Pobočka Gilgarran - Gilgarran Branch

Tabulka pracovní doby pobočky z roku 1917

The Pobočka Gilgarran (občas označovaná jako pobočka Gilgarron) byla jednokolejná železniční trať o délce 7 mil a 32 řetězů (11,9 km) spojující čtyři samostatné železniční společnosti v bývalém hrabství Cumberland, nyní součást Cumbria, Anglie.

Počátky

Původní pobočka Gilgarran byla povolena zákonem parlamentu dne 2. srpna 1875 k provozování 2 míle 68 řetězů (4,6 km) od křižovatky poblíž Ullock na západ do dolu Gilgarran No 2. Rozšíření byla povolena 27. června 1876, před otevřením původní pobočky, co se stane Distington a dolů údolím Lowca Beck na pobřeží v Parton.[1] Linka jako celek se stala známou jako pobočka Gilgarran.[2]

Linku navrhl Whitehaven, Cleator a Egremont železnice (WCER), ale v době, kdy byla otevřena v roce 1879, společnost koupila LNW a Furness železnice kteří provozovali její trasy jako „společná železnice LNWR a FR“, místně známá jako „společné linky“.

WCER byl komerčně úspěšný a po celou dobu své existence platil značnou dividendu, ale pravděpodobně přehrál svou ruku a zvýšil své sazby téměř monopolního těžby nerostných surovin v 70. letech 20. století natolik, že se místní Ironmasters rozhodli sáhnout hluboko do kapes a vytvořit nový konkurent v podobě Cleator a Workington Junction Railway.

Pobočka Gilgarran byla jedním z řady obranných opatření, jejichž cílem bylo stymie nové společnosti.[3]

Konstrukce a spoje

Pobočka byla postavena na západ od Společného vedení Rowrah na Marron Junction linka na Ullock Junction 54 ° 36'17 ″ severní šířky 3 ° 26'18 ″ Z / 54,6048 ° S 3,4383 ° W / 54.6048; -3.4383, vzdálené horské místo bez silničního přístupu. Tento první 4 míle 26 řetězů (7,0 km), mírně odstupňovaný úsek až k Distington[4] otevřen v roce 1879 a sloužil společnosti Wythemoor Důl a tehdy nedávno otevřené železárně Distington.[5][6]

V Distingtonu se pobočka setkala a překonala soupeře CWJR hlavní linie[7] který se také otevřel v roce 1879. Dispozice vyústila v to, že stanice Distington měla pět tváří nástupiště, což se ukázalo jako nesmírné přehnané ustanovení.

Druhá etapa pobočky se prudce zakřivila na jihozápad bezprostředně na sever od stanice, následovala Lowca Beck na 2 míle 77 řetězů (4,8 km) z kopce s průměrným sklonem 1 ku 53, dokud se nepřipojila k řádkům zboží poblíž Parton na Cumbrian Coast Line.[8][9] Tato část byla otevřena v roce 1881[5] a zahrnuty v 54 ° 36'17 ″ severní šířky 3 ° 26'18 ″ Z / 54,6048 ° N 3,4383 ° W / 54.6048; -3.4383 křižovatka známá jako „Bainova vlečka“ s minerální linií k dolu Harrington č. 10 na útesech v Lowce, ve skutečnosti tvořící křižovatku s Lowca Light Railway.[10][11][12]

Služby cestujícím

V neděli nikdy v žádné části pobočky neprobíhala žádná osobní doprava.

Na úseku Ullock Junction - Distington nikdy neprovozovala žádná osobní doprava.

Veřejná osobní doprava byla poskytována ve dvou obdobích mezi Distingtonem a Whitehaven, pomocí větve na severovýchod od Partonu. Dva vlaky denně jezdily v obou směrech od otevření této sekce v roce 1881, ale byly staženy v roce 1883 kvůli nedostatku zvyku. Služba byla obnovena od podzimu 1913 (zdroje se rozcházejí, ať už od října nebo od listopadu), fungovala pouze ve čtvrtek (jedna zpáteční cesta) a v sobotu (dvě zpáteční cesta), přičemž byla znovu vypuštěna na konci srpna 1914 po vypuknutí První světová válka.[13]Poptávka po službách stanici obsluhující Lowcu z Whitehavenu byla napravena od 11. ledna 1915[14] otevřením Parton Halt poblíž úpatí větve, ze které mohli pracovníci stoupat strmou cestou na svá pracoviště. Byla poskytována neregistrovaná dělnická služba třikrát denně, dokud autobusy neposkytly atraktivnější službu do roku 1929, kdy byla zrušena.[15]

V západní části větve bylo v době konání druhé pracovní zastávky Druhá světová válka, známý jako Pracovní platforma společnosti United Steel Company.[16][17] Výzkum pokračuje v podrobnostech o poloze, datech a službách.

Nákladní doprava

Stejně jako u téměř všech železnic v této oblasti převládala převážně nákladní doprava a zejména nerosty. V tomto ohledu byly části pobočky Gilgarron první a poslední.

Prvním zákazníkem pobočky byl Wythemoor Colliery východně od Distingtonu. To se uzavřelo v roce 1886, pouhých sedm let po otevření pobočky, kvůli „nekompetentnímu vedení“. Důl se znovu otevřel v roce 1904 a rudil uhlí až do dvacátých let 20. století, ale odbočka na východ k Ullock Junction od křižovatky s vlečkovou vlečkou byla uzavřena v roce 1919,[18][19] veškeré uhlí směřující na západ poté. Druhým zákazníkem byla společnost Distington Ironworks, která ukončila výrobu v roce 1922, předjet technologický pokrok ve výrobě oceli. Například v roce 1888 docházel a jezdil jen jeden vlak denně z Ullock Junction do železárny Distington, jeden vlak denně běžel zpět a zpět z Partonu na Bainovu vlečku a jeden vlak denně běžel a zpět z pobřeží do železárny Distington , skromné ​​jízdné za investice do infrastruktury.[20] Možná horší, komerčně, bylo to, že většina provozu do a z Distingtonských železáren putovala na konkurenční CWJR,[21] jen se skromným množstvím surového železa putovalo po západní části větve přes Parton do Whitehavenu.

The První světová válka přinesl další poptávku po železa, oceli a uhlí a hodil větev záchranné lano. Tabulka pracovní doby v dubnu 1917 ukazuje tři minerální vlaky Up, které jezdí první 1 míli 12 řetězců (1,9 km) na východ od Parton Junction do jámy Workington Iron & Steel Co č. 4 a dva cestující do železáren Distington, s výjimkou v sobotu, všechny uzavřeno vlaky Down.

Linka na východ od Distingtonských železáren se uzavřela po uzavření Wythemoor Pit, následovaná 2. května 1932 úsekem z Distingtonu do Bain's Siding.[18][22] Toto ponechalo dvě části větve s kolejnicemi na místě:

  • Distington Junction na místo společnosti Distington Ironworks, používané pouze částečně jako vedlejší kolej, a
  • Parton k Bainově vlečce.

První z nich měl během roku získat nečekaný a dosud nezdokumentovaný železniční život Druhá světová válka když byla v areálu železárny založena společnost High Duty Alloys, vyrábějící širokou škálu materiálů, včetně Hiduminium pro válečné použití, například v letadlových částech. Po válce však byl železniční provoz generovaný pro odbočku nebo hlavní trať CWJR bývalým zaměstnancem popsán jako „zanedbatelný“.[23]

Na začátku šedesátých let byly na dřívější platformu Gilgarran Branch Down naloženy občasné šroty, které Hanratty's z Workingtonu používaly jako vrakoviště.[24]

Všechny tratě v Distingtonu byly definitivně uzavřeny 26. září 1965[25] a následně zvedl.

Nejzápadnější konec větve, od Partonu po Bainovu vlečku, vedl okouzlující život, který přežil nejen zbytek větve, ale téměř všechny linky společných linek a CWJR. Přežilo to až do května 1973, protože se používalo k dodávce uhlí ze Solway dolu v Workingtonu do závodů na výrobu prádla a na výrobu dvou produktů v Lowce, pozůstatky Lowca Light Railway (LLR) podél útesů, které se používají k odvádění hotových výrobků na sever do Moss Bay. Uhlí bylo zpracováno na jih od Solway k vlečkám podél Parton podél pobřežní linie a poté vyvráceno zbytky pobočky Gilgarran,[1] kolem místa Parton Halt, k Bainově vlečce. Body byly resetovány a vlak táhl dopředu po straně údolí do Lowca. Tento cik-cak splňoval potřebu stoupání z hladiny moře, čehož LLR dosáhla extrémními gradienty.

Nejznámější koncern Lowca - výrobce lokomotiv Lowca Engineering - stál ve Vee mezi pobřežní linií a pobočkou Gilgarran, ale zmínky o železniční dopravě na místě jsou velmi nepolapitelné.

Zvláštní vlaky

Po klikatém sjezdu z Lowcy do Partonu byly přejížděny speciální vlaky dvou nadšenců složené ze strážních dodávek, které byly taženy až na vrchol útesu cestou Lowca Light Railway přes Copperas Hill se slavným sklonem 1 ku 17. První běžel 2. března 1968, poté 26. května 1969 „Furnessman“, který si užíval parní bankovnictví na kopci Copperas Hill a parní dopravu dolů do Partonu z Lowcy.[26][27]

Posmrtný život

Do roku 1981 zůstal poblíž místa Parton Halt jen útržek,[28] ale toto bylo smeteno s ostatními vlečkami stavebních inženýrů v Partonu do roku 2013.[29] Obecná linie větve jihozápadně od Distingtonu byla použita pro vylepšení A595, ačkoli přesný směr je sledován pouze částečně. Na východ od Distingtonu lze rozeznat fragmenty, ale většina se vrátila k zemědělskému využití.

Viz také

Reference

  1. ^ A b Quayle 2007, str. 45.
  2. ^ Foster 2018a, str. 349.
  3. ^ Quayle 2007, str. 45-6.
  4. ^ Foster 2018c, str. 437.
  5. ^ A b Marshall 1981, str. 115.
  6. ^ Holmes & Wear 2015, str. 454.
  7. ^ Foster 2018b, str. 392.
  8. ^ Suggitt 2008, str. 61.
  9. ^ Bairstow 1995, s. 30-31.
  10. ^ Anderson 2002, str. 309.
  11. ^ Smith & Turner 2012, Mapa 26.
  12. ^ Jowett 1989, Mapa 36.
  13. ^ Foster 2019, str. 18-20.
  14. ^ Quayle 2007, str. 79.
  15. ^ Suggitt 2008, str. 60-62.
  16. ^ Croughton, Kidner & Young 1982, str. 136.
  17. ^ Rychlý 2009, str. 390.
  18. ^ A b Marshall 1981, str. 163.
  19. ^ Foster 2018d, str. 476-489.
  20. ^ Quayle 2007, str. 78.
  21. ^ Haynes 1920, Po celou dobu.
  22. ^ Quayle 2007, str. 83.
  23. ^ Milligan 1979, str. 5.
  24. ^ Quayle 2007, str. 89.
  25. ^ McGowan Gradon 2004, str. 59.
  26. ^ McGowan Gradon 2004, str. 60.
  27. ^ Anderson 2002, str. 316.
  28. ^ Marshall 1981, str. 164.
  29. ^ Yonge, Padgett & Szwenk 2013, Mapa 32A.

Zdroje

  • Anderson, Paul (duben 2002). Hawkins, Chris (ed.). „Pes v jeslích? Stopa železných mistrů“. British Railways Illustrated. Clophill: Irwell Press Ltd. 11 (7). ISSN  0961-8244.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Bairstow, Martin (1995). Železnice v jezerní oblasti. Martin Bairstow. ISBN  978-1-871944-11-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Croughton, Godfrey; Kidner, R. W.; Young, Alan (1982). Soukromé a neomezené železniční stanice, zastávky a místa zastavení. The Oakwood Press. ISBN  978-0-85361-281-0. OCLC  10507501.
  • Foster, Richard (únor 2018a). Peascod, Michael (ed.). „Distington and the Gilgarran Branch Part 1“. Cumbrianské železnice. Pinner: Cumbrian Railways Association. 12 (9). ISSN  1466-6812.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Foster, Richard (květen 2018b). Peascod, Michael (ed.). „Distington and the Gilgarran Branch Part 2“. Cumbrianské železnice. Pinner: Cumbrian Railways Association. 12 (10). ISSN  1466-6812.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Foster, Richard (srpen 2018c). Peascod, Michael (ed.). „Distington and the Gilgarran Branch Part 3“. Cumbrianské železnice. Pinner: Cumbrian Railways Association. 12 (11). ISSN  1466-6812.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Foster, Richard (říjen 2018d). Peascod, Michael (ed.). „Distington and the Gilgarran Branch Part 4“. Cumbrianské železnice. Pinner: Cumbrian Railways Association. 12 (12). ISSN  1466-6812.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Foster, Richard (únor 2019). Peascod, Michael (ed.). „Distington and the Gilgarran Branch Part 5“. Cumbrianské železnice. Pinner: Cumbrian Railways Association. 13 (1). ISSN  1466-6812.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Haynes, James A. (duben 1920). Tabulka pracovní doby železnice Cleator & Workington Junction. Hlavní nádraží, Workington: Cleator a Workington Junction Railway.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Holmes, Peter; Wear, Russell (říjen 2015). Peascod, Michael (ed.). „Cumbrian Industrials: Fotografie v Distingtonu“. Cumbrianské železnice. Pinner: Cumbrian Railways Association. 11 (12). ISSN  1466-6812.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Jowett, Alan (březen 1989). Jowettův železniční atlas Velké Británie a Irska: od předskupiny až po současnost (1. vyd.). Sparkford: Patrick Stephens Ltd. ISBN  978-1-85260-086-0. OCLC  22311137.
  • McGowan Gradon, W. (2004) [1952]. The Track of the Ironmasters: A History of the Cleator and Workington Junction Railway. Grange-over-Sands: Cumbrian Railways Association. ISBN  978-0-9540232-2-5.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Marshall, John (1981). Zapomenuté železnice: Severozápadní Anglie. Newton Abbot: David a Charles. ISBN  978-0-7153-8003-1.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Milligan, Jack (duben 1979). Peascod, Michael (ed.). "Úpadek Cleatoru a Workingtonu". Cumbrianské železnice. Pinner: Cumbrian Railways Association. 1 (14). ISSN  1466-6812.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Quayle, Howard (2007). Whitehaven: Železnice a Waggonways jedinečného přístavu Cumberland. Pinner: Cumbrian Railways Association. ISBN  978-0-9540232-5-6.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Quick, Michael (2009) [2001]. Železniční osobní nádraží ve Velké Británii: chronologie (4. vydání). Oxford: Železniční a vodní historická společnost. ISBN  978-0-901461-57-5. OCLC  612226077.
  • Smith, Paul; Turner, Keith (2012). Atlas železnice dříve a nyní. Shepperton: Nakladatelství Ian Allan. ISBN  978-0-7110-3695-6.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Suggitt, Gordon (2008). Lost Railways of Cumbria (Railway Series). Newbury, Berkshire: Venkovské knihy. ISBN  978-1-84674-107-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Yonge, John; Padgett, David; Szwenk, John (2013). Gerald Jacobs (ed.). Schémata kolejí British Rail - Kniha 4: London Midland Region (3. vyd.). Bradford na Avonu: Trackmaps. ISBN  978-0-9549866-7-4. OCLC  880581044.

Další čtení

externí odkazy