Město smutku - A City of Sadness
Město smutku | |
---|---|
![]() Tchajwanský filmový plakát | |
čínština | 悲情 城市 |
Mandarinka | bēiqíng chéngshì |
Doslova | Město smutku |
Režie: | Hou Hsiao-hsien |
Produkovaný | Chiu Fu-sheng |
Napsáno | Chu T’ien-wen Wu Nien-jen |
V hlavních rolích | Tony Leung Chiu Wai Sung Young Chen Jack Kao Li Tian-lu |
Hudba od | S.E.N.S. |
Kinematografie | Chen Hwai-en |
Upraveno uživatelem | Liao Chingová píseň |
Výroba společnost | 3-H filmy |
Distribuovány | Era Communications (mezinárodní práva) |
Datum vydání |
|
Provozní doba | 157 minut |
Země | Tchaj-wan |
Jazyk | Tchajwanský Mandarinka japonský Kantonský Šanghajština |
Město smutku (čínština : 悲情 城市; pchin-jin : Bēiqíng chéngshì) je tchajwanské historické drama z roku 1989, které režíroval Hou Hsiao-hsien. Vypráví příběh rodiny zapletené do „Bílý teror "to bylo zpracované na Tchajwanští lidé podle Kuomintangská vláda (KMT) po jejich příjezdu z pevninská Čína na konci 40. let, během nichž byly tisíce tchajwanských a nedávných emigrantů z pevniny shromážděny, zastřeleny a / nebo poslány do vězení. Film se jako první otevřeně zabýval autoritářskými přestupky KMT po převzetí roku 1945 Tchaj-wan, který byl po Číně obnoven Japonsko porážka v druhá světová válka a první, kdo zobrazuje Incident 28. února z roku 1947, ve kterém KMT zmasakrovala tisíce lidí.
Město smutku byl prvním (ze tří) tchajwanských filmů, který vyhrál Zlatý lev ocenění na Filmový festival v Benátkách, a je často považován za Houovo mistrovské dílo.[1] Film byl vybrán jako tchajwanský záznam pro Nejlepší cizojazyčný film na 62. ročník udílení Oscarů, ale nebyl přijat jako kandidát.[2]
Tento film je považován za první pokračování trilogie Hsiao-Hsienových filmů zabývajících se tchajwanskou historií, která zahrnuje také Loutkář (1993) a Dobří muži, dobré ženy (1995). Akademici i kritici tyto filmy souhrnně nazývají „Tchaj-wanská trilogie“.[3]
Spiknutí
Film sleduje rodinu Lin v pobřežním městě poblíž Taipei, Tchaj-wan od roku 1945 do roku 1949, období po skončení 50 let japonské koloniální nadvlády a před zřízením exilové vlády na Tchaj-wanu Čankajšek Nacionalistické síly Kuomintangu, jakmile komunistická armáda dobyla pevninskou Čínu.
Film začíná 15. srpna 1945 hlasem Císař Hirohito oznamující bezpodmínečnou kapitulaci Japonska. Mezitím Lin Wen-heung, který provozuje bar s názvem „Malý Šanghaj“ a je nejstarším ze čtyř Linových synů, čeká na narození svého dítěte. Druhý syn během války zmizel na Filipínách. Čtvrtý a nejmladší syn, Wen-ťing, je fotograf s levicovým sklonem, který ohluchl po dětské nehodě; je blízkými přáteli s Hinoe a Hinoeovou sestrou Hinomi.
Třetí syn, Lin Wen-leung, se vrací z války na Tchaj-wan, ale utrpí nervové zhroucení. Začne se zabývat nelegálními aktivitami, včetně krádeží japonských bankovek a pašování drog s drogovými dealery Shanghaiese. Wen-heung se to nakonec dozví a zastaví Wen-leunga. To však vede dav Šanghajů k uspořádání Wen-leungova uvěznění na základě falešných obvinění ze spolupráce s Japonci. Ve vězení je Wen-leung mučen a utrpí poranění mozku, které ho po propuštění nechá duševně nemocného.
The Incident 28. února z roku 1947, kdy jsou Kuomintangskými jednotkami masakrovány tisíce Tchajwanců. Rodina Lin sleduje oznámení týkající se události prostřednictvím rádia, ve kterém Chen Yi, prohlašuje generální ředitel Tchaj-wanu stanné právo potlačit disidenty. Zranění nalije do sousední kliniky a Wen-ťing a Hinoe jsou zatčeni. Po propuštění z vězení míří Hinoe do hor, aby se přidal k levicovým partyzánům. Wen-ťing vyjadřuje touhu připojit se k Hinoe, ale Hinoe přesvědčí Wen-ťinga, aby se vrátil a oženil se s Hinomi, která ho miluje.
Když Lin Wen-heung jednoho dne hazarduje v kasinu, strhne se bitva s jedním ze Šanghajců, kteří dříve formovali Wen-leunga. To má za následek, že Wen-heung byl zastřelen členem mafie Shanghaiese. Po Wen-Heungově pohřbu se Wen-ťing a Hinomi vezmou doma a Hinomi později porodí dítě. Pár podporuje Hinoeovu odbojovou skupinu, ale partyzánské síly jsou poraženy a popraveny. Podaří se jim o tom informovat Wen-ťinga a povzbudit ho k útěku, ale Hinomi později líčí, že neměli kam jít. Výsledkem je, že Wen-ťing je brzy zatčen Kuomintangem za jeho zapojení do partyzánů.
Obsazení
- Tony Leung Chiu-wai jako Lin Wen-ťing (林文清), hluchý střední bratr, ctižádostivý fotograf
- Chen Sung-young jako Lin Wen-heung (林文雄), nejstarší bratr a majitel obchodní společnosti a restaurace
- Jack Kao jako Lin Wen-leung (林文良), třetí bratr, traumatizovaný svým časem ve válce
- Li Tian-lu jako Lin Ah-lu (林阿 祿), patriarcha rodiny Lin
- Xin Shufen jako Hinomi (Hinome), sestra Hinoiei a zdravotní sestra v nemocnici
- Wu Yi-fang jako Hinoiei, přítel Wen-Chinga, bratra Hinomi a učitele školy
- Nakamura Ikuyo jako Shizuko
- Jan Hung-tze jako pan Lin
- Wu Nien-jen jako pan Wu
- Zhang Dachun jako Reporter Ho
- Tsai Chen-nan jako zpěvák (vzhled portrétu)
Hudba
Ne. | název | Ne. | název | |
---|---|---|---|---|
01 | 悲情 城市~ Město smutku | 04 | Ahojの テ ー マ | |
02 | Hiromi ~ Flétna Solo | 05 | 悲情 城市~ Varianta 2 | |
03 | 文 清 の テ ー マ | 06 | 凛~ Věnováno Hou Hsiao-Hsien |
Zdroj od Xiami Music.[4]
Výroba
Město smutku byl natočen na místě v Jiufen, staré a upadající město na těžbu zlata na severovýchodě Tchaj-wanu.
Pozadí
V 80. letech se hnutí Tchajwanské nové kino posunulo nejen k vytváření filmů pro obyvatele Tchaj-wanu, ale také pro širší mezinárodní publikum. Ředitelé Hou Hsiao-hsien a Edward Yang poznamenali, že chtějí napodobit popularitu Hongkongské kino, která se točí kolem vysoce kvalitních produkcí se silnou hvězdnou silou, která ji podporuje.[3] Ve městě smutku se Hou spoléhal především na zahraniční investice, zejména z Japonska. Japonská technologie, techniky a zařízení byly použity v postprodukci a vyústily v to, co kritik a producent Zhan Hongzhi popsal jako aspekt „vysoké kvality“, který by mohl čerpat v mezinárodní sledovanosti.[3] Dalším aspektem tohoto plánu byla hvězdná síla, která se odráží v jedné z hlavních postav, přičemž Wen-ťinga hrála tehdy stoupající hongkongská filmová hvězda Tony Leung.[3] Záměrem toho bylo zvýšit Hongkong a Zámořská čínština sledovanost. Film také používal řadu různých jazyků, hlavně Tchajwanský Hokkien, Kantonský, japonský, a Šanghajština jako způsob, jak propagovat kulturní rozmanitost obsazení a reflexivně Tchaj-wanu celosvětovému publiku, což je na rozdíl od mnoha dřívějších filmů, které jsou pouze v mandarínské čínštině, kvůli vládní propagace Mandarin jako národní jazyk.[3]
Konceptualizace
Hou Hsiao-hsien se zajímal o vytvoření filmu, který by mohl vyprávět příběh o rodině, konkrétně během incidentu 228 a Bílého teroru z několika důvodů. Uvedl, jak smrt Chiang Ching-kuo v roce 1988 a zrušení stanného práva před rokem byl vhodný čas na řešení incidentu 228, který podle Houa vláda kryla. Poznamenal, že knihy o tomto tématu nejsou k dispozici, a chtěl poskytnout výhodu příběhu optikou rodiny.[5]
Hou Hsiao-hsien napsal:
„Všichni věděli o incidentu 228. Nikdo by neřekl nic, alespoň na veřejnosti, ale za zavřenými dveřmi o tom všichni mluvili, zejména v Hnutí Tangwai [..] Incident 228 byl již znám, takže mě více zajímalo natáčení doby přechodu a změn v rodině během změny režimu. To byla hlavní věc, kterou jsem chtěl zachytit ... Bylo provedeno příliš mnoho politických intervencí. Měli bychom se vrátit k samotné historii, abychom ji komplexně zvážili, ale politici rádi využívají tuto tragédii jako bankomat, kdy se z ní stahují, kdykoli chtějí. Je to strašné. Takže bez ohledu na to, jaký úhel pohledu jsem k filmu zaujal, lidé ho stále budou kritizovat. Natáčel jsem události, které byly stále tabu, měl jsem úhel pohledu a bez ohledu na to, natáčel jsem z pohledu lidí a rodiny ... Samozřejmě je to omezeno vizí a přístupem filmaře. Můžu představit jen část atmosféry času. “[5]
Podle knihy scénáristy Chu Tien-Wena byla původní premisa filmu shledání bývalého gangstera (který měl Hou Hsiao-Hsien v úmyslu obsadit Chow Yun-fat za roli) a jeho bývalá milenka (údajně hraje Yang Li-Hua, nejlepší tchajwanská herečka opery v reálném životě) v 70. letech. Hou a Chu poté rozšířili příběh tak, aby zahrnoval podstatné vzpomínky na kalamitu rodiny ženy na konci 40. let (kde byla žena dospívající dcerou postavy Chen Song-Yong). Poté opustili dřívější premisu a místo toho se zaměřili na příběh 40. let.
Filmové techniky
Film obsahuje mnoho čínských dialektů, jako např Jižní min, Kantonský a Šanghajština, které dělají tento film pellucid pro různé skupiny lidí. Ming-Yeh T. Rawnsley vysvětluje, že „nepřímým vyjádřením politické reality koncem 40. let se Město smutku zabývá minulostí, ale není minulostí chyceno a dokáže dosáhnout pocitu objektivity a autentičnosti.“[6] Používání dialektů a historických skutečností může divákům zajistit spojení s postavami filmu a zajistit objektivitu a autentičnost.
Wen-ťing hluchota a muteness začal jako účelný způsob, jak zamaskovat neschopnost Tonyho Leunga mluvit tchajwansky (nebo japonsky - jazyk vyučovaný na tchajwanských školách během 51leté japonské vlády), ale nakonec byl účinným prostředkem k prokázání brutální necitlivosti správy ROC Chen Yi.[7]
Příjem a dopad
Kritický příjem
Město smutku byl velkým obchodním úspěchem na Tchaj-wanu, ale kritici byli do značné míry rozpolcení vůči práci. Poté, co byl inzerován jako film o Incident 28. února ale nikdy výslovně neznázorňující událost, film byl následně kritizován jako politicky nejednoznačný a příliš obtížně sledovatelný.[8] Rovněž bylo kritizováno za to, že události z 28. února nebyly zobrazeny dobře, místo toho byly události prezentovány subtilním a eliptickým způsobem.[9] Nyní je široce považováno za mistrovské dílo,[10] a byl popsán jako „pravděpodobně nejvýznamnější film, ze kterého vzešel Tchajwanské nové kino."[8]
Richard Brody z Newyorčan argumentoval: „Hou je mimořádně kontrolovaný a dobře konstruovaný dlouho trvá zjevení směsi a neprůhlednost; jeho oblíbený trope je střílet dveřmi, jako by se snažil zachytit akci přes neprůchodné rozpětí času. “[11] v Časový limit Tony Rayns napsal: „Naloženo podrobně a elipticky strukturováno tak, aby umožňovalo divákům vytvořit si vlastní spojení, [...] Hou promění mistrovské dílo malých gest a mohutné rezonance; jakmile se jeho kouzlu vzdáte, temnota zmizí.“[12] Jonathan Rosenbaum chválil Hou jako „mistra dlouhých záběrů a komplexu rámování, s velkým talentem pro vášnivé (i když eliptické a vzdálené) vyprávění. “[13] V Chicago Tribune, Dave Kehr prohlásil, “Město smutku je skvělý film, který se bude sledovat, dokud budou lidé, kterým záleží na filmech jako na umění. “[14]
The agregátor recenzí webová stránka Shnilá rajčata uvedlo, že 100% kritiků dalo filmu pozitivní hodnocení na základě 11 recenzí s průměrné hodnocení ze dne 9.33 / 10.[15] V Britský filmový institut rok 2012 Zrak a zvuk hlasování, 14 kritiků a dva jmenovaní režiséři Město smutku jeden z deseti největších filmů všech dob, který se umístil na 117. místě v anketě kritiků a # 322 v anketě režisérů.[16]
Historie, trauma a usmíření
Kritici si všimli, jak tento film (stejně jako další 2 filmy, které tvoří trilogii) zahájil větší diskusi o paměti a usmíření pro incident 228 a bílý teror na Tchaj-wanu. Sylvia Lin poznamenala, že „literární, vědecké, historické, osobní a filmové zprávy o minulosti se rozmnožily, protože lidé na Tchaj-wanu pociťují naléhavou potřebu pamatovat si, rekonstruovat a přepsat tuto část své historie.“[17] June Yip poznamenala, že tchajwanská trilogie znamenala „autobiografický impuls“ k získání historie, která byla nyní přijatelná zrušením nebo stanným právem.[18] Další kritik, Jean Ma, také poznamenal, že způsob, jakým se Hou cítil traumatem, se cítil „skutečný“ a mohl se připojit k celosvětovému publiku všude od „Komise pravdy a usmíření v Jižní Africe, desaparecidos z Argentiny a arménského masakru jako příkladů, kdy paměť nese etické břemeno popřené nebo popřené historie. “[18]
Oživení tchajwanského Hokkien (Taiyu) ve filmu
Město smutku bylo uváděno jako jeden z mála filmů, které přineslo Tchajwanský Hokkien do popředí a ke globálnímu publiku. Bylo zjištěno, že použití tchajwanského Hokkien ve filmu je v přímém rozporu s tehdejším pravidlem národní jazyk na Tchaj-wanu. Tchajwanská jazyková politika týkající se propagace mandarínštiny natáčela filmy v jiných menšinových dialektech a jazycích, omezená pouze na třetinu celkového scénáře. Město smutku se však natáčelo převážně na tchajwanském Hokkienu. Film Hou Hsiao-hsien povolil Vládní informační kancelář (úřad odpovědný za vládní cenzuru / média) zaslat kopii hrubého řezu do Japonska k postprodukci, kde byla zpracována a odeslána přímo na filmový festival v Benátkách, aniž by byla ověřena tchajwanskými cenzory z GIC.[19] Vítězství Zlatého lva a Ocenění Zlatý kůň označil první pro čínsky mluvící filmy, ale také byly kontroverzní, protože Město smutku porušilo tehdejší pravidla používání národního jazyka ve filmech. Úspěch filmu však obnovil zájem o tchajwanský Hokkien a stal se součástí Hnutí Taiyu a zahájila obnovu filmů z Tchaj-wanu, které využívaly menšinové jazyky, jako např Hakko spolu s ostatními Tchajwanské domorodé jazyky.
Současné reference
Termín "město smutku" byl použit k popisu stavu Hongkongu po Hnutí deštníků 2014 učenci. Akademička Tina L. Rochelle spojila tento výraz s tím, jak hongkongská trajektorie zrcadlí trajektorii Tchaj-wanu během incidentu 228 a Bílého teroru.[20] podobně jako v případě incidentu 228 bylo hnutí Umbrella poháněno budováním nelibosti nad tím, jak se s hongkongskými občany zacházelo po 1997 předání Hongkongu Čínské lidové republice. Příčinou hněvu na občany bylo zhoršení svobod a práv, zvýšený pocit policie a vnucování suverenity cizí moci nad nově integrovaným umístěním. Jedná se o charakteristický vrchol Rochelle, který je obdobný jak na Tchaj-wanu, tak v Hongkongu a díky němu je Hongkong „moderním městem smutku“.[20]
Ocenění a nominace
- 46. Filmový festival v Benátkách
- 1989 Filmový festival Zlatý kůň
- Vyhrál: Nejlepší režisér - Hou Hsiao-hsien
- Vyhrál: Nejlepší hlavní herec - Sung Young Chen
- Nominováni: Nejlepší film
- Nominováno: Nejlepší scénář - Chu T’ien-wen, Wu Nien-jen
- Nominováno: Nejlepší střih - píseň Liao Ching
- 1989 Ocenění Kinema Junpo
- Vyhrál: Nejlepší cizojazyčný film - Hou Hsiao-hsien
- 1991 Mainichi Film Concours
- Vyhrál: Nejlepší cizojazyčný film - Hou Hsiao-hsien
- 1991 Independent Spirit Awards
- Nominováni: Nejlepší zahraniční film - Hou Hsiao-hsien
- 1991 Společnost politického filmu
- Vyhrál: Zvláštní cena
Viz také
- Seznam příspěvků na 62. ročník udílení Oscarů za nejlepší neanglicky mluvený film
- Seznam tchajwanských příspěvků na Oscara za nejlepší cizojazyčný film
Reference
- ^ Xiao, Zhiwei; Zhang, Yingjin (2002). Encyklopedie čínského filmu. Routledge. str. 190. ISBN 1134745540.
- ^ Knihovna Margaret Herrickové, Akademie filmových umění a věd
- ^ A b C d E Trauma a kino: Mezikulturní průzkumy. Hong Kong University Press. 2008. ISBN 978-962-209-624-0.
- ^ „Město smutku od S.E.N.S.“ Xiami Music.
- ^ A b „Reality in Long Shots: A CITY OF SADNESS | Austin Asian American Film Festival | Online Shorts Festival 11. – 17. Června 2020“. Citováno 15. června 2020.
- ^ Rawnsley, Ming-Yeh T. „Kino, historiografie a identity na Tchaj-wanu: Město smutku Hou Hsiao-Hsien“. Asijské kino. 22 (2): 196–213. ISSN 1059-440X.
- ^ Berry, Michael (říjen 2005). Mluvení v obrazech: Rozhovory se současnými čínskými filmaři. Columbia University Press. ISBN 978-0-231-13330-2.
- ^ A b „Město smutku“. Harvardská fakulta umění a věd. Citováno 6. února 2017.
- ^ Linden, Sheri (23. srpna 2019). "'Město smutku: Hou Hsiao-Hsienova historická tragédie zůstává mistrovským dílem o 30 let později “. SupChina. Citováno 15. června 2020.
- ^ Shaw, Tristan (28. března 2015). „Tchajwanský režisér Hou Hsiao-hsien zachycuje velké, malé okamžiky života“. Los Angeles Times. Citováno 6. února 2017. „V„ Městě smutku “, obecně považovaném za mistrovské dílo,„
- ^ Brody, Richarde. „Město smutku“. Newyorčan. Citováno 6. února 2017.
- ^ Rayns, Tony. „Město smutku“. Časový limit. Citováno 6. února 2017.
- ^ Rosenbaum, Jonathan. „Město smutku“. Chicago Reader. Citováno 6. února 2017.
- ^ Kehr, Dave (22. června 1990). „Tchajwanský film o smutku v celé své kráse“. Chicago Tribune. Citováno 6. února 2017.
- ^ „Bei qing cheng shi (Město smutku) (1989)“. Shnilá rajčata. Fandango. Citováno 30. listopadu 2019.
- ^ ""Město smutku, A (1989). Britský filmový institut. Archivovány od originál dne 20. srpna 2012. Citováno 3. června 2015.
- ^ Lin, Sylvia Li-chun (2007). Reprezentace zvěrstev na Tchaj-wanu: Incident 2/28 a bílý teror ve fikci a filmu. Columbia University Press. doi:10.7312 / lin-14360.10 # metadata_info_tab_contents.
- ^ A b Ma, Jean (2010). Melancholy Drift: Marking Time in Chinese Cinema. Hong Kong University Press. ISBN 978-988-8028-05-4.
- ^ Zhang, Yingjin (2013). „Artikulování smutku, genderový prostor: politika a poetika filmů Taiyu ze 60. let na Tchaj-wanu“. Moderní čínská literatura a kultura. 25 (1): 1–46. ISSN 1520-9857.
- ^ A b Rochelle, Tina L. (2015). „Rozmanitost a důvěra v Hongkong: zkoumání Tin Shui Wai, hongkonského„ města smutku “'". Výzkum sociálních ukazatelů. 120 (2): 437–454. ISSN 0303-8300.
- ^ „Ceny benátského filmového festivalu“. Citováno 6. března 2011.
Další čtení
- Reynaud, Bérénice (2002). Město smutku. London: British Film Inst. ISBN 9780851709307.CS1 maint: ref = harv (odkaz)