Chordioidní - Chordioid

A chordioidní, také zvaný fragment akordu nebo fragmentární vyjadřování[1] nebo částečné vyjádření,[1] je skupina not, které nelze kvalifikovat jako akord podle nějaké preferované teorie akordů nebo jiné, ale přesto užitečné pojmenovat a reify z jiných důvodů.

Hlavní použití chordioidů je vytváření „legitimních“ akordů vylepšeně v 12TET přidáním jedné nebo více poznámek k této základně.[2] Pro chordioidy je typické, že lze ze stejné základny vytvořit mnoho různých výsledných akordů v závislosti na notě nebo kombinaci přidaných not.[2] Výsledné akordy na jednom chordioidu jsou poněkud příbuzné, protože mohou být postupoval mezi pomocí pohybu pouze jednoho hlasu. Teoretici - nebo praktičtí učitelé hudby - psaní chordioidů obvykle jdou tak daleko, že radí, aby se je studenti naučili praktickým způsobem akordů obecně: ve všech transpozice, rozsahy, obměny, a voicings, pro čtení, psaní a hraní.[1][2][3]Je také pravda, že „legitimní akordy“ lze použít jako chordioidy k vytvoření výsledných akordů stejným postupem.[4] Možná odtud pocházejí nehordové chordioidy. The Italský rozšířený 6. akord (It + 6) je jeden příklad, ze kterého vychází Francouzský rozšířený 6. akord (Pá + 6) a Německý rozšířený 6. akord (Gr + 6) přidáním jedné noty. Rawlins (2005) tvrdí, že tento pojem vychází z praxe skladatelů jako Eric Satie, Claude Debussy, Maurice Ravel, a Gabriel Faure, a byl poprvé použit v jazzu od Bill Evans.[1]

Potenciálně lze kombinovat také dva chordioidy. Duplikování poznámek obvykle povede ke snížení počtu jedinečných poznámek ve výslednici.

Chordioidy jako technika souvisí polychordy pokud jsou polychordy výsledkem aditivního procesu, liší se však tím, že základem polychordů je přidání dvou známých akordů. Chordioidy souvisí také s horní struktury jako technika, pokud horní struktury představují skupiny not, které se běžně nepovažují za „legitimní“ akordy, ale liší se tím, že chordioidy jako technika používají a priori společné struktury spíše než volný výběr barevných tónů vhodných pro nižší integrální akord. Chordioids souvisí s lomítko akordy jako technika, pokud lze použít známé akordy jako chordioidy k vytvoření výsledných stupnic, ale liší se tím, že použité chordioidy nejsou výhradně známými akordy.

Mistrovský akord

Výsledné akordy hlavní chardiod: přidaná nota = čtvercové hlavy not, implicitní noty = závorky

Nicolas Slonimsky pojmenovaný "mistr akord"[2] ten chordioid popsal v jazz teorie akordů jako 7no5, např .: {C D F♯ }. Samotná zvučnost chordioidů je totožná se zvučností Je to + 6, podmnožina Celá stupnice a tak podléhá některým z symetrie a stejnorodost pro které je tato stupnice známa, a anhemitonic umožňující možnost, aby výsledná stupnice byla anhemitonická nebo alespoň ancohemitonic sám.

Akordová tlačítka Akordeon obvykle hrají hlavní akordy, což umožňuje basovým tlačítkům (nebo druhému tlačítku akordů) dodávat variabilní notu (nebo noty) k dokončení zvučnosti.

Nový název a koncept „mistr akordu“ tedy neznamená ani derivaci jazzu, úplnost zvučnosti jako samostatného akordu, ani souvislost s jiným použitím jako akord dominantní funkce. To zjevně neoznačuje, že by něco bylo „chybějící“, nebo předpokládá, že by posluchač měl někdy slyšet notu, která ve skutečnosti není přítomna. Odmítá terciánový akordický základ jako vůbec relevantní. To, praktičnost aplikace a rozmanitost použití, jsou logickým základem chordioidů.

Následující tabulka ukazuje výsledný akord pro některé z možných přidaných poznámek:

Master Chord: C D F♯
Přidána poznámkaVýsledný akordIntervalyZvuk
E♭D7♭90 4 7 t 1O tomto zvukuHrajte na C. (Pomoc ·informace )
EE9♯50 8 t 2O tomto zvukuHrajte na C. (Pomoc ·informace )
G♯G♯(♯11),
Pá + 6 do D.♭		0 4 7 t 2 6,
0 4 6 t		O tomto zvukuHrajte na C. (Pomoc ·informace ),
O tomto zvukuHrajte na C. (Pomoc ·informace ),
O tomto zvukuPá + 6 ° C (Pomoc ·informace )
AD7,
Gr + 6 do D.♭		0 4 7 tO tomto zvukuHrajte na C. (Pomoc ·informace ),
O tomto zvukuGr + 6 v C (Pomoc ·informace )
B♭C9♭5,
B♭7♯5		0 4 6 t 2,
0 4 8 t 2		O tomto zvukuHrajte na C. (Pomoc ·informace ),
O tomto zvukuHrajte na C. (Pomoc ·informace )

Nedominantní sedmý chordioidy

Robert Rawlins založil svou teorii chordioidů také na výše uvedeném obměny jiných hlavních a vedlejších 7. akordy.[1] Popsal své akordiody jako interval a 2. místo pod interval a 3. místo.[1]

Hlavní, důležitý

Na základě M7no5, např .: {C D♭ F}:[1]

C D♭ F[5]
Přidána poznámkaVýsledný akord
E♭E♭13
F♯F♯M7♯11
GG11♭5
A♭D♭M7
AA(♭13♯9)
B♭Csus4♭9, B♭m add2

Major-minor

Na základě mM7no5 např .: {C D♭ F♭ }:[1]

C D♭ E[5]
Přidána poznámkaVýsledný akord
E♭E♭13♭9
GG13 / 11♭5
A♭D♭mM7
B♭B♭m9♭5

Méně důležitý

Na základě m7no5, např .: {C D F},[1] zvučnost chordioidů sama o sobě je anhemitonic umožňující možnost, aby výsledná stupnice byla anhemitonická nebo alespoň ancohemitonic sám.

C D F[5]
Přidána poznámkaVýsledný akord
EE(♭13♭9)
GG7sus4
ADM7
B♭B♭přidat2

Neúplný sedminy a deváté chordioidy

Joseph Schillinger založil svou teorii chordioidů na výše uvedeném i na nepravidelných hlasech 7. akordy, ve kterých 5 je přítomen, ale 3. místo chybí, a 9 akordy, ve kterých 5 a 3. místo oba chybí.[6]

Dominantní sedmý

Na základě 7no3, např .: {C G B♭ },[4] zvučnost chordioidů sama o sobě je anhemitonic umožňující možnost, aby výsledná stupnice byla anhemitonická nebo alespoň ancohemitonic sám.

C G B♭[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
DD (♭13)
E♭E♭6
EC7
A♭A♭M9
AAm7♭9

M7

Na základě M7no3, např .: {C G B}:[4]

C G B[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
DD13
ECM7
A♭A♭M♯9
AAm9

7♭5

Na základě 7♭5no3, např .: {C G♭ B♭ },[4] zvučnost chordioidů je stejná jako u základní triády Pá + 6, podmnožina Celá stupnice a tak podléhá některým z symetrie a stejnorodost pro které je tato stupnice známa, a anhemitonic umožňující možnost, aby výsledná stupnice byla anhemitonická nebo alespoň ancohemitonic sám.

C G♭ B♭[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
DD (♭13)
E♭Cm7♭5, E.♭m6
EC7♭5
A♭A♭9

M7♭5

Na základě M7♭5no3, např .: {C G♭ B}:[4]

C G♭ B[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
DD13
E♭CmM7♭5
ECM7♭5
A♭A♭(♯9)

7♯5

Na základě 7♯5no3, např .: {C G♯ B♭ },[4] zvučnost chordioidů sama o sobě je podmnožinou Celá stupnice a tak podléhá některým z symetrie a stejnorodost pro které je tato stupnice známa, a anhemitonic umožňující možnost, aby výsledná stupnice byla anhemitonická nebo alespoň ancohemitonic sám.

C G♯ B♭[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
DD7alt5
EC7♯5
AAmM♭9

M7♯5

Na základě M7♯5no3, např .: {C G♯ B}:[4]

C G♯ B[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
DD13♭5
ECM7♯5
AAmM9

Dominantní 9

Na základě 9no5no3, např .: {C D B♭ },[4] zvučnost chordioidů sama o sobě je podmnožinou Celá stupnice a tak podléhá některým z symetrie a stejnorodost pro které je tato stupnice známa, a anhemitonic umožňující možnost, aby výsledná stupnice byla anhemitonická nebo alespoň ancohemitonic sám.

C D B♭[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
E♭Cm9
EC9
FDm (♭13)
F♯D (♭13)

M9

Na základě M9no5no3, např .: {C D B}:[4]

C D B[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
E♭CmM9
ECM9
FDm13
F♯D13

Dominantní ♭9

Na základě ♭9no5no3, např .: {C D♭ B♭ },[4] zvučnost chordioidů sama o sobě je anhemitonic umožňující možnost, aby výsledná stupnice byla anhemitonická nebo alespoň ancohemitonic sám.

C D♭ B♭[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
E♭Cm♭9
EC(♭9), D♭mM13
FD♭M13

M♭9

Na základě M.♭9no5no3, např .: {C D♭ B},[4] zvučnost chordioidů sama o sobě je cohemitonic zajištění toho, aby výsledná stupnice byla sama cohemitonická.

C D♭ B[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
E♭CmM♭9
ECM(♭9)

Dominantní ♯9

Na základě ♯9no5no3, např .: {C D♯ B♭ },[4] zvučnost chordioidů sama o sobě je anhemitonic umožňující možnost, aby výsledná stupnice byla anhemitonická nebo alespoň ancohemitonic sám.

C D♯ B♭[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
EC(♯9)
GCm7

M♯9

Na základě M.♯9no5no3, např .: {C D♯ B}:[4]

C D♯ B[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
ECM♯9
GCmM7

Neúplný 11. den chordioidy

Dominantní 11

Na základě 11no5no9 (nebo 7sus4 ), např .: {C F B♭ },[4] zvučnost chordioidů sama o sobě je anhemitonic umožňující možnost, aby výsledná stupnice byla anhemitonická nebo alespoň ancohemitonic sám.

C F B♭[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
DDm♭13
GGM11

Major 11

Na základě M11no5no9 (nebo M7sus4 ), např .: {C F B}:[4]

C F B[4]
Přidána poznámkaVýsledný akord
DDm13
GG11

Rozšířené šesté akordy

Hlavní článek: Rozšířený šestý akord

Harmonicky, rozšířené šesté akordy (+ 6.) v hlavní pozici vyžadují tři věci:

Vzhledem k těmto požadavkům, které minimálně splňuje Italská šestá (It + 6), např .: {A♭ C F♯ }, je možné odvodit všechny potenciální +6 akordů z It + 6. Následující tabulka ukazuje:[9]

Italský + 6. akord: A♭ C F♯.[10][11]
Přidané poznámkyVýsledný akord
B♭/A♯A♭ B♭/A♯ C F♯
Edvojitý byt/ DA♭ C Edvojitý byt/ D F♯
E♭/ D♯A♭ C E♭/ D♯ F♯
E / Ddvojitý ostrýA♭ C E / Ddvojitý ostrý F♯
B♭/A♯ & E.dvojitý byt/ DA♭ B♭/A♯ C Edvojitý byt/ D F♯
B♭/A♯ & E.♭/ D♯A♭ B♭/A♯ C E♭/ D♯ F♯
B♭/A♯ & E / Ddvojitý ostrýA♭ B♭/A♯ C E / Ddvojitý ostrý F♯
D & E.A♭ C D E F♯
B♭/A♯, D & E.A♭ B♭/A♯ C D E F♯

Jiné známé akordy jako chordioidy

Joseph Schillinger také používal základní triády a hlavní akord jako chordioidy při budování větších struktur, textur a vrstev. Jeho 7. akordy byly založeny na jednotlivých poznámkách přidaných níže hlavní, důležitý, Méně důležitý, zmenšil nebo rozšířený triády;[12] část jeho hybridní 4-dílné harmonie (včetně 11. a 13 akordy)[4] rovněž.

Viz také

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i Rawlins, Robert a kol. (2005) Jazzologie: Encyklopedie teorie jazzu pro všechny hudebníky, str. 86. Winona: Hal Leonard. ISBN  0634086782.
  2. ^ A b C d Slonimsky, Nicholas. (1947) Tezaurus stupnic a melodických vzorů, str. v. New York: Charles Scribner Sons. ISBN  002-6118505.
  3. ^ Slonimsky, Nicholas. (1947) Tezaurus stupnic a melodických vzorů, str. 241. New York: Charles Scribner Sons. ISBN  002-6118505.
  4. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q r s t u proti w X y z aa ab ac inzerát Schillinger, Joseph. (1941) Schillingerův systém hudební kompozice, sv. 1, str. 478. New York: Carl Fischer. ISBN  0306775212
  5. ^ A b C Rawlins, Robert a kol. (2005) Jazzologie: Encyklopedie teorie jazzu pro všechny hudebníky, str. 87. Winona: Hal Leonard. ISBN  0634086782.
  6. ^ Schillinger, Joseph. (1941) Schillingerův systém hudební kompozice, Sv. 1, s. 478. New York: Carl Fischer. ISBN  0306775212
  7. ^ Kristus, William (1966). Materiály a struktura hudby, v. 2, s. 153 a násl. Englewood Cliffs: Prentice – Hall. LOC 66-14354.
  8. ^ Tymoczko, Dimitri. (2011) Geometrie hudby, str. 61 a násl. New York: Oxfordská univerzita. ISBN  978-0195336672 .
  9. ^ Prout, Ebenezer. (1889) Harmony: Jeho teorie a praxe, str. 197 a násl. Londýn: Augener. (
  10. ^ Chadwick, G. (1897) Harmony: Kurz studia, str. 134. Boston: B. F. Wood.
  11. ^ Hanson, Howard. (1960) Harmonické materiály moderní hudby, str. New York: Appleton-Century-Crofts. LOC 58-8138.
  12. ^ Schillinger, Joseph. (1941) Schillingerův systém hudební kompozice, sv. 1, str. 447. New York: Carl Fischer. ISBN  0306775212