D dur - D major - Wikipedia
 | |
| Relativní klíč | B moll |
|---|---|
| Paralelní klíč | D moll |
| Dominantní klíč | Hlavní |
| Subdominant | G dur |
| Rozteče komponent | |
| D, E, F♯, G, A, B, C.♯ | |
D dur (nebo klíč D.) je hlavní stupnice na základě D, skládající se z hřišť D, E, F♯, G, A, B, a C♯. Své podpis klíče se skládá ze dvou ostré předměty. Své relativní menší je B moll a jeho paralelní menší je D moll.
Stupnice D dur je:
- Hudební výsledky jsou dočasně deaktivovány.
Vlastnosti
D dur je vhodný pro housle hudba díky struktuře nástroje, který je vyladěn G D A E. The otevřené struny soucitně rezonuje s řetězcem D a vytváří zvuk, který je obzvláště skvělý. To je případ všech ostatních orchestrálních strun.
Není tedy náhoda, že mnoho klasický skladatelé v průběhu staletí se rozhodli psát houslové koncerty D dur, včetně těch od Mozart (Č. 2, 1775, Č. 4, 1775 ); Ludwig van Beethoven (1806 ); Paganini (Č. 1, 1817 ); Brahms (1878 ); Čajkovskij (1878 ); Prokofjev (Č. 1, 1917 ); Stravinskij (1931 ); a Korngold (1945 ).
Klíč je také vhodný pro kytara hudba, s drop D tuning zpřístupnění dvou D jako otevřených řetězců. Pro některé začínající studenty dechových nástrojů však D dur není příliš vhodný klíč, protože se transponuje do E dur na B♭ dechové nástroje a počáteční metody mají obecně tendenci vyhýbat se klávesám s více než třemi ostrými předměty.
I tak klarinet v B♭ se stále často používá pro hudbu D dur a je to možná nejostřejší klíč, který je pro nástroj praktický. Existují však skladatelé, kteří při psaní díla d moll s B♭ klarinety, nechají je změnit na klarinety v A, pokud se hudba přepne na D dur, což jsou dva příklady Rachmaninov je Třetí klavírní koncert a Beethoven je Devátá symfonie ve čtvrté větě.
Drtivá většina z plechové píšťaly jsou v D, protože se často používají v hudbě s housle. Je to běžný klíč pro Hospoda hraní.
Dějiny
V Období baroka, D dur byl považován za „klíč slávy“;[1] proto mnoho trubka koncerty byly D dur, například koncerty od Johann Friedrich Fasch, Hrubý, Molter (Č. 2), Leopold Mozart, Telemann (Č. 2) a Giuseppe Torelli. Mnoho trubkových sonát bylo také v D dur, například ty od Corelli, Petronio Franceschini, Purcell a Torelli. „Zní trumpeta“ a sbor „Aleluja“ od Handel je Mesiáš a jeho korunovační hymna Sádok kněz jsou D dur.
23 z Haydnových 104 symfonií je D dur, což z něj činí nejčastěji používaný hlavní klíč jeho symfonií. Drtivá většina z Mozart Nečíslované symfonie jsou D dur, jmenovitě K. 66c, 81/73, 97 / 73m, 95 / 73n, 120 / 111a a 161/163 / 141a. Symfonie se vyvinula z předehry a „D dur byl zdaleka nejběžnějším klíčem pro předehry ve druhé polovině osmnáctého století.“[2] To pokračovalo i do Romantické období, a byl použit pro „triumfální“ závěrečné pohyby několika D moll symfonie, včetně Beethoven je Devátá symfonie, Robert Schumann je Čtvrtá symfonie, pouze symfonie podle César Franck, Sergej Rachmaninov První symfonie, a Felix Mendelssohn Pátá symfonie.
Slavné symfonie psané D dur zahrnují Mozart symfonie Č. 31 (Paříž) a Č. 38 (Praha), Beethoven je Č. 2 op. 36, Brahms je Č. 2 op. 73, Sibelius je Č. 2 op. 43, Mahler je Č. 9 (ačkoli to končí dálkovým klíčem z D-dur ) a Prokofjev je Č. 1 (klasický) op. 25.
Pozoruhodné skladby D dur
- Antonio Vivaldi
- Gloria RV 589
- Johann Sebastian Bach
- Braniborský koncert č. 5, BWV 1050
- Violoncellové apartmá č. 6, BWV 1012
- Orchestrální suita č. 3, BWV 1068
- Orchestrální suita č. 4, BWV 1069
- Magnifikat, BWV 243
- Johann Pachelbel
- George Frideric Handel
- Hudba pro královský ohňostroj, HWV 351
- Joseph Haydn
- Koncert pro violoncello č. 2, op. 101, Varná deska. VIIb / 2
- Smyčcový kvartet č. 41, Hob.III: 49 („Žába“)
- Smyčcový kvartet č. 53, Hob.III: 63 („The Lark“)
- Smyčcový kvartet č. 64, Hob.III: 79 („Largo“)
- Symfonie č. 86, Hob.I: 86
- Symfonie č. 96, Hob.I: 96 („Zázrak“)
- Symfonie č. 101, Hob.I: 101 („Hodiny“)
- Symfonie č. 104, Hob.I: 104 („Londýn“)
- Wolfgang Amadeus Mozart
- Symfonie č. 8, KV 48
- Symfonie č. 20, KV 133
- Symfonie č. 30, KV 202
- Symfonie č. 31, KV 297 („Paříž“)
- Symfonie č. 35, KV 385 („Haffner“)
- Symfonie č. 38, KV 504 („Praha“)
- Klavírní koncert č. 5, KV 175
- Klavírní koncert č. 16, KV 451
- Klavírní koncert č. 26, KV 537 („Korunovace“)
- Smyčcový kvartet č. 20, KV 499 („Hoffmeister“)
- Smyčcový kvartet č. 21, KV 575
- Smyčcový kvintet č. 5, KV 593
- Klavírní sonáta č. 6, KV 284 ("Dürnitz")
- Klavírní sonáta č. 9, KV 311
- Klavírní sonáta č. 18, KV 576
- Sonáta D dur pro dva klavíry, KV 448
- Ludwig van Beethoven
- Smyčcový kvartet č. 3, Op. 18 č. 3
- Klavírní sonáta č. 7, Op. 10/3
- Klavírní sonáta č. 15, Op. 28 („Pastorační“)
- Symfonie č. 2, Op. 36
- Koncert pro housle, Op. 61
- Klavírní trio č. 5, Op. 70 č. 1 („Duch“)
- Missa Solemnis, Op. 123
- Franz Schubert
- Symfonie č. 1, D. 82
- Symfonie č. 3, D. 200
- Smyčcový kvartet č. 6, D. 74
- Smyčcový kvartet č. 7, D. 94
- Klavírní sonáta č. 17, D 850 "Gasteiner"
- Felix Mendelssohn
- Klidné moře a prosperující plavba, Op. 27
- Violoncellová sonáta č. 2, Op. 58
- Smyčcový kvartet č. 3, Op. 44 č. 1
- Frédéric Chopin
- Johannes Brahms
- Maďarský tanec č. 6, WoO 21
- Serenáda č. 1, Op. 11
- Symfonie č. 2, Op. 73
- Koncert pro housle, Op. 77
- Émile Waldteufel
- Estudiantina valčík, Op. 191
- Petr Iljič Čajkovskij
- Smyčcový kvartet č. 1, Op. 11
- Symfonie č. 3, Op. 29 („polsky“)
- Koncert pro housle, Op. 35
- Antonín Dvořák
- Symfonie č. 6, B 112 op. 60
- České apartmá, B 39 op. 39
- Slovanský tanec č. 6, B 83 op. 46
- Gustav Mahler
- Jean Sibelius
- Symfonie č. 2, Op. 43
- The Oceanides, Op. 73
- Ralph Vaughan Williams
- Symfonie č. 5 D dur
- Sergej Prokofjev
- Koncert pro housle č. 1, Op. 19
- Symfonie č. 1, Op. 25 („klasický“)
- Dmitrij Šostakovič
- Smyčcový kvartet č. 4, Op. 83
- Předehra č. 5, Op. 87 č. 5
- Heitor Villa-Lobos
- Étude č. 3 pro kytaru
Viz také
Reference
- ^ Rita Steblin: Historie klíčových charakteristik osmnáctého a počátku devatenáctého století (Rochester, University of Rochester Press: 1996) str. 124 „Klíč k vítězství, od Hallelujahů, od válečných pokřiků, od radosti z vítězství.“
- ^ Rice, John (1998). Antonio Salieri a vídeňská opera. Chicago: University of Chicago Press. p. 124.
externí odkazy
Média související s D dur na Wikimedia Commons
Média související s  |
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Tabulka uvádí počet ostrých předmětů nebo plochých ploch v každé stupnici. Menší stupnice jsou psány malými písmeny. | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||