Nová latina - New Latin

Jazyk původních latinských děl vytvořených od počátku 20. století viz Současná latina. Pro moderní jazyky pocházející ze starověké latiny viz Románské jazyky.
„Moderní latina“ přeadresuje tady. Pro moderní latinskou abecedu viz Základní latinka ISO.
Nová latina
Latina nova
Systema naturae.jpg
Linné, 1. vydání Systema Naturae je slavný nový latinský text.
KrajZápadní svět
ÉraVyvinul se z Renesanční latina v 16. století; vyvinul se do současná latina mezi 19. a 20. stoletím
Raná forma
latinka  
Kódy jazyků
ISO 639-1Los Angeles
ISO 639-2lat
ISO 639-3lat
Tento článek obsahuje IPA fonetické symboly. Bez řádného podpora vykreslování, možná uvidíte otazníky, rámečky nebo jiné symboly namísto Unicode postavy. Úvodní průvodce symboly IPA najdete v části Nápověda: IPA.

Nová latina (také zvaný Novolatinština[1] nebo Moderní latina)[2]byl obrození při používání latinský v původních, vědeckých a vědeckých pracích C. 1375 nebo 1500. Moderní vědecké a technické nomenklatura, například v zoologických a botanických taxonomie a mezinárodní vědecký slovník, čerpá značně z nové latinské slovní zásoby. Při takovém použití podléhá nová latina tvorba nových slov. Jako jazyk pro plné vyjádření v jazyce próza nebo poezie se však často liší od svého nástupce, Současná latina.

Rozsah

Klasicisté použijte k popisu výrazu „novolatinka“ latinský který se vyvinul v renesance Itálie v důsledku obnoveného zájmu o klasickou civilizaci ve 14. a 15. století.[3]

Novolatinština také popisuje použití latinského jazyka pro jakékoli vědecké nebo literární účely během renesance a po ní. Začátek období nelze přesně určit; šíření sekulárního vzdělávání, přijetí lidský literární normy a široká dostupnost latinských textů po vynálezu tisk, označit přechod do nové éry stipendia na konci 15. století. Konec období nové latiny je rovněž neurčitý, ale latina jako běžný prostředek komunikace myšlenek se po prvních několika desetiletích 19. století stala vzácnou a do roku 1900 přežila především v mezinárodní vědecký slovník a taxonomie. Termín „nová latina“ se mezi konci 90. let 20. století rozšířil lingvisté a vědci.

Nová latina byla, přinejmenším v počátcích, mezinárodním jazykem používaným v katolické a protestantské Evropě i v koloniích hlavních evropských mocností. Tato oblast se skládala z většiny Evropy, včetně Střední Evropa a Skandinávie; jeho jižní hranice byla Středomoří Moře, přičemž rozdělení víceméně odpovídá moderním východním hranicím Finsko, Pobaltské státy, Polsko, Slovensko, Maďarsko a Chorvatsko.

Rusko akvizice společnosti Kyjev v pozdnější 17. století představil Rusku studium latiny. Nicméně používání latiny ve východní pravoslavné Evropě nedosáhlo vysokých úrovní kvůli jejich silným kulturním vazbám na kulturní dědictví Starověké Řecko a Byzanc, stejně jako řecký a Staroslověnština jazyky.

Ačkoli latina a nová latina jsou považovány za mrtvé (nemají rodilé mluvčí), velká část jejich slovníku prosakovala do Angličtina a několik germánských jazyků. V případě angličtiny může asi 60% lexikonu vystopovat jeho původ v latině, takže mnoho mluvčích angličtiny dokáže relativně snadno rozpoznat nové latinské výrazy, protože příbuzní jsou docela běžní.

Dějiny

Začátky

Nová latina byl slavnostně otevřen triumfem humanista reforma latinského vzdělávání vedená takovými spisovateli jako Erazmus, Více, a Colet. Středověká latina byl praktickým pracovním jazykem Římskokatolický kostel, učil po celé Evropě začínající duchovní a rafinoval na středověkých univerzitách. Byl to flexibilní jazyk, plný neologismů a často komponovaný bez odkazu na gramatiku nebo styl klasických (obvykle předkřesťanských) autorů. Humanističtí reformátoři usilovali o očištění latinské gramatiky a stylu a také o to, aby byla latina použitelná i pro záležitosti mimo církevní, a vytvořila tak soubor latinské literatury mimo hranice církve. Pokusy o reformu latinského používání se vyskytovaly sporadicky po celé období a staly se nejúspěšnějšími v polovině 19. století.

Výška

Evropa v roce 1648

Protestantská reformace (1520–1580), i když odstranila latinu z liturgií církví severní Evropy, mohla postoupit příčinu nové sekulární latiny. Období během a po reformaci, které se shodovalo s růstem tištěné literatury, vedlo k nárůstu obrovského množství nové latinské literatury o všech druzích světských i náboženských předmětů.

Rozkvět nové latiny byl jeho prvními dvěma stoletími (1500–1700), kdy v pokračování středověké latinské tradice sloužil jako lingua franca vědy, vzdělávání a do určité míry i diplomacie v Evropě. Klasická díla jako např Newton je Principia Mathematica (1687) byly psány v jazyce. Po celé toto období byla latina univerzální škola předmět, a skutečně, přední předmět pro základní vzdělání ve většině z Evropa a další místa na světě, která sdílela svou kulturu. Všechno vysoké školy požadovaná znalost latiny (získaná na místních gymnáziích) k získání přijetí jako studenta. Latina byla oficiálním polským jazykem - uznávaná a široce používaná[4][5][6][7] mezi 9. a 18. stoletím, běžně používané v zahraničních vztazích a populární jako druhý jazyk mezi šlechtou.[8]

Po většinu 17. století byla latina také nejvyšší jako mezinárodní jazyk diplomatické korespondence, používaný při jednáních mezi národy a při psaní smluv, např. mírové smlouvy z Osnabrück a Münster (1648). Jako pomocný jazyk pro místní lidovou mluvu se nová latina objevila v nejrůznějších dokumentech, církevních, právních, diplomatických, akademických a vědeckých. Zatímco text psaný v angličtině, francouzštině nebo španělštině v tomto okamžiku lze pochopit významným průřezem naučeného, ​​pouze latinský text si může být jistý tím, že najde někoho, kdo ho bude interpretovat kdekoli mezi Lisabonem a Helsinkami.

Až do 20. let 20. století se latina stále používala konverzačně a byla použitelná jako mezinárodní pomocný jazyk mezi lidmi z různých zemí, kteří neměli jiný společný jazyk. Například hannoverský král Jiří I. z Velké Británie (vládl 1714–1727), který neovládal mluvenou angličtinu, komunikoval v latině se svým předsedou vlády Robert Walpole,[9] kteří neznali ani němčinu, ani francouzštinu.

Pokles

Zhruba v roce 1700 se rozvíjelo hnutí za používání národních jazyků (již dříve v literatuře a protestant náboženské hnutí) dosáhlo akademické obce a příkladem přechodu je Newtonova spisovatelská kariéra, která začala v nové latině a skončila v angličtině (např. Opticks 1704). Mnohem dřívějším příkladem je Galileo c. 1600, z nichž některé vědecké spisy byly v latině, jiné v italštině, druhé k širšímu publiku. Naproti tomu německý filozof Christian Wolff (1679–1754) popularizoval němčinu jako jazyk vědecké výuky a výzkumu a psal některá díla v němčině, pokračoval v psaní především v latině, aby se jeho práce snadněji dostaly k mezinárodnímu publiku (např. Philosophia moralis, 1750–53).

Podobně na počátku 18. století francouzština nahradil latinu jako diplomatický jazyk kvůli velící přítomnosti francouzské Francie v Evropě Louis XIV. Ve stejné době, někteří (jako King Frederick William já Pruska ) odmítali latinu jako zbytečný úspěch, nevhodný pro muže praktických záležitostí. Poslední mezinárodní smlouva, která byla napsána latinsky, byla Vídeňská smlouva v roce 1738; po Válka o rakouské dědictví (1740–48) mezinárodní diplomacie probíhala převážně ve francouzštině.

Snižující se publikum v kombinaci se snižující se produkcí latinských textů tlačilo latinu do klesající spirály, ze které se nezotavila. Jak to bylo postupně opuštěno různými obory a jak se v něm objevovalo méně písemných materiálů, bylo méně praktického důvodu, aby se někdo obtěžoval učit latinu; protože méně lidí vědělo latinu, bylo méně důvodů, aby se materiál psal v tomto jazyce. Na latinu se začalo dívat jako na esoterickou, irelevantní a příliš obtížnou. Vzhledem k tomu, že jazyky jako francouzština, italština, němčina a angličtina se staly všeobecně známějšími, používání „obtížného“ pomocného jazyka se zdálo zbytečné - zatímco argument, že latina může rozšířit počet čtenářů nad jeden národ, byl fatálně oslaben, pokud ve skutečnosti neskládat většinu zamýšleného publika.

Jak postupovalo 18. století, rozsáhlá latinská literatura vyráběná na začátku se pomalu stahovala. Do roku 1800 byly latinské publikace v převaze a často překonány spisy v moderních jazycích jako dopad Průmyslová revoluce. Latinskoamerická literatura trvala nejdéle ve velmi specifických oborech (např. Botanika a zoologie), kde získala technický charakter a kde mohla zůstat životaschopná literatura dostupná jen malému počtu učených jedinců. Na konci 19. století fungovala latina v některých případech méně jako jazyk než jako kód schopný stručného a přesného vyjádření, například v předpisech lékařů nebo v botanikově popisu exempláře. V jiných oblastech (např. Anatomie nebo právo), kde se latina široce používala, přežila v technických frázích a terminologii. Udržování Církevní latina v Římskokatolický kostel 20. století lze považovat za zvláštní případ technické latiny a zúžení jejího používání na elitní třídu čtenářů.

Do roku 1900 se kreativní latinská kompozice pro čistě umělecké účely stala vzácnou. Autoři jako Arthur Rimbaud a Max Beerbohm psal latinský verš, ale tyto texty byly buď školní cvičení, nebo příležitostná díla. Poslední přeživší z nové latiny, kteří zprostředkovali netechnické informace, se objevují v použití latiny k maskování pasáží a výrazů, které jsou považovány za příliš neslušné (v 19. století), aby je mohly číst děti, nižší třídy nebo (většina) žen. Takové pasáže se objevují v překladech zahraničních textů a v pracích o folklóru, antropologii a psychologii, např. Krafft-Ebing je Psychopathia Sexualis (1886).

Krize a transformace

Latina jako jazyk si až do druhé poloviny 19. století udržovala místo vzdělanosti. V té chvíli byla jeho hodnota stále více zpochybňována; ve 20. století, vzdělávací filozofie jako například z John Dewey odmítl jeho relevanci.[Citace je zapotřebí ] Současně se zdálo, že filologická studie latiny ukazuje, že tradiční metody a materiály pro výuku latiny jsou nebezpečně zastaralé a neúčinné.

V sekulárním akademickém použití však nová latina prudce poklesla a poté nepřetržitě přibližně po roce 1700. Ačkoli se latinské texty psaly i nadále v průběhu 18. a 19. století, jejich počet a rozsah se postupem času zmenšovaly. Do roku 1900 se v latině pro praktické účely vytvářelo jen velmi málo nových textů a výroba latinských textů se stala pro latinskoamerické nadšence něco víc než jen koníček.

Kolem počátku 19. století přišel obnovený důraz na studium Klasická latina jako mluvený jazyk Římanů 1. století př. n. l. a n. l. Tento nový důraz, podobně jako u humanistů, ale založený na širších lingvistických, historických a kritických studiích latinské literatury, vedl k vyloučení novolatinské literatury z akademických studií na školách a univerzitách (s výjimkou pokročilých studií historického jazyka); k opuštění nových latinských neologismů; a rostoucímu zájmu o rekonstruovanou klasickou výslovnost, která na počátku 20. století vytlačila několik regionálních výslovností v Evropě.

Souběžně s těmito změnami výuky latiny a do určité míry je motivujícími přišla obava z nedostatku znalostí latiny u studentů. Latina již ztratila svoji privilegovanou roli jako základního předmětu elementární výuky; a jak se vzdělání rozšířilo do středních a nižších tříd, mělo to tendenci úplně upustit. V polovině 20. století bylo dokonce triviální seznámení s latinou typické pro studenta 19. století minulostí.

Relikvie

Tento kapesní hodinky vyrobený pro lékařskou komunitu má latinské pokyny pro měření pacienta tepová frekvence na číselníku: enumeras ad XX pulsus„počítáte do 20 úderů“.

Církevní latina, forma nové latiny použitá v Římskokatolický kostel, zůstal používán po celé období a po něm. Až do Druhý vatikánský koncil v letech 1962–65 se od něj očekávalo, že v něm budou mít kompetenci všichni kněží, a to se studovalo v katolických školách. Dnes je stále úředním jazykem církve a všech katolických kněží Latinské liturgické obřady jsou podle kanonického práva povinni ovládat jazyk.[10] Použití Latina v mši, do značné míry opuštěné v průběhu 20. století, nedávno zažilo oživení způsobené z velké části Papež Benedikt XVI rok 2007 motu proprio Summorum Pontificum a jeho použití tradiční katolík kněží a jejich organizace.

Nová latina je také zdrojem biologický systém binomická nomenklatura a klasifikace živých organismů navržená Carl Linné, ačkoli pravidla ICZN umožnit konstrukci jmen, která se značně odchylují od historických norem. (Viz také klasické sloučeniny.) Dalším pokračováním je používání latinských názvů pro povrchové rysy planet a planetárních satelitů (planetární nomenklatura ), vznikl v polovině 17. století pro selenografický toponyma. Nová latina také přispěla slovníkem pro specializované obory, jako je anatomie a zákon; některá z těchto slov se stala součástí běžného netechnického slovníku různých evropských jazyků.

Výslovnost

Další informace: Latinská regionální výslovnost
Viz také: Tradiční anglická výslovnost latiny

Nová latina neměla jedinou výslovnost, ale řadu místních variant nebo dialektů, které byly odlišné od sebe navzájem i od historické výslovnosti latiny v době Římská republika a římská říše. Místní latinská výslovnost zněla zpravidla stejně, jako dominantní místní jazyk; výsledek souběžně se vyvíjející výslovnosti v živých jazycích a odpovídajících mluvených dialektech latiny. Navzdory této variaci existují téměř všechny společné charakteristiky téměř všech dialektů nové latiny, například:

  • Použití a sykavý frikativní nebo afrikát místo zarážky pro písmena C a někdy G, když předchází přední samohlásku.
  • Použití sykavek frikativa nebo afrikáta pro dopis t když není na začátku první slabiky a předchází nepřízvučnému i následovaná samohláskou.
  • Použití labiodental fricative pro většinu případů dopisu proti (nebo souhláskový u), místo klasického labiovelarního přibližného /w /.
  • Tendence k mediálnímu s být vyjádřen [z ], zejména mezi samohláskami.
  • Sloučení společnosti … a - s Ea y s i.
  • Ztráta rozlišení mezi krátkými a dlouhými samohláskami, přičemž takové rozdíly v samohláskách zůstávají závislé na slovním stresu.

Regionální dialekty nové latiny lze rozdělit do rodin podle toho, do jaké míry sdílejí společné rysy výslovnosti. Hlavní rozdělení je mezi západní a východní rodinou nové latiny. Západní rodina zahrnuje většinu románsky mluvících regionů (Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie) a Britské ostrovy; východní rodina zahrnuje střední Evropu (Německo a Polsko), východní Evropu (Rusko a Ukrajina) a Skandinávii (Dánsko, Švédsko).

Západní rodina se vyznačuje mimo jinétím, že má přední variantu písmene G před samohláskami æ, e, i, œ, y a také vyslovování j stejným způsobem (kromě Itálie). Ve východní latinskoamerické rodině j je vždy vyslovováno [ j ], a G měl stejný zvuk (obvykle [ɡ ]) před přední i zadní samohláskou; výjimky vznikly později v některých skandinávských zemích.

Následující tabulka ukazuje některé variace souhlásek nové latiny nalezené v různých zemích Evropy ve srovnání s klasickou latinskou výslovností 1. století před naším letopočtem.[11] Ve východní Evropě byla výslovnost latiny obecně podobná výslovnosti uvedené v tabulce níže pro němčinu, ale obvykle s [z ] pro z namísto [ts ].

Římský dopisVýslovnost
KlasickýZápadníCentrálníVýchodní
FrancieAngliePortugalskoŠpanělskoItálieRumunskoNěmeckoHolandskoSkandinávie
C
před „æ“, „e“, „i“, „œ“, y		/ k // s // s // s // θ // tʃ // tʃ // ts // s // s /
cc
před „æ“, „e“, „i“, „œ“, „y“		/ kː // ks // ks // ss // kθ // ttʃ // ktʃ // kts // ss // ss /
ch/ kʰ // ʃ // tʃ // tʃ // tʃ // k // k // k /, / X // X // k /
G
před „æ“, „e“, i „,„ œ “,„ y “		/ ɡ // ʒ // dʒ // ʒ // X // dʒ // dʒ // ɡ // ɣ / nebo / X // j /
j/ j // j // ʒ // j // j /
qu
před „a“, „o“, „u“		/ kʷ // kw // kw // kw // kw // kw // kv // kv // kw // kv /
qu
před „æ“, „e“, „i“		/ k // k // k /
s
mezi samohláskami, pokud ss
/ s // z // z // z // s // z // z // z // z // s /
sc
před „æ“, „e“, „i“, „œ“, „y“		/ sk // s // s // s // sθ // ʃ // stʃ /, / sk /
(dříve / /t /)		/ očka // s // s /
t
před nepřízvučnou samohláskou i +
kromě zpočátku
nebo za „s“, „t“, „x“		/ t // ʃ // θ // ts // ts // ts // ts // ts /
proti/ w // v // v // v // b / ([β])/ v // v // f / nebo / v // v // v /
z/ dz // z // z // z // θ // dz // z // ts // z // s /

Pravopis

Nové latinské texty se primárně vyskytují v raných tištěných vydáních, které představují jisté rysy pravopisu a použití diakritiky oddělených od latiny starověku, středověkých latinských konvencí rukopisů a reprezentací latiny v moderních tištěných vydáních.

Postavy

V pravopisu nová latina ve všech textech kromě prvních rozlišuje písmeno u z proti a i z j. Ve starších textech vytištěných až do c. 1630, proti byl použit v počáteční poloze (i když představoval samohlásku, např. v vt, později vytištěno ut) a u byl použit jinde, např. v nouus, později vytištěno novus. V polovině 17. století, dopis proti byl běžně používaný pro souhláskový zvuk Romana V., který ve většině výslovností latiny v nové latinské době byl [proti] (a ne [w]), jako v vulnus "rána", corvus "vrána". Kde zůstala výslovnost [w], jako po G, q a spravopis u nadále používány pro souhlásku, např. v lingua, Kvalitní, a suadeo.

Dopis j obecně představoval souhláskový zvuk (vyslovovaný různými způsoby v různých evropských zemích, např. [j], [dʒ], [ʒ], [X]). Objevilo se to například v džem „již“ nebo jubet "objednávky" (dříve hláskované jsem a iubetBylo také nalezeno mezi samohláskami ve slovech ejus, hujus, cujus (dříve hláskoval eius, huius, cuius) a vyslovuje se jako souhláska; podobně v takových formách jako hlavní, důležitý a pejor. J byl také použit, když poslední v pořadí dvou nebo více jás, např. radij (nyní hláskováno poloměry) "paprsky", mimozemšťané "ostatním", iij, římská číslice 3; nicméně, ij byl z velké části nahrazen ii do 1700.

Společně s texty v jiných jazycích používajících latinku, latinské texty až do c. 1800 použila dopisní formu ſ (dále jen dlouhá s ) pro s v pozicích jiných než na konci slova; např. ipſiſſimus.

Digrafy ae a oe byly zřídka tak psané (kromě případů, kdy část slova všemi velkými písmeny, např. v nadpisech, nadpisech kapitol nebo titulcích); místo toho ligatury … a - byly použity, např. Caesar, Pœna. Zřídka (a obvykle v textech 16. až počátku 17. století) e caudata nalezen jako náhrada za jeden.

Diacritics

Běžně se používaly tři druhy diakritických znamének: akutní přízvuk ´, závažný přízvuk ′ a háčkový přízvuk ˆ. Ty byly obvykle označeny pouze na samohláskách (např. Í, è, â); ale viz níže ohledně que.

Rukopis v latině od roku 1595

Akutní přízvuk znamenal zdůrazněnou slabiku, ale obvykle se omezoval na ty, kde stres nebyl v normální poloze, jak je určeno délkou samohlásky a slabičnou váhou. V praxi se to obvykle nacházelo na samohlásky v slabice bezprostředně předcházející finále klitický, zejména que "a", ve „nebo“ a ne, otazník; např. idémka „a totéž (věc)“. Některé tiskárny však kladou tento akutní důraz na q v enclitic que, např. eorumque "a jejich". Akutní přízvuk upadl v nemilost 19. století.

Hrobový přízvuk měl různá použití, žádná se netýkala výslovnosti nebo stresu. Vždy se nacházel v předložce A (varianta ab „by“ nebo „from“) a podobně v předložce E (varianta např „od“ nebo „z“). Mohlo by to být také na citoslovci Ó "Ó". Nejčastěji se nacházel na poslední (nebo jediné) slabice různých příslovcí a spojek, zejména těch, které by mohly být zaměňovány s předložkami nebo skloněnými tvary podstatných jmen, sloves nebo adjektiv. Mezi příklady patří cert "rozhodně", verò "ale", primùm "nejprve", pošta "později", rum "když", adeò "zatím tolik", unà "spolu", quàm "než". V některých textech byl hrob nalezen nad klitiky jako např que, v takovém případě se před nimi neobjevil akutní přízvuk.

Přízvuk háčkem představoval metrickou délku (v období nové latiny obecně není výrazně vyslovován) a byl hlavně nalezen nad A představující ablativní singulární případ, např. eâdem formâ "se stejným tvarem". Mohlo by to být také použito k rozlišení dvou slov, jinak hláskovaných shodně, ale odlišných v délce samohlásky; např. hîc „zde“ se odlišuje od hic "tento", fugêre "utekli" (=fūgērunt) odlišit od fugere "uprchnout", nebo senatûs "senátu" odlišný od senatus "Senát". Může se také použít pro samohlásky vznikající kontrakcí, např. nôsti pro novisti "víš", imperâsse pro imperavisse "mít přikázáno", nebo dî pro dei nebo dii.

Pozoruhodná díla (1500–1900)

Erasmus od Holbein

Literatura a biografie

Vědecké práce

Další technické předměty

Viz také

Poznámky

  1. ^ „Novolatinština“. Slovník American College. Random House. 1966.
  2. ^ Oxfordské slovníky, Oxfordské slovníky online, Oxford University Press.
  3. ^ „Co je novolatinka?“. Archivovány od originál dne 09.10.2016. Citováno 2016-10-09.
  4. ^ Kdo ví jen latinsky, může projít celé Polsko z jedné strany na druhou, jako by byl doma, jako by se tam narodil. Tak velké štěstí! Přál bych si, aby cestovatel v Anglii mohl cestovat bez znalosti jiného jazyka než latiny !, Daniel Defoe, 1728
  5. ^ Anatol Lieven, Baltská revoluce: Estonsko, Lotyšsko, Litva a cesta k nezávislosti, Yale University Press, 1994, ISBN  0-300-06078-5, Google Print, str.48
  6. ^ Kevin O'Connor, Kultura a zvyky pobaltských států, Greenwood Press, 2006, ISBN  0-313-33125-1, Google Print, str.115
  7. ^ Karin Friedrich et al., The Other Prusia: Royal Prusia, Poland and Liberty, 1569–1772, Cambridge University Press, 2000, ISBN  0-521-58335-7, Google Print, str.88
  8. ^ Karin Friedrich et al., Druhé Prusko: Královské Prusko, Polsko a svoboda, 1569–1772, Cambridge University Press, 2000, ISBN  0-521-58335-7, Google Print, str. 88
  9. ^ „Než uzavřu vládu Jiřího Prvního, nesmíme zapomenout na jednu pozoruhodnou skutečnost: Protože král nemohl snadno mluvit anglicky, ani sir Robert Walpole francouzsky, byl ministr povinen vyjádřit své city v latině; a protože ani jeden nemohl hovořit v tomto jazyce s ochotou a slušností Walpole často slyšel říkat, že za vlády prvního Jiří vládl království pomocí špatné latiny. “ Coxe, William (1800). Monografie života a správy sira Roberta Walpole, hraběte z Orfordu. Londýn: Cadell a Davies. p. 465. Citováno 2. června 2010.
    „Bylo možná ještě pozoruhodnější a bezprecedentní, že Sir Robert vládl Georgovi Prvnímu latinsky, král nemluvil anglicky a jeho ministr ne německy, ba dokonce ani francouzsky. Hodně se o tom mluvilo, siru Robertovi, který odhalil jednoho hannoverských ministrů v nějakém triku nebo lži před tváří krále, měl pevnost říci Němci „Mentiris impudissime!“Walpole, Horace (1842). Dopisy Horace Walpole, hrabě z Orfordu. Philadelphia: Lea a Blanchard. p.70. Citováno 2. června 2010.
  10. ^ Tento požadavek je uveden v kánonu 249 Kodexu kanonického práva z roku 1983. Vidět „Kodex kanonického práva z roku 1983“. Libreria Editrice Vaticana. 1983. Citováno 22. března 2011.
  11. ^ Fisher, Michael Montgomery (1879). Tři výslovnosti latiny. Boston: New England Publishing Company. str.10 –11.

Další čtení

Prostředky knihovny o
Nová latina
  • Černý, Robert. 2007. Humanismus a vzdělávání ve středověké a renesanční Itálii. Cambridge, Velká Británie: Cambridge Univ. Lis.
  • Bloemendal, Jan a Howard B. Norland, eds. 2013. Novolatinské drama a divadlo v raně novověké Evropě. Leiden, Nizozemsko: Brill.
  • Burnett, Charles a Nicholas Mann, eds. 2005. Britannia Latina: Latina v kultuře Velké Británie od středověku do dvacátého století. Warburg Institute Colloquia 8. London: Warburg Institute.
  • Butterfield, David. 2011. „Neolatinka“. v Blackwell Companion to the Latin Language. Editoval James Clackson, 303–18. Chichester, Velká Británie: Wiley-Blackwell.
  • Churchill, Laurie J., Phyllis R. Brown a Jane E. Jeffrey, eds. 2002. Ženy psané latinsky: Od římského starověku po raně novověkou Evropu. Sv. 3, Ženy raného novověku psající latinu. New York: Routledge.
  • Coroleu, Alejandro. 2010. „Tisk a čtení italské novolatinské bukolické poezie v raně novověké Evropě“. Grazer Beitrage 27: 53-69.
  • de Beer, Susanna, K. A. E. Enenkel a David Rijser. 2009. Neolatinský epigram: naučený a vtipný žánr. Supplementa Lovaniensia 25. Leuven, Belgie: Leuven Univ. Lis.
  • De Smet, Ingrid A. R. 1999. „Není pro klasicisty? Stav novolatinských studií“. Journal of Roman Studies 89: 205–9.
  • Ford, Philip. 2000. „Dvacet pět let novolatinských studií“. Neulateinisches Jahrbuch 2: 293–301.
  • Ford, Philip, Jan Bloemendal a Charles Fantazzi, eds. 2014. Brill's Encyclopaedia of the Neo-Latin World. Dva obj. Leiden, Nizozemsko: Brill.
  • Godman, Peter a Oswyn Murray, eds. 1990. Latinská poezie a klasická tradice: Eseje o středověké a renesanční literatuře. Oxford: Clarendon.
  • Haskell, Yasmin a Juanita Feros Ruys, eds. 2010. Latina a alterace v raném novověku. Arizonská studia ve středověku a renesanci 30. Tempe: Arizona Univ. lis
  • Helander, Hans. 2001. „Neolatinská studia: význam a vyhlídky“. Symbolae Osloenses 76.1: 5–102.
  • IJsewijn, Jozef s Dirkem Sacré. Společník neolatinských studií. Dva obj. Leuven University Press, 1990–1998.
  • Knight, Sarah a Stefan Tilg, eds. 2015. Oxford Handbook of Neo-Latin. New York: Oxford University Press.
  • Miller, John F. 2003. „Ovidiova fasti a novolatinská báseň křesťanského kalendáře“. International Journal of Classical Tradition 10.2:173-186.
  • Moul, Victoria. 2017. Průvodce novolatinskou literaturou. New York: Cambridge University Press.
  • Tournoy, Gilbert a Terence O. Tunberg. 1996. „Na okraji latinity? Novolatinština a lidové jazyky“. Humanistica Lovaniensia 45:134–175.
  • van Hal, Toon. 2007. „Směrem k meta-neo-latinským studiím? Podnět k debatě o oboru novolatinských studií a jejich metodice“. Humanistica Lovaniensia 56:349–365.
  • Waquet, Françoise, Latina neboli Říše znamení: Od šestnáctého do dvacátého století (Verso, 2003) ISBN  1-85984-402-2; přeložil z francouzštiny John Howe.

externí odkazy