Jména Srbů a Srbska - Names of the Serbs and Serbia

Část série článků o
Srbové
Serbian Cross.svg
Srbská osobní jména viz Srbská jména.

Jména Srbů a Srbska jsou termíny a další označení odkazující na obecné terminologie a nomenklatura na Srbové (srbština: Срби / Srbi, výrazný[sr̩̂biː]) a Srbsko (srbština: Србија / Srbija, výrazný[sř̩bija]). Skrz historii různé endonyma a exonyma byly použity ve vztahu k etnickým Srbům a jejich zemím. Základní pojmy používané v Srbský jazyk, byly zavedeny prostřednictvím klasických jazyků (řecký a latinský ) do dalších jazyků, včetně Angličtina. Proces mezijazyčného přenosu začal během raně středověké období a pokračovala až do moderní doby, dokončována v hlavních mezinárodních jazycích na počátku 20. století.

Etymologie

Ethnonym je ve středověku zmiňován jako Cervetiis (Servetiis), gentis (S) urbiorum, Suurbi, Sorabi, Soraborum, Sorabos, Surpe, Sorabici, Sorabiet, Sarbin, Swrbjn, Služebníci, Sorbi, Sirbia, Sribia, Zirbia, Zribia, Suurbelant, Surbia, Serbulia / Sorbulia mezi ostatními.[1][2] O původu etnonyma existují dvě převládající teorie * Sŕbъ (plur. * Sŕby), jeden z a Praslovanský jazyk a další z Íránsko-sarmatský jazyk.[1][3] Další odvozeniny jako od Old Indické sarbh- („bojuj, střílej, zabíjej“), latinsky sero („tvoří, tvoří“) a řečtina siro (ειρω, „opakovat“) jsou považovány za nespolehlivé.[4]

Nejvýznamnější teorie ji považuje za praslovanský původ. Podle Hanna Popowska-Taborska [bg; pl ], který také argumentoval původním slovanským původem etnonyma,[5] teorie postupuje k závěru, že ethnonym má význam rodinného příbuzenství nebo spojenectví, a to je argumentováno Pavel Jozef Šafárik, Josef Perwolf [cs; ru; se; Spojené království ], Aleksander Brückner, Franz Miklosich, Jan Otrębski, Heinz Schuster-Šewc, Grigorij Andrejevič Iljinský [Ne; ru; Spojené království ], J. J. Mikkola, Max Vasmer, Franciszek Sławski [bg; pl; ru ] mezi ostatními.[6] Německo-srbský učenec Schuster-Šewc uvedl seznam * srъb- / * sьrb- kořeny ve slovanských slovech s významem „popíjet, žvýkat“, nalezené v polštině s (i) erbać, Ruština сербать, atd., a také cognates v neslovanských jazycích, jako je litevština suřbti, Střední němčina sürfen, které všechny pocházejí z indoevropských onomatopoických kořenů * serbh- / * sirbh- / * surbh- což znamená „popíjet, kojit, proudit“. Podle něj základ etnonyma spočívá v „příbuzenství mlékem „a„ bratrství v mléce “, které bylo rozšířené v raných etnických skupinách (mezi příbuznými i nepříbuznými), a neslo tedy druhotné významy„ ti, kteří patří do stejné rodiny, příbuzný “;„ člen stejného rodu, kmene "; a nakonec ethnonym (jméno národa, národa).[2] Podle etymologického slovníku Vasmera je kořen * sъrbъ pravděpodobně spojen s ruštinou podivín (пасерб, „nevlastní syn“) a ukrajinština priserbitisya (присербитися, "připojit se") ve smyslu "aliance".[4] Zbigniew Gołąb podobně ji odvodil z protoindoevropštiny ve smyslu „výrůstku, člena rodiny“.[5][6] Stanisław Rospond odvodil označení Srb z srbati (srov. sorbo, absorbbo),[7] a protoindoevropskou základnu * serpłynąć jako možný odkaz na vlhké oblasti obývané stejnými lidmi, což také argumentoval Stanisław Kozierowski.[5]

Další teorie ji považuje za íránský původ.[8][9] Oleg Trubachyov odvodil to od indoárijských * sar- (hlava) a * bai- (udeřit),[10] nebo převzal skýtskou podobu * serv že ve staroindštině sarva má význam „vše“, který má sémantickou analogii v germánštině Alemanni.[5][6] Existují také ti jako J. Nalepa, kteří spojili etnonymum Srbů a Chorvatů a Kazimierz Moszyński [Ne; pl; ru ] odvozený slovanský sьrbъ a Serboi (Σέρβοι) z indoevropského jazyka * ser-v- (chránit), který měl ekvivalent v klasickém skýtském jazyce, * хаrv-, z čehož pravděpodobně pochází slovanské etnonymum * хṛvati (Chorvati).[4][5] Tuto teorii však ukrajinští učenci odmítají a ruským lingvistům se to líbí Vyacheslav Ivanov a Vladimír Toporov, protože Srbové neměli vztah k východním Slovanům a původ a význam srbského etnonyma ve stipendiu je považován za jasný a vzdálený od chorvatského etnonyma.[11]

Endonym

Viz také: Srbové (kmen)

Nejstarší nalezená zmínka o Srbech na Balkáně je z Einhard je Královské franské Annals, napsáno v roce 822, kdy princ Ljudevit šel ze svého místa v Sisak Srbům (věřili, že byli někde v západní Bosna ),[12][13][14] s Einhardem zmínku „Srbové, lidé, o nichž se říká, že drží velkou část Dalmácie " (lat. ad Sorabos, quae natio magnam Dalmatiae partem obtinere dicitur).[15][16] De Administrando Imperio, napsaný byzantským císařem Konstantin VII v polovině 10. století, vypráví o rané historii Srbů. Zmínil se Bílé Srbsko (nebo Boiki) odkud migroval Bílí Srbové. Císař dále napsal, že jejich jméno v jazyce Římanů znamená „sluha“, kvůli čemuž „serbula“ znamená podřízené boty, zatímco „tzerboulianoi“ pro ty, kteří nosí obuv chudáka, a že oblast nebo město Servia (Serblia) blízko Soluň dostal své jméno od Srbů, kteří tam kdysi žili,[17][18] ale tato derivace je a paraetymologie spolehlivost účtu je sporná.[19][20]

Někteří vědci tvrdí, že srbské etnonymum je starožitné.[21] Podle této teorie je spojena se zmínkami o Tacitus v roce 50 nl Plinius starší v roce 77 nl (Naturalis Historia ) a Ptolemaios v jeho Zeměpis 2. století n. L Sarmatština kmen Serboi severu Kavkaz a nižší Volga.[8] Đorđe Branković (1645–1711), v jeho Kroniky, napsal: „Srbské jméno pochází z Název Savromatu, tak jako Philipp Melanchthon svědčí ... Podle druhé verze pochází srbské jméno z Zplodí lidi kteří žili v asijské části města Scythia. Mezi Sires, vlna rostla stejným způsobem jako hedvábí “.[22] V roce 1878 Henry Hoyle Howorth souvisí Ptolemaiova zmínka o městě Serbinum (Σέρβινον), moderní Gradiška, Bosna a Hercegovina, Srbům, a také našli srbské etnonymum Cervetiis (Servetiis) v pracích Vibius Sequester.[23] v De Bello Gothico Prokop (500-565) používá název Sporoi jako zastřešující termín pro slovanské kmeny Antes a Sclaveni, nicméně není známo, zda Slované používali toto označení pro sebe, nebo si tento výraz vytvořil sám. Starší generace vědců se domnívalo, že toto jméno je korupcí etnonyma Srbové,[24] tak jako Sporoi mohou být totožné s 'Sorpi = Serpi = Serbi' a 'Sclavini'.[7]

Exonyma

Během středověku a raného novověku bylo několik označení používáno jako označení pro Srby a Srbsko.

Rascia a Rasciani
Další informace: Raška (region) a Rascians

Od konce 12. století byl termín „Rascia“ (sr. Рашка / Raška) používán s několika variantami (Rasscia, Rassia, Rasia, Raxia) jako exonym pro Srbsko v latinských zdrojích, spolu s dalšími názvy, jako je Servia, Dalmácie a Slavonie. To bylo odvozeno od města Ras, královský majetek a sídlo eparchie. První osvědčení je v listině od Kotor datováno do roku 1186, ve kterém Stefan Nemanja, Velký princ (1166–1196), je zmíněn jako „župan Rascia. “Byl to jeden ze společných názvů Srbska v západních zdrojích (Papežství, Italsky, německy, francouzsky atd.), Často ve spojení s Srbsko (Servia et Rascia). "Rascia" nebyl nikdy použit v byzantských pracích.

Termín se v moderní historiografii často používá k označení středověkého „srbského vnitrozemí“ nebo „vnitřního Srbska“, tj. Vnitrozemských území ve vztahu k námořní knížectví na Jadranu („Pomorje Tento výraz je doložen od konce 12. století, ale v historiografii raného středověku Srbské knížectví se někdy také nazývá Raška (Rascia), chybně (a anachronicky).[25] V DAI se srbské zázemí nazývá „pokřtěným Srbskem“, zatímco Ras je zmiňován pouze jako pohraniční město.[25] Mylné představy vznikly mnohem později Kronika kněze Duklje, která promítla pozdější terminologii na dřívější období.[25] V historické realitě raného středověku se město Ras stalo místním správním centrem až v letech 970-975, kdy Byzantinci vytvořili krátkodobý Catepanate of Ras. V roce 1019 Eparchy of Ras byl organizován,[26] s jurisdikcí nad východními částmi vnitřního Srbska, a tím byl položen základ pro postupný vznik regionálního názvu odvozeného od Ras. Při obnově byzantského města Ras se místní srbští panovníci stali jedním ze svých hlavních sídel, a protože to bylo také sídlo místního biskupa Ras, postupně se stalo nejdůležitějším centrem vnitřního Srbska.[27] Na konci 12. století se termín Raška (Rascia) stal běžným označením pro centrální části vnitřního Srbska a byl také používán k označení státu soustředěného v tomto regionu, konkrétně srbského státu Dynastie Nemanjić.

Mezi 15. a 18. stoletím se termín (latinský: Rascia, maďarský: Ráczság) byl použit k označení jižní Panonská nížina obývané Srby nebo „Rascians " (latinský: Rasciani, Natio Rasciana, maďarský: Rác (ok)), kteří se tam usadili po osmanských výbojích a Velké srbské migrace.

Další středověké exonyma
  • Srbům se v byzantských pracích často říkalo „Triballi“.[28] The Triballi byl starověký Thrácký kmen který obýval oblast Údolí Moravy v jižním Srbsku. Naposledy byly zmíněny ve 3. století. Vzdělaní byzantští autoři hledali starověké jméno Srbů a přijali je jako nejpravděpodobnější.[29] Používal se mezi 11. a 15. stoletím.
  • V byzantské kronice Alexiad, pokrývající 11. století (napsáno v roce 1148), Anna Komnene zmiňuje Srby jmény Sklaveni a Dalmati (Δαλμάται, Dalmatai), s Dalmácie začínající od Kosovo a Metohija.[30] John Kinnamos, ve své práci zahrnující 1118–76 napsal: „Srbové, kmen Dalmatic (Dalmatin)“ (řecký: Σέρβιοι, έθνος Δαλματικόν), čímž se v kontextu Srbů používá výraz „dalmat (ian) s“ nebo „dalmatský (dalmatský) lid“ a v kontextu Srbska výraz „Dalmatia“. Existuje řada dalších, méně prominentních příkladů, například poetických - Theodore Prodromus, Michael Italicus a mimo jiné typikon kláštera Pantokrator.
Raně novověké exonyma
  • "Vlachs „, s odkazem na pastevce, byl běžným exonymem pro Srby v Osmanské říši a později.[24] Termín „Vlachs“ byl také používán pro Slovany, kteří sdíleli životní styl (jako pastýři) s románskými národy (Vlachs ); to bylo používáno pro Srby, kteří usadili na vojenské hranici.[31][32][33][34] Dokumenty ze 13. až 15. století ukazují, že Vlachové (potomci domorodého obyvatelstva) Srbové jsou považováni za „jiné“, tj. Odlišné od sebe.[35] Chorvatská nacionalistická historiografie (včetně Ustashe propaganda[36]) tvrdí, že osadníci nebyli Srbové, ale etničtí Vlachové, což znamená, že chorvatští Srbové nejsou Srbové.[34] Všechny jihoslovanské etnické skupiny měly nějakou románskou přísadu, i když neexistují důkazy o tom, že by všichni nebo většina Srbů v Chorvatsku pocházeli z Vlachu.[36] V Bosně byli pravoslavní křesťané nazýváni „Vlachové“, ve skutečnosti používanými jako synonymum „Srbů“.[37] To bylo používáno jako hanlivý termín, a jako běžný název pro pravoslavné Srby v katolických zemích, a menší v Osmanské říši. Tihomir Đorđević (1868–1944), stejně jako ostatní akademici, zdůraznili, že název „Vlach“ neodkazuje pouze na skutečné Vlachs (Romance), ale také chovatelům dobytka obecně.[24] Srbové, kteří se uchýlili do Habsburgu Vojenská hranice byli Chorvati nazýváni „Vlachové“.[24] V práci O Vlachových (1806), metropolita Stevan Stratimirović uvedl, že římští katolíci z Chorvatska a Slavonie pohrdavě používali název „Vlach“ pro „Slovince (Slovany) a Srby, kteří jsou z našeho východního [pravoslavného] vyznání“, a že „Turci (muslimové) v Bosně a Srbsku také nazývat každého bosensko-srbského křesťana Vlachem “.[38] O tom, že jméno „Vlach“ označovalo Srby, svědčí Vuk Karadžić ve svých mnoha zaznamenaných příslovích.[24] Termín mohl pocházet z Stari Vlah, odkud uprchlíci dorazili do tehdejšího Svatá říše římská.[39]
  • V Dalmácii se pro Srby používaly tyto výrazy: „Morlachs " (Morlaci), "Vlachs" (Vlasi), Rkaći,[40] Rkači, "Řek Dalmatians" (Garčki Dalmatini) nebo „Řekové“.[41] Katolíci používali pejorativní slovo rkać, odvozeno z benátštiny, pro pravoslavné lidi.[42] Podmínky Rišćani, Rkaći (Grkaći), Morlaci (crni Vlasi), byli využíváni pro primitivní pastýře, Srby, kteří se pohybovali v Bukovici, a horské pastviny na hranici Liky (Velebitu) a Bosny (Dinary).[43]
  • Ilyrové (latinský: Illyri), nebo Illyrský národ (latinský: Natio Illyrica): Během raného novověku byli Srbové také označováni jako Ilyrové, nejčastěji státní správou Habsburská monarchie. Od konce 17. století, ti archaický termíny byly použity klasicizujícím způsobem, jako historický odkaz na geografickou polohu srbské vlasti v regionech, které byly dříve pokryty starověkým Illyricum.[44] Mezi oficiálními dokumenty, které používaly takovou terminologii, byl Deklarativní rescript illyrského národa (latinský: Rescriptum Declaratorium Illyricae Nationis), vydaný v roce 1779 císařovnou Marie Terezie za účelem regulace několika otázek týkajících se postavení srbského pravoslavného Metropolita Karlovci.[45]

Špatné pojmenování

Kvůli záměně etnicity / národnosti s náboženskou příslušností mnoho autorů z historických dob zmiňovalo a zaznamenávalo Srby těmito jmény:

Pejorativní

Antroponymie

Křestní jména mužů

Srba, Srbislav, Srbivoje, Srbko, Srboje, Srbomir, Srborad, Srbomil, Srboljub, Srbobran.

Křestní jména

Srbijanka, Srbinka a další.

Příjmení

Srbinac, Srbinić, Srbinov, Srbinovac, Srbinović, Srbinovski, Srbić, Srbović, Srbljanović, Srbljanin, Srbljak, Srpčić, Serban a další.

Toponomie

Existuje mnoho toponzmů, které souvisejí s endonymy a exonymy Srbů.

Souvisí s endonymem (Srbové)

Balkán
Západoslovanský

Souvisí s pojmy Raška a Rašani

Historický

Vykreslování v jiných jazycích

Historická ztvárnění v jiných jazycích:

  • Servii, Latinské vykreslování.[46]
    • Serviani / Servians, středověké francouzské a anglické ztvárnění Srbů.

Moderní omítky v jiných jazycích:

Viz také

Reference

  1. ^ A b Łuczyński, Michal (2017). „„ Geograf Bawarski “- nowe odczytania“ [„Bavarian Geographer“ - nová čtení]. Polonica (v polštině). XXXVII (37): 71. doi:10.17651 / POLON.37.9. Citováno 4. srpna 2020.
  2. ^ A b Schuster-Šewc, Heinz. „Порекло и историја етнонима Serb“ Лужички Србин"". rastko.rs (v srbštině). Přeložil Petrović, Tanja. Пројекат Растко - Будишин.
  3. ^ Rudnicki, Mikołaj (1959). Prasłowiańszczyzna, Lechia-Polska (v polštině). Państwowe wydawn. naukowe, Oddzia ︢w Poznaniu. p. 182.
  4. ^ A b C Vasmer, Max (1964–1973), „серб“ [Srb], Etymologický slovník ruského jazykaPokrok, серб - род. п. -а, Сербия. Заимств. из сербохорв. срб, србин, србљин, которое засвидетельствовано в ср.-греч. ,, др.-сербск. срьбинь, срьблинь (Нидерле, Маnuеl I, 94; Slov. Star. 2, 487). Древнее слав. племенное название, родственное в.-луж., н.-луж. serb "серболужичанин", ср.-лат. Zribiа "Мейссения" (Козьма Пражский, часто). В качестве названия вост.-слав. племени встречается только у Конст. Багр. (Dе adm. Imp., Гл. 9). Нидерле (Slov. Star. 4, 156) считает это искаженной формой сверяне. Этноним * sьrbъ (первонач. "Союзник") родствен словам пасерб "пасынок", укр. присербитися "присоединиться" (Миккола, AfslPh 42, 91; РФВ 48, 273; Сольмсен, KZ 37, 592 и сл.). Сомнительно родство с себер, вопреки Сольмсену (там же), Преобр. (II, 267, 276 и сл.), Калиме (ZfslPh 17, 349 и сл.). Последнее слово нельзя возвести к * sьbrъ; ср. Миккола, там же. Недостоверны сравнения * sьrbъ с др.-инд. sarbh- "бить, рубить, убивать", вопреки Потебне (РФВ I, 91), или с лат. sero, -еrе "нанизывать, составлять (вместе)", греч. „ставлю в ряд“ (Ильинский, ИОРЯС 24, I, 138 и сл.). •• [Мошинский (Zasiag, стр. 147 и сл.) Возводит слав. sьrbъ, к и.-е. * ser-v- "охранять", которое дало в классическом скифском * хаrv-, откуда слав. * хrvati. - Т.]
  5. ^ A b C d E Popowska-Taborska, Hanna (1993). „Ślady etnonimów słowiańskich z elementem obcym w nazewnictwie polskim“. Acta Universitatis Lodziensis. Folia Linguistica (v polštině). 27: 225–230. Citováno 16. srpna 2020.
  6. ^ A b C Popowska-Taborska, Hanna (1999). „Językowe wykładniki opozycji swoi - obcy w procesie tworzenia etnicznej tożsamości“. v Jerzy Bartmiński (vyd.). Językowy obraz świata (v polštině). Lublin: Wydaw. Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej. p. 57–63. Citováno 16. srpna 2020.
  7. ^ A b Lukaszewicz 1998, str. 132.
  8. ^ A b Donia & Fine 1994, str. 14.
  9. ^ Heather, Peter (2010). Empires and Barbarians: The Fall of Rome and the Birth of Europe. Oxford University Press. ISBN  9780199752720., str. 404-406
  10. ^ Gluhak, Alemko (1993). Hrvatski etimološki rječnik [Chorvatský etymologický slovník] (v chorvatštině). Záhřeb: August Cesarec. 573–574. ISBN  953-162-000-8.
  11. ^ Pashchenko, Evgeniĭ Nikolaevich (1999). Etnogeneza i mitologija Hrvata u kontekstu Ukrajine. Záhřeb: Meditor. p. 68. ISBN  978-953-6300-25-9.
  12. ^ Ćirković 2004, str. 14-15.
  13. ^ Pokuta 2005, str. 35.
  14. ^ Curta 2006, str. 136.
  15. ^ Pertz 1845, str. 83.
  16. ^ Scholz 1970, str. 111.
  17. ^ Moravcsik 1967, str. 153, 155.
  18. ^ Wells, Colin (2008). Plavba z Byzance. Random House Publishing Group. p. 211. ISBN  978-0-553-90171-9.
  19. ^ Curta, Florin (2001). Tvorba Slovanů: Dějiny a archeologie dolního Dunaje, asi 500–700. Cambridge University Press. p. 66. ISBN  978-1-139-42888-0.
  20. ^ Živković, Tibor (2012). De conversione Croatorum et Serborum: Ztracený zdroj. Bělehrad: Historický ústav. str. 154–158.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  21. ^ Ćirković 2004, str. XII, 13.
  22. ^ Anna Kretschmer. „DJORDJE BRANKOVIC JAKO ETYMOLOG“ (PDF). Románský Balkán: 47.
  23. ^ Howorth (1878), str. 66-68
  24. ^ A b C d E Prvky etnické identifikace Srbů. Autor: Danijela Gavrilović. Facta Universitatis. Edice: Philosophy, Sociology and Psychology Vol. 2, č. 10, 2003, s. 717 - 730.
  25. ^ A b C Novaković, Relja (2010) [1981]. „Gde se nalazila Srbija od VII do XII veka: Zaključak i rezime monografije“ (Internet ed.).
  26. ^ Ćirković 2004, str. 29-30.
  27. ^ Ćirković 2004, str. 30.
  28. ^ Zbornik radova Vizantološkog instituta. 44. Naučno delo. 2007. Byzantští autoři Srbům často říkali Triballi.
  29. ^ Papazoglu 1978, str. 9.
  30. ^ Anne Comnene, Alexiade (Regne de L'Empereur Alexis I Comnene 1081-1118) II, str. 157: 3 - 16; 1,66: 25-169. Texte etabli er traduit par B. Leib t. I-III (Paříž, 1937-1945).
  31. ^ B. Fowkes (6. března 2002). Etnicita a etnické konflikty v postkomunistickém světě. Palgrave Macmillan UK. p. 12. ISBN  978-1-4039-1430-9. ... ale ve skutečnosti se toto jméno vztahovalo i na Slovany, kteří sdíleli stejný pastorační, nomádský život jako rumunští pastýři. Ortodoxní uprchlíci, kteří se usadili na hranici (krajina) mezi habsburským a osmanským územím a kteří jsou zčásti předky krajinských Srbů, kteří v Chorvatsku žili až do nedávného vyhnání, byli také oficiálně popsáni jako Vlachové a podle toho jim byl přidělen privilegovaný vojenský status jméno (habsburský panovník Ferdinand II. jim v roce 1630 vydal „statut Vlachů“). Chcete-li na někoho použít výraz Vlach, znamená to, že jde buď o nomády, nebo o svobodné rolnické vojáky. Neznamenalo to definitivní závěr o jejich etnické skupině.
  32. ^ Lampe a Jackson 1982, str. 62

    V roce 1630 podepsal habsburský císař Statuta Valachorum nebo Vlachovy stanovy (Srbům a dalším balkánským pravoslavným lidem se často říkalo Vlachové). Formálně uznali rostoucí praxi, kdy se těmto rodinám uprchlíků uděluje bezplatný grant korunní půdy pro společné hospodaření jako jejich zadruhé. Na oplátku byli všichni mužští členové starší než šestnáct let povinni vykonávat vojenskou službu. Díky dalším zárukám náboženské svobody a žádných feudálních závazků se pravoslavní Srbové stali cennými spojenci monarchie v jejím boji ze sedmnáctého století ...

  33. ^ Béla K. Király; Gunther Erich Rothenberg (1979). Speciální témata a zevšeobecnění 18. a 19. století. Brooklyn College Press. p. 301. ISBN  978-0-930888-04-6. Poté, co Ferdinand II. Vydal 5. října 1630,51 Statutu Vlachorum první široká privilegia pro Vlachy (Srby) v oblasti Varazdin, pokusil se vídeňský soud odebrat vojenskou hranici z civilní jurisdikce. Statuta definovala práva a povinnosti hraničářů a poskytla první formální správní organizaci pro vojenskou hranici, která byla nyní oddělena od Chorvatska. ... Termín Vlach byl často používán zaměnitelně se Srbem, protože i ten byl většinou pastoračním lidem.
  34. ^ A b Trbovich 2008, str. 190

    To také vysvětluje, proč se extremistický chorvatský nacionalismus odráží a má kořeny v pokusu o revizi historie. Chorvati vždy nenáviděli práva udělená Srbům v Chorvatsku, zejména Krayina historická samostatná existence. Chorvatští historici tvrdí, že Krayininí osadníci nebyli Srbové, ale „Vlachové“, 81 [poznámka pod čarou:] Zatímco všichni ortodoxní osadníci byli habsburskými úřady skutečně nazýváni Vlachy, a někteří skutečně byli Vlachové a odlišní od Srbů, většina byla Srbové a dokonce Vlachové se v devatenáctém století asimilovali do Srbů. Jak vysvětluje Nicholas Miller, „výraz Vlach se stal ve válce zbraňou, která měla znehodnotit srbské nároky na území a historii v Chorvatsku.“

  35. ^ Sima M. Ćirković, SRBI MEĐU EUROPSKIM NARODIMA, (Srbové) 2008. http://www.mo-vrebac-pavlovac.hr/attachments/article/451/Sima%20%C4%86irkovi%C4%87%20SRBI%20ME%C4%90U%20EVROPSKIM%20NARODIMA.pdf # stránka = 5
  36. ^ A b Aleksa Djilas (1991). Napadená země: Jugoslávská jednota a komunistická revoluce, 1919-1953. Harvard University Press. p.210. ISBN  978-0-674-16698-1. I když žádná jihoslovanská skupina nebyla bez nějaké vlachské přísady, neexistují důkazy o tom, že by všichni nebo většina Srbů v Chorvatsku pocházeli z Vlachu. Teze, že chorvatští Srbové jsou „Vlasi“, se pravidelně objevovala v ustašovské propagandě - bez jakýchkoli závažných důkazů, které ji podporují.
  37. ^ Zapletená historie Balkánu: První díl: Národní ideologie a jazykové politiky. BRILL. 13. června 2013. s. 42–. ISBN  978-90-04-25076-5.
  38. ^ T. Đorđević, 1984: 110
  39. ^ Mihailo Simić (1991). Rimokatolička crkva i Srbi. Simex. p. 15.
  40. ^ Andrić, Jasna. „Nadimak„ Rkać “(Rkač).“ Etnološka tribina 18.11 (1988): 43-58.
  41. ^ Milorad Ekmec̆ić (1989). Stvaranje Jugoslavije 1790-1918. Prosveta. p. 187. За српско становништво у Дал- мацији се употребљава званични израз Морлаци, или „Сгесо- -Ва1таИ“, што је превођено као Власи, Ркаћи ( „Аркачи"), „Гарчки Далматини“, или „народ Грчки" -113
  42. ^ Dragoslav Vasić; Nada Jakšić (2003). Vožd Karađorđe i Srpska revolucija: kazivanja i filmovi o heroju topolskome. Topola film. Католици православне називају погрдним именом „ркаћ“, ркаћи. Реч коју је установио лингвиста Миклошић дошла је од венецијанског израза „грекаћо“ за при- паднике православне вере и православних цркава. А православни ...
  43. ^ Ratko Jelić (1971). Almanah: Srbi i pravoslavlje u Dalmaciji i Dubrovniku. Savez udruženja pravoslavnog sveštenstva SR Hrvatske. 128, 160.
  44. ^ Lins 1910, str. 664.
  45. ^ Martin & Petit 1907, str. 781-850.
  46. ^ p. 608
  47. ^ "Nevolník, servírovaný / servírka, servírka". OnzeTaal.nl.

Zdroje

Hlavní
Sekundární