Vězeň ve Vatikánu - Prisoner in the Vatican
Státy církve Stati della Chiesa | |||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1870–1929 | |||||||||
 | |||||||||
 | |||||||||
| Postavení | Italská provincie | ||||||||
| Hlavní město | Vatikán | ||||||||
| Společné jazyky | latinský, italština | ||||||||
| Náboženství | římský katolík | ||||||||
| Vláda | Teokracie | ||||||||
| Papež | |||||||||
• 1870–1878 | Pius IX (Papež od roku 1846) | ||||||||
• 1878–1903 | Lev XIII | ||||||||
• 1903–1914 | St Pius X | ||||||||
• 1914–1922 | Benedikt XV | ||||||||
• 1922–1929 | Pius XI (Papež do roku 1939) | ||||||||
| Dějiny | |||||||||
| 20. září 1870 | |||||||||
| 11. února 1929 | |||||||||
| |||||||||
Portál Vatikánu
Portál katolicismuA vězeň ve Vatikánu nebo vězeň z Vatikánu (italština: Prigioniero del Vaticano; latinský: Captivus Vaticani[1]) je jak Papež byl popsán z zajetí Říma ozbrojenými silami Italské království dne 20. září 1870 do Lateránská smlouva ze dne 11. ledna 1929.[2] Část procesu Sjednocení Itálie zajetí města skončilo tisíciletí staré časové pravidlo z papežové nad střední Itálií a umožnil, aby byl Řím označen za hlavní město nového národa. I když Italové neokupovali území Vatikánský kopec ohraničeno Leonine stěny a nabídl vytvoření městského státu v této oblasti, od kterého papeži Pius IX na Pius XI návrh odmítli a označili se za vězně nového italského státu.
Tak jako nacionalismus zametl Italský poloostrov v 19. století byly snahy o sjednocení Itálie částečně blokovány Papežské státy, který prošel středem poloostrova a zahrnoval starobylé hlavní město Říma. Papežské státy dokázaly odrazit úsilí o jejich dobytí do značné míry prostřednictvím papežova vlivu na vůdce silnějších evropských mocností, jako je Francie a Rakousko. Když italské jednotky vstoupily do Říma, měla italská vláda údajně v úmyslu nechat papeže ponechat část Říma na Vatikánský kopec západně od Tiber, volala Leonine City kvůli jeho zdím postaveným Papež Lev IV, malý zbývající papežský stát, ale Pius IX. odmítl.[3] Týden po vstupu do Říma italská vojska dobyla celé město s výjimkou území Vatikánský kopec;[4] obyvatelé Říma poté hlasovali pro připojení k Itálii (těm, kteří žili ve Vatikánu, bylo umožněno volit mimo Leoninovy zdi).[5][6]
Pro příštích 59 let papežové odmítli opustit Vatikán, aby se vyhnulo zdání přijetí autority, kterou má italská vláda nad Římem jako celkem. Během tohoto období se také papežové odmítli dostavit Náměstí svatého Petra nebo na balkoně Vatikánská bazilika čelit tomu. Papežové udělili Urbi et Orbi požehnání z balkonu obráceného do dvora nebo zevnitř baziliky a papežské korunovace místo toho se konaly u Sixtinská kaple. Období skončilo v roce 1929, kdy Lateránská smlouva vytvořil moderní stát Vatikán.
Zákon o zárukách
13. května 1871 italský Zákon o zárukách, který prošel osm měsíců po zajetí Říma, byl pokusem o vyřešení problému tím, že se z papeže stal předmět Italského království, nikoli nezávislý panovník, a zároveň mu zaručil určité pocty podobné těm, které dostává král a právo na vysílat a přijímat velvyslance.
Papežové - Pius IX. (Zemřel 1878) a jeho nástupci Lev XIII (vládl 1878–1903), St Pius X (1903–14), Benedikt XV (1914–22) a (od roku 1922 do vyřešení problému v roce 1929) Pius XI —Odmítli přijmout toto jednostranné rozhodnutí, které podle nich mohlo být zvráceno stejnou mocí, která jej udělila, a která nezajistila, aby jejich rozhodnutí byla jasně považována za prostá zásahů politické moci. Tvrdili, že je nutná úplná svrchovanost, aby se civilní vláda nikdy nepokusila zasahovat do správy univerzální římské církve. Proto se i po zákoně záruk papež Pius IX. A jeho nástupci až po Pia XI. (Včetně) rozhodli neopustit Vatikánský palác, aby se nepodřídili autoritě italského státu. V důsledku krize papež Pius IX exkomunikován italský král.
Zejména v silně římskokatolických venkovských oblastech Itálie panovalo mezi církví a státem velké napětí. Nově sjednocené Italské království neuznalo platnost církve svatby, zatímco církev tvrdila, že Království bylo nelegitimní a církevní svatby před Bohem stačily.
Římská otázka
 | Tato sekce potřebuje další citace pro ověření. (Leden 2009) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony) |
Po pádu Říma většina zemí nadále akreditovala diplomatické zástupce pro EU Svatý stolec, vidíme to jako entitu mezinárodní právo veřejné s nimiž si přáli takové vztahy, zatímco stáhli své konzuly, jejichž práce byla spojena místo toho s časnou mocí papežství, která byla nyní ukončena. Mezi Svatým stolcem a italským státem však neexistovaly žádné diplomatické vztahy.
Podle Jaspera Ridleye[7] v roce 1867 Mírový kongres v Ženevě, Giuseppe Garibaldi zmínil se o „té morové instituci, která se jmenuje papežství“ a navrhl dát „poslední ránu monstru“. To bylo odrazem hořkosti, která byla vyvolána bojem proti papeži Piovi IX v letech 1849 a 1860, a to bylo v ostrém kontrastu s dopisem, který Garibaldi napsal papeži z Montevideo v roce 1847, před těmito událostmi.
Stand-off byl ukončen dne 11. února 1929, kdy Lateránské smlouvy vytvořil nový microstate, to z Vatikán, a otevřela cestu pro diplomatické vztahy mezi Itálií a Svatým stolcem. Svatý stolec zase uznal Italské království, jehož hlavním městem je Řím, a tím končí situace, kdy se papežové cítili nuceni zůstat ve Vatikánu. Následně papežové pokračovali v návštěvě jejich katedrály Archbasilica of Saint John Lateran, nacházející se na opačné straně města Říma, a pravidelně cestovat do svého letního sídla v Castel Gandolfo, 30 kilometrů (19 mi) od Říma.
Viz také
Poznámky
- ^ „Mobilna INTERIA.PL“. m.interia.pl.
- ^ David I.Kertzer, Vězeň z Vatikánu (Houghton Mifflin Harcourt 2006 ISBN 978-0-54734716-5
- ^ Kertzer, str. 45.
- ^ Antonello Battaglia (2015). L’Italia senza Roma. Manovre diplomatiche e strategie militari (1865-1870). Romové. Aracne. str. 194. ISBN 978-88-548-8300-0.
- ^ Kertzer, str. 63.
- ^ Raffaele Cadorna, La liberazione di Roma nell'anno 1870, Torino, 3. vyd. 1898
- ^ Garibaldi, Viking Press, New York (1976), str. 576–77
Reference
- Kertzer, David (2004). Vězeň z Vatikánu. Boston: Houghton Mifflin Company. ISBN 0-618-22442-4.
