Francouzská renesanční literatura - French Renaissance literature

Více informací o historickém vývoji v tomto období naleznete na: renesance, Dějiny Francie, a Brzy moderní Francie.
Informace o francouzském umění a hudbě tohoto období viz Francouzská renesance.

Francouzsky a
Frankofonní literatura

Francouzská literatura
Podle kategorie
Francouzský jazyk

Francouzská literární historie

Středověký
16. století • 17. století
18. století • 19. století
20. století • Moderní

Frankofonní literatura

Frankofonní literatura
Literatura Quebeku
Postkoloniální literatura
Literatura na Haiti

Autoři ve francouzském jazyce

Chronologický seznam

Francouzští spisovatelé

Spisovatelé •Romanopisci
Dramatici •Básníci
Esejisté
Autoři povídek

formuláře

Román • Poezie • Hry

Žánry

Sci-fi • Komiks
Fantastique

Pohyby

Naturalismus • Symbolismus
Surrealismus • Existencialismus
Nouveau roman
Absurdní divadlo

Kritika a ocenění

Literární teorie •Kritici
Literární ceny

Nejnavštěvovanější

Molière • Racine •Balzac
Stendhal • Flaubert
Zola •Proust
Beckett •Camus

Portály

Francie • Literatura

Francouzská renesanční literatura je pro účely tohoto článku literatura psaná ve francouzštině (Střední francouzština ) od francouzské invaze do Itálie v letech 1494 až 1600, neboli zhruba od doby vlády Charles VIII Francie na vzestup Henry IV Francie na trůn. Vláda František I. (od 1515 do 1547) a jeho syn Jindřich II (od 1547 do 1559) jsou obecně považovány za vrchol Francouzská renesance. Po nešťastné smrti Jindřicha II klání, zemi vládla jeho vdova Kateřina Medicejská a její synové František II, Karel IX a Jindřich III, a ačkoli renesance nadále vzkvétala, Francouzské války náboženství mezi Hugenoti a Katolíci zpustošil zemi.

Slovo „renesance“

Slovo renesance je francouzština slovo, jehož doslovný překlad do angličtiny je „Znovuzrození“. Termín byl poprvé použit a definován[1] francouzský historik Jules Michelet (1798–1874) ve své práci z roku 1855 Histoire de France (Dějiny Francie).[2] Michelet definoval renesanci 16. století ve Francii jako období v evropské kulturní historii, které představovalo zlom od středověku a vytvořilo moderní chápání lidstva a jeho místa ve světě.[3] Jako francouzský občan a historik Michelet také prohlásil renesanci jako francouzské hnutí.[4] Jeho dílo je počátkem používání francouzského slova „Renaissance“ v jiných jazycích.

Úvod

16. století ve Francii bylo pozoruhodným obdobím literární tvorby (jazyk tohoto období se nazývá Střední francouzština ). Využití tiskařský lis (napomáhající šíření děl starověkých latinských a řeckých autorů; tiskařský stroj byl představen v roce 1470 v Paříži a v roce 1473 v Lyonu), vývoj Renesanční humanismus a Novoplatonismus a objev (během válek v Itálii a sňatkem Jindřicha II. s Kateřinou Medicejskou) kultivovaného zdokonalování italských soudů (Baldassare Castiglione Kniha Dvořan byl v tomto ohledu také zvlášť důležitý) by hluboce upravil francouzskou literární krajinu a mentální rozhled (neboli „mentalité“) období. Od třídy drzých válečníků dochází k pomalému vývoji k třídě kultivované šlechty (což vedlo k myšlence „honnête homme“ v 17. století). Ve všech žánrech je velký zájem o lásku (fyzickou i Platonický ) a v psychologické a morální analýze.

V tomto období se množily brožury, traktáty, satiry a monografie; úspěch sbírek povídek („nouvelles“) i sbírek ústních pohádek a anekdot („propos“ a „devis“); veřejná fascinace tragickými příběhy z Itálie (zejména z Bandello ); značný nárůst překládání a vydávání současných evropských autorů (zejména Italů a Španělů) ve srovnání s autory ze středověku a klasického starověku; významné zvýšení počtu prodaných náboženských děl (knihy o zbožnosti by na počátku 17. století porazily „belles-lettres“ jako nejprodávanější žánr ve Francii); a nakonec publikace důležitých děl morální a filozofické reflexe.

Dějiny renesanční literatury nejsou monolitické: královský dvůr, univerzity, široká veřejnost, „noblesse de roucho“, zemský šlechtic a humanista narazili na různé vlivy a vyvinuli různé chutě. Humanistické divadlo by se k široké veřejnosti dostávalo pomalu; stará třída válečníků objevila dvorní etiketu a vyleštěné způsoby až v průběhu času; a extravagance soudu inspirovaného Itálií byla kritiky často kritizována. Gramotnost sama o sobě je důležitým bodem při šíření textů renesance: kultura 16. století zůstává hluboce ústní a povídka rytířský román a Rabelais Díky jeho dílům je tato ústnost ústřední součástí jejich stylu. A konečně, renesanční kniha byla fyzickým a ekonomickým objektem velkého nedostatku a - v závislosti na její velikosti a ilustracích - velké prestiže. Knihovna jako Montaigne byla vzácným výskytem pro lidi jiné než právníky a členy parlamentu, kteří měli elitní vzdělání na univerzitách; pro veřejnost, velké noviny nebo centový tisk (s ilustracemi dřevorytu) prodaní od dveří ke dveřím od spolupracovníků by byli jediným přístupem k psanému slovu.

Poezie

Poezie v prvních letech 16. století se vyznačuje propracovaným zvukovým a grafickým experimentováním a zručnými slovními hrami řady severních básníků (jako např. Jean Lemaire de Belges a Jean Molinet ), obecně nazývané „les Grands Rhétoriqueurs "kteří pokračovali ve vývoji poetických technik z minulého století. Brzy však dopad Petrarch (dále jen sonetový cyklus adresováno idealizovanému milenci, použití milostných paradoxů), italští básníci u francouzského soudu (jako Luigi Alamanni ), Italština Novoplatonismus a humanismus a znovuobjevení některých řeckých básníků (např Pindar a Anacreon ) by hluboce pozměnil francouzskou tradici. V tomto ohledu francouzští básníci Clément Marot a Mellin de Saint-Gelais jsou přechodná čísla: připisují se jim některé z prvních sonety ve francouzštině, ale jejich básně nadále využívají mnoho tradičních forem.

Pierre de Ronsard

Nový směr poezie je plně patrný v díle humanisty Jacques Peletier du Mans. V roce 1541 vydal první francouzský překlad Horace je Ars poetica a v roce 1547 vydal básnické sbírky Pouvres poétiques, který zahrnoval překlady z prvních dvou cantos z Homere je Odyssey a první kniha Virgil je Georgics, dvanáct Petrarchanské sonety, tři Horacian ódy a a Bojové epigram; tato básnická sbírka obsahovala také první publikované básně Joachim Du Bellay a Pierre de Ronsard.

Kolem Ronsard, Du Bellay a Jean Antoine de Baïf tam se vytvořila skupina radikálních mladých ušlechtilých básníků dvora (dnes obecně známých jako La Pléiade, ačkoli použití tohoto termínu je diskutováno). Charakter jejich literárního programu byl dán v manifestu Du Bellay, „Obrana a ilustrace francouzského jazyka“ (1549), který zachovával tuto francouzštinu (jako toskánská Petrarch a Dante ) byl důstojným jazykem pro literární vyjádření a vyhlásil program jazykové a literární produkce (včetně napodobování latinských a řeckých žánrů) a očištění. U některých členů Pléiade byl čin samotné poezie vnímán jako forma božské inspirace (viz Pontus de Tyard například), držení múzy podobný romantické vášni, prorocké vášni nebo alkoholickému deliriu.

Formy, které dominují v poetické produkci tohoto období, jsou sonar Petrarchan (vyvinutý kolem milostného setkání nebo idealizované ženy) a Horace /Anacreon óda (zejména z carpe diem - život je krátký, využijte den - rozmanitost). Ronsard se také brzy pokusil přizpůsobit Pindaric óda do francouzštiny. Po celé období používání mytologie je časté, ale také zobrazení přírodního světa (lesy, řeky). Mezi další žánry patří paradoxní kodmium (jako Remy Belleau báseň chválící ​​ústřice), "blason „ženského těla (poetický popis části těla) a propagandistický verš.

Du Bellayovy největší básně byly napsány během jeho dlouhého pobytu Řím; jeho objev zničeného města, zděšení nad korupcí papežského dvora a osamělost vedly k sonetový cyklus pozoruhodného smutku a závažnosti (částečně inspirováno Ovid je Tristia ).

Ronsard se o to sice pokusil dlouho epická báseň o původu francouzské monarchie s názvem La Franciade (po vzoru Virgil a Homere ), tento experiment byl z velké části považován za neúspěch a dnes si ho nejvíce pamatují jeho různé sbírky Amours (nebo milostné básně), Ódy a Hymny.

Jacques Pelletier du Mans později encyklopedická sbírka L'Amour des amours, skládající se z cyklu sonetů a řady básní popisujících meteory, planety a nebesa, by ovlivňovalo básníky Jean Antoine de Baïf a Guillaume de Salluste Du Bartas (jehož Semaine je barokní popis stvoření světa).

Agrippa d'Aubigné

Několik básníků tohoto období - Jean Antoine de Baïf (který založilAcadémie de musique et de poésie "v roce 1570), Blaise de Vigenère a další - pokusili se přizpůsobit do francouzštiny latinský, řecký nebo hebrejština poetické metry; tyto experimenty se nazývaly „vers mesurés“ a „prose mesuré“ (více viz článek)musique mesurée ").

Ačkoli královský dvůr byl centrem většiny poezie století, Lyon, druhé největší renesanční město ve Francii, mělo také své básníky a humanisty Maurice Scève, Louise Labé, Olivier de Magny, a Pontus de Tyard. Scève Délie, objet de plus haulte vertu, složený ze 449 desetislabičných desetřádkových básní (závratě) a publikovány s četnými vyryty emblémy, je příkladem v používání milostných paradoxů a (často nejasné) alegorie popsat utrpení milence.

Podobně, Madeleine Des Roches a její dcera Catherine Des Roches byly centrem literárního kruhu se sídlem v Poitiers mezi lety 1570 a 1587 a zahrnující básníky Scévole de Sainte-Marthe Barnabé Brisson, René Chopin, Antoine Loisel, Claude Binet, Nicolas Rapin a Odet de Turnèbe.[5]

Poezie na konci století byla hluboce poznamenána občanské války: převládá pesimismus, dournesska a výzva k ústupu ze světa (jako v Jean de Sponde ). Hrůzy války však měly také inspirovat jednoho protestantského básníka, Agrippa d'Aubigné, psát skvěle[je zapotřebí objasnění ] báseň o konfliktu:Les Tragiques.

Hlavní francouzské básnické sbírky vydané v 16. století:

Dlouhá próza beletrie

V první polovině století románu ve Francii stále dominovaly rytířské romány středověku (v jejich prózních verzích), jako například: Les Quatre fils Aymon (nebo Renaud de Montauban ), Fierabras, Ogier le Danois, Perceforest a Galien le Réthoré. Od roku 1540 však v tomto žánru dominovala zahraniční produkce, zejména Hispano-portugalské vícesvazkové dobrodružné romány Amadis de Gaule, Palmerin d'Olive, Primaléon de Grèce a další je mají rádi. První z nich, Amadis z Galie - ve svém slavném francouzském překladu / adaptaci od Nicolas de Herberay des Essarts - stal se de facto kodex chování francouzského soudu od Františka I. až po Jindřicha IV. a byl emulován v rytířích a chování. Podobného tónu a obsahu (i když ve verši), italské epické básně Roland amoureux (Orlando Innamorato ) od Matteo Maria Boiardo a Roland furieux (Orlando Furioso ) od Ludovico Ariosto (a na konci století Tasso je Jeruzalém doručen ) měly také obrovský úspěch (francouzské překlady těchto děl byly často v próze). Nakonec italský Luigi Pulci je Morgant le géant, komická verze rytířského románu, byla důležitým modelem pro Rabelaisovy obry.

François Rabelais

Nejvýznamnější francouzské romány první poloviny století jsou François Rabelais Mistrovská díla Pantagruel, Gargantua a jejich pokračování. Rabelaisovy práce spojují oba humanismus (Erazmus, Thomas More ) a středověká fraška (obři, hrdinské bitvy, scatologický humor) způsobem, který je groteskně extravagantní (na jazyk a humor se v pozdějších stoletích často pohlíželo jako na hrubý), ale spolu s klauniádou existuje živá satira náboženského pokrytectví, politické nespravedlnost a lidská pochybnost.

Vedle rytířských, francouzských literárních chutí tohoto období byly přitahovány milostné a patetické, zvláště jak je znázorněno v románech Španělů Diego de San Pedro a Juan de Flores, sami inspirovaní Boccaccio je Lady Fiammeta a jeho psychologicky bystrý obraz ženy zavrhl. Tato sentimentální žíla našla v některých částech obdivuhodný výraz Hélisenne de Crenne Je Les Angoisses douloureuses qui procèdent d’amours ve kterém se mísí sentimentální a rytířské prvky, humanistické stipendium, ústnost a výmluvnost.

Zahraniční dobrodružný román by začal v druhé polovině století čelit konkurenci domácí francouzské produkce v dlouhých dílech autorů Béroalde de Verville a Nicolas de Montreux. Tito autoři (dnes velmi nepřečtení) - stejně jako autoři pozdějších svazků cyklu Amadis - upustili od mnoha tradičních rytířských módů a nahradili je technikami a událostmi vypůjčenými ze dvou nových zdrojů inspirace: starogréckého románu (Heliodorus, Longus a Achilles Tatius ) a smíšená forma (próza a verš) pastorální román z Itálie a Španělska (Jacopo Sannazaro a Jorge de Montemayor ).

Novinka a vynalézavost posledních let století je nejlépe vidět na anonymních stránkách La Mariane du Filomene (1596), ve kterém se mísí rámové příběhy, milostné nálady, sny a pastorační prvky a vyprávějí příběh muže, který bloudí po pařížském venkově a snaží se zapomenout na ženu, která ho zradila.

Pozoruhodná díla dlouhé prózy, včetně překladů (před nimi -) vydaných ve Francii v 16. století:

Povídka

Francouzské renesanci dominuje krátký příběh (pod různými jmény: „conte“, příběh; „nouvelle“, povídka jako italština novela; „devis“ a „propos“, mluvená diskuse; "histoire", příběh). Pro toto období je součástí přitažlivosti dialogizované povídky a filmu rámová pohádka (s fiktivními řečníky diskutujícími o příbězích toho druhého) spočívá v jejich „proveditelnosti“ tím, že někdo nahlas čte negramotnou veřejnost a v jejich grab-bagu a (často) odbočné struktuře: tyto příběhy jsou schopné brát na sebe všechny druhy sofistikovaný a vulgární materiál.

The Dekameron, sbírka povídek od italského autora Boccaccio, s jeho rámovým příběhem šlechticů prchajících před morem a vyprávějících si navzájem příběhy, mělo obrovský dopad na francouzské spisovatele. Sestra František I., Marguerite z Navarry, která byla centrem progresivního literárního kruhu, se ujala své vlastní verze ( Heptaméron ), který, i když neúplný, je jedním z mistrovských děl století. Mezi další významné autory povídek patří Noël du Fail a Bonaventure des Périers. Jak století postupovalo, používání orálního diskurzu, vícenásobných hlasů a rozhovorů u stolu vedlo k dialogické formě, která se pro moderní uši často zdá být revoluční a chaotická.

Francouzskou čtenářskou veřejnost fascinovaly také temné tragické novely („histoires tragiques ") z Bandello které byly dychtivě přizpůsobeny a napodobeny do začátku sedmnáctého století (Jacques Yver, Vérité Habanc, Bénigne Poissenot, François de Rosset, Jean-Pierre Camus ).

Sbírky povídek ve Francii v období renesance:

Divadlo

Francouzské divadlo 16. století sledovalo stejné vývojové vzorce jako ostatní literární žánry té doby.

V prvních desetiletích století zůstalo veřejné divadlo z velké části svázáno se svým dlouhým středověkým dědictvím tajemné hry, morálka hraje, frašky, a soties, Ačkoliv zázračná hra už nebyl v módě. Veřejná vystoupení byla přísně kontrolována cechovým systémem. Cech „Les Confrères de la Passion“ měl výlučná práva na divadelní inscenace tajemných her v Paříži; v roce 1548 nutil strach z násilí nebo rouhání v důsledku rostoucí náboženské roztržky ve Francii Pařížský parlament zakázat představení záhad v hlavním městě, i když se nadále prováděla na jiných místech. Další cech, „Enfants Sans-Souci“, měl na starosti frašky a šmejdy, stejně jako „Clercs de la Basoche“, který také hrál morální hry. Jako „Confrères de la Passion“, „la Basoche „se dostalo pod politickou kontrolu (hry musely být povoleny revizní komisí; masky nebo postavy zobrazující živé osoby nebyly povoleny), a nakonec byly potlačeny v roce 1582. Na konci století byla pouze„ Confrères de la Passion “ zůstali s výlučnou kontrolou nad veřejnými divadelními produkcemi v Paříži a pronajali své divadlo v Hôtel de Bourgogne divadelním souborům za vysokou cenu. V roce 1599 se této výsady vzdali.

Je třeba poznamenat, že vedle mnoha autorů těchto tradičních děl (jako například spisovatelé frašek) Pierre Gringore, Nicolas de La Chesnaye a André de la Vigne ), Marguerite z Navarry také napsal řadu her blízkých tradiční hře o tajemství a morálku.

Již v roce 1503 však původní jazykové verze Sofokles, Seneca, Euripides, Aristofanes, Terence a Plautus byli všichni k dispozici v Evropě a příštích čtyřicet let by humanisté a básníci viděli, jak tyto klasiky překládají a přizpůsobují. Ve 40. letech 20. století se francouzské univerzitní prostředí (a zejména - od roku 1553 - jezuitské vysoké školy) stalo hostitelem novolatinského divadla (latinsky), které napsali profesoři jako např. George Buchanan a Marc Antoine Muret který by zanechal hlubokou stopu na členech La Pléiade. Od roku 1550 najdeme humanistické divadlo napsané ve francouzštině.

Vliv Seneca byl obzvláště silný v humanistické tragédii. Jeho hry - které byly v zásadě komorními hrami, které se mají číst pro jejich lyrické pasáže a rétorická oratoř - přinesly mnoha humanistickým tragédiám soustředění na rétoriku a jazyk nad dramatickou akci.

Humanistická tragédie nabrala dva odlišné směry:

  • Biblická tragédie : zápletky převzaté z bible - i když se humanistická biblická tragédie velmi inspirovala středověkými tajemnými hrami, rekonstruovala biblické postavy podle klasických linií a potlačila jak komické prvky, tak přítomnost Boha na jevišti. Zápletky měly často jasnou paralelu se současnými politickými a náboženskými záležitostmi a lze najít protestantské i katolické dramatiky.
  • Starověká tragédie : zápletky převzaté z mytologie nebo historie - často měly jasné paralely se současnými politickými a náboženskými záležitostmi

V době vrcholících občanských válek (1570–1580) se objevila třetí kategorie militantního divadla:

  • Současná tragédie : pozemky převzaté z nedávných událostí

Spolu s prací překladatelů a adaptací her humanisté zkoumali také klasické teorie dramatické struktury, zápletky a charakterizace. Horace byl přeložen ve 40. letech 15. století, ale byl k dispozici po celý středověk. Kompletní verze Aristoteles je Poetika se objevil později (poprvé v roce 1570 v italské verzi), ale jeho myšlenky kolovaly (v extrémně zkrácené podobě) již ve 13. století v německém latinském překladu Hermanna Averroes "Arabský lesk a další překlady." Poetika se objevil v první polovině 16. století; důležité byly také komentáře k Aristotelově poetice od Julius Caesar Scaliger který se objevil v 60. letech 15. století. Gramatici čtvrtého století Diomedes a Aelius Donatus byly také zdrojem klasické teorie. Italové 16. století hráli ústřední roli ve vydávání a interpretaci klasické dramatické teorie a jejich díla měla zásadní vliv na francouzské divadlo. Lodovico Castelvetro Aristote založené Umění poezie (1570) byl jedním z prvních výroků tři jednoty; tato práce by informovala Jean de la Taille je Art de la tragédie (1572). Italské divadlo (jako tragédie v Gian Giorgio Trissino ) a debaty o slušnosti (jako ty, které vyprovokoval Sperone Speroni hra Canace a Giovanni Battista Giraldi hra Orbecche) by také ovlivnilo francouzskou tradici.

Ve stejném duchu napodobování - a adaptace - klasických pramenů, které informovaly o básnických skladbách La PléiadeFrancouzští humanističtí autoři doporučili, aby tragédie měla být v pěti dějstvích a měla tři hlavní postavy vznešené hodnosti; hra by měla začít uprostřed akce (in medias res ), používejte ušlechtilý jazyk a na pódiu neukazujte scény hrůzy. Někteří autoři (jako Lazare de Baïf a Thomas Sébillet ) se pokusil spojit středověkou tradici morálních her a frašek s klasickým divadlem, ale Joachim du Bellay odmítl toto tvrzení a povýšil klasickou tragédii a komedii na vyšší důstojnost. Pro teoretiky bylo obtížnější začlenit Aristotelovu představu „katarze „Nebo očištění emocí renesančním divadlem, které zůstalo hluboce spojené jak s potěšením publika, tak s rétorickým cílem ukázat morální příklady (příklad ).

Étienne Jodelle je Cléopâtre v zajetí (1553) - který vypráví vášnivé obavy a pochybnosti Kleopatry uvažující o sebevraždě - se vyznačuje tím, že je první původní francouzskou hrou, která následuje Horace Klasické předpisy o struktuře (hra je v pěti dějstvích a respektuje víceméně jednoty času, místa a akce) a je velmi blízké starodávnému modelu: prolog je představen stínem, existuje klasický sbor, který komentuje akci a hovoří přímo s postavami a tragický konec popisuje posel.

Mellin de Saint-Gelais překlad Gian Giorgio Trissino je La Sophonisbe - první moderní pravidelná tragédie založená na starodávných modelech, která vypráví příběh šlechtice Sophonisba Sebevražda (spíše než aby byla Římem zajata) - byla u soudu obrovským úspěchem, když byla provedena v roce 1556.

Vyberte seznam autorů a děl humanistické tragédie:

(Viz dramatici Antoine de Montchrestien, Alexandre Hardy a Jean de Schelandre pro tragédii kolem 1600-1610.)

Vedle tragédie přizpůsobili evropští humanisté také starodávnou komediální tradici a již v 15. století vyvinula renesanční Itálie formu humanistické latinské komedie. Přestože staří byli o komediální formě méně teoretičtí, humanisté používali pravidla z Aelius Donatus (4. století n. L.), Horace, Aristoteles a díla Terence vypracovat soubor pravidel: komedie by se měla snažit napravit zlozvyk ukázáním pravdy; měl by být šťastný konec; komedie používá nižší styl jazyka než tragédie; komedie nemaluje velké události států a vůdců, ale soukromý život lidí a jejím hlavním tématem je láska.

Ačkoli se někteří francouzští autoři drželi blízko starých modelů (Pierre de Ronsard přeložil část Aristofanes „Plutus“ na vysoké škole), francouzská komediální tradice celkově vykazuje velké výpůjčky ze všech zdrojů: středověká fraška (která byla po celé století nesmírně populární), povídka, italské humanistické komedie a „La Celestina "(o Fernando de Rojas ). Nejplodnější z francouzských renesančních autorů komedií, Pierre de Larivey, upravené italské komedie intrik autorů Ludovico Dolce, Niccolò Buonaparte, Lorenzino de 'Medici, Antonio Francesco Grazzini, Vincenzo Gabbiani, Girolano Razzi, Luigi Pasqualigo a Nicolὸ Secchi.

Vyberte seznam autorů a děl Renesanční komedie:

V posledních desetiletích století zaplavily francouzskou scénu další čtyři divadelní módy z Itálie - které nedodržovaly přísná pravidla klasického divadla:

Na konci století by byl nejvlivnějším francouzským dramatikem - řadou jeho stylů a ovládnutím nových forem - Robert Garnier.

Všechny tyto eklektické tradice by se nadále vyvíjely v „barokním“ divadle z počátku 17. století, než se francouzský „klasicismus“ konečně prosadí.

Jiné literární formy

Michel de Montaigne

Francouzská renesance byla bohatá na celé morální, literární, filologické a filozofické psaní. Michel de Montaigne byl prvním esejistou moderní doby (Eseje ) a pozoruhodný spisovatel o lidských podmínkách. Étienne Pasquier je Recherches de la France byl dalším monumentálním souhrnem historických, politických a kulturních pozorování.

Pierre de Bourdeille, seigneur de Brantôme napsal životopisné náčrtky mužů a žen soudu.

Jean Bodin napsal řadu důležitých prací o politické vědě.

Henri Estienne a jeho syn Robert Estienne patřili k nejvýznamnějším tiskařům ve Francii v 16. století a vydání Bible Roberta Estienna jako první používalo rozdělení kapitol a veršů.

Katolické / hugenotské a občanské / politické konflikty poslední poloviny století - Francouzské války náboženství —Vytvořil velké množství politického, náboženského a satirického psaní, včetně Monarchomachs ' urážky na cti.

The Satira Ménippée (1593/1594) napsal Nicolas Rapin, Jean Passerat a Florent Chrestien a upravil / revidoval Pierre Pithou bylo politické a satirické dílo v próze a poezii, které kritizovalo excesy Katolická liga během válek náboženství.

Poznámky

  1. ^ Murray, P. a Murray, L. (1963) Umění renesance. Londýn: Temže a Hudson (Svět umění), s. 9. ISBN  978-0-500-20008-7
  2. ^ Michelet, Jules. Dějiny Francie, trans. G. H. Smith (New York: D. Appleton, 1847)
  3. ^ Brotton, Jerry (2002). Renesanční bazar. Oxford University Press. 21–22.
  4. ^ Brotton, J., Renesance: Velmi krátký úvod, OUP, 2006 ISBN  0-19-280163-5.
  5. ^ Simonin, 351.

Reference

  • (francouzsky) Schmidt, Albert-Marie. vyd. Poètes du XVIe siècle. Sbírka: Bibliothèque de la Pléiade. Paris: Gallimard, 1953. ISBN  2-07-010455-9
  • (francouzsky) Simonin, Michel, ed. Dictionnaire des lettres françaises - Le XVIe siècle. Paris: Fayard, 2001. ISBN  2-253-05663-4

externí odkazy