Status Quo (Jeruzalém a Betlém) - Status Quo (Jerusalem and Bethlehem)

The Status Quo je porozumění mezi náboženskými komunitami s ohledem na devět sdílených náboženských míst v Jeruzalém a Betlém.[1] Jiná svatá místa v Izraeli a Palestině nebyla považována za podléhající status quo, protože úřady jednoho náboženství nebo jedné komunity v náboženství jsou v uznávaném nebo účinném vlastnictví.[2]
The status quo pocházel z a firman (vyhláška) ze dne Osmanský sultán Osman III v roce 1757[3] která zachovala rozdělení vlastnictví a odpovědnosti různých křesťan svatá místa. Další firmanové vydaní v letech 1852 a 1853 potvrdili, že bez konsensu všech šesti křesťanských komunit nelze provést žádné změny;[A][4][5] těmto firmanům bylo uděleno mezinárodní uznání v článku 9 Pařížská smlouva (1856).[6]Termín "status quo" byl poprvé použit v souvislosti se Svatými místy v Smlouva z Berlína (1878).[6]
Shrnutí z roku 1929 připravil L. G. A. Cust, Status Quo na svatých místech, se stal standardním textem na toto téma,[7] a podrobnosti byly dále formalizovány v roce 1949 Dohodovací komise OSN po 1947–1949 palestinská válka.
Dějiny

„Práva přiznaná Francii jsou výslovně vyhrazena, je však zřejmé, že status quo ve vztahu ke svatým místům nebude nijak vážně ovlivněn.“
Řízeno římská říše a poté, po jeho rozdělení, Východní římská (byzantská) říše, tato východní místa se poprvé stala sporným bodem ve stoletích po roce 1054, kdy Římskokatolický kostel a Východní pravoslaví oddělené. Vzhledem k tomu, že tato místa spravovala hierarchie východní církve, zůstala pravoslavná. Po zabavení Svaté země rytíři ze Západu v První křížová výprava některá místa přešla z pravoslavné církve do katolické církve ve 12. století, ačkoli místní křesťané zůstali tehdy (stejně jako nyní) převážně pravoslavní. S porážkou křižáckých států a vzestupem Osmanské říše oscilovala kontrola nad místy mezi katolickou (latinskou) a pravoslavnou (řeckou) církví, podle toho, které by mohly získat příznivé firman z Osmanské “Vznešený Porte „v určitou dobu, často prostřednictvím přímého podplácení. Násilné střety nebyly neobvyklé. O této otázce nedošlo k dohodě, ačkoli byla projednávána na jednáních Karlowitzova smlouva v roce 1699.[8]
V roce 1757, unavený hašteřením, vydal „Porte“ hasiče, který rozdělil církev mezi žadatele a poskytl lví podíl řecké pravoslavné církvi. V letech předcházejících Krymská válka, Napoleon III Francie tlačila na sultána, aby zrušil status 1757 ve prospěch katolické církve, což částečně vedlo k Nicholas já Ruska vyhlášení války (Krymská válka ) ve prospěch práv pravoslavné církve. To mělo za následek 1852 a 1853 firmans (dekrety) od sultána Abdülmecid I. kterému bylo uděleno mezinárodní uznání v článku 9 Pařížská smlouva (1856) ponechání status quo beze změny. Stávající územní členění bylo mezi komunitami zpevněno,[4][9] smlouva uvádějící, že „Bude zachován skutečný status quo a svatyně v Jeruzalémě, ať už ve společném vlastnictví nebo výlučně řeckou, latinskou a arménskou komunitou, zůstanou navždy ve svém současném stavu.“ Navzdory tomuto prohlášení neexistují žádné jednomyslné podmínky, které by definovaly status quo, což by někdy způsobilo protichůdné názorové rozdíly.[10]
Navzdory sporům o to, kdo bude kontrolovat, které aspekty těchto stránek, zůstal Status Quo od 18. století do současnosti velmi nedotčený.
Pojem "status quo" byl poprvé použit pro svatá místa v článku 62 dohody Smlouva z Berlína (1878).[6][b] Souhrn současného stavu připravený L. G. A. Cust, státní zaměstnanec Britský mandát, Status Quo na svatých místech, se rychle stal standardním textem na toto téma.[7][6]
Weby

Podle Dohodovací komise OSN, Status Quo platí pro devět webů v Jeruzalém a Betlém,[1] kterou Cust rozděluje do tří kategorií:
Spor mezi křesťanskými denominacemi
- The Kostel Božího hrobu a jeho závislosti, Jeruzalém
- The Deir es-Sultan, na vrcholu kostela svatého hrobu v Jeruzalémě
- The Hrob Panny Marie, Jeruzalém
- The Kostel Narození Páně, Betlém
- The Kaple mléčné jeskyně, Betlém (neexistují žádné záznamy)[11]
- The Kaple pastýřského pole, Betlém (neexistují žádné záznamy)[11]
Spor mezi křesťanskými a islámskými denominacemi
- The Kaple Nanebevzetí, Jeruzalém
Spor mezi židovskými a islámskými denominacemi
- The Západní zeď, Jeruzalém[7]
- Rachelina hrobka, Betlém[7]
„Nepohyblivý žebřík“
Takzvaný nepohyblivý žebřík[C] pod oknem kostela Božího hrobu, vyrobeno z Libanonský cedr dřevo, byl na místě do roku 1728 a zůstal tam od té doby, co byl zaveden status quo z roku 1757, kromě dočasného přesunu dvakrát. Žebřík je označován jako nepohyblivý kvůli souhlasu Status Quo, že žádný klerik šesti ekumenických křesťanských řádů[A] může přesouvat, měnit uspořádání nebo měnit jakýkoli majetek bez souhlasu dalších pěti objednávek.
Podle různých zpráv žebřík kdysi patřil zedníkovi, který prováděl restaurátorské práce v kostele Božího hrobu. Jerome Murphy-O'Connor uvádí, že „žebřík byl poprvé představen v době, kdy Pohovky zdaňovali křesťanské duchovenstvo pokaždé, když odešli a vstoupili do Božího hrobu. “ Katolíci přizpůsobeno zřízením ubikace uvnitř kostela.[5] O'Connor pokračuje:
Okno, žebřík a římsa patří Arménům. Římsa sloužila jako balkon pro Arménské duchovenstvo bydlící ve Svatém hrobě a dostali se k němu po žebříku. Byla to jejich jediná příležitost získat čerstvý vzduch a sluneční svit. V jedné fázi zjevně také na římse pěstovali čerstvou zeleninu.[5][d]
Nejstarší záznam žebříku je v 1728 rytina Elzearius Horn. V roce 1757, téhož roku, byl představen status quo, osmanský sultán Abdul Hamid I. zmínil žebřík v a firman,[13] a protože podle královského nařízení mělo být vše ponecháno „tak, jak bylo“, musel žebřík zůstat tak, jak byl.Litografie z roku 1842 podle David Roberts také ukazuje žebřík na místě.[14] Nejstarší fotografie zobrazující žebřík pochází z padesátých let 20. století.[15] Na konci 19. století se po žebříku používalo jídlo Arménští mniši uvězněn Turky.[16] Turecké účty zmiňují žebřík, který používají arménští mniši k čištění oken nad římsou.[17][18][19] The byzantský římsa žebřík spočívá na byl používán veřejností během festivalů.[20]
Během své pouti do Svatá země v roce 1964, Papež Pavel VI popsal žebřík jako viditelný symbol křesťanského rozdělení.[21] V roce 1997 byl žebřík údajně zatažen oknem a skrytý za oltářem protestant Christian má v úmyslu „poukázat na hloupost hádky, o jejíž římsu se jedná.“ O několik týdnů později byla vrácena na římsu a do okna byla instalována mřížka.[5]V roce 2009 byl žebřík na krátkou dobu umístěn proti levému oknu, než byl znovu přesunut zpět.[22]
1728 rytina zobrazující žebřík
Žebřík na přední straně 1842-49 Svatá země, Sýrie, Idumea, Arábie, Egypt a Núbie
Kostel Božího hrobu v roce 1885. Pod pravým horním oknem je vidět nepohyblivý žebřík. (O dóm se opírá jiný žebřík.)
Pohyblivý žebřík, 2011
Viz také
- Kostel Božího hrobu § Status Quo
- Kostel Narození Páně § Majetek a správa
- Davidova hrobka, nepodléhající status quo, ale jeho vlastního muslima waqf
- Simultánní
- Status quo (Izrael)
- Omezení vstupu do Chrámové hory
Reference
Poznámky pod čarou
- ^ A b The Římští katolíci, Řecký ortodoxní, Arménský, Syrský ortodoxní, Koptští křesťané a Etiopané
- ^ „Práva přiznaná Francii jsou výslovně vyhrazena, je však zřejmé, že status quo ve vztahu ke svatým místům nebude nijak vážně ovlivněn.“
- ^ hebrejština: סולם הסטטוס קוו, romanized: sulam ha-status kvo, lit. „žebříček status quo“; arabština: السُّلَّمُ الثَّابِتُ, romanized: as-sullamu ṯ-ṯābitu, lit. „stacionární žebřík“
- ^ „... žebřík vede na balkon, kde arménský nadřízený popíjel kávu se svými přáteli a pečoval o svou květinovou zahradu; je tam proto, aby bylo možné balkon vyčistit.“[12]
Citace
- ^ A b Smírčí komise OSN 1949, str. 7.
- ^ Smírčí komise OSN 1949, str. 7a: „Jako například Cenacle který, přestože je křesťanským svatým místem, je v muslimských rukou od poloviny 16. století. Postoj, že křesťané ve skutečnosti nepožívají práva konat tam bohoslužby, je nesporný. ““
- ^ Dumper, Michael; Stanley, Bruce E., eds. (2007). Města Středního východu a severní Afriky: Historická encyklopedie. ABC-CLIO. str. 209. ISBN 9781576079195.
- ^ A b Morio, Eva Maurer. „Co znamená Status Quo?“. Latinský patriarchát v Jeruzalémě. Archivovány od originál dne 13. června 2018. Citováno 16. dubna 2019.
- ^ A b C d Lancaster, James E. (2015). „Církev a žebřík: Frozen v čase“. CoastDaylight.com. Citováno 16. dubna 2019.
- ^ A b C d Lapîdôt, Rût; Hirsch, Moshe (19. května 1994). Jeruzalémská otázka a její řešení: vybrané dokumenty. Nakladatelé Martinus Nijhoff. str. 20. ISBN 0-7923-2893-0.
- ^ A b C d Breger, Marshall J .; Reiter, Yitzhak; Hammer, Leonard (16. prosince 2009). Svatá místa v izraelsko-palestinském konfliktu: Konfrontace a soužití. Routledge. str. 24. ISBN 978-1-135-26812-1.
- ^ Mailáth, János Nepomuk Jozsef (1848). Geschichte der europäischen Staaten, Geschichte des östreichischen Kaiserstaates [Dějiny evropských států, dějiny rakouského císařského státu]. 4. Hamburk: F. Perthes. str. 262.
- ^ Ḏḥwty (27. ledna 2018). „Nehybný žebřík: Bizarní spor brání tomu, aby byl běžný žebřík přemisťován na 3 století“. Starověké původy. Citováno 8. května 2019.
- ^ Cohen, Raymond (květen 2009). „Církev Božího hrobu: Probíhá dílo“. Bible a interpretace. Citováno 28. prosince 2018.
- ^ A b Cust 1929: „Grotto of the Milk a Shepherd's Field near Bethlehem jsou také obecně předmětem status quo, ale v této souvislosti není o těchto dvou lokalitách zaznamenáno nic.“
- ^ Simon Sebag Montefiore (2012) [2011]. Jeruzalém: Biografie. Vinobraní. str.517n. ISBN 978-0307280503.
- ^ „Řecký pravoslavný“. Podívejte se na Svatou zemi. 2017. Citováno 3. března 2019.
- ^ „Vchod do svatého hrobu; titulní strana, svazek 1“. Knihovna Kongresu. Citováno 11. května 2019.
- ^ Günther Simmermacher. The Holy Land Trek: A Pilgrim's Guide. Southern Cross Books, Kapské Město. str. 194–5. ISBN 978-0-9921817-0-3.
- ^ Bar-Am, Aviva (1999). Beyond the Walls: Církve v Jeruzalémě. Ahva Press. str. 56.
- ^ Kıyamet Kilisesi'nde restorasyon tamamlandı (turecky)TRTHaber. Zveřejněno 23. března 2017.
- ^ KIYAMET (KEMAMET) KLİSESİ (turečtina) OTEC KURTOGLU. Zveřejněno 26. listopadu 2018.
- ^ Kıyamet merdiveni (turečtina) YeniŞafak. 22. února 2017.
- ^ Cust 1929, str. 17: „Nad dveřmi vede klasická římsa, pozůstatek byzantských budov. Dostává se k ní z oken arménské kaple sv. Jana a tato komunita je využívá při příležitosti slavnostních slavností, které se konají. na nádvoří ... [Římsa] je ve poškozeném stavu a celá fasáda je nepříznivě povětrnostním vlivem a vyžaduje odbornou pozornost. “
- ^ Günther Simmermacher. The Holy Land Trek: A Pilgrim's Guide. Southern Cross Books, Kapské Město. str. 196. ISBN 978-0-9921817-0-3.
- ^ Herman, Danny (10. června 2009). „Kdo posunul tvůj žebřík? (2010)“. Soukromý průvodce Izrael - Danny bagr. Citováno 8. května 2019.
Zdroje
- Dohodovací komise OSN (1949). Dohodovací komise OSN pro Palestinu Pracovní dokument o svatých místech.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Cust, L. G. A. (1929). Status Quo na svatých místech. H.M.S.O. za vysokého komisaře vlády Palestiny.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Marlen Eordegian (2003), „Britové a Izraelci udržují status quo na svatých místech křesťanstva“, International Journal of Middle East Studies, Sv. 35, č. 2 (květen 2003), str. 307–328
externí odkazy
- Shrnutí historie a předpisů L. G. A. Custa z roku 1929 s plány a fotografiemi
- Opatrovnictví Svaté země, Status Quo - krátký přehled
- Aviva a Shmuel Bar-Am, „1 000 let soupeření - a trochu harmonie - v kostele Božího hrobu“, v Časy Izraele, 7. září 2012