Bonn – Pařížské úmluvy - Bonn–Paris conventions

Dlouhé jméno:
| |
---|---|
Podepsaný | 26. května 1952 |
Umístění | Bonn, Německo |
Efektivní | 5. května 1955 |
Signatáři | |
Citace | 6 UST 4251, TIAS 3425, 331 UNTS 327 |
Dlouhé jméno:
| |
---|---|
Podepsaný | 26. května 1952 |
Umístění | Bonn, Německo |
Efektivní | 5. května 1955 |
Signatáři | |
Citace | 6 UST 4411, TIAS 3425, 332 UNTS 219 |
Dlouhé jméno:
| |
---|---|
Podepsaný | 26. května 1952 |
Umístění | Bonn, Německo |
Efektivní | 5. května 1955 |
Signatáři | |
Citace | 6 UST 4278, TIAS 3425, 332 UNTS 3 |
Dlouhé jméno:
| |
---|---|
Podepsaný | 21. října 1954 |
Umístění | Paříž, Francie |
Efektivní | 5. května 1955 |
Signatáři | |
Citace | 6 UST 4117, TIAS 3425, 331 UNTS 253 |
The Bonn – Pařížské úmluvy byly podepsány v květnu 1952 a vstoupily v platnost po ratifikaci v roce 1955. Konvence ukončily spojeneckou okupaci západní Německo.[1]
Zpoždění mezi podpisem a ratifikací bylo způsobeno francouzskou neratifikací související smlouvy o EU Evropské obranné společenství.[2] To nakonec překonal britský ministr zahraničí Anthony Eden návrh, aby se západní Německo stalo členem NATO, a odstranění odkazů na Evropské obranné společenství v Bonn – Pařížských úmluvách. Revidovaná smlouva byla podepsána na ceremoniálu v Paříži 23. října 1954.[1][3] Konvence vstoupily v platnost během posledního zasedání EU Spojenecká vysoká komise, která se konala na velvyslanectví Spojených států v Bonn, dne 5. května 1955.[1]
Úmluva o narovnání
Článek 1 přílohy I úmluvy o narovnání stanoví, že Spolkové republice Německo je přiznána „plná moc svrchovaného státu nad jeho vnitřními a vnějšími záležitostmi“. Článek 2 však stanoví, že Tři mocnosti si zachovávají svá práva „týkající se Berlína a Německa jako celku, včetně znovusjednocení Německa a mírového urovnání“. Článek 2 byl navržen tak, aby zabránil zpětnému zpochybňování činů spojenců během německé okupace západoněmeckými soudy.[4]
Miriam Aziz z Centra Roberta Schumanna z Evropského univerzitního institutu zdůrazňuje, že existuje rozdíl mezi zněním Úmluvy o urovnání „plná autorita suverénního státu“ a zněním v Smlouva o konečném vyrovnání s ohledem na Německo z roku 1990, ve kterém je Německo označováno jako země s „plnou suverenitou nad svými vnitřními a vnějšími záležitostmi“, vede k rozdílu mezi de facto a de jure Suverenita.[5][6] Detlef Junker z Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg souhlasí s touto analýzou: „V Pařížských dohodách z 23. října 1954 prosadil Adenauer následující lakonické znění:„ Spolková republika má tedy [po ukončení okupačního režimu] plnou moc svrchovaného státu nad jeho vnitřními a vnější záležitosti.' Pokud to bylo zamýšleno jako konstatování skutečnosti, je třeba připustit, že se jednalo částečně o fikci, a pokud to bylo interpretováno jako zbožné přání, byl to slib, který byl nesplněn až do roku 1990. Spojenci si zachovali svá práva a povinnosti týkající se Berlína a Německa jako jako celek, zejména odpovědnost za budoucí znovusjednocení a budoucí mírovou smlouvu. “[7]
Viz také
- Petersbergův protokol z listopadu 1949. Podepsáno mezi třemi spojenci a Konrad Adenauer, první kancléř Spolkové republiky Německo.[1]
- Konference v Londýně a Paříži
- Dohoda o čtyřech mocnostech v Berlíně
- Dohoda dva plus čtyři (Smlouva o konečném vyrovnání s ohledem na Německo)
Poznámky pod čarou
- ^ A b C d Joachim von Labe Historie velvyslanectví USA v Bonnu Diplomatická mise USA v Německu / Veřejné záležitosti / Centra informačních zdrojů Aktualizováno: srpen 2001
- ^ Woodliffe, John (1992). Mírové využití zahraničních vojenských zařízení podle moderního mezinárodního práva. Nakladatelé Martinus Nijhoff. p. 53. ISBN 0-7923-1879-X. LCCN 92-20901.
- ^ Dwight D. Eisenhower. Zvláštní sdělení Senátu o předávání protokolů ke smlouvám týkajícím se Spolkové republiky Německo 15. listopadu 1954 „Tímto zasílám k posouzení Senátu ověřenou kopii Protokolu o ukončení okupačního režimu ve Spolkové republice Německo podepsaného v Paříži 23. října 1954 ...“
- ^ Miriam Aziz Reference 5,6
- ^ Miriam Aziz Reference p. 6
- ^ „Smlouva o konečném vyrovnání s ohledem na Německo“. Americká diplomatická mise v Německu. 12. září 1990. Citováno 8. dubna 2018.
- ^ Detlef Junker (editor), Přeložila Sally E. Robertson, Spojené státy a Německo v době studené války, A Handbook Volume 1, 1945–1968 Series: Publikace Německý historický institut ISBN 0-511-19218-5. Viz část „PŘÍTOMNOST MINULOSTI“ odstavec 9.
Reference
- Miriam Aziz (Centrum Roberta Schumanna, Evropský univerzitní institut) Svrchovanost ztracena, svrchovanost znovu získána? Několik úvah o rozsudku Bananas od Bundesverfassungsgericht (PDF) Webové články o ústavnosti, ConWEB č. 3/2003,
Další čtení
- Aziz, Miriam. „Dopad evropských práv na národní právní kultury“ (Oxford: Hart Publishing, 2004)
- Prohlášení k porážce Německa a převzetí nejvyšší autority spojeneckými mocnostmi
- Schválení západními vojenskými guvernéry: BONNOVÁ ÚSTAVA (ZÁKLADNÍ PRÁVO PRO SPOLKOVOU REPUBLIKU NĚMECKO) 12. května 1949
- Společné usnesení o ukončení válečného stavu mezi USA a vládou Německa Public Law 181, 82. Congress, Approved 19. října 1951
- Ostpolitik: čtyřstranná dohoda 3. září 1971
- Tisková zpráva vydaná vedoucím soudní kanceláře k rozsudku ve věci Prince Hans-Adam II z Lichtenštejnska v. Německo (číslo žádosti 42527/98) 12. července 2001 (rozsudek )
- "Dodatek B - konference čtyř mocností", Časopisy Senátu Kanady - Druhé zasedání dvacátého druhého parlamentu (1955), Ottawa, Queen's Printer, 1955, str.62a –62f
- 1. Protokol 1. o ukončení okupačního režimu ve Spolkové republice Německo
- 2. Pokračování pěti harmonogramů připojených k Protokolu o ukončení okupačního režimu
- Prohlášení Spolkové republiky o podpoře pro Berlín
- Úmluva o přítomnosti zahraničních sil ve Spolkové republice Německo
- 5. Deklarace tří mocností o Berlíně
- "Dodatek C - Konference devíti mocností", Časopisy Senátu Kanady - Druhé zasedání dvacátého druhého parlamentu (1955), Ottawa, Queen's Printer, 1955, str.62f –62 t
- 1. Prohlášení týkající se přistoupení Itálie a Spolkové republiky Německo k Bruselské smlouvě
- 2. Protokol, kterým se mění a doplňuje Bruselská smlouva
- 3. Dopisy s odkazem na jurisdikci Mezinárodního soudního dvora od vlád Spolkové republiky a Itálie ostatním vládám, které podepsaly Protokol o změně a dokončení Bruselské smlouvy
- 4. Usnesení o výrobě a normalizaci výzbroje (přijato na konferenci Devět mocností dne 21. října 1954)
- "Dodatek D - SEVERNÍ ATLANTICKÁ RADA", Časopisy Senátu Kanady - Druhé zasedání dvacátého druhého parlamentu (1955), Ottawa, Queen's Printer, 1955, str.62 t –62II
- 1 Usnesení k provádění oddílu IV závěrečného aktu londýnské konference
- 2. Usnesení sdružení
- Prohlášení vlády Spolkové republiky Německo
- Prohlášení vlád Spojených států amerických, Velké Británie a Francie
- 3. Protokol k Severoatlantické smlouvě o přistoupení Spolkové republiky Německo
- 4 Usnesení o zasedání Hesulis ze čtyř a devíti mocenských zasedání (přijato Severoatlantickou radou dne 22. října 1954)
- Závěrečný akt londýnské konference (3. října)
- Seznam spolkového kancléře - prohlášení mocností
- Britské prohlášení
- Potvrzení Kanady
- Německé členství v doporučení mocností NATO
- Zásady Charty OSN - německé přijetí
- Prohlášení Německé spolkové republiky
- Prohlášení vlád USA, Velké Británie a Francie
- Evropská jednota - úzké sdružení Británie
- Příloha 1. Návrh prohlášení a návrh protokolu vyzývající Itálii a Německou spolkovou republiku k přistoupení k Bruselské smlouvě