Protokoly sionských starších - The Protocols of the Elders of Zion

„Sionské protokoly“ přeadresuje tady. O filmu viz Protocols of Sion (film).
Protokoly sionských starších
1905 2fnl Velikoe v malom i antikhrist.jpg
Obálka prvního knižního vydání, Veliký v maličkosti a Antikrist
AutorNeznámý. Plagiarized od různých autorů
Originální názevПрограма завоевания мира евреями (Programa zavoevaniya mira evreyami„Židovský program na dobytí světa“)
ZeměRuská říše
Jazykruština[A]
PředmětAntisemitský konspirační teorie
ŽánrPropaganda
VydavatelZnamya
Datum publikace
Srpen – září 1903
Publikováno v angličtině
1919

Protokoly sionských starších (ruština: Протоколы сионских мудрецов) nebo Protokoly ze setkání učených sionských starších je vymyšlený antisemitský text s cílem popsat a židovský plán globální nadvlády. Falešný podvod, který byl plagiátem z několika dřívějších zdrojů, z nichž některé nebyly antisemitské povahy,[1] byla poprvé publikována v Rusko v roce 1903 přeloženo do více jazyků a na počátku 20. století šířeno mezinárodně.

Henry Ford financovaný tisk 500 000 kopií, které byly ve 20. letech distribuovány po celých Spojených státech.[2] Jeho destilaci zadali někteří učitelé němčiny, jako by to bylo věcné, aby si ji mohli přečíst němečtí školáci po K moci se dostali nacisté v roce 1933,[3] navzdory tomu, že byl britskými novinami odhalen jako podvodný Časy v roce 1921 a Němec Frankfurter Zeitung v roce 1924. Zůstává široce dostupný v mnoha jazycích, v tištěné podobě a na internetu a je nadále prezentován neofašistickými, fundamentalistickými a antisemitskými skupinami jako originální dokument. Politolog Stephen Bronner popsal to jako „pravděpodobně nejvlivnější dílo antisemitismu, jaké kdy bylo napsáno ... co Komunistický manifest je pro marxismus, fiktivní Protokoly je pro antisemitismus “.[4]

Tvorba

Část série na
Antisemitismus
Yellowbadge logo.svg
Antisemitické publikace
Kategorie Kategorie

The Protokoly je vymyšlený dokument, který má být věcný. Textové důkazy ukazují, že nemohlo být vyrobeno před rokem 1901. Je známo, že název Sergej Nilus Široce distribuované vydání obsahuje data „1902–1903“ a je pravděpodobné, že dokument byl skutečně napsán v této době v Rusku, a to navzdory Nilusovu pokusu to zakrýt vložením francouzsky znějících slov do jeho vydání.[5] Cesare G. De Michelis tvrdí, že byl vyroben v měsících po ruském sionistickém kongresu v září 1902 a že se původně jednalo o parodii na židovský idealismus určenou pro vnitřní oběh mezi antisemity, dokud nebylo rozhodnuto o jeho vyčištění a jeho zveřejnění, jako by to bylo skutečné. Rozpory v různých svědectvích ukazují, že zúčastněné osoby - včetně původního vydavatele textu, Pavel Kruševan - záměrně zakryl původ textu a v následujících desetiletích o něm lhal.[6]

Pokud je umístění padělání v Rusku v letech 1902–1903 správné, pak to bylo napsáno na začátku protižidovské pogromy v Ruské říši, při kterém byly tisíce Židů zabity nebo uprchly ze země. Mnoho lidí, které De Michelis podezřívá z účasti na padělání, bylo přímo zodpovědné za podněcování k pogromům.[7]

Pozadí politického spiknutí

Ke konci 18. století po Příčky Polska, Ruská říše zdědil největší židovskou populaci na světě. Žili v něm Židé shtetls na západě říše, v Pale of Settlement a až do 40. let 19. století byly místní židovské záležitosti organizovány prostřednictvím qahal, poloautonomní židovská vláda, a to i pro účely zdanění a odvodu do Imperial ruská armáda. Po výstupu na liberalismus v Evropě se ruská vládnoucí třída stala tvrdší ve své reakční politice a udržovala práh Pravoslaví, autokracie a národnost, přičemž neortodoxní a neruské subjekty, včetně Židů, nebyly vždy přijaty. Židé, kteří se o to pokusili asimilovat byli s podezřením považováni za potenciální „infiltrátory“, kteří se údajně snaží „převzít společnost“, zatímco Židé, kteří zůstali připoutáni k tradiční židovské kultuře, byli odmítáni jako nežádoucí mimozemšťané.

Kniha Kahal (1869) Jacoba Brafmana, v ruském jazyce.

V ruské společnosti existovala zášť vůči Židům z výše uvedených důvodů, ale myšlenka a Protokoly-esque mezinárodní židovské spiknutí světová nadvláda byla ražena v 60. letech 19. století. Jacob Brafman, ruský Žid z Minsk, vypadl s místními agenty qahal a následně se obrátil proti judaismus. Následně konvertoval na Ruská pravoslavná církev a vytvořil polemiku proti Talmud a qahal.[8] Brafman tvrdil ve svých knihách Místní a univerzální židovská bratrstva (1868) a Kniha Kahal (1869), publikované v Vilno, že qahal nadále existovala tajně a jejím hlavním cílem bylo podkopání křesťanských podnikatelů, převzetí jejich majetku a nakonec převzetí moci. Tvrdil také, že se jednalo o mezinárodní spikleneckou síť pod centrální kontrolou Alliance Israélite Universelle, která sídlila v Paříži a poté pod vedením Adolphe Crémieux, prominentní svobodný zednář.[8] Vilna Talmudist, Jacob Barit, se pokusil vyvrátit Brafmanovo tvrzení.

Dopad Brafmanovy práce nabral mezinárodní aspekt, když byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, němčiny a dalších jazyků. Obraz „qahal"jako tajná mezinárodní židovská stínová vláda pracující jako stát ve státě byl zachycen protižidovskými publikacemi v Rusku a byl vzat vážně některými ruskými úředníky jako P. A. Cherevin a Nikolay Pavlovich Ignatyev který v 80. letech 19. století naléhal na generálního guvernéra provincií, aby vyhledal domnělé qahal. To bylo kolem doby Narodnaya Volya atentát na cara Alexander II Ruska a následující pogromy. Ve Francii jej přeložil Monsignor Ernest Jouin v roce 1925, který podporoval protokoly. V roce 1928 Siegfried Passarge, geograf, který později podpořil Nacisté, přeložil do němčiny.

Kromě Brafmana existovaly další rané spisy, které předpokládaly podobný koncept jako Protokoly. To zahrnuje Dobytí světa Židy (1878),[9] zveřejněno v Basilej a autorem je Osman Bey (nar. Frederick Millingen). Millingen byl britský subjekt a syn anglického lékaře Julius Michael Millingen, ale sloužil jako důstojník v Osmanská armáda kde se narodil. Konvertoval na islám, ale později se stal ruským pravoslavným křesťanem. Na Beyovu práci navázal Hippolytus Lutostansky je Talmud a Židé (1879), který tvrdil, že Židé chtěli rozdělit Rusko mezi sebe.[10]

Použité zdroje

Zdrojový materiál pro padělek sestával společně z Dialogue aux enfers entre Machiavel et Montesquieu (Dialog v pekle mezi Machiavelli a Montesquieu ), 1864 politická satira podle Maurice Joly;[11] a kapitolu z Biarritz, román antisemitského německého romanopisce z roku 1868 Hermann Goedsche, který byl přeložen do ruština v roce 1872.[12]

Hlavním zdrojem pro Protokoly byl Der Judenstaat (1896) od Theodor Herzl, který byl označován jako Sionistické protokoly ve svých počátečních francouzských a ruských vydáních. Paradoxně raná ruská vydání Protokoly tvrdí, že nepocházejí ze sionistické organizace.[13] Text, který nikde neobhajuje sionismus, připomíná parodii Herzlových nápadů.[14]

Literární padělek

Protokoly je jedním z nejznámějších a nejdiskutovanějších příkladů literární padělek, s analýzou a důkazem o podvodném původu, který sahá až do roku 1921.[15] Padělek je časným příkladem „konspirační teorie "literatura.[16] Napsáno hlavně v první osobě množného čísla,[b] text obsahuje zobecnění, truismy, a fráze o tom, jak ovládnout svět: převzít kontrolu nad médii a finančními institucemi, změnit tradiční společenský řád atd. Neobsahuje specifika.[18]

Maurice Joly

Prvky Protokoly byli plagiátem od Jolyho fiktivního Dialog v pekle, slabě zahalený útok na politické ambice Napoleon III, který, zastoupený nežidovský charakter Machiavelli,[19] spiknutí s cílem ovládnout svět. Joly, a republikán který později sloužil v Pařížská komuna, byl odsouzen na 15 měsíců jako přímý důsledek vydání jeho knihy.[20] Umberto Eco zvažoval to Dialog v pekle byl sám plagován částečně z románu od Eugène Sue, Les Mystères du Peuple (1849–56).[21]

Identifikovatelné fráze od Jolyho tvoří 4% první poloviny prvního vydání a 12% druhé poloviny; pozdější vydání, včetně většiny překladů, obsahují delší citace od Jolyho.[22]

Protokoly 1–19 pečlivě dodržujte pořadí Maurice Jolyho Dialogy 1–17. Například:

Dialog v pekle mezi Machiavelli a MontesquieuProtokoly sionských starších

Jak jsou poskytovány půjčky? Vydáním dluhopisů, které pro vládu znamenají povinnost platit úroky úměrné kapitálu, který byl splacen. Je-li tedy půjčka ve výši 5%, stát po 20 letech vyplatil částku rovnající se vypůjčenému kapitálu. Když uplynulo 40 let, zaplatil dvojnásobek, po 60 letech trojnásobek: přesto zůstává dlužníkem celé částky kapitálu.

— Montesquieu, Dialogy, str. 209

Půjčka je emise vládních cenných papírů, která zahrnuje povinnost platit úroky ve výši procenta z celkové částky vypůjčených peněz. Pokud je půjčka ve výši 5%, pak by vláda za 20 let zbytečně vyplatila částku rovnající se částce půjčky, aby pokryla dané procento. Za 40 let zaplatí dvakrát; a ve třicetinásobku této částky, ale půjčka stále zůstane jako nesplacený dluh.

— Protokoly, str. 77

Stejně jako bůh Višnu bude mít můj tisk sto paží a tyto paže předají své ruce všem různým odstínům názorů po celé zemi.

— Machiavelli, Dialogy, str. 141

Tyto noviny, stejně jako indický bůh Višnu, budou mít stovky rukou, z nichž každá bude cítit pulz měnícího se veřejného mínění.

— Protokoly, str. 43

Nyní chápu postavu boha Višnua; máte sto paží jako indický idol a každý z vašich prstů se dotýká pružiny.

— Montesquieu, Dialogy, str. 207

Naše vláda se bude podobat hinduistickému bohu Višnuovi. Každá z našich stovek rukou pojme jeden pramen sociální mašinérie státu.

— Protokoly, str. 65

Philip Graves vynesl tento plagiát na světlo v sérii článků v Časy v roce 1921 jako první vystavil Protokoly jako padělek pro veřejnost. [1][23]

Hermann Goedsche

Hlavní článek: Hermann Goedsche

Daniel Keren ve své eseji „Komentář k Protokolům sionských starších“ napsal: „Goedsche byl poštovní úředník a špion Pruská tajná policie. Byl nucen opustit poštovní provoz kvůli své účasti na získávání důkazů v rámci stíhání proti demokratickému vůdci Benedict Waldeck v roce 1849. “[24] Po svém propuštění Goedsche zahájil kariéru jako konzervativní publicista a psal literární fikci pod pseudonymem Sir John Retcliffe.[25] Jeho román z roku 1868 Biarritz (Sedanu) obsahuje kapitolu nazvanou „Židovský hřbitov v Praze a Rada zástupců Dvanáct kmenů Izraele. “„ Goedsche (který si nebyl vědom toho, že z původních dvanácti biblických „kmenů“ zůstaly jen dva) líčí tajné noční setkání členů tajemného rabínský kabala to plánuje ďábelské „židovské spiknutí“. O půlnoci se zdá, že Ďábel přispívá svými názory a vhledem. Kapitola velmi připomíná scénu v Alexandre Dumas ' Giuseppe Balsamo (1848), ve kterém Joseph Balsamo a.k.a. Alessandro Cagliostro a společnost vynese Záležitost s diamantovým náhrdelníkem.[26]

V roce 1872 ruský překlad „Židovský hřbitov v Praze "objevil se v Petrohrad jako samostatný pamflet údajné literatury faktu. François Bournand, ve svém Les Juifs et nos Contemporains (1896), zopakoval monolog na konci kapitoly, ve které postava Levita vyjadřuje jako věcné přání, aby Židé byli „králi světa za 100 let“ - připisuje „vrchnímu rabínovi Johnovi Readcliffovi“. Udržování mýtu o autentičnosti Goedscheho příběhu, zejména o „rabínově řeči“, usnadnilo pozdější popisy stejně mýtické autenticity Protokoly.[25] Jako Protokoly, mnozí tvrdili, že fiktivní „rabínova řeč“ měla prsten autenticity, bez ohledu na její původ: „Tato řeč byla vydána v naší době, před osmnácti lety,“ četla zprávu z roku 1898 v La Croix „a všechny události, které se odehrály před našimi očima, byly v něm očekávány se skutečně děsivou přesností.“[27]

Fiktivní události v Joly's Dialogue aux enfers entre Machiavel et Montesquieu, který se objevil před čtyřmi lety Biarritz, možná byla inspirací pro Goedscheho fiktivní půlnoční setkání a podrobnosti o výsledku domnělého spiknutí. Goedscheho kapitola mohla být přímým plagiátem Jolyho, Dumase Pèra nebo obou.[28][C]

Struktura a obsah

The Protokoly má v úmyslu zdokumentovat zápis ze schůzky z konce 19. století, které se zúčastnili světoví židovští vůdci, „sionští staří“, kteří se spikli, že ovládnou svět.[29][30] Padělek vkládá do úst židovských vůdců řadu plánů, z nichž většina pochází ze starších antisemitských kachen.[29][30] Například Protokoly zahrnuje plány na rozvrácení morálky nežidovského světa, plány židovských bankéřů na kontrolu světových ekonomik, plány židovské kontroly tisku a - v konečném důsledku - plány na zničení civilizace.[29][30] Dokument se skládá z dvaceti čtyř „protokolů“, které analyzovaly Steven Jacobs a Mark Weitzman, kteří dokumentovali několik opakujících se témat, která se opakovaně objevují ve 24 protokolech,[d] jak ukazuje následující tabulka:[31]

ProtokolTitul[31]Motivy[31]
1Základní doktrína: „Pravdivé lži možná“Svoboda a svoboda; Autorita a moc; Zlato = peníze
2Hospodářská válka a dezorganizace vedou k mezinárodní vláděMezinárodní politické ekonomické spiknutí; Tisk / média jako nástroje
3Metody dobytíŽidé, arogantní a zkorumpovaní; Volba / Volba; Veřejná služba
4Zničení náboženství materialismemObchod jako chladný a bezcitný; Pohané jako otroci
5Despotismus a moderní pokrokŽidovská etika; Vztah židovského lidu k větší společnosti
6Akvizice půdy, podpora spekulacíVlastnictví půdy
7Proroctví celosvětové válkyVnitřní nepokoje a svár (vs. soudní systém) vedoucí k válce vs Shalom / Peace
8Přechodná vládaTrestní živel
9Všeobjímající propagandaZákon; vzdělávání; Zednářství
10Zrušení ústavy; Vzestup autokraciePolitika; Pravidlo většiny; Liberalismus; Rodina
11Ústava autokracie a všeobecné pravidloPohané; Židovská politická angažovanost; Zednářství
12Království tisku a kontrolySvoboda; Cenzura tisku; Publikování
13Proměna veřejného myšlení od základního k nepodstatnémuPohané; Podnikání; Volba / Volba; Tisk a cenzura; Liberalismus
14Zničení náboženství jako předehra k vzestupu židovského bohaJudaismus; Bůh; Pohané; Svoboda; Pornografie
15Využití zdiva: bezcitné potlačování nepřátelPohané; Zednářství; Mudrci z Izraele; Politická moc a autorita; Král Izraele
16Zrušení vzděláníVzdělávání
17Osud právníků a duchovenstvaPrávníci; Duchovenstvo; Křesťanství a nežidovské autorství
18Organizace nepořádkuZlo; Mluvený projev;
19Vzájemné porozumění mezi vládcem a lidmiDrby; Mučednictví
20Finanční program a výstavbaDaně a daně; Půjčky; Vazby; Lichva; Směnárna
21Domácí půjčky a vládní úvěryAkciové trhy a burzy
22Přínos židovské vládyZlato = peníze; Volba / Volba
23Inkulace poslušnostiPoslušnost autoritě; Otroctví; Volba / Volba
24Židovský vládceKrálovský majestát; Dokument jako fikce

Konspirační odkazy

Podle Daniel Pipes,

Nejasnost knihy - téměř žádná jména, data ani čísla nejsou uvedena - byl jedním z klíčů k tomuto rozsáhlému úspěchu. Údajně židovské autorství také přispívá k tomu, aby byla kniha přesvědčivější. Jeho objetí rozporů - že k pokroku Židé používají všechny dostupné nástroje, včetně kapitalismu a komunismu, filo-semitismus a antisemitismus, demokracie a tyranie - to umožnily Protokoly oslovit všechny: bohaté i chudé, Že jo a Vlevo, odjet, Christian a muslimský, Americký a japonský.[18]

Pipes konstatuje, že Protokoly zdůrazňuje opakující se témata spikleneckého antisemitismu: „Židé vždy plánují“, „Židé jsou všude“, „Židé jsou za každou institucí“, „Židé se řídí ústřední autoritou, temní„ Starší ““ a „Židé jsou blízko úspěchu“.[32]

Jako fikci v žánru literatury byl trakt analyzován Umberto Eco ve svém románu Foucaultovo kyvadlo (1988):

Velký význam Protokoly spočívá v tom, že umožňuje antisemitům dostat se za hranice jejich tradičních kruhů a najít velké mezinárodní publikum, což je proces, který pokračuje dodnes. Padělek otrávil veřejný život, ať se objevil kdekoli; bylo to „samo-generování; plán, který migroval z jednoho spiknutí do druhého“.[33]

Eco se také zabýval Protokoly v roce 1994 v jeho kapitole 6 „Fiktivní protokoly“ Šest procházek ve fiktivním lese a ve svém románu z roku 2010 Hřbitov v Praze.

Dějiny

Historie publikace

Viz také: Seznam vydání Protokolů sionských starších

Protokoly se objevil v tisku v Ruské říši již v roce 1903, publikován jako série článků v roce 2006 Znamya, a Černé stovky noviny vlastněné Pavel Kruševan. Znovu se objevil v roce 1905 jako poslední kapitola (kapitola XII) druhého vydání Velikoe v malom i antikrist („The Great in the Small & antikrist "), kniha od Sergej Nilus. V roce 1906 se objevila ve formě brožury, kterou upravil Georgy Butmi de Katzman.[34]

Tyto první tři (a následně další) otisky ruského jazyka byly publikovány a šířeny v EU Ruská říše během období 1903–06 jako nástroj pro obětní beránek Židé obviňovaní monarchisty z porážky v Rusko-japonská válka a Revoluce roku 1905. Společná pro všechny tři texty je myšlenka, že Židé usilují o ovládnutí světa. Od té doby Protokoly jsou prezentovány pouze jako dokument, přední hmota a zadní hmota jsou potřebné k vysvětlení jeho údajného původu. Rozmanité otisky jsou však vzájemně nekonzistentní. Obecně se tvrdí, že dokument byl ukraden tajné židovské organizaci. Protože údajný původní ukradený rukopis neexistuje, je člověk nucen obnovit domnělé původní vydání. To udělal italský učenec, Cesare G. De Michelis v roce 1998, v díle, které bylo přeloženo do angličtiny a publikováno v roce 2004, kde zachází se svým předmětem jako Apokryfy.[34][35]

Jako Ruská revoluce rozloženo, působit Bílé hnutí - přidružení Rusové k útěku na Západ, byl tento text přenesen a převzal nový účel. Do té doby, Protokoly zůstal nejasný;[35] nyní se stal nástrojem pro obviňování Židů z ruské revoluce. Stal se nástrojem, politickou zbraní, používanou proti Bolševici kteří byli líčeni jako převážně židovští, údajně provádějící „plán“ ztělesněný v Protokoly. Účelem bylo zdiskreditovat Říjnová revoluce, zabránit Západu uznat Sovětský svaz a způsobí pád Vladimir Lenin režim.[34][35]

První vydání v ruštině

Průčelí vydání z roku 1912 využívající okultní symboly.

Kapitola „Na židovském hřbitově v Praze“ od Goedscheho Biarritz, se silným antisemitským tématem obsahujícím údajnou rabínskou spiknutí proti evropské civilizaci, byl v roce 1872 přeložen do ruštiny jako samostatná brožura.[12] V roce 1921 však princezna Catherine Radziwill uspořádala soukromou přednášku v New Yorku, ve které tvrdila, že Protokoly byly padělek zkompilovaný v letech 1904–05 ruskými novináři Matvei Golovinski a Manasevich-Manuilov ve směru Petr Rachkovský, Náčelník ruské tajné služby v Paříži.[36]

V roce 1944 německý spisovatel Konrad Heiden identifikoval Golovinského jako autora Protokoly.[37] Radziwillův účet podpořil ruský historik Michail Lepekhine, který své poznatky zveřejnil v listopadu 1999 ve francouzském týdeníku L'Express.[38] Lepekhine považuje za Protokoly součást plánu přesvědčit cara Nicholas II že modernizace Ruska byla ve skutečnosti židovským spiknutím s cílem ovládnout svět.[39] Stephen Eric Bronner píše, že skupiny, které se stavěly proti pokroku, parlamentarismu, urbanizaci a kapitalismu a aktivní roli Židů v těchto moderních institucích, byly zvláště přitahovány k antisemitismu dokumentu.[40] ukrajinština učenec Vadim Skuratovsky nabízí rozsáhlé literární, historické a jazykové analýza původního textu Protokoly a sleduje vlivy Fjodor Dostojevskij je próza (zejména, Velký inkvizitor a Posedlý ) o Golovinského spisech, včetně Protokoly.[39]

Role Golovinského při psaní Protokoly je zpochybňován Michaelem Hagemeisterem, Richardem Levym a Cesare De Michelisem, kteří každý píší, že účet, který se ho týká, je historicky neověřitelný a do značné míry prokazatelně nesprávný.[41][42][43]

Ve své knize Neexistující rukopis, Italský učenec Cesare G. De Michelis studuje rané ruské publikace Protokoly. The Protokoly byly poprvé zmíněny v ruském tisku v dubnu 1902 Petrohradskými novinami Novoye Vremya (Новое Время – Nová doba). Článek napsal slavný konzervativní publicista Michail Menshikov jako součást své pravidelné série „Dopisy sousedům“ („Письма к ближним“) a nesl název „Úklady proti lidskosti“. Autor popsal své setkání s dámou (Yuliana Glinka, jak je nyní známo), která mu poté, co řekla o svých mystických odhaleních, prosila, aby se seznámil s dokumenty, později známými jako Protokoly; ale po přečtení některých úryvků se Menshikov stal vůči jejich původu docela skeptický a nepublikoval je.[44]

Vydání Krushevan a Nilus

The Protokoly byly zveřejněny nejdříve v serializované podobě od 28. srpna do 7. září (OS ) 1903, v Znamya, Petrohradský deník, pod Pavel Kruševan. Krushevan zahájil Kishinev pogrom o čtyři měsíce dříve.[45]

V roce 1905 vydal Sergej Nilus úplné znění Protokoly v Kapitola XII, závěrečná kapitola (str. 305–417), druhého vydání (nebo podle některých zdrojů třetího) jeho knihy, Velikoe v malom i antikrist, což se překládá jako „Velký v malém: Příchod antikrista a vláda satana na Zemi“. Tvrdil, že to byla práce První sionistický kongres, která se konala v roce 1897 v Basilej, Švýcarsko.[34] Když bylo poukázáno na to, že první sionistický kongres byl přístupný veřejnosti a zúčastnilo se ho mnoho nežidů, Nilus změnil svůj příběh a řekl, že protokoly byly dílem setkání starších 1902–03, ale odporovaly jeho vlastnímu předchozí prohlášení, že kopii obdržel v roce 1901:

V roce 1901 se mi podařilo prostřednictvím mého známého (zesnulého dvorního maršála Alexeje Nikolajeviče Sukotina z Černigova) získat rukopis, který neobvyklou dokonalostí a jasností odhalil průběh a vývoj tajného židovského zednářského spiknutí, které by přivedlo tento zlý svět do jeho nevyhnutelný konec. Osoba, která mi dala tento rukopis, zaručila, že se bude jednat o věrný překlad originálních dokumentů, které byly ukradeny ženou od jednoho z nejvyšších a nejvlivnějších vůdců zednářů na tajném setkání někde ve Francii - milovaného hnízda zednářského spiknutí .[46]

Stolypinovo vyšetřování podvodů, 1905

Následné tajné vyšetřování nařízeno Petr Stolypin, nově jmenovaný předseda Rady ministrů, dospěl k závěru, že Protokoly se poprvé objevil v Paříži v antisemitských kruzích kolem roku 1897–1998.[47] Když Nicholas II se dozvěděl o výsledcích tohoto vyšetřování, požádal: „Protokoly by měly být zabaveny, dobrou věc nelze obhájit špinavými prostředky.“[48] Navzdory rozkazu nebo kvůli „dobré věci“ se množily četné dotisky.[45]

Protokoly na západě

Vydání z roku 1934 od Patriotic Publishing Company of Chicago.

Ve Spojených státech, Protokoly je třeba chápat v kontextu První červené zděšení (1917–20). Text údajně přinesl do Spojených států důstojník ruské armády v roce 1917; to bylo přeloženo do angličtiny uživatelem Natalie de Bogory (osobní asistent Harris A. Houghton, důstojník Ministerstvo války ) v červnu 1918,[49] a ruský emigrant Boris Brasol brzy ji šířil v amerických vládních kruzích, konkrétně diplomatických a vojenských, strojopisnou formou,[50] jehož kopii archivuje Hoover Institute.[51] Také se objevil v roce 1919 v Veřejná kniha jako pár serializovaných novinových článků. Všechny odkazy na „Židy“ však byly nahrazeny odkazy na Bolševici jako odhalit novinářem a následně velmi respektován Columbia University Děkan School of Journalism Carl W. Ackerman.[52][51]

V roce 1923 se objevila anonymně upravená brožura Britons Publishing Society, nástupce Britové, entita vytvořená a vedená Henry Hamilton Beamish. Tento otisk byl údajně překladem Victora E. Marsdena, který zemřel v říjnu 1920.[51]

Většina verzí v zásadě zahrnuje „protokoly“ neboli zápisy z tajného projevu týkajícího se Židů, kteří jsou organizováni jako Starší nebo Mudrci, z Zion,[53] a je základem 24 protokolů, které údajně dodržují židovští lidé. Protokoly bylo prokázáno, že je to literární padělek a podvod, stejně jako jasný případ plagiátorství.[1][54][55][56][57]

Otisky anglického jazyka

Ve dnech 27. A 28. Října 1919 Philadelphie Veřejná kniha zveřejnil výňatky z překladu do anglického jazyka jako „Red Bible“, odstranil všechny odkazy na údajné židovské autorství a přepracoval dokument jako Bolševik manifest.[58] Autorem článků byl příspěvek korespondent v době, kdy, Carl W. Ackerman, který se později stal vedoucím žurnalistického oddělení v Columbia University. 8. května 1920 článek[59] v Časy následoval německý překlad a apeloval na vyšetřování toho, čemu se říkalo „tajemná poznámka o proroctví“. V úvodníku (úvodníku) s názvem „The Jewish Peril, a Disturbing Pamphlet: Call for Enquiry“, Wickham Steed napsal o Protokoly:

Co jsou tyto „protokoly“? Jsou autentické? Pokud ano, jaké zlovolné shromáždění vymyslelo tyto plány a chválilo se nad jejich expozicí? Jsou to padělání? Pokud ano, odkud pochází tajemná poznámka proroctví, proroctví zčásti splněno, zčásti tak daleko v cestě naplnění?[60]

Steed odvolal svou podporu Protokoly poté, co byli odhaleni jako padělek.[61]

Spojené státy
Titulní strana vydání z roku 1920 z Bostonu.

V roce 1920 publikoval ve Spojených státech Henry Ford v novinách, které vlastnil - Dearborn Independent - americká verze Protokoly, jako součást série antisemitských článků s názvem „Mezinárodní Žid: Nejdůležitější problém světa ". Později publikoval články v knižní podobě, s půl milionem v oběhu ve Spojených státech, stejně jako překlady do řady dalších jazyků.[62][63] V roce 1921 Ford citoval důkazy o židovské hrozbě: „Jediné prohlášení, které bych chtěl o Protokoly je to, že zapadají do toho, co se děje. Je jim 16 let a do dnešní doby odpovídaly světové situaci. “[64] Robert A. Rosenbaum napsal, že „V roce 1927, když se Ford uklonil právnímu a ekonomickému tlaku, vydal odvolání a omluvu - a zároveň se zřekl osobní odpovědnosti - za antisemitské články a uzavřel Dearborn Independent v roce 1927.[65] Byl také obdivovatelem nacistické Německo.[66]

V roce 1934 anonymní editor rozšířil kompilaci o „Text a komentář“ (str. 136–41). Produkcí této uncredited kompilace byla 300stránková kniha, neautentické rozšířené vydání dvanácté kapitoly Nilusovy knihy z roku 1905 o příchodu antikrist. Skládá se z podstatných výňatků z článků z Fordova antisemitského periodika Dearborn Independent. Tento text z roku 1934 obíhá nejvíce v anglicky mluvícím světě i na internetu. Text a komentář končí slovy komentář na Chaim Weizmann 6. října 1920, poznámka na banketu: „Blahodárnou ochranou, kterou Bůh ustanovil v životě Žida, je to, že ho rozptýlil po celém světě.“ Marsden, který byl do té doby mrtvý, je připočítán s následujícím tvrzením:

Dokazuje to, že Učení starší existují. Dokazuje to, že Dr. Weizmann o nich ví všechno. Dokazuje to, že touha po „národním domově“ v Palestině je pouze maskováním a nekonečnou částí skutečného Židova předmětu. Dokazuje to, že Židé na celém světě nemají v úmyslu usadit se v Palestině nebo v jakékoli jiné zemi, a že jejich každoroční modlitba, aby se všichni mohli setkat s „příštím rokem v Jeruzalémě“, je pouze částí jejich charakteristického vyznání. Ukazuje také, že Židé jsou nyní světovou hrozbou a že árijské rasy je budou muset trvale usadit mimo Evropu.[67]

Časy vystavuje padělek, 1921

Časy vystavil Protokoly jako padělek 16. – 18. srpna 1921

V letech 1920–1921 byla historie konceptů nalezených v EU Protokoly byl vysledován zpět k dílům Goedsche a Jacques Crétineau-Joly podle Lucien Wolf (anglický židovský novinář) a publikoval v Londýně v srpnu 1921. K dramatickému odhalení však došlo v sérii článků v Časy podle jeho Konstantinopol zpravodaj, Philip Graves, který objevil plagiát z práce Maurice Joly.[1]

Podle spisovatele Petera Grose, Allen Dulles, který v Konstantinopoli rozvíjel vztahy v post-Osmanský politické struktury, objevil „zdroj“ dokumentace a nakonec jej poskytl Časy. Grose to píše Časy poskytl půjčku zdroji, ruskému emigrantovi, který odmítl být identifikován, s tím, že půjčka nebude splacena.[68] Colin Holmes, lektor ekonomických dějin v Sheffield University, identifikoval emigranta jako Mikhail Raslovlev, self-identifikoval antisemita, který dal informace Gravesovi, aby „nedal zbraň jakéhokoli druhu Židům, jejichž přítelem jsem nikdy nebyl“.[69]

V prvním článku Gravesovy série s názvem "Literární padělání" redaktoři Časy napsal: „Náš zpravodaj v Konstantinopoli poprvé předkládá nezvratný důkaz, že dokument je hlavně neohrabaným plagiátorstvím. Předal nám kopii francouzské knihy, ze které je plagiátorství vyrobeno.“[1] Ve stejném roce celá kniha[70] dokumentující podvod byl publikován ve Spojených státech autorem Herman Bernstein. Navzdory tomuto rozšířenému a rozsáhlému odhalení se Protokoly nadále považována antisemity za důležitý faktický důkaz. Dulles, úspěšný právník a kariérní diplomat, se pokusil přesvědčit Americké ministerstvo zahraničí veřejně vypovědět padělek, ale bez úspěchu.[71]

Švýcarsko

Bernský proces, 1934–1935

Hlavní článek: Bernská zkouška

Prodej Protokoly (editoval německý antisemita Theodor Fritsch ) podle Národní fronta během politické manifestace v kasinu v Bernu 13. června 1933,[E] vedl k Bernská zkouška v Amtsgericht (okresní soud) ze dne Bern, hlavní město Švýcarsko, 29. října 1934. Žalobci (Švýcarské židovské sdružení a Židovská komunita v Bernu) byli zastoupeni Hansem Matti a Georges Brunschvig, pomáhal Emil Raas. Za obranu pracoval německý antisemitský propagandista Ulrich Fleischhauer. 19. května 1935 byli dva obžalovaní (Theodore Fischer a Silvio Schnell) usvědčeni z porušení Bernského zákona zakazujícího šíření „nemorálních, obscénních nebo brutálních“ textů[72] zatímco další tři obžalovaní byli osvobozeni. Soud prohlásil Protokoly být padělky, plagiáty a obscénní literatura. Soudce Walter Meyer, křesťan, který o společnosti nikdy neslyšel Protokoly dříve, řekl na závěr,

Doufám, že přijde čas, kdy nikdo nebude schopen pochopit, jak v roce 1935 téměř tucet rozumných a odpovědných mužů dokázalo dva týdny zesměšňovat intelekt bernského soudu diskutujícího o autentičnosti takzvaných protokolů, právě těch protokolů, které škodlivé, jak byly a budou, nejsou nic jiného než směšné nesmysly.[45]

Vladimir Burtsev, ruský emigrant, anti-bolševik a protifašistický kteří vystavili mnoho Okhrana agenti provokatéři počátkem 20. století sloužil jako svědek Bernského soudu. V roce 1938 v Paříži vydal knihu, Protokoly sionských starších: Prokázané padělání, na základě jeho svědectví.

Dne 1. Listopadu 1937 se obžalovaní odvolali proti rozsudku Obergericht (Kantonální nejvyšší soud) v Bernu. Porota složená ze tří soudců je osvobodila a usoudila, že Protokoly, i když byly nepravdivé, neporušily dotyčný zákon, protože šlo o „politické publikace“, a nikoli „nemorální (obscénní) publikace (Schundliteratur)“ ve striktním smyslu zákona.[72] Ve stanovisku předsedajícího soudu však bylo uvedeno, že padělání Protokoly nebylo pochybné a vyjádřil politování nad tím, že zákon neposkytl Židům odpovídající ochranu před tímto druhem literatury. Soud odmítl žalobcům uložit poplatky za obhajobu osvobozených obžalovaných a osvobozený Theodor Fischer musel zaplatit 100 Fr. k celkovým státním nákladům soudu (Fr. 28 000), které nakonec zaplatil kanton Bern.[73] Toto rozhodnutí odůvodnilo pozdější tvrzení, že odvolací soud „potvrdil pravost protokolů“, což je v rozporu se skutečností. Pohled příznivý pro pro-nacistický obžalovaní je uveden v příloze Leslie Fry je Vody tekoucí na východ.[74] Odbornější práce na studii je ve 139stránkové monografii Urse Lüthiho.[75]

Důkazy předložené u soudu, které silně ovlivnily pozdější zprávy až do současnosti, byly tyto Protokoly byly původně napsány ve francouzštině agenty tzaristické tajné policie (Okhrana).[43] Tato verze však byla zpochybněna několika moderními učenci.[43] Michael Hagemeister zjistil, že primární svědek Alexandre du Chayla již dříve psal na podporu urážka na cti, obdržel za své svědectví čtyři tisíce švýcarských franků a tajně o něm pochybovali dokonce i žalobci.[42] Charles Ruud a Sergei Stepanov dospěli k závěru, že neexistují žádné podstatné důkazy o zapojení Okhrany a silné nepřímé důkazy proti ní.[76]

Bazilejský proces

Podobný soud ve Švýcarsku se konal v Basilej. Švýcar Frontisté Alfred Zander a Eduard Rüegsegger distribuovali Protokoly (editoval Němec Gottfried zur Beek) ve Švýcarsku. Jules Dreyfus-Brodsky a Marcus Cohen je žalovali za urážku židovské cti. Zároveň vrchní rabín Marcus Ehrenpreis ze Stockholmu (který byl rovněž svědkem Bernského procesu) žaloval Alfreda Zandera, který tvrdil, že sám Ehrenpreis řekl, že Protokoly byly autentické (s odkazem na předmluvu vydání Protokoly německý antisemita Theodor Fritsch). 5. června 1936 bylo toto řízení ukončeno urovnáním.[F]

Německo

Podle historika Norman Cohn,[78] vrahové německého židovského politika Walter Rathenau (1867–1922) byli přesvědčeni, že Rathenau je doslovný „starší ze Sionu“.

Zdá se to pravděpodobné Adolf Hitler poprvé se dozvěděl o Protokoly poté, co o tom slyšel z etnické němčiny bílí emigranti, jako Alfred Rosenberg a Max Erwin von Scheubner-Richter.[79] Hitler odkazuje na Protokoly v můj boj:

... [Protokoly] jsou založeny na padělání, Frankfurter Zeitung sténání [] každý týden ... [což je] nejlepší důkaz, že jsou autentičtí ... důležité je, že s pozitivně děsivou jistotou odhalují podstatu a činnost židovského národa a odhalují jeho vnitřní kontexty i jejich konečné konečné cíle.[80]

The Protokoly se také stalo součástí nacistické propagandistické snahy ospravedlnit pronásledování Židů. v Holocaust: Zničení evropského židovstva 1933–1945, Nora Levinová uvádí, že „Hitler použil protokoly jako manuál ve své válce k vyhlazení Židů“:

Přes nezvratný důkaz, že Protokoly byly hrubým paděláním, ve 20. a 30. letech měli senzační popularitu a velké prodeje. Byly přeloženy do všech jazyků Evropy a široce se prodávaly v arabských zemích, USA a Anglii. Ale v Německu po první světové válce měli největší úspěch. Tam byli zvyklí vysvětlovat všechny katastrofy, které postihly zemi: porážka ve válce, hlad, ničivá inflace.[81]

Hitler ve svých projevech nezmínil Protokoly po své obhajobě v roce můj boj.[43][82] "Distillations of the text appeared in German classrooms, indoctrinated the Hitlerjugend, and invaded the USSR along with German soldiers."[3] Nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels proclaimed: "The Zionist Protocols are as up-to-date today as they were the day they were first published."[83]

Richard S. Levy criticizes the claim that the Protokoly had a large effect on Hitler's thinking, writing that it is based mostly on suspect testimony and lacks hard evidence.[43] Randall Bytwerk agrees, writing that most leading Nazis did not believe it was genuine despite having an "inner truth" suitable for propaganda.[82]

Zveřejnění Protokoly was stopped in Germany in 1939 for unknown reasons.[84] An edition that was ready for printing was blocked by censorship laws.[85]

Publikace v německém jazyce

Having fled Ukraine in 1918–19, Piotr Shabelsky-Bork přinesl Protokoly to Ludwig Muller Von Hausen who then published them in German.[86] Under the pseudonym Gottfried Zur Beek he produced the first and "by far the most important"[87] Německý překlad. It appeared in January 1920 as a part of a larger antisemitic tract[88] dated 1919. After Časy discussed the book respectfully in May 1920 it became a bestseller. „The Hohenzollern family helped defray the publication costs, and Kaiser Wilhelm II had portions of the book read out aloud to dinner guests".[83] Alfred Rosenberg's 1923 edition[89] "gave a forgery a huge boost".[83]

Itálie

Fascist politician Giovanni Preziosi published the first Italian edition of the Protokoly v roce 1921.[90][stránka potřebná ] The book however had little impact until the mid-1930s. A new 1937 edition had a much higher impact, and three further editions in the following months sold 60,000 copies total.[90][stránka potřebná ] The fifth edition had an introduction by Julius Evola, which argued around the issue of forgery, stating: "The problem of the authenticity of this document is secondary and has to be replaced by the much more serious and essential problem of its truthfulness".[90][stránka potřebná ]

Po druhé světové válce

Viz také: Současné otisky Protokolů sionských starších a New World Order (conspiracy theory) § The Protocols of the Elders of Zion

střední východ

Neither governments nor political leaders in most parts of the world have referred to the Protokoly od té doby druhá světová válka. The exception to this is the Middle East, where a large number of Arab and Muslim regimes and leaders have endorsed them as authentic, including endorsements from Presidents Gamal Abdel Nasser a Anwar Sadat z Egypt, the elder President Arif of Irák,[91] Král Faisal z Saudská arábie a plukovníku Muammar al-Kaddáfí z Libye.[92][93] A translation made by an Arab Christian appeared in Káhira in 1927 or 1928, this time as a book. The first translation by an Arab Muslim was also published in Cairo, but only in 1951.[92]

The 1988 charter z Hamas, a Palestinian Islamist group, stated that the Protokoly embodies the plan of the Zionists.[94] The reference was removed in the new covenant issued in 2017.[95] Recent endorsements in the 21st century have been made by the Velký muftí z Jeruzalém, Šejku Ekrima Sa'id Sabri, the education ministry of Saudská arábie,[93] a člen Řecký parlament, Ilias Kasidiaris.[96] The Palestinian Solidarity Committee of South Africa reportedly distributed copies of the Protokoly na Světová konference proti rasismu 2001.[97] The book was sold during the conference in the exhibition tent set up for the distribution of the antiracist literature.[98][99]

Contemporary conspiracy theories

Viz také: Konspirační teorie

The Protokoly continue to be widely available around the world, particularly on the Internet, as well as in print in Japan,[100] the Middle East, Asia, and South America.[101]

Protokoly is widely considered influential in the development of other conspiracy theories,[Citace je zapotřebí ] and reappears repeatedly in contemporary conspiracy literature. Notions derived from the Protokoly include claims that the "Jews" depicted in the Protocols are a cover for the Ilumináti,[37] Zednáři, Převorství Sion or, in the opinion of David Icke, "extra-dimensional entities ".[102] Ve své knize And the truth shall set you free (1995), Icke asserted that the Protokoly are genuine and accurate.[103]

Adaptace

Tisk

Masami Uno 'kniha'If You Understand Judea You Can Comprehend the World: 1990 Scenario for the `Final Economic War` became popular in Japan around 1987 and was based upon the Protokoly.[104]

Televize

In 2001–2002, Arab Radio and Television produced a 30-part television miniseries entitled Horseman Without a Horse, starring prominent Egyptian actor Mohamed Sobhi, which contains dramatizations of the Protokoly. The United States and Israel criticized Egypt for airing the program.[105] Ash-Shatat (Arabic: الشتات Diaspora) is a 29-part Syrian television series produced in 2003 by a private Syrian film company and was based in part on the Protokoly. Syrian national television declined to air the program. Ash-Shatat was shown on Lebanon's Al-Manar, before being dropped. The series was shown in Iran in 2004, and in Jordan during October 2005 on Al-Mamnou, a Jordanian satellite network.[Citace je zapotřebí ]

Viz také

Pertinent concepts
Jednotlivci
Related or similar texts

Reference

Poznámky

  1. ^ With plagiarism from German and French texts
  2. ^ The text contains 44 instances of the word "I" (9.6%), and 412 instances of the word "we" (90.4%).[17]
  3. ^ This complex relationship was originally exposed by Graves 1921. The exposé has since been elaborated in many sources.
  4. ^ Jacobs analyses the Marsden English translation. Some other less common imprints have more or fewer than 24 protocols.
  5. ^ The main speaker was the former chief of the Swiss General Staff Emil Sonderegger.
  6. ^ Zander had to withdraw his contention and the stock of the incriminated Protokoly were destroyed by order of the court. Zander had to pay the fees of this Basel Trial.[77]

Citace

  1. ^ A b C d E Graves 1921.
  2. ^ Boyle, Kevin (2004). Arc of justice : a saga of race, civil rights, and murder in the Jazz Age (1. vyd.). New York: H. Holt. ISBN  0805071458.
  3. ^ A b Segel, BW (1995). A Lie and a Libel: The History of the Protocols of the Elders of Zion. Translated by Levy, RS. University of Nebraska Press. p. 30. ISBN  0803242433.
  4. ^ Bronner 2003, str. 1.
  5. ^ De Michelis 2004, str. 65.
  6. ^ De Michelis 2004, str. 76–80.
  7. ^ Hadassa Ben-Itto, The Lie that Wouldn't Die: The Protocols of The Elders of Zion, str. 280 (London: Vallentine Mitchell, 2005). ISBN  0-85303-602-0
  8. ^ A b Petrovsky-Shtern 2011, str. 60.
  9. ^ Donskis, Leonidas (2003). Formy nenávisti: Problémová představivost v moderní filozofii a literatuře. Rodopi. ISBN  978-9042010666.
  10. ^ "Ritual murder encouraged..." New York Times. 27. srpna 1911.
  11. ^ Jacobs & Weitzman 2003, str. 15.
  12. ^ A b Segel, Binjamin W (1996) [1926], Levy, Richard S (vyd.), A Lie and a Libel: The History of the Protocols of the Elders of Zion, University of Nebraska Press, s. 97, ISBN  978-0-8032-9245-1.
  13. ^ De Michelis 2004, str. 47.
  14. ^ De Michelis 2004, str. 114.
  15. ^ A Hoax of Hate, Židovská virtuální knihovna.
  16. ^ Boym, Svetlana (1999), "Conspiracy theories and literary ethics: Umberto Eco, Danilo Kis and 'The Protocols of Zion'", Srovnávací literatura, 51 (Spring): 97–122, doi:10.2307/1771244, JSTOR  1771244.
  17. ^ The Protocols of the Learned Elders of Zion, Marsden, VE transl, Shoah educationCS1 maint: ostatní (odkaz)[trvalý mrtvý odkaz ].
  18. ^ A b Trubky 1997, str. 85.
  19. ^ Ye’r, Bat; Kochan, Miriam; Littman, David (2001), Islám a Dhimmitude, USA: Fairleigh Dickinson University Press, str. 142, ISBN  978-0-8386-3942-9.
  20. ^ Bronner, Stephen Eric (2018-08-30). Pověsti o Židech: spiknutí, antisemitismus a sionské protokoly. Springer. str. 68–70. ISBN  978-3-319-95396-0.
  21. ^ Eco, Umberto (1994), „Fiktivní protokoly“, Six Walks in the Fictional Woods, Cambridge, MA: Harvard University Press, str. 135, ISBN  978-0-674-81050-1
  22. ^ De Michelis 2004, str.8.
  23. ^ Bein, Alex (1990), The Jewish question: biography of a world problemFairleigh Dickinson Univ Press, str. 339, ISBN  978-0-8386-3252-9
  24. ^ Keren, David (February 10, 1993), Commentary on The Protocols of the Elders of Zion (PDF), IGC, p. 4, archivovány od originál (PDF) 29. července 2014. Publikováno jako "Úvod", The Protocols of the Learned Elders of Zion, Marsden, Victor E translCS1 maint: ostatní (odkaz).
  25. ^ A b Cohn, Norman (1966), Warrant for Genocide: The Myth of the Jewish World-Conspiracy and the Protocols of the Elder of Zion, New York: Harper & Row, pp. 32–36.
  26. ^ Eco, Umberto (1998), Serendipities: Language and Lunacy, New York: Columbia University Press, str. 14, ISBN  978-0-231-11134-8
  27. ^ Olender, Maurice (2009), Race and Erudition, Harvard University Press, s. 11.
  28. ^ Mendes-Flohr, Paul R; Reinharz, Jehuda (1995), The Jew in the Modern World: A Documentary History, str. 363 see footnote, ISBN  978-0-19-507453-6
  29. ^ A b C Chanes 2004, str. 58.
  30. ^ A b C Shibuya 2007, str. 571.
  31. ^ A b C Jacobs & Weitzman 2003, s. 21–25.
  32. ^ Trubky 1997, str. 86–87.
  33. ^ Eco, Umberto (1990), Foucaultovo kyvadlo, London: Picador, p. 490.
  34. ^ A b C d De Michelis 2004.
  35. ^ A b C Cohn 1967.
  36. ^ "Princess Radziwill Quizzed at Lecture; Stranger Questions Her Title After She Had Told of Forgery of "Jewish Protocols." Creates Stir at Astor Leaves Without Giving His Name – Mrs. Huribut Corroborates the Princess. Stranger Quizzes Princess. Corroborates Mme. Radziwill. Never Reached Alexander III. The Corroboration. Says Orgewsky Was Proud of Work". The New York Times. 4. března 1921. Citováno 2008-08-05.
  37. ^ A b Freund, Charles Paul (February 2000), "Forging Protocols", Časopis Důvod, archivovány z originál dne 04.01.2013, vyvoláno 2008-09-28.
  38. ^ Conan, Éric (November 16, 1999), "Les secrets d'une manipulation antisémite" [The secrets of an antisemite manipulation], L’Express (francouzsky).
  39. ^ A b Skuratovsky, Vadim (2001), Otázka autorství „Protokolů sionských starších“, Kiev: Judaica Institute, ISBN  978-966-7273-12-5.
  40. ^ Bronner 2003, str.ix, 56.
  41. ^ De Michelis, Cesare. The Non-Existent Manuscript. str. passim.
  42. ^ A b Hagemeister 2008, pp. 83-95: "How can we explain that when it comes to the origins and dissemination of the Protocols of the Elders of Zion, the rules of careful historical research are so completely ignored and we are regularly served up stories" Cite error: The named reference "FOOTNOTEHagemeister200883-95" was defined multiple times with different content (see the stránka nápovědy).
  43. ^ A b C d E Richard S. Levy (2014). "Setting the Record Straight Regarding Protokoly sionských starších: A Fool's Errand?". In William C. Donahue; Martha B. Helfer (eds.). Nexus – Essays in German Jewish Studies. 2. Camden House. 43–61.
  44. ^ Karasova, T; Chernyakhovsky, D, Doslov (v Rusku) v Cohn, Norman, Rozkaz pro genocidu (in Russian) (translated ed.).
  45. ^ A b C Kadzhaya, Valery. "The Fraud of a Century, or a book born in hell". Archivovány od originál dne 17. prosince 2005..
  46. ^ Kominský, Morris (1970), The Hoaxers, str. 209, ISBN  978-0-8283-1288-2.
  47. ^ Fyodorov, Boris, P. Stolypin's attempt to resolve the Jewish question (v Rusku), RU.
  48. ^ Burtsev, Vladimir (1938), "4", The Protocols of the Elders of Zion: A Proved Forgery (in Russian), Paris: Jewniverse, p. 106.
  49. ^ Baldwin, N. Henry Ford and the Jews. The mass production of hate. PublicAffair (2001), p. 82. ISBN  1891620525.
  50. ^ Wallace, M. The American axis: Henry Ford, Charles Lindbergh, and the rise of the Third Reich. St. Martin's Press (2003), p. 60. ISBN  0312290225.
  51. ^ A b C Singerman 1980, str. 48–78.
  52. ^ Toczek, Nick (2015). Haters, Baiters and Would-Be Dictators: Anti-Semitism and the UK Far Right. Routledge. ISBN  978-1317525875.
  53. ^ Rivera, David Allen (1998) [1994], "5", Final Warning: A History of The New World Order.
  54. ^ Handwerk, Brian (September 11, 2006), „Antisemitské“ sionské protokoly „Vydrží i přes odhalení“, Zprávy z National Geographic.
  55. ^ "Protocols of the Elders of Zion", Encyklopedie holocaustu, US: Holocaust Memorial Museum, May 4, 2009.
  56. ^ David 2000.
  57. ^ Carroll 2006.
  58. ^ Jenkins, Philip (1997), Hoods and Shirts: The Extreme Right in Pennsylvania, 1925–1950, Tisk UNC, str. 114, ISBN  978-0-8078-2316-3
  59. ^ Steed, Henry Wickham (May 8, 1920), "A Disturbing Pamphlet: A Call for Enquiry", Časy.
  60. ^ Friedländer, Saul (1997), Nazi Germany and the Jews, New York: HarperCollins, p. 95.
  61. ^ Liebich, Andre (2012). "The antisemitism of Henry Wickham Steed". Předsudky. 46 (2): 180–208. doi:10.1080/0031322X.2012.672226. S2CID  144543860.
  62. ^ Staff (ndg) "A Hoax of Hate: The Protocols of the Learned Elders of Zion" Anti-Defamation League
  63. ^ "Henry Ford publishes the last issue of the Dearborn Independent". History.com. Citováno 25. září 2017.
  64. ^ Wallace, Max (2003), Americká osa, St. Martin's Press.
  65. ^ Rosenbaum, Robert A (2010). Waking to Danger: Americans and Nazi Germany, 1933-1941. Greenwood Press. p. 41. ISBN  978-0313385025.
  66. ^ Dobbs, Michael (November 30, 1998), "Ford and GM Scrutinized for Alleged Nazi Collaboration", The Washington Post, str. A01, vyvoláno 20. března 2006.
  67. ^ Marsden, Victor E, "Introduction", The protocols of the learned Elders of Zion (Anglicky vyd.).
  68. ^ Grose, Peter (1994), Gentleman Spy: The Life of Allen Dulles, Houghton Mifflin.
  69. ^ Poliakov, Leon (1997), "Protocols of the Learned Elders of Zion", in Roth, Cecil (vyd.), Encyclopedia Judaica (CD-ROM 1.0 ed.), Keter, ISBN  978-965-07-0665-4.
  70. ^ Bernstein 1921.
  71. ^ Richard Breitman et al. (2005). OSS Knowledge of the Holocaust. In: U.S. Intelligence and the Nazis. s. 11–44. Cambridge: Cambridge University Press.doi:10.1017/CBO9780511618178.006 [Accessed 20 April 2016]. p. 25
  72. ^ A b Hafner, Urs (December 23, 2005). "Die Quelle allen Übels? Wie ein Berner Gericht 1935 gegen antisemitische Verschwörungsphantasien vorging" (v němčině). Neue Zürcher Zeitung. Archivovány od originál 1. února 2011. Citováno 2008-10-11.
  73. ^ Ben-Itto 2005, kapitola 11.
  74. ^ Fry, Leslie. "Appendix II: The Berne Trials". Waters Flowing Eastward. Citováno 2009-08-11.
  75. ^ Lüthi, Urs (1992), Der Mythos von der Weltverschwörung: die Hetze der Schweizer Frontisten gegen Juden und Freimaurer, am Beispiel des Berner Prozesses um die "Protokolle der Weisen von Zion" (in German), Basel/Frankfurt am Main: Helbing & Lichtenhahn, ISBN  978-3-7190-1197-0, OCLC  30002662
  76. ^ Ruud & Stepanov 1999, pp. 203–273.
  77. ^ Lüthi 1992, str. 45.
  78. ^ Cohn 1967, str. 169.
  79. ^ Gellately, Robert (2012). Lenin, Stalin a Hitler: Věk sociální katastrofy, ISBN  1448138787, str. 99
  80. ^ Hitler, Adolf, "XI: Nation and Race", můj boj, Já, pp. 307–08.
  81. ^ Nora Levinová, The Holocaust: The Destruction of European Jewry 1933–1945. Quoting from IGC.org
  82. ^ A b Randall L. Bytwerk (2015). "Believing in "Inner Truth": The Protocols of the Elders of Zion in Nazi Propaganda, 1933–1945". Studie holocaustu a genocidy. 29 (2): 212–229. doi:10.1093/hgs/dcv024. S2CID  145338770.
  83. ^ A b C Trubky 1997, str. 95.
  84. ^ Hagemeister 2011, pp. 241–53.
  85. ^ Michael Hagemeister, lecture at Cambridge University, 11 November 2014. video
  86. ^ Kellogg 2005, str. 63–65.
  87. ^ Trubky 1997, str. 94.
  88. ^ Geheimnisse der Weisen von Zion (in German), Auf Vorposten, 1919.
  89. ^ Rosenberg, Alfred (1923), Die Protokolle der Weisen von Zion und die jüdische Weltpolitik, Munich: Deutscher Volksverlag.
  90. ^ A b C Valentina Pisanty (2006), La difesa della razza: Antologia 1938–1943, Bompiani
  91. ^ Katz, S. and Gilman, S. Anti-Semitism in Times of Crisis. NYU Press (1993), pp. 344–45. ISBN  0814730566
  92. ^ A b Lewis, Bernard (1986), Semites and Anti-Semites: An Inquiry into Conflict and Prejudice, WW Norton & Co., p. 199, ISBN  978-0-393-02314-5
  93. ^ A b Islamic Antisemitism in Historical Perspective (PDF), Anti-Defamation League, pp. 8–9, archived from originál (PDF) on 2003-07-05
  94. ^ "Hamas Covenant". Yale. 1988. Citováno 27. května 2010. Today it is Palestine, tomorrow it will be one country or another. The Zionist plan is limitless. After Palestine, the Zionists aspire to expand from the Nil do Eufrat. When they will have digested the region they overtook, they will aspire to further expansion, and so on. Their plan is embodied in the 'Protocols of the Elders of Zion', and their present conduct is the best proof of what we are saying.
  95. ^ The Islamic Resistance Movement (1 May 2017). "A Document of General Principles and Policies".
  96. ^ "Protocols of the Elders of Zion read aloud in Greek Parliament". Haaretz. 2012-10-26.
  97. ^ Steven L. Jacobs; Mark Weitzman (2003). Dismantling the Big Lie: The Protocols of the Elders of Zion. Nakladatelství KTAV, Inc. str. 8. ISBN  978-0-88125-786-1.
  98. ^ Schoenberg, Harris O. "Demonization in Durban: The World Conference Against Racism." The American Jewish Year Book 102 (2002): 85-111. Zpřístupněno 27. října 2020. http://www.jstor.org/stable/23604538.
  99. ^ Bayefsky, Anne. "THE UN WORLD CONFERENCE AGAINST RACISM: A RACIST ANTI-RACISM CONFERENCE." Proceedings of the Annual Meeting (American Society of International Law) 96 (2002): 65-74. Zpřístupněno 27. října 2020. http://www.jstor.org/stable/25659754.
  100. ^ "Japan Discovers 'The Jews'". Washington Post. 1987-05-17.
  101. ^ Jacobs & Weitzmann 2003, pp. xi–xiv, 1–4.
  102. ^ Miren, Frankie (20 January 2015). "The Psychology and Economy of Conspiracy Theories". Svěrák. Citováno 9. prosince 2019.
  103. ^ Offley, Will (29 February 2000). "David Icke And The Politics Of Madness Where The New Age Meets The Third Reich". Spolupracovníci pro politický výzkum. Citováno 9. prosince 2019.
  104. ^ "Jews, Japan, Boycott and Bigotry". Chicago Tribune. 1987-04-28.
  105. ^ "Egypt criticised for 'anti-Semitic' film", BBC novinky Online, 1. listopadu 2002.

Citované práce

Další čtení

Knihy a články v časopisech

externí odkazy