Eliáš (oratorium) - Elijah (oratorio)

Eliáš Elias
Oratorium podle Felix Mendelssohn
Rukopis použitý pro premiéru, textář s poznámkami Mendelssohna, nyní ve sbírce Knihovna v Birminghamu
Katalog	Op. 70, MWV A 25
Libreto	Julius Schubring [de ]
Jazyk	Anglicky / německy
Na základě	život Eliáš v biblickém vyprávění
Provedeno	1846 (1846): Birmingham (Angličtina)
Pohyby	42
Bodování	basbaryton, soprán, alt, tenor sólisté SATB pěvecký sbor orchestr

Eliáš (Němec: Elias), Op. 70, MWV A 25, je oratorium podle Felix Mendelssohn zobrazující události v životě Proroka Eliáš jak bylo řečeno v knihách 1 Král a 2 králové z Starý zákon. To mělo premiéru v roce 1846 na Birminghamský festival.

Hudba a její styl

Tento kus byl složen v duchu Mendelssohnova Barokní předchůdci Bach a Handel, jehož hudbu miloval. V roce 1829 uspořádal Mendelssohn první Bachovo představení St Matthew Passion od skladatelovy smrti a pomohl rozšířit toto a další Bachova díla k široké popularitě. Naproti tomu Handelovy oratoria v Anglii nikdy nevycházely z módy. Mendelssohn připravil pro vydání v Londýně vědecké vydání některých Händelových oratorií. Eliáš je postaven na oratoriích těchto dvou barokních mistrů; ve své lyrizaci a použití orchestrální a sborové barvy však styl jasně odráží Mendelssohnovu vlastní genialitu jako ranou Romantický skladatel.^{[Citace je zapotřebí ]}

Práce je hodnocena pro osm vokálních sólistů (po dvou basových, tenorových, altových, sopránových), plný symfonický orchestr včetně pozouny, ophicleide, orgán a velký refrén obvykle zpívající ve čtyřech, ale příležitostně osmi částech. Titulní roli zazpíval na premiéře rakouský bas Josef Staudigl.^[1]

Mendelssohn hovořil o oratoriu na základě Eliáše na konci 30. let 20. století se svým přítelem Karlem Klingemannem, který mu poskytl libreto pro jeho komickou operetu Die Heimkehr aus der Fremde,^[2] což vyústilo v částečný text, který Klingemann nebyl schopen dokončit. Mendelssohn se pak obrátil k Julius Schubring [de ], libretista pro své dřívější oratorium Svatý Pavel, který rychle opustil Klingemannovu práci a vytvořil vlastní text, který kombinoval příběh Eliáše, jak je vyprávěn v Knize králů s žalmy. V roce 1845 Birminghamský festival pověřil oratorium od Mendelssohna, který ve spolupráci se Schubringem uvedl text do finální podoby a v letech 1845 a 1846 složil své oratorium do německého a anglického textu paralelně, přičemž se postaral o změnu hudebních frází tak, aby vyhovovaly rytmu a stresu překladu William Bartoloměj, chemik, který byl také zkušeným amatérským básníkem a skladatelem.^[3]

Oratorium bylo poprvé provedeno 26. srpna 1846 v Birminghamské radnici v jeho anglické verzi pod taktovkou skladatele a bylo okamžitě považováno za klasiku žánru. Tak jako Časy kritik napsal: „Nikdy tu nebyl úplnější triumf - nikdy důkladnější a rychlejší uznání velkého uměleckého díla“.^[4] Bez ohledu na triumf díla Mendelssohn revidoval své velkoobchodní oratorium před další skupinou představení v Londýně v dubnu 1847 - jedno (23. dubna) za přítomnosti Královna Viktorie a Princ Albert. Německá verze byla poprvé uvedena na skladatelovy narozeniny, 3. února 1848, v Lipsko, několik měsíců po Mendelssohnově smrti, pod taktovkou skladatele Niels Wilhelm Gade.

Biblický příběh

V oratoriu jsou zachyceny události v životě proroka Eliáše

Mendelssohn používá biblické epizody týkající se Eliáš, který v originále, 1. Královská 17:19 a 2 Kings 2: 1, jsou vyprávěny v poměrně lakonické formě, aby vytvářely intenzivně dramatické scény a přidávaly několik souvisejících biblických textů, většinou převzatých z Starý zákon. Ty byly bezpochyby dobře přizpůsobeny chuti Mendelssohnova času a viktoriánská sentimentálnost se také zdá být místně zjistitelná.

Mezi epizodami je vzkříšení mrtvého mládí. Dramatickou epizodou je zápas bohů, ve kterém Jehova pohltí obětovanou oběť ve sloupu ohně, zatímco sled stále zuřivějších modliteb proroků boha Baal selhalo. Část I je zakončena příchodem deště do vyprahlého Izraele prostřednictvím Eliášových modliteb. Část II popisuje stíhání Eliáše ze strany Královna Jezábel, jeho odchod do pouště, jeho vize Božího zjevení, jeho návrat k jeho práci a jeho vzestup na ohnivém voze do nebe. Práce končí proroctvími a chválou.

Struktura

Práce ve dvou částech začíná deklarací Eliáše, poté se hraje předehra. Sekce jsou uvedeny v následující tabulce, s textem v němčině a angličtině, biblickým zdrojem úryvku (dramatická akce zvýrazněna barvou pozadí) a hlasy. Sbor je většinou čtyřčlenný SATB, ale až osm částí. Sólisty jsou Elijah (baryton); soprán (S), zpěv Vdova, Mládež (někdy pořízená chlapeckými výškami) a Anděl II; alt (A), zpěv Angel I and the Queen; a tenor (T), zpívající části Obadiáš a Achab. Mendelssohn žádá o osm sólistů, kteří požadují soprán I a II v pohybu 2, dále Alto I a II v pohybech 7 a 35 a Tenor Bass I a II také v pohybu 7, ale práce je často prováděna se čtyřmi sólisty.^[5]

Některé pohyby jsou jednoduché oratorní formy, jako je recitativ a árie, jiní zkoumají hybridní kombinace, jako je recitativ se sborem, pro dramatický efekt. Fugální předehra vede Attacca k prvnímu sborovému hnutí. Sbor funguje jako lid („Das Volk“), ale také komentuje, jako sbor v Řecké drama. Výpravné pasáže z knih králů jsou zvýrazněny zeleným pozadím.

Recepce

Birminghamská radnice, kde Eliáš premiéru

Eliáš byl na své premiéře populární a od té doby se často hraje, zejména v anglicky mluvících zemích. Je obzvláště oblíbený amatérských sborových společností. Jeho melodrama, snadná přitažlivost a strhující sbory poskytly základ pro nespočet úspěšných vystoupení. Princ Albert vepsal libreto pro oratorium Eliáš v roce 1847: „Ušlechtilému umělci, který, obklopen Baalovým uctíváním falešného umění, byl schopen, jako druhý Eliáš, díky genialitě a studiu zůstat věrný službě skutečného umění.“^[6] Řada kritiků zacházelo s dílem tvrdě, zdůrazňovali jeho konvenční vzhled a neměnný hudební styl. Bernard Shaw napsal:

Ve středu jsem vystoupil do posledního tónu, představení profesionální oddanosti, které nebylo součástí mého plánu na večer ... Musíte jen myslet na Parsifal, z Devátá symfonie, z Die Zauberflöte, z inspirovaných okamžiků Bacha a Händela, vidět velkou propast, která leží mezi pravým náboženským sentimentem a naším potěšením z Mendelssohnovy nádherné nádhery.^[7]

Jeho popularita se v průběhu let měnila. Po Bostonu Händelova a Haydnova společnost představil dílo poprvé v únoru 1848, jeho úspěch vyústil v dalších osm představení, která se objevila na jaře. V polovině 20. let však H.T. Parker, hlavní hudební kritik města, popsal, jak se diváci dívali vzhůru na nedávné představení: „Kolik z těch očí tam bylo v extázi, nebo počítali čtyři mrtvá světla v centrálním paprsku stropu? .... Eliáš je beznadějně, strašně, nenapravitelně středoviktoriánský.^[8]

Mendelssohn napsal soprán část v Eliáš pro „švédského slavíka“, Jenny Lind, i když nemohla zpívat birmovskou premiéru. Na jejím místě část vytvořila Maria Caterina Rosalbina Caradori-Allan. Lindu zničila skladatelova předčasná smrt v roce 1847. Rok poté se necítila schopna tu část zpívat. Pokračovala ve zpěvu skladby Exeter Hall koncem roku 1848 v Londýně a získal 1 000 £ na financování stipendia na jeho jméno. Po Arthur Sullivan se stal prvním příjemcem Mendelssohn stipendium, povzbudila ho v jeho kariéře.^[9]

Charles Salaman upraveno „Ten, kdo vydrží až do konce“ od Eliáš jako nastavení pro Žalm 93 (Adonai Malakh), zpívané většinu pátečních nocí v sobotu v předvečer služby v Londýně Španělský a portugalský Žid společenství.^[10]

Reference

externí odkazy

• Elijah, op. 70: Skóre na Projekt mezinárodní hudební skóre
• Zdarma skóre tato práce v Knihovna Public Domain Choral (ChoralWiki)
• Fulltextové libreto v anglickém jazyce
• Tři krátké hudební ukázky z Eliáše od švýcarského sboru^{[mrtvý odkaz ]}
• Historie Mendelssohnova oratoria "Elijah" (1896)
• Program konference s abstrakty: „Prohlížení Mendelssohna, prohlížení Eliáše“,