Torquato Tasso - Torquato Tasso

Ke hře od Goetheho viz Torquato Tasso (hrát). K opeře Donizettiho viz Torquato Tasso (opera).

Torquato Tasso
Vyobrazení Tasso z německé encyklopedie, 1905. Všimněte si vavřínovou korunu.
Vyobrazení Tasso z německé encyklopedie, 1905. Všimněte si vavřínová koruna.
narozený(1544-03-11)11. března 1544
Sorrento, Neapolské království
Zemřel25. dubna 1595(1595-04-25) (ve věku 51)
Řím, Papežské státy
obsazeníBásník
ŽánrEpická poezie, lyrika

Torquato Tasso (/ˈt…soʊ/ TASS-Ach, taky NÁS: /ˈtɑːsoʊ/ TAH- tak, Italština:[torˈkwaːto ˈtasso]; 11.03.1544 - 25.dubna 1595) byl italský básník 16. století, nejlépe známý pro jeho báseň Ger Jerusalemme liberata (Jeruzalém doručen, 1581), ve kterém zobrazuje velmi nápaditou verzi bojů mezi křesťany a Muslimové na konci První křížová výprava, Během Obležení Jeruzaléma. Tasso trpěl duševními chorobami a zemřel několik dní před tím, než měl být korunovaný na Capitoline Hill jako král básníků papež. Jeho práce byla široce přeložena a adaptována a až do začátku 20. století zůstal jedním z nejčtenějších básníků v Evropě.

Životopis

Časný život

Narozen v Sorrento, Torquato byl synem Bernardo Tasso, šlechtic z Bergamo a epický a lyrický básník značné slávy své doby a jeho manželka Porzia de Rossi, šlechtična narozená v Neapol z toskánský původ. Jeho otec byl mnoho let tajemníkem ve službě Ferrante Sanseverino, princ ze Salerna a jeho matka byla úzce spojena s nejslavnějšími Neapolský rodiny. Když se během dětství chlapce dostal princ ze Salerna do kolize se španělskou vládou v Neapoli, poté, co byl postaven mimo zákon a zbaven dědičných lén, sdílel Tassův otec osud svého patrona. Spolu se svým synem Torquatem byl prohlášen za rebela státu a jeho dědictví bylo odcizeno. V roce 1552 Torquato žil se svou matkou a svou jedinou sestrou Cornelií v Neapoli a pokračoval ve svém vzdělání pod Jezuité, který tam nedávno otevřel školu. Precocity intelektu a náboženská horlivost chlapce přitahovaly obecný obdiv. V osmi letech už byl slavný.[1]

Brzy po tomto datu mu bylo umožněno připojit se ke svému otci, který pak žil ve velké chudobě a nezaměstnanosti v exilu v Římě. V roce 1556 k nim dorazily zprávy, že Porzia Tasso náhle a záhadně zemřela v Neapoli. Její manžel byl pevně přesvědčen, že ji otrávil její bratr s cílem získat kontrolu nad jejím majetkem.[1]

Jak se následně stalo, Porziovo panství nikdy nesestoupilo k jejímu synovi; a dcera Cornelia se provdala pod jejím narozením na popud svých matčiných příbuzných. Tasso otec byl zálibou básník a profesionální dvořan. Proto při otevření u soudu v Urbino byl nabídnut v roce 1557, Bernardo Tasso to rád přijal.[1]

Mladý Torquato, pohledný a brilantní chlapec, se stal společníkem ve sportu a studiu Francesco Maria della Rovere, dědic vévody z Urbina. V Urbino se společnost kultivovaných mužů věnovala estetickým a literárním studiím, které byly tehdy v módě. Bernardo Tasso četl cantos jeho básně L'Amadigi k vévodkyni a jejím dámám, nebo diskutovali o zásluhách Homere a Virgil, Trissino a Ariosto s vévodovými knihovníky a sekretářkami. Torquato vyrůstal v atmosféře vytříbeného luxusu a poněkud pedantské kritiky, které oba dodávaly jeho postavě trvalý tón.[1]

Na Benátky, kde jeho otec šel dohlížet na tisk jeho vlastního eposu, Amadigi (1560), tyto vlivy pokračovaly. Zjistil, že je mazlíčkem a zázrakem významného literárního kruhu, ale Bernardo ve své vlastní kariéře tak vážně trpěl závislostí na svých spisech a šlechtě, že se nyní rozhodl pro lukrativní povolání svého syna. Torquato byl poslán studovat právo na Padova. Mladý mladík místo toho, aby se věnoval zákonům, věnoval veškerou pozornost filozofii a poezii. Před koncem roku 1562 vytvořil dvanáctikanálovou epickou báseň s názvem Rinaldo, který měl spojit pravidelnost Virgiliána s atrakcemi romantiky epické. Při dosažení tohoto objektu a ve všech drobných kvalitách stylu a manipulace Rinaldo ukázal značnou originalitu, i když ostatní části se zdají nedokončené a prozrazují spěch, ve kterém byla báseň složena. Přesto byl jeho autor považován za nejslibnějšího mladého básníka své doby. Polichocený otec povolil tisk díla; a po krátké době studia v Bologna, souhlasil se vstupem svého syna do služby kardinála Luigi d'Este. Ještě před tímto datem byl mladý Tasso častým návštěvníkem soudu Este v roce Ferrara, kde se v roce 1561 setkal s Lucrezií Bendidiovou, jednou z čekajících dám Eleanory d'Este, a zamiloval se do ní. Stala se adresátem jeho první série milostných sonetů, po níž v roce 1563 následovala Laura Peperara, další předmět Tassoových citů. (Lucrezia i Laura se mezitím staly známými zpěváky a zdálo se, že na chvíli se jim Tasso oběma ucházel.)[1]

Castello degli Estensi, Ferrara.

Francie a Ferrara

Od roku 1565 se Tassův život soustředil na hrad ve Ferrara, dějiště mnoha pozdějších sláv a krutých utrpení. Po zveřejnění Rinaldo v některých vyjádřil svůj názor na epos Pojednání o umění poezie, který ho zavázal k odlišné teorii a získal pro něj další osobnost filozofického kritika. Dalších pět let se zdálo být nejšťastnějším z Tassova života, ačkoli smrt jeho otce v roce 1569 způsobila jeho láskyplné povaze hlubokou bolest. Mladý, pohledný, dokonalý ve všech cvičeních vychovaného gentlemana, zvyklý na společnost velkých a vzdělaných, proslulý svými publikovanými pracemi v verš a prózy se stal idolem nejskvělejšího soudu v Itálii. Byly adresovány první dvě knihy jeho pět set podivných milostných básní Lucrezia Bendidio a Laura Peverara. Princezny Lucrezia a Eleonora d'Este, oba nesezdaní, oba jeho senioři asi o deset let, si ho vzali pod svoji ochranu. Byl připuštěn k jejich známosti. Za mnoho vděčil stálé laskavosti obou sester. V roce 1570 odcestoval s kardinálem do Paříže.[1]

Upřímnost řeči a určitá obvyklá taktnost způsobily nesouhlas s jeho světským patronem. Příští rok opustil Francii a nastoupil do služby Vévoda Alfonso II z Ferrary Kardinálův bratr. Nejdůležitější události v biografii Tasso během následujících čtyř let jsou dokončení Aminta v roce 1573 a Ger Jerusalemme Liberata v roce 1574. Aminta je pastorální drama velmi jednoduchého spiknutí, ale vynikajícího lyrického kouzla. Objevilo se to v okamžiku, kdy hudba pod vlivem skladatelů jako Palestrina, Monteverdi, Marenzio a další se stává dominantním italským uměním. Medové melodie a smyslná melancholie Aminta přesně vyhovovalo a interpretovalo ducha jeho věku. Jeho vliv v opeře a kantáta, bylo pociťováno během dvou po sobě jdoucích století. Aminta, kterou hrají dvořané na ostrově Řeka Po kde měl vévoda své Giardino di delizie, byl poprvé vytištěn Aldem Manuziem v Benátkách v lednu 1581. A chorvatský překlad Aminta básník Dominko Zlatarić, Ljubmir, pripovijest pastijerska, byla vytištěna rok před originálem, také v Benátkách.[1]

The Ger Jerusalemme Liberata

The Ger Jerusalemme Liberata nebo Jeruzalém doručen zaujímá v dějinách evropské literatury větší prostor a je významnějším dílem. Přesto velitelské vlastnosti této epické básně, ty, které odhalily Tassovu individualitu, a které ji okamžitě přivedly do klasicistní hodnosti, milované lidmi ne méně než osobami kultury, jsou podobné lyrickým milostem Aminta.[1]

V Ger Jerusalemme Liberata, jako v Rinaldo, Tasso se zaměřil na zušlechtění italského epického stylu zachováním přísné jednoty zápletky a zvýšením poetické dikce. Pro svůj model si vybral Virgila, vzal si první křížová výprava pro předmět, vtlačil horlivost náboženství do jeho koncepce hrdiny Godfrey. Ale jeho přirozený sklon byl pro romantiku.[1]

Jak to udělal dovnitř Rinaldo, Tasso zdobil Ger Jerusalemme Liberata s řadou romantických epizod, které se ukázaly být populárnějšími a vlivnějšími než velká zápletka hlavního tématu. Tak, zatímco nominální hrdina Ger Jerusalemme Liberata je Godfrey z Bouillonu („Goffredo“), vůdce první křížové výpravy a vrcholem eposu je zajetí svatého města. Ale Tasso's Goffredo, který je směsicí Virgilova zbožného Aeneas a Tridentine Katolicismus není skutečným hrdinou eposu. Místo toho čtenáře přitahují příběhy Ruggiera, ohnivého a vášnivého Rinalda, melancholie a impulzivního Tancrediho, a také rytířské Saracéni s nimiž se střetávají v lásce a ve válce.[1]

Akce eposu zapíná tři příběhy interakce mezi ušlechtilými krásnými pohanskými ženami a těmito křižáky. Armida, krásná čarodějnice, je vyslán pekelným senátem, aby zasel sváry do křesťanského tábora. Místo toho je obrácena na pravou víru svou adorací pro křižáckého rytíře a scénu opouští frází Panna Maria na rtech. Clorinda, odvážná válečníčka, obléká brnění jako Ariosto Marfisa, bojuje v souboji se svým oddaným milencem a přijímá křest v jeho rukou, když leží umírá. Nakonec Erminia, beznadějně zamilovaná do Tancredi, hledá útočiště v pastýřské chatrči.

Tyto příběhy upoutají pozornost čtenáře, zatímco bitvy, náboženské obřady, konkláve a lsti kampaně jsou méně poutavé. Tassoův skvělý vynález jako umělce byla poezie sentimentu. Sentiment, ne sentimentálnost, dává hodnotu tomu, co je v nesmrtelném Ger Jerusalemme. Byla to nová věc v 16. století, něco v souladu s rostoucím citem pro ženu a s převládajícím hudebním uměním. Tento sentiment, rafinovaný, ušlechtilý, přirozený, ponořený do melancholie, mimořádně půvabný, pateticky dojemný, dýchá během epizod Ger Jerusalemme, najde metrický výraz v ochablé kadenci jeho mellifluous poezie, a udržuje ideální život těch svůdných hrdinek, jejichž jména byla známá jako slova domácnosti pro celou Evropu v 17. a 18. století.[1]

Epos byl dokončen v Tassově třicátém prvním roce; když před ním ležely rukopisy, skončila nejlepší část jeho života, jeho nejlepší práce již byla dokončena.[1] Okamžitě se kolem něj začaly hromadit potíže. Místo toho, aby měl odvahu poslouchat svůj vlastní instinkt a publikovat Ger Jerusalemme jak to vymyslel, podlehl nadměrné ostražitosti, která tvořila jeho rys paranoidní charakter. Báseň byla zaslána v rukopisu velkému výboru významných literárních mužů a Tasso vyjádřil ochotu vyslechnout jejich přísnosti a přijmout jejich návrhy, pokud je nedokázal převést na své vlastní názory. Výsledkem bylo, že každý z těchto upřímných přátel, přestože obecně projevoval veliké obdivování eposu, učinil určitou výjimku z jeho zápletky, jejího názvu, morálního tónu, epizod nebo dikce. Jeden si přál, aby to bylo pravidelnější klasické; jiný chtěl více romantiky. Jeden naznačil, že Výslech netoleroval by jeho nadpřirozený aparát; další požadoval vyříznutí svých nejkouzelnějších pasáží, lásky Armida, Clorinda a Erminia. Tasso se musel bránit proti všem těmto neschopnostem a pedantství a přizpůsobit svou praxi teoriím, které unáhleně vyjádřil.[1]

Tassoovi kritici, kteří si sami vybrali, nebyli muži, kteří by přiznali, co veřejnost od té doby přijala jako nevyvratitelné. Nejasně cítili, že velká a krásná romantická báseň je zalita v nudném a ne příliš správném eposu. Ve svém neklidu navrhli každý kurz kromě správného, ​​kterým bylo zveřejnění Ger Jerusalemme bez dalších sporů.[1]

Tasso, již přepracovaný svými předčasnými studiemi, vzrušujícím životem ve dvoře a vyčerpávajícím literárním průmyslem, nyní téměř zběsil strach. Jeho zdraví ho začalo zhoršovat. Stěžoval si na bolesti hlavy, trpěl malarický horečky a přál si opustit Ferraru. The Ger Jerusalemme byl položen rukopisem na polici. Zahájil jednání se soudním dvorem Florencie za výměnu služeb. To dráždilo vévodu z Ferrary. Alfonso nesnášel nic víc, než vidět, jak ho dvořané (zvláště slavní) opouštějí pro konkurenční vévodství. Alfonso byl navíc ženatý s Francouzský kalvinista princeznu, a tak se oprávněně obávala nepřátelství s pravoslavnějšími mocnostmi v Itálii, soustředěnými ve Florencii a Římě.[1]

Obtížné vztahy u soudu ve Ferrře

Alfonso II d'Este, portrét od Girolamo da Carpi

Alfonso si navíc myslel, že pokud Tasso nechá odejít, Medici by získal vytoužené odhodlání tohoto již slavného eposu. Proto nesl básníkovy nálady, a tak si vymyslel, že ten druhý by neměl mít žádnou výmluvu pro opuštění Ferrary. Mezitím se v letech 1575, 1576 a 1577 zhoršovalo Tassovo zdraví.[1]

Žárlivost inspirovala dvořany, aby ho pomlouvali a uráželi. Jeho podrážděná a podezíravá povaha, ješitná a citlivá na mrzutosti, způsobila, že byl až příliš snadnou kořistí jejich zlomyslnosti.[1]

V průběhu 70. let 15. století vyvinul Tasso pronásledovací mánii, která vedla k legendám o neklidném, napůl šíleném a nepochopeném autorovi.[1]

Začaly ho pohlcovat myšlenky, že jeho služebníci zradili jeho sebevědomí, domníval se, že byl vypovězen Výslech a očekává se, že bude každý den otráven. Literární a politické události, které ho obklopovaly, přispěly k rozrušení a duševnímu stavu, eskalovaly se potíže, stres a sociální potíže.[1]

Na podzim roku 1576 se Tasso hádal s ferrarským gentlemanem Maddaloem, který příliš svobodně mluvil o nějakém milostném vztahu stejného pohlaví; téhož roku napsal dopis svému homosexuálnímu příteli Lucovi Scalabrino, který se zabýval jeho vlastní láskou k 21letému mladíkovi Orazio Ariostovi;[2][A][3] v létě 1577 vytáhl nůž na sluhu za přítomnosti Lucrezie d'Este, vévodkyně z Urbino. Za tento přebytek byl zatčen; ale vévoda ho propustil a vzal ho pro změnu vzduchu do svého venkovského sídla Villa Belriguardo. Co se tam stalo, není známo. Někteří autoři životopisů se domnívali, že vyšlo najevo kompromisní spojení s Leonorou d'Este a že Tasso souhlasila s předstíráním šílenství, aby zakryla její čest, ale o tom neexistuje žádný důkaz. Je pouze jisté, že se z Belriguarda vrátil do františkánského kláštera ve Ferrara, aby se výslovně postaral o své zdraví. Tam se ho pevně zmocnil strach z vraždy vévody. Koncem července utekl, přestrojil se za rolníka a šel pěšky ke své sestře do Sorrenta.[1]

Závěry byly, že Tasso se po začátku roku 1575 stal obětí duševní choroby, která, aniž by činila skutečné šílenství, z něj udělala fantastickou a nezvládnutelnou příčinu úzkosti jeho patronů.[1]

Neexistují žádné důkazy o pozdějším romantickém mýtu, že tento stav věcí byl způsoben ohromnou vášní pro Leonoru. Vévoda, na rozdíl od svého obrazu tyrana, projevoval značnou shovívavost. Ačkoli byl k Tassovi přísný a nesympatický muž, stejně sobecký jako kterýkoli princ své doby, nikdy nebyl krutý; možná neinteligentní, ale zdaleka to nebylo to monstrum zuřivosti, které bylo později vylíčeno. Tento názor potvrzuje následující historie jeho spojení s básníkem.[1]

Zatímco byl se svou sestrou v Sorrentu, Tasso toužil po Ferrara. Soudem vyrobený muž nemohl volně dýchat mimo svůj začarovaný kruh. Pokorně psal a žádal, aby mě vzali zpět. Alfonso souhlasil za předpokladu, že Tasso bude souhlasit s tím, že podstoupí lékařskou léčbu své melancholie. Když se vrátil, což za těchto podmínek udělal s chutí, byl vévodskou rodinou dobře přijat.[1]

Všechno by mohlo proběhnout dobře, kdyby se jeho staré choroby neobnovily. Scéna následovala scénu podrážděnosti, náladovosti, podezření, zraněné marnosti a prudkých výbuchů.[1]

V blázinci u sv. Anny

V létě 1578 znovu utekl; cestoval skrz Mantua Padova, Benátky, Urbino, Lombardie. V září dosáhl brány Turín pěšky a byl zdvořile pobaven Emmanuel Philibert, vévoda Savoyský. Kamkoli šel, putoval jako zavržený host na světě, setkal se s poctou díky svému proslulému jménu. Velcí lidé mu rádi otevřeli své domy, částečně soucitně, částečně obdivovali jeho genialitu. Brzy se však unavil z jejich společnosti a jejich laskavost byla oslabena jeho strašlivou laskavostí. Navíc se zdálo, že mimo Ferraru je pro něj život nesnesitelný. V souladu s tím znovu zahájil jednání s vévodou; a v únoru 1579 znovu vstoupil na hrad.[1]

Alfonso se chystal uzavřít své třetí manželství, tentokrát s princeznou z rodu Mantua. Neměl žádné děti, a pokud nezískal dědice, byla pravděpodobnost, že jeho stát spadne, jak se nakonec nakonec stalo, Svatý stolec. Svatební slavnosti, v předvečer, na které Tasso dorazil, proto nebyly pro staršího ženicha příležitostí velké radosti. Jako opuštěnou naději si musel vzít třetí manželku; ale jeho srdce nebylo zasnoubené a jeho očekávání nebyla ani zdaleka krvavá.[1]

Tasso, který byl jako vždy zaneprázdněn vlastními zármutky a svým vlastním pocitem důstojnosti, nedal na starosti svého pána dopustit. Myslel si, že mu byly přiděleny pokoje pod jeho hodností; vévoda byl zasnoubený. Bez společné trpělivosti nebo bez pochybností dával svým starým přátelům najevo, že jde o otevřené zneužívání, choval se jako šílenec a byl bez obřadu poslán do blázince sv. Anny. To se stalo v březnu 1579; a tam zůstal až do července 1586. Dlouhotrpení vévody Alfonsa konečně ustoupilo. Pevně ​​věřil, že Tasso byl šílený, a cítil, že kdyby byl, svatá Anna byla pro něj nejbezpečnějším místem.[1]

Tasso v nemocnici sv. Anny ve Ferrara podle Eugène Delacroix. Tasso strávil roky 1579–1586 v blázinci u sv. Anny.

Po prvních měsících svého uvěznění získal prostorné byty, přijal návštěvy přátel, odjel do zahraničí za účasti odpovědných osob svého známého a směl svobodně korespondovat s ostatními. Dopisy psané od sv. Anny knížatům a městům Itálie, vřelým příznivcům a mužům s nejvyšší reputací ve světě umění a učení tvoří nejcennější zdroj informací nejen o jeho tehdejším stavu , ale také na jeho temperamentu obecně. Je pozoruhodné, že o vévodovi mluvil vždy s úctou, dokonce s láskou.[1]

Někteří kritici se pokoušeli, aby se zdálo, že pokrytecky líbal ruku, která ho trestala, s cílem být propuštěn z vězení, ale nikdo, kdo nestranně zvážil celý tón a tenor svých listů, tento názor nepřijme. Z nich jasně vyplývá, že se namáhal pod vážnou duševní chorobou a že si toho byl vědom.[1]

Mezitím trávil neklidný volný čas bohatými skladbami. Množství jeho prozaických dialogů na filosofická a etická témata, které je velmi značné, patří k vězením ve Svaté Anně.[1]

Až na příležitostné ódy nebo sonety - některé napsané na žádost, jiné inspirované jeho bystrým pocitem utrpení, a proto uštěpačné - zanedbával poezii. V roce 1580 uslyšel tu část Ger Jerusalemme byl publikován bez jeho svolení a bez jeho oprav. Následující rok byla celá báseň dána světu a v následujících šesti měsících vyšlo sedm vydání z tisku.[1]

Vězeň sv. Anny neměl nad svými redaktory žádnou kontrolu; a z mistrovského díla, které ho postavilo na úroveň Petrarch a Ariosto nikdy nezískal ani cent peněžitého zisku. Soupeřící básník u soudu ve Ferraru se zavázal, že své texty přepracuje a upraví v roce 1582. To bylo Battista Guarini; a Tasso ve své cele musel nechat shromáždit a vydat ódy a sonety, básně osobního cítění, občasné komplimenty, aniž by v té věci zvedl hlas.[1]

O několik let později, v roce 1585, dva florentští pedanti z Crusca Academy vyhlásil válku proti Ger Jerusalemme. Naložili to urážkami, což se zdá těm, kdo čtou jejich brožury, nyní jen parodie kritiky. Přesto se Tasso cítil povinen odpovědět; a učinil to s umírněností a urbánností, které dokazují, že byl nejen plně v držení svých úvahových schopností, ale také gentlemanem ušlechtilých mravů. Ten muž, jako Osada, byl rozrušen špatným přizpůsobením jeho okolnostem a jeho věku; nemocný mozek byl nepochybně; a to je ospravedlnění vévody z Ferrary pro léčbu, kterou snášel. Ve vězení se nesl pateticky, urputně, ale nikdy bez úhony.[1]

To, co zbylo po všem, nedotčeno chorobou, netlačené jeho vědomím, ukázalo sladké a vážně laděné lidstvo. Nejpodivnější na jeho životě ve vězení je to, že se vždy pokoušel umístit své dva synovce, syny své sestry Cornelie, do soudní služby. K jednomu z nich se připojil Guglielmo I., vévoda z Mantovy, druhý do Ottavio Farnese, vévoda z Parmy.[1]

Pozdní roky

Památník Torquato Tasso v Sorrento

V roce 1586 opustil Tasso svatou Annu při obviňování Vincenzo Gonzaga Princ z Mantovy. Následoval svého mladého doručitele do města u Mincio, chvíli se užíral na svobodě a dvorských rozkoších, užíval si nádherného příjmu z otcovského města Bergamo a přepracoval svou tragédii z roku 1573 Galealto Re di Norvegia do klasického dramatu s názvem Torrismondo. Uplynulo však jen několik měsíců, když začal být nespokojený. Vincenzo Gonzaga, který následoval po otcově vévodství z Mantovy, měl nedostatek volného času, aby mohl básníka obdarovat. Tasso se cítil opomíjen. Na podzim roku 1587 odcestoval přes Bolognu a Loreto do Říma a vzal tam své kajuty se starým přítelem, Scipione Gonzaga, Nyní Jeruzalémský patriarcha. Příští rok odešel do Neapole, kde napsal několik náboženských básní, včetně Monte Oliveto. V roce 1589 se vrátil do Říma a znovu nastoupil do své kajuty u jeruzalémského patriarchy. Služebníci ho našli nesnesitelného a odvrátili ho ze dveří. On onemocněl a šel do nemocnice. Patriarcha ho v roce 1590 znovu přijal. Ale Tassův neklidný duch ho zahnal do Florencie. Florenťané řekli: „Actum est de eo.“ Řím ještě jednou, pak Mantova, pak Florencie, pak Řím, pak Neapol, pak Řím, pak Neapol - takový je unavený záznam z let 1590–94. Vydržel skutečně Odyssey nemoci, chudoby a neštěstí. Tassovi přišlo všechno špatně. Vždy měl pro sebe otevřené paláce knížat, kardinálů, patriarchů, ne papežů. Přesto nemohl odpočívat v žádném.[1]

Jeho zdraví rostlo stále slabší a jeho geniální stmívač. V roce 1592 vydal revidovanou verzi Ger Jerusalemme, Ger Jerusalemme Conquistata. Všechno, díky čemu byla báseň jeho raného mužství okouzlující, přísně vymazal. Veršování se stalo pedantnějším; romantické a magické epizody byly vystřiženy; těžší prvky zápletky prošly nudným rétorickým vývojem. V průběhu téhož roku vyprávěl prázdný verš Genesis, volala Le Sette Giornate, viděl světlo.[1]

Když se zdálo, že Tasso duševní poruchu, fyzickou slabost a úpadek inspirace odsoudí k zapomenutí, jeho poslední roky byly povzbuzeny nadějí. Papež Klement VIII vystoupil na papežskou židli v roce 1592. On a jeho synovec, kardinál Aldobrandini z San Giorgio, odhodlaný spřátelit se s básníkem. V roce 1594 ho pozvali do Říma. Tam měl obdržet korunu vavřínů, jak byl korunován Petrarch, na Kapitolu.[1]

Tasso, vyčerpaný nemocí, dorazil v listopadu do Říma. Obřad jeho korunovace byl odložen, protože kardinál Aldobrandini onemocněl, ale papež mu přidělil důchod; a pod tlakem pontifikálního rozkladu se princ Avellino, který vlastnil mateřský majetek Tasso, zavázal uhradit část svých pohledávek zaplacením ročního poplatku za nájem.[1]

V době, kdy Tasso opustil sv. Annu, se na něj nebesa zjevně tak usmála. Nyní měl k dispozici kapitolské vyznamenání a peníze. Přesto přišlo štěstí příliš pozdě. Než nosil korunu z laureát básníka nebo dostal důchody, vystoupil do kláštera Sant'Onofrio, bouřlivého 1. dubna 1595. Když viděli trenéra kardinála dřít na strmém kopci Trasteverine, mniši přišli ke dveřím, aby jej pozdravili. Z kočáru vystoupil Tasso a řekl priorovi, že s ním přišel zemřít.[1]

Tasso zemřel v Sant'Onofrio v dubnu 1595 ve věku 51 let. Posledních dvacet let jeho existence bylo prakticky a umělecky neuspokojivé.[1]

Další díla

Jinovatka (Rhymes), téměř dva tisíce textů v devíti knihách, byly napsány v letech 1567 až 1593, ovlivněny Petrarch je Canzoniere (Zpěvník).

Galealto re di Norvegia (1573–4) je nedokončená tragédie, která byla později dokončena pod novým názvem: Re Torrismondo (1587). Je to ovlivněno tragédiemi Sofokles a Seneca, a vypráví příběh princezny Alvidy z Norsko, který je násilně ženatý s Goth král Torrismondo, když se věnuje svému příteli z dětství, králi Germondovi z Švédsko.

Dialoghi (Dialogy), napsaný v letech 1578 až 1594. Těchto 28 textů se zabývá otázkami od morálky (láska, ctnost, šlechta) až po všední (masky, hra, dvorský styl, krása). Někdy se Tasso dotýká hlavních témat své doby, jako je náboženství vs. intelektuální svoboda; Křesťanství vs. islám v Lepanto.

Discorsi del poema eroico, publikovaný v roce 1594, je hlavním textem pro Tasso poetika. Pravděpodobně to bylo napsáno v letech, kdy pracoval Ger Jerusalemme Liberata.

Duševní nemoc

Klášter Sant'Onofrio

O nemoci, kterou Tasso začal trpět, se nyní věří bipolarita. Legendy ho popisují jako putování po ulicích Říma napůl šíleného, ​​přesvědčeného, ​​že je pronásledován. Po dlouhém uvěznění v Ferrara V blázinci Santa Anny byl schopen pokračovat v psaní, i když se nikdy úplně nezotavil.

Vliv

Překlady do angličtiny

Během renesance, první (neúplný) překlad Jeruzalém doručen byl vyveden Richard Carew (1594). Kompletní verze od Edward Fairfax se objevila pod názvem Godfrey z Bouillonu v roce 1600. John Hoole Verze v hrdinských dvojverších následovala v roce 1772 a Jeremiah Holmes Wiffen (ve spenseriánských slokách) v roce 1821. Existovalo několik verzí 20. a 21. století, mimo jiné Anthony Esolen (2000) a Max Wickert, publikováno jako Osvobození Jeruzaléma Oxford University Press (2009). Aminta,[4] také jeho rané milostné básně, jako Milostné básně pro Lucrezia Bendidio, vyd. a trans. Max Wickert. New York: Italica Press, 2011,[5] a jako Rýmy lásky, vyd. M.H. a S. Acocella, trans. Maria Pastore Passaro (Ottawa: Legas, 2011). Několik „Dialogů“, „Torrismondo“, a některá pozdní náboženská díla byla vydána také v angličtině.

Dědictví

Tasso je připomínán památkami v Bergamu a Sorrentu a po něm jsou pojmenovány ulice prakticky ve všech významných italských městech, zejména v Bergamo, Posillipo (Neapol ), Řím, Turín, Palermo a Catania, stejně jako v Palo Alto, Kalifornie.

Viz také

Poznámky

  1. ^ „Miluji ho a jsem připraven ho milovat několik měsíců, protože dojem této lásky v mé duši je příliš silný a nelze jej za pár dní vymazat ... Svému pocitu říkám láska "A nejen náklonnost, protože po tom všem láska je. Dříve jsem si toho nebyl vědom, protože jsem ve svém nitru ještě necítil žádný z těch sexuálních apetitů, které láska obecně probouzí, ani když jsme byli spolu v posteli. Ale teď jasně vnímám, že jsem byl a nejsem přítel, ale docela poctivý milenec, protože cítím strašnou bolest, nejen proto, že nereaguje na mou lásku, ale také proto, že s ním nemůžu mluvit. s tou svobodou, na kterou jsem byl zvyklý, a být daleko od něj mě velmi bolí. “ Giovannai Dall'Orto: Torquato Tasso

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó str q r s t u proti w X y z aa ab ac inzerát ae af ag ah ai aj ak al dopoledne an Chisholm, 1911
  2. ^ Robert Aldrich, Garry Wotherspoon. Kdo je kdo v historii gayů a lesbiček, 2013.
  3. ^ Angelo Solerti. Vita di Torquato Tasso, Loescher, Torino-Roma 1895, roč. 1, s. 247–250
  4. ^ „Aminta: Pastorační hra“, trans. a vyd. Charles Jernigan & Irene Marchegiani Jones. New York: Italica Press, 2000.
  5. ^ "[1]

Zdroje

  • Chisholm, Hugh, ed. (1911). „Tasso, Torquato“. Encyklopedie Britannica (11. vydání). Cambridge University Press.
  • Luigi Ugolini, Básník Sorrenta: Torquato Tasso (Il Poeta di Sorrento), Società Editrice Internazionale, 1995.
  • Peter Brand, Charles Peter Brand, Lino Pertile, Cambridge historie italské literatury, Cambridge University Press, 1999, ISBN  978-0-521-66622-0.

externí odkazy