Hřbitov H kultura - Cemetery H culture

Geografie Rigvedy, s názvy řek; rozsah S.W.A.T a jsou označeny kultury H hřbitova.
Archeologické kultury spojené s Indo-íránské migrace (po EIEC ). The Andronovo, BMAC a YAZ kultury byly často spojovány s Indo-íránský migrace. The GGC (SWAT), hřbitov H, Copper Hoard a PGW kultury jsou kandidáty na kultury spojené s Indoárijský migrace.
Malované hrnčířské urny z Harappy (období hřbitova H)
Část série na
Historie Indie
Brána Satavahana v Sanchi, 1. století n. L
Nástin jihoasijské historie
Jižní Asie (pravopisná projekce)

The Hřbitov H kultura byla kultura doby bronzové v Region Paňdžáb v severní části Indický subkontinent, přibližně od roku 1900 př. n. l. do přibližně 1300 př. Byla to regionální forma pozdní fáze Harappan Civilizace (údolí Indu) (vedle Jhukarská kultura Sindh a Rangpurská kultura Gudžarátu).

Počátky

Kultura hřbitova H se nacházela v okolí a Region Paňdžáb v dnešní době Indie a Pákistán. Název byl pojmenován po hřbitově nalezeném v „oblasti H“ v Harappa. Zbytky kultury byly datovány od roku 1900 před naším letopočtem do roku 1300 před naším letopočtem.

Podle Rafique Mughala se kultura hřbitova H vyvinula ze severní části Civilizace Indus Valley kolem roku 1700 př. n. l., který je součástí fáze Paňdžábu,[1] jedna ze tří kulturních fází, které se vyvinuly v Éra lokalizace nebo "pozdní Harappanova fáze" Tradice údolí Indus.[2][3] Podle Kenoyer „kultura hřbitova H“ může odrážet pouze změnu zaměření organizace osídlení od té, která byla vzorem dřívější fáze Harappanu, a nikoli kulturní diskontinuitu, úpadek měst, napadení mimozemšťanů nebo opuštění místa, což vše bylo navrženo v minulost."[4] Podle Kennedyho a Malloryho a Adamse kultura hřbitova H také „vykazuje jasnou biologickou spřízněnost“ s dřívější populací Harappy.[5][6]

Některé rysy kultury hřbitova H byly spojeny s SWAT kultura, který byl považován za důkaz indoárijského hnutí směrem k indickému subkontinentu.[7] Podle Parpoly představuje kultura hřbitova H první vlnu Indoárijská migrace již od roku 1900 před naším letopočtem, po kterém následovala migrace do Paňdžábu c. 1700-1400 před naším letopočtem.[8] Podle Kochhara Swat IV spoluzaložil Harappanskou hřbitovní H fázi v Paňdžábu (2000-1800 př. N.l.), zatímco rigvedičtí indoárijci ze Swat V později pohřbili lidi na hřbitově H a dali vzniknout Malovaná kultura šedé zboží (do roku 1400 př. n. l.).[9]

Spolu s Gandhara hrob kultura a Kultura okrové barevné keramiky, kultura hřbitova H je některými učenci považována za faktor při formování Védská civilizace.[9]

Funkce

Mezi charakteristické rysy této kultury patří:[10]

  • Použití kremace lidských ostatků. Kosti byly uloženy v malovaných keramických pohřebních urnách. To je zcela odlišné od civilizace Indu, kde byla těla pohřbena v dřevěných rakvích. Pohřby urny a „hrobové kostry“ byly téměř současné.[11]
  • Načervenalá keramika, černě malovaná antilopy, pávi atd., slunce nebo hvězda motivy s odlišnou povrchovou úpravou oproti dřívějšímu období.
  • Expanze osad na východ.
  • Rýže se stala hlavní plodinou.
  • Zdánlivý rozpad rozšířeného obchodu civilizace Indus s materiály, jako jsou námořní mušle, se již nepoužívají.
  • Pokračující používání hliněné cihly pro stavbu.

Některé návrhy namalované na pohřebních urnách hřbitova H byly interpretovány optikou Védská mytologie: například pávi s dutými těly a malou lidskou formou uvnitř, která byla interpretována jako duše mrtvých, a pes, kterého lze považovat za psa Yama, bůh smrti.[12][13] To může naznačovat zavádění nových náboženských vír během tohoto období, ale archeologické důkazy nepodporují hypotézu, že lidé na hřbitově H byli ničitelé měst Harappan.[14]

Archeologie

Kremace v Indii je poprvé doložena v kultuře hřbitova H, což je praxe popsaná dříve v Védy. The Rigveda obsahuje odkaz na vznikající praxi v RV 10.15.14, kde předkové „oba zpopelnili (agnidagdhá-) a nekremovaný (ánagnidagdha-) „jsou vyvolány.

Viz také

Reference

  1. ^ M Rafiq Mughal Lahore Museum Bulletin, off Print, sv. III, č. 2, červenec-prosinec 1990 [1] Archivováno 26. června 2015 v Wayback Machine
  2. ^ Kenoyer 1991a.
  3. ^ Shaffer 1992.
  4. ^ Kenoyer 1991b, str. 56.
  5. ^ Kennedy 2000, str. 312.
  6. ^ Mallory & Adams 1997 103, 310.
  7. ^ Mallory & Adams 1997, str. 103.
  8. ^ Parpola 1998.
  9. ^ A b Kochhar 2000, str. 185-186.
  10. ^ „Archivovaná kopie“. Archivovány od originál dne 30. října 2009. Citováno 26. srpna 2009.CS1 maint: archivovaná kopie jako titul (odkaz)
  11. ^ Sarkar 1964.
  12. ^ Mallory & Adams 1997, s. 102.
  13. ^ Bridget a Raymond Allchin (1982), Vzestup civilizace v Indii a Pákistánu, str. 246
  14. ^ Mallory & Adams 1997, str. 102-103.

Zdroje

  • Kennedy, Kenneth A. R. (2000), God-Apes and Fossil Men: Palaeoanthropology of South Asia Ann Arbor: University of Michigan Press
  • Kenoyer, Jonathan Mark (1991a), „Tradice údolí Indu v Pákistánu a západní Indii“, Journal of World Prehistory, 5 (4): 1–64, doi:10.1007 / BF00978474
  • Kenoyer, Jonathan Mark (1991b), „Urban Process in the Indus Tradition: A predbežný model od Harappy“, in Meadow, R. H. (ed.), Harappa Excavations 1986-1990: Multidiscipinární přístup k urbanismu třetího tisíciletí„Madison, WI: Prehistory Press, s. 29–60
  • Kochhar, Rajesh (2000), Védští lidé: jejich historie a geografie, Sangam BooksCS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Mallory, J. P .; Adams, D. Q. (1997), Encyklopedie indoevropské kultury, Londýn a Chicago: Fitzroy-Dearborn, ISBN  1-884964-98-2
  • Parpola, Asko (1998), „Árijské jazyky, archeologické kultury a Sinkiang: Kde vznikl protoiránský jazyk a jak se rozšířil?“, Mair, Victor H. (ed.), Národy doby bronzové a starší doby železné ve východní a střední Asii, Washington, D.C .: Institut pro studium člověka, ISBN  0-941694-63-1CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Sarkar, Sasanka Sekhar (1964), Starověké závody Balúčistánu, Panjabu a Sindu
  • Shaffer, Jim G. (1992), „The Indus Valley, Baluchistan and Helmand Traditions: Neolithic Through Bronze Age“, Ehrich, R. W. (ed.), Chronologie v archeologii starého světa (Second ed.), Chicago: University of Chicago Press, s. I: 441–464, II: 425–446

externí odkazy