Bengálská kissa - Bengali Kissa
| Část série na |
| Kultura Bangladéše |
|---|
 |
| Dějiny |
| Tradice |
| Náboženství |
Hudba a scénické umění |
| Sport |
|
Bangladéšský portálA Bengálská kissa (bengálský: বাংলা কিসসা / কিচ্ছা, romanized: Bangla Kissa / Kiccha), také známý jako Keccha (bengálský: কেচ্ছা),[1] je žánr Bengálská poezie a prózy i tradice v Bengálský jazyk ústního vyprávění. V Bengálsku to začalo vzkvétat spojením místního bengálského folklóru a příběhů z Arab a Turco-perský přistěhovalci.[2] Umělecká forma zůstává populární mezi venkovskými muslimskými komunitami Bangladéš.
Kde Kissa odrážejí islámský a / nebo Peršan dědictví přenosu populárních příběhů o lásce, srdnatosti, cti a morální bezúhonnosti Muslimové, dospěli z hranic náboženství do sekulárnější podoby, když dosáhla Bengálska a přidala stávající předislámské Bengálská kultura a folklór jeho subjektu.
Etymologie a výslovnost
Slovo Kissa pochází z arabština slovo Qissa (قصه) znamená „epická legendaNebolidová pohádka“. Ovlivnilo mnoho jazyků EU Indický subkontinent a vyskytuje se jako pravidelný obecné podstatné jméno v Indoárijské jazyky jako bengálský, Gudžarátština, Urdu a hindština. Pokud je slovo použito neformálně, znamená „zajímavý příběhNebobajka’.
Dějiny
Kissa prý získala obrovskou popularitu v Bengálsko od 15. století kupředu. Bengálský muslim spisovatelé by do svých Kissů přimíchali perso-arabská témata lásky, války, náboženství a srdnatosti. The Dobhashi bengálský dialekt byl populární standard pro psaní. Ve slovní zásobě to bylo silně ovlivněno Peršan, úřední jazyk Mughal Bengal a Bengálský sultanát (který předcházel britské koloniální Bengálsko). Devatenácté století hostilo založení mnoha nakladatelských společností Kissa napříč Bengálsko, zejména tiskařské lisy v Battala. Byly založeny literární společnosti, jako např Mussalmani Kissa Sahitya v Howrah.[3] Na začátku dvacátého století však Kissa ztratila popularitu. To je považováno za ztratilo popularitu spolu s Dobhashi dialektem jako standardní varianta bengálský (Shadhu-bhasha ), což bylo velmi Sanskritised se stal více institucionalizovaným. To je patrné na pozdějších Kissech, jako je Mir Mosharraf Hossain je Bishad Shindhu, založený na tradičním bengálském polibku o Bitva o Karbalu, který napsal na konci 19. století v Sanskritised Shadhu-bhasha místo Persianised Dobhashi.[4]
Pozoruhodnost
Napsáno bengálsky Kissas se stala domácnost v roce Bengálský muslim rodiny. Shah Muhammad Sagir Yusuf-Zulekha od 15. století byl považován za největší dílo středověké bengálské literatury.[5] Bahram Khan z Chittagongu vytvořil vlastní verzi Laila a Majnun kterou nazval „Laily-Majnu“. V okolí Satkania, básník Nawazish Khan, syn Muhammada Yara Khandakara, napsal Gule Bakawali, který byl také o lásce a zahrnoval stvoření jako víly. Mnoho různých verzí zmíněných příběhů bylo napsáno bengálskými básníky. Mezi další slavné polibky patří Amir Hamza, Madhumalati, Shirin-Farhad, Tutinama, Hatemtai, Sakhi Sona, Jangnama Alif-Laila wa Laila a Gule Tarmuz. Mezi významné autory, kteří nejsou uvedeni výše, patřili Syed Hamza, Naser Ali, Roushan Ali a Fakir Shah Garibullah.[2]
Reference
- ^ „কেচ্ছা - শব্দের বাংলা অর্থ“. english-bangla.com.
- ^ A b Islám, Sirajule. "Kissa". Banglapedia: National Encyclopedia of Bangladesh. Asijská společnost Bangladéše.
- ^ Kumar Banerji, Amiya. Místopisníci Západní Bengálsko. Howrāh. Západní Bengálsko. str. 462.
- ^ „Bishad Sindhu (kniha II, kapitola 4)“. Daily Star. 28. února 2015. Citováno 4. srpna 2016.
- ^ Ahmed, Wakile. „Yusuf-Zulekha“. Banglapedia: National Encyclopedia of Bangladesh. Asijská společnost Bangladéše.