Klášter Lepavina - Lepavina Monastery

Lepavina
Klášter Lepavina.gif
Klášter Lepavina: kostel Obětování Panny Marie s kaplí sv. Tichona v Zadonsku (vlevo) a noclehárnou (vpravo)
Klášterní informace
Celé jménoManastir Lepavina, Манастир Лепавина
ObjednatSrbský ortodoxní
Založeno1550
VěnovanáPrezentace Panny Marie
Stránky
UmístěníLepavina, blízko Koprivnica, Chorvatsko
Veřejný přístupAno
Řecký nápis, jak požadovali noví zakladatelé pravoslavného Churhcha v roce 1734 (budova je označena jako „ktirion ton Romeon“, budova pravoslavných Římanů)

The Klášter Lepavina (Srbská cyrilice: Манастир Лепавина) je Srbský ortodoxní klášter věnovaný Prezentace Marie a nachází se ve vesnici Sokolovac, nedaleko města Koprivnica v Chorvatsko.

Od začátku do druhé světové války

Podle staré místní kroniky byl klášter Lepavina založen kolem roku 1550, velmi brzy po vzniku první srbština osídlení v tomto regionu. Mnich z Hilandar Klášter (na Athos poloostrov, Řecko ), Jefrem (Ephraim) Vukodabović, narozen v Hercegovina, spolu se dvěma mnichy z Bosna, zde postavili dřevěný kostel. Brzy se k nim přidalo několik dalších mnichů a instituce podle kroniky získala status kláštera.

V srpnu 1557 vypálili Turci a islamizovaní obyvatelé Stupčanice, Pakrac a Bijela pod vedením Zarep-Agha Aliho kostel a klášterní budovy, čtyři mniši byli zabiti a dva odvezeni do otroctví.

V roce 1598 Hieromonk Gregory, také z kláštera Hilandar, přišel do Lepaviny se dvěma mnichy z Klášter Mileševa a znovu založili klášterní komunitu a přestavěli budovy. V roce 1630 Ortodoxní Obyvatelstvo tohoto regionu díky svému neustálému zapojení do bojů proti Turkům a jejich spojencům dostalo velkých privilegií, které vytvářely podmínky pro budování činnosti ve větším měřítku.

Jako vlachské osady podle jména a podpisu najdeme značené Mali i Veliki Poganac (Poganetz), které bylo zmíněno jako Vlachská osada v roce 1610. a Lepavina (Lipavina) a klášter Marča.[1]

Archimandrit Visarion (Bessarion) přišel do Lepaviny v roce 1635, aby se stal hlavou komunity, a pod jeho záštitou v letech 1636-1642 se vyvinul větší klášterní komplex.

V červnu 1642 hrabě Johannes Galler potvrdil práva kláštera na veškerý majetek darovaný obyvateli Branjska a Sesvečani. Totéž učinil v listinách baron Sigmund von Eibiswald, Vojvoda Gvozden s Đorđe Dobrojević, Blaže Pejašinović a Voivode Radovan (5. února 1644), baron Honorius von Trauttmansdorff (10. července 1644) a hrabě Georg Ludwig von Schwarzenberg (23. listopadu 1644).

Historie kláštera Lepavina je neoddělitelná od historie Srbů v Varaždin Generalat, kteří se ztotožnili s pravoslaví a většinou se vzepřeli svaz s římskokatolickou církví. Mniši se účastnili konfliktů místního obyvatelstva proti sociální nespravedlnosti: v roce 1666 utrpěli ve velkém povstání vedeném Križevci soudce Osmokruhović a v roce 1672 byli spolu s mnichy kláštera Gomirje (celkem 14 mužů) odsouzeni do galejského otroctví a posláni do Malta. Dne 24. listopadu 1715 (13. listopadu podle juliánského stylu) Hegumen (Opat) Kodrat (Quadratus) byl zastřelen na prahu klášterního kostela, což bylo důsledkem konfliktů se sousedními uniatskými (řeckokatolickými) kněžími.

Na konci roku 1692 a na začátku roku 1693 byla Lepavina hostitelem srbštiny Patriarcha Peće, Arsenije (Arsenius) III Čarnojević (nebo Crnojević). Shromažďoval místní ortodoxní lidi a kázal a také navštěvoval místní voivody Krajiny, což zvýšilo pověst opatství. Po předání pravoslavného kláštera v Marči řeckokatolíkům se Lepavina stala hlavním centrem pravoslaví v regionu.

V roce 1734 se pravoslavnému obyvatelstvu Varaždinského generalatu podařilo získat povolení mít vlastního pravoslavného biskupa - řeckokatolický biskup obdržel jako své sídlo nedávno zabavený klášter Marča, zatímco Lepavina byla přidělena jako sídlo nového pravoslavného biskupa. Vzhledem k periferní pozici Lepaviny se však konečným sídlem pravoslavného biskupství stalo Severin, zatímco diecézi se říkalo Eparchie Lepavina a Severin. První biskup v Lepavině a Severinu, Simeon (Filipović), byl pohřben v Lepavině - zemřel ve vyšetřovací vazbě v Koprivnici, což byl další důsledek postupného uvalení církevní unie na místní pravoslavné.

Ačkoli život za císařovny Marie Terezie nebylo pro pravoslavné snadné - pravoslaví bylo na krátkou dobu dokonce prohlášeno za nedovolené a klášter Lepavina se měl stát řeckokatolickým - stálý klášterní kostel byl postaven v polovině 18. století. Projekt byl realizován pod vedením Nikoly Popoviće, bývalého „protopresbyter chorvatského faráře a faráře v Pisanici, kde také postavil pěkný kostel. Nikola složila sliby a stala se archimandritkou Lepaviny se jménem Nikifor (Nicephorus). Dne 25. března 1753 byl dokončený barokní kostel vysvěcen arsenijským (Arsenij, Teofanović) biskupem Kostajnica a Zrinopolje, kteří bydleli hlavně v Severinu.

druhá světová válka bylo obzvláště těžké období. Ihned po okupaci byli bratři zatčeni a odvezeni do koncentračního tábora. Hieromonk Joakim (Joachim, Babić) byl zabit a ostatní byli deportováni Srbsko. Dne 27. října 1943 byl klášter bombardován, klášterní budovy byly téměř úplně zničeny, zatímco kostel a kolej byly těžce poškozeny. V části koleje, která unikla zničení, však část klášterní knihovny zůstala nedotčena a přivlastnilo si ji řeckokatolické duchovenstvo.

Po druhé světové válce

Po válce byl jediným obyvatelem kláštera otec Simeon (Sakulj), který jej částečně zrekonstruoval a uzurpovaný majetek vrátil. Snahou Metropolitní Jovan (John, Pavlović) ze Záhřebu a Lublaně, který se stal vedoucím diecéze v roce 1977, získal klášter starou slávu a význam. Spojení s klášterem Hilandar bylo obnoveno v roce 1984, kdy odtud pocházel mnich Gavrilo (Gabriel, Vučković) a stal se Lepavinovým hegumenem a nakonec archimandritem.

Vyobrazení křtu Ježíše, klášter Lepavina

Klášter byl zrekonstruován pomocí Světová rada církví, Evangelisches Jugendwerk z Württemberg a členové Evangelická (luteránská) církev z Stuttgart.

Díky horlivému dílu otce Gavrila (Vučkoviće) je duchovní život na vzestupu: existuje několik bratří a nováčků, časopis Put, Istina i Život („Cesta, pravda a život“) a klášter je nesmírně oblíbeným cílem poutníků, a to nejen z Chorvatska, ale z celé Evropy a dokonce iz ostatních kontinentů. Navštěvují ji proudy pravoslavných a římskokatolických věřících, stejně jako ti, kteří hledají odpovědi na některé duchovní otázky nebo pomoc v nepřízni osudu. Lepavina slouží jako most v novém dialogu lásky mezi východní a západní církví, staré rozpory se zapomínají a vytváří se nová atmosféra vzájemného porozumění a skutečného hlubšího sblížení.

Klášterní poklady

Klášter je hrdý na svou úžasnou ikonu Matky Boží, která z něj činí tak důležité poutní místo. Je malován v kretinsko-benátském stylu ze začátku 16. století. Není známo, jak to přišlo ke klášteru, ale místní tradice tvrdí, že to bylo tady, když byla klášterní komunita v plenkách.

Jedním ze zajímavých rysů byl ikonostas z roku 1775, dílo jednoho z nejlepších představitelů srbského raného baroka, Jovan Četirević Grabovan, zničeno během druhé světové války, zbývají pouze tři obrázky. Kromě toho klášter uchovává ikony St Simeon Nemanja, St Sava a ikona vstupu do chrámu Nejsvětější Matky Boží (tj. představení Nejsvětější Panny Marie), vše malované v Lepavině v roce 1647.

Zvláště cenné jsou rukopisy a staré tištěné knihy. Mezi nejstarší patří dvě Tetraevangelia ze 13. a 14. století, jedna ze srbských Rašek a druhá z makedonských recend, obě s nádhernými iniciálami. Jelikož Lepavina sloužila jako základní škola pro dosažení gramotnosti a dalších dovedností, bylo zde uloženo mnoho písemného materiálu a kopírovaných knih.

Viz také

Reference

  1. ^ Kartografski izvori za povijest etnokonfesionalnih odnosa na području Varaždinskog generalata i dijela Križevačke županije, Mirela Slukan Altić, sv. 7. č. 13, 2008. https://hrcak.srce.hr/78016#page43

Zdroje a další čtení

Na klášter

  • Čuda presvete Bogorodice Lepavinske (Zázraky ikony Theotokos z Lepaviny). Vyd. V. Srbljan. Sokolovac: Manastir Lepavina, 2000.
  • Gavrilović, S. Iz istorije Srba u Hrvatskoj, Slavoniji i Ugarskoj: XV-XIX vek (Z dějin Srbů v Chorvatsku, Slavonii a Maďarsku: 15. – 18. Století). Bělehrad: Filip Višnjić, 1993.
  • Kašić, D. Srpski manastiri u Hrvatskoj i Slavoniji (Srbské kláštery v Chorvatsku a Slavonii). Bělehrad: Srpska patrijaršija, 1971.
  • Krasić, V. Manastir Lepavina: prilog k srpskoj istoriji (Klášter Lepavina: Příspěvek k srbské historii). Novi Sad: Srpska štamparija dra Svetozara Miletića, 1889.

O umění kláštera

  • Jovanović, M. „Jovan Četirević Grabovan,“ Zbornik za likovne umetnosti 1 (1965), 199-222.
  • Mileusnić, S. „Slikar Ostoja Mrkojević i njegova ikonopisačka dela“ (Malíř Ostoja Mrkojević a jeho ikonografická díla), Zbornik za likovne umetnosti 21 (1985), 353-368.
  • Mileusnić, S. „Vizantina u crkvenom slikarstvu Slavonije“ (Byzantské dědictví v církevním malířství Slavonie), Zborník Matice srpske za likovne umetnosti 34/35 (2003), 19-29.

K dějinám pravoslavné církve a Srbů v Chorvatsku

  • Gavrilović, S. Srbi u Ugarskoj, Slavoniji i Hrvatskoj, u borbama protiv Turaka od XV do XVIII veka (Srbové v Maďarsku, Slavonii a Chorvatsku v boji proti Turkům od 15. do 18. století). Bělehrad: Nova, SANU, Balkanološki institut, 1993.
  • Gavrilović, S. „Unijaćenje Srba u Hrvatskoj, Slavoniji i Baranji (XVI-XVIII vek),“ (Přeměna Srbů v Chorvatsku, Slavonii a Baranji na římský katolicismus: 16. – 18. Století), Srpski narod van granica današnje SR Jugoslavije od kraja XV veka do 1914. godine. Vyd. Dragutin Ranković. Bělehrad: Zavod za udžbenike i nastavna sredstva, 1996, 37-47.
  • Grujić, R. M. Marčanska unija i unija u Žumberku (Církevní svazy Marča a Žumberak). Sremski Karlovci: Patrijaršiska štamparija, 1938.
  • Grujić, R. M. Propast manastira Marče - po arhivskim podacima (Pád kláštera Marča - podle archivních materiálů). Záhřeb: Štampa Srpske štamparije, 1908.
  • Kaser, K. Freier Bauer und Soldat: Die Militarisierung der agrarischen Gesellschaft an der kroatisch-slawonischen Militärgrenze (1535-1881) (Yeoman a voják: Militarizace agrární společnosti na chorvatsko-slavonské vojenské hranici, 1535-1881). Vídeň: Böhlau, 1997.
  • Kašić, D. Otpor Marčanskoj uniji: Lepavinsko-severinska eparhija (The Resistance to the Church Union of Marča: The Eparchie of Lepavina-Severin). Bělehrad: Pravoslavlje, 1986.
  • Kašić, D. Srbi i pravoslavlje u Slavoniji i sjevernoj Hrvatskoj (Srbové a pravoslaví ve Slavonii a severním Chorvatsku). Záhřeb: Savez udruženja pravoslavnog sveštenstva SR Hrvatske, 1967.
  • Kašić, D. Srpska naselja i crkve u sjevernoj Hrvatskoj i Slavoniji (Srbské osady a církve v severním Chorvatsku a Slavonii). Záhřeb: Eparhijski upravni odbor, 2004.
  • Pribićević, A. Naseljavanje Srba po Hrvatskoj i Dalmaciji (Osídlení Srbů v Chorvatsku a Dalmácii). Záhřeb: Zajednica Srba u Hrvatskoj, 2000.
  • Roksandić, D. Srbi u Hrvatskoj: od 15. stoljeća do naših dana (Srbové v Chorvatsku od 15. století do naší doby). Záhřeb: Vjesnik, 1991.
  • Schwicker, J. H. „Zur Geschichte der kirchlichen Union in der Croatischen Militärgrenze. Eine geschichtliche Studie nach den Acten des Archives der ehemaligen königlich ungarischen Hofkanzlei “(O historii církevního svazu na chorvatské vojenské hranici. Historická studie podle archivních záznamů bývalého kancléřství královského maďarského soudu), Archiv für österreichische Geschichte 52 (1874), 275-400.
  • Zbornik o Srbima u Hrvatskoj (Shromážděné referáty o Srbech v Chorvatsku). 4 obj. Vyd. V. Krestić. Bělehrad: Srpska akademija nauka i umetnosti, 1989, 1991, 1995, 1999.
  • Zbornik radova o povijesti i kulturi srpskog naroda u Socijalističkoj Republici Hrvatskoj (Shromážděné referáty o historii a kultuře srbského lidu v Chorvatské socialistické republice). Záhřeb: JAZU, Zavod za povijesne znanosti. 1988.

externí odkazy


Souřadnice: 46 ° 05'28 ″ severní šířky 16 ° 40'39 ″ východní délky / 46,0912398 ° N 16,674821 ° E / 46.0912398; 16.6774821