La forza del destino - La forza del destino

La forza del destino
Opera podle Giuseppe Verdi
C. 1870 plakát od Charles Lecocq
Libretista	Francesco Maria Piave
Jazyk	italština
Na základě	Ángel de Saavedra je Don Álvaro o la fuerza del sino z roku 1835
Premiéra	10. listopadu 1862 (1862-11-10) OS Velké divadlo Kamenny, Petrohrad

La forza del destino (Italská výslovnost:[la ˈfɔrtsa del deˈstiːno]; Síla osudu,^[1] často přeloženo Síla osudu) je italská opera od Giuseppe Verdi. The libreto napsal autor Francesco Maria Piave založený na španělském dramatu, Don Álvaro o la fuerza del sino (1835), autor Ángel de Saavedra, 3. vévoda z Rivas, se scénou adaptovanou z Friedrich Schiller je Wallensteins Lager (Valdštejnův tábor). Poprvé bylo provedeno v Velké divadlo Kamenny z Petrohrad, Rusko, dne 10. listopadu 1862 OS (NS 22. listopadu).

La forza del destino se často provádí a došlo k řadě úplných nahrávek. Kromě toho předehra (k revidované verzi opery) je součástí standardu repertoár pro orchestry, často hrál jako úvodní kus na koncertech.

Historie výkonu

První vydání libreta (1862) La forza del destino, Petrohrad, s dvojjazyčným italským a ruským textem

Verdi v roce 1859

Revize

Po své premiéře v Rusku La forza prošel několika revizemi a debutoval v zahraničí představením v Římě v roce 1863 pod názvem Don Alvaro. Následovala představení v Madridu (za účasti vévody z Rivasu) a opera následně cestovala do New Yorku, Vídně (1865), Buenos Aires (1866) a Londýna (1867).^{[Citace je zapotřebí ]}

Po těchto produkcích Verdi provedl další a rozsáhlejší revize opery s dodatky k libretu od Antonio Ghislanzoni. Tato verze, která měla premiéru v La Scala „Milan“ se 27. února 1869 stal standardní výkonnou verzí. Nejdůležitějšími změnami byla nová předehra (nahrazující krátkou předehru); přidání závěrečné scény ke 3. dějství po duelu mezi Carlem a Alvarem; a nový konec, ve kterém Alvaro zůstává naživu, místo toho, aby se vrhl z útesu na smrt. Opera v této verzi se dnes často hraje ve světových operních domech.^[2]

Nedávná kritická vydání

Kritická vydání^[3] všech verzí opery (včetně materiálu z původní partitury z roku 1861) připravil muzikolog Philip Gossett z University of Chicago.^[4]

V listopadu 2005 poprvé vydala kritické vydání verze 1869 San Francisco Opera jehož programová kniha obsahovala esej Gossetta o vývoji různých verzí: "La forza del destino: Tři státy jedné opery ".^[5] The Caramoor Mezinárodní hudební festival předvedl v červenci 2008 koncertní představení kritického vydání verze z roku 1862 a nikdy neprovedených vokálních skladeb z verze z roku 1861.^{[Citace je zapotřebí ]}

Role

Instrumentace

Synopse

Místo: Španělsko a Itálie

Čas: kolem 1750^[10]

Francesco Maria Piave, libretista opery

Předehra

Hudba začíná operním "Osudem" motiv, zlověstné tři Es unisono v mosazi.

1. dějství

Panství Leonoriny rodiny, v Sevilla

Don Alvaro, mladý šlechtic z Jižní Ameriky (pravděpodobně Peru), se usadil Sevilla, Španělsko, kde na něj mnoho lidí pohlíží kvůli jeho inckému pozadí. Tam a Donna Leonora, dcera povýšeného markýze z Calatravy,^[11] zamilovali se. Ale její otec Markýz se prudce staví proti zápasu, který považuje za nečestný a pod ní, a věří jí, že byla svedena. Bez ohledu na něžnou úctu k otci, který k ní dosud vždy byl laskavý, je Leonora připravena vzdát se rodiny a země, aby mohla uprchnout s Alvarem. S pomocí její důvěrnice Curry. (Já pellegrina ed orfana - "Vyhoštěna a osiřel daleko od mého dětského domova"), připravuje se na odchod.

Když Alvaro přijde, aby ji přinesl, Leonora však váhá a prosí o poslední den se svým otcem. Alvaro, ohromený, ji vysvobodí z jejich zasnoubení s tím, že ho nemůže milovat tolik, jako on ji. Leonora pak ochabne a souhlasí s útěkem podle plánu. V tu chvíli Markýz najednou vstoupil a objevil pár společně. Za předpokladu nejhoršího tasí zbraně a vyhrožuje mladému muži smrtí. Aby se zbavil jakéhokoli podezření ohledně čistoty Leonory, Alvaro se vzdá. Když odhodil pistoli, vybuchla a smrtelně zranila markýze, který zemřel a pronesl na svou dceru kletbu. Zděšení milenci vyběhli z místnosti.

Zákon 2

Scéna 1: Hostinec ve vesnici Hornachuelos

Uplynul asi rok od smrti markýze z Calatravy. Během svého letu byli Leonora a Alvaro odděleni a ztratili vzájemnou orientaci, nebyli schopni se znovu sejít nebo se navzájem dozvědět, kde se nacházejí.

Akt se otevírá v přeplněné jídelně hostince, kde jsou hosté Alcalde (starosta města) a několik muleteers mimo jiné se shromáždili v jídelně, když se chystala večeře. Poté vstoupí Leonorin bratr Don Carlo de Vargas, který se snaží pomstít rodinnou čest a smrt svého otce. Carlo se přestrojil za studenta Salamanca jménem Pereda. (Syn Pereda syn ricco d'onore - „Jsem Pereda, čestného původu“). Během večeře se k nim přidá hezká cikánská kartářka Preziosilla a zpívá píseň, která je nabádá, aby narukovali do armády (Al suon del tamburo - "Když postranní bubny rachotí") pro svobodu Itálie.^[12] Leonora přijíždí v mužském oblečení v doprovodu muleteera Trabuca na cestě do františkánského kláštera, kde Leonora plánuje hledat útočiště. Uznává svého bratra, o kterém ví, že ji chce zabít, skryje. Carlo / „Pereda“ griloval Trabuca o totožnosti jeho společníka na cestách, ale společnost mu dala vědět, že se mu nelíbí jeho zvědavé otázky. Obracejí stoly a ptají se Carla, kdo je. Tvrdí, že je univerzitním studentem, který pomáhá příteli vystopovat sestřinu přítelkyni a její svůdce, který se podle něj vrátil do své rodné Ameriky. Cikánka se směje a říká, že tomuto příběhu nevěří. Zaslechne to, Leonora si uvědomí, že Alvaro je stále naživu. Došla k závěru, že ji zradil a opustil ji, a ona vyklouzla pryč, aniž by byla objevena.

Scéna 2: Klášter poblíž

Scénografie pro Act 2 Secene 2 od Carla Ferraria pro La forza del destino (Milán 1869)

Před klášterem andělky Madony se Leonora, hledající útočiště a osamělé smíření, uchýlila do kláštera a chtěla po zbytek života žít jako poustevník (Syn giunta! Grazie, o Dio!Estremo asil quest'è per me! ... Madre, pietosa Vergine„- Dorazil jsem! Díky nebi! Moje poslední možnost a naděje“ ... „Matka, milosrdná Panno.“) Po poněkud nevrlém přijetí Fra Melitone řekne opátovi Padre Guardianovi své pravé jméno a přeje si strávit zbytek svého života v poustevně kláštera. Opat líčí zkoušky, které bude muset podstoupit. Padre Guardiano souhlasí s tím, že ji nasměruje do tajné jeskyně v horách, kde jí sám přinese jídlo a kde najde zvon, na který má zazvonit, pouze v době velkého nebezpečí, pokud bude na místě smrti. Leonora, Padre Guardiano, Fra Melitone a ostatní mniši se připojují k modlitbě, když je formálně přijímána jako nájemkyně poustevny.

Zákon 3

Scéna 1: Les poblíž Velletri v Itálii

Alvaro mezitím věřil, že je Leonora mrtvá, vstoupil do španělské armády pod jménem Don Federico Herreros a vyznamenal se za statečnost (La vita è inferno all'infelice ... O tu che in seno agli angeli - "Život je nešťastný člověk." ... „Ach, ty, který přebýváš s anděly“). Vyruší ho volání o pomoc a zachrání muže před dvěma zabijáky. Je to Don Carlo, který se nově přidal ke stejnému pluku, rovněž pod falešným jménem: Don Felix Bornos. Ti dva se stali přáteli a pochodovali bok po boku, aby bojovali v Bitva o Velletri, historická událost, ke které došlo v roce 1744.

Scéna 2: ubikace důstojníků

Alvaro je přiveden do ubikace důstojníků, vážně zraněn na hrudi. V domnění, že má zemřít, svěřil klíč od rakve svému příteli „Don Felix“ (Carlo). Krabice obsahuje balíček dopisů, o nichž Alvaro říká, že obsahují tajemství. Přiměje svého přítele přísahat, že je spálí, aniž by je četl: (Solenne in quest'ora, giurarmi dovete far pago un mio voto - „Musíš mi v tuto slavnostní hodinu přísahat, že splním mé přání.“). Felix / Carlo ujišťuje Alvara, že nezemře a že bude vyznamenán Řádem Calatravy za jeho statečnost. U jména Calatrava Alvaro se otřásá a volá: „Ne!“. Carlo je zaskočený. Bojí se, že „Don Federico“ (Alvaro) může být ve skutečnosti tajemný svůdce, který zabil jeho otce. Rozhodne se podívat se na dopisy, aby urovnal své pochybnosti. (Morire! Tremenda cosa! ... Urna fatale del mio destino - „Zemřít! Nesmírná věc ... Pryč, osudná nádoba mého osudu!“). Když je jeho zraněný přítel odvezen na chirurgově nosítku, otevře rakev, najde portrét své sestry a uvědomí si Alvarovu pravou identitu. V tu chvíli chirurg přináší zprávu, že se Don Alvaro může vzchopit. Don Carlo se raduje z vyhlídky na pomstu za smrt svého otce.

	„Nè gustare m'è dato un'ora ...“ Zahájení aktu 3, scéna 3; Enrico Caruso a Giuseppe De Luca
Máte potíže s přehráváním tohoto souboru? Vidět mediální pomoc.

Scéna 3: Tábor poblíž bitevního pole

Po uzdravení je Alvaro konfrontován s Carlem. Začnou bojovat, ale vojáci jsou od sebe navzájem odtaženi. Když uvězněného Carla, ustaraný Don Alvaro slibuje, že vstoupí do kláštera.

Vojáci se shromažďují. Trabucco, podomní obchodník, se jim snaží prodat své zboží; Fra Melitone je kárá za jejich bezbožné způsoby; a Preziosilla je vede ve sboru na chválu vojenského života (Rataplan, rataplan, della gloria - „Rum-tum-tum na bubnu je hudba, díky níž stoupá bojový duch vojáka“).

Zákon 4

Scéna 1: Klášter

Pohlednice z šedesátých let ukazující akt 4

Zbídačení rolníci z regionu se blíží k Fra Melitone v klášteře v Hornachuelos kvůli jídlu a Padre Guardiano jemně nadává Melitone za jeho méně než charitativní chování vůči nim. Poté se přiblíží Don Carlo poté, co se dozvěděl o přítomnosti Dona Alvara. Pod jménem otce Raphaela Alvaro skutečně vstoupil do kláštera, poblíž kterého je Leonorina jeskyně. Alvaro nabízí mír, ale když ho Carlo vysmívá jako nevlastní plemeno, Alvaro přijme výzvu a oba se vrhnou z kláštera. (Le minacce, i fieri accenti - "Kéž se s nimi odnesou větry").

Scéna 2: Pusté místo poblíž poustevny Leonory

Jose Mardones [es ], Enrico Caruso a Rosa Ponselle v představení Metropolitní opery z roku 1918

Leonora, toužící po mírovém propuštění smrti, znovu vyjadřuje svou lásku k Alvarovi a prosí Boha o mír. (Tempo, tempo, Dio! - „Mír, ó mocný otče, dej mi mír!“). Souboj mezi oběma muži se přelije na sousední útesy poblíž Leonoriny izolace. Když uslyšela střety mečů, uchýlila se do své jeskyně. Carlos je smrtelně zraněn Alvarem, který napadne poustevníkovu svatyni a požádá o poslední kanceláře pro umírajícího muže. Leonora a Alvaro se navzájem poznávají. Alvaro jí řekne, co se stalo, a spěchá, aby objala svého umírajícího bratra. Když se nad ním skloní, bodne ji do srdce. Otec představený, který přišel na poplašný zvon Leonory, nařizuje Alvarovi, aby přestal proklínat osud a pokořil se před Bohem. Umírající Leonora se k němu připojila k této prosbě a Alvaro prohlašuje, že je nyní vykoupen.

[Původní verze: Překonán vinou za zabití nebo způsobení smrti všech Calatravů, Alvaro skočí na svou smrt do nedaleké rokle, nadávající na lidstvo, přes protesty otce Guardiana.]

Pověra

Během let La forza získala pověst prokletí po několika nešťastných událostech.^[13] V roce 1960 na Metropolitní opera, známý baryton Leonard Warren se zhroutil a zemřel během představení opery.^[14] Údajná kletba se údajně udržovala Luciano Pavarotti od kdy hrát operu a tenora Franco Corelli sledovat malé rituály během představení, aby se zabránilo smůle.^[15]

Jiná média

Hlavní téma v hudebních partiturách k filmům Jean de Florette a Manon des Sources byl adaptován Jean-Claudem Petitem z árie „Invano, Alvaro“ v roce La forza del destino. Korejský film Šarlatový dopis začíná filmem „Pace, pace mio Dio“, představením filmu o intenzivně silné posedlosti, který přivádí své milence na pokraj šílenství.^{[Citace je zapotřebí ]} La forza del destino také hraje v nové sérii tematickou roli Řada nešťastných událostí (1999–2006).^[16]

Nahrávky

Reference

Poznámky

Citované zdroje

• Bing, Rudolf (1972). 5000 nocí v opeře. New York: Doubleday.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
• Budden, Juliane (1984), Opery Verdiho, Svazek 2: Od Il trovatore na La forza del destino. Londýn: Cassell. ISBN  978-0-19-520068-3 (tvrdý obal) ISBN  978-0-19-520450-6 (brožura).
• Gossett, Philip (2006), Divas and Scholars: Performing Italian Opera, Chicago a Londýn: University of Chicago Press. ISBN  0-226-30482-5
• Kimbell, David (2001), v Holden, Amanda (Vyd.), Průvodce New Penguin Opera, New York: Penguin Putnam, 2001. ISBN  0-14-029312-4
• Mazza Schiantarelli, Simona (2011). Un viaggio tra dominante e tonica negli anni del risorgimento. Tirano, Itálie: Polaris.
• Melitz, Leo (1921), Kompletní průvodce Opera Goer's.
• Osborne, Charles (1969), Kompletní Verdiho opery, New York: Da Capo Press, 1969. ISBN  0-306-80072-1
• Sadie, Stanley a Laura Macy (2006), The Grove Book of Operas. New York: Oxford Univ. Lis. ISBN  978-0-19-530907-2
• Toye, Francisi (1931), Giuseppe Verdi: Jeho život a dílo, New York: Knopf.
• Walker, Frank (1962), Muž Verdi, New York: Knopf; Chicago: University of Chicago Press, 1982 ISBN  0-226-87132-0

Jiné zdroje

• Chusid, Martin, (vyd.) (1997), Verdiho střední období, 1849 až 1859, Chicago a Londýn: University of Chicago Press. ISBN  0-226-10658-6 ISBN  0-226-10659-4
• De Van, Gilles (trans. Gilda Roberts) (1998), Verdiho divadlo: Vytváření dramatu prostřednictvím hudby. Chicago & London: University of Chicago Press. ISBN  0-226-14369-4 (vázaná kniha), ISBN  0-226-14370-8
• Martin, George, Verdi: Jeho hudba, život a doba (1983), New York: Dodd, Mead and Company. ISBN  0-396-08196-7
• Parker, Rogere (2007), Průvodce New Grove po Verdi a jeho operách„Oxford & New York: Oxford University Press. ISBN  978-0-19-531314-7
• Pistone, Danièle (1995), Italská opera z devatenáctého století: Od Rossiniho po Pucciniho, Portland, Oregon: Amadeus Press. ISBN  0-931340-82-9
• Phillips-Matz, Mary Jane (1993), Verdi: Životopis, Londýn a New York: Oxford University Press. ISBN  0-19-313204-4
• Warrack, Johne a West, Ewan, Oxfordský slovník opery New York: OUP: 1992 ISBN  0-19-869164-5
• Werfel, Franz a Stefan, Paul (1973), Verdi: Muž a jeho dopisy, New York, Vídeňský dům. ISBN  0-8443-0088-8

externí odkazy

• La forza del destino: Skóre na Projekt mezinárodní hudební skóre
• Synopse, libreto, giuseppeverdi.it
• Italské libreto
• Anglické libreto
• Seznam árií z aria-database.com
• „Tempo, tempo, Dio“ na Youtube, provádí Renata Tebaldi pro RAI Telecast, Teatro San Carlo di Napoli, 1958