68. května - May 68

Tento článek pojednává o občanských nepokojích ve Francii v letech 1968–1969. U dalších událostí viz Květen 1968. Pro Joan Miró malování, viz Květen 1968 (Miró).

Události z května 1968 ve Francii
Část Protesty z roku 1968
1968-05 Évènements de mai à Bordeaux - Rue Paul-Bert 1.jpg
Barikády v Bordeaux v květnu 1968
datum2. května - 23. června 1968
(1 měsíc a 3 týdny)
Umístění
Francie
MetodyPovolání, divoká stávka, generální stávky
Vyústilo vRychlé legislativní volby
Strany občanského konfliktu
Hlavní postavy
Non-centralizované vedení
François Mitterrand
Pierre Mendès Francie		Charles de gaulle
(Prezident Francie )
Georges Pompidou
(Předseda vlády Francie )
Část série Politics na
Práva studentů
  • Sociální vědy.svg Portál společnosti

Počínaje květnem 1968, obdobím občanské nepokoje došlo po celé Francii, trvalo asi sedm týdnů a bylo přerušeno demonstracemi, generální stávky, stejně jako obsazení z vysoké školy a továrny. Na vrcholu událostí, které se od té doby staly známými jako 68. května, hospodářství Francie se zastavil.[1] Protesty dosáhly takového bodu, že se političtí vůdci obávali občanské války nebo revoluce; národní vláda krátce přestala fungovat po prezidentovi Charles de gaulle tajně uprchl z Francie do Německa na jednom místě. Protesty podnítily hnutí po celém světě s písněmi, nápaditými graffiti, plakáty a slogany.[2][3]

Nepokoje začaly řadou protesty proti studentské okupaci proti kapitalismus, konzumerismus, Americký imperialismus a tradiční instituce. Silné policejní represe proti demonstrantům vedly Francii konfederace odborových svazů zavolat sympatie udeří, které se rozšířily mnohem rychleji, než se očekávalo, zahrnovaly 11 milionů pracovníků, což je více než 22% z celkového počtu populace Francie v době, kdy.[1] Pohyb byl charakterizován spontánně a decentralizovaně divoká kočka dispozice; to vytvořilo kontrast a někdy dokonce vnitřní konflikt mezi odbory a levicovými stranami.[1] Jednalo se o největší generální stávku, o jakou se kdy ve Francii pokusilo, a první celostátní divokou generální stávku.[1]

Studentské profese a generální stávky zahájené po celé Francii se setkaly se silnou konfrontací správců univerzity a policie. Pokusy administrativy de Gaulla tyto stávky potlačit policejní akce situaci pouze zapálil, což vedlo k pouličním bitvám s policií v Latinská čtvrť, Paříž.

Koncem května se však tok událostí změnil. The Grenelle souhlasí uzavřená dne 27. května, mezi vládou, odbory a zaměstnavateli, získala významné mzdové zisky pro pracovníky. Protidemonstrace pořádaná Gaullistická párty dne 29. května v centru Paříže poskytlo De Gaulle důvěru k rozpuštění národní shromáždění a zavolat parlamentní volby na 23. června 1968. Násilí se vypařovalo téměř tak rychle, jak se objevilo. Dělníci se vrátili ke svým pracovním místům, a když se v červnu konaly volby, gaullisté se ukázali silnější než dříve.

Události v květnu 1968 nadále ovlivňují francouzskou společnost. Období je považováno za kulturní, sociální a morální zlom v historii země. Alain Geismar - jeden z tehdejších vůdců - později uvedl, že hnutí uspělo „jako sociální revoluce, nikoli jako politická“.[4]

Pozadí

Politické klima

V únoru 1968 se Francouzští komunisté a Francouzští socialisté vytvořili volební alianci. Komunisté dlouho podporovali socialistické kandidáty ve volbách, ale v „únorové deklaraci“ se obě strany dohodly, že se pokusí sestavit společnou vládu, která by nahradila Prezident Charles de Gaulle a jeho gaullistická strana.[5]

Demonstrace na univerzitě

22. března krajně levicové skupiny, malý počet významných básníků a hudebníků a 150 studentů obsadilo administrativní budovu v Pařížská univerzita v Nanterre a uspořádalo setkání v zasedací místnosti univerzity, kde se zabývalo třídní diskriminací ve francouzské společnosti a politickou byrokracií, která řídila financování univerzity. Správa univerzity zavolala policii, která univerzitu obklíčila. Po zveřejnění jejich přání studenti bez problémů opustili budovu. Po tomto prvním záznamu někteří vůdci toho, co se jmenovalo „Pohyb ze dne 22. března „byli svoláni disciplinární komisí univerzity.

Události května

Studentské protesty

Veřejné náměstí Sorbonna v Latinské čtvrti Paříže

Následující měsíce konfliktů mezi studenty a úřady v kampusu Nanterre v University of Paris (Nyní Paris Nanterre University ), správa vypnula univerzitu dne 2. května 1968.[6] Studenti v areálu Sorbonny na pařížské univerzitě (dnes Univerzita Sorbonna ) v Paříži se sešel 3. května na protest proti uzavření a hrozícímu vyloučení několika studentů v Nanterre.[7] V pondělí 6. května uspořádala národní studentská unie Union Nationale des Étudiants de France (UNEF) - dosud největší studentská unie ve Francii - a unie vysokoškolských učitelů svolala pochod na protest proti policejní invazi na Sorbonnu. Více než 20 000 studentů, učitelů a příznivců pochodovalo směrem k Sorbonně, stále zapečetěné policií, která zaútočila a používala své obušky, jakmile se demonstranti přiblížili. Zatímco se dav rozptýlil, někteří začali vytvářet barikády z čehokoli, co bylo po ruce, zatímco jiní házeli dlažební kameny a donutili policii na nějaký čas ustoupit. Policie poté odpověděla slzným plynem a dav znovu zaútočila. Další stovky studentů byly zatčeny.

Graffiti ve třídě
Graffiti na škole práva „Vive de Gaulle“ (Dlouhý život De Gaulle ) se slovem „A bas“ (vlevo) (dolů s) napsaný napříč „Vive“
University of Lyon během studentské okupace, květen – červen 1968

Středoškolské studentské odbory 6. května vystoupily na podporu nepokojů. Následujícího dne se připojili ke studentům, učitelům a rostoucímu počtu mladých pracovníků, kteří se shromáždili u Arc de Triomphe požadovat, aby:

  1. Všechna trestní oznámení proti zatčeným studentům budou zrušena,
  2. policie opouští univerzitu a
  3. úřady znovu otevírají Nanterre a Sorbonnu.

Stupňující se konflikt

Jednání se zhroutila a studenti se vrátili do svých areálů po falešné zprávě, že vláda souhlasila s jejich opětovným otevřením, jen aby zjistili, že školy stále okupují policie. To vedlo k téměř revoluční horlivosti mezi studenty.

V pátek 10. května se shromáždil další obrovský dav Rive Gauche. Když Compagnies Républicaines de Sécurité dav jim opět zablokoval překročení řeky, dav znovu odhodil barikády, na které policie zaútočila ve 2:15 ráno poté, co jednání opět zmizela. Konfrontace, která způsobila stovky zatčení a zranění, trvala až do rána následujícího dne. Události byly vysílány v rádiu, jak k nim došlo, a následky byly uvedeny v televizi následující den. Byla učiněna obvinění, že se policie účastnila nepokojů agenti provokatéři, pálením aut a házením Molotovovy koktejly.[8]

Vládní těžkopádná reakce vyvolala vlnu soucitu s útočníky. Poté, co vyšla najevo policejní brutalita, se přidalo mnoho tradičních zpěváků a básníků. Američtí umělci také začali vyjadřovat podporu stávkujícím. Hlavní levicové svazové federace, Confédération Générale du Travail (CGT) a Force Ouvrière (CGT-FO), svolal jednodenní generální stávku a demonstraci na pondělí 13. května.

Ten den pochodovalo přes Paříž přes milion lidí; policie zůstala z velké části mimo dohled. premiér Georges Pompidou osobně oznámil propuštění vězňů a znovuotevření Sorbonny. Příliv stávek však neustoupil. Místo toho se demonstranti stali ještě aktivnějšími.

Když se Sorbonna znovu otevřela, studenti ji obsadili a prohlásili ji za autonomní „lidovou univerzitu“. Veřejné mínění nejprve studenty podporovalo, ale rychle se obrátilo proti nim poté, co se jejich vedoucí, pozvaní k vystoupení v národní televizi, „chovali jako nezodpovědní utopianisté, kteří chtěli zničit„ konzumní společnost ““.[9] V následujících týdnech však bylo v Paříži a jinde zřízeno přibližně 401 populárních akčních výborů, které by se stíraly proti vládě a francouzské společnosti, včetně Okupační výbor na Sorbonně.

Pracovník udeří

Strikers in Jižní Francie s nápisem „Továrna obsazená dělníky“. Za nimi je seznam požadavků, červen 1968.

V polovině května se demonstrace rozšířily i do továren, ačkoli požadavky jejích pracovníků se výrazně lišily od požadavků studentů. Generální stávka pod vedením odborů 13. května zahrnovala 200 000 pochodů. Stávky se rozšířily do všech odvětví francouzského hospodářství, včetně státních pracovních míst, výrobního a servisního průmyslu, managementu a správy. V celé Francii okupovali studenti univerzitní struktury a stávkovala až třetina pracovní síly v zemi.[10]

Tyto stávky nebyly vedeny odborovým hnutím; naopak, CGT se pokusila potlačit toto spontánní propuknutí militance tím, že ji nasměrovala do boje za vyšší mzdy a další ekonomické požadavky. Pracovníci předložili širší, političtější a radikálnější agendu, požadovali svržení vlády a prezidenta de Gaulla a pokusili se v některých případech provozovat své továrny. Když vedení odborů vyjednalo zvýšení minimální mzdy o 35%, zvýšení ostatních zaměstnanců o 7% a poloviční normální plat v době stávky s hlavními asociacemi zaměstnavatelů, pracovníci okupující jejich továrny se odmítli vrátit do práce a posmívali se svým vedoucím odborů.[11][12] Ve skutečnosti v hnutí z května 68 panovala spousta „anti-unionistické euforie“.[13] proti mainstreamovým odborům, CGT, FO a CFDT, které byly ochotnější dělat kompromisy s mocnostmi, které jsou, než uzákonit vůli základny.[1]

Dne 24. května zemřeli v rukou nekontrolovatelných výtržníků dva lidé. V Lyonu zahynul policejní inspektor Rene Lacroix, když ho rozdrtil náklaďák bez řidiče, kterého výtržníci poslali do policejních linek. V Paříži byl 26letý Phillipe Metherion ubodán k smrti během hádky mezi demonstranty.[14]

Jak pozdvižení dosáhlo svého vrcholu na konci května, setkaly se s nimi hlavní odbory organizace zaměstnavatelů a francouzská vláda k výrobě Grenelle dohody, což by zvýšilo minimální mzdu o 35% a všechny platy o 10% a poskytlo ochranu zaměstnanců a zkrácený pracovní den. Odbory byly nuceny odmítnout dohodu na základě odporu svých členů, což podtrhuje odpojení organizací, které tvrdily, že odrážejí zájmy dělnické třídy.[15]

Studentská unie UNEF a odborová organizace CFDT uspořádaly shromáždění v EU Stadion Charléty s přibližně 22 000 účastníky. Jeho řada řečníků odrážela rozdíl mezi studentskými a komunistickými frakcemi. Zatímco se rally konala na stadionu částečně kvůli bezpečnosti, povstalecké zprávy řečníků byly v rozporu s relativním vybavením sportovního areálu.[16]

Žádá novou vládu

Socialisté viděli příležitost jednat jako kompromis mezi de Gaullem a komunisty. 28. května François Mitterrand z Federace demokratické a socialistické levice prohlásil, že „již není stát“ a uvedl, že je připraven sestavit novou vládu. Získal překvapivě vysokých 45% hlasů v EU Prezidentské volby 1965. 29. května Pierre Mendès Francie rovněž uvedl, že je připraven sestavit novou vládu; na rozdíl od Mitterranda byl ochoten zahrnout komunisty. Ačkoli socialisté neměli schopnost komunistů pořádat velké pouliční demonstrace, měli více než 20% podpory země.[9][5]

De Gaulle prchá

Ráno 29. Května de Gaulle odložil schůzi Rada ministrů naplánoval na ten den a tajně odstranil své osobní doklady Élysée Palace. Řekl to svému zeťovi Alain de Boissieu „Nechci jim dát šanci zaútočit na Élysée. Bylo by politováníhodné, kdyby se na mou osobní obranu prolila krev. Rozhodl jsem se odejít: nikdo neútočí na prázdný palác.“ De Gaulle odmítl Pompidouovu žádost, aby rozpustil národní shromáždění protože věřil, že jejich strana, gaullisté, prohrají výsledné volby. V 11:00 řekl Pompidouovi: „Jsem minulost; ty jsi budoucnost; objímám tě.“[9]

Vláda oznámila, že de Gaulle jede do své země doma v Colombey-les-Deux-Églises před návratem další den a šířily se zvěsti, že tam připraví svou rezignační řeč. Prezidentský vrtulník však do Colombey nedorazil a de Gaulle nikomu z vlády neřekl, kam jede. Po více než šest hodin svět nevěděl, kde je francouzský prezident.[17] Zrušení ministerské schůzky a záhadné zmizení prezidenta ohromilo Francouze,[9] včetně Pompidoua, který křičel: „Utekl ze země!“[18]

Vládní kolaps

S nejbližšími poradci de Gaulla, kteří tvrdili, že nevědí, co prezident zamýšlí, naplánoval Pompidou předběžné vystoupení v televizi na 20:00.[17] Národní vláda fakticky přestala fungovat. Édouard Balladur později napsal, že jako předseda vlády Pompidou „sám byl celou vládou“, protože většina úředníků byla „nekoherentní skupina konfabulátorů“, kteří věřili, že brzy dojde k revoluci. Přítel předsedy vlády mu nabídl zbraň se slovy: „Budete ji potřebovat“; Pompidou mu poradil, aby šel domů. Jeden úředník údajně začal pálit dokumenty, zatímco jiný se zeptal pobočníka, jak daleko by mohli uprchnout automobilem, pokud by revolucionáři zabavili dodávky paliva. Výběr peněz z bank se stal obtížným, benzín pro soukromé automobily byl nedostupný a někteří lidé se snažili získat soukromá letadla nebo falešné národní průkazy totožnosti.[9]

Pompidou neúspěšně požadoval použití vojenského radaru ke sledování dvou de Gaullových vrtulníků, ale brzy se dozvěděl, že odešel do ústředí francouzské armády v Německu v r. Baden-Baden, setkat se s generálem Jacques Massu. Massu přesvědčil odradeného de Gaulla, aby se vrátil do Francie; de Gaulle, který nyní věděl, že má vojenskou podporu, odložil schůzi Rady ministrů na další den, 30. května,[9] a vrátil se do Colombey do 18:00[17] Jeho manželka Yvonne dal rodinné klenoty jejich syn a snacha - kdo zůstal v Badenu ještě několik dní - kvůli úschově, což však naznačuje, že de Gaulles stále považoval Německo za možné útočiště. Massu držel jako státní tajemství de Gaullova ztráta důvěry, dokud ji ostatní nezveřejnili v roce 1982; do té doby většina pozorovatelů věřila, že jeho zmizení mělo francouzským lidem připomenout, o co by mohli přijít. Ačkoli zmizení bylo skutečné a nebylo zamýšleno jako motivace, ve skutečnosti mělo takový účinek na Francii.[9]

Revoluce zabránila

Pierre Messmer

30. května pochodovalo přes Paříž 400 000 až 500 000 demonstrantů (více než 50 000, které policie očekávala) pod vedením CGT a skandovali: „Adieu, de Gaulle!„(„ Sbohem, de Gaulle! “). Maurice Grimaud, vedoucí Pařížská policie, hrála klíčovou roli při vyhýbání se revoluci tím, že mluvila s revolucionáři a špehovala je, a opatrným vyhýbáním se použití síly. Zatímco komunističtí vůdci později popřeli, že plánovali ozbrojené povstání, a extrémní ozbrojenci tvořili pouze 2% obyvatelstva, přeceňovali de Gaullovu sílu, jak ukazuje jeho útěk do Německa.[9] (Jeden vědec, který je jinak skeptický vůči ochotě francouzských komunistů zachovat demokracii po sestavení vlády, tvrdil, že „umírnění, nenásilní a v zásadě antirevoluční“ komunisté se postavili proti revoluci, protože upřímně věřili, že strana se musí k moci dostat legálními volbami, ne ozbrojený konflikt, který by mohl vyvolat tvrdé represe ze strany politických oponentů.)[5]

Úředníci, kteří nevěděli, že komunisté neměli v úmyslu převzít moc, se připravili umístit policejní síly na Élysée s rozkazy střílet, pokud to bude nutné. Že to také nestrážilo Pařížská radnice navzdory zprávám, že cílem komunistů byl důkaz vládního chaosu.[17] Komunistické hnutí bylo z velké části soustředěno kolem Pařížská metropolitní oblast, a ne jinde. Pokud by povstání obsadilo klíčové veřejné budovy v Paříži, vláda by musela použít sílu k jejich znovudobytí. Výsledné ztráty mohly vyvolat revoluci, kdy se armáda přesunula z provincií, aby dobila Paříž jako v roce 1871. Ministr obrany Pierre Messmer a Náčelník štábu obrany Michel Fourquet se na takovou akci připravil a Pompidou nařídil tankům Issy-les-Moulineaux.[9] Zatímco armáda neměla revoluční sentiment, použití armády převážně branců stejného věku jako revolucionáři by bylo pro vládu velmi nebezpečné.[5][17] Průzkum provedený bezprostředně po krizi zjistil, že 20% Francouzů by podpořilo revoluci, 23% by se postavilo proti a 57% by se vyhlo fyzické účasti na konfliktu. 33% by bojovalo proti vojenské intervenci, zatímco pouze 5% by ji podpořilo a většina země by se vyhnula jakékoli akci.[9]

Volaly volby

Ve 14:30 dne 30. května Pompidou přesvědčil de Gaulla, aby rozpustil Národní shromáždění a vyhlásil nové volby hrozbou rezignace. V 16:30 de Gaulle vysílal své vlastní odmítnutí rezignace. Vyhlásil volby naplánované na 23. června a nařídil pracovníkům, aby se vrátili do práce, přičemž hrozil zavedením a stav ohrožení pokud ne. Vláda pronikla do médií, že armáda je mimo Paříž. Bezprostředně po projevu pochodovalo kolem Champs-Élysées asi 800 000 příznivců a mávalo státní vlajka; Gaullisté plánovali shromáždění na několik dní, které přilákalo dav různého věku, povolání a politiky. Komunisté s volbami souhlasili a hrozba revoluce skončila.[9][17][19]

Následky

Potlačení protestů a volby

Od té chvíle se revoluční pocit studentů a dělníků vytratil. Pracovníci se postupně vraceli do práce nebo byli ze svých závodů vyhnáni policií. Národní studentská unie odvolala pouliční demonstrace. Vláda zakázala řadu levicových organizací. Dne 16. června policie znovu obsadila Sorbonnu. Na rozdíl od de Gaulleho obav získala jeho strana největší vítězství ve francouzské parlamentní historii v EU legislativní volby konané v červnu, přičemž 353 z 486 křesel ve srovnání s komunisty 34 a socialisty 57.[9] Únorová deklarace a její slib zahrnout do vlády komunisty pravděpodobně socialistům ve volbách ublížili. Jejich oponenti uvedli příklad Československá národní fronta vláda roku 1945, která vedla k Komunistické převzetí země v roce 1948. Socialističtí voliči byli rozděleni; v průzkumu z února 1968 většina preferovala spojenectví s komunisty, ale 44% věřilo, že komunisté se jednou pokusí uchopit moc ve vládě. (30% komunistických voličů souhlasilo.)[5]

Na den dobytí Bastilly, v Latinské čtvrti proběhly ožívající pouliční demonstrace vedené socialistickými studenty, levičáky a komunisty s červenými pažemi a anarchisty s černými pažemi. Pařížská policie a Compagnies Républicaines de Sécurité tvrdě reagovali počínaje kolem 22:00 a pokračující nocí, na ulicích, v policejních dodávkách, na policejních stanicích a v nemocnicích, kde bylo odvezeno mnoho zraněných. Výsledkem bylo, že tam bylo mnoho krveprolití mezi studenty a turisty na večerních slavnostech. Proti policii nebo demonstrantům nebyla vznesena žádná obvinění, ale vlády Británie a západní Německo podal formální protesty, mimo jiné za neslušné napadení dvou anglických školaček policií na policejní stanici.

Národní pocity

Navzdory rozsahu de Gaullova triumfu to nebylo osobní. Postkrizový průzkum ukázal, že většina země viděla de Gaullea jako příliš starého, příliš sebestředného, ​​příliš autoritářského, příliš konzervativního a příliš protiamerický. Jako Referendum z dubna 1969 ukáže, země byla připravena na „gaullismus bez de Gaulla“.[9]

Dědictví

Část a série na
Liberální socialismus
Anarchistická vlajka.svg
  • BlackFlagSymbol.svg Anarchistický portál
  • Rudá vlajka II.svg Portál socialismu
  • Barevný hlasovací box.svg Portál politiky

Květen 1968 je důležitým referenčním bodem ve francouzské politice, který pro některé představuje možnost osvobození a pro jiné nebezpečí anarchie.[4] Květen 1968 pro některé znamenal konec tradičních kolektivních akcí a začátek nové éry, v níž dominují hlavně tzv. nová sociální hnutí.[20]

Někdo, kdo se účastnil nebo podporoval toto období nepokojů, se označuje jako soixante-huitard (doslovně „68-er“) - termín odvozený z francouzštiny pro „68“, který rovněž vstoupil do anglického jazyka.

Slogany a graffiti

Květen 1968 slogan. Paříž. „Je zakázáno zakázat.“
Plakát se sloganem: Travailleurs la lutte continue [;] constituez-vous en comité de base.

Několik příkladů:[21]

  • Il est interdit d'interdire („Je zakázáno zakázat“).[22]
  • Jouissez sans entraves („Užívejte si bez překážek“).[22]
  • Élections, piège à con ("Volby, past na idioty").[23]
  • CRS = SS.[24]
  • Je suis Marxiste - tendence Groucho. („Jsem marxista —Z toho Groucho přesvědčení.")[25]
  • Marx, Mao, Marcuse![26][27][28] Také známý jako „3M“.[29]
  • Cela nousconconne tous. („To se týká nás všech.“)
  • Soyez réalistes, demandez l'impossible. („Buďte realističtí, požadujte nemožné.“)[30]
  • „Když se z Národního shromáždění stane buržoazní divadlo, měla by se všechna buržoazní divadla proměnit v národní shromáždění.“ (Napsáno nad vchodem obsazeného Odéon Divadlo)[31]
  • Sous les pavés, la plage! („Pod dlažebními kameny, pláž.“)
  • "Miluji tě !!! Oh, řekni to dlažebními kameny !!!"[32]
  • "Číst Reich a jednat podle toho! “(Univerzita ve Frankfurtu; podobná říšská hesla se čmárala na stěny Sorbonny a v Berlíně studenti házeli kopie Reichových Masová psychologie fašismu (1933) u policie).[33]
  • Travailleurs la lutte continue [;] constituez-vous en comité de base. („Pracovníci v boji pokračují; tvoří základní výbor.“)[34][35] nebo jednoduše La lutte pokračovat („Boj pokračuje“)[35]

V populární kultuře

Kino

  • The François Truffaut film Baisers volés (1968) (anglicky: „Stolen Kisses“), se odehrává v Paříži v době nepokojů, a přestože nejde o zjevně politický film, jsou zde předávány odkazy a obrázky demonstrací.[36]
  • The André Cayatte film Mourir d'aimer (1971) (anglicky: „To die of love“) je silně založen na skutečném příběhu Gabrielle Russier [fr ] (1937–1969), učitel klasiky (hrál Annie Girardot ) která spáchala sebevraždu poté, co byla odsouzena za poměr s jedním ze svých studentů během událostí z května 68.
  • The Jean-Luc Godard film Tout Va Bien (1972) zkoumá pokračování třídní boj v rámci francouzské společnosti po 68. květnu.[37]
  • Jean Eustache film z roku 1973 Matka a kurva, vítěz soutěže Velká cena Cannes, odkazuje na události z května 1968 a zkoumá následky sociálního hnutí.[38]
  • The Claude Chabrol film Naďa 1974 je symbolicky založen na událostech z května 1968.
  • The Diane Kurys film Koktejl Molotov (1980) vypráví příběh skupiny francouzských přátel směřujících k Izraeli, když slyší o květnových událostech a rozhodnou se vrátit do Paříže.
  • The Louis Malle film Může blázni (1990) je satirické zobrazení vlivu francouzské revoluční vášně z května 1968 na maloměšťáckou buržoazii.
  • The Bernardo Bertolucci film Snílci (2003), založený na románu Svatí nevinní podle Gilbert Adair, vypráví během protestů příběh amerického univerzitního studenta v Paříži.
  • The Philippe Garrel film Pravidelní milenci (2005) pojednává o skupině mladých lidí účastnících se barikád v Paříži v Latinské čtvrti a o tom, jak rok poté pokračují ve svém životě.
  • V špionážní spoof OSS 117: Ztracen v Riu, hlavní postava Hubert ironicky pokárala hippie studenty a řekla: „Je rok 1968. Žádná revoluce nebude. Nechat se ostříhat.'
  • The Oliver Assayas film Něco ve vzduchu (2012) vypráví příběh mladého malíře a jeho přátel, kteří přinášejí revoluci do své místní školy a musí se vypořádat s právními a existenčními důsledky.
  • Le Redoutable, 2017 - životopis Jean-Luca Godarda, který se týká nepokojů v roce 1968 / festivalu v Cannes atd.
  • CQ film z roku 1969 v Paříži z roku 1969 o natáčení sci-fi filmu, Vážka, ukazuje režiséra objevujícího jeho hlavní herečku během demonstrací v roce 1968. V době Vážka, odehrávající se v „budoucí“ Paříži roku 2001, jsou „problémy z roku 1968“ výslovně zmíněny.
  • Filmový režisér Wes Anderson se chystá uvést svůj 10. film Francouzský dispečink v roce 2021. Film hraje Timothée Chalamet, Bill Murray, Frances McDormand, Benicio del Toro, Adrien Brody a Tilda Swinton. Film sleduje 3 děje, z nichž jeden sleduje hlášení postavy McDormanda o protestech.

Hudba

  • Mnoho spisů francouzského anarchistického písničkáře Léo Ferré byly inspirovány těmito událostmi. Písně přímo související s květnem 1968 jsou: „L'Été 68“, „Comme une fille“ (1969), „Paris je ne t'aime plus " (1970), "La Violence et l'Ennui " (1971), "Jsem plus rien "(1973)," La Nostalgie "(1979).
  • Claude Nougaro píseň „Paris Mai“ (1969).[39]
  • Imaginární italský úředník popsal Fabrizio de André ve svém albu Storia di un impiegato, je inspirován postavením bomby, která má explodovat před italským parlamentem, poslechem zpráv o květnových událostech ve Francii, přitahovaných vnímanou otupělostí a opakováním jeho života ve srovnání s revolučním vývojem ve Francii.[40]
  • The Odmítnuto píseň s názvem „Protestní píseň '68“ je o protestech z května 1968.[41]
  • Kamenné růže píseň "Bye Bye Badman", od jejich stejnojmenné album, je o nepokojích. Obal alba má tricolore a citrony na přední straně (které byly použity k potlačení účinků slzného plynu).[42]
  • Hudební video pro David Holmes píseň „Slyšel jsem divy“ je založen výhradně na protestech z května 1968 a zmiňuje se o vlivu skupiny Situacionistická mezinárodní na pohyb.[43]
  • Rolling Stones napsal text písně "Street Fighting Man „(zhudebnili nevydanou píseň, kterou již napsali a která měla odlišný text) s odkazem na protesty z května 1968 z jejich perspektivy, žijící v„ ospalém londýnském městě “. Melodie písně byla inspirována sirénami francouzských policejních aut .[44]
  • Vangelis vydal album ve Francii a Řecku s názvem Fais que ton rêve soit plus dlouhá que la nuit („Můžeš si dělat své sny déle než v noci“), o pařížských studentských nepokojích v roce 1968. Album obsahuje zvuky z demonstrací, písně a zprávy.[45]
  • Ismael Serrano Píseň „Papá cuéntame otra vez“ („Papá, řekni mi to znovu“) odkazuje na události v květnu 1968: „Papá, řekni mi ještě jednou ten krásný příběh žandářů a fašistů a dlouhovlasých studentů; a sladká městská válka v rozšířené kalhoty a písně Rolling Stones a dívky v minisukních. “[46]
  • Caetano Veloso Píseň „É Proibido Proibir“ vychází ze stejnojmenného graffiti z května 1968 a byla protestní písní proti vojenský režim která převzala moc v Brazílii v dubnu 1964.[47]
  • Mnoho sloganů z nepokojů z května 1968 bylo zahrnuto do Luciano Berio klíčová práce Sinfonia.
  • Kapela Orchidej odkazuje na události z 68. května a Debord v jejich písni „Victory Is Ours“.
  • 1975 píseň "Milujeme, pokud jsme to dokázali „odkazuje na knihu Ateliéru Populaire vytvořenou na podporu událostí,“Krása je na ulici '.

Literatura

Umění

Viz také

Reference

  1. ^ A b C d E „Situacionistický mezinárodní online“.
  2. ^ „Mai 68 - 40 ans déjà“. Archivovány od originál dne 25. listopadu 2016. Citováno 28. května 2014.
  3. ^ DeRoo, Rebecca J. (2014). Založení muzea a současné umění: Politika uměleckého projevu ve Francii po roce 1968. Cambridge University Press. ISBN  9781107656918.
  4. ^ A b Erlanger, Steven (29. dubna 2008). „Květen 1968 - předěl ve francouzském životě“. New York Times. Citováno 31. srpna 2012.
  5. ^ A b C d E Mendel, Arthur P. (leden 1969). „Proč francouzští komunisté zastavili revoluci“. Recenze politiky. 31 (1): 3–27. doi:10.1017 / s0034670500008913. JSTOR  1406452.
  6. ^ Rotman, s. 10–11; Damamme, Gobille, Matonti & Pudal, ed., Str. 190.
  7. ^ Damamme, Gobille, Matonti & Pudal, ed., Str. 190.
  8. ^ „Michel Rocard“. Le Monde.fr. Archivovány od originál dne 22. října 2007. Citováno 21. dubna 2007.
  9. ^ A b C d E F G h i j k l m Dogan, Mattei (1984). „Jak se ve Francii zabránilo občanské válce“. Mezinárodní politologický přehled. 5 (3): 245–277. doi:10.1177/019251218400500304. JSTOR  1600894. S2CID  144698270.
  10. ^ Maclean, M. (2002). Ekonomické řízení a francouzské podnikání: Od de Gaulla po Chiraca. Palgrave Macmillan UK. p.104. ISBN  978-0-230-50399-1.
  11. ^ 1944–, Viénet, René (1992). Enragés a situacionisté v okupačním hnutí, Francie, květen 1968. New York: Autonomedia. p. 91. ISBN  0936756799. OCLC  27424054.CS1 maint: číselné názvy: seznam autorů (odkaz)
  12. ^ Singer, Daniel (2002). Předehra k revoluci: Francie v květnu 1968. South End Press. str.184 –185. ISBN  9780896086821.
  13. ^ Derrida, Jacques (1991) „‚ Šílenství 'musí bdít nad myslí “, rozhovor s Francois Ewald pro Le Magazine Litteraire, Březen 1991, znovu publikováno v Body ...: Interviews, 1974-1994 (1995). S. 347–9
  14. ^ „Eugene Register-Guard - Vyhledávání v archivu Zpráv Google“.
  15. ^ Howell, Chris (2011). „Důležitost května 1968“. Regulace práce: Reforma státu a průmyslových vztahů v poválečné Francii. Princeton University Press. str. 67–68. ISBN  978-1-4008-2079-5 - přes Projekt MUSE.
  16. ^ Lewis, Robert W. (2016). „Stadionová podívaná po roce 1945“. Stadion století. Manchester University Press. p. 71. ISBN  978-1-5261-0625-4.
  17. ^ A b C d E F Singer, Daniel (2002). Předehra k revoluci: Francie v květnu 1968. South End Press. str.195-196, 198–201. ISBN  978-0-89608-682-1.
  18. ^ Dogan, Mattéi (2005). Politická nedůvěra a diskreditace politiků. Brill. p. 218. ISBN  9004145303.
  19. ^ "Lycos". Archivovány od originál dne 22. dubna 2009.
  20. ^ Staricco, Juan Ignacio (2012) https://www.scribd.com/doc/112409042/The-French-May-and-the-Roots-of-Postmodern-Politics
  21. ^ „Graffiti de Mai 1968“.
  22. ^ A b Éditions Larousse. „Encyclopédie Larousse en ligne - événements de mai 1968“. Citováno 29. září 2015.
  23. ^ Články Par Sylvain BoulouqueVoir tous ses (28. února 2012). „Pour la gauche radicale,“ élections, piège à cons „?“. L'Obs. Citováno 29. září 2015.
  24. ^ „CRS = SS“. 16. dubna 1998. Citováno 29. září 2015.
  25. ^ Lejeune, Anthony (2001). Stručný slovník zahraničních citací. Taylor & Francis. p. 74. ISBN  0953330001. Citováno 1. prosince 2010.
  26. ^ Martin Jay (1996). Dialektická představivost. p. xii. ISBN  9780520917514.
  27. ^ Mervyn Duffy (2005). Jak jazyk, rituál a svátosti fungují: Podle Johna Austina, Jürgena Habermase a Louis-Marie Chauvet. Gregoriánský biblický knihkupectví. p. 80. ISBN  9788878390386. Citováno 9. března 2015.
  28. ^ Anthony Elliott (2014). Současná sociální teorie: Úvod. p. 66. ISBN  9781134083237. Citováno 9. března 2015.
  29. ^ Franzosi, Roberto (březen 2006). "Power and Protest: Global Revolution and the Rise of Détente Jeremi Suri “. American Journal of Sociology. University of Chicago Press. 111 (5): 1589–1591. doi:10.1086/504653. JSTOR  10.1086/504653.
  30. ^ Watzlawick, Paul (1993). Jazyk změny: Prvky terapeutické komunikace. W. W. Norton & Company. p. 83. ISBN  9780393310207. Citováno 1. prosince 2010.
  31. ^ Revoluční zkoušky. Barker, Colin, 1939–. Chicago, Il .: Haymarket Books. 2002. s. 23. ISBN  9781931859028. OCLC  154668230.CS1 maint: ostatní (odkaz)
  32. ^ Ken Knabb, vyd. (2006). Situacionistická mezinárodní antologie. Bureau of Public Secrets. ISBN  9780939682041.
  33. ^ Turner, Christopher (2011). Dobrodružství v Orgasmatronu. HarperCollins, str. 13–14.
  34. ^ https://www.gerrishfineart.com/mai-68,-%27travailleurs-la-lutte-continue%27,-screenprint,-1968~1795
  35. ^ A b "Paříž 68 plakátů". libcom.org. 3. června 2011. Citováno 2. prosince 2019.
  36. ^ Truffaut, François (2008). François Truffaut: Rozhovory. Univ. Tisk z Mississippi. p.13. ISBN  978-1-934110-14-0.
  37. ^ „Tout Va Bien, režie Jean-Luc Godard a Jean-Pierre Gorin | Recenze filmu“. Time Out London. Citováno 9. března 2019.
  38. ^ Pierquin, Martine (červenec 2014). „Matka a kurva“. Smysly kina. Citováno 1. června 2017.
  39. ^ Riding, Alan (22. března 2004). „Claude Nougaro, francouzský zpěvák, zemřel ve věku 74 let“. The New York Times. ISSN  0362-4331. Citováno 23. listopadu 2015.
  40. ^ Giannini, Stefano (2005). „Storia di un impiegato di Fabrizio De André“. La Riflessione. str. 11–16.
  41. ^ Kristiansen, Lars J .; Blaney, Joseph R .; Chidester, Philip J .; Simonds, Brent K. (10. července 2012). Screaming for Change: Artikulování sjednocující filozofie punk rocku. Lexington Books. ISBN  978-0-7391-4276-9.
  42. ^ John Squire. „Sbohem, Badmane“. John Squire. Citováno 3. listopadu 2009.
  43. ^ Cole, Brendan (25. srpna 2008). „Rozhovor Davida Holmese“ (Články). RTE.ie. Citováno 23. listopadu 2015.
  44. ^ „Chtěl jsem, aby [zpěv] zněl jako siréna francouzské policie. To byl rok, kdy se všechny ty věci děly v Paříži a v Londýně. Byly všechny ty nepokoje, ke kterým generace, ke které jsem patřil, v dobrém i horším, začínal být mravenčí. Můžete se spolehnout na to, že někdo v Americe najde něco urážlivého na něčem - stále můžete. Požehnej jejich srdcím. Miluji Ameriku právě z tohoto důvodu. “ Zaměstnanci N.P.R. „Keith Richards:„ Tyto riffy byly postaveny tak, aby vydržely po celý život'". NPR.org. Citováno 23. listopadu 2015.
  45. ^ Griffin, Mark J. T. (13. března 2013). Vangelis: Neznámý muž. Lulu Press, Inc. ISBN  978-1-4476-2728-9.
  46. ^ Mucientes, Esther. „MAYO DEL 68: La música de la revolución“. elmundo.es. Citováno 23. listopadu 2015.
  47. ^ Christopher, Dunn (2001). Brutality Garden: Tropicalia a vznik brazilské kontrakultury. University of North Carolina Press. p. 135.

Zdroje

  • Damamme, Dominique; Gobille, Boris; Matonti, Frédérique; Pudal, Bernard, eds. (2008). Mai-juin 68 (francouzsky). Éditions de l'Atelier. ISBN  978-2708239760.
  • Rotman, Patrick (2008). Mai 68 raconté à ceux qui ne l'ont pas vécu (francouzsky). Seuil. ISBN  978-2021127089.

Další čtení

externí odkazy

Archivní sbírky

Ostatní