I díky Foscari - I due Foscari - Wikipedia

I díky Foscari
Opera od Giuseppe Verdi
Libretista	Francesco Maria Piave
Jazyk	italština
Na základě	Lord Byron historická hra, Dva Foscari
Premiéra	3. listopadu 1844 (1844-11-03) Teatro Argentina, Řím

I díky Foscari (Dva Foscari) je opera ve třech dějstvích Giuseppe Verdi k Italovi libreto podle Francesco Maria Piave, založený na historické hře z roku 1821, Dva Foscari podle Lord Byron.

Po jeho úspěchu s Ernani, Verdi dostal provizi od Říma Teatro Argentina a začal pracovat s Piave při zvažování dvou témat, z nichž jeden se nakonec stal touto operou. I díky Foscari uvedl své premiérové ​​představení v Římě dne 3. listopadu 1844 a byl celkově docela úspěšný, i když ne v měřítku Ernani, který zůstal Verdiho nejpopulárnější operou až do roku Il trovatore v roce 1853.

Historie složení

Giuseppe Verdi

Po Ernani, Verdi zvažoval velké množství projektů do budoucna a Byronova hra byla jedním z nich. Foscari byl dokonce považován již v roce 1843, když k němu byl osloven La Fenice v Benátkách, ale byl odmítnut jako nevhodný, protože příběh zahrnoval kritiku akcí Benátská republika což mohlo být urážlivé pro velké rodiny, které vládly v republice, včetně existující rodiny Foscari.^[1]

Skladatel zároveň přijal zakázku od Teatro Argentina v Římě a považoval jej za předmět Lorenzino de 'Medici na kterém Piave již začal pracovat. Verdi vyzval libretistu, aby pokračoval ve své práci a poté ji předal římským úřadům, ale jako zálohu napsal: „Ale pro případ, že by to policie nedovolila, budeme muset vymyslet rychlou alternativu a navrhuji Dva Foscari. Líbí se mi zápletka a obrys již existuje v Benátkách. “^[2] Zdá se, že Verdi ji již La Fenicii předložil dříve, a tak vyzval Piave, aby na tom pracoval, „ale držte se Byrona,“ poznamenal.^[2]

Jak se ukázalo, libreto de Medici bylo odmítnuto Teatro Argentina a I díky Foscari byl nahrazen. To poskytlo Verdimu příležitost přečíst si znovu Byronovu hru, a tím došel k poznání (které vyjádřil v dopise Piaveovi), že libretista by se NEMAL „držet Byrona blízko:“ ... hra nemá takovou divadelní vznešenost, jaká je pro operu nutná; tak si vezměte mozek a zkuste najít něco, z čeho bude trochu splash zejména v prvním dějství "a pokračuje zdůrazněním, že„ je to skvělý předmět, jemný a plný patosu "."^[3] Tedy poněkud nižší tónina původního díla vynikala v přímém kontrastu s operou, kterou se stala jeho nástupkyní. Jako muzikolog Roger Parker konstatuje, že se zdá, že se Verdi „soustředil spíše na osobní konfrontace než na velkolepé scénické efekty“.^[4]

Po obdržení libreta do poloviny května poslal skladatel libretistovi po několik měsíců dlouhou sérii dopisů s instrukcemi o mnoha bodech, kde je třeba provést změny. Odhalili „rozsah, v jakém Verdi zasáhl do tvorby libreta, což je velká část rozsáhlé struktury opery diktovaná jeho stále naléhavějšími divadelními instinkty.“^[4] S hudbou dokončenou přes léto, I díky Foscari uvedla v Římě premiéru 3. listopadu 1844.

Historie výkonu

19. století

Sopranistka Marianna Barbieri-Nini, první Lucrezia

Tenor Giacomo Roppa, první Jacopo

Reakce na premiéru byla zmírněna několika prvky mimo Verdiho kontrolu, včetně nedávného růstu cen sedadel ze strany vedení a poměrně nevýrazné kvality účinkujících. Ale příjem, který skladatel dostal od vedení, byl velmi nadšený, stejně jako u některých novin, zejména kritiků Rivista di Roma který poznamenal, že „ještě více než v roce 2006 Ernani, Verdi se snažil setřást své dřívější chování a vrátit se k pramenům vášně a náklonnosti “.^[5]

Do 60. let 19. století byla opera k vidění v Itálii v nejméně 22 městech, včetně Livorna, Terstu, Neapole, Parmy, Bergama, Teatro Carignano v Turíně, Bologni, Catanii, Florencii, Cremoně, Miláně a Modeně během sezóny 1846. Objevila se v Barceloně v roce 1845 (červenec), v Lisabonu a Paříži v roce 1846, ve Venezii a v Pratu v roce 1847 a v Palermu a Teatro Regio (Turín) mezi 1850 a 1851.^[6]

První představení ve Velké Británii byla uvedena v Londýně v Divadlo Jejího Veličenstva 10. dubna 1847. V USA byla opera poprvé uvedena v Bostonu 10. května 1847.^[7] V Paříži byla v prosinci 1846 výroba na Théâtre des Italiens a převzalo ji několik významných italských operních domů.

20. století a dále

V moderní době Foscari obdržel řadu inscenací. Po druhé světové válce došlo k návalům (Vídeň, Barcelona, ​​Londýn, Leningrad, New York) a po představení La Fenice v roce 1957 s Leyla Gencer pod Tullio Serafin, Piero Cappuccilli Na konci tohoto desetiletí a v příštím desetiletí vedl mnoho představení po Itálii, přičemž produkce Říma v roce 1968 byla převzata v Metropolitě a v Chicagu.^[8] V roce 1977 byla provedena v Barceloně Liceu s Vicente Sardinero a Pedro Lavirgen.

La Scala představil v roce 1988, také s Renato Bruson, verze, která je k dispozici na DVD. To bylo provedeno Teatro di San Carlo v Neapoli v roce 2000 a zaznamenáno na DVD. Královská opera uvedla operu v červnu 1995 s Vladimir Černov a Června Anderson v hlavních rolích. Florida je Sarasota Opera zahrnoval v březnu 2008 jako součást svého „Verdiho cyklu“. Byl představen během sezon 2008/09 v La Scale a ve Sdružení milovníků opery v Bilbau (ABAO) ve španělském Bilbau.

Běžná byla také koncertní operní představení. The Opera Orchestra v New Yorku představila koncertní verze třikrát: první v říjnu 1981 s Renato Bruson v titulní roli; druhý v dubnu 1992 s Vladimir Černov jako doge; a třetí v prosinci 2007, s Paolo Gavanelli jako doge.^[9]

The Opera v Los Angeles představila v září 2012 novou produkci s generálním ředitelem společnosti a tenor Plácido Domingo poprvé zpívat barytonovou roli Francesca Foscariho. Představení prováděl hudební ředitel společnosti, James Conlon. ^[10] Produkci režíroval Thaddeus Strassberger při svém debutu pro společnost v Los Angeles.^[10]

Dnes Foscari se pravidelně uvádí jak v inscenovaných inscenacích, tak v koncertních verzích.^[11]

Role

Baryton Achille De Bassini, první Francesco. (Litho: Josef Kriehuber, 1854)

Synopse

Francesco Maria Piave, libretista opery

Místo: Benátky

Čas: 1457

1. dějství

Scéna 1: Mimo zasedací místnost Rady Dóžecího paláce

Členové Rada deseti čekají na vstup do jednacího sálu Rady, aby si vyzkoušeli případ Jacopa Foscariho, syna Dóže, který byl obviněn z vraždy. Po příchodu Loredana (Jacopoův zapřísáhlý nepřítel) a jeho přítele Barbariga oznámí, že dóže již vstoupil do komory. Všichni vstupují do komory.

Poté, co se Jacopo nedávno vrátil z exilu, je přiveden z vězení a vyjadřuje svou lásku k opětovnému setkání s Benátkami: Dal più remoto esilio / "Z nejvzdálenějšího místa exilu". Když byl Jacopo povolán ke vstupu do jednacího sálu a řekl mu, že může očekávat milosrdný koncil, vybuchl vzteky: Odio solo ed odio atroce / "V jejich prsou je zamčena pouze nenávist, krutá nenávist." Vstupuje do komory.

Scéna 2: Sál v paláci

Lucrezia Contarini, Jacopova manželka, se od svých dám dozví, že čeká na to, že soud probíhá v zasedací místnosti Rady. Rychle požaduje vidět Dóže, Jacopova otce, ale je jí řečeno, že by se měla modlit za Jacopovu svobodu. Rozzlobeně prosí nebe, aby bylo milosrdné: Tu al cui sguardo onnipossente / "Ty, pod jehož všemohoucím pohledem se všichni muži radují nebo pláčou". Její přítel Pisana vstupuje v slzách; předává zprávu, že Jacopo byl odsouzen k dalšímu exilu, a to vyvolává další zuřivý výbuch Lucrezie: La clemenza! s'aggiunge lo scherno! / "Jejich milosrdenství? Nyní přidávají urážku!". Pisana a dámy ji prosí, aby důvěřovala v milosrdenství Boží.

Scéna 3: Mimo zasedací místnost Rady

Rada deseti opouští sněmovnu a prohlašuje, že důkazy byly zjevně dostatečné k usvědčení Jacopa a že jejich činy budou považovány za spravedlivé a spravedlivé.

Scéna 4: Dóžecí soukromý pokoj

Doge, Francesco Foscari, vstoupí a unaveně se posadí. Vyjadřuje úzkost nad tím, co se stalo jeho synovi, ale jako jeho otec cítí, že nemůže nic udělat, aby ho zachránil: O vecchio cor che batte / "Ach starodávné srdce, které mi bije v prsou ...". V slzách přijde Lucrezia, a když se pokusí odsoudit jednání Rady, Francesco jí připomene jeho postavení nositele benátského práva. Rozzuřeně odsuzuje zákon jako naplněný jen nenávistí a pomstou a požaduje, aby jí vrátil jejího manžela: Tu pur lo sai che giudice / "Víš to až moc dobře". Scéna končí tím, že Doge běduje nad hranicemi své moci a konflikty mezi tím, že je vládcem i otcem, zatímco Lucrezia nadále požaduje jeho pomoc. Pohled na jeho slzy jí dává určitou naději.

Zákon 2

Scéna 1: Státní vězení

Jacopo je ve vězení sám a běduje nad svým osudem. Představuje si, že je napaden Carmagnola, slavný kondicionér (voják), který byl popraven v Benátkách (Non maledirmi o prode / "Mocný válečníku, neproklínej mě" a omdlí. Stále bláznivý, zjistí, že je s ním Lucrezia; řekne mu o rozhodnutí Rady a potrestání dalšího exilu. Snaží se však udržet nějakou naději naživu a slibuje, že se k němu v případě potřeby připojí v exilu.

Dóže dorazí a prohlásí, že i přes to, že byl nucen jednat přísně, miluje svého syna. Jacopo je potěšen - Nel tuo paterno amplesso / „V otcově objetí je můj smutek utišen“ - ale je dále narušen dogeovým tvrzením, že jeho povinnost musí převažovat nad jeho láskou k synovi.

Loredano přijíždí oznámit oficiální verdikt a připravit Jacopa na jeho odchod. Pohrdá prosbami Foscariových a nařizuje svým mužům, aby odstranili Jacopa z cely. V závěrečné trojici Jacopo, Dóžecí a Lucrezia, vyjádří své protichůdné emoce a jak je Jacopo odvezen, otec a snacha odejdou společně.

Scéna 2: Komora Rady

Loredano je neústupná: nebude slitování a Lucrezia a její děti nebudou mít dovoleno doprovázet Jacopa při jeho vyhnanství. Dóže si stěžuje na svou neschopnost pomáhat, a to tak, jak musí, v roli Dóže před rolí otce. Vstoupí Lucrezia se svými dvěma dětmi. Jacopo je obejme, zatímco Lucrezia bezvýsledně prosí členy rady. Jacopo je odvezen.

Zákon 3

Scéna 1: Piazetta of San Marco

Poslední setkání Jacopa Foscariho a jeho rodiny před odjezdem do exilu, Francesco Hayez, 1838–40

Zatímco lidé, kteří se shromáždili, vyjadřují radost ze společného pobytu, Loredano a Barbarigo čekají na kuchyni, která odvede Jacopa do exilu. Je veden ven, následován jeho manželkou a Pisanou a vyjadřuje své city k Lucrezii: All'infelice veglio / "Nešťastná žena, nešťastná skrze mě sama". Společně v obrovském množství sborů vyjádřili své pocity Jacopo, Lucrezia, Pisana, Barbarigo, Loredano a obyvatelé Benátek. Jacopo začíná: O padre, figli, sposa / "Otče, děti, manželko, rozloučil jsem se s tebou na poslední rozloučení" a scéna končí Jacopo doprovodem na kuchyň, zatímco Lucrezia omdlí v Pisanině náručí.

Scéna 2: Dóžecí palác

Žalem zasažený Doge vyjadřuje své pocity - Egli ora parte! („Teď jede!“) - a představuje si sám ve stáří. Barbarigo mu přináší důkaz, že jeho syn byl ve skutečnosti nevinný, zatímco Lucrezia přichází, aby oznámil Jacopovu smrt: Più non vive ... l'innocente / "Už není ... nevinný". Když odchází, sluha oznámí, že Rada deseti si přeje setkat se s doge.

Rada prostřednictvím svého mluvčího Loredana oznamuje, že se rozhodla, že by se Francesco z důvodu věku měl vzdát svého postavení doge. Rozzuřeně odsuzuje jejich rozhodnutí: Questa dunque è l'iniqua mercede / "Toto je potom nespravedlivá odměna ...". Žádá, aby byla přivedena jeho snacha, a postupně ukládá ozdoby své kanceláře. Když Lucrezia vstoupí a osloví ho známým názvem „Princ“, prohlásí „Princ! To jsem byl; teď už nejsem.“ V tu chvíli zazní zvon San Marco, který oznamuje, že byl vybrán nástupce. Když to podruhé zvoní, Francesco si uvědomuje, že přišel konec: Quel bronzo divoký / "Jaký smrtelný poklek". Když zvon opět zvoní, umírá; Loredano poznamenává, že „jsem placen.“

Hudba

„Kromě Verdiho raných oper žádné jiné Macbeth, tak efektivně řeže Gordianský uzel tradice, “^[13] tak nám to říká Budden.

Co tím myslí? Dále vysvětluje, že „ani jedna z kabalet nezačíná obvyklým instrumentálním očekáváním ... [....] .. čísla jsou spojena dohromady s větší soudržností, než Ernani... [.... a ...] .. bodování je citlivější než v kterékoli z dříve napsaných oper a mnoho z nich se píše po ... "^[13] Celkově, Foscari je více o krok vpřed, než by se původně mohlo zdát.

David Kimbell píše Průvodce New Penguin Opera, objasňuje některé z těchto prvků následujícími způsoby:

Každý z hlavních představitelů - Doge, Jacopo a Lucrezia - dostává výrazné orchestrální téma, které je doprovází při každém z jejich nejdůležitějších vystoupení na jevišti. Čtvrté opakující se téma, tentokrát vokálního původu („Silenzio, mistero“), je spojeno s Radou deseti.^[14]

Na závěr přichází s myšlenkou, že „tato opera zůstává jedním z nejintimnějších a nejintrospektivnějších partitur skladatele“,^[14] ale vše je shrnuto Rogerem Parkerem:

Snad nejpozoruhodnější je použití opakujících se témat k identifikaci principů. Tyto proto 'leitmotifs „jsou zde aplikovány příliš rigidně .. [...] .. ale samotný experiment je významný, což naznačuje, že Verdi toužil prozkoumat nové prostředky hudebního a dramatického vyjádření ... Verdiho povědomí o potenciálu této přidané dimenze v hudebním drama bylo rozhodující; od této chvíle by zřídkakdy používal místní barvy zcela mechanickým způsobem, jaký měl ve svých nejranějších operách.^[4]

Nahrávky

Reference

Poznámky

Zdroje

• Baldini, Gabriele (1970), (trans. Roger Parker, 1980), The Story of Giuseppe Verdi: Oberto to Un Ballo in Maschera. Cambridge, et al: Cambridge University Press. ISBN  0-521-29712-5
• Budden, Juliane (1984), Opery Verdiho, svazek 1: Od Oberta po Rigoletta. Londýn: Cassell. ISBN  0-304-31058-1.
• Chusid, Martin, (vyd.) (1997), Verdiho střední období, 1849 až 1859, Chicago a Londýn: University of Chicago Press. ISBN  0-226-10658-6 ISBN  0-226-10659-4
• De Van, Gilles (trans. Gilda Roberts) (1998), Verdiho divadlo: Tvorba dramatu prostřednictvím hudby. Chicago & London: University of Chicago Press. ISBN  0-226-14369-4 (vázaná kniha), ISBN  0-226-14370-8
• Gossett, Philip (2006), Divas and Scholar: Provádění italské opery„Chicago: University of Chicago Press. ISBN  0-226-30482-5
• Kimbell, David, v Holden, Amanda (Vyd.) (2001), Průvodce New Penguin Opera, New York: Penguin Putnam. ISBN  0-14-029312-4
• Martin, George, Verdi: Jeho hudba, život a doba (1983), New York: Dodd, Mead and Company. ISBN  0-396-08196-7
• Osborne, Charles (1969), Kompletní Verdiho opera, New York: Da Capo Press, Inc. ISBN  0-306-80072-1
• Parker, Rogere (1998), "Due Foscari, já" v Stanley Sadie (Ed.), The New Grove Dictionary of Opera, Sv. 1. Londýn: MacMillan Publishers, Inc. ISBN  0-333-73432-7 ISBN  1-56159-228-5
• Parker, Roger (2007), Průvodce New Grove po Verdi a jeho operách„Oxford & New York: Oxford University Press. ISBN  978-0-19-531314-7
• Pistone, Danièle (1995), Italská opera z devatenáctého století: Od Rossiniho po Pucciniho, Portland, OR: Amadeus Press. ISBN  0-931340-82-9
• Phillips-Matz, Mary Jane (1993), Verdi: Životopis, Londýn a New York: Oxford University Press. ISBN  0-19-313204-4
• Toye, Francisi (1931), Giuseppe Verdi: Jeho život a dílo, New York: Knopf
• Walker, Frank, Muž Verdi (1982), New York: Knopf, 1962, Chicago: University of Chicago Press. ISBN  0-226-87132-0
• Werfel, Franz a Stefan, Paul (1973), Verdi: Muž a jeho dopisy, New York, Vídeňský dům. ISBN  0-8443-0088-8

externí odkazy

• I díky Foscari: Skóre na Projekt mezinárodní hudební skóre
• I díky Foscari synopse, libreto, giuseppeverdi.it
• Databáze Aria