Smrt a Proměnění - Death and Transfiguration

Richard Strauss v roce 1888

Smrt a Proměnění (Tod und Verklärung), Op. 24, je a tónová báseň pro orchestr Richard Strauss. Strauss zahájil kompozici koncem léta 1888 a práci dokončil 18. listopadu 1889. Práce je věnována skladatelovu příteli Friedrichu Roschovi.

Hudba zachycuje smrt umělce. Na Straussovu žádost to bylo popsáno v básni skladatelova přítele Alexander Ritter jako interpretace Smrti a Proměnění po jejím složení.[1] Jak muž umírá, skrz jeho hlavu procházejí myšlenky na jeho život: dětská nevinnost, boje jeho mužství, dosažení jeho světských cílů; a na konci obdrží vytouženou transfiguraci „z nekonečných sáh nebes“.

Historie výkonu

Strauss provedl premiéru 21. června 1890 na veletrhu Eisenach Festival (na stejném programu jako premiéra jeho Burleske d moll pro klavír a orchestr). Tuto práci také řídil při svém prvním vystoupení ve Velké Británii na Wagnerově koncertu s Philharmonic Society dne 15. června 1897 na Queen's Hall v Londýně.

Kritická reakce

Anglický hudební kritik Ernest Newman popsal to jako hudbu, na kterou by člověk nechtěl zemřít nebo se probudit. „Je to příliš velkolepé, příliš brilantně osvětlené, příliš plné nádhery davu; zatímco toto je cesta, kterou musí člověk podniknout velmi tiše a sám“.

Francouzský kritik Romain Rolland v jeho Musiciens d'aujourd'hui (1908) nazval dílo „jedním z nejdojemnějších Straussových děl a tím, které je konstruováno s nejušlechtilejším užitkem“.[2]

Struktura

Existují čtyři části (s Ritterovými poetickými myšlenkami zhuštěnými):

  1. Largo (Nemocný muž, blízko smrti)
  2. Allegro molto agitato (Bitva mezi životem a smrtí člověku nenabízí úlevu)
  3. Meno mosso (život umírajícího člověka projde před ním)
  4. Moderato (vyhledávaná transfigurace)

Typické představení trvá asi 25 minut.

Hudební výsledky jsou dočasně deaktivovány.

Instrumentace

Citováno

V jedné ze Straussových posledních skladeb „Im Abendrot“ z Čtyři poslední písně Strauss cituje „transfigurační téma“ z jeho tónové básně před 60 lety, během a po závěrečné linii sopranistky, „Ist dies etwa der Tod?“ (Je to snad smrt?).

Hudební výsledky jsou dočasně deaktivovány.

Těsně před vlastní smrtí poznamenal, že jeho hudba byla naprosto správná; jeho pocity odrážely pocity umělce zobrazeného uvnitř; Strauss řekl své snache, když ležel na smrtelné posteli v roce 1949: „Je to legrační věc, Alice, umírání je přesně tak, jak jsem ji složil Tod und Verklärung."[3]

Diskografie

DirigentOrchestrNahráno
Bruno WalterRoyal Philharmonic Orchestra1924
Richard StraussStaatskapelle Berlin1926
Albert CoatesLondon Symphony Orchestra1928
Leopold StokowskiPhiladelphia Orchestra1934
Richard StraussMnichovský rozhlasový symfonický orchestr1937
Victor de SabataBerlínská filharmonie1939
Leopold StokowskiAll-American Youth Orchestra1941
Willem MengelbergConcertgebouw orchestr1942
Arturo ToscaniniPhiladelphia Orchestra1942
Leopold StokowskiNew York City Symphony Orchestra1944
Richard StraussVídeňská filharmonie1944
Eugene OrmandyPhiladelphia Orchestra1945
Fritz ReinerSymfonický orchestr RCA Victor1950
Arturo ToscaniniSymfonický orchestr NBC1952
Wilhelm FurtwänglerVídeňská filharmonie1953
Victor de SabataVídeňská filharmonie1953
Herbert von KarajanPhilharmonia Orchestra2/3 června 1953
Jascha HorensteinBamberská symfonie1954
William SteinbergPittsburghský symfonický orchestr1954
Karl BöhmConcertgebouw orchestr1955
Hans KnappertsbuschOrchester de la Société des Concerts du Conservatoire7. a 8. května 1956
Fritz ReinerVídeňská filharmonie1956
Artur RodzińskiPhilharmonia Orchestra1957
George SzellClevelandský orchestr1957
Antal DorátiMinneapolis Symphony Orchestra1958
Eugene OrmandyPhiladelphia Orchestra1959
Herbert von KarajanVídeňská filharmonie1960
Pierre MonteuxSan Francisco Symphony23. ledna 1960[4]
Otto KlempererPhilharmonia Orchestra1961
Erich LeinsdorfFilharmonie v Los Angeles1961
Zdeněk KošlerSymfonický orchestr hl. M. Prahy1967
Jascha HorensteinLondon Symphony Orchestra1970
Rudolf KempeStaatskapelle Dresden1970
Lorin MaazelNew Philharmonia Orchestra1971
Herbert von KarajanBerlínská filharmonie1972[5]
Eugene OrmandyPhiladelphia Orchestra1978
Lorin MaazelClevelandský orchestr1979
Antal DorátiDetroitský symfonický orchestr1980
Klaus TennstedtLondon Philharmonic Orchestra1980?
Claudio AbbadoLondon Symphony Orchestra1981
Bernard HaitinkRoyal Concertgebouw Orchestra1981
Eduardo MataDallasský symfonický orchestr1981
Kazuyoshi AkiyamaVancouver Symphony Orchestra1982
Sergiu CelibidacheSWR Stuttgartský rozhlasový symfonický orchestr1982
Herbert von KarajanBerlínská filharmonie1982
Michael GielenCincinnati Symphony Orchestra1984
André PrevinVídeňská filharmonie1987
Giuseppe SinopoliNewyorská filharmonie1987
Christoph von DohnányiVídeňská filharmonie1989
Neeme JärviScottish National Orchestra1989
Tolga KashifPhilharmonia Orchestra1989
Zdeněk KošlerSlovenská filharmonie1989
Yondani ButtLondon Symphony Orchestra1990
Vladimir AshkenazyClevelandský orchestr1990
James LevineOrchestr Metropolitní opery1995
Lorin MaazelSymfonický orchestr Bavorského rozhlasu1995
Jesús López CobosCincinnati Symphony Orchestra1997
Kurt MasurNewyorská filharmonie1998
Vladimir AshkenazyČeská filharmonie1999
David ZinmanTonhalle Orchester Zürich2001
Lorin MaazelNewyorská filharmonie2005
Donald RunniclesAtlanta Symphony Orchestra2006
Johannes FritzschQueenslandský orchestr2008
Manfred HoneckPittsburghský symfonický orchestr2013
Mariss JansonsSymfonický orchestr Bavorského rozhlasu2014

Poznámky

  1. ^ Gilliam, Háj
  2. ^ Citováno v Mason, Daniel Gregory (1918), Současní skladatelé, str. 84.
  3. ^ Komentáře Derricka Puffetta k disku DG 447 762-2
  4. ^ Hunt J. Galské trio - Charles Munch, Paul Paray, Pierre Monteux. John Hunt, 2003, 2009, str. 204.
  5. ^ Strauss: Čtyři poslední písně, atd, arkivmusic.com

Reference

externí odkazy