Operace OSN pro obnovení důvěry v Chorvatsko - United Nations Confidence Restoration Operation in Croatia

Operace OSN pro obnovení důvěry v Chorvatsko
Znak Organizace spojených národů.svg
ZkratkaUNCRO
Formace31. března 1995
TypMírová mise
Právní statusDokončeno 15. ledna 1996
Hlava
Byung Suk Min (vedoucí mise, od července 1995)
Raymond Crabbe (Velitel UNCRO, do července 1995)
Eid Kamal Al-Rodan (Velitel UNCRO, od července 1995)
Mateřská organizace
Rada bezpečnosti OSN
webová stránkahttps://www.un.org/cs/peacekeeping/missions/past/uncro.htm

The Operace OSN pro obnovení důvěry v Chorvatsko, běžně zkráceně UNCRO, byl Spojené národy (OSN) udržování míru mise v Chorvatsko. Bylo založeno pod Kapitola VII Charty OSN a schválen Rada bezpečnosti OSN (UNSC) Rozlišení 981 dne 31. března 1995. UNCRO zdědila personál a infrastrukturu od Ochranné síly OSN (UNPROFOR). Jeho velení bylo umístěno v Záhřeb; mírové jednotky byly rozmístěny ve čtyřech sektorech pojmenovaných sever, jih, východ a západ. Na misi přispělo jednotkami dvacet různých zemí.

UNCRO začalo s více než 15 000 vojáky převzatými z UNPROFOR; počet pracovníků byl do konce mise na začátku roku 1996 postupně snížen na přibližně 7 000. Civilním vedoucím mise byl jihokorejský diplomat Byung Suk Min, zatímco vojenskými veliteli UNCRO byli generálové Raymond Crabbe a Eid Kamal Al-Rodan. UNCRO byla spojena s UNPROFOR, který zůstal aktivní v Bosna a Hercegovina, a s Síla preventivního nasazení OSN (UNPREDEP), který byl nasazen v Republika Makedonie. Mise byla ukončena dne 15. Ledna 1996 Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1025, prošel 30. listopadu 1995. Šestnáct jednotek UNCRO bylo zabito, z toho čtyři během Provoz Storm v srpnu 1995.

UNCRO měla za úkol dodržovat příměří z března 1994 v Chorvatská válka za nezávislost, podporující dohodu o hospodářské spolupráci mezi Chorvatskem a samozvaným Republika Srbská Krajina (RSK), sledování oblastí mezi nepřátelskými armádami, sledování demilitarizovaných Prevlaka poloostrov, zajišťování styčných funkcí, poskytování humanitární pomoci a obsazení 25 kontrolních bodů podél mezinárodních hranic Chorvatska mezi územím ovládaným RSK, Svazová republika Jugoslávie a Bosnou a Hercegovinou. UNCRO, stejně jako mise UNPROFOR před ní, byla kritizována za nedostatek dostatečných jednotek a adekvátních zdrojů k provedení mise a plnění mandátu mise se ukázalo téměř nemožné.

Pozadí

Sektory UNCRO v Chorvatsku:   Severní   Jižní   Západ   Východní
Hlavní články: Chorvatská válka za nezávislost a Ochranné síly OSN

V roce 1990 následovala volební porážka komunistického režimu v Chorvatsku se etnické napětí zhoršilo. Po volbách Jugoslávská lidová armáda (Jugoslovenska narodna armijanebo JNA) zabavil chorvatské zbraně Územní obranné síly (Teritorijalna obrananebo TO), aby se minimalizoval jakýkoli odpor.[1] Dne 17. srpna 1990 napětí eskalovalo na otevřená vzpoura z Chorvatští Srbové,[2] se soustředil na převážně srbsky osídlené oblasti Dalmatin zázemí kolem Knin,[3] a části Lika, Kordun, Banovina a východní Chorvatsko regionech.[4] Republika Srbská krajina (RSK), později založená v těchto oblastech, deklarovala svůj záměr integrovat se do Srbsko, a byl prohlížen Vláda Chorvatska jako odtržená oblast.[5] JNA zabránila chorvatské policii v zásahu.[2] V březnu 1991 konflikt eskaloval do chorvatské války za nezávislost.[6] V červnu, Chorvatsko vyhlásilo nezávislost tak jako Jugoslávie se rozpadla,[7] provádění rozhodnutí však bylo odloženo na 8. října[8] tříměsíčním moratoriem.[9] Kampaň z etnické čistky pak začal v RSK; většina nesrbů byla vyloučena počátkem roku 1993.[10][11]

Protože JNA stále více podporovala RSK, chorvatská policie se nedokázala vyrovnat se situací. V květnu 1991 Chorvatská národní garda (Zbor narodne gardenebo ZNG) byla vytvořena jako chorvatská armáda[12] a byl přejmenován na Chorvatská armáda (Hrvatska vojskanebo HV) v listopadu.[12] Na konci roku 1991 byly nejdivočejší boje války, které vyvrcholily Bitva v kasárnách,[13] the Obležení Dubrovníku,[14] a Bitva u Vukovaru.[15] V lednu 1992 byla uzavřena dohoda o příměří k provedení dohody Vance plán byla podepsána zástupci Chorvatska, JNA a OSN a boje byly pozastaveny.[16] Plán Vance byl navržen tak, aby zastavil nepřátelství v Chorvatsku a umožnil jednání neutralizováním jakéhokoli vlivu způsobeného bojem, ale předem nenabídl žádná politická řešení. Plán zahrnoval rozmístění 10 000 osob Ochranných sil OSN (UNPROFOR) do hlavních konfliktních oblastí známých jako „Chráněné oblasti OSN“ (UNPA).[17] UNPROFOR měl za úkol vytvořit nárazník mezi válčícími stranami, odzbrojit chorvatské srbské prvky TO, dohlížet na stažení JNA a HV z UNPA a návrat uprchlíků do oblasti.[17] Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 743 ze dne 21. února 1992 popsal právní základ mise OSN, který byl požadován a dohodnut v listopadu 1991, a výslovně neuváděl Kapitola VI nebo Kapitola VII Charty OSN.[18] Pouze odkaz na kapitolu VII by umožnil mírovým silám prosadit svůj mandát bez ohledu na úroveň spolupráce válčících stran.[19]

Z důvodu organizačních problémů a porušení dohody o příměří začala UNPROFOR nasazovat až 8. března[18] a úplné zavedení v UNPA trvalo dva měsíce. Přestože UNPROFOR umístil většinu těžkých zbraní z Armáda Republiky Srbská Krajina (ARSK) ve skladech kontrolovaných společně OSN a RSK do ledna 1993,[20] síla nebyla schopna splnit všechna ustanovení plánu Vance, včetně odzbrojení ARSK, návratu uprchlíků, obnovení civilní autority a zřízení etnicky integrované policie.[21] Rovněž se nepodařilo odstranit síly ARSK z oblastí mimo určené UNPA, které byly pod kontrolou ARSK v době, kdy bylo podepsáno příměří. Tyto oblasti, později známé jako „růžové zóny“,[20] měla být od samého začátku obnovena chorvatská kontrola.[22] Neprovedení tohoto aspektu plánu Vance způsobilo, že růžové zóny byly hlavním zdrojem sporů mezi Chorvatskem a RSK.[23] V roce 1993 Chorvatsko, které se obávalo, že se situace na zemi může stát trvalou, zahájilo několik malých vojenských útoků proti RSK, aby využilo významné místní cíle a přilákalo mezinárodní pozornost. V reakci na to ARSK vyzvedl své zbraně z úložišť kontrolovaných UN / RSK, čímž zvrátil jediný zásadní úspěch UNPROFOR v Chorvatsku.[20]

Přechod z UNPROFOR na UNCRO

Mandát UNPROFOR byl se souhlasem chorvatské vlády několikrát prodloužen, a to až o šest měsíců.[22] To se změnilo počátkem roku 1995, kdy chorvatský prezident Franjo Tuđman napsal generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů a informoval ho, že Chorvatsko nepřijme další prodloužení mise, jakmile její platnost vyprší 31. března, a žádá, aby UNPROFOR opustil Chorvatsko do konce června.[24] V té době bylo zavedenou praxí OSN usilovat o souhlas země, kde byly rozmístěny její mírové síly, a dopis skutečně vyžadoval, aby se UNPROFOR úplně stáhl z Chorvatska.[25] Taková akce by rovněž vyžadovala zrušení UNPA, které byly identifikovány jako nedílná součást Chorvatska Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 815 ze dne 30. března 1993.[26] O dva dny později se generální tajemník ohlásil Rada bezpečnosti OSN (UNSC), že UNPROFOR nebyl schopen implementovat důležité prvky Vanceova plánu, vynutit příměří nebo chránit svá vozidla proti únosům v UNPA.[27]

Dne 31. ledna, velvyslanec USA Peter Galbraith neúspěšně se pokusil Tuđmanova pobočníka přesvědčit Hrvoje Šarinić přijmout další prodloužení mandátu UNPROFOR s vysvětlením, že konflikt bude nevyhnutelně eskalovat, jakmile síly OSN ustoupí.[27] Po tomto odmítnutí následovaly tvrdé francouzské a britské diplomatické reakce vyzývající OSN k ignorování chorvatského rozhodnutí, což vedlo k tomu, že Tuđman odmítl jakékoli prodloužení mandátu.[25] Spojené státy Náměstek státního tajemníka pro evropské a euroasijské záležitosti, Richard Holbrooke, setkal se s Tuđmanem a navrhl mu, že pokud bude UNPROFOR povoleno zůstat, může Chorvatsko počítat s integrací do Evropská unie a NATO. Jako východisko z diplomatické řady navrhl Holbrooke, aby byl UNPROFOR nahrazen novou misí se stejnou personální a organizační strukturou.[28] Na základě chorvatské dohody přijala Rada bezpečnosti OSN Rozlišení 981 o zahájení operace OSN pro obnovení důvěry v Chorvatsku (UNCRO), která v této zemi nahradí UNPROFOR.[29] Název nové mise vymyslel náměstek generálního tajemníka OSN Shashi Tharoor.[30]

Mise

Mandát a funkce

Mise UNCRO byla zřízena na základě kapitoly VII Charty Organizace spojených národů. Původně mělo být ukončeno dne 30. listopadu 1995 a jejím úkolem bylo podporovat provádění příměří dohodnutého mezi Chorvatskem a RSK dne 29. března 1994, jakož i dohodu o hospodářské spolupráci uzavřenou dne 2. prosince 1994.[31] První zahrnoval monitorovací oblasti mezi předními pozicemi HV a ARSK, ověření, že konkrétní typy těžkých zbraní byly nejméně 10 nebo 20 kilometrů (6,2 nebo 12,4 mil) od předních vojenských pozic nebo uskladněny, údržba kontrolních bodů, předsedání společným komisím a výkon styčných funkcí. Ekonomickými funkcemi byla podpora vyjednávání a realizace dalších ekonomických ujednání a usnadnění a podpora aktivit zaměřených na otevírání dopravních cest a energetických a vodovodních sítí.[32]

UNCRO měla rovněž za úkol dodávat humanitární pomoc a kontrolovat, monitorovat a hlásit veškerou přepravu vojenského personálu, zásob, vybavení nebo zbraní přes hraniční kontrolní stanoviště UNCRO mezi částmi Chorvatska ovládanými RSK na jedné straně a Bosnou a Hercegovinou nebo Svazová republika Jugoslávie na straně druhé.[31] UNCRO obsluhovalo 25 hraničních kontrolních bodů.[33] Mandát rovněž nařídil UNCRO sledovat demilitarizaci poloostrova Prevlaka u vchodu do Kotorský záliv, podle Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 779.[31] Nasazení UNCRO bylo formálně schváleno Radou bezpečnosti OSN dne 28. dubna.[34] Mise měla být v červnu omezena na 8 750 vojáků z větších sil UNPROFOR v zemi.[33][35]

UNCRO byl kritizován z několika důvodů. Zpráva generálního tajemníka Radě popisovala selhání UNPROFOR, ale nová mise se jimi nezabývala. Nebyl dostatek vojáků, kteří byli novým mandátem mise sníženi z úrovní UNPROFOR, a nedostatečné lidské a materiální zdroje k plnění úkolů mise. V důsledku toho bylo splnění mandátu mise téměř nemožné.[36] Zatímco chorvatské zdroje uváděly, že název mise byl jediným skutečným rozdílem od UNPROFOR, orgány RSK nebyly s misí UNCRO spokojeny. RSK konkrétně namítala proti rozmístění vojsk UNCRO podél mezinárodních hranic a proti jménu mise.[37] Naopak Chorvati byli potěšeni, že zkratka mise vypadala jako zkratka Chorvatsko.[30] V reakci na to česká vojska UNCRO použila poznávací značky vozidel nesoucí zkratku nové mise při provozu na území kontrolovaném vysokonapěťovou vysokonapěťovou technologií a poznávací značky UNPROFOR v oblastech držených ARSK z bezpečnostních důvodů.[38]

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN týkající se UNCRO
Rezoluce Rady bezpečnosti OSNdatumPoznámky
98131. března 1995Založení UNCRO[31]
99028.dubna 1995Nasazení UNCRO[34]
99417. května 1995Následná implementace mise UNCRO Provoz Flash[39]
102530. listopadu 1995Ukončení UNCRO[40]

Pořadí bitvy

UNCRO velel velitelství mírových sil OSN (UNPF-HQ) se sídlem v roce Záhřeb. UNPF-HQ kontrolované UNCRO, Síla preventivního nasazení OSN (UNPREDEP) v Makedonské republice a UNPROFOR - která byla od konce března omezena na Bosnu a Hercegovinu.[36] Velitelem UNPF-HQ byl francouzský generálporučík Bernard Janvier.[41] V červenci byl jihokorejský diplomat Byung Suk Min jmenován vedoucím UNCRO,[42] s generálmajorem Eidem Kamalem Al-Rodanem z Královská jordánská armáda jako vojenský velitel mise.[43] Před Al-Rodanem tento post zastával kanadský generálporučík Raymond Crabbe.[44] UNCRO byla původně nasazena do stejných částí Chorvatska jako UNPROFOR, avšak současné dokumenty Rady bezpečnosti OSN již o nich nehovoří jako o UNPA - s použitím označení východního, západního, severního a jižního sektoru nebo „oblastí pod kontrolou místních srbských úřadů“ " namísto.[31][39][40][45][46] Jedna skupina zdrojů označuje oblasti nasazení UNCRO jako UNPA,[47] další odráží praxi Rady bezpečnosti OSN a vynechá zkratku,[48] zatímco jiní označují tyto oblasti jako „bývalé UNPA“.[36]

Na misi se podílely jednotky z Argentiny, Belgie, Kanady, České republiky, Dánska, Finska, Francie, Německa, Indonésie, Jordánska, Keni, Nepálu, Nizozemska, Norska, Polska, Ruska, Slovenska, Švédska, Ukrajiny a Spojených států. Když v březnu 1995 UNCRO nahradila v Chorvatsku UNPROFOR, bylo v Chorvatsku 15 229 vojáků OSN - včetně personálu velitelství UNPF. Do poloviny listopadu byla mise snížena na 7041 pracovníků, z toho 164 Vojenští pozorovatelé OSN a 296 Civilní policie OSN (UNCIVPOL).[49][50]

Reakce na chorvatské útoky

1. května byla spuštěna HV Provoz Flash a během několika dní obsadil část sektoru Sektor západ ovládanou ARSK. Šarinić varoval Crabbeho před útokem několik hodin předem, aby umožnil jednotkám UNCRO hledat úkryt.[44] Orgány RSK uvedly, že některé jednotky ARSK nebyly schopny odebrat protitankové zbraně z dep UNCRO v Stara Gradiška a blízko Pakrac až poté, co začala ofenzíva. Tyto zbraně tam byly uloženy na základě dohody o příměří z března 1994.[59] UNCRO nicméně nezastavilo jednotky ARSK v získávání zbraní.[60] Během bojů si jednotky ARSK vzaly 15 členů UNCIVPOL, dva tlumočníky a 89 nepálských a argentinských vojáků jako rukojmí, aby je použili jako lidské štíty proti HV. Jednotky HV unesly obrněný transportér UNCRO a Land Rover, aby předcházely tanky HV, které se pohybovaly na západ podél Dálnice A3.[61] Dne 3. května argentinský prapor UNCRO usnadnil kapitulaci 600 vojsk ARSK poblíž Pakrac po dohodě mezi Chorvatskem a RSK, kterou zprostředkovala Yasushi Akashi, osobní zástupce generálního tajemníka OSN.[62] Během operace Flash byly tři jordánské jednotky UNCRO zraněny HV palbou.[55] Ofenzíva jasně ukázala, že rozmístění UNCRO by neodradilo další chorvatské útoky.[63]

Dne 4. srpna zahájil HV Provoz Storm, jehož cílem bylo znovuzískání sektorů Sever a Jih, které zahrnovaly většinu RSK.[64] UNCRO byla vyrozuměna tři hodiny před útokem, když Šarinić telefonoval s Janvierem. Kromě toho každý sbor HV informoval sektor UNCRO o svém plánovaném postupu a požadoval písemné potvrzení, že informace byly obdrženy. UNCRO předala informace orgánům RSK.[65] O dva dny později byla UNCRO požádána o ochranu 35 000 srbských civilistů doprovázejících ARSK při ústupu směrem k Bosně a Hercegovině. Byli uvězněni poblíž Topusko když byly jednotky HV zajaty Glina, uzavírají poslední dostupnou cestu.[66] Základna ukrajinského praporu UNCRO byla využívána jako místo pro jednání o kapitulaci uvězněného sboru ARSK Kordun; jednání probíhala za přítomnosti důstojníků UNCRO.[67] Velitel sektoru UNCRO Sever podepsal dohodu o kapitulaci jako svědek.[68] Tato ofenzíva zahrnovala také akce proti mírovým silám OSN; the Armáda Republiky Bosna a Hercegovina, který podporoval ofenzívu ze strany Bihaćova kapsa, zaútočili na pozorovací stanoviště UNCRO obsazená polskými jednotkami, zatímco jednotky HV používaly několik dánských mírových sil jako lidské štíty.[69] Během ofenzívy ARSK zadržel pět zaměstnanců ústředí východního sektoru, bylo uneseno několik vozidel UNCRO a pracovníci OSN obtěžováni. Při ofenzívě byli zabiti čtyři míroví strážci OSN - tři v důsledku akcí HV a jeden v důsledku požáru ARSK - a 16 bylo zraněno. Jednotky HV také zničily 98 pozorovacích stanovišť OSN.[70]

Po dvou útocích a jednáních vedených Akashim pokračovala UNCRO v dohledu nad příměřím v sektoru východ.[70] Role UNCRO v sektorech sever a jih byla omezena na budování míru po skončení konfliktu po dohodě mezi chorvatskými úřady a Akashi.[71] V listopadu 1995 se UNCRO stáhla do sektoru východ.[72] Přestože OSN plánovala do konce září snížit UNCRO na 4 190 vojáků a do října na přibližně 2 500,[73] síla mise zůstala až do listopadu na více než 7 000 vojáků.[49]

Ukončení a následky

Mise UNCRO byla ukončena rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1025 přijatou dne 30. listopadu 1995. Rezoluce byla přijata v důsledku Erdutská dohoda mezi Chorvatskem a zástupci Srbů na východním sektoru. Definovala mechanismy mírového obnovení regionu pod chorvatskou kontrolu a stanovila prozatímní období končící 15. ledna 1996, kdy měla být pravomoc převedena z UNCRO na nové přechodné síly, které mají být do oblasti rozmístěny.[40] Po uplynutí přechodného období přijala rezoluce Rady bezpečnosti OSN rezoluce 1037 a 1038, která založila Přechodná správa OSN pro východní Slavonii, Baranju a západní Símium v bývalém sektoru východ a Mise pozorovatelů OSN v Prevlace. Zahájení dvou nových misí se shodovalo s příchodem NATO do Bosny a Hercegoviny za účelem prosazení Daytonské dohody.[74]

Během mise zahynulo šestnáct pracovníků UNCRO: byli zabiti tři keňští vojáci; český, dánský, francouzský a ruský prapor ztratily každý dva; a argentinský, belgický, jordánský, polský a ukrajinský kontingent každý ztratil jeden.[75] Čtyři z mírových sil UNCRO byli zabiti během velkých bojů v oblasti mise.[70]

The Medaile OSN byl udělen vojákům, kteří sloužili u UNCRO po dobu nejméně 90 po sobě jdoucích dnů.[76] Medaile byla vydána zavěšená na stuze široké 35 milimetrů (1,4 palce) s 9 milimetrovým (0,35 palce) červeným pruhem s bílým okrajem na modrém pozadí, lemovaném 6 milimetry (0,24 palce) pruhy - olivově zelená na vlevo a hnědý vpravo - nastavte 3 milimetry (0,12 palce) od bílého okraje.[77]

Poznámky pod čarou

  1. ^ Hoare 2010, str. 117
  2. ^ A b Hoare 2010, str. 118
  3. ^ The New York Times a 19. srpna 1990
  4. ^ ICTY a 12. června 2007
  5. ^ The New York Times a 2. dubna 1991
  6. ^ The New York Times a 3. března 1991
  7. ^ The New York Times a 26. června 1991
  8. ^ Narodne novine & 8. října 1991
  9. ^ The New York Times a 29. června 1991
  10. ^ Ministerstvo zahraničí a 31. ledna 1994
  11. ^ ECOSOC a 17. listopadu 1993, Oddíl J, body 147 a 150
  12. ^ A b EECIS 1999, str. 272–278
  13. ^ The New York Times a 24. září 1991
  14. ^ Bjelajac & Žunec 2009, str. 249–250
  15. ^ The New York Times a 18. listopadu 1991
  16. ^ The New York Times a 3. ledna 1992
  17. ^ A b CIA 2002, str. 106
  18. ^ A b Trbovich 2008, str. 300
  19. ^ Voorhoeve 2007, str. 56
  20. ^ A b C CIA 2002, str. 107
  21. ^ Denitch 1996, str. 5
  22. ^ A b OSN a září 1996
  23. ^ Nambiar 2001, str. 172
  24. ^ Ahrens 2007, str. 166
  25. ^ A b Seldowitz 2004, str. 56
  26. ^ BR OSN a 30. března 1993
  27. ^ A b Ahrens 2007, str. 167
  28. ^ Seldowitz 2004, str. 56–57
  29. ^ Ahrens 2007, s. 167–168
  30. ^ A b Gharekhan 2006, str. 166
  31. ^ A b C d E BR OSN a 31. března 1995
  32. ^ BR OSN a 18. dubna 1995, s. 3–4
  33. ^ A b GAO 1995, Kapitola II: 2
  34. ^ A b BR OSN a 28. dubna 1995
  35. ^ BR OSN a 18. dubna 1995, str. 9
  36. ^ A b C Ahrens 2007, str. 168
  37. ^ Miškulin 2012, str. 73
  38. ^ Miškulin 2012, str. 74
  39. ^ A b BR OSN a 17. května 1995
  40. ^ A b C BR OSN a 30. listopadu 1995
  41. ^ BR OSN a 18. dubna 1995, str. 1
  42. ^ AP a 3. července 1995
  43. ^ BR OSN a 23. listopadu 1995, str. 1
  44. ^ A b Ramet 2006, str. 455–456
  45. ^ BR OSN a 1. května 1995
  46. ^ BR OSN a 4. května 1995
  47. ^ Daniel & Hayes 1999, str. 51
  48. ^ Ramet 2006, str. 456
  49. ^ A b C BR OSN a 23. listopadu 1995, s. 13–14
  50. ^ A b GAO 1995, Dodatek II
  51. ^ Klemenčić & Schofield 2001, str. 38
  52. ^ CF a 28. listopadu 2008
  53. ^ MO ČR
  54. ^ Keňská mise OSN
  55. ^ A b C HRW a 1. července 1995
  56. ^ GPO 2003, str. 21
  57. ^ US DoD a 7. února 1996
  58. ^ AP a 31. července 1995
  59. ^ Brigović 2009, s. 46–47
  60. ^ Brigović 2009, str. 65
  61. ^ O'Shea 2005, str. 183
  62. ^ Brigović 2009, str. 60
  63. ^ Gharekhan 2006, str. 167
  64. ^ CIA 2002, str. 370
  65. ^ Marijan 2007, str. 129
  66. ^ Marijan 2007, str. 111
  67. ^ Marijan 2007, str. 112
  68. ^ Marijan 2007, str. 113
  69. ^ O'Shea 2005, str. 198
  70. ^ A b C BR OSN a 23. srpna 1995, str. 2
  71. ^ Klemenčić & Schofield 2001, str. 37
  72. ^ UNCRO
  73. ^ BR OSN a 29. září 1995
  74. ^ Paříž 2004, str. 108
  75. ^ OSN a 31. prosince 2012
  76. ^ NZDF a 27. listopadu 2012
  77. ^ McCreery 2005, str. 279

Reference

Knihy
Zprávy
Jiné zdroje