I díky Foscari - I due Foscari - Wikipedia
I díky Foscari | |
---|---|
Opera od Giuseppe Verdi | |
![]() | |
Libretista | Francesco Maria Piave |
Jazyk | italština |
Na základě | Lord Byron historická hra, Dva Foscari |
Premiéra | 3. listopadu 1844 Teatro Argentina, Řím |
I díky Foscari (Dva Foscari) je opera ve třech dějstvích Giuseppe Verdi k Italovi libreto podle Francesco Maria Piave, založený na historické hře z roku 1821, Dva Foscari podle Lord Byron.
Po jeho úspěchu s Ernani, Verdi dostal provizi od Říma Teatro Argentina a začal pracovat s Piave při zvažování dvou témat, z nichž jeden se nakonec stal touto operou. I díky Foscari uvedl své premiérové představení v Římě dne 3. listopadu 1844 a byl celkově docela úspěšný, i když ne v měřítku Ernani, který zůstal Verdiho nejpopulárnější operou až do roku Il trovatore v roce 1853.
Historie složení

Po Ernani, Verdi zvažoval velké množství projektů do budoucna a Byronova hra byla jedním z nich. Foscari byl dokonce považován již v roce 1843, když k němu byl osloven La Fenice v Benátkách, ale byl odmítnut jako nevhodný, protože příběh zahrnoval kritiku akcí Benátská republika což mohlo být urážlivé pro velké rodiny, které vládly v republice, včetně existující rodiny Foscari.[1]
Skladatel zároveň přijal zakázku od Teatro Argentina v Římě a považoval jej za předmět Lorenzino de 'Medici na kterém Piave již začal pracovat. Verdi vyzval libretistu, aby pokračoval ve své práci a poté ji předal římským úřadům, ale jako zálohu napsal: „Ale pro případ, že by to policie nedovolila, budeme muset vymyslet rychlou alternativu a navrhuji Dva Foscari. Líbí se mi zápletka a obrys již existuje v Benátkách. “[2] Zdá se, že Verdi ji již La Fenicii předložil dříve, a tak vyzval Piave, aby na tom pracoval, „ale držte se Byrona,“ poznamenal.[2]
Jak se ukázalo, libreto de Medici bylo odmítnuto Teatro Argentina a I díky Foscari byl nahrazen. To poskytlo Verdimu příležitost přečíst si znovu Byronovu hru, a tím došel k poznání (které vyjádřil v dopise Piaveovi), že libretista by se NEMAL „držet Byrona blízko:“ ... hra nemá takovou divadelní vznešenost, jaká je pro operu nutná; tak si vezměte mozek a zkuste najít něco, z čeho bude trochu splash zejména v prvním dějství "a pokračuje zdůrazněním, že„ je to skvělý předmět, jemný a plný patosu "."[3] Tedy poněkud nižší tónina původního díla vynikala v přímém kontrastu s operou, kterou se stala jeho nástupkyní. Jako muzikolog Roger Parker konstatuje, že se zdá, že se Verdi „soustředil spíše na osobní konfrontace než na velkolepé scénické efekty“.[4]
Po obdržení libreta do poloviny května poslal skladatel libretistovi po několik měsíců dlouhou sérii dopisů s instrukcemi o mnoha bodech, kde je třeba provést změny. Odhalili „rozsah, v jakém Verdi zasáhl do tvorby libreta, což je velká část rozsáhlé struktury opery diktovaná jeho stále naléhavějšími divadelními instinkty.“[4] S hudbou dokončenou přes léto, I díky Foscari uvedla v Římě premiéru 3. listopadu 1844.
Historie výkonu
19. století


Reakce na premiéru byla zmírněna několika prvky mimo Verdiho kontrolu, včetně nedávného růstu cen sedadel ze strany vedení a poměrně nevýrazné kvality účinkujících. Ale příjem, který skladatel dostal od vedení, byl velmi nadšený, stejně jako u některých novin, zejména kritiků Rivista di Roma který poznamenal, že „ještě více než v roce 2006 Ernani, Verdi se snažil setřást své dřívější chování a vrátit se k pramenům vášně a náklonnosti “.[5]
Do 60. let 19. století byla opera k vidění v Itálii v nejméně 22 městech, včetně Livorna, Terstu, Neapole, Parmy, Bergama, Teatro Carignano v Turíně, Bologni, Catanii, Florencii, Cremoně, Miláně a Modeně během sezóny 1846. Objevila se v Barceloně v roce 1845 (červenec), v Lisabonu a Paříži v roce 1846, ve Venezii a v Pratu v roce 1847 a v Palermu a Teatro Regio (Turín) mezi 1850 a 1851.[6]
První představení ve Velké Británii byla uvedena v Londýně v Divadlo Jejího Veličenstva 10. dubna 1847. V USA byla opera poprvé uvedena v Bostonu 10. května 1847.[7] V Paříži byla v prosinci 1846 výroba na Théâtre des Italiens a převzalo ji několik významných italských operních domů.
20. století a dále
V moderní době Foscari obdržel řadu inscenací. Po druhé světové válce došlo k návalům (Vídeň, Barcelona, Londýn, Leningrad, New York) a po představení La Fenice v roce 1957 s Leyla Gencer pod Tullio Serafin, Piero Cappuccilli Na konci tohoto desetiletí a v příštím desetiletí vedl mnoho představení po Itálii, přičemž produkce Říma v roce 1968 byla převzata v Metropolitě a v Chicagu.[8] V roce 1977 byla provedena v Barceloně Liceu s Vicente Sardinero a Pedro Lavirgen.
La Scala představil v roce 1988, také s Renato Bruson, verze, která je k dispozici na DVD. To bylo provedeno Teatro di San Carlo v Neapoli v roce 2000 a zaznamenáno na DVD. Královská opera uvedla operu v červnu 1995 s Vladimir Černov a Června Anderson v hlavních rolích. Florida je Sarasota Opera zahrnoval v březnu 2008 jako součást svého „Verdiho cyklu“. Byl představen během sezon 2008/09 v La Scale a ve Sdružení milovníků opery v Bilbau (ABAO) ve španělském Bilbau.
Běžná byla také koncertní operní představení. The Opera Orchestra v New Yorku představila koncertní verze třikrát: první v říjnu 1981 s Renato Bruson v titulní roli; druhý v dubnu 1992 s Vladimir Černov jako doge; a třetí v prosinci 2007, s Paolo Gavanelli jako doge.[9]
The Opera v Los Angeles představila v září 2012 novou produkci s generálním ředitelem společnosti a tenor Plácido Domingo poprvé zpívat barytonovou roli Francesca Foscariho. Představení prováděl hudební ředitel společnosti, James Conlon. [10] Produkci režíroval Thaddeus Strassberger při svém debutu pro společnost v Los Angeles.[10]
Dnes Foscari se pravidelně uvádí jak v inscenovaných inscenacích, tak v koncertních verzích.[11]
Role

Role | Typ hlasu | Premiéra, 3. listopadu 1844[12] (Dirigent: -) |
---|---|---|
Francesco Foscari, Benátský doge | baryton | Achille De Bassini |
Jacopo Foscari, jeho syn | tenor | Giacomo Roppa |
Lucrezia Contarini, Jacopo Foscari manželka | soprán | Marianna Barbieri-Nini |
Jacopo Loredano, Člen rady deseti | bas | Baldassare Miri |
Barbarigo, senátor | tenor | Atanasio Pozzolini |
Pisana, Přítel a důvěrník Lucrezie | mezzosoprán | Giulia Ricci |
Pracovník Rady deseti | tenor | |
Služebník Dóžecího | bas | |
Členové Rady deseti a Junty, služebné z Lucrezie, benátské dámy, dav a maskovaní muži a ženy; Jailors, Gondoliers, Pages a dva synové Jacopa Foscariho |
Synopse

- Místo: Benátky
- Čas: 1457
1. dějství
Scéna 1: Mimo zasedací místnost Rady Dóžecího paláce
Členové Rada deseti čekají na vstup do jednacího sálu Rady, aby si vyzkoušeli případ Jacopa Foscariho, syna Dóže, který byl obviněn z vraždy. Po příchodu Loredana (Jacopoův zapřísáhlý nepřítel) a jeho přítele Barbariga oznámí, že dóže již vstoupil do komory. Všichni vstupují do komory.
Poté, co se Jacopo nedávno vrátil z exilu, je přiveden z vězení a vyjadřuje svou lásku k opětovnému setkání s Benátkami: Dal più remoto esilio / "Z nejvzdálenějšího místa exilu". Když byl Jacopo povolán ke vstupu do jednacího sálu a řekl mu, že může očekávat milosrdný koncil, vybuchl vzteky: Odio solo ed odio atroce / "V jejich prsou je zamčena pouze nenávist, krutá nenávist." Vstupuje do komory.
Scéna 2: Sál v paláci
Lucrezia Contarini, Jacopova manželka, se od svých dám dozví, že čeká na to, že soud probíhá v zasedací místnosti Rady. Rychle požaduje vidět Dóže, Jacopova otce, ale je jí řečeno, že by se měla modlit za Jacopovu svobodu. Rozzlobeně prosí nebe, aby bylo milosrdné: Tu al cui sguardo onnipossente / "Ty, pod jehož všemohoucím pohledem se všichni muži radují nebo pláčou". Její přítel Pisana vstupuje v slzách; předává zprávu, že Jacopo byl odsouzen k dalšímu exilu, a to vyvolává další zuřivý výbuch Lucrezie: La clemenza! s'aggiunge lo scherno! / "Jejich milosrdenství? Nyní přidávají urážku!". Pisana a dámy ji prosí, aby důvěřovala v milosrdenství Boží.
Scéna 3: Mimo zasedací místnost Rady
Rada deseti opouští sněmovnu a prohlašuje, že důkazy byly zjevně dostatečné k usvědčení Jacopa a že jejich činy budou považovány za spravedlivé a spravedlivé.
Scéna 4: Dóžecí soukromý pokoj
Doge, Francesco Foscari, vstoupí a unaveně se posadí. Vyjadřuje úzkost nad tím, co se stalo jeho synovi, ale jako jeho otec cítí, že nemůže nic udělat, aby ho zachránil: O vecchio cor che batte / "Ach starodávné srdce, které mi bije v prsou ...". V slzách přijde Lucrezia, a když se pokusí odsoudit jednání Rady, Francesco jí připomene jeho postavení nositele benátského práva. Rozzuřeně odsuzuje zákon jako naplněný jen nenávistí a pomstou a požaduje, aby jí vrátil jejího manžela: Tu pur lo sai che giudice / "Víš to až moc dobře". Scéna končí tím, že Doge běduje nad hranicemi své moci a konflikty mezi tím, že je vládcem i otcem, zatímco Lucrezia nadále požaduje jeho pomoc. Pohled na jeho slzy jí dává určitou naději.
Zákon 2
Scéna 1: Státní vězení
Jacopo je ve vězení sám a běduje nad svým osudem. Představuje si, že je napaden Carmagnola, slavný kondicionér (voják), který byl popraven v Benátkách (Non maledirmi o prode / "Mocný válečníku, neproklínej mě" a omdlí. Stále bláznivý, zjistí, že je s ním Lucrezia; řekne mu o rozhodnutí Rady a potrestání dalšího exilu. Snaží se však udržet nějakou naději naživu a slibuje, že se k němu v případě potřeby připojí v exilu.
Dóže dorazí a prohlásí, že i přes to, že byl nucen jednat přísně, miluje svého syna. Jacopo je potěšen - Nel tuo paterno amplesso / „V otcově objetí je můj smutek utišen“ - ale je dále narušen dogeovým tvrzením, že jeho povinnost musí převažovat nad jeho láskou k synovi.
Loredano přijíždí oznámit oficiální verdikt a připravit Jacopa na jeho odchod. Pohrdá prosbami Foscariových a nařizuje svým mužům, aby odstranili Jacopa z cely. V závěrečné trojici Jacopo, Dóžecí a Lucrezia, vyjádří své protichůdné emoce a jak je Jacopo odvezen, otec a snacha odejdou společně.
Scéna 2: Komora Rady
Loredano je neústupná: nebude slitování a Lucrezia a její děti nebudou mít dovoleno doprovázet Jacopa při jeho vyhnanství. Dóže si stěžuje na svou neschopnost pomáhat, a to tak, jak musí, v roli Dóže před rolí otce. Vstoupí Lucrezia se svými dvěma dětmi. Jacopo je obejme, zatímco Lucrezia bezvýsledně prosí členy rady. Jacopo je odvezen.
Zákon 3
Scéna 1: Piazetta of San Marco

Zatímco lidé, kteří se shromáždili, vyjadřují radost ze společného pobytu, Loredano a Barbarigo čekají na kuchyni, která odvede Jacopa do exilu. Je veden ven, následován jeho manželkou a Pisanou a vyjadřuje své city k Lucrezii: All'infelice veglio / "Nešťastná žena, nešťastná skrze mě sama". Společně v obrovském množství sborů vyjádřili své pocity Jacopo, Lucrezia, Pisana, Barbarigo, Loredano a obyvatelé Benátek. Jacopo začíná: O padre, figli, sposa / "Otče, děti, manželko, rozloučil jsem se s tebou na poslední rozloučení" a scéna končí Jacopo doprovodem na kuchyň, zatímco Lucrezia omdlí v Pisanině náručí.
Scéna 2: Dóžecí palác
Žalem zasažený Doge vyjadřuje své pocity - Egli ora parte! („Teď jede!“) - a představuje si sám ve stáří. Barbarigo mu přináší důkaz, že jeho syn byl ve skutečnosti nevinný, zatímco Lucrezia přichází, aby oznámil Jacopovu smrt: Più non vive ... l'innocente / "Už není ... nevinný". Když odchází, sluha oznámí, že Rada deseti si přeje setkat se s doge.
Rada prostřednictvím svého mluvčího Loredana oznamuje, že se rozhodla, že by se Francesco z důvodu věku měl vzdát svého postavení doge. Rozzuřeně odsuzuje jejich rozhodnutí: Questa dunque è l'iniqua mercede / "Toto je potom nespravedlivá odměna ...". Žádá, aby byla přivedena jeho snacha, a postupně ukládá ozdoby své kanceláře. Když Lucrezia vstoupí a osloví ho známým názvem „Princ“, prohlásí „Princ! To jsem byl; teď už nejsem.“ V tu chvíli zazní zvon San Marco, který oznamuje, že byl vybrán nástupce. Když to podruhé zvoní, Francesco si uvědomuje, že přišel konec: Quel bronzo divoký / "Jaký smrtelný poklek". Když zvon opět zvoní, umírá; Loredano poznamenává, že „jsem placen.“
Hudba
- „Kromě Verdiho raných oper žádné jiné Macbeth, tak efektivně řeže Gordianský uzel tradice, “[13] tak nám to říká Budden.
Co tím myslí? Dále vysvětluje, že „ani jedna z kabalet nezačíná obvyklým instrumentálním očekáváním ... [....] .. čísla jsou spojena dohromady s větší soudržností, než Ernani... [.... a ...] .. bodování je citlivější než v kterékoli z dříve napsaných oper a mnoho z nich se píše po ... "[13] Celkově, Foscari je více o krok vpřed, než by se původně mohlo zdát.
David Kimbell píše Průvodce New Penguin Opera, objasňuje některé z těchto prvků následujícími způsoby:
- Každý z hlavních představitelů - Doge, Jacopo a Lucrezia - dostává výrazné orchestrální téma, které je doprovází při každém z jejich nejdůležitějších vystoupení na jevišti. Čtvrté opakující se téma, tentokrát vokálního původu („Silenzio, mistero“), je spojeno s Radou deseti.[14]
Na závěr přichází s myšlenkou, že „tato opera zůstává jedním z nejintimnějších a nejintrospektivnějších partitur skladatele“,[14] ale vše je shrnuto Rogerem Parkerem:
- Snad nejpozoruhodnější je použití opakujících se témat k identifikaci principů. Tyto proto 'leitmotifs „jsou zde aplikovány příliš rigidně .. [...] .. ale samotný experiment je významný, což naznačuje, že Verdi toužil prozkoumat nové prostředky hudebního a dramatického vyjádření ... Verdiho povědomí o potenciálu této přidané dimenze v hudebním drama bylo rozhodující; od této chvíle by zřídkakdy používal místní barvy zcela mechanickým způsobem, jaký měl ve svých nejranějších operách.[4]
Nahrávky
Rok | Obsazení (Francesco Foscari, Jacobo Foscari, Lucrezia, Loredano) | Dirigent, Opera a orchestr | Označení[15] |
---|---|---|---|
1951 | Giangiacomo Guelfi, Carlo Bergonzi, Maria Vitale, Pasquale Lombardo | Carlo Maria Giulini, RAI orchestru a sboru v Miláně | CD: Warner Fonit Kočka: 8573-83515-2 |
1957 | Giangiacomo Guelfi, Mirto Picchi, Leyla Gencer, Alessandro Maddalena | Tullio Serafin Sbor a orchestr La Fenice | CD: MYTO Kočka: MCD00123 |
1977 | Piero Cappuccilli, José Carreras, Katia Ricciarelli, Samuel Ramey | Lamberto Gardelli, Symfonický orchestr ORF a sbor | CD: Philips Kočka: 475-8697 |
1988 | Renato Bruson, Alberto Cupido, Linda Roark-Strummer, Luigi Roni | Gianandrea Gavazzeni, Teatro alla Scala Orchestr a sbor (Živý záznam pořízený na dvou vystoupeních v La Scale, 15. a 17. ledna) | DVD: Opus Arte Kočka: OA LS30007 D |
2000 | Leo Nucci, Vincenzo La Scola, Alexandrina Pendatchanská, Danilo Rigosa | Nello Santi, Teatro di San Carlo Orchestr a sbor (Zvukové a obrazové záznamy představení v Teatro di San Carlo di Napoli, listopad 2000). | DVD: ArtHaus Musik Kočka: 107001 |
2009 | Leo Nucci, Roberto de Biasio, Tatiana Serjan, Roberto Tagliavini | Donato Renzetti, Teatro Regio di Parma (Záznam představení v Teatro Regio) | DVD: C dur Kočka: 721008[16] |
2020 | Vladimír Stojanov, Stefan Pop, Maria Katzarava, Giacomo Prestia | Paolo Arrivabeni, Sbor z Teatro Regio di Parma, Filarmonica Arturo Toscanini | DVD: Dynamické záznamy Kočka: 57865[17] |
Reference
Poznámky
- ^ Budden, str. 176–177
- ^ A b Verdi Piave, 18. dubna 1844, Budden (1984), s. 175
- ^ Verdi Piave, datum neznámé, in Budden (1984), str. 177
- ^ A b C Parker (1998), str. 1264–1266
- ^ Citováno v Budden, s. 179, ale poznamenal, že to bylo citováno v publikaci Francis Toye Giuseppe Verdi: Jeho život a dílo z roku 1931.
- ^ Představení zahrnutá v Libretto d'Opera[trvalý mrtvý odkaz ] na librettodopera.it Citováno 8. dubna 2013
- ^ David Kimbell, in Holden (2001), str. 982
- ^ „Verdi: I Due Foscari“. In: Kaminski, Piotr. Mille et Un Opéras. Fayard, 2003, str. 1566.
- ^ Historie výkonu OONY
- ^ A b Web LA Opera Vyvolány 27 April 2012
- ^ "Díky Foscari". Operabase. Citováno 26. března 2018.
- ^ Seznam zpěváků převzatých z Budden, s. 174, viz výše
- ^ A b Budden (1984), s. 200–201
- ^ A b Kimbell, in Holden (2001), str. 983
- ^ Nahrávky na operadis-opera-discography.org.uk
- ^ „I Due Foscari“. Naxos.com. Citováno 15. června 2014.
- ^ „Verdi: I Due Foscari“. Presto Classical. Citováno 17. června 2020.
Zdroje
- Baldini, Gabriele (1970), (trans. Roger Parker, 1980), The Story of Giuseppe Verdi: Oberto to Un Ballo in Maschera. Cambridge, et al: Cambridge University Press. ISBN 0-521-29712-5
- Budden, Juliane (1984), Opery Verdiho, svazek 1: Od Oberta po Rigoletta. Londýn: Cassell. ISBN 0-304-31058-1.
- Chusid, Martin, (vyd.) (1997), Verdiho střední období, 1849 až 1859, Chicago a Londýn: University of Chicago Press. ISBN 0-226-10658-6 ISBN 0-226-10659-4
- De Van, Gilles (trans. Gilda Roberts) (1998), Verdiho divadlo: Tvorba dramatu prostřednictvím hudby. Chicago & London: University of Chicago Press. ISBN 0-226-14369-4 (vázaná kniha), ISBN 0-226-14370-8
- Gossett, Philip (2006), Divas and Scholar: Provádění italské opery„Chicago: University of Chicago Press. ISBN 0-226-30482-5
- Kimbell, David, v Holden, Amanda (Vyd.) (2001), Průvodce New Penguin Opera, New York: Penguin Putnam. ISBN 0-14-029312-4
- Martin, George, Verdi: Jeho hudba, život a doba (1983), New York: Dodd, Mead and Company. ISBN 0-396-08196-7
- Osborne, Charles (1969), Kompletní Verdiho opera, New York: Da Capo Press, Inc. ISBN 0-306-80072-1
- Parker, Rogere (1998), "Due Foscari, já" v Stanley Sadie (Ed.), The New Grove Dictionary of Opera, Sv. 1. Londýn: MacMillan Publishers, Inc. ISBN 0-333-73432-7 ISBN 1-56159-228-5
- Parker, Roger (2007), Průvodce New Grove po Verdi a jeho operách„Oxford & New York: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-531314-7
- Pistone, Danièle (1995), Italská opera z devatenáctého století: Od Rossiniho po Pucciniho, Portland, OR: Amadeus Press. ISBN 0-931340-82-9
- Phillips-Matz, Mary Jane (1993), Verdi: Životopis, Londýn a New York: Oxford University Press. ISBN 0-19-313204-4
- Toye, Francisi (1931), Giuseppe Verdi: Jeho život a dílo, New York: Knopf
- Walker, Frank, Muž Verdi (1982), New York: Knopf, 1962, Chicago: University of Chicago Press. ISBN 0-226-87132-0
- Werfel, Franz a Stefan, Paul (1973), Verdi: Muž a jeho dopisy, New York, Vídeňský dům. ISBN 0-8443-0088-8
externí odkazy
- I díky Foscari: Skóre na Projekt mezinárodní hudební skóre
- I díky Foscari synopse, libreto, giuseppeverdi.it
- Databáze Aria