Robert Burns a Eglinton Estate - Robert Burns and the Eglinton Estate

Robert Burns podle Alexander Nasmyth, 1787

V letech 1781–1782, ve věku 23 let, Robert Burns (1759–1796) žil v Irvine, Severní Ayrshire po dobu přibližně 9 měsíců,[1][2] zatímco se učí řemeslu lněný obvaz od Alexandra Peacocka, který mohl být nevlastním bratrem své matky a pracoval v provokace nakupovat v Glasgow Vennel.[3] Dr. John Cumming z Milgarholmu, probošt Irvine, tvrdil, že pozval Burnse, aby se přišel do Irvine učit lněnému oblékání.[4] Během této doby získal řadu známých, spřátelil se s několika místními obyvateli a pravidelně procházel Eglinton Woods přes starou Irvine na zpoplatněnou silnici Kilwinning a Kroky Drukkena nebo Druckena (opilce).[5] Kroky přes Red Burn a zpět přes stránky Saint Brides nebo Bryde's Well ve Stanecastle.[6] Burns měl několik dalších spojení s Eglinton Estate a dalšími větvemi rodiny Montgomerie. Pravděpodobně odešel v březnu 1782.[7]

Montgomeries, hrabata z Eglintonu

Ubytování Roberta Burnse v glasgowské Vennel
Heckling Shop v Irvine, kde Robert Burns pracoval 1781–1782
Paní. Frances Dunlop z Dunlop Patron Roberta Burnse

Archibald Montgomerie, jedenáctý Hrabě z Eglintonu (1726–96) uspěl po titulu v roce 1769. Byl znám jako generál Montgomerie, když v roce 1757 vychoval 77. pěší pluk na Vysočině, jehož velením byl jmenován podplukovníkem.[8]

Archibald, 11. hrabě, byl garantem tisku vydání „Kilmarnock Edition“ z roku 1786 Robert Burns "básně spolu s John Goldie[9] a John Hamilton,[10] později Dr. Hamilton, student medicíny a syn proboha Charlese Hamiltona z Irvine. Hamiltonové bydleli u vstupu do glasgowské Vennel poblíž Burnsových ubytovacích zařízení a mohli být spojovacím prvkem při jeho příchodu do Irvine v první instanci.[11]

Coilsfield House (Montgomery Castle) v roce 1840.

Hrabě z Eglintonu také poslal deset Guineje Burnsovi při jeho příchodu do Edinburghu jako předplatného pro „ortézu“, tj. dvě kopie, většina autorů však uvádí 42 (36 po jednom)[12] a v seznamu předplatitelů[13][14][15][16]) z Edice z Edinburghu básní. Při 5 s pro předplatitele a 6 s pro ostatní by bylo 10 liber za dva extrémně velkorysé.[17][18] a skutečný záměr je citován jako Promluvit (objednat předem) nové vydání a předat mu vhodný dar peněz.[19] Paní Dunlopová z Dunlop, pravidelný dopisovatel Burnse, mluvil se svou přítelkyní Doktor John Moore o Burnsovi jako Genius zázrak a byl to právě tento „milý muž“, který hrabě povzbudil, aby se stal patronem Burnse.[19]

V reakci na nákup hraběte ze dne 11. ledna 1787 Burns řekl:

Vaše velkorysost, můj pane, si určitě zasloužila moje velmi vděčná uznání, ale váš Patronát je odměna, která se ke mým pocitům zvlášť hodí.[8]

The Earls udrželi svůj zájem o Burnse, jak ukazuje seznam předplatitelů v James Currie The Complete Works of Burns, první hlavní dílo o životě a díle Burnse, vydané v roce 1800. 12. hrabě si předplatil 12 kopií; více kopií než většina předplatitelů, kteří ve skutečnosti nebyli v knižním obchodu.

Montgomeries obecně a zejména plukovník Hugh Montgomerie (Sodger Hugh) jsou zahrnuti do Burnse 'Autorův výdělek a modlitba z roku 1776, věnovaný „Správně počestným a ctihodným skotským představitelům ve sněmovně.“[20]

Tyto řádky odkazují na hraběte: -

Earnest Cry and Prayer

„Ty, pitomče Hughu, můj strážný stentoval,
Pokud jsou zastoupeni bardees e'er,
Chci, pokud je to tvoje meč bylo hledáno
Podali byste svou ruku;
Ale když by to mělo být říci anent to,
Stojíte. “

Tato sloka byla v prvních vydáních Burnse potlačena, i když bylo dobře známo, že Sodgerovi Hughovi připadalo „snazší něco udělat, než o tom mluvit“.[21]

Burns také napsal následující řádky: -

Na psech lorda Eglintona

„Nikdy jsem neštěkal, když jsem mimo sezónu,
Nikdy jsem bez důvodu nekoušela;
Neurážím slabšího bratra,
Ani násilím, ani podvodem jiného.
My bruti jsme umístili o hodnost níže;
Mohl to šťastný člověk. “

12. hrabě z Eglintonu, „Sodger Hugh“, byl třetím bratrancem 11. hraběte, původně žil v Coilsfield House poblíž Tarbolton, kde Burnsova „Highland Mary“, pravděpodobně Mary Campbell, byla byre žena a možná milenka hraběcího bratra, kapitána Jamese Montgomerie z Coilsfieldu. Dříve pracovala pro Gavina Hamiltona v Mauchline.[22][23] Mary Campbell inspirovala některé z Burnsových nejlepších a nejslavnějších básní.

Burns napsal následující řádky o svém odloučení od Mary Campbell v Coilsfieldu (hrad Montgomery):[24] –

„Ye banky a podprsenky a proudy kolem
Hrad Montgomerie,
Zelená bude tvým lesem a spravedlivé tvoje květiny
Vaše vody nikdy bubnují!
Tam nejdřív vařte její šaty,
A tam nejdelší tarry!
Tam jsem si vzal poslední fareweel
„Sladká Highland Mary.“

Sestra 12. hraběte, Lillias, se provdala za Johna Hamiltona ze Sundrumu, který byl jmenován ‚Oversmanem 'nebo rozhodčím, ve sporu otce Roberta Burnse s pronajímatelem Davidem McLure.[25]

Montgomerie's Peggy, Peggy Thompson, byl další z Burnsových dalianů. Peggy byla „nadřízeným služebníkem“, možná hospodyní v Coilsfield House a Burns se s ní seznámila tím, že jí v kostele předávala předlitky (milostné dopisy). Slíbil jí:[26]-

Montgomerie's Peggy

„Byl jsem baron pyšný a vysoký,
A koně a sluhové čekají připraveni,
Pak se mi to trochu líbí -
Shairin't wi 'Montgomerie's Peggy. “

Bylo mu jasné, že miluje jiného, ​​a Burns napsal, že mu trvalo několik měsíců, než se přes ni dostal.[27]

Kroky Irvine a Drukken

Hlavní článek: Drukken Steps
Pamětní mohyla Drukken Steps / Saint Bryde's Well, přemístěna v roce 1976
Pamětní deska na Drukken Cairn, poprvé odhalena sirem Andrewem Duncanem, prezidentem klubu Irvine Burns.[28]

Robert Burns napsal Richard Brown, nebo Ritchie Broun, (1753–1833), 30. prosince 1787, řekl Moje vůle osudu, víš: pamatuješ si neděli, kterou jsme spolu strávili v Eglinton Woods? Řekl jsi mi, když jsem ti opakoval několik veršů, že jsi přemýšlel, že dokážu odolat pokušení poslat verše s takovými zásluhami do časopisu.[29] Byl to tedy Richard Brown, kdo dal Burnsovi v lesích Eglintonova panství myšlenku, že by měl své dílo publikovat.[30] Jako potvrzení Burns napsal Brownovi následující Bylo to vlastně to, co mi dalo představu o mých vlastních dílech, což mě povzbudilo, abych se snažil o postavu básníka. Burns nedodržel rady svého přítele okamžitě, jak uvidíme, po dobu pěti let, než se pustil do tisku.[29][31] William Wallace je také údajně obeznámen se stejnými dřevinami.[30]

Proč změna srdce? Robert a jeho bratr Gilbert po smrti svého otce v roce 1784 nastoupil na farmu Mossgiel (Mauchline) a Robert, který se snažil vydělávat na živobytí, zoufal ze své budoucnosti v zemědělství a udělal několik počátečních plánů emigrace na Jamajku. Nyní povzbuzení Richarda Browna jít do tisku přineslo ovoce, a to nakonec vedlo k prvnímu zveřejnění Kilmarnock Edition jeho děl, která se objevila v roce 1786, aby získala peníze na navrhovanou emigraci.[32]

John Goldie 'Filozof' prý potkal Roberta Burnse na farmě Mossgiel a po poslechu jeho básní byl natolik ohromen, že ho povzbudil, aby si je nechal vytisknout, a představil jej několika vlivným mužům v Kilmarnock který zajistil, že tisk na lisu Johna Wilsona pokračoval.

Richard Brown, námořní kapitán, bojoval za svobodu Američanů proti Britům a americký boj za svobodu, zjevný v básníkových raných básních, lze připsat Brownovi. Sbírka získala tolik chvály, zejména v Edinburghu, že se Robert vzdal myšlenky emigrace a místo toho vydal do Edinburghu vydat druhé vydání svých děl.[32] Richard Brown byl jedním z mála lidí, kteří obdrželi podepsanou prezentační kopii básní Kilmarnock Edition Burnsových básní, která byla po smrti kapitána ukryta v kusu domácího nábytku Richarda Browna.

Burns si však později vzpomněl v autobiografickém dopise ohledně svého času stráveného v Irvine:

„Rhyme ... vzdal jsem to; ale když jsem se setkal s Fergussonovými skotskými básněmi, znovu jsem napodobil svou divoce znějící, rustikální lyru s emulující energií.“

Mluví zde o básníkovi Robertu Fergussonovi (1750–1774).[33]

Účet Robina Cummella v beletrii

Robin vypráví, že jedné neděle na cestě do kostela potkal Richarda Browna a Roberta Burnse v Redburnově bráně. Vešli do eglintonových bukových lesů a diskutovali o tom, jak na Burnseovy mnoho přátel, jako je Davie Sillar a oni sami, jeho básně velmi zapůsobily. Burns to uvedl Auld Robin Gray byl králem balad a přemýšlel o tom, kolik z nich není slavných, dokud nejsou mrtví. Richard Brown to okomentoval knížata královští a vévodové by mohli usilovat o trůn a získat ho, čímž povzbudil Burnse, aby publikoval svá díla.[34]

Trasa staré Toll Road

  • Stará mýtná silnice z roku 1774 do Higgins ze staré Long Drive

  • Stará mýtná silnice z roku 1774, která se dívá směrem k Drukkenovým schodům ze staré Dlouhé jízdy

  • The Red burn in 2009 near the site of the Drukken Steps

  • Gravel Cottage (nyní Morven Lodge) na staré zpoplatněné silnici z roku 1774 poblíž Higgins House

Drukkenovy schody ve starém Eglinton Woods poblíž Stanecastle na NS 329 404 byly oblíbeným místem Burnse a Richarda Browna, zatímco oba byli v Irvine v letech 1781–1782 a pamětní mohylou u Bank Street na MacKinnon Terrace, vedle rychlostní silnice, mylně se říká, že stojí několik set yardů od místa Drukkenových nášlapných kamenů přes Red Burn, o kterém se také říká, že je místem studny Saint Bryde nebo Bride. Až donedávna se proto myslelo, že Drukkenovy schody byly pohřbeny pod povrchem silnice.[35]

Mostní opěra ze 60. let na místě starých Drukken Steps kolem roku 1966 se starou trasou Toll Road v pozadí
Pozemek Drukken Steps over the Red Burn on the 1774 Toll road to Millburn via Higgens House[36]

Richard Brown byl Burnsův nejbližší přítel v Irvine. Burns o něm řekl: Mysl tohoto gentlemana byla plná odvahy, nezávislosti, velkorysosti a každé ušlechtilé mužské ctnosti. Miloval jsem ho, obdivoval jsem ho do určité míry nadšení; a snažil jsem se ho napodobit. Do jisté míry se mi to podařilo: hrdost jsem měl už dříve, ale on ji naučil plynout správnými kanály. Jeho znalost světa byla mnohem lepší než ta moje a já jsem se soustředil na to, abych se učil.[7]

Pohled druhých na Richarda Browna byl méně charitativní, například:Ten morální malomocný, který mluvil o nedovolené lásce se vší lehkostí námořníka.[37] Gilbert Burns říká o Robertových dnech v Irvine, že je tady uzavřel smlouvu s některými známými svobodnějšího způsobu myšlení a života, než na jaké byl zvyklý, jejichž společnost ho připravila na překonání mezí rigidní ctnosti, která ho dosud omezovala. Robert sám uvedl, že Brownovy názory na nedovolenou lásku udělal mi neplechu.[38] Když Brown slyšel Burnsovy komentáře, zvolal Nedovolená láska! Levost námořníka! Když jsem Burnse poprvé znal, neměl se v tomto ohledu co učit.[39]

Název „Drukken“ step name je odvozen od chůze člověka, když přecházeli z kamene na kámen při přechodu popáleniny. Drukkenovy kroky proto byly v roce 1774 na cestě staré Toll Road, která vedla od západního konce Irvine přes politiku Eglintonu po Kilwinning přes Milnburn nebo Millburn;[40] přejezd rudého hoření poblíž Knadgerhillu (dříve Knadgar a vyslovováno „Nygerhill“)[Citace je zapotřebí ] jako v zemi.[41]) a běh prošel kolem „Higginovy ​​chaty,„ Hygenhouse “z roku 1774,[40] nyní zničen.55 ° 37,902 'severní šířky 004 ° 39,355 ′ západní délky / 55,631700 ° N 4,655917 ° W / 55.631700; -4.655917

V roce 1799 hrabě uzavřel silnici za Drukkenovými kroky, aby „ochránil“ své nové politiky, a místo toho poskytl novou silnici, která vedla přes Knadgerhill.[42]

Steps Road v Irvine připomíná Drukkenovy kroky.[43]

Higginův dům a zpoplatněná silnice

Pohledy na Higginův dům v roce 2009

  • Zřícenina Higginova domu na staré Toll Road poblíž schodů Drukken

  • Zřícenina Higginova domu, stará chata, kterou kdysi navštívili Robert Burns a Richard Brown

  • Stará mýtná silnice vedla kolem ruin Higginova domu

  • Závěsy sněženek a jiných rostlin ukazují starobylost těchto lesů

Část silnice Higginova domu (NS 32838 40791) je jediným nezměněným úsekem, kde se návštěvník může doslova vydat po stopách Burnse a Richarda Browna; starodávná a nedotčená povaha Higginova domu je zvýrazněna pruhy sněženek, zvonků, psí rtuti, pignutu a dalších indikátorových rostlin starých lesů obklopujících lokalitu, rostlin, které se v Irvinu běžně nenacházejí jinde v takovém množství a společně na jednom místě. Kopřivy a starší v Higginsovi jsou spolehlivými ukazateli minulé lidské okupace.[44] Pamětní deska na pamětní mohyle potvrzuje, že Robert Burns a Richard Brown prošli lesem Eglintonu právě touto starou cestou.

Clement Wilson a socha Eglintona Burnse

Zahrady parku Eglinton Country Park, založené Nadací Clementa Wilsona, zdobily jemné belgické 2 '6 socha Burnse, kterou představil pan R. Clement Wilson.[45] Socha po mnoho let stála na mohyle mezi starou bowlingovou dráhou a rododendronovým bludištěm; v roce 2009 však byla přesunuta do Eglinton Country Park Oblast návštěvnického centra z bezpečnostních důvodů a na stránky, kde ji bude moci ocenit více veřejnosti. Byl ukraden před několika lety a při té příležitosti byl nalezen bez okolků v kontejneru Řeka Garnock.[46]

R. Clement Wilson našel sochu v showroomu obchodníků se starožitnostmi Deuchars z Perthu. Socha byla smaltována, ale byla odstraněna a pan Lindsay Aitkenhead, Glasgowský sochař a učitel, se ujal čištění sochy.[47] Pan Aitkenhead také navrhl a postavil sokl ručně opracovaného kamene odebraného z hradu Eglinton.[48]

George Reid a Agnes Tennant z Barquharie

Starý vchod do domu Fergushill
Aitkenova mapa z roku 1823 ukazující polohu Fergushill House, staré zpoplatněné silnice a další podrobnosti

George Reid (1762–1838) byl původně farmář v Barquharie nebo poblíž Barquharry Ochiltree. V roce 1786 si Burns vypůjčil Reidova poníka, aby ho 27. listopadu 1786 odnesl do Edinburghu.[49][50] Burns později napsal, aby mu poděkoval a omluvil se za pozdní návrat poníka vráceného Johnem Samsonem;[51] poslal také Agnes Reid kopii vydání Kilmarnock Edition.[52] Prostřednictvím George Reida se Burns seznámil s panem Prenticeem, farmářem v Cevington Mains, který svědčil o svém obdivu k své poezii předplatením dvanácti kopií druhého edinburghského vydání.[53]

Agnes Tennant byla jeho druhým manželstvím nejstarší dcerou Johna Tennanta z Glenconneru. Byla manželkou George Reida a je Burnsovou „známou Nancy“ v „Listu Jamesovi Tennantovi“.

V roce 1803 George, tento dobrý přítel Robbieho Burnse,[53] se pro Hugha stal dvanáctým Eglinton Estate Factor Hrabě z Eglintonu, a dostal jako sídlo Fergushill House. Byl činitelem v době stavby nového hradu Eglinton, zahrad, mostů atd.[54] Fergushill Dům stál poblíž vody Lugton, poblíž farmy South Fergushill a dnešní chaty Fergushill (2009). Robin Cummell zaznamenává, že Reid velmi rád pobavil své mnoho přátel ve Fergushill Hall, z nichž mnozí byli také přáteli Roberta Burnse.[55]

Robin Cummel (Campbell)

Socha Roberta Burnse postavená Clementem Wilsonem v Eglintonu

John Service ve své semi-fiktivní knize píše, že Robin nebo Robert Cammell (anglicky Campbell) pocházel z Kilwinningu, narodil se kolem roku 1745 a zemřel ve věku 95 let v roce 1840.[56] Robin pracoval mnoho let na zámku Eglinton a jeho vzpomínky na Roberta Burnse a jeho vzpomínky na panství a čtvrť byly publikovány v knižní podobě pod názvem Paměti Robina Cummella.[57] Robin zaznamenává, že Burnse dobře znal, a pravidelně se s ním, Richardem Brownem, Keelivinem (právníkem) a Tammy Struggles (přezdívkou) setkal v hostinci Wheatsheaf v Irvine High Street.[58] Název „Keelivine“ znamená v jazyce „olověná tužka“ Lallans, vhodná přezdívka pro advokáta.[59]

Robin byl ve skupině, která doprovázela desátého Hrabě z Eglintonu v to osudné ráno 24. října 1769, kdy byl hrabě smrtelně zraněn v Ardrossanu měřidlem Mungo Campbell. Robin napsala zprávu očitého svědka o incidentu, který stále přežívá v Památníky Robina Cummella.[60] Před smrtí dal hrabě Robinovi jednu z pistolí šestého hraběte; tento hrabě měl přezdívku 'Graysteel' jako uznání jeho velké odvahy.[61]

Charles Fleming

Během svého působení v Irvine se Robert necítil dobře a byl léčen Charlesem Flemingem, jehož denní kniha zaznamenávající ošetření přežila a je v majetku Irvine Burns Club. Charles Fleming zemřel ve věku 89 let, kolem roku 1809. Byl nejprve chirurgem v Royal Navy a po odchodu z námořnictva žil v Irvine, kde se oženil s Rebeccou Montgomeryovou, dědičkou Williama Montgomeryho z Montgomery-field a tento majetek zdědil po své manželce. . Měl dceru Rebeccu, která si vzala Davida, syna Patricka Huntera z Hunterstonu.[62]

Skotský časopis to zaznamenává o Charlesi Flemingovi Jen málo mužů si uchovalo tak jednotnou charakterovou excelenci, jako to dokázali tito ctihodní staří pánové během dlouhého života.[62]

Robert Burns

V záznamech ze sčítání lidu z roku 1881 je Robert Burns uveden jako žijící se svou šestičlennou rodinou v Dykehead Lodge; měl také syna Roberta. Robert byl kovářský mistr a měl na starosti tříčlennou kovárnu na statku.[63]

John MacKenzie

John MacKenzie z Mauchline[64]

V roce 1801 12. hrabě z Eglintonu, Hugh Montgomerie, přesvědčil Johna MacKenzie, aby se přestěhoval z Mauchline do Irvine a žít zdarma na celý život v Seagate House. Na oplátku působil jako rodinný lékař Montgomerie, udržovaný na anuitě 130 £ v plné výši platby za jeho profesionální služby. John MacKenzie byl rodinným lékařem Roberta Burnse v dobách Mauchline, stejně jako přítel, mecenáš a obdivovatel geniality básníka.[65] MacKenzie byl prvním předsedou klubu Irvine Burns v roce 1826.[66]

John Peebles

John byl pobočník 11. hraběte z Eglintonu, zakládající člen klubu Irvine Burns, a tvrdil, že Roberta Burnse dobře znal.[59]

Alison Begbie

Burns byl pravděpodobně odmítnut v návrhu na sňatek s Alison Begbie krátce předtím, než přišel žít v irvinu, což mohlo být významným faktorem přispívajícím k depresivní nemoci, kterou v té době utrpěl.[67]

Jean Gardner

Jean Gardner žil v Seagate v Irvine a byl údajně blízkým přítelem. Později se stala Buchanit a opustil město, aby žil v New Cample a později v Crocketfordu.

Jean Glover

Jean Glover prý měl krátký poměr s Robertem Burnsem. Byla cestovatelskou bavičkou a Burns jistě nahrál píseň, kterou provedla, a poslal ji ke zveřejnění.

Zobrazení na mincích

V roce 1996 Mincovna Pobjoy vyrobil sadu čtyř korunových mincí pro jednu korunu Isle of Man Vláda na oslavu dvoustého výročí úmrtí Robert Burns. Jedna z těchto mincí ukazuje Roberta Burnse, jak píše poezii v lesích v Eglintonu. Obrázek je založen na nástěnných malbách Roberta Burnse od Teda a Elizabeth Odlingových, které jsou umístěny na Irvine Burns Club.

Viz také

Reference

Poznámky;

  1. ^ Dougall, strana 232.
  2. ^ Douglas, strana 24.
  3. ^ Hogg, strana 56.
  4. ^ Hunter, strana 264
  5. ^ Skotský slovník
  6. ^ Boyle, strana 48.
  7. ^ A b Hogg, strana 57.
  8. ^ A b Burns Encyclopedia
  9. ^ Purdie, strana 146
  10. ^ McQueen, strana 38.
  11. ^ Hill, strana 67.
  12. ^ Hogg, strana 143.
  13. ^ Popáleniny, strana XX.
  14. ^ Chambers, V. II, strana 16.
  15. ^ Boyle, strana 50.
  16. ^ Život Roberta Burnse
  17. ^ Burns Encyclopedia
  18. ^ V dopise paní Dunlopové.
  19. ^ A b Chambers, V. II, strana 16
  20. ^ Burnsovy básně.
  21. ^ Aikman, strana 3.
  22. ^ Hogg, strana 95.
  23. ^ Highland Mary a kapitán Montgomerie
  24. ^ Dougall, strany 120–121
  25. ^ Lillias Hamilton rozená Montgomerie.
  26. ^ Dougall, strana 119.
  27. ^ Chambers, V. 1, strana 70.
  28. ^ Strawhorn, strana 191
  29. ^ A b Kilwinning 2000, strana 36.
  30. ^ A b Hogg, strana 58.
  31. ^ Burns Letters 1787
  32. ^ A b Dopisy popálenin
  33. ^ Hecht, strana 101
  34. ^ Služba, strany 148 a 149
  35. ^ Láska, strana 60.
  36. ^ McClure, strana 61
  37. ^ Harvey, strana 120.
  38. ^ Wilson, strana 13
  39. ^ Annandale, strana 28
  40. ^ A b McLure, strana 53.
  41. ^ Irvine Herald.
  42. ^ Strawhorn, strana 95
  43. ^ Strawhorn, strana 223
  44. ^ Rackham, strana 54.
  45. ^ Robert Burns a Irvine
  46. ^ Eglintonův archiv.
  47. ^ Robert Burns Chronicle, strana 54
  48. ^ Burns Chronicle 1968, strana 54
  49. ^ George Reid
  50. ^ Hogg, strana 119
  51. ^ Ross, strana 254.
  52. ^ Burns Country
  53. ^ A b George Reid z Barquharry
  54. ^ Eglinton, archiv, venkovský park Eglinton
  55. ^ Servis, strany 191–192.
  56. ^ Služba, poznámky
  57. ^ Služba, strana 76
  58. ^ Boyle, strany 67–68.
  59. ^ A b Mackay, strana 108.
  60. ^ Bratranci, strana 61
  61. ^ Služba, strana 100
  62. ^ A b Dobie, strana 169
  63. ^ Eglintonův archiv
  64. ^ Hill, obrácený ke straně 66.
  65. ^ Hogg, strana 59.
  66. ^ Hill, strana 66.
  67. ^ Dougall, strana 232

Zdroje;

  • Aikman, James (1839). Účet turnaje na Eglintonu. Edinburgh: Hugh Paton, Carver a Guilder.
  • Annandale, Charles (1890). Díla Roberta Burnse. London: Blackie & Sons.
  • Boyle, A. M. (1996), Ayrshire Book of Burns-Lore. Darvel: Alloway Publishing. ISBN  0-907526-71-3.
  • Robert Burns Chronicle (1968). „Jednoho rána jsme šli do Eglinton Woods ...“ Kilmarnock: Burns Federation.
  • Burns, Robert (1787). Básně hlavně ve skotském dialektu. Edinburgh: William Creech.
  • Chambers, Robert, editor (1891). Život a dílo Roberta Burnse. Edinburgh: W & R Chambers.
  • Bratranci, Elizabeth M. B. L. Montgomeries of Eglinton. Divize Ayr. Strathclyde ministerstvo školství.
  • Dobie, James (1896). Monografie Williama Wilsona z Crummocku. Edinburgh: James Dobie.
  • Dougall, Charles E. (1911). Burns Country. Londýn: Adam a Charles Black.
  • Douglas, Hugh (1968). Portrét Burns Country (a Galloway). Londýn: Robin Hale. ISBN  0-7091-0113-9.
  • Archiv Eglinton, Eglinton Country Park.
  • Harvey, William, Malebný Ayrshire. Dundee: Valentine & Sons.
  • Hecht, Hans (1936). Robert Burns. Muž a jeho dílo. Londýn: William Hodge & Co.
  • Hill, Rev John C. (1933). Život a dílo Roberta Burnse v Irvine. London: Lincoln Williams.
  • Hogg, Patrick Scott (2008). Robert Burns. Patriot Bard. Edinburgh: Mainstream Publishing. ISBN  978-1-84596-412-2.
  • Hunter, Douglas & McQueen, Colin Hunter. (2009). Hunterova ilustrovaná historie rodiny, přátel a současníků Roberta Burnse. Publikováno autory. ISBN  978-0-9559732-0-8.
  • Kilwinning 2000, Millennium Souvenir Program. Rada Rotary & North Ayrshire.
  • Král, Robert (2009). Ústní komunikace.
  • Láska, Dane (2003), Ayrshire: Objevování kraje. Ayr: Fort Publishing. ISBN  0-9544461-1-9.
  • Mackay, James. Biografie Roberta Burnse. Edinburgh: Mainstream Publishing. ISBN  1-85158-462-5.
  • McJannet, Arnold F. (1938). The Royal Burgh of Irvine. Glasgow: Civil Press.
  • McLure, David (1994), Mýtné a kejklíři. Silnice z 18. století v hrabství John Loudoun McAdam. Ayrshire Monografie č. 13. Ayr Arch & Nat Hist Soc. ISBN  0-9502698-5-9.
  • McQueen, Colin Hunter (1999). Rantin, Rovin Robin. Irvine: Irvine Burns Club a Ayrshire Association. ISBN  1-899316-41-8.
  • Ordnance Survey sheet 3240, 1966, 1: 2500.
  • Rackham, Oliver (1994). Ilustrovaná historie venkova. Londýn: BCA.
  • Ross, J. D. (1927). Kdo je kdo v Burns. Stirling: Eneas Mackay.
  • Service, John (1913), Paměti Robina Cummella Paisley: Alexander Gardner.
  • Strawhorn, Johne (1985). Dějiny Irvine. Edinburgh: John Donald. ISBN  0-85976-140-1.
  • Wilson, profesor a Chalmers, Robert (1840), Země popálenin. Glasgow: Blackie & Son.

externí odkazy