Doutníky faraóna - Cigars of the Pharaoh

Doutníky faraóna
(Les Cigares du Pharaon)
Tintin a Snowy sledují stopu v egyptské hrobce.
Obálka anglického vydání
datum
  • 1934 (černobílý)
  • 1955 (barva)
SérieTintinova dobrodružství
VydavatelCasterman
Kreativní tým
TvůrceHergé
Původní publikace
Zveřejněno vLe Petit Vingtième
Datum zveřejnění8. prosince 1932 - 8. února 1934
Jazykfrancouzština
Překlad
VydavatelMethuen
datum1971
Překladatel
  • Leslie Lonsdale-Cooper
  • Michael Turner
Chronologie
PředcházetTintin v Americe (1932)
NásledovánModrý lotos (1936)

Doutníky faraóna (Francouzština: Les Cigares du pharaon) je čtvrtý svazek Tintinova dobrodružství, série komiksových alb belgického karikaturisty Hergé. Na objednávku konzervativních belgických novin Le Vingtième Siècle za příplatek pro děti Le Petit Vingtième, byl serializován každý týden od prosince 1932 do února 1934. Příběh vypráví o mladém belgickém reportérovi Tintin a jeho pes Zasněžený, kteří cestují dovnitř Egypt když objeví faraonův hrob plný mrtvých egyptologů a krabic doutníků. Za tajemstvím těchto doutníků cestují napříč Arábie a Indie a odhalit tajemství mezinárodního podniku zabývajícího se pašováním drog.

V návaznosti na Tintin v Americe, Doutníky byl komerční úspěch a byl publikován v knižní podobě autorem Casterman krátce po jeho uzavření. Pokračovala Hergé Tintinova dobrodružství s Modrý lotos, jehož děj navázal na Doutníky. Samotná série se stala určující součástí Francouzsko-belgická komiksová tradice. V roce 1955 to bylo znovu nakresleno a vybarveno Hergé a jeho pomocníky v Studios Hergé aby odpovídal jeho výraznosti ligne-claire styl. Kritická analýza příběhu se zaměřila na jeho inovaci a Dobrodružství zavádí opakující se znaky detektivů Thomson a Thompson a padouch Rastapopoulos. Komiks byl volně adaptován Hergé a Jacques Van Melkebeke pro hru 1941 Tintin v Indii: Tajemství modrého diamantu; věrnější adaptace byla provedena pro rok 1991 Elipsa /Nelvana animovaná série Tintinova dobrodružství.

Synopse

Prázdniny na Středomoří výletní loď, Tintin a jeho pes Zasněžený potkat bohatého filmového producenta Rastapopoulos a výstřední Egyptolog Sofokles Sarkofág. Když dva policisté (Thomson a Thompson ) obvinit Tintina z opium pašování, unikne z lodi a připojí se k Sarkofágu při hledání neobjevené hrobky Faraon Kih-Oskh. Tintin zjistí, že hrobka je plná krabic doutníků označených tajemným symbolem, ale on a Sarkofág upadnou do bezvědomí poté, co je neviditelný nepřítel zplyní. Poté jsou vzati na palubu lodi uvnitř dřevěné sarkofágy, kapitánem pašerák Allan, ale aby se zabránilo pobřežní hlídce, Allan nařídí, aby Tintin a Snowy hodili přes palubu. Jsou zachráněni a pašerák zbraní kdo je pluje Arábie. Při cestování po zemi se Tintin setkává se šejkem Patrash Pasha, jeho velký fanoušek, a setkává se s Rastapopoulosem při natáčení filmu. Místní armáda navrhne Tintina a poté ho zatkne jako špióna, než ho Thomson a Thompson zachrání, aby ho mohli zatknout.[1]

Když však armáda zaútočí na jejich úkryt, Tintinovi se podaří uniknout policistům, kteří utíkají. Nastupuje do letadla a Tintin uniká z Arábie, ale dochází mu palivo Indie narazil do džungle. Po záchraně nemocného slon, Tintin objeví Sarkofága, který se stal šíleným. Při hledání pomoci v nedaleké vesnici se Sarkofág pokusí zabít Tintina na příkaz a fakír. Tintin poté vyslýchá básníka Zlotyho, který navštíví vesnici spolu s lékařem. Odhaluje, že existuje mezinárodní pašerácký kruh určený k zabití Tintina. Než mohl odhalit, kdo je šéfem, dostal od fakíra injekci džusu Rajaijah, „jedu šílenství“. Když Tintin přivede dva šílence do nemocnice na ošetření, je Tintin institucionalizován v blázinci v důsledku toho, že fakír falšuje dopis lékaře s tvrzením, že Tintin je šílený. Brzy unikne z nemocnice vlakem. Setkání s Maharaja z Gaipajamy, dva spřátelit, s Maharaja odhalil, že jeho rodina již dlouho bojuje proti zločinci opium - pašerácký gang a jeho otec a bratr se během toho zbláznili. Objeví se fakír a Tintin ho následuje, objeví úkryt drogového kartelu a infiltruje schůzku. Tintinovi se podaří vyrazit ostatní, když se pokusí zjistit, kdo je mezi nimi zrádce. Thompsons dorazí a vysvětlí Tintinovi, že káhirské policii se podaří objevit v Egyptě gang pašeráků drog a jejich úkryt. Uvědomují si také, že Tintin je nevinný, a dozví se o úkrytu v Indii, kde jsou. Fakír unikne a se zamaskovaným vůdcem spiknutí unese Maharadžova syna. Tintin je pronásleduje ve sportovním autě, zachrání chlapce a zajme fakíra, zatímco vůdce spadne do propast, zdánlivě umírající. Tintin se vrací do Gaipajamy, kde je oslavován jeho návrat. Rozbalením jednoho z doutníků záhadným symbolem Kih-Oskh Tintin vysvětluje Maharadži, jak bylo doutníky do světa pašováno opium po celém světě.[2]

Dějiny

Pozadí

Yin yang.svg Kih-Oskh symbol.svg
The Taijitu symbol a symbol Kih-Oskh.

Georges Remi - nejlépe známý pod pseudonymem Hergé —Byl zaměstnán jako editor a ilustrátor Le Petit Vingtième ("Malý dvacátý"),[3] dětský doplněk k Le Vingtième Siècle ("Dvacáté století"), neochvějně římský katolík, konzervativní Belgické noviny se sídlem v Hergého rodném Bruselu, které provozovala Abbé Norbert Wallez. V roce 1929 začala Hergé Tintinova dobrodružství komiks pro Le Petit Vingtième, točící se kolem využití fiktivního belgického reportéra Tintin. Wallez nařídil Hergému, aby zahájil své první dobrodružství v Sovětský svaz jednat jako protisocialistický propaganda pro děti (Tintin v zemi Sovětů ),[4] připravit své druhé dobrodružství v Belgické Kongo povzbudit koloniální sentiment (Tintin v Kongu ),[5] a nastavit své třetí dobrodružství ve Spojených státech, aby použil příběh jako výpověď amerického kapitalismu (Tintin v Americe ).[6]

Objev Howarda Cartera z roku 1922 Tutanchamonova hrobka (na obrázku) ovlivněno Doutníky.

Za jeho čtvrté Dobrodružství, Hergé toužila napsat tajemný příběh.[7] Ve třicátých letech minulého století vzkvétaly v západní Evropě záhadné romány s úspěchem autorů jako Agatha Christie a Ellery Queen.[8] Rozhodnutí vytvořit scénář kolem hrobky Kih-Oskh bylo ovlivněno objevením faraóna v roce 1922 Tutanchamon hrobka od Howard Carter a okolní bulvární tvrzení týkající se a Prokletí faraonů.[9] Hergé se k tomuto tématu vrátila pro Sedm křišťálových koulí (1948).[10] Jméno Kih-Oskh bylo narážkou na kiosky kde Le Petit Vingtième byl prodán.[11] Symbol Kih-Oskh popsal Hergé jako zkreslení Taoista symbol Taijitu,[8] s autorem životopisů Benoît Peeters v domnění, že to předznamenalo "žlutou značku", která byla uvedena v Blake a Mortimer komik Žluté „M“ (1952–54), jehož autorem je pozdější Hergého spolupracovník Edgar P. Jacobs.[8] Hergé byl podporován při výrobě Doutníky faraóna jeho asistent Paul „Jam“ Jamin, který byl silně ovlivněn britskými časopisy Humorista a Rána pěstí.[12]

Hergé převzal vliv od publikovaných děl francouzského dobrodruha a střelce Henry de Monfreid, zejména jeho knihy Tajemství Rudého moře a Hashish Cruise. Poté, co jsem prožil První světová válka, Hergé neměl rád obchodníky se zbraněmi a použil Monfreid jako základ pro postavu pistolníka v Doutníky.[13]Myšlenka mumifikovaných těl seřazených podél zdi byla převzata z Pierre Benoît kniha z roku 1919 L'Atlantide (Atlantis), který byl nedávno vyroben film z roku 1932 podle Georg Wilhelm Pabst.[14] Nástěnné malby zobrazené na obálce Le Petit Vingtième byl založen na basreliéfu z Hathor a Seti I. sídlí v Louvre V Paříži, zatímco trůn obsažený v Tintinově snu byl převzat z trůnu nalezeného v hrobce Tutanchamona.[14] Začlenění tajné společnosti provozující pašerácký kruh bylo ovlivněno pravicovými konspiračními teoriemi o Zednářství,[15] s tím, že Hergé pravděpodobně získá informace o bratrství z článku Luciena Farnouxe-Reynauda z roku 1932 v radikálním časopise Le Crapouillot (Maltová mušle).[16]

Původní publikace, 1931–32

Doutníky na přední straně Le Petit Vingtième; vlys je založen na příkladu v Louvru.[14]

24. listopadu 1932 Le Petit Vingtième zveřejnil fiktivní rozhovor mezi Jaminem a Tintinem, ve kterém reportér oznámil, že odcestuje do Číny přes Egypt, Indii, Cejlon a Indočínu.[17] Později 8. prosince začal příběh serializovat v dodatku pod názvem Dobrodružství Tintina, reportéra, v Orientu.[18] Protože příběh začal spíše v Egyptě než v Číně, Hergé jej krátce přejmenovala na Káhirská záležitost.[19] Příběh nesledoval žádný plán ani předem napsanou zápletku, přičemž Hergé jako obvykle vymýšlela příběh každý týden.[20]Na podzim roku 1934 bylo dobrodružství publikováno v knize. Doutníky byl první z Dobrodružství publikováno Casterman, s nímž Hergé podepsal smlouvu koncem roku 1933, i když ke své zlosti, zveřejnění odložili až na podzim roku 1934, po vyvrcholení letních prázdnin.[21] V roce 1936 úspěšně požádali, aby vyrobil několik barevných desek, které mají být vloženy do dotisku knihy.[22]

Doutníky faraóna viděl zavedení několika postav, které by získaly periodickou roli v Tintinova dobrodružství.[23] Nejpozoruhodnější jsou dva detektivové, kterým se původně říkalo „Agent X33 a Agent X33 bis". Ve své hře Tintin 1941 spoluautorem Jacques Van Melkebeke, Tintin v Indii: Tajemství modrého diamantu, Hergé je pojmenoval „Durant a Durand“, ačkoli je později přejmenoval na „Dupont a Dupond“.[24] Překladatelé této série v angličtině, Michael Turner a Leslie Lonsdale-Cooper, je přejmenovali na „Thomson a Thompson“.[25] Byly založeny na kombinaci stereotypního belgického policisty 30. let s Hergého pozorováním jeho otce a strýce Alexise a Léona Remiho, kteří byli identickými dvojčaty.[26]

Seriál představil Tintinův protivník Roberto Rastapopoulos Doutníky faraóna, zde líčen jako slavný Hollywood filmový režisér. Je to jen ve svazku nástupce, Modrý lotos, že je také odhalen jako šéf mezinárodní zločinecké organizace. Jeho jméno vyvinul jeden z Hergých přátel; Hergé to považovala za veselé a rozhodla se to použít.[27] Vymyslel Rastapopoulose jako Itala s řeckým příjmením, ale postava mu vyhovovala antisemitský stereotypy Židů; Hergé byl pevně přesvědčen, že postava nebyla židovská.[28] Čtvrtou opakující se postavou představenou v tomto příběhu byl portugalský obchodník Oliveira da Figueira, který by se znovu objevil v obou následujících Dobrodružství odehrává v střední východ, Země černého zlata a Žraloci Rudého moře.[29] Jednou z hlavních postav příběhu byl Sofokles Sarkofág, egyptolog, který je stereotypem excentrického profesora. V tomto ohledu je prototypem postavy Cuthbertův počet, kterého Hergé představí později Poklad Red Rackham.[30]

Bylo to během serializace Doutníky že Wallez byl zapleten do skandálu poté, co byl obviněn z hanobení úřadu veřejných prací. Obvinění vyústilo v právní spor proti deníku a v reakci na to jeho majitelé požadovali Wallezovu rezignaci, která byla vyhlášena v srpnu 1933.[31] Bez Walleza Hergé upadl do sklíčenosti a v březnu 1934 se pokusil rezignovat, ale byl povzbuzen, aby zůstal poté, co se snížilo jeho pracovní vytížení a jeho měsíční plat se zvýšil z 2000 na 3000 franků. Jamin následně převzal odpovědnost Hergé za každodenní provoz Le Petit Vingtième.[32]

Druhá verze, 1955

Srovnání stejné scény z komiksu z let 1934 a 1955.

Ve 40. a 50. letech, kdy Hergého popularita vzrostla, on a jeho tým v Studios Hergé překreslil mnoho originálních černobílých Tintinových dobrodružství barevně pomocí ligne claire („jasná čára“)[A] styl kreslení, který vyvinul tak, aby vizuálně zapadal do vytvářených nových příběhů Tintin. Přeformátovaná a barevná studia Doutníky faraóna v roce 1955; byl to poslední z prvních děl, který podstoupil tento proces.[34]

Při zkrácení délky příběhu odstranil Hergé různé izolované scény, které nepřidaly nic na vývoji zápletky, například ty, ve kterých Tintin konfrontuje netopýra, krokodýla a hady.[35] Arabské město, které Tintin a Snowy v příběhu hledali, již nebylo identifikováno Mekka,[36] zatímco Maharajahovi tři poradci byli odstraněni.[37] Byly také vloženy nové prvky; Hergé přidal do pozadí zobrazení staroegyptských pyramid.[38] Hergé také přidal postavu Allana, který byl původně představen v pozdějším dobrodružství z roku 1941 Krabí se zlatými drápy, a také se objevil jako Rastapopoulosův stoupenec v pozdějších albech.[29] Hergé vložil do příběhu narážku na svého přítele a spolupracovníka Edgara P. Jacobse zahrnutím mumifikovaného profesora jménem E.P. Jacobini v egyptské hrobce.[39]

Zatímco původní verze obsahovala šejka Patrashe Pašu, který ukazoval Tintinovi kopii Tintin v AmericeVe verzi z roku 1955 to bylo změněno na dřívější Tintin v Kongua Hergé to znovu změní pro další tisk, tentokrát na Cílový měsíc (1953), an Dobrodružství nastavit chronologicky po Doutníky.[40] Benoît Peeters prohlásil, že s touto scénou si čtenář dokáže představit Tintinovo překvapení, když se setkal s dobrodružstvím, které dosud neměl, a které zahrnovalo postavy Kapitán Haddock a Cuthbert Calculus, kterého ještě nepotkal.[41] Další anachronismus v této verzi se objeví, když se odkazuje na Snowyho Marlinspike Hall, rodový domov kapitána Haddocka, z mnohem pozdějších svazků série. Harry Thompson domníval se, že nejdůležitější změny v knize byly umělecké, protože na konci 50. let byl Hergé na vrcholu svých uměleckých schopností.[42]

Pozdější publikace

Casterman publikoval původní černo-bílou verzi v roce 1979 ve francouzském jazyce shromážděném svazku s Modrý lotos a Zlomené ucho, druhá část Archivy Hergé sbírka.[43] V roce 1983 poté zveřejnili faksimilní verzi originálu.[43]

Kritická analýza

Jean-Marc Lofficier a Randy Lofficier uvažoval Doutníky faraóna být graficky mezi Tintin v Americe a Modrý lotos, protože Hergé rozšiřoval svůj „vizuální slovník“ a využíval „nezapomenutelné okamžiky“, jako je vysněná sekvence v hrobce.[44] Ačkoli si uvědomovali, že Hergé stále vymýšlí svůj spiknutí každý týden, domnívali se, že práce byla vylepšením jeho dřívějších příběhů díky začlenění „tajemství a fantazie“.[45]Ocenili ji třemi hvězdičkami z pěti a považovali knihu za „surrealistický thriller promočený a atmosférický“. Věřili, že se práce nezabývá jen šílenstvím, ale také šílenstvím, a domnívali se, že kniha evokuje „pocit snového pozastavení víry“.[45] Zdůraznili také zahrnutí symbolu Kih-Oskh do celé knihy a popsali jej jako podobný opakujícímu se hudebnímu tématu s tím, že přidal „notu čistého oneirismus ".[45]

Fotografie muže středního věku mluvícího do mikrofonu.
Hergé životopisec Benoît Peeters považováno Doutníky faraóna být první z Tintinova dobrodružství vystavovat „narativní jednotu“.

Harry Thompson uvažoval Doutníky faraóna „téměř úplně nerozpoznatelný od svých předchůdců“, chválil své „inspirované komické postavy“ a „pozorovanou komedii postav“, které podle jeho názoru unikly naprosté grotesce patrné v dřívějších Dobrodružství.[46] Rovněž ocenil prvky tajemství a napětí, které Hergé představil, a domníval se, že to vytvořilo „skutečný pocit strachu bez použití deus ex machina ".[47] Kritičtěji se domníval, že „do očí bijící vadou“ spiknutí bylo okamžité provedení událostí z Egypta do Indie, rovněž věřil, že zahrnutí britských kolonialistů jako antagonistů „částečně napravilo“ kolonialistický postoj, který projevil Tintin v Tintin v Kongu.[19] Michael Farr si myslel, že Tintin je v něm „vyzrálý hrdina“ Doutníky, Byl více detektiv než reportér.[48] Myslel si, že sled snů je „jednou z nejnápaditějších a nejrušivějších scén“ v seriálu, což ilustruje Hergého „rostoucí virtuozitu s médiem“.[49] Pochválil také scény v indickém koloniálním bungalovu a uvedl, že je „klaustrofobní a zlověstně dramatický“ a hodný díla Agathy Christie,[37] domnívat se, že pronásledování automobilů poskytlo „vysoce filmový konec“.[37] Celkově si myslel, že jde o příběh „bohatý na tajemství a drama“, který byl v seriálu stejně důležitý jako Modrý lotos.[37]

Hergéův životopisec Benoît Peeters si to myslel s Doutníky, Hergé se účastnila „románku“ a úvodní scéna měla ozvěny Rodolphe Töpffer je Pane Tužku.[50] Také si to myslel jako první z Dobrodružství mít „zdání“ „narativní jednoty“.[8] Kolega, autor životopisů, Pierre Assouline, si myslel, že příběh je pro čtenáře obtížné sledovat, protože exotičnost pozadí upadla v rychlém tempu vyprávění.[51]Literární kritik Tom McCarthy zdůraznil významnou roli tabák v příběhu, čerpající z myšlenek francouzského filozofa Jacques Derrida navrhnout potenciální symboliku tohoto.[52] Navrhl také, že zahrnutí mumifikovaných egyptologů do příběhu varuje čtenáře před „nebezpečím mumifikace prostřednictvím interpretace“.[53]

Adaptace

Doutníky faraóna byl upraven do epizody z roku 1991 Tintinova dobrodružství televizní seriál francouzského studia Elipsa a kanadská animační společnost Nelvana.[54] Thierry Wermuth, který režíroval Stéphane Bernasconi, vyjádřil postavu Tintina.[54] V roce 2010 televizní kanál Arte natočil epizodu svého dokumentárního cyklu, Sur les traces de Tintin (Na stopách Tintina), v Egyptě zkoumání inspirace a prostředí Doutníky faraóna.[55]

Reference

Poznámky

  1. ^ Sám Hergé tento výraz nepoužíval ligne claire popsat jeho styl kreslení. Karikaturista Joost Swarte poprvé použil tento termín v roce 1977.[33]

Poznámky pod čarou

  1. ^ Hergé 1971, str. 1-30.
  2. ^ Hergé 1971, str. 31-62.
  3. ^ Peeters 1989, s. 31–32; Thompson 1991, str. 24–25.
  4. ^ Assouline 2009, s. 22–23; Peeters 2012, str. 34–37.
  5. ^ Assouline 2009, s. 26–29; Peeters 2012, str. 45–47.
  6. ^ Thompson 1991, str. 46.
  7. ^ Peeters 1989, str. 39.
  8. ^ A b C d Peeters 2012, str. 64.
  9. ^ Thompson 1991, str. 56; Farr 2001, str. 42; Lofficier & Lofficier 2002, str. 31.
  10. ^ Thompson 1991, str. 56; Lofficier & Lofficier 2002, str. 31.
  11. ^ Peeters 2012, str. 63.
  12. ^ Thompson 1991, str. 54–55.
  13. ^ Thompson 1991, str. 54; Farr 2001, str. 45; Peeters 2012, str. 63.
  14. ^ A b C Goddin 2008, str. 118.
  15. ^ McCarthy 2006, str. 37; Apostolidès 2010, str. 20.
  16. ^ Apostolidès 2010, str. 23.
  17. ^ Goddin 2008, str. 112; Peeters 2012, str. 62.
  18. ^ Assouline 2009, str. 42.
  19. ^ A b Thompson 1991, str. 56.
  20. ^ Thompson 1991, str. 56; Peeters 2012, str. 63.
  21. ^ Lofficier & Lofficier 2002, str. 30; Peeters 2012, s. 67–69.
  22. ^ Goddin 2008, str. 96.
  23. ^ Lofficier & Lofficier 2002, str. 31; Peeters 2012, str. 64.
  24. ^ Thompson 1991, str. 52; Lofficier & Lofficier 2002, str. 31; Assouline 2009, str. 42; Peeters 2012, str. 65.
  25. ^ Lofficier & Lofficier 2002, str. 31.
  26. ^ Thompson 1991, str. 53; Farr 2001, str. 41; Assouline 2009, str. 42–43.
  27. ^ Thompson 1991, str. 53; Farr 2001, str. 41; Peeters 2012, str. 64–65.
  28. ^ Assouline 2009, str. 42; Peeters 2012, str. 64–65.
  29. ^ A b Thompson 1991, str. 54; Farr 2001, str. 41.
  30. ^ Thompson 1991, str. 54; Assouline 2009, str. 43.
  31. ^ Peeters 2012, str. 60.
  32. ^ Assouline 2009, s. 40–41; Peeters 2012, s. 67–68.
  33. ^ Pleban 2006.
  34. ^ Peeters 1989, str. 41; Lofficier & Lofficier 2002, str. 30.
  35. ^ Thompson 1991, str. 55; Farr 2001, str. 48.
  36. ^ Farr 2001, str. 46.
  37. ^ A b C d Farr 2001, str. 48.
  38. ^ Farr 2001, str. 55.
  39. ^ Farr 2001, str. 42.
  40. ^ Farr 2001, str. 45–46.
  41. ^ Peeters 1989, str. 41.
  42. ^ Thompson 1991, str. 57.
  43. ^ A b Lofficier & Lofficier 2002, str. 30.
  44. ^ Lofficier & Lofficier 2002, str. 32.
  45. ^ A b C Lofficier & Lofficier 2002, str. 33.
  46. ^ Thompson 1991, str. 52.
  47. ^ Thompson 1991, str. 55.
  48. ^ Farr 2001, str. 41.
  49. ^ Farr 2001, str. 45.
  50. ^ Peeters 2012, str. 62.
  51. ^ Assouline 2009, str. 43.
  52. ^ McCarthy 2006, str. 135–137.
  53. ^ McCarthy 2006, str. 90.
  54. ^ A b Lofficier & Lofficier 2002, str. 90.
  55. ^ Arte 2010.

Bibliografie

  • Anon. „Égypte: Les Cigares du Pharaon“. Sur les traces de Tintin. Arte. Archivovány od originál dne 27. dubna 2014. Citováno 26. dubna 2014.
  • Apostolidès, Jean-Marie (2010) [2006]. Proměny Tintinu nebo Tintinu pro dospělé. Jocelyn Hoy (překladatelka). Stanford: Stanford University Press. ISBN  978-0-8047-6031-7.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Assouline, Pierre (2009) [1996]. Hergé, muž, který stvořil Tintina. Charles Ruas (překladatel). Oxford a New York: Oxford University Press. ISBN  978-0-19-539759-8.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Farr, Michael (2001). Tintin: Kompletní společník. Londýn: John Murray. ISBN  978-0-7195-5522-0.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Goddin, Philippe (2008). The Art of Hergé, Inventor of Tintin: Volume I, 1907–1937. Michael Farr (překladatel). San Francisco: Last Gasp. ISBN  978-0-86719-706-8.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Hergé (1971) [1955]. Doutníky faraóna. Leslie Lonsdale-Cooper a Michael Turner (překladatelé). Londýn: Egmont. ISBN  978-1-4052-0615-0.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Lofficier, Jean-Marc; Lofficier, Randy (2002). Kapesní esenciální Tintin. Harpenden, Hertfordshire: Pocket Essentials. ISBN  978-1-904048-17-6.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • McCarthy, Tom (2006). Tintin a tajemství literatury. Londýn: Granta. ISBN  978-1-86207-831-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Peeters, Benoît (1989). Tintin a svět Hergé. London: Methuen Dětské knihy. ISBN  978-0-416-14882-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Peeters, Benoît (2012) [2002]. Hergé: Syn Tintin. Tina A. Kover (překladatelka). Baltimore, Maryland: Johns Hopkins University Press. ISBN  978-1-4214-0454-7.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Pleban, Dafna (7. listopadu 2006). „Vyšetřování stylu jasné čáry“. Comicfoundry. Archivovány od originál dne 27. února 2009. Citováno 4. srpna 2013.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Thompson, Harry (1991). Tintin: Hergé a jeho stvoření. Londýn: Hodder a Stoughton. ISBN  978-0-340-52393-3.CS1 maint: ref = harv (odkaz)

externí odkazy