropském parlamentu, 8. září 2011^[8]

Draghi

Podpisy Duisenberga, Tricheta a Draghiho na eurobankovkách

Ačkoli Axel Weber byl označen jako jeden z možných nástupců,^[9] rezignoval na ECB na protest proti politice záchrany. Mario Draghi byl vybrán, aby se stal příštím prezidentem ECB dne 24. června 2011.^[10] Draghi byl prezidentem od 1. Listopadu 2011 do 31. Října 2019 (následován Christine Lagarde ).

Pascal Canfin, Poslanec Evropského parlamentu pro Francii tvrdil, že Draghi byl zapojen do swapů pro evropské vlády, konkrétně Řecko, ve snaze zamaskovat ekonomické postavení svých zemí. Draghi odpověděl, že dohody byly „uzavřeny před mým připojením Goldman Sachs [a] Neměl jsem s nimi nic společného “, během slyšení o nominacích v Evropském parlamentu v roce 2011.

V prosinci 2011 dohlížel Draghi na tříletý úvěrový program ECB ve výši 489 miliard EUR (640 miliard USD) pro evropské banky. Program měl přibližně stejnou velikost jako USA Program na zmírnění potíží s aktivy (2008), i když stále mnohem menší než celková reakce USA, včetně Federální rezervní systém je nákupy aktiv a další akce té doby.

V únoru 2012 bylo v rámci Draghi zahájeno druhé, poněkud větší kolo půjček ECB evropským bankám dlouhodobá refinanční operace (LTRO). Jeden komentátor, Matthew Lynn, viděla injekce ECB s prostředky, spolu s Kvantitativní uvolňování od amerického Fedu a Možnost nákupu majetku na Bank of England, jak se krmení zvyšuje v ceny ropy v 2011 a 2012.^[11]

V červenci 2012, uprostřed obnovených obav o panovníky v eurozóně, uvedl Draghi v panelové diskusi, že ECB „... je připravena udělat cokoli to vyžaduje zachovat euro. A věřte mi, bude to stačit. “^[12] Toto prohlášení vedlo ke stálému poklesu výnosů dluhopisů (výpůjčních nákladů) pro země eurozóny, zejména Španělsko, Itálii a Francii. S ohledem na pomalý politický pokrok při řešení krize eurozóny bylo Draghiho prohlášení považováno za klíčový bod obratu v bohatství eurozóny.^[13][14]

Seznam

Prezidenti

N.	Portrét	Prezident (Narozen - zemřel)	Stát	Vzal kancelář	Opustil kancelář	Profesionální pozadí
1		Wim Duisenberg (1935–2005)	Holandsko	1. června 1998	31. října 2003	Pozadí Ministr financí Nizozemska; Předseda De Nederlandsche Bank; Předseda Evropský měnový institut, bezprostřední předchůdce ECB.
				5 let, 152 dní
2		Jean-Claude Trichet (1942–)	Francie	1. listopadu 2003	31. října 2011	Pozadí Generální ředitel státní pokladny v ministr financí; Guvernér francouzské centrální banky.
				7 let, 364 dní
3		Mario Draghi (1947–)	Itálie	1. listopadu 2011	31. října 2019	Pozadí Jednatel společnosti Goldman Sachs; Výkonný ředitel Světová banka; Předseda Rada pro finanční stabilitu; Guvernér Bank of Italy.
				7 let, 364 dní
4		Christine Lagarde (1956–)	Francie	1. listopadu 2019	Držitel úřadu	Pozadí Ministr obchodu; Ministr hospodářství, financí a průmyslu Francie; Generální ředitel Mezinárodní měnový fond.
				1 rok, 52 dní

Místopředsedové

N.	Portrét	Víceprezident (Narozen - zemřel)	Stát	Vzal kancelář	Opustil kancelář	Profesionální pozadí
1		Christian Noyer (1950–)	Francie	1. června 1998	31. května 2002[A]	Pozadí Státní zaměstnanec, poradce a náčelník štábu Ministr hospodářství a financí; Generální ředitel státní pokladny v ministr financí Francie.
				3 roky, 364 dní
2		Lucas Papademos (1947–)	Řecko	1. června 2002	31. května 2010	Pozadí Senior Economist ve společnosti Federální rezervní banka v Bostonu; Hlavní ekonom a poté guvernér Bank of Greece.
				7 let, 364 dní
3		Vítor Constâncio (1943–)	Portugalsko	1. června 2010	31. května 2018	Pozadí Ministr financí; Guvernér Bank of Portugal.
				7 let, 364 dní
4		Luis de Guindos (1960–)	Španělsko	1. června 2018	Držitel úřadu	Pozadí Ministr hospodářství a konkurenceschopnosti; Ministr průmyslu Španělska.
				2 roky, 205 dní

Reference

externí odkazy

• Organizace ECB
  • Životopis prezidenta
• Smlouvy EU; Oddíl 6 Článek 282 o ECB