Tintin v zemi Sovětů - Tintin in the Land of the Soviets - Wikipedia

Tintin v zemi Sovětů
(Tintin au platí des Sověti)
Tintin a Snowy stojí proti klasické ruské architektuře.
Obálka anglického vydání
datum1930
SérieTintinova dobrodružství
VydavatelLe Petit Vingtième
Kreativní tým
TvůrceHergé
Původní publikace
Publikoval vLe Petit Vingtième
Datum zveřejnění10. ledna 1929 - 8. května 1930
Jazykfrancouzština
Překlad
VydavatelSundancer
datum1989
Překladatel
  • Leslie Lonsdale-Cooper
  • Michael Turner
Chronologie
NásledovánTintin v Kongu (1931)

Tintin v zemi Sovětů (Francouzština: Tintin au platí des Sověti) je první svazek Tintinova dobrodružství, komiksový seriál belgického karikaturisty Hergé. Na objednávku konzervativních belgických novin Le Vingtième Siècle tak jako antikomunistický satira za příplatek pro děti Le Petit Vingtième, to bylo serializováno týdně od ledna 1929 do května 1930, poté byly publikovány ve sborníku Éditions du Petit Vingtième v roce 1930. Příběh vypráví o mladém belgickém reportérovi Tintin a jeho pes Zasněžený, kteří jsou odesíláni do Sovětský svaz podávat zprávy o politikách EU Joseph Stalin je Bolševik vláda. Tintinův záměr odhalit tajemství režimu vyzve agenty ze sovětské tajné policie, OGPU, aby ho dopadli s úmyslem zabít.

Posílen reklamní kousky, Země Sovětů měl obchodní úspěch v Belgii a byl také svědkem serializace ve Francii a Švýcarsku. Pokračovala Hergé Tintinova dobrodružství s Tintin v Kongu, a série se stala definující součástí Francouzsko-belgická komiksová tradice. Poškození původních desek bránilo opětovnému vydání knihy po několik desetiletí, zatímco Hergé později vyjádřil rozpaky nad hrubostí díla. Když začal překreslovat své dřívější Dobrodružství ve druhém, barevném provedení od roku 1942, se rozhodl, že tak neučiní Země Sovětů; byla to jediná dokončená Tintin příběh, který Hergé nereprodukoval barevně. Rostoucí poptávka mezi fanoušky seriálu vyústila v 60. letech v produkci neautorizovaných výtisků knihy, přičemž první oficiálně schválená publikace se objevila v roce 1969, poté byla přeložena do několika dalších jazyků, včetně angličtiny. Kritický příjem práce byl do značné míry negativní, a několik komentátorů Tintinova dobrodružství popsali Země Sovětů jako jedno z Hergého nejslabších děl.

Synopse

Tintin, reportér pro Le Petit Vingtième, je poslán se svým psem Zasněžený na úkolu do Sovětský svaz, odjezd z Brusel. Na cestě do Moskva, agent OGPU —Sovětský tajná policie —Zabíjí vlak a prohlásí reportéra za „špinavého malého buržoazní " Berlínská policie nepřímo viní Tintina z bombardování, ale unikne na hranici Sovětského svazu. Následně agent OGPU najde Tintina a přivede ho před místní Komisař kancelář, která dává komisaři pokyn, aby nechal reportéra „zmizet ... náhodou“. Tintin znovu unikl a zjistil, „jak Sověti ošálili chudé idioty, kteří stále věří v Červený ráj“ spálením svazků slámy a klepáním kovu, aby oklamali návštěvu Angličtí marxisté do víry, že neprovozní sovětské továrny jsou produktivní.[1]

Tintin je svědkem místních voleb, kde Bolševici vyhrožovat voličům, aby si zajistili vlastní vítězství; když se ho pokusí zatknout, obléká se jako duch, aby je odradil. Tintin se pokouší dostat z Sovětského svazu, ale bolševici ho pronásledují a zatknou, poté mu hrozí mučením.[2] Unikl svým věznitelům a Tintin dorazil do Moskvy a poznamenal, že bolševici z ní udělali „páchnoucí slum“. On a Snowy pozorují vládního úředníka, jak rozdává chléb marxistům bez domova, ale popírá je svým oponentům; Snowy ukradne bochník a dá ho hladovějícímu chlapci. Tintin, který špehuje tajné bolševické setkání, zjistí, že se celé sovětské obilí vyváží do zahraničí propagandistické účely, zanechávajíc lidi hladem a že vláda plánuje „zorganizovat výpravu proti kulaky, bohatí rolníci, a přinutit je u hlavně, aby nám dali své kukuřice ".[3]

Tintin infiltruje Rudá armáda a varuje některé z kulaků, aby skryli své obilí, ale armáda ho chytí a odsoudí k smrti zastřelením. Sázením mezery v puškách vojáků předstírá Tintin svou smrt a může se dostat do zasněžené divočiny, kde ve strašidelném domě objeví podzemní bolševický úkryt. Bolševik ho poté zajme a informuje ho: „Jsi v úkrytu, kde Lenin, Trockij a Stalin shromáždili dohromady bohatství ukradené lidem! "S pomocí Snowyho Tintin uprchne, velí letadlu a letí do noci. Letadlo se zřítí, ale Tintin pomocí kapesního nože vyrobí ze stromu novou vrtuli a pokračuje do Berlína."[4] Objeví se agenti OGPU a zamknou Tintina v žaláři, ale on unikne pomocí Snowyho, který se oblékl do kostýmu tygra. Poslední agent OGPU se pokouší unést Tintina, ale tento pokus je zmařen a agent se vyhrožuje: „Vyhodíme do vzduchu všechna hlavní města Evropy dynamitem!“ Tintin se vrací do Bruselu uprostřed obrovské populární recepce.[5]

Dějiny

Pozadí

„Myšlenka na postavu Tintina a druh dobrodružství, která ho postihnou, mi přišla, věřím, za pět minut, v okamžiku, kdy jsem poprvé vytvořil náčrt postavy tohoto hrdiny: to znamená, že neměl pronásledoval mé mládí, ani mé sny. I když je možné, že jsem si jako dítě představoval sám sebe v roli jakési Tintina. “

Hergé, 15. listopadu 1966.[6]

Georges Remi - nejlépe známý pod pseudonymem Hergé —Byl zaměstnán jako ilustrátor ve společnosti Le Vingtième Siècle ("Dvacáté století"), spolehlivě římský katolík a konzervativní Belgické noviny se sídlem v Hergého rodném Bruselu. Spustit Abbé Norbert Wallez, se článek popsal jako „Katolické noviny pro nauku a informace“ a šířil krajní pravici a fašistický hledisko; Wallez byl obdivovatelem italského fašistického vůdce Benito Mussolini a ponechal si jeho podepsaný obrázek na ploše Léon Degrelle, který se později stal vůdcem fašisty Rexisté, pracoval jako zahraniční korespondent pro papír.[7] Podle Harry Thompson, takové politické myšlenky byly v té době v Belgii běžné a Hergéovo prostředí bylo prostoupeno konzervativními myšlenkami, které se točily kolem „vlastenectví, katolicismu, přísné morálky, disciplíny a naivity“.[8] Antikomunista sentiment byl silný a sovětská výstava konaná v Bruselu v lednu 1928 byla zpustošena uprostřed demonstrací fašistického Národního hnutí mládeže (Jeunesses nationales) kterého se Degrelle zúčastnil.[9]

Wallez jmenován Hergé editorem dětské přílohy pro čtvrteční vydání Le Vingtième Siècles názvem Le Petit Vingtième ("Malý dvacátý").[10] Šíření Wallezových společensko-politických názorů na své mladé čtenáře obsahovalo výslovně profašistické a antisemitský sentiment.[11] Kromě úpravy přílohy ilustroval Hergé L'extraordinaire aventure de Flup, Nénesse, Poussette et Cochonnet ("Mimořádná dobrodružství Flup, Nénesse, Poussette a Cochonnet"),[12] komiks napsaný členem sportovního štábu novin, který vyprávěl dobrodružství dvou chlapců, jedné z jejich malých sester, a jejího nafukovacího gumového prasete. Hergé byl nespokojen s pouhou ilustrační prací a chtěl napsat a nakreslit svůj vlastní kreslený pásek.[13]

Hergé už měla zkušenosti s tvorbou komiksů. Od července 1926 napsal pás o vůdci skautské hlídky s názvem Les Aventures de Totor C.P. des Hannetons ("The Adventures of Totor, skautský vůdce cockchafers") pro Skauting noviny Le Boy Scout Belge ("Belgický skaut").[13] Postava Totora měla silný vliv na Tintina;[14] Hergé popsal to druhé jako bytí jako Totorův mladší bratr.[6] Jean-Marc a Randy Lofficier uvedli, že graficky jsou Totor a Tintin „prakticky totožní“, kromě skautské uniformy,[15] také si všímá mnoha podobností mezi jejich příslušnými dobrodružstvími, zejména ve stylu ilustrací, rychlém tempu příběhu a použití humoru.[16] Hergé měl také zkušenosti s vytvářením antikomunistické propagandy, protože vytvořil řadu satirických skic pro Le Sifflet v říjnu 1928 s názvem „70 procent komunistických kuchařů jsou divné kachny“.[17]

Vlivy

Hergé chtěl připravit Tintinovo první dobrodružství v Spojené státy za účelem zapojení Domorodí Američané - lidé, kteří ho fascinovali od dětství - v příběhu. Wallez odmítl tento nápad, který později viděl realizaci jako třetí pokračování série, Tintin v Americe (1932). Místo toho Wallez chtěl, aby Hergé poslal Tintina do Sovětského svazu, který v roce 1922 založila Marxista – leninista Bolševická strana po uchopení energie v Ruská říše v průběhu roku 1917 Říjnová revoluce. Bolševici velmi změnili společnost v zemi tím, že znárodnili průmysl a nahradili kapitalistickou ekonomiku a státní socialista jeden. Koncem dvacátých let byl první vůdce Sovětského svazu Vladimir Lenin, zemřel a byl nahrazen Joseph Stalin. Wallez byl římskokatolický i politicky pravicový a byl proti ateista, protikřesťanská a extrémně levicová sovětská vláda, a chtěla, aby to odráželo Tintinovo první dobrodružství, aby přesvědčilo své mladé čtenáře anti-marxista a antikomunistické myšlenky.[13] Později, když komentoval, proč vytvořil dílo propagandy, Hergé řekl, že byl „inspirován atmosférou papíru“, který ho naučil, že být katolík znamená být anti-marxista,[13] a od dětství byl bolševikem zděšen střelba rodiny Romanovů v červenci 1918.[17]

Komiksový panel. Ozbrojená skupina na plošině vpravo nahoře míří pistolemi na větší skupinu, která vyplňuje spodní část panelu. Muž ve středu ozbrojené skupiny v řečovém balónu říká: „Všichni, kdo se staví proti tomuto seznamu, zvednou ruce! Kdo teď říká tomuto seznamu„ ne “?“ Chlapce a psa lze vidět vyhlížet přes plot v pozadí zcela vlevo. Nad chlapcovou hlavou se vznáší otazník.
Bolševici nutí lidi, aby za ně hlasovali hlavně u scény, kterou si přivlastnili Joseph Douillet je Moscou sans voiles (1928).

Hergé neměl čas navštívit Sovětský svaz ani analyzovat jakékoli dostupné publikované informace o něm.[18] Místo toho získal přehled z jediné brožury, Moscou sans voiles ("Moskva odhalena") od Joseph Douillet (1878–1954), bývalý Belgičan konzul na Rostov na Donu který po Rusku strávil devět let v Rusku Revoluce v roce 1917. Publikováno v Belgii a Francii v roce 1928, Moscou sans voiles prodáván dobře veřejnosti toužící uvěřit Douilletovým protibolševickým tvrzením, z nichž mnohé byly pochybné přesnosti.[19] Tak jako Michael Farr poznamenal: „Hergé svobodně, i když selektivně, zvedl celé scény z Douilletova účtu“, včetně „mrazivé volební epizody“, která byla „téměř totožná“ s Douilletovým popisem v Moscou sans voiles.[20] Hergého nedostatek znalostí o Sovětském svazu vedl k mnoha faktickým chybám; příběh obsahuje odkazy na banány, Shell benzín a Huntley & Palmers sušenky, z nichž žádný v té době v Sovětském svazu neexistoval.[21] Udělal také chyby v ruských jménech, obvykle přidával polský konec "-lyže„pro ně, spíše než pro ruský ekvivalent“ -vitch".[22]

Při tvorbě Země Sovětů, Hergé byl ovlivněn inovacemi v médiu komiksu. Tvrdil silný vliv francouzského karikaturisty Alain Saint-Ogan, výrobce Zig et Puce série. Následující dva roky se setkali a stali se celoživotními přáteli. Byl také ovlivněn současnými americkými komiksy, které reportér Léon Degrelle poslal zpět do Belgie z Mexika, kde byl umístěn, aby informoval o Válka Cristero. Tyto americké komiksy zahrnuty George McManus je Výchova otce, George Herriman je Krazy Kat a Rudolf Dirks je Katzenjammer děti.[23] Farr věřil, že to ovlivnilo současné kino Tintin v zemi Sovětů, což naznačuje podobnosti mezi scénami v knize s policejními honičkami Keystone Cops filmy, vlak pronásleduje Buster Keaton je Generál a s expresionistický obrázky nalezené v dílech režisérů jako Fritz Lang. Farr shrnul tento vliv komentářem: „Jako průkopník pásové karikatury se Hergé nebál čerpat z jednoho moderního média a vyvinout další“.[24]

Vydání

Před serializací proběhlo oznámení ve vydání ze dne 4. Ledna 1929 Le Petit Vingtième,[13] prohlašují: „[Vždy] dychtíme uspokojit naše čtenáře a udržovat je v aktuálním stavu o zahraničních záležitostech. Tintin, jeden z našich nejlepších reportérů, do sovětského Ruska. “Iluze Tintina jako skutečného reportéra papíru, nikoli fiktivní postavy, byla zdůrazněna tvrzením, že komiks nebyl souborem kreseb, ale složený z fotografií převzato z Tintinova dobrodružství.[25] Životopisec Benoît Peeters to považoval za soukromý vtip mezi zaměstnanci v Le Petit Vingtième; v narážce na skutečnost, že Hergé byl původně zaměstnán jako reportér-fotograf, práci, kterou nikdy neplnil.[17] Literární kritik Tom McCarthy později porovnal tento přístup s přístupem evropské literatury 18. století, která často představovala fiktivní příběhy jako literaturu faktu.[26]

Černobílý obal na přílohu novin. Název zní ve francouzštině „Le Petit Vigntième“. Obrázek ukazuje přijíždějící vlak. A young male character hangs out of the side door. A caption reads:
Přední strana vydání z 1. Května 1930 Le Petit Vingtième, deklarovat "Tintin Revient!„(„ Tintin se vrací! “) Z jeho dobrodružství v Sovětském svazu.[27]

První splátka Tintin v zemi Sovětů se objevil ve vydání z 10. ledna 1929 Le Petit Vingtième, a běžel každý týden až do 8. května 1930.[28] Hergé předem nevytvořil děj; každý týden improvizoval v nových situacích a nechal Jean-Marca a Randy Lofficiera sledovat, že „Hergé se příběhově i graficky učí svému řemeslu před očima.“[29] Hergé připustil, že práce byla spěchána, a řekl: „The Petit Vingtième vyšel ve středu večer a ve středu ráno jsem často neměl ponětí, jak dostanu Tintina z nesnází, které jsem mu dal minulý týden “.[30] Michael Farr to považoval za evidentní a poznamenal, že mnoho kreseb bylo „hrubých, primitivních, [a] spěchaných“, postrádajících „lesk a vylepšení“, které by Hergé později vytvořil. Naproti tomu to považoval za jisté desky byly „nejvyšší kvality“ a vykazovaly Hergého „výjimečnou schopnost kreslíře“.[31]

Příběh měl mezi mladými čtenáři okamžitý úspěch. Jak poznamenal Harry Thompson, dějová linie by byla oblíbená u průměrného belgického rodiče, protože by využil svého antikomunistického sentimentu a živil své obavy ohledně Rusů.[30] Popularita seriálu vedla Walleza k organizování reklamních kousků, které zvýšily zájem. První z nich byl apríl zveřejnění falešného dopisu, který údajně pochází od OGPU (sovětská tajná policie) potvrzující Tintinovu existenci, a varování, že pokud článek nepřestane zveřejňovat „tyto útoky proti Sovětům a revolučnímu proletariátu Ruska, velmi brzy potkáte smrt ".[32]

Druhou byla zinscenovaná reklamní akce, kterou navrhl reportér Charles Lesne a která se konala ve čtvrtek 8. května 1930.[33] Během senzace dorazil do Bruselu 15letý Lucien Pepermans, přítel Hergé, který měl Tintinovy ​​rysy Gare du Nord nádraží na palubě příchozí Lutych expres z Moskvy, oblečený v ruském oděvu jako Tintin a v doprovodu bílého psa; v pozdějším životě Hergé chybně tvrdil, že doprovázel Pepermans, zatímco to byl Julien De Proft. Dav fanoušků pozdravil Pepermans a De Proft a vytáhl Tintinův imitátor do jejich středu. Pokračování limuzínou do kanceláří Le Vingtième Siècle, přivítali je další davy, převážně katolických skautů; Pepermans přednesl projev na balkoně budovy, než byly rozdány dárky fanouškům.[34][35]

Od 26. října 1930 Tintin v zemi Sovětů byl syndikovaný do francouzského katolického časopisu Cœurs Vaillants („Brave Hearts“), kterou nedávno založil Abbé Gaston Courtois. Courtois odcestoval do Bruselu, aby se setkal s Wallezem a Hergém, ale po zveřejnění si myslel, že jeho čtenáři nebudou rozumět bublinu systém a pod každý obrázek přidává vysvětlující věty. To hněvalo Hergého, který neúspěšně „vášnivě zasáhl“, aby zastavil přidávání. Publikace byla velmi významná pro zahájení mezinárodní kariéry Hergé.[36] Příběh byl také přetištěn v původní podobě v roce L'écho illustré, švýcarský týdeník od roku 1932.[37] Jako uznání pokračující komerční životaschopnosti příběhu jej Wallez vydal v knižní podobě v září 1930 prostřednictvím bruselského sídla Éditions du Petit Vingtième při nákladu 10 000, každý se prodal za dvacet franky.[38] Prvních 500 výtisků bylo očíslováno a podepsáno Hergé pomocí Tintinova podpisu, přičemž tisk Snowyho tlapky nakreslil Wallezův sekretář, Germaine Kieckens, která se později stala první manželkou Hergé.[39] Z neznámých důvodů původní verze knihy vynechala stránku původně publikovanou ve vydání ze dne 26. Prosince 1929 Le Petit Vingtième; od publikace příběhu Archivy Hergé, se v moderních vydáních objevila jako stránka 97A.[40]

V dubnu 2012 prodali originální kopii prvního alba za rekordní cenu 37 820 EUR specializovaní dražitelé Banque Dessinée z Elsene, další kopie se prodala za 9 515 EUR.[41] V říjnu téhož roku byla kopie prodána ve stejné aukční síni za 17 690 EUR.[42]

Pozdější publikace

V roce 1936 již byla poptávka po dotiskech Tintin v zemi Sovětů, přičemž Lesne poslal Hergému dopis s dotazem, zda je to možné. Karikaturista se zdráhal s tím, že původní desky příběhu jsou nyní ve špatném stavu a že v důsledku toho bude muset celý příběh překreslit, pokud bude znovu vydán.[43] O několik let později, uprostřed Německá okupace Belgie během druhé světové války, německá vydavatelská společnost požádala Hergé o povolení k opětovnému publikování Tintin v zemi Sovětů, s úmyslem použít ji jako protisovětskou propagandu, ale Hergé nabídku opět odmítl.[43]

Od roku 1942 začal Hergé překreslovat a barvit své dřívější Tintin dobrodružství pro Casterman, ale rozhodl se tak neučinit Tintin v zemi Sovětů, vzhledem k jeho hrubému příběhu. V rozpacích to označil za „přestupek [svého] mládí“.[36] Jean-Marc a Randy Lofficier věřili, že dalším faktorem při jeho rozhodování mohlo být virulentně anti-marxistické téma příběhu, které by bylo nepopulární uprostřed rostoucích západoevropských sympatií k marxismu po Druhá světová válka.[36] V článku o Hergého práci, který byl publikován v časopise Jeune Afrique („Mladá Afrika“) v roce 1962 bylo poznamenáno, že navzdory skutečnosti, že fanoušci jeho díla navštívili Bibliothèque Nationale číst kopii Země Sovětů která se tam konala, nebude „nikdy (as dobrým důvodem) znovu publikována“.[44] V roce 1961 napsal Hergé Castermanovi dopis, v němž navrhl, aby byla původní verze příběhu znovu publikována ve svazku obsahujícím varování vydavatele o jeho obsahu.[43] Louis-Robert Casterman odpověděl dopisem, v němž prohlásil, že zatímco se o tématu ve společnosti diskutovalo: „Existuje více váhavých nebo rozhodně negativních názorů než těch nadšených. Ať už je to jakkoli, můžete si být jisti, že věc je být aktivně zvažován “.[43]

Tak jako Tintinova dobrodružství stal se více populární v západní Evropě a některé vzácnější knihy se staly sběratelskými předměty, původní tištěné vydání Tintin v zemi Sovětů se staly vysoce ceněné a začala se vyrábět neautorizovaná vydání.[45] Jako výsledek, Studios Hergé publikoval 500 číslovaných výtisků u příležitosti 40. narozenin seriálu v roce 1969.[45] To povzbudilo další poptávku, což vedlo k výrobě dalších „průměrných“ nelicencovaných vydání, která se prodávala za „velmi vysoké ceny“.[46] Aby zastavil tento nezákonný obchod, Hergé souhlasil s opětovným zveřejněním v roce 1973 jako součást Archivy Hergé kolekce, kde se objevila ve shromážděném svazku vedle Tintin v Kongu a Tintin v Americe. S neoficiálními kopiemi, které se nadále prodávaly, vytvořil Casterman v roce 1981 faxové vydání originálu.[46] V příštím desetiletí byl přeložen do devíti jazyků,[21] s anglickým vydáním přeloženým Leslie Lonsdale-Cooperem a Michaelem Turnerem publikovaným Sundancerem v roce 1989.[47] Toto vydání bylo znovu vydáno v roce 1999 k 70. Výročí Tintin v zemi Sovětů.[48]

Sociolog John Theobald poznamenal, že do 80. let se děj knihy stal „sociálně a politicky přijatelným“ v západním světě jako součást Reaganit zintenzivnění Studená válka a zvýšené nepřátelství vůči marxismu a socialismu. Toto kulturní klima jí umožnilo objevit se „na pultech hypermarketů jako vhodná dětská literatura pro nové tisíciletí“.[21] Stejné téma znemožnilo jeho zveřejnění v komunistická strana - vládne Čína, kde to bylo jediné dokončené dobrodružství, které Wang Bingdong nepřekládal a oficiálně publikoval na počátku 21. století.[49]

V roce 2017 vytvořili Casterman a Moulinsart dvě francouzské barevné verze.[50][51]

Kritický příjem

Ve své studii o kulturním a literárním odkazu Bruselu to poznamenal André De Vries Tintin v zemi Sovětů byl „hrubý podle pozdějších standardů Hergé, v každém smyslu slova“.[52] Simon Kuper z Financial Times kritizoval oba Země Sovětů a Tintin v Kongu jako "nejhorší" z Dobrodružství„špatně vykreslený“ a „z velké části bez zápletky“.[53] Sociolog John Theobald z Southampton Institute tvrdil, že Hergé neměl zájem na poskytování věcných informací o Sovětském svazu, ale chtěl jen podnítit své čtenáře proti marxismu, a proto zobrazovat bolševiky lanoví volby, zabíjení protivníků a krádež obilí lidem.[21] Podle literárního kritika Jean-Marie Apostolidès z Stanfordská Univerzita, Hergé vrhl bolševiky jako „absolutní zlo“, ale nebyl schopen pochopit, jak se dostali k moci nebo jaké jsou jejich politické názory. To znamenalo, že to nevěděl ani Tintin, čímž sledoval sovětský „svět bídy“ a bojoval proti bolševikům, aniž by byl schopen podnítit účinnou kontrarevoluci.[54] Literární kritik Tom McCarthy popsal děj jako „poměrně přímočarý“ a kritizoval zobrazení bolševiků jako „výřezy pantomimy“.[55]

Fotografie muže středního věku mluvícího do mikrofonu.
Hergé životopisec Benoît Peeters považováno V zemi Sovětů být „radostně bizarní“, ale také jasně Hergého nejhorší: „Člověk si nemohl představit méně pozoruhodný debut“.

Životopisec Hergé Benoît Peeters kritizoval úvodní stránky příběhu a věřil, že ilustrace v něm patří k nejhorším Hergé, a uvedl: „Člověk si nemohl představit méně pozoruhodný debut pro dílo určené pro takovou velikost“.[17] Věřil, že Tintin je existencialista "Sartre -esque charakter “, který existoval jen díky jeho činům, fungující jednoduše jako narativní prostředek v celé knize.[56] Tam, kde Hergé ukázal svůj talent, myslel si Peeters, bylo v dopravě pohybu a v používání jazyka „neustále nápaditým“ způsobem.[57] Považoval „absurditu“ příběhu za svůj nejlepší rys, odmítl věrohodné scénáře ve prospěch „radostně bizarního“, jako je například Tintin, který je pevně zmrzlý a pak se rozmrazuje, nebo zasněžený oblékání do tygří kůže, aby vystrašil skutečného tygra.[57] Hergé životopisec Pierre Assouline popsal komiksový obraz Sovětského svazu jako „a Danteské vidění chudoby, hladomoru, teroru a represe “.[58]

Označení vydání Steven Spielberg je Tintinova dobrodružství: Tajemství jednorožce film v roce 2011, British Broadcasting Corporation (BBC) zadala dokument věnovaný filmu Tintin v zemi Sovětů ve kterém novinář Frank Gardner - kdo považoval Tintina za svého hrdinu z dětství - navštívil Rusko, vyšetřoval a hájil přesnost Hergého popisu porušování lidských práv sovětem. První vysílání v neděli 30. října BBC dva, dokument produkoval Graham Strong, s Luned Tonderai jako producent a Tim Green jako výkonný producent.[59] David Butcher zkontroloval dokument pro Radio Times, domnívajíc se, že Gardnerův výlet byl ve srovnání s komiksovým dobrodružstvím nudný, ale chválil několik „skvělých okamžiků“, například scénu, ve které Gardner testoval otevřenou desku 1929 Amilcar, stejně jako Tintin v dobrodružství.[60]

Reference

Poznámky pod čarou

  1. ^ Hergé 1989, s. 4–30.
  2. ^ Hergé 1989, str. 31–75.
  3. ^ Hergé 1989, str. 72–81.
  4. ^ Hergé 1989, s. 82–121.
  5. ^ Hergé 1989, s. 122–141.
  6. ^ A b Assouline 2009, str. 19.
  7. ^ Thompson 1991, str. 24; Peeters 1989, s. 20–29.
  8. ^ Thompson 1991, str. 24.
  9. ^ Apostolidès 2010, str. 17.
  10. ^ Thompson 1991, s. 24–25; Peeters 1989, str. 31–32.
  11. ^ Assouline 2009, str. 38.
  12. ^ Goddin 2008, str. 44.
  13. ^ A b C d E Farr 2001, str. 12.
  14. ^ Farr 2001, str. 12; Thompson 1991, str. 25; Assouline 2009, str. 19.
  15. ^ Lofficier & Lofficier 2002, str. 18.
  16. ^ Lofficier & Lofficier 2002, str. 19.
  17. ^ A b C d Peeters 2012, str. 35.
  18. ^ Peeters 1989, str. 26.
  19. ^ Grove 2010, s. 121–122; Farr 2001, str. 12; Peeters 2012, str. 35.
  20. ^ Farr 2001, s. 12–14.
  21. ^ A b C d Theobald 2004, str. 83.
  22. ^ Farr 2001, str. 19.
  23. ^ Lofficier & Lofficier 2002, str. 18; Farr 2001, str. 18.
  24. ^ Farr 2001, str. 17.
  25. ^ McCarthy 2006, str. 3.
  26. ^ McCarthy 2006, s. 4–6.
  27. ^ Goddin 2008, str. 67.
  28. ^ Assouline 2009, str. 19, 24; Farr 2001, str. 12; Lofficier & Lofficier 2002, str. 21.
  29. ^ Lofficier & Lofficier 2002, s. 22–23.
  30. ^ A b Thompson 1991, str. 33.
  31. ^ Farr 2001, str. 15.
  32. ^ Peeters 1989, str. 27; Peeters 2012, s. 38–39.
  33. ^ Peeters 2012, str. 39.
  34. ^ Goddin 2008, str. 67; Peeters 2012, str. 39–40.
  35. ^ Filme Cărţi 14. ledna 2011.
  36. ^ A b C Lofficier & Lofficier 2002, str. 21.
  37. ^ „Echo Magazine a 80 ans“. Časopis Echo. Citováno 17. června 2013.
  38. ^ Peeters 2012, str. 40.
  39. ^ Peeters 1989, str. 27; Lofficier & Lofficier 2002, str. 21; Peeters 2012, str. 41.
  40. ^ Hergé 1989, str. i; Lofficier & Lofficier 2002, str. 21.
  41. ^ „Tintinovo album přináší téměř 40 000 eur“. deredactie.be. 30.dubna 2012. Citováno 27. srpna 2014.
  42. ^ "'Kuifje v het land van de Sovjets 'verkocht voor 17 690 EUR " (v holandštině). nieuwsblad.be. 8. října 2012. Archivováno z původního dne 18. října 2015. Citováno 27. srpna 2014.
  43. ^ A b C d Peeters 2012, str. 310.
  44. ^ Peeters 2012, str. 306.
  45. ^ A b Peeters 1989, str. 27; Peeters 2012, str. 310.
  46. ^ A b Peeters 1989, str. 27.
  47. ^ Hergé 1989, vložka.
  48. ^ BBC News 10. ledna 1999.
  49. ^ Bougon 2010.
  50. ^ „Tintin au Pays des Soviets - Colored Hardback Album“. Obchod Tintin. Archivovány od originál dne 2. února 2017. Citováno 28. ledna 2017.
  51. ^ „Les aventures de tintin reportér chez les soviets - limitovaná barevná edice“. Obchod Tintin. 2. února 2017. Archivovány od originál dne 2. února 2017.
  52. ^ De Vries 2003, str. 77.
  53. ^ Kuper 2011.
  54. ^ Apostolidès 2010, str. 18.
  55. ^ McCarthy 2006, str. 7.
  56. ^ Peeters 2012, str. 36.
  57. ^ A b Peeters 2012, str. 37.
  58. ^ Assouline 2009, str. 22.
  59. ^ BBC News 24. října 2011; Řezník 2011.
  60. ^ Řezník 2011.

Bibliografie

externí odkazy