Mononoke - Mononoke

Animovaný film viz Princezna Mononoke.
Pro další použití viz Mononoke (disambiguation).

Mononoke (物 の 怪) jsou pomstychtiví duchové (onryo ), mrtví duchové (shiryō ), živí duchové (ikiryō ), nebo duchové v japonské klasické literatuře a lidovém náboženství, o nichž se říkalo, že dělají věci, jako jsou posedlosti jednotlivců a nutí je trpět, způsobovat nemoci nebo dokonce způsobit smrt.[1][2] Je to také slovo, které se někdy používá k označení yōkai nebo henge („změněné bytosti“).[3][4]

souhrn

Lady Rokujo zobrazen jako ikiryō v díle s názvem "Aoi no Ue" (葵 上) od Hokusai Manga podle Katsushika Hokusai

Mononoke lze často vidět v literatuře Heian období.[5] Jako slavný příklad lze uvést v 9. dílu Genji Monogatari „Aoi“ je ikiryo z Lady Rokujo, který vlastnil Aoi no Ue.[2][6] Kromě toho existují i ​​prohlášení o mononoke v publikacích jako Gkagami a Masukagami.[5]

V dobách, kdy lékařské znalosti nebyly plně rozvinuty, lidé jako mniši a shugensha bude provádět zaklínadla a modlitby proti chorobám způsobeným mononokea dočasným přesunutím mononoke do jiné osoby zvané „yorimashi „(obvykle zaměstnanci, učni atd.), kteří by prováděli exorcismus na internetu mononoke uzdravit nemoc. Prohlášení o této praxi lze nalézt podrobně v pracích jako Polštářová kniha a Deník lady Murasaki.[5][6] Také podle Shoku Nihon Kōki, vyprávělo to jednou, když mnich zpíval sutru 60 lidem v císařské rezidenci.[7]

Dějiny

japonský mononoke pocházejí z čínského 物 怪 a jsou ve starověké čínské literatuře o nich uvedena prohlášení Záznamy velkého historika a 原 鬼, existují prohlášení k tomuto 物 statements. Ve druhém z nich je výrok: „ti, kteří nemají ani hlas, ani tvar, jsou 鬼神 (hněviví bohové). Ti, kteří nemohou mít tvar nebo hlas, a také nemohou být bez tvaru nebo hlasu, jsou 物 怪,“ a tedy 物 怪Čína byla v té době považována za typ yōkai které nelze vidět ani slyšet, a byly považovány za přírodní jevy, kterým lidé nerozuměli se znalostí té doby.[6]

„Mononoke Kikyo no Koto“ (物 怪 帰 去 の 事) z „Totei Bukkairoku“ (稲 亭 物 怪 録)

První výskyt pojmu v japonské literatuře je patrný v Nihon Kōki, a podle citátu této knihy od Nihon Kiryaku stejného časového období, v článku Uruu 12. měsíc roku Tenchō 7 (830) je uvedeno: „Pět mnichů bylo pozváno, aby recitovali diamantovou sútru. S určitými obtížemi Jingi-kan ulevilo to. Byla to práce a 恠, “a jsou zde i výroky o mononoke v článcích v 8. měsíci Jinshin téhož roku a v 10. roce v 5. měsíci.[6] Ve starém jazyce té doby se slovo „mono“ používalo k označení oni, duchové nebo Ara-mitama mimo jiné,[1][8] nebo věci, které nebyly považovány za jasně skutečné,[9] a v Taiho kód, o epidemických onemocněních se psalo jako o „toki no ke“ (時 気), přičemž slovo „ke“ se používalo k označení „nemocí“, a tak je vidět, že „mono no ke“ („ke“ z „ mono ") byl používán k označení nemocí způsobených těmito" mono ".[1][8] „Polštářová kniha“ také obsahuje názvy nemocí, jako „mune no ke“ („ke“ hrudníku), „ashi no ke“ („ke“ nohou) a „mono no ke“ ( "ke" nebo "mono").[1]

Jako základ pro to, jak mononoke byly považovány za, protože v Japonsku se od počátku Heianova období myslelo, že různé společenské malátnosti a nemoci jsou způsobeny kletbami („tatari“) pomstychtivých duchů (onryō). Počínaje tím, jak sled císařů umírá na nemoci a šíří se epidemie v EU Enryaku let byla považována za kletbu Princ Sawara, je příběh v Nihonkoku Genpō Zen'aku Ryōiki ve kterém zášť Princ Nagaya prý vedlo mnoho lidí k jejich smrti. V Shoku Nihongi, existuje prohlášení o Fujiwara no Hirotsugu pomstychtivý duch (onryo). Tento druh myšlenek však v té době ještě neměl příliš velký vliv, a to dokonce Císař Saga uvedl opatrně, „v této společnosti by někteří přisuzovali jakékoli a všechno mononoke na duchovní kletbu. To jsou velmi nepodložená tvrzení, “[10] tedy silně popírá vztah mezi mononoke a pomstychtiví duchové.[6]

Poté v Shoku Nihon Kōki, autor, Harusumi no Yoshitada, odrážející znalosti o onmyodo, důrazně přijal koncept mononoke.[6] V Jówa let získala aristokratická společnost silný vliv onmyodo a šíření onmyodo zasadilo mnoha lidem obecný koncept pomstychtivých duchů. Právě v té době, poté Sugawara žádný Michizane zemřel v Engi 3 (903), obětí jedné po druhé, která následovala po členech císařských a šlechtických rodin, stejně jako šíření epidemických chorob, se obávali jako práce Michizanovy kletby, a tedy víry, že mononoke způsobené pomstychtivými kletbami duchů ještě zesílily.[6]

Poté, v éře Fujiwara sekke, na rozdíl od toho, jak se šlechtické rodiny v té době chlubily slávou, měly jemné osobnosti, a tak kvůli strachu z nevraživosti a pomsty porazených té doby a kvůli pochybnostem o budoucnosti strach z mononoke stal se více vzrušený.[6] Uzavřený životní styl císařské společnosti v té době také podporoval strach šlechticů mononoke.[5] Takto, mononoke samy o sobě byli považováni za pomstychtivé duchy a nakonec kromě epidemických chorob bylo vidět, že za smrt jednotlivce, nemoci a bolest byli také mononokea také se začaly nazývat nemoci mononoke.[6] Navíc, kvůli konceptu strachu z „mono“, byly také považovány za věci, které byly považovány za původ nemocí, samotné ikiryo a shiryō. mononoke.[1]

Poznámky

  1. ^ A b C d E 小林 1986, str. 696
  2. ^ A b 倉 倉 1963, str. 434
  3. ^ 北 原 保 雄 他 編 (1976). 日本 国語 大 辞典. 第 12 巻 (第 2 版 ed.).小学 館. str. 1361. ISBN  978-4-09-522012-3.
  4. ^ 松 村 明 編 (2006). 大 辞 林 大 辞 林 (第 3 版 ed.).三省 堂. str. 2531. ISBN  978-4-385-13905-0.
  5. ^ A b C d 藤 藤 1988, s. 5–6
  6. ^ A b C d E F G h i 部 部 1975, str. 32–54
  7. ^ 田 田 1990, str. 300
  8. ^ A b 池田 1959, str. 205–210
  9. ^ 田 田 1990, str. 57
  10. ^ 大江 篤 (2007). 日本 古代 の 神 と 霊.臨川 書店. str. 18. ISBN  978-4-653-03967-9.

Reference

  • 朝 倉 治 彦 他 編 (1963). 神話 伝 説 辞典.東京 堂 出版. ISBN  978-4-490-10033-4.
  • 池田 彌 三郎 (1978) [1959]. 日本 の 幽 霊.中 公 文庫.中央 公論 社. ISBN  978-4-12-200127-5.
  • 大 藤 時彦 他 (1988).相 賀 徹夫 編 (ed.). 日本 大 百科全書. 23.小学 館. ISBN  978-4-09-526023-5.
  • 小 林茂 美 他 (1986).乾 克己 他 編 (ed.). 日本 伝 奇 伝 説 大事 典.角 川 書店. ISBN  978-4-04-031300-9.
  • 多 田 克己 (1990). 幻想 世界 の 住 人 た ち Iv 日本 編 幻想 世界 の 住 人 た ち. Pravda ve fantazii. IV.新紀元 社. ISBN  978-4-915146-44-2.
  • 服 部 敏 良 (2006) [1975]. 王朝 貴族 の 病状 診断 王朝 貴族 の 病状 診断.歴 史 文化 セ レ ク シ ョ ン.吉川弘 文 館. ISBN  978-4-642-06300-5.