Kardinál státní tajemník - Cardinal Secretary of State - Wikipedia

Státní tajemník Jeho Svatosti
Segretario di Stato di Sua Santità
Erb Vatikánu.svg
Ināra Mūrniece tiekas ar Svētā Krēsla Valsts sekretāru (26363562894) -1 (oříznuto) .jpg
Držitel úřadu
Pietro Parolin
od 15. října 2013
ČlenRada kardinálů
NahlásitPapež
JmenovatelPapež
Délka termínuŽádný pevný termín
Zahajovací držákGirolamo Dandini
Formace20. listopadu 1551
Znak papežství SE.svg
Část a série na
Římská kurie
Erb Svatý stolec.svg
046CupolaSPietro.jpg Portál katolicismu
Vatikán
Tento článek je součástí a série na
Vatikán
  • Obrys
  • Index
  • Vlajka Vatikánu. Svg Portál Vatikánu
  • 046CupolaSPietro.jpg Portál katolicismu

The Státní tajemník Jeho Svatosti (italština: Segretario di Stato di Sua Santità), běžně známý jako Kardinál státní tajemník, předsedá Svatý stolec je Státní sekretariát, což je nejstarší a nejdůležitější dikastérium z Římská kurie.[1] Státní sekretariát vykonává všechny politické a diplomatické funkce Svatého stolce a Vatikán. Ministr zahraničí je někdy popisován jako premiér Svatého stolce,[2] i když nominální hlava vlády Vatikánu je Předseda Papežské komise pro Vatikánský městský stát.

Státním tajemníkem je v současné době kardinál Pietro Parolin.[3]

Povinnosti

Kardinálský sekretář je jmenován Papež, a slouží jako jeden z jeho hlavních poradců. Jako jedna z vedoucích kanceláří v Římskokatolický kostel, sekretářka musí být a kardinál. Pokud je kancelář prázdná, může nekardinál sloužit jako pro-tem státní tajemník, vykonávající pravomoci státního tajemníka, dokud není nalezen vhodný náhradník nebo dokud se pro-sekretář nestane kardinálem v následném konzistoř.[4]

Funkční období kardinála tajemníkovi končí, když papež, který ho jmenoval, zemře nebo opustí úřad. Během sede vacante období, bývalý tajemník působí jako člen komise u Camerlengo kostela Svaté říše římské a první Předseda Papežské komise pro Vatikánský městský stát, která vykonává některé z funkcí hlava státu Vatikánu, dokud nebude zvolen nový papež. Jakmile je zvolen nový papež, role bývalého tajemníka v komisi rovněž zaniká, může však být znovu jmenován ministrem zahraničí.[4]

Dějiny

Kancelář stopuje jeho počátky do roku secretarius intimus, vytvořil Papež Lev X na počátku 16. století vyřizování korespondence s diplomatické mise Svatého stolce, které se místo misí zasílaných při určitých příležitostech začaly stávat stálými příspěvky. V této fázi byl tajemníkem poměrně malý funkcionář, přičemž vatikánskou správu vedl Kardinál synovec, papežův důvěrník obvykle převzatý z jeho rodiny.

Nenápadnost Papež Julius III svěřením úřadu kardinála synovce jeho údajnému milenci Innocenzo Ciocchi Del Monte, mladistvý, téměř negramotný pouliční ježek, kterého jeho bratr přijal před několika lety, vedl ke zkvalitnění práce sekretáře, protože úřadující úředník musel převzít povinnosti, pro které byl kardinál synovec nevhodný. V době Pope Innocent X ministr byl vždy sám kardinálem a Pope Innocent XII zrušil úřad kardinála synovce v roce 1692. Od té doby je státní tajemník nejdůležitějším z úředníků Svatého stolce.

V roce 1968 Papež Pavel VI apoštolská konstituce Regimini Ecclesiae Universae dále posílil pravomoci tajemníka a umístil jej nad všechna ostatní oddělení Římská kurie. V roce 1973 Paul dále rozšířil sekretariát zrušením starodávné kanceláře Kancléř svaté římské církve a sloučení jeho funkcí s funkcemi tajemníka.

Seznam

Kancléři Svaté říše římské, 1088–1187

Vicekancléři kostela Svaté říše římské, 1187–1908

Státní tajemníci mezi lety 1551 a 1644

Kardinální státní tajemníci od roku 1644

  1. Giovanni Giacomo Panciroli (1644–1651)
  2. Fabio Chigi (1651–1655); poté zvolen Papež Alexander VII (1655–1667)
  3. Giulio Rospigliosi (1655–1667); poté zvolen Papež Klement IX (1667–1669)
  4. Decio Azzolini (iuniore) (1667–1669)
  5. Federico Borromeo (Iuniore) (1670–1673)
  6. Francesco Nerli (Iuniore) (1673–1676)
  7. Alderano Cybo (1676–1689)
  8. Giambattista Rubini (1689–1691)
  9. Fabrizio Spada (1691–1700)
  10. Fabrizio Paolucci (1700–1721) (poprvé)
  11. Giorgio Spinola (1721–1724)
  12. Fabrizio Paolucci (1724–1726) (podruhé)
  13. Niccolò Maria Lercari (1726–1730)
  14. Antonio Banchieri (1730–1733)
  15. Giuseppe Firrao, Sr. (1733–1740)
  16. Silvio Valenti Gonzaga (1740–1756)
  17. Alberico Archinto (1756–1758)
  18. Ludovico Maria Torriggiani (1758–1769)
  19. Lazzaro Opizio Pallavicini (1769–1785)
  20. Ignazio Boncompagni Ludovisi (1785–1789)
  21. Francesco Saverio de Zelada (1789–1796)
  22. Ignazio Busca (1796–1797)
  23. Giuseppe Doria Pamphili (1797–1799)
  24. Ercole Consalvi, pro-sekretářka (1800); sekretářka (1800–1806)
  25. Filippo Casoni (1806–1808)
  26. Giulio Gabrielli mladší (1808–1814) -Giuseppe Doria Pamphilj, pro-sekretářka (1808) -Bartolomeo Pacca, pro-sekretářka (1808–1814)
  27. Ercole Consalvi (1814–1823)
  28. Giulio Maria della Somaglia (28. září 1823-17. Ledna 1828)
  29. Tommaso Bernetti, pro-sekretářka (17. června 1828 - 10. února 1829) (poprvé)
  30. Giuseppe Albani (31. března 1829-30. Listopadu 1830)
  31. Tommaso Bernetti, tajemník (21. února - 10. srpna 1831); kardinál tajemník (10. srpna 1831 - 12. ledna 1836) (podruhé)
  32. Luigi Lambruschini (12. ledna 1836 - 1. června 1846)
  33. Tommaso Pasquale Gizzi (8. srpna 1846 - 5. července 1847)
  34. Gabriele Ferretti (17. července 1847 - 31. prosince 1848)
  35. Giuseppe Bofondi (1. února - 10. března 1848)
  36. Giacomo Antonelli (10. března - 3. května 1848) (poprvé)
  37. Anton Orioli (5. května - 4. června 1848), prozatímní kardinální sekretář
  38. Giovanni Soglia Ceroni (4. června - 29. listopadu 1848)
  39. Giacomo Antonelli (29. listopadu 1848 - 6. listopadu 1876) (podruhé)
  40. Giovanni Simeoni (18. prosince 1876 - 7. února 1878)
  41. Alessandro Franchi (5. března - 31. července 1878)
  42. Lorenzo Nina (9. srpna 1878 - 16. prosince 1880)
  43. Luigi Jacobini (16. prosince 1880-28. Února 1887)
  44. Mariano Rampolla (2. června 1887 - 20. července 1903)
  45. Rafael Merry del Val (12. listopadu 1903 - 20. srpna 1914)
  46. Domenico Ferrata (4. září - 10. října 1914)
  47. Pietro Gasparri (13. října 1914 - 7. února 1930)
  48. Eugenio Pacelli (9. února 1930 - 10. února 1939) poté zvolen Papež Pius XII
  49. Luigi Maglione (10. března 1939-22. Srpna 1944)
  50. Domenico Tardini (15. prosince 1958-30. Července 1961)[14]
  51. Amleto Giovanni Cicognani (12. 8. 1961 - 30. 4. 1969)
  52. Jean-Marie Villot (2. května 1969 - 9. března 1979)
  53. Agostino Casaroli (1. července 1979 - 1. prosince 1990)
  54. Angelo Sodano (29. června 1991 - 22. června 2006)
  55. Tarcisio Bertone (15. září 2006 - 15. října 2013)
  56. Pietro Parolin (15. října 2013 -)

V populární kultuře

Silvio Orlando vylíčil kardinála ministra zahraničí Voiella v roce 2016 Sky Italia Sky Atlantic HBO Canal + koprodukční televizní seriál Mladý papež a následná série 2019, Nový papež.[15]

Viz také

Poznámky

  1. ^ „Profil: Státní sekretariát“. The Svatý stolec. Archivováno z původního dne 2012-05-02. Citováno 2007-04-18.
  2. ^ „Vatikánský státní tajemník navštívil Moskvu poprvé za 19 let“. Ekonom. 25. srpna 2017. Archivováno z původního dne 25. srpna 2017. Citováno 26. srpna 2017.
  3. ^ „Archivovaná kopie“. Archivovány od originál dne 22. 9. 2013. Citováno 2013-10-28.CS1 maint: archivovaná kopie jako titul (odkaz)
  4. ^ A b "Římská kurie | římský katolicismus". Encyklopedie Britannica. Archivováno z původního dne 2019-08-30. Citováno 2020-03-10.
  5. ^ Byl poslán jako Papežský legát na Anglie v roce 1312. Během jeho nepřítomnosti, kardinál Jacques d'Euse, budoucnost Papež Jan XXII, působil jako jeho náhradník.
  6. ^ Dodržoval poslušnost Avignon v roce 1378, ale nebyl formálně sesazen Papež Urban VI. „Roman“ Chancery režíroval Regents of the Apostolic Chancery: Renoul de Monteruc (1378–1382) a Francesco Moricotti Prignani (1382-5). Ten byl jmenován vicekancléřem po smrti Pierra Monteruc v roce 1385. V poslušnosti Avignon nástupci Monteruc byli Jacques de Mantenay (1385-91) a Jean de Brogny (1391-1408).
  7. ^ Bartolomeo Francesco de la Capra Papežský notář jednal ve funkci vicekancléře. S. Miranda naznačuje, že kardinál Marino Bulcani byl jmenován vicekancléřem v únoru 1394 a tento post zastával až do své smrti 8. srpna 1394, ale Bresslau, Klewitz, Handbuch ..., str. 262 na něj neuvádějí žádnou zmínku a naznačují, že Bartolomeo Francesco de la Capra se stal ředitelem Chancery nejpozději 2. května 1394.
  8. ^ Gerard Faidit (1426-31) a Blasius Molino (1431-6) působili jako vladaři Chancery.
  9. ^ Jean téměř jistě byl vicekancléřem v roce 1433, kdy se zúčastnil Rada Basileje.
  10. ^ Berardo Eroli (1453-7) a Juan de Mella (1455-7) působili jako vladaři Chancery.
  11. ^ Kardinál Juan de Borja Lanzol de Romani el starosta během nepřítomnosti kardinála Sforzy působil jako vicekancléř 1500–3.
  12. ^ Papež Klement VII v listopadu 1526 jej exkomunikoval a o několik měsíců později jej obnovil. Během této doby Francesco Armellini Pantalassi de 'Medici působil jako vicekancléř.
  13. ^ Kardinál Cesare Facchinetti působil jako vicekancléř 1679-83, ale bez titulu.
  14. ^ Papež Pius XII, poté, co byl ministrem zahraničí pod Papež Pius XI, nejmenoval tajemníka po smrti kardinála Maglione v roce 1944. Pod jeho přímým dohledem byly povinnosti rozděleny mezi dva protonotary apoštolský, Domenico Tardini a Giovanni Battista Montini, kteří byli v roce 1952 jmenováni státním tajemníkem pro mimořádné záležitosti a pro běžné záležitosti. V roce 1954 Montini (budoucnost Papež Pavel VI ) opustil římskou kurii a stal se milánským arcibiskupem, ale pouze pod Papež Jan XXIII byl Tardini jmenován kardinálem a řádným tajemníkem.
  15. ^ Vivarelli, Nick; Vivarelli, Nick (4. srpna 2015). „Mladý papež Paola Sorrentina zakončil obsazení s Jamesem Cromwellem a zabil špičkové mezinárodní talenty“. Archivováno od originálu 8. srpna 2016. Citováno 15. února 2020.

externí odkazy