Středoatlantický přízvuk - Mid-Atlantic accent - Wikipedia

Tento článek pojednává o kultivovaném akcentu míchání americké a britské angličtiny. Pro regionální dialekt americké angličtiny v metropolitní oblasti údolí Delaware a v nižších středoatlantických Spojených státech (Philadelphia a Baltimore) viz Středoatlantická americká angličtina.

The Středoatlantický přízvuknebo Transatlantický přízvuk,[1][2][3] je kultivovaný přízvuk anglického míchání dohromady rysy obou americký a Britská angličtina (konkrétně Přijatá výslovnost pro druhé), které byly americkou vyšší třídou a zábavním průmyslem z počátku 20. století považovány za nejprestižnější. Není to rodný nebo regionální přízvuk; místo toho, podle profesora hlasu a dramatu Dudley Knight, je to ovlivněná sada řečových vzorů, „jejichž hlavní vlastností bylo, že o tom ve skutečnosti nemluvili žádní Američané, pokud k tomu nemají vzdělání“.[4] Móda, která byla primárně módní v první polovině 20. století, byla přijata v soukromých nezávislých přípravné školy, zejména členy Severovýchodní vyšší třídy, stejně jako ve školách filmového a divadelního herectví.[5] Celkové využití přízvuku po Druhá světová válka.[6] Podobný přízvuk, který vyplynul z různých historických procesů, Kanadská lahůdka, byl také známý v Kanadě ve stejné době.[7] V poslední době se termín „středoatlantický přízvuk“ může také vztahovat na jakýkoli přízvuk s vnímanou směsí amerických i britských charakteristik.[8][9][10]

Elitní použití

Na začátku 20. století formální řečnictví ve Spojených státech se spíše než na podrobnosti fonetických vlastností daných slov zaměřil na intonaci podobnou písni, zdlouhavě a rozechvěle vyslovované samohlásky a vzkvétající rezonanci.[11] Nicméně, od 19. století, vyšší třídy komunity na Východní pobřeží stále častěji přijímá mnoho fonetických kvalit vzdělaných, nerhotický (někdy nazývané „r"méně") Britské akcenty založené na Londýně a jihovýchodní Anglii, přinejmenším o čemž svědčí zaznamenané veřejné projevy té doby. Sociolingvista William Labov et al. popsat, že takové "r-less výslovnost, následující Přijatá výslovnost „, standardní přízvuk Londýna a velké části jižní Anglie,“ učili jej jako model správné mezinárodní angličtiny školy řeči, herectví a vystoupení ve Spojených státech až do konce druhé světové války. “[6]

Rané nahrávky prominentních Američanů narozených v polovině 19. století poskytují určitý pohled na to, zda mají nebo nemají kultivovaný nerhotický styl mluvení. Prezident William Howard Taft, který navštěvoval veřejnou školu v Ohiu, a vynálezce Thomas Edison, kteří vyrůstali v Ohiu a Michiganu skromně, oba používali přirozené rhotické akcenty. Přesto prezidenti William McKinley Ohio a Grover Cleveland z Centrální New York, kteří navštěvovali soukromé školy, zjevně ve svých zaměstnávali nerotickou, středoatlantickou kvalitu vyšší třídy projevy; oba dokonce používají výrazný a zejména archaický vliv „třásl „nebo“zamával r "občas kdykoli r je vyslovováno.[12] Tento trylek je méně důsledně slyšet v nahrávkách Theodore Roosevelt, McKinleyův nástupce z bohaté čtvrti New Yorku, který také použil kultivovaný nerhotický přízvuk, ale s přidáním coil-curl fúze kdysi pozoruhodně spojené s Newyorské akcenty,[12] stejně jako jeho netrpělivý vzdálený bratranec, Franklin D. Roosevelt.[13]

Vokální trenér a vědec Dudley Knight popisuje, jak australský fonetik William Tilly (né Tilley), výuka na Columbia University od roku 1918 do doby kolem jeho smrti v roce 1935 zavedl foneticky konzistentní americký řečový standard, který by „definoval zvuk amerického klasického herectví téměř sto let“, ačkoli sám Tilly vlastně o herectví neměl žádný zvláštní zájem. Většinou přitahuje následující Studenti anglického jazyka a učitelé newyorských veřejných škol,[14] Tilly se zajímal o popularizaci své verze „správné“ americké výslovnosti pro výuku na veřejných školách a pro použití ve veřejném životě.[15] Lingvistické prescriptivists „Tilly a jeho přívrženci důrazně propagovali tento vynalezený typ angličtiny, jejich vlastní nerhotickou odrůdu, kterou nazvali„ World English “:

Světová angličtina byla řečovým vzorem, který velmi konkrétně nevyplýval z žádného regionálního dialektového vzoru v Anglii nebo Americe, i když se jasně podobá vzorům řeči, kterými se mluvilo v několika oblastech Nové Anglie, a velmi značnou podobnost. … k vzoru v Anglii, který se ve 20. letech 20. století definoval jako „RP“ nebo „přijatá výslovnost“. Světová angličtina byla tedy výtvorem učitelů řeči a byla směle označována jako třídní přízvuk: řeč osob různě popisovaná jako „vzdělaná“, „kultivovaná“ nebo „kultivovaná“; projevy osob, které se pohybovaly ve vzácných sociálních nebo intelektuálních kruzích, a projevů těch, kteří by o to mohli usilovat.[16]

Nyní někdy označovaná jako středoatlantický přízvuk, byla tato vědomě naučená výslovnost prosazována nejsilněji od 20. do poloviny 40. let a v tomto období byla zvláště přijata v severovýchodní nezávislosti přípravné školy většinou přístupné a podporované aristokratickými americkými rodinami. Avšak do roku 1950, po a pravděpodobně kvůli druhé světové válce, vliv přízvuku do značné míry skončil.[17] Patří mezi bohaté a vysoce vzdělané Američany známé jako celoživotní mluvčí středoatlantického přízvuku William F. Buckley Jr.,[18] Gore Vidal, H. P. Lovecraft,[19] Franklin D. a Eleanor Rooseveltová, Alice Roosevelt Longworth, Averell Harriman,[20][21] Dean Acheson,[22] George Plimpton,[23][24] Jacqueline Kennedy Onassis (kdo to začal trvale ovlivňovat, když Slečna Porterova škola ),[25] Louis Auchincloss,[26] Norman Mailer,[27] Diana Vreeland (ačkoli její přízvuk je jedinečný, s ne zcela konzistentními středoatlantickými rysy),[28] C. Z. host[29] Joseph Alsop,[30][31][32] Robert Silvers,[33] Julia Child[34] (ačkoli, jako osamělá osoba mimo severovýchod v tomto seznamu, její přízvuk byl trvale rhotický) a Cornelius Vanderbilt IV.[35] S výjimkou Childa byli všichni tito příkladní řečníci vychováváni, vzděláváni nebo obojí Severovýchodní Spojené státy. To zahrnuje jen něco málo přes polovinu, kteří byli vychováni konkrétně v New Yorku (většina z nich je v New Yorku), a pět, kteří byli speciálně vzděláváni internátní škola Grotone v Massachusetts: Franklin Roosevelt, Harriman, Acheson, Alsop a Auchincloss.

V okolí a kolem Boston, Massachusetts, takový přízvuk, koncem 19. a počátku 20. století, byl spojován s místní městskou elitou: Boston Brahmins. Mezi příklady osob popsaných jako osoby, které mají kultivovaný New England nebo „Boston Brahmin přízvuk“, patří Henry Cabot Lodge Jr,[poznámka 1] Charles Eliot Norton,[36] Harry Crosby,[37] John Brooks Wheelwright,[38] George C. Homans,[39] Elliot Richardson,[40] George Plimpton (i když byl ve skutečnosti celoživotním členem elity New Yorku),[41] Kennedyovi,[42] a John Kerry,[43] kdo znatelně snížil tento přízvuk od jeho rané dospělosti. V New York metropolitní oblast, zejména včetně jejího bohatství Westchester County předměstí a Severní pobřeží z Dlouhý ostrov, další výrazy pro místní transatlantickou výslovnost a doprovodné chování obličeje zahrnují „Locust Valley lockjaw "nebo"Larchmont lockjaw “, pojmenovaný pro stereotypní sevření svalů čelisti mluvčího k dosažení přehnané kvality projevu.[44] Příbuzný výraz „internátní škola lockjaw“ byl také použit k popisu prestižního přízvuku, který se kdysi vyučoval na drahých severovýchodních nezávislých školách.[44]

Výňatek z projevu „Fear Itelf“ FDR.

Nahrávky prezidenta USA Franklin D. Roosevelt, který pocházel z privilegované rodiny v New Yorku a byl vzděláván u Grotona, měl řadu charakteristických vzorů. Jeho řeč je nerhotický; jeden z Rooseveltových nejčastěji slyšených projevů upadá dvojhláska ve slově strach, který ji odlišuje od ostatních forem přežívající nerhotické řeči ve Spojených státech.[45] "Propojení r „objevuje se u Roosevelta dodávka slov „Jediné, čeho se musíme bát, je strach sám“; tato výslovnost r je také skvěle zaznamenán v jeho Projev Pearl Harbor například ve větě „námořní a vzdušné síly Japonské říše“.[46]

Po poklesu přízvuku po skončení druhé světové války tato americká verze „nóbl“ přízvuku téměř vymizela i mezi americkými vyššími třídami, protože Američané se stále více distancovali od zastaralých stylů mluvení elit východního pobřeží;[13] pokud vůbec, v americké populární kultuře se přízvuk stal předmětem posměchu.[47] Ořezané, nerhotické anglické akcenty George Plimptona a Williama F. Buckleyho, Jr. byly zakrnělými příklady.[48] Svépomoc autor a 2020 Demokratický kandidát na prezidenta Marianne Williamson má jedinečný přízvuk, který po její účasti v první 2020 prezidentská debata v červnu 2019,[49][50][51] byl široce diskutován a někdy popisován jako středoatlantický přízvuk.[52] Článek od Opatrovník, například uvedl, že Williamson „mluví s okouzlujícím středoatlantickým přízvukem, který z ní dělá zvuk, jako kdyby šla přímo ze scény filmu Caryho Granta.“[53]

Divadelní a filmové využití

Když začalo 20. století, klasický výcvik herců ve Spojených státech se výslovně zaměřoval na napodobování britských akcentů vyšší třídy na jevišti.[17] Od 20. do 40. let 20. století se „světová angličtina“ Williama Tillyho a jeho mírné variace jeho následovníků, které vyučoval na hodinách divadla a oratoře, staly populárními vlivy na jevišti i v jiných formách vysoké kultury v Severní Americe. Často se připisuje kodifikace středoatlantického přízvuku písemně, zejména pro divadelní výcvik Edith Warman Skinner ve 30. letech[4][54] studentka Tilly, nejznámější pro svůj instruktážní text z roku 1942 s přízvukem: Mluvte s vyznamenáním.[3][55] Skinner, který tento přízvuk označil jako „Good American Speech“ nebo „Východní Standard “(oba termíny jsou nyní zastaralé), popsal ji jako příslušnou americkou výslovnost pro„ klasiku a zvýšené texty “.[56] Energicky cvičila své studenty, aby se naučili přízvuk na Carnegie Institute of Technology a později Juilliard School.[4]

Je také možné, že oříznutý, nosní, „vše-ztrojnásobit „akustická kvalita někdy spojená se středoatlantickým přízvukem vznikla z technologické nezbytnosti v prvních dnech roku rádio a zvukový film, který neúčinně reprodukoval přirozené lidské basové tóny.[57] Jak je používán herci, středoatlantický přízvuk je také známý pod různými jinými jmény, včetně Americký divadelní standard nebo Americká divadelní řeč.[54]

Americké kino začala na počátku 20. století v roce New York City a Philadelphie než se z velké části přesadí Los Angeles začínající v polovině 10. let 20. století. S vývojem vysílačky na konci dvacátých let byl ve filmech poprvé slyšet hlas. Tehdy poprvé uslyšela většina diváků Hollywood herci hovořící převážně ve zvýšené fázi výslovnosti středoatlantického přízvuku.[Citace je zapotřebí ] Mnozí si to osvojili v divadle a jiní to jednoduše ovlivnili, aby pomohli jejich kariéře ve filmech.[Citace je zapotřebí ] Hollywoodská studia vyzvala herce, aby se tento přízvuk naučili ve 30. a 40. letech.[48]

Příklad herců známých tím, že veřejně používají tento přízvuk Tyrone Power,[58] Bette Davis,[58] Katharine Hepburn,[59] Laird Cregar, Vincent Price (který také chodil do školy v Connecticutu),[60][3] Christopher Plummer,[3] Sally Kellerman, Tammy Grimes,[61] a Westbrook Van Voorhis.[5] Cary Grant, který přijel do Spojených států z Anglie v šestnácti letech,[62] měl přízvuk, který byl často považován za středoatlantický, i když s přirozenější a nevědomější směsicí britských a amerických rysů.[Citace je zapotřebí ] Roscoe Lee Browne, vzdorovat rolím obvykle obsazovaným Afro-Američan herci také důsledně hovořili se středoatlantickým přízvukem.[63] Humorista Tom Lehrer parodoval tento přízvuk satirickým poctou své alma mater z roku 1945, Harvardská Univerzita, volala "Bojujte divoce, Harvard ".[64]

Příklady

Ačkoli to zmizelo jako standard vysoké společnosti a vysoké kultury, transatlantický přízvuk byl stále slyšen v některých médiích ve druhé polovině 20. století, nebo ještě nověji, z historických, humorných nebo jiných stylistických důvodů :

Fonologie

Středoatlantický přízvuk byl pečlivě vyučován jako model „správné“ angličtiny na hodinách amerických přednesů,[6] a to bylo také učil pro použití v americkém divadle před 1960 (po kterém to vypadlo z módy).[71] Stále se učí hercům pro použití při hraní historických postav.[72]

Verze kodifikovaná hlasovým trenérem Edith Skinnerová kdysi se široce vyučovalo na hereckých školách na počátku 20. století. Její kód je uveden níže:[Citace je zapotřebí ]

Samohlásky

Čisté samohlásky (Jednonožky )
Anglický diafonémStředoatlantická realizacePříklad
/ æ /[…]trAstr
[A]bAth
/ ɑː /
[ɑː]FAtam
/ ɒ /[ɒ]lÓt, tÓp, wAsp
dÓg, lÓss, třÓth
/ ɔː /[ɔː]All, bdobřet, taught, saw
/ ɛ /[ɛ ~ e]drEss, mEt, bread
/ ə /[ə]Azáchvat, syrup, ArenA
/ ɪ /[ɪ ~ ɪ̈]hit, skim, tistr
/ iː /[iː]beam, chic, fleet
/ ʌ /[ɐ]bus, flood
/ ʊ /[ʊ]book, strut, should
/ uː /[uː]Food, glue, flew
Dvojhlásky
/ aɪ /[äɪ]ride, shine, try
brdobřet, dice, strike
/ aʊ /[ɑʊ]nou, ouch, scout
/ eɪ /[eɪ]lAke, paid, rein
/ ɔɪ /[ɔɪ]boy, choice, moiSvatý
/ oʊ /[oʊ]Goat, Ach, shou
Samohlásky historicky následované / r /
/ /r /[ɑː]barn, car, strark
/ /r /[ɪə]Fucho, streer, tier
/ /r /[ɛə]Fjsou, strvzduch, rjsou
/ /r /[ʊə]stroor, sdobře, tnáš
/ /r /[ɔə]bRuda, tnebon, shnebot
/ /r /[ɜː ~ əː]burn, first, hehmd
/ /r /[ə]doktrnebo, martrok, surcena
  • Trap-koupel rozdělit: Středoatlantický přízvuk vykazuje TRAP-BATH rozdělení RP. Na rozdíl od v RP, KOUPEL samohláska se nespojuje s DLAŇ. Snižuje se pouze z [æ] na ​​[a].
  • Ne … napínání: Zatímco většina dialektů americká angličtina nechat „pasti“ samohlásku napnout v uzavřených slabikách před nasály (a často také v některých jiných prostředích), známou jako … napínání, středoatlantický přízvuk nemá vůbec žádnou stopu po napínání.[55]
  • Otec–obtěžovat rozdíl: "a" v otec je nezaokrouhlený a prodloužený. Na druhé straně je „obtěžující“ samohláska zaoblená a neomezená. Proto otec-obtěžovat rozdíl je zachován. The MNOHO samohláska se také používá ve slovech jako „sledovat“ a „čtyřkolka“.[73]
  • Lot–tkanina asonance: Jako současný RP, ale na rozdíl od konzervativního RP a Obecný Američan, slova v TKANINA lexikální množina použít MNOHO spíše samohláska než MYSLEL samohláska.[74][75][poznámka 1] Nicméně MYSLEL samohláska se používá ve slovech jako „vše“, „sůl“ a „slad“.
  • Dětská postýlka–chycen rozdíl: Samohlásky v dětská postýlka a chycen jsou rozlišeny, přičemž druhý je vyslovován vyšší a delší než ten první.
  • Nedostatek šťastné napínání: Samohláska / i / na konci slov jako „šťastný“ [ˈHæpɪ] (O tomto zvukuposlouchat), „Charlie“, „sherry“, „káva“ není napjatý, a proto se vyslovuje samohláskou SIT [ɪ], spíše než samohláska SEAT [iː].[55] To se vztahuje i na „i“, „y“ a někdy „e“, „tj.“ A „ee“ v jiných slovních pozicích. Například samohláska SIT se používá v „cittjs "," rEoznačit "," bEzpůsobit "," serious "," varischopný ".
  • Ne Kanadské zvyšování: Dvojhlásky / aɪ / a / aʊ / nepodstupujte kanadské zvedání a jsou vyslovovány jako [aɪ] a [ɑʊ]ve všech prostředích.
  • Konzervativní /oʊ/, /uː/, /aʊ/: Jako v Severoamerická angličtina samohlásky /oʊ/, /uː/, /aʊ/ nepodstupujte postupující, vyslovujte se jako [oʊ], [uː] a [ɑʊ], resp.[77]
  • Žádné slabé sloučení samohlásek: Samohlásky v „RosAs "a" rosEs "se rozlišují, přičemž první se vyslovuje jako [ə] a druhý jako jeden [ɪ] nebo [ɨ]. To se děje také v General American,[78] ale ve středoatlantickém přízvuku stejný rozdíl znamená zachování historického [ɪ] ve slabých předkonsonantických polohách (jako v RP), takže „rabbit „nerýmuje se“ abbÓt ".
  • Nedostatek fúze dříve / l /: Fúze před / l /, které jsou typické pro několik akcentů, britských i severoamerických,[79][80][81] nedochází. Například samohlásky v „trupu“ a „býku“ jsou oddělené, první jako [ʌ] a druhý jako [ʊ].

Samohlásky před / ɹ /

Ve středoatlantickém přízvuku postvocalický / ɹ / je obvykle buď upustil nebo vokalizovaný.[82] Samohlásky / ə / nebo / ɜː / nepodstupovat R-zbarvení. Propojení R. se používá, ale rušivý R není povoleno.[82][83] Ve středním Atlantiku, intervocalic / r / s a spojující r podstoupí spojení. Jinými slovy, jsou vloženy do počátek v následující slabice spíše než v části coda předchozí slabiky.[Citace je zapotřebí ]

Když předchází dlouhá samohláska, je / r / vokalizováno [ə], běžně známý jako schwa, zatímco dlouhá samohláska sama o sobě je laxed. Když však předchází krátká samohláska, je / ə / elidováno. Napjaté a laxní samohlásky před / r / se proto obvykle liší pouze přítomností / nepřítomností / ə /. Následující rozdíly jsou příklady tohoto konceptu:

  • Zrcadlo–blíže rozdíl: Proto zrcadlo je [mɪɹə], ale blíže je [nɪəɹə].
  • Mary–veselý rozdíl:[55] Proto veselý je [mɛrɪ], ale Mary je [mɛərɪ]. Mary také má otvírací variantu [ɛ] než veselý.
  • „vzít“ se vyslovuje s úplně jinou samohláskou. Viz dále v seznamu odrážek níže.

Další rozdíly před / r / zahrnují následující:

  • Mary–oženit se–veselý rozdíl: Jako v RP, New York City, a Philadelphie, „vzít“ se vyslovuje jako /…/, který je odlišný od samohlásek obou Mary a veselý.[55]
  • Lék–platnost –severní rozdíl: Rozlišují se samohlásky v „léčení“ a „síle“ / „severu“, přičemž první je realizováno jako [ʊə] a druhý jako [ɔə].
  • Pospěšte si - chlupatý rozdíl: Samohlásky v „spěchat“ a „srstnatě“ se rozlišují, přičemž první se vyslovuje jako /ʌ/ a ten se vyslovuje jako /ɜː/.(O tomto zvukuposlouchat)
  • Rozlišování /.r/ a /.r/.

Souhlásky

Tabulka obsahující souhláska fonémy je uveden níže:[Citace je zapotřebí ]

Souhláskové fonémy
LabiálníZubníAlveolárníPost-alveolárníPalatalVelárníGlottal
Nosnímnŋ
Stopstrbtdkɡ
Složitýtʃdʒ
FrikativníFprotiθðszʃʒh
Přibližnělɹjʍw
  • Rozlišení vínového kňučení: Středoatlantickému přízvuku chybí Víno–kňučet fúze: Souhlásky hláskovány w a wh jsou vyslovovány odlišně; slova napsána s wh jsou vyslovovány jako „hw“ (/ ʍ /). Rozdíl je v konzervativním rysu RP a New England English, stejně jako v některých kanadských a jižních amerických akcentech a sporadicky napříč Středozápadem a Západem. V současné době je však zřídka slyšet RP.[Citace je zapotřebí ]
  • Výslovnost / t /: / t / lze vyslovit jako ráz (přepis jako: [ʔ]) pouze v případě, že za ním následuje souhláska ve stejném slově nebo v následujícím slově. Tím pádem vděčný lze vyslovit [ˈꞬɹeɪʔfɫ̩] (O tomto zvukuposlouchat). Jinak se vyslovuje jako [t]. Na rozdíl od General American, / t / a / d / nepodstupujte mávání Rovněž, zima [ˈWɪntə] není vyslovován podobně nebo shodně jako vítěz [ˈWɪnə].[pozn. 2]
  • Zachování jódu: Yod-svržení nastane až po dvou souhláskách, / r /, a volitelně po / s / a / l /.[85][86] Střednímu Atlantiku také chybí palatalizace, takže vévoda je vyslovováno ([djuːk] (O tomto zvukuposlouchat)) spíše než ([dʒuːk] (O tomto zvukuposlouchat)).[87]
  • Temný l [ɫ] může být slyšen pro / l / ve všech kontextech, spíš jako General American než RP.[Citace je zapotřebí ]

Výslovnostní vzory

  • Přípona dne (např. Poden; yesterden) lze vyslovit buď jako [deɪ], nebo jako [dɪ] („i“ jako v „udělal“).[88]
  • Místo toho STRUT samohláska, zaoblená MNOHO samohláska (O tomto zvukuposlouchat) samohláska se používá v everybÓdy, nobÓdy, somebÓdy a anybÓdy; a když je ve stresu, wAs, Óf, frÓm, whAt. Občas mohou být samohlásky v posledních slovech redukovány na schwa.[89] „Because "používá MYSLEL samohláska.
  • Víceslabičná slova končící na -ary, -ery, -ory, -mony, -ative, -bury, -berry: První samohláska na konci -Ary, -Ery, -Óry, -mÓny, -Ative, -bury a -bErry jsou vyslovovány jako [ə], běžně známý jako schwa. Inventář se tedy vyslovuje spíše [ˈɪnvɪntərɪ] než [ˈɪnvɪntɔrɪ].
PříkladStřední Atlantik[55]
miliceary-ary[əɹɪ]
- dobře
vymysletory-ory
Canterpohřbít-pohřbít[bəɹɪ]
testimony-mony[mənɪ]
innovaktivní- nativní[ətɪv ~ ˌeɪtɪv]

Viz také

Poznámky

  1. ^ Podobná, ale nesouvisející funkce se vyskytla v RP. Jako jeden pokus RP reproduktorů střední třídy o to, aby zněly uhlazeně, byla slova v TKANINA sada byla přesunuta z MYSLEL samohláska zpět na samohlásku lotu.[76] Viz také Angličtina U a non-U pro detaily.
  2. ^ „T po n často mlčí v [regionální] americké výslovnosti. Místo toho, aby řekli internet [někteří] Američané, často říkají„ inernet “. Toto je docela standardní řeč a není považována za příliš příležitostnou nebo nedbalou řeč. “[84]
  1. ^ Henry Cabot Lodge na Versailleská smlouva. Citováno 2017-05-15.

Reference

  1. ^ Buben, Kevine. "Ach, ten starodávný filmový přízvuk! " Matka Jonesová. 2011.
  2. ^ A b Královna, Robin (2015). Vox Popular: Překvapivý život jazyka v médiích. John Wiley & Sons. str. 241–2.
  3. ^ A b C d E F LaBouff, Kathryn (2007). Zpěv a komunikace v angličtině: průvodce zpěváka anglické dikce. New York: Oxford University Press. 241–242. ISBN  0-19-531138-8.
  4. ^ A b C Rytíř, Dudley. "Standardní řeč". In: Hampton, Marian E. & Barbara Acker (eds.) (1997). Vokální vize: Pohledy na hlas. Hal Leonard Corporation. 174-77.
  5. ^ A b Fallows, James (7. června 2015). „Ten Weirdo Announcer-Voice Accent: Where the Came From and Why I Went Away. Is your language rhotic? How to find out, and if you should care“. Atlantik. Washington DC.
  6. ^ A b C Labov, Ash & Boberg (2006), chpt. 7
  7. ^ „Někteří Kanaďané mluvili s kvazi-britským přízvukem zvaným Canadian Dainty“. CBC News, 1. července 2017.
  8. ^ "Mid-Atlantic definition and meaning - Collins English Dictionary". www.collinsdictionary.com.
  9. ^ "mid-Atlantic (adjective) definition and synonyms - Macmillan Dictionary". www.macmillandictionary.com.
  10. ^ „mid-Atlantic accent - meaning of mid-Atlantic accent in Longman Dictionary of Contemporary English - LDOCE“. www.ldoceonline.com.
  11. ^ Knight, 1997, str. 159.
  12. ^ A b Metcalf, A. (2004). Prezidentské hlasy. Mluvící styly od George Washingtona po George W. Bushe. Boston, MA: Houghton Mifflin. str. 144-148.
  13. ^ A b Milla, Robert McColl (2012). Anglická historická sociolingvistika. Edinburgh University Press. s. 25–26. ISBN  978-0-7486-4181-9.
  14. ^ Knight, 1997, str. 157-158.
  15. ^ Knight, 1997, str. 163.
  16. ^ Knight, 1997, str. 160.
  17. ^ A b Knight, 1997, str. 171.
  18. ^ Konigsberg, Eric (29. února 2008). „V televizi debatní klub Buckley Led Urbane“. The New York Times. Citováno 18. června 2011.
  19. ^ Eckhardt, Jason C. Kosmický Yankee. Citováno 17. května 2017.
  20. ^ Murphy, Charles J.V. (30. prosince 1946). „W. Averell Harriman“. Život. str. 57–66. Citováno 16. července 2018.
  21. ^ LLC, New York Media (2. září 1991). „New York Magazine“. New York Media, LLC - prostřednictvím Knih Google.
  22. ^ Kagan, Robert; Kagan, Robert. „Jak Dean Acheson vyhrál studenou válku: státnictví, morálka a zahraniční politika“. Carnegie Endowment for International Peace.
  23. ^ New York City Akcenty měnící se s dobou Archivováno 11. Dubna 2010 v Wayback Machine[je nutné ověření ]. Gothamist (25. února 2008). Citováno 2011-06-18.
  24. ^ „Kate Hudson a Gigi Hadid jsou o těchto přizpůsobených taškách“. 17. května 2017. Archivovány od originál dne 17. května 2008.
  25. ^ Jacqueline Kennedy: První dáma nové hranice, Barbara A. Perry
  26. ^ Louis Auchincloss, poslední z romanopisců, New York Magazine (5. ledna 2005)
  27. ^ Po smrti Mailera ztrácí USA barevného spisovatele a postavu - SFGate. Articles.sfgate.com (11. listopadu 2007). Citováno 2011-06-18.
  28. ^ Císařovna módy: život Diany Vreelandové Veřejná knihovna v Los Angeles online (28. prosince 2012). Citováno 2013-11-25.
  29. ^ Sally Quinn (1. května 1977). „Host C.Z.: The Rich Fight Back“. The Washington Post.
  30. ^ Sally Bedell Smith (15. srpna 2011). Grace & Power: Soukromý svět Kennedyho Bílého domu. Aurum Press. p. 103. ISBN  978-1-84513-722-9.
  31. ^ Jak mluvit efektně. SPY časopis. Citováno 15. května 2017.
  32. ^ Joseph Alsop na C-SPAN Washingtonský politický program, epizoda vysílaná 19. listopadu 1984. Citováno 2017-05-15.
  33. ^ [1] „Robert B. Silvers (1929–2017)“
  34. ^ [2] "Její hlas zněl jako peníze ...". (17. července 2008) Atlantik.
  35. ^ Skleník, Emily (květen 2013). „První americký protinacistický film, nově objevený“. Newyorčan. Citováno 1. dubna 2014.
  36. ^ Barbara W. Tuchman (31. srpna 2011). Hrdá věž. Random House Digital, Inc. str. 154. ISBN  978-0-307-79811-4. Citováno 3. dubna 2012.
  37. ^ „Harry Grew Crosby“. Příběh AFS. Citováno 30. prosince 2017.
  38. ^ Alan M. Wald (1983). Revoluční představivost: poezie a politika Johna Wheelwrighta a Sherry Manganové. Tiskové knihy UNC. p. 93. ISBN  978-0-8078-1535-9. Citováno 3. dubna 2012.
  39. ^ A. Javier Treviño (duben 2006). George C. Homans: historie, teorie a metoda. Vydavatelé paradigmatu. p. vii. ISBN  978-1-59451-191-2. Citováno 11. září 2012.
  40. ^ William Thaddeus Coleman; Donald T. Bliss (26. října 2010). Právní poradce pro situaci: formování zákona k uskutečnění amerického slibu. Brookings Institution Press. p.43. ISBN  978-0-8157-0488-1. Citováno 3. dubna 2012.
  41. ^ Larry Gelbart; Muzeum televize a rozhlasu (New York, NY) (1996). Stand-up komici v televizi. Vydavatelé Harry N. Abrams. p. 14. ISBN  978-0-8109-4467-1. Citováno 3. dubna 2012.
  42. ^ Farris, Scott (2013). Kennedy a Reagan: Proč jejich dědictví přetrvává. Rowman & Littlefield.
  43. ^ Bill Sammon (1. února 2006). Strategie: Jak George W. Bush poráží teroristy, přelstává demokraty a maří mainstreamová média. Regnery Publishing. p. 103. ISBN  978-1-59698-002-0. Citováno 11. září 2012.
  44. ^ A b Safire, William (18. ledna 1987). „On Language“ - přes NYTimes.com.
  45. ^ Robert MacNeil; William Cran; Robert McCrum (2005). Mluvíte americky?: Společník televizního seriálu PBS. Random House Digital, Inc. str. 50–. ISBN  978-0-385-51198-8. Citováno 18. června 2011.
  46. ^ Projev Pearl Harbor autor: Franklin Delano Roosevelt (zvukový soubor)
  47. ^ Taylor, Trey (2013). "Vzestup a pád falešného přízvuku Katharine Hepburnové ". Atlantik.
  48. ^ A b Tsai, Michelle (28. února 2008). „Proč takhle mluvil William F. Buckley Jr.?“. Břidlice. Citováno 28. února 2008.
  49. ^ Saraiya, Sonia. „Marianne Williamson vysvětluje své magické myšlení“. Vanity Fair. Citováno 16. srpna 2019.
  50. ^ Stieb, Matt (28. června 2019). „Nejpodivnější a nejúžasnější debatní okamžiky Marianne Williamsonové“. Vyzvědač. Citováno 16. srpna 2019.
  51. ^ Pareene, Alex (28. června 2019). „Ber vážně Marianne Williamsonovou“. Nová republika. Citováno 16. srpna 2019.
  52. ^ Schmitz, Matthew (31. července 2019). „Marianne Williamson se spojuje způsobem, který běžní politici nemohou, jako Trump“. New York Post. Citováno 3. srpna 2019.
  53. ^ Arwa, Mahdawi. „Marianne Williamsonová je ve světě woo superstar. Je také příští prezidentkou USA?“. Opatrovník. Citováno 16. srpna 2019.
  54. ^ A b Mufson, Daniel (1994). „Padající standard“. Divadlo. 25 (1): 78. doi:10.1215/01610775-25-1-78.
  55. ^ A b C d E F Skinner, Edith (1. ledna 1990). Mluvte s vyznamenáním. Hal Leonard Corporation. ISBN  9781557830470.
  56. ^ Skinner, Monich & Mansell (1990:334)
  57. ^ McDonald, Glenn (2013). „Proč mluvili staromódní hlasatelé baseballu tak, jak mluvili?“ Body Odd. Zprávy NBC.
  58. ^ A b Kozloff, Sarah (2000). Dialog zaslechnutí filmu. University of California Press. p. 25.
  59. ^ Robert Blumenfeld (1. prosince 2002). Akcenty: Příručka pro herce. Hal Leonard Corporation. p. 171. ISBN  978-0-87910-967-7. Citováno 3. dubna 2012.
  60. ^ McDonald, Shawn. "Milfordská akademie - historie". Milfordacademy.org. Citováno 19. listopadu 2017.
  61. ^ Sweeney, Louise (31. července 1980). „TAMMY - GRIMES“. Christian Science Monitor. ISSN  0882-7729. Citováno 30. října 2018.
  62. ^ „Legendy obrazovky Philipa Francuse: Cary Grant“. Opatrovník. Londýn. Vyvolány 18 June 2011.
  63. ^ Rawson, Christopher (28. ledna 2009). „Lane, Hamlisch mezi členy divadelní síně slávy“. Pittsburgh Post-Gazette. Citováno 2011-06-18.
  64. ^ „Tom Lehrer není mrtvý! Jen si přeje, abyste si mysleli, že je. | Americký divák | Politika je příliš důležitá na to, abyste ji brali vážně“. Americký divák.
  65. ^ „Teta Mame“. Seattle Weekly. 16. prosince 2008. Citováno 17. září 2020.
  66. ^ Safire, William (18. ledna 1987). „On Language“. The New York Times. Citováno 16. prosince 2019.
  67. ^ Lane, Jamesi. „Aristokratičtí darebáci a anglicky mluvící nacisté: Proč Hollywood miluje klišé akcenty“. Babbel.com. Citováno 23. ledna 2017.
  68. ^ „Co se stalo se středoatlantickým přízvukem?“. CMD. 3. května 2016. Citováno 30. prosince 2017.
  69. ^ Robinson, Joanna (2015). „Americký hororový příběh nám dal letmý pohled na další velkou roli Leonarda DiCapria“. Vanity Fair. Condé Nast.
  70. ^ Anderegg, Michael. "Orson Welles, Shakespeare a populární kultura." Columbia University Press. New York. 2015. (s. 15)
  71. ^ Fallows, James (8. srpna 2011). „Jazyková záhada: Kdy Američané přestali takto znít?“. Atlantik. Washington DC. Citováno 1. dubna 2014.
  72. ^ Fletcher (2013), str. 4
  73. ^ Fletcher (2005), str. 338
  74. ^ Fletcher (2005), str. 339
  75. ^ Skinner (1990), loc 1701 z 5800 (Kindle)
  76. ^ „Uusfilologinen yhdistys | www.ufy.fi“. www.ufy.fi.
  77. ^ Skinner, Monich & Mansell (1990)
  78. ^ E. Flemming & S. Johnson. Rosa's Roses: Reduced Vowels in American English, http://web.mit.edu/flemming/www/paper/rosasroses.pdf
  79. ^ Labov, Ash & Boberg (2006)
  80. ^ Nezkrácený slovník Merriam-Webster: Průvodce výslovností https://assets2.merriam-webster.com/mw/static/pdf/help/guide-to-pronunciation.pdf
  81. ^ Gimson (1962)
  82. ^ A b Skinner, Monich & Mansell (1990:102)
  83. ^ Skinner (1990), loc 1384 z 5800 (Kindle)
  84. ^ Mojsin, Lisa (2009), Zvládnutí amerického přízvukuBarron's Education Series, Inc., str. 36.
  85. ^ Skinner, Monich & Mansell (1990:336)
  86. ^ Wells, John C. (1982). Akcenty angličtiny. 1. Cambridge University Press. p. 247. ISBN  0-521-22919-7.
  87. ^ Skinner (1990), loc 1429 z 5800 (Kindle)
  88. ^ Skinner (1990), loc 1066 z 5800 (Kindle)
  89. ^ Fletcher (2013), str. 339

Bibliografie

Další čtení

externí odkazy