Margaret Fullerová - Margaret Fuller
Margaret Fullerová | |
---|---|
![]() Jediný známý daguerrotyp Margaret Fullerové (autorka) John Plumbe, 1846) | |
narozený | Sarah Margaret Fullerová 23. května 1810 Cambridgeport, Massachusetts, USA |
Zemřel | 19. července 1850 Vypnuto Fire Island, New York, USA | (ve věku 40)
obsazení | Učitel Novinář Kritik |
Literární hnutí | Transcendentalismus |
Podpis | ![]() |
Sarah Margaret Fuller Ossoli (23 května 1810-19 července 1850) byl americký novinář, redaktor, kritik, překladatel a práva žen advokát spojený s Američanem transcendentalismus hnutí. Byla první americkou válečnou korespondentkou, která psala pro Horace Greeley Newyorská tribuna a recenzent knih na plný úvazek v žurnalistice. Její kniha Žena v devatenáctém století je považován za první hlavní feministka pracovat ve Spojených státech.
Narodila se Sarah Margaret Fullerová Cambridge, Massachusetts, dostala od otce podstatné rané vzdělání, Timothy Fuller, který zemřel v roce 1835 kvůli cholera.[1] Později měla formálnější vzdělání a předtím se stala učitelkou, v roce 1839 začala dohlížet na její sérii konverzací: třídy pro ženy měly kompenzovat jejich nedostatečný přístup k vysokoškolskému vzdělání.[2] Stala se první redaktorkou transcendentalistického časopisu Ciferník v roce 1840, což byl rok, kdy její spisovatelská kariéra začala uspět[3], než se přidáte k zaměstnancům New York Tribune pod Horace Greeley v roce 1844. V době, kdy jí bylo 30 let, si Fuller vysloužil reputaci nejlépe číst osoba v Nová Anglie, muž nebo žena, a stala se první ženou, které bylo povoleno používat knihovnu v Harvardská vysoká škola. Její klíčová práce, Žena v devatenáctém století, byla zveřejněna v roce 1845. O rok později byla poslána do Evropy na Tribuna jako jeho první žena korespondent. Brzy se zapojila do revoluce v Itálii a spojila se s Giuseppe Mazzini. Měla vztah s Giovannim Ossolim, se kterým měla dítě. Všichni tři členové rodiny zahynuli při vraku lodi Fire Island, New York, když cestovali do Spojených států v roce 1850. Fullerovo tělo nebylo nikdy obnoveno.
Fuller byl zastáncem práv žen, zejména vzdělání žen a práva na zaměstnání. Vzbouřila se proti učeným profesím Boston-Cambridge, protože jí bylo zakázáno vstupovat jako dívka.[4] Fuller, spolu s Coleridge, chtěla zůstat bez toho, čemu říkala „silná duševní vůně“ učitelek.[5] Rovněž podpořila mnoho dalších reforem ve společnosti, včetně vězeňská reforma a emancipace otroků ve Spojených státech. Mnoho dalších obhájců práv žen a feminismu, včetně Susan B. Anthony, citujte Fullera jako zdroj inspirace. Mnoho jejích současníků však nepodporovalo, včetně jejího bývalého přítele Harriet Martineau. Řekla, že Fuller byl spíše mluvčí než aktivista. Krátce po Fullerově smrti její význam zmizel; redaktoři, kteří připravovali její zveřejnění, věřili, že její sláva bude krátká, cenzurována nebo pozměněna před její publikací.
Životopis
Časný život a rodina

Sarah Margaret Fuller se narodila 23. května 1810,[6] v Cambridgeport, Massachusetts, první dítě kongresmana Timothy Fuller a Margaret Crane Fuller. Byla pojmenována po babičce z otcovy strany a její matce, ale v devíti letech upustila od „Sarah“ a trvala na tom, aby jí říkali „Margaret“.[7] The Dům Margaret Fullerové, ve kterém se narodila, stále stojí. Její otec ji naučil číst a psát ve věku tři a půl roku, krátce poté, co ve 14 měsících zemřela druhá dcera páru, Julia Adelaide.[8] Nabídl jí vzdělání tak přísné, jaké v té době neměl žádný chlapec, a zakázal jí číst typické ženské jízdné té doby, jako například etiketa knihy a sentimentální romány.[9] Začlenil latinský do své výuky krátce po narození páru syna Eugena v květnu 1815 a brzy Margaret překládala jednoduché pasáže z Virgil.[10] Později v životě Margaret obviňovala z otcovy náročné lásky a jeho ocenění přesnosti a přesnosti její dětské noční můry a náměsíčnost.[11] Během dne Margaret trávila čas se svou matkou, která učila její domácí práce a šití.[12] V roce 1817 se narodil její bratr William Henry Fuller a její otec byl zvolen jako zástupce v Kongres Spojených států. Dalších osm let strávil čtyři až šest měsíců ročně ve Washingtonu, D.C.[13] V deseti letech napsala Fullerová záhadnou poznámku, kterou její otec zachránil: „23. května 1810 se narodil jeden, který byl předurčen k zármutku a bolesti a jako ostatní měl neštěstí.“[14]
Fuller zahájila formální vzdělání na Port School v Cambridgeportu v roce 1819[11] před účastí na Bostonské lyceum pro mladé dámy od roku 1821 do roku 1822.[15] V roce 1824 byla poslána do školy pro mladé dámy Grotone, na radu tet a strýců, i když se té myšlence nejprve bránila.[16] Když tam byla, Timothy Fullerová neusilovala o znovuzvolení, aby pomohla John Quincy Adams se svou prezidentskou kampaní v roce 1824; doufal, že Adams mu laskavost vrátí vládním jmenováním.[17] 17. Června 1825 se Fuller zúčastnil obřadu, na kterém Americká revoluční válka hrdina Markýz de Lafayette položil základní kámen Památník Bunker Hill 50 let po bitvě.[18] Patnáctiletá Fullerová se Lafayette představila v dopise, který uzavřel: „Můžeme-li oba žít a je-li to možné pro ženu, jsou cesty slávy zřídka přístupné, připomenu si své jméno k vaší vzpomínce.“ Fuller se brzy cítila jako významná osoba a myslitel.[19] Fuller po dvou letech opustil Grotonovu školu a v 16 se vrátil domů.[20] Doma studovala klasika a cvičila se v několika moderní jazyky a číst světovou literaturu.[21] Do této doby si uvědomila, že se nehodí k jiným mladým ženám v jejím věku. Napsala: „Cítila jsem, že jsem se nenarodila pro společný ženský úděl.“[22] Eliza Farrar, manželka harvardského profesora John Farrar a autor Přítel mladé dámy (1836), pokoušel se ji trénovat v ženské etiketě až do věku 20 let,[23] ale nikdy nebyl úplně úspěšný.[24]
Ranná kariéra
Fuller byl vášnivý čtenář, známý překladem německé literatury a přinášením Německý romantismus do Spojených států.[25] V době, kdy jí bylo 30 let, si získala pověst nejčtenějšího člověka, muže nebo ženy Nová Anglie.[26] Svých znalostí využila k soukromým lekcím založeným na stylu výuky Elizabeth Palmer Peabody.[27] Fuller doufal, že se bude živit žurnalistikou a překladem; její první publikovaná práce, reakce na historika George Bancroft, se objevil v listopadu 1834 v Severoamerická recenze.[28] Když jí bylo 23, otcova právní praxe selhala a on přestěhoval rodinu na farmu v Grotonu.[29] 20. února 1835 Frederic Henry Hedge a James Freeman Clarke požádal ji, aby přispěla do každého ze svých periodik. Clarke jí pomohl vydat její první literární recenzi v Western Messenger v červnu: kritika nedávných biografií dne George Crabbe a Hannah více.[30] Na podzim toho roku utrpěla strašně migréna s horečkou, která trvala devět dní. Fullerová po celý život pociťovala takové bolesti hlavy.[31] Zatímco se stále vzpamatovávala, její otec zemřel cholera 2. října 1835.[32] Byla hluboce ovlivněna jeho smrtí: „Obraz mého otce mě neustále sleduje“, napsala.[33] Slíbila, že zakročí jako hlava rodiny a postará se o ovdovělou matku a mladší sourozence.[34] Její otec nezanechal závěť a dva z jejích strýců získali kontrolu nad jeho majetkem a financemi, později oceněnými na 18 098,15 $ a rodina se na ně musela spoléhat na podporu. Fuller, ponížená tím, jak se její strýcové chovali k rodině, napsala, že lituje, že je „jemnějšího pohlaví a nikdy víc než nyní“.[35]

Kolem tentokrát Fuller doufal, že připraví biografii Johann Wolfgang von Goethe, ale měla pocit, že by na tom mohla pracovat, jen kdyby cestovala do Evropy. Smrt jejího otce a její náhlá odpovědnost za rodinu způsobily, že se této myšlenky vzdala.[28] V roce 1836 dostal Fuller výuku práce na Bronson Alcott Temple School v Boston,[36] kde zůstala rok. Poté přijala pozvání učit pod Hiram Fuller (žádný vztah) na Greene Street School v Providence, Rhode Island v dubnu 1837 s neobvykle vysokým platem 1 000 $ ročně.[37] Její rodina prodala farmu Groton a Fuller se s nimi přestěhoval Jamaica Plain, Massachusetts.[38] 6. listopadu 1839 uspořádala Fullerová první ze svých rozhovorů,[39] diskuse mezi místními ženami, které se setkaly v bostonském domě Peabodys.[40] Fuller měl v úmyslu kompenzovat nedostatek vzdělání žen[41] s diskusemi a debatami zaměřenými na předměty včetně výtvarného umění, historie, mytologie, literatury a přírody.[42] Fuller, který sloužil jako „jádro konverzace“, měl rovněž v úmyslu odpovědět na „velké otázky“, kterým ženy čelí, a povzbudit ženy, „aby zpochybňovaly, definovaly, vyjádřily a zkoumaly své názory“.[43] Zeptala se svých účastníků: "K čemu jsme se narodili? Jak to uděláme? Které si tak málo lidí navrhuje, 'dokud jejich nejlepší roky neprojdou."[44] V rozhovorech Fuller konečně našel mezi svými ženskými současníky rovnocenné intelektuální společníky.[45] Těchto setkání se zúčastnila řada významných osobností v hnutí za práva žen Sophia Dana Ripley, Caroline Sturgis,[46] a Maria White Lowell.[39]
Ciferník
V říjnu 1839 Ralph Waldo Emerson hledal svého redaktora transcendentalista časopis Ciferník. Poté, co několik odmítlo pozici, nabídl ji Fullerové a označil ji za „mou temperamentní přítelkyni“.[47] Emerson se setkal s Fullerem v Cambridge v roce 1835; toho setkání připustil: „rozesmála mě víc, než se mi líbilo.“ Příští léto strávil Fuller dva týdny v Emersonův domov v souladu.[48] Fuller přijal Emersonovu nabídku na úpravy Ciferník 20. října 1839 a zahájil práci v prvním týdnu roku 1840.[49] Časopis redigovala v letech 1840 až 1842, ačkoli její slibovaný roční plat 200 $ nikdy nebyl vyplácen.[50] Díky své roli byla brzy uznána jako jedna z nejdůležitějších postav transcendentálního hnutí a byla do ní pozvána George Ripley Brook Farm komunální experiment.[51] Fuller se nikdy oficiálně nepřipojil ke komunitě, ale byl častým návštěvníkem a často tam trávil Silvestra.[52] V létě 1843 odcestovala do Chicaga, Milwaukee, Niagarské vodopády, a Buffalo, New York;[53] zatímco tam, ona komunikovala s několika domorodými Američany, včetně členů Ottawa a Chippewa kmeny.[54] O svých zkušenostech referovala v knize s názvem Léto u jezer,[53] kterou dokončila psaní na své 34. narozeniny v roce 1844.[55] Kritik Evert Augustus Duyckinck nazval ji „jedinou originální knihou, o které si v této sezóně myslím.“[56] Fuller používal knihovnu v Harvardská vysoká škola dělat výzkum na Oblast Velkých jezer,[53] a stala se první ženou, která mohla používat Harvardovu knihovnu.[57]
Fuller's “Velký soudní spor "byl napsán v sériové podobě pro Ciferník. Původně měla v úmyslu dílo pojmenovat Velký soudní spor: Muž proti mužům, žena proti ženám;[58] když byl v roce 1845 nezávisle rozšířen a publikován, měl nárok Žena v devatenáctém století. Po jeho dokončení napsala příteli: „Dal jsem do toho hodně svého pravého já, jako kdybych, předpokládám, že jsem teď odešel, míra mé stopy zůstala na Zemi.“[59] Práce pojednávala o úloze, kterou ženy hrály v americké demokracii, a o Fullerově názoru na možnosti zlepšení. Od té doby se stal jedním z hlavních dokumentů v Americe feminismus.[60] Je považován za první svého druhu ve Spojených státech.[59][61] Brzy po americkém vydání Žena v devatenáctém století, to bylo pirátské a publikoval H.G.Clarke v Anglii.[62][63] Navzdory tomu, že nikdy nedostávali provize kvůli nedostatku mezinárodních zákonů o autorských právech,[63][64] Fuller byl „velmi rád, že ho budou číst ženy“ po celém světě.[65]
New York Tribune

Fuller odešel Ciferník v roce 1844 částečně kvůli špatnému zdraví, ale také kvůli jejímu zklamání z ubývajícího seznamu předplatných publikace.[66] Toho podzimu se přestěhovala do New Yorku a připojila se Horace Greeleyho New York Tribune jako literární kritik se stal prvním recenzentem knih na plný úvazek v americké žurnalistice[67] a do roku 1846 první ženská redaktorka publikace.[68] Její první článek, recenze sbírky esejů Emersona, vyšel v čísle z 1. prosince 1844.[69] V tuto chvíli Tribuna měla asi 50 000 předplatitelů a Fullerová za svou práci vydělala 500 $ ročně.[70] Kromě amerických knih recenzovala zahraniční literaturu, koncerty, přednášky a umělecké výstavy.[71] Během čtyř let publikace publikovala více než 250 sloupců, z nichž většina byla označena znakem „*“ jako vedlejším řádkem.[70] V těchto sloupcích Fuller diskutoval o tématech sahajících od umění a literatury až po politické a sociální otázky, jako je nepříjemná situace otroků a práv žen.[72] Vydávala také poezii; její básně, stylizované po díle Emersona, nemají stejnou intelektuální sílu jako její kritika.[73]
Kolem tentokrát byla také zapojena do skandálu zahrnujícího kolegy literární kritiky Edgar Allan Poe, který veřejně flirtoval s ženatým básníkem Frances Sargent Osgood.[74] Další básník, Elizabeth F. Ellet, stal se zamilovaný do Poea a žárlil na Osgooda[75] a navrhl, že vztah mezi Poem a Osgoodem byl více než nevinný flirt.[76] Osgood poté poslal Fullera a Anne Lynch Botta na Poeova chata jejím jménem požádat, aby mu vrátil osobní dopisy, které mu poslala. Poe je rozhněvalo jejich rušení a nazval je „rušnými těly“.[77] Vypukl veřejný skandál a pokračoval, dokud Osgoodův odcizený manžel Samuel Stillman Osgood vstoupil a vyhrožoval žalováním Ellet.[78]
Přiřazení v Evropě
V roce 1846 New York Tribune poslal Fullera do Evropy, konkrétně do Anglie a Itálie, jako svou první zahraniční korespondentku.[79] Cestovala z Bostonu do Liverpool v srpnu na Cambria, plavidlo, které použilo plachtu i páru k uskutečnění cesty za deset dní a šestnáct hodin.[80] Během příštích čtyř let poskytla Tribuna s třiceti sedmi zprávami.[81] Dotazovala se mnoha významných spisovatelů včetně George Sand a Thomas Carlyle —Kdo kvůli němu našla zklamání reakční politika, mimo jiné. George Sand byl předtím jejím idolem, ale Fuller byl zklamaný, když se Sand rozhodla nekandidovat do francouzského Národního shromáždění s tím, že ženy nejsou připraveny volit ani zastávat politickou funkci.[82] Fuller dostal také úvodní dopis Elizabeth Barrett podle Cornelius Mathews, ale v té době se s ní nesetkal, protože Barrett právě utekl Robert Browning.[83]
Na jaře roku 1846 se v Anglii setkala Giuseppe Mazzini, který tam byl v exilu z Itálie od roku 1837.[84] Fuller se také setkal s římským vlastencem Giovannim Angelem Ossolim, markýzem patřícím k šlechtické rodině, která nebyla nijak zvlášť bohatá (ale ne chudá) a pracoval jako zaměstnanec v obchodní kanceláři strýce a zároveň dobrovolně pracoval ve sboru Občanské stráže (tehdy Národní garda) ).[85] Fuller a Ossoli se společně nastěhovali dovnitř Florencie, Itálie Pravděpodobně předtím, než se vzali, je však nejisté, zda se někdy vzali.[21][86][87] Fuller byl původně proti tomu, aby si ho vzal, částečně kvůli rozdílům v jejich náboženstvích; byla protestant a on byl římský katolík.[88] Emerson spekuloval, že pár byl „ženatý možná v říjnu listopadu nebo v prosinci“ roku 1847, přestože své důvody nevysvětlil.[89] Autoři životopisů spekulovali, že pár se vzal 4. dubna 1848, aby oslavili výročí svého prvního setkání[90] ale jeden autor životopisů poskytl důkazy, s nimiž se poprvé setkali 1. dubna během obřadu zvaného „Lavanda degli Altari“ (Altars Lavage).[91] V době, kdy se pár přestěhoval do Florencie, byli označováni jako manželé, ačkoli není jasné, zda došlo k nějakému formálnímu obřadu.[92] Zdá se jisté, že v době, kdy se jejich dítě narodilo, nebyli manželé. Do Nového roku 1848 měla podezření, že je těhotná, ale několik týdnů to držela před Ossoli.[93] Jejich dítě, Angelo Eugene Philip Ossoli, se narodilo počátkem září 1848[94] a přezdíval Angelino. Pár byl o svém vztahu velmi tajný, ale poté, co Angelino utrpěl nepojmenovanou nemoc, se stal méně.[95] Fuller informoval svou matku o Ossoli a Angelinovi v srpnu 1849 v dopise, který vysvětlil, že mlčela, aby ji nerozrušila, „ale kvůli dítěti je nutné žít veřejně a trvale spolu.“[95] Odpověď její matky naznačuje, že si byla vědoma toho, že pár nebyl legálně ženatý.[96] Přesto byla šťastná za svou dceru a napsala: „Posílám svůj první polibek s vroucím požehnáním svému vnukovi.“[97]
Pár podporoval hnutí Giuseppe Mazziniho za založení a Římská republika vyhlášen 9. února 1849 poté, co jej odhlasovalo Ústavodárné shromáždění zvolené mužským všeobecným hlasováním v lednu 1849. Základní dekret Římské republiky uvedl: „Článek 1. - Papež ve skutečnosti i ze zákona uplynula od dočasná vláda římského státu. Článek 2 —– Římský papež bude mít všechny nezbytné záruky nezávislosti při výkonu své duchovní moci. Článek 3 - Forma vlády římského státu bude čistá demokracie , a převezme slavné jméno Římské republiky. Článek 4 - Římská republika bude mít se zbytkem Itálie vztahy vyžadované společnou státní příslušností. “ Papež se tomuto prohlášení postavil na odpor a požádal o obnovení mezinárodního zásahu do jeho časové moci a Francie jako první reagovala na jeho výzvu a obklíčila Řím. Ossoli bojoval na hradbách vatikánských zdí, zatímco Fuller se dobrovolně hlásil ve dvou podpůrných nemocnicích.[98] [99] Když vlastenci, které podporovali, narazili na porážku,[100] věřili, že je bezpečnější uprchnout z Říma, a rozhodli se přestěhovat do Florencie a v roce 1850 do Spojených států. [101] Ve Florencii se konečně setkali s Elizabeth Barrett Browningovou.[102] Fuller využila své zkušenosti v Itálii k zahájení knihy o historii římské republiky - dílo, které mohla zahájit již v roce 1847 -[103] a doufali, že najdou amerického vydavatele poté, co to britský odmítl.[104] Věřila, že toto dílo bude její nejdůležitější, s odkazem na to v dopise z března 1849 bratrovi Richardovi jako „něco dobrého, co může přežít mou pohnutou existenci“.[105]
Smrt
Na začátku roku 1850 Fuller napsal příteli: „Už dlouho se zdálo, že v roce 1850 bych měl stát na nějaké důležité náhorní plošině ve vzestupu života ... Cítím však dosud žádnou výraznou a důležitou změnu.“[106] Také toho roku Fuller napsal: „Jsem absurdně ustráchaný a různá znamení se spojila, aby mi dala temný pocit ... Zdá se mi, že moje budoucnost na Zemi se brzy uzavře ... Mám nejasné očekávání nějaké krize - Nevím co ".[107] Několik dní po napsání tohoto článku zahájili Fuller, Ossoli a jejich dítě pětitýdenní zpáteční cestu do Spojených států na palubu lodi Elizabeth, americký obchodní nákladní vůz přepravující náklad, který zahrnoval převážně mramor z Carrara.[108] Vypluli 17. května.[109] Na moři zemřel kapitán lodi Seth Hasty neštovice.[110] Angelino onemocněl a zotavil se.[111]
Možná kvůli nezkušenému prvnímu důstojníkovi, který nyní slouží jako kapitán, loď narazila do pískoviště méně než 100 metrů od Fire Island, New York, 19. července 1850, kolem 3:30[112] Mnoho dalších cestujících a členů posádky opustilo loď. První důstojník, pan Bangs, vyzval Fullera a Ossoli, aby se pokusili zachránit sebe a své dítě, když sám skočil přes palubu,[113] později tvrdil, že věřil, že Fuller chtěl zůstat pozadu, aby zemřel.[114] Na pláž přijížděli lidé s vozíky v naději, že zachrání veškerý náklad splavený na břeh. Žádný se nepokusil zachránit posádku nebo cestující z Elizabeth,[115] ačkoli byli jen 50 metrů od břehu.[114] Většina z těch na palubě se pokusila plavat na břeh, takže Fuller a Ossoli a Angelino zůstali na lodi poslední. Ossoli byl hoden přes palubu masivní vlnou a poté, co vlna prošla, člen posádky, který byl svědkem události, řekl, že Fullera nebylo vidět.[116]
Henry David Thoreau cestoval do New Yorku na popud Emersona, aby prohledal břeh, ale ani Fullerovo tělo, ani tělo jejího manžela se nikdy nezotavilo. Angelino se vyplavilo na břeh.[117] Bylo nalezeno jen málo jejich majetku, kromě některých oděvů dítěte a několika dopisů.[118] Fullerův rukopis o vzestupu a pádu římské republiky z roku 1849, který popsala jako „co je pro mě nejcennější, pokud z něčeho žiji“,[119] byl také ztracený.[120] Památník Fullera byl postaven na pláži na Fire Islandu v roce 1901 díky úsilí Julia Ward Howe.[121] A kenotaf Fullerovi a Ossoli, pod kterým je Angelino pohřben, je uvnitř Hřbitov Mount Auburn, Cambridge, Massachusetts.[122] Nápis zní částečně:[123]
Od narození dítě z Nové Anglie
Adopcí občan Říma
Genialitou náležející světu
Během týdne po její smrti navrhla Horace Greeley Emersonovi biografii Fullera Margaret a její přátelé, buďte připraveni rychle „dříve, než pominul zájem vzrušený jejím smutným úmrtím“.[124] Mnoho z jejích spisů brzy shromáždil její bratr Artur tak jako Doma i v zahraničí (1856) a Život bez a život uvnitř (1858). Upravil také novou verzi Žena v devatenáctém století v roce 1855.[125] V únoru 1852 Monografie Margaret Fullerové Ossoli byl publikován,[126] editoval Emerson, James Freeman Clarke, a William Henry Channing, ačkoli velká část díla byla cenzurována nebo přeformulována. Vynechala podrobnosti o jejím milostném vztahu s Ossoli a dřívějším vztahu s mužem jménem James Nathan.[127] Tři redaktoři, kteří věřili, že veřejný zájem o Fullerovou bude krátkodobý a že nepřežije jako historická postava, se nestarali o přesnost.[128] Na nějaký čas to byl nejprodávanější životopis desetiletí a do konce století prošel třinácti vydáními.[126] Kniha se zaměřila spíše na její osobnost než na její práci. Držitelé knihy ignorovali její status kritiky a místo toho kritizovali její osobní život a její „ne-ženskou“ aroganci.[129]
Od její smrti je většina dochovaných dokumentů Margaret Fullerové uložena v knihovně Houghton na Harvardu a ve veřejné knihovně v Bostonu.[130] Ona byla také zvolena šestá v hromadném anketě časopisu vybrat dvacet amerických žen do Síně slávy pro velké Američany na University Heights v New Yorku v roce 1902.[131]
Víry
Fuller byl jedním z prvních zastánců feminismu a věřil zejména v poskytování vzdělání ženám.[132] Věřila, že jakmile budou ženám poskytnuta stejná práva na vzdělání, mohou ženy prosazovat rovná politická práva.[133] Obhajovala, aby ženy hledaly jakékoli zaměstnání, které si přejí, místo aby se staraly o stereotypní „ženské“ role té doby, jako je vyučování. Jednou řekla: „Pokud se mě zeptáte, jaké kanceláře by ženy měly obsadit, odpovídám - jakýmkoli ... ať jsou námořními kapitánkami, pokud chcete. Nepochybuji o tom, že pro takovou kancelář existují ženy dobře vybavené.“[134] Měla velkou důvěru ve všechny ženy, ale pochybovala, že by žena ve své době vytvořila trvalé umělecké dílo nebo literaturu[135] a neměl rád populární ženské básníky své doby.[136] Fuller také varoval ženy, aby si dávaly pozor na manželství a aby nebyly závislé na svých manželech. Jak napsala: „Přeji si, aby žena žila, za prvé pro rány boží. Pak ze svého boha neudělá nedokonalého muže, a tak klesne k modlářství. Pak nebude brát to, co pro ni není vhodné, z pocitu slabosti a chudoby “.[58] V roce 1832 se osobně zavázala, že zůstane svobodná.[137] Fuller také zpochybnil definitivní hranici mezi mužem a ženou: „Neexistuje žádný zcela mužský muž ... žádný čistě ženský“, ale oba byli přítomni u každého jedince.[72] Navrhla také, že uvnitř ženy byly dvě části: intelektuální stránka (kterou nazvala Minerva ) a strana „lyrická“ nebo „ženská“ (dále jen „ Múza ).[138] Obdivovala práci Emanuel Swedenborg, kteří věřili, že muži a ženy sdílejí „andělskou službu“, jak sama napsala, a také Charles Fourier, který postavil „ženu do úplného rovnosti s mužem“.[61] Na rozdíl od několika současných autorek, včetně „Paní Sigourneyová " a "Paní Stoweová “, byla familiárně méně formálně označována jako„ Margaret “.[139]
Fuller také prosazoval reformu na všech úrovních společnosti, včetně vězení. V říjnu 1844 navštívila Zpívej Zpívej a provedly pohovory s vězni, dokonce zůstaly přes noc v zařízení.[140] Sing Sing vyvíjel humánnější systém pro své vězněné ženy, z nichž mnohé byly prostitutky.[141] Fuller byl také znepokojen bezdomovci a těmi, kteří žijí v katastrofální chudobě, zejména v New Yorku.[142] Přiznala také, že i když byla vychována k přesvědčení, „že Ind tvrdošíjně odmítl být civilizován“, její cesty po americkém západě ji přiměly uvědomit si, že běloch nespravedlivě zacházel s domorodými Američany; považovala domorodé Američany za důležitou součást amerického dědictví.[143] Rovněž podpořila práva afroameričanů s odkazem na „tuto rakovinu otroctví“,[144] a navrhl, aby ti, kteří se zajímali o zrušení Stejné uvažování se při úvahách o právech žen řídí tímto: „Vzhledem k tomu, že přítel černocha předpokládá, že jeden muž nemůže právem držet druhého v otroctví, měl by přítel ženy předpokládat, že muž nemůže právem klást i dobře míněná omezení na Žena."[145] Navrhla, aby ti, kdo hovořili proti emancipaci otroků, byli podobní těm, kteří nepodporovali emancipaci Itálie.[146]
Fuller souhlasil s transcendentálním zájmem o psychickou pohodu jednotlivce,[147] ačkoli jí nikdy nebylo příjemné být označována za transcendentalistu.[148] Přesto napsala, pokud označení transcendentalistou znamená „že mám aktivní mysl často zaneprázdněnou velkými tématy, doufám, že je to tak“.[149] Kritizovala však lidi, jako je Emerson, že se příliš soustředili na individuální zlepšování a nedostatečně na sociální reformy.[150] Stejně jako ostatní členové tzv Transcendentální klub, vzbouřila se proti minulosti a věřila v možnost změny. Na rozdíl od ostatních v hnutí však její vzpoura nebyla založena na náboženství.[151] Ačkoli se ho příležitostně zúčastnil Fuller Unitářské sbory se s tímto náboženstvím úplně nestotožnila. Jako autor životopisů Charles Capper poznamenala, že „byla šťastná, že zůstala na unitářských hranicích.“[152]
Dědictví a kritika

Margaret Fullerová byla ve své době známá především svou osobností a zejména tím, že byla příliš sebevědomá a měla špatnou náladu.[153] Tato osobnost byla inspirací pro postavu Hester Prynne Nathaniela Hawthorna román Šarlatový dopis, konkrétně její radikální myšlení o „celé rase ženství“.[154] Může být také základem pro postavu Zenobia v další Hawthornově práci, Blithedale Romance.[52] Hawthorne a jeho tehdejší snoubenka Sophia se poprvé setkal s Fullerem v říjnu 1839.[155]
Byla také inspirací pro básníka Walt Whitman, která věřila ve svou výzvu k vytvoření nové národní identity a skutečně americké literatury.[156] Elizabeth Barrett Browning byla také silným obdivovatelem, ale věřila, že Fullerovy nekonvenční názory byly ve Spojených státech nedoceněné, a proto byla na tom lépe mrtvá.[157] Rovněž uvedla, že Fullerova historie římské republiky by byla jejím největším dílem: „Práce, které připravovala pro Itálii, by se pravděpodobně více rovnaly její fakultě než cokoli, co dříve vytvořilo její pero (její ostatní spisy jsou podivně horší než dojmy, které vám její konverzace poskytla) "".[158] Sbírka esejů z roku 1860, Historické obrázky retušovanétím, že Caroline Healey Dall s názvem Fuller Žena v devatenáctém století „bezpochyby nejskvělejší, nejúplnější a nejučenější výrok o tomto tématu, jaký kdy byl učiněn“.[159] Přes své osobní problémy s Fullerem, typicky drsným literárním kritikem Edgar Allan Poe psal o díle jako o „knize, kterou by mohlo napsat jen málo žen v zemi, a žádná žena v zemi by ji nevydala, s výjimkou slečny Fullerové“, a upozorňuje na její „nezávislost“ a „nezaměnitelný radikalismus“.[77] Thoreau si knihu velmi vážil, což naznačuje, že její síla vycházela částečně z Fullerových konverzačních schopností. Jak to nazval, bylo to „bohaté extempore psaní, mluvení s perem v ruce“.[160]
Další obdivovatel Fullera byl Susan B. Anthony, průkopnice práv žen, která napsala, že Fuller „měl na myšlení amerických žen větší vliv než kterákoli žena předcházející své době“.[161] Fullerova práce mohla částečně inspirovat Úmluva o Seneca Falls v roce 1848.[162] Anthony, spolu s Elizabeth Cady Stanton a Matilda Joslyn Gage napsal v jejich Historie volebního práva že Fuller „byl předchůdcem agitace za práva žen“.[163] Moderní učenci navrhli Žena v devatenáctém století byla první významnou prací v oblasti práv žen od roku Mary Wollstonecraft Ospravedlnění práv ženy (1792),[164] ačkoli přišlo rané srovnání mezi těmito dvěma ženami George Eliot v roce 1855.[165] Není jasné, zda Fuller znal Wollstonecraftovy práce; v dětství jí otec bránil ve čtení.[166] V roce 1995 byl Fuller uveden do Národní ženská síň slávy.[167]
Fullerová však nebyla bez jejích kritiků. Jednorázový přítel, anglický spisovatel Harriet Martineau byl po Fullerově smrti jedním z jejích nejtvrdších kritiků. Martineau uvedla, že Fullerová byla spíše mluvčí než aktivistka, že měla „povrchní domýšlivost“ a často „pohlédla na osoby, které jednaly, místo aby mluvily jemně… a opovrhovala těmi, kteří, stejně jako já, nedokázali převzít její stupnici ocenění ".[168] Vlivný editor Rufus Wilmot Griswold, který věřil, že šla proti jeho představě o ženské skromnosti, zmiňoval se Žena v devatenáctém století jako „výmluvný výraz její nespokojenosti s tím, že byla stvořena jako žena“.[169] Newyorský spisovatel Charles Frederick Briggs uvedla, že „plýtvá časem svých čtenářů“, zejména proto, že byla svobodná žena, a proto nemohla „skutečně představovat ženskou postavu“.[170] Anglický spisovatel a kritik Matthew Arnold posmíval se také Fullerovým rozhovorům a řekl: „Můj bože, [sic ] o jaké hnilobě mluvila ona a ostatní bostonské psy o řecké mytologii! “[171] Sophia Hawthorne, která dříve podporovala Fullera, se k ní poté kritizovala Žena devatenáctého století byl publikován:[172]
Dojem, který zanechal, byl nepříjemný. Nelíbil se mi jeho tón - a vůbec jsem s ní nesouhlasil se změnou vnějších okolností ženy ... Nevěřím ani na takovou povahu muže, jakou dává. Je to celkem příliš nepoctivé ... Myslím, že Margaret mluví o mnoha věcech, o kterých by se nemělo mluvit.
Fuller rozhněval kolegu básníka a kritika James Russell Lowell když přezkoumala jeho dílo a nazvala jej „absolutně chci v pravém duchu a tónu poezie ... jeho verš je stereotypní, jeho myšlenka nezní hloubkou; a potomstvo si ho nebude pamatovat. “[173] V reakci na to se Lowell pomstil ve svém satirický Bajka pro kritiky, Poprvé publikováno v říjnu 1848. Zpočátku uvažoval o jejím úplném vyloučení, ale nakonec jí dal to, čemu se v díle říkalo „nejvíce negativní charakterizace“.[174] Lowell o ní mluvila jako o Mirandě a napsala, že ukradla staré myšlenky a představila je jako své vlastní. Byla skutečná jen přes svou zášť a „když vystupovala jako cenzorka, soukromě vyhodila kadidelnici marnosti pod nos“.[175]
Krátce po Fullerově smrti její význam zmizel. Její nekrolog v novinách, které kdysi upravovala, Denní tribuna, uvedla, že její díla měla několik velkých citů, „ale jako celek se musí pochválit hlavně svou energií myšlení a obvyklou nebojácností spíše než svobodou projevu“.[176] Jak napsala autorka životopisů Abby Slaterová: „Margaret byla sesazena z vlastní významné pozice na pozici, ve které její jediná důležitost byla ve společnosti, kterou udržovala.“[177] O několik let později, Hawthornov syn Juliane napsal: „Většina čtenářů si myslím, že nebude bez útěchy, že chudá Margaret Fullerová nakonec zaujala své místo s nesčetnými dalšími neutěšenými podvody, které zaplňují mezeru lidské předstírání a neúspěchu.“[178] Ve dvacátém století, americký spisovatel Elizabeth Hardwicková napsal esej s názvem „Génius Margaret Fullerové“ (1986). Srovnala svůj vlastní přesun z Bostonu do New Yorku s Fullerem a řekla, že Boston není dobrým místem pro intelektuály, a to navzdory předpokladu, že je to nejlepší místo pro intelektuály.[179]
V roce 1995 byl Fuller uveden do Národní ženská síň slávy.[180][181]
21. června 2016 byla do města umístěna historická značka na počest Fullera Polhill Park v Beacon, NY, na památku jejího pobytu v penzionu Van Vliet. Při slavnostním ceremoniálu zhudebnila Fullerova báseň „Pravda a forma“ Debra Kaye a zazněla v podání zpěvačky Kelly Ellenwood.[182]
Vybraná díla
Prostředky knihovny o Margaret Fullerová |
Margaret Fullerová |
---|
- Léto u jezer (1844)[55]
- Žena v devatenáctém století (1845)[183]
- Články o literatuře a umění (1846)[184]
Posmrtná vydání
- Monografie Margaret Fullerové Ossoli (1852)[126]
- Doma i v zahraničí (1856)[125]
- Život bez a život uvnitř (1858)[125]
Viz také
- Dějiny feminismu
- Buckminster Fuller, její prasynovec
- George Livermore, spolužák z dětství
- Bostonská stezka dědictví
- Ossoli kruh
Reference
- ^ Fuller, Margaret (2019). Esenciální Margaret Fullerová. Publikace Courier Dover. str. 2.
- ^ Simmons, Nancy Craig (1994). „Bostonské rozhovory Margaret Fullerové: Série 1839-1840“. Studie v americké renesanci: 195–226. JSTOR 30227655.
- ^ Capper, Charles (2010). Margaret Fullerová: Americký romantický život. Oxford University Press. s. X.
- ^ Capper, Charles (2010). Margaret Fullerová: Americký romantický život. Oxford University Press. str. Xi.
- ^ Capper, Charles (2010). Margaret Fullerová: Americký romantický život. Oxford University Press. str. Xii.
- ^ Nelson, Randy F. Almanach amerických dopisů. Los Altos, Kalifornie: William Kaufmann, Inc., 1981: 42. ISBN 0-86576-008-X
- ^ Von Mehren, 10
- ^ Von Mehren, 11–12.
- ^ Douglas, 264.
- ^ Von Mehren, 12.
- ^ A b Baker, Anne. „Margaret Fullerová“ v Spisovatelé americké renesance: Průvodce od A do Z. Denise D. Knight, redaktorka. Westport, CT: Greenwood Press, 2003: 130. ISBN 0-313-32140-X
- ^ Blanchard, 19.
- ^ Von Mehren, 13.
- ^ Deiss, 277.
- ^ Powell, John. „Fullerová, Margaret“ v Biografický slovník literárních vlivů: Devatenácté století, 1800-1914. Westport, CT: Greenwood Press, 2001: 164. ISBN 0-313-30422-X
- ^ Blanchard, 41 let.
- ^ Von Mehren, 29.
- ^ Von Mehren, 28.
- ^ Marshall, 39.
- ^ Blanchard, 46 let.
- ^ A b Kane, Paul. Poezie americké renesance. New York: George Braziller, 1995: 156. ISBN 0-8076-1398-3.
- ^ Slater, 19.
- ^ Blanchard, 61–62.
- ^ Slater, 20.
- ^ Lenckos, Elisabeth (2007). Dow, Gillian (ed.). 'Stimulus and cheer': Margaret Fuller's 'Translations', from Eckermann's Conversations with Goethe to Bettina von Arnim's Guenderode. Bern, Švýcarsko: Peter Lang. str. 191. ISBN 978-3-03911-055-1.
- ^ Douglas, 263
- ^ Von Mehren, 82 let
- ^ A b Dickenson, 91 let
- ^ Slater, 22. – 23
- ^ Von Mehren, 64–66
- ^ Blanchard, 92
- ^ Von Mehren, 71
- ^ Blanchard, 93
- ^ Von Mehren, 72
- ^ Von Mehren, 75
- ^ Blanchard, 106–107
- ^ Slater, 30–31
- ^ Slater, 32
- ^ A b Slater, 43
- ^ Wineapple, Brenda. "Nathaniel Hawthorne 1804–1864: A Brief Biography", A Historical Guide to Nathaniel HawthorneLarry J. Reynolds, ed. New York: Oxford University Press, 2001: 25. ISBN 0-19-512414-6
- ^ Cheever, 32
- ^ Gura, 134
- ^ Marshall, 134.
- ^ Marshall, Megan. The Peabody Sisters: Three Women Who Ignited American Romanticism. Boston: Houghton Mifflin Company, 2005: 387. ISBN 978-0-618-71169-7
- ^ Marshall, 141.
- ^ Marshall, Megan. The Peabody Sisters: Three Women Who Ignited American Romanticism. Boston: Mariner Books, 2005: 386–387. ISBN 978-0-618-71169-7
- ^ Gura, 128
- ^ Slater, 47–48
- ^ Von Mehren, 120
- ^ Dickenson, 101–102
- ^ Gura, 156
- ^ A b Blanchard, 187
- ^ A b C Blanchard, 196
- ^ Slater, 80
- ^ A b Slater, 82
- ^ Von Mehren, 217
- ^ Slater, 83
- ^ A b Von Mehren, 192
- ^ A b Slater, 89
- ^ Von Mehren, 166
- ^ A b Gura, 172
- ^ Fuller, Margaret (1978). Myerson, Joel (ed.). Essays on American Life and Letters. Lanham, Maryland: Roman & Littlefield Publishers, Inc. p. 14. ISBN 0-8084-0416-4.
- ^ A b Dowling, David (Winter 2014). "Reporting the Revolution: Margaret Fuller, Herman Melville, and the Italian Risorgimento". Americká žurnalistika. 31.1: 26–48. doi:10.1080/08821127.2014.875346 - přes EBSCOhost.
- ^ Bean, Judith Mattson; Myerson, Joel (2000). "Úvod". Margaret Fuller, Critic: Writings from the New-York Tribune, 1844-1846. New York: Columbia University Press. str. xxv. ISBN 0-231-11132-0.
- ^ Marshall, 272
- ^ Gura, 225
- ^ Callow, Philip. From Noon to Starry Night: A Life of Walt Whitman. Chicago: Ivan R. Dee, 1992: 110. ISBN 0-929587-95-2
- ^ Cheever, 175
- ^ Slater, 97
- ^ A b Gura, 226
- ^ Von Mehren, 215
- ^ A b Gura, 227
- ^ Watts, Emily Stipes. Poezie amerických žen od roku 1632 do roku 1945. Austin, Texas: University of Texas Press, 1978: 182. ISBN 0-292-76450-2
- ^ Silverman, Kenneth. Edgar A. Poe: Truchlivá a nikdy nekončící vzpomínka. New York: Harper Perennial, 1991: 280. ISBN 0-06-092331-8
- ^ Meyers, Jeffrey. Edgar Allan Poe: Jeho život a dědictví. New York: Cooper Square Press, 1992: 190. ISBN 0-8154-1038-7
- ^ Meyers, Jeffrey. Edgar Allan Poe: Jeho život a dědictví. New York: Cooper Square Press, 1992: 191. ISBN 0-8154-1038-7
- ^ A b Von Mehren, 225
- ^ Moss, Sidney P. Poeovy literární bitvy: Kritik v kontextu jeho literárního prostředí. Southern Illinois University Press, 1969: 215.
- ^ Cheever, 176
- ^ Deiss, 18
- ^ Gura, 234
- ^ Von Mehren, 296
- ^ Von Mehren, 235
- ^ Gura, 235
- ^ Bannoni, Mario; Mariotti, Gabriella (2012). Vi scrivo da una Roma barricata (I write to you from a barricaded Rome), p. 52. Rome: Conosci per scegliere. str. 352. ISBN 978-88-903772-7-3.
- ^ Cheever, 176–177
- ^ Slater, 204
- ^ Deiss, 97
- ^ Von Mehren, 341
- ^ Von Mehren, 300
- ^ Bannoni, Mario; Mariotti, Gabriella (2012). Vi scrivo da una Roma barricata (I write to you from a barricaded Rome), p. 52. Rome: Conosci per scegliere. str. 352. ISBN 978-88-903772-7-3.
- ^ Blanchard, 328
- ^ Von Mehren, 276–277
- ^ Gura, 237
- ^ A b Deiss, 281
- ^ Deiss, 282
- ^ Blanchard, 317
- ^ Bannoni, Mario; Mariotti, Gabriella (2012). Vi scrivo da una Roma barricata (I write to you from a barricaded Rome), p. 52. Rome: Conosci per scegliere. str. 352. ISBN 978-88-903772-7-3.
- ^ Von Mehren, 301–302
- ^ Blanchard, 268–270; Deiss, 186; Dickenson, 186
- ^ Bannoni, Mario; Mariotti, Gabriella (2012). Vi scrivo da una Roma barricata (I write to you from a barricaded Rome), p. 52. Rome: Conosci per scegliere. str. 352. ISBN 978-88-903772-7-3.
- ^ Forster, Margaret. Elizabeth Barrett Browning. New York: Doubleday, 1989: 239. ISBN 0-385-24959-4
- ^ Von Mehren, 252
- ^ Deiss, 303
- ^ Dickenson, 194
- ^ Deiss, 300
- ^ Slater, 2–3
- ^ Von Mehren, 330–331
- ^ Blanchard, 331
- ^ Deiss, 309–310
- ^ Slater, 196
- ^ McFarland, Philip. Hawthorne v harmonii. New York: Grove Press, 2004: 170–171. ISBN 0-8021-1776-7
- ^ Slater, 198
- ^ A b Dickenson, 201
- ^ Blanchard, 335–336
- ^ Deiss, 313
- ^ Arvin, Newton. Longfellow: Jeho život a dílo. Boston: Little, Brown and Company, 1963: 171
- ^ Blanchard, 338
- ^ Marshall, xv
- ^ Brooks, 429
- ^ Ehrlich, Eugene a Gorton Carruth. Oxfordský ilustrovaný literární průvodce Spojenými státy. New York: Oxford University Press, 1982: 109. ISBN 0-19-503186-5
- ^ Wilson, Susan. Literární stezka Velkého Bostonu. Boston: Houghton Mifflin Company, 2000: 115. ISBN 0-618-05013-2
- ^ Slater, 1
- ^ Von Mehren, 340
- ^ A b C Von Mehren, 344
- ^ A b C Von Mehren, 343
- ^ Blanchard, 339
- ^ Von Mehren, 342
- ^ Blanchard, 340
- ^ Von Mehren, Joan (1996). Minerva a múza: Život Margaret Fullerové. United States of America: Univ of Massachusetts Press. pp. Acknowledgments.
- ^ Von Mehren, Joan (1996). Minerva a múza: Život Margaret Fullerové. United States of America: Univ of Massachusetts Press. str. 1.
- ^ Brooks, 245
- ^ Blanchard, 132
- ^ Slater, 4
- ^ Blanchard, 174
- ^ Dickenson, 172
- ^ Blanchard, 135
- ^ Von Mehren, 168
- ^ Douglas, 261
- ^ Gura, 229
- ^ Blanchard, 211
- ^ Gura, 230
- ^ Blanchard, 204–205
- ^ Deiss, 93
- ^ Slater, 91
- ^ Deiss, 94
- ^ Von Mehren, 231
- ^ Von Mehren, 84
- ^ Rose, Anne C. Transcendentalismus jako sociální hnutí, 1830–1850. New Haven, CT: Yale University Press: 1981: 181. ISBN 0-300-02587-4
- ^ Slater, 97–98
- ^ Blanchard, 125–126
- ^ Capper, Charles. Margaret Fuller: An American Romantic Life. Sv. II: The Public Years. Oxford University Press, 2007: 214. ISBN 978-0-19-539632-4
- ^ Blanchard, 137
- ^ Wineapple, Brenda. "Nathaniel Hawthorne 1804–1864: A Brief Biography", A Historical Guide to Nathaniel HawthorneLarry J. Reynolds, ed. New York: Oxford University Press, 2001: 25–26. ISBN 0-19-512414-6
- ^ Marshall, Megan. The Peabody Sisters: Three Women Who Ignited American Romanticism. Boston: Mariner Books, 2005: 384. ISBN 978-0-618-71169-7
- ^ Callow, Philip. From Noon to Starry Night: A Life of Walt Whitman. Chicago: Ivan R. Dee, 1992: 111. ISBN 0-929587-95-2
- ^ Douglas, 259
- ^ Dickenson, 44
- ^ Gura, 284–285
- ^ Dickenson, 41
- ^ Von Mehren, 2
- ^ Dickenson, 113
- ^ Stanton, Elizabeth Cady; Anthony, Susan B. and Gage, Matilda Joslyn. Historie volebního práva, Volume 1. New York: Fowler and Wells, 1881: 177.
- ^ Slater, 89–90
- ^ Dickenson, 45–46
- ^ Dickenson, 133
- ^ Margaret Fullerová, Národní ženská síň slávy. Přístupné 23. července 2008
- ^ Dickenson, 47–48
- ^ Bayless, Joy. Rufus Wilmot Griswold: Poeův literární exekutor. Nashville: Vanderbilt University Press, 1943: 121
- ^ Von Mehren, 196
- ^ Dickenson, 47
- ^ Miller, Edwin Haviland. Salem Is My Dwelling Place: A Life of Nathaniel Hawthorne. Iowa City: University of Iowa Press, 1991: 235. ISBN 0-87745-332-2
- ^ Duberman, Martin. James Russell Lowell. Boston: Houghton Mifflin Company, 1966: 99.
- ^ Von Mehren, 294
- ^ Duberman, Martin. James Russell Lowell. Boston: Houghton Mifflin Company, 1966: 100.
- ^ Dickenson, 40
- ^ Slater, 3
- ^ James, Laurie. Why Margaret Fuller Ossoli is Forgotten. New York: Golden Heritage Press, 1988: 25. ISBN 0-944382-01-0
- ^ Wilson, Susan. Literární stezka Velkého Bostonu. Boston: Houghton Mifflin Company, 2000: 68–69. ISBN 0-618-05013-2
- ^ „18 nominovaných do Síně slávy národních žen“. Christian Science Monitor. September 15, 1995. ISSN 0882-7729. Citováno 6. září 2019.
- ^ National Women's Hall of Fame, Margaret Fuller
- ^ Rooney, Alison (May 17, 2016). "Beacon to Honor Early Feminist". The Highlands Current. Citováno 24. března 2018.
- ^ Slater, 96
- ^ Von Mehren, 226
Zdroje
- Blanchard, Paula. Margaret Fullerová: Od transcendentalismu k revoluci. Reading, Massachusetts: Addison-Wesley Publishing Company, 1987. ISBN 0-201-10458-X
- Brooks, Van Wyck. Kvetoucí nové Anglie. New York: E. P. Dutton and Company, Inc., 1952.
- Cheever, Susan. American Bloomsbury: Louisa May Alcott, Ralph Waldo Emerson, Margaret Fuller, Nathaniel Hawthorne, and Henry David Thoreau; Their Lives, Their Loves, Their Work. Detroit: Thorndike Press, 2006. ISBN 0-7862-9521-X
- Deiss, Joseph Jay. The Roman Years of Margaret Fuller. New York: Thomas Y. Crowell Company, 1969. ISBN 978-0-690-01017-6 ISBN 0-690-01017-6
- Douglas, Ann. The Feminization of American Culture. New York: Alfred A. Knopf, 1977. ISBN 0-394-40532-3
- Dickenson, Donna. Margaret Fuller: Writing a Woman's Life. New York: St. Martin's Press, 1993. ISBN 0-312-09145-1
- Gura, Philip F. Americký transcendentalismus: Historie. New York: Hill and Wang, 2007. ISBN 0-8090-3477-8
- Marshall, Megan. Margaret Fuller: A New American Life. New York: Mariner Books, 2013. ISBN 978-0-547-19560-5
- Matteson, John. The Lives of Margaret Fuller: A Biography. New York: W.W. Norton, 2012.
- Slater, Abby. Při hledání Margaret Fullerové. New York: Delacorte Press, 1978. ISBN 0-440-03944-4
- Von Mehren, Joan. Minerva a múza: Život Margaret Fullerové. Amherst: University of Massachusetts Press, 1994. ISBN 1-55849-015-9
Další čtení
- Thurman, Judith (April 1, 2013). "An unfinished woman : the desires of Margaret Fuller". Kritici. Knihy. Newyorčan. 89 (7): 75–81. Citováno 5. ledna 2016.
- Steele, Jeffrey, The Essential Margaret Fuller, New Jersey, Rutgers University Press, 1992. ISBN 0-8135-1778-8
externí odkazy
Životopisné informace
- Margaret Fuller (Marchesa Ossoli) by Julia Ward Howe in multiple formats at Gutenberg.org
- Brief biography and links at American Transcendentalism Web
- Brief biography at Unitarian Universalist Historical Society
- Brief biography at PBS
- "Humanity, said Edgar Allan Poe, is divided into Men, Women, and Margaret Fuller" in Americké dědictví časopis, sv. 23, Issue 5 (August 1972) podle Joseph Jay Deiss
- "I find no intellect comparable to my own" in Americké dědictví časopis, sv. 8, Issue 2 (February 1957) podle Perry Miller
- Transcendental Woman essay on Fuller by Christopher Benfey z The New York Review of Books
- "Review of the Memoirs of Margaret Fuller Ossoli", in Friend Of The People, February 21, 1852
Funguje
- Works by Margaret Fuller na Projekt Gutenberg
- Works by or about Margaret Fuller na Internetový archiv
- Works by Margaret Fuller na LibriVox (public domain audioknihy)
- Žena v devatenáctém století (1845)
- Essays by Margaret Fuller at Quotidiana.org
- Summer On The Lakes, in 1843 (1844)
- Recenze Love-Letters of Margaret Fuller June 27, 1903, The New York Times.
jiný
- Margaret Fuller Neighborhood House, nonprofit that works to strengthen and empower families through social and educational programs
- Margaret Fuller Bicentennial 2010
- Margaret Fuller Family Papers na Houghtonova knihovna, Harvardská Univerzita
- Margaret Fuller Papers. Yale Collection of American Literature, Beinecke Rare Book and Manuscript Library.