Bitva o Sarajevo (1878) - Battle of Sarajevo (1878)

Bitva o Sarajevo
Část Rakousko-uherská kampaň v Bosně a Hercegovině
Útok na hrad Sarajevo
datum 19. srpna 1878 Umístění Sarajevo, Bosna a Hercegovina Výsledek Rakousko-uherské vítězství
Bojovníci
Rakousko-Uhersko	Bosna Vilayet
Velitelé a vůdci
Feldzeugmeister Josip Filipović Oberst Georg Lemaič Všeobecné Müller Fieldmarshall Tegetthoff	Muhamed Hadžijamaković Abdulah Kaukčija
Síla
14 000 mužů 52 Dělostřelectvo baterie[1]	6000 rebelů
Ztráty a ztráty
57 až 3000 zabito 314 zraněných	300 až 3000+ zabito nebo zraněno Neznámý počet civilních obětí

Na konci Rusko-turecká válka Během Kongres v Berlíně, Smlouva z Berlína byla stanovena, která v článku 25 dala Rakousko-Uhersko odpovědnost za okupaci a správu osmanských provincií Bosna a Hercegovina na dobu neurčitou, zatímco stále zůstávala pod svrchovaností Osmanská říše. Byla uspořádána kampaň za účelem vytvoření Rakousko-uherská vláda v Bosna a Hercegovina dne 29. července 1878, který viděl hlavně boj proti místním odbojářům podporovaným Osmanskou říší. Rakousko-uherská armáda nakonec dorazila do Sarajeva dne 19. srpna 1878 a připravila se obsadit město.^[2]

Přípravy

Obránci byli většinou Bosenské Muslimové a Srbové kteří svrhli osmanské úřady a zmocnili se munice a Winchester, Martini Henry a Snider pušky z Osmanské posádky před příchodem Rakušanů. Rovněž získali kontrolu nad Sarajevský hrad a připraven Sarajevo možné boje z ulice na ulici. Což zahrnovalo kopce obklopující město a mešity a domy. Celková obranná síla sestávala z 6 000 mužů v sarajevské populaci v době 50 000. Naproti tomu útočící rakouské síly měly k dispozici 14 000 vojáků feldzeugmeister Josip Filipović, které byly rozděleny do tří částí, aby dobyly město.^[3]

Válka

Dne 19. srpna 1878 v 5 hodin ráno visela nad městem hustá mlha, kterou rakousko-uherské armády využily vysláním silné síly z Radovy na sever, aby se přiblížily k Sarajevu. Mezitím se tiše plížila další jednotka k nedalekému hradu povstalců, který byl na severní straně chráněn třímetrovou zdí. Najednou se mlha zvedla a útočníci byli vystaveni a vystřeleni srbským dělostřelectvem a děly. Rakousko-uherská brigáda, která postoupila nejdále, byla pod velením Oberst Lemaič a brzy byl zasažen nepřátelskou palbou a zastavil útok. Jeho maďarské jednotky opětovaly palbu po dobu 40 minut, dokud do pozdního rána nedošla munice, kterou si povstalci všimli. Když povstalci z hradu viděli příležitost vyhnat připnutou brigádu z okolí města, přiblížili se k brigádě, dokud nebyli od sebe vzdáleni 50 metrů. V tomto bodě a chorvatský jednotka z brigády zaútočila na blížící se rebely pomocí bajonetový náboj který je zahnal zpět k potoku Broška. Jednotka nemohla vynutit mnoho obětí na prchajících rebelech, protože byli bez munice, takže většině rebelů se podařilo uprchnout zpět do hradu. V poledne se Oberst Lemaič vrátil s devíti čerstvými společnostmi ve snaze obsadit hrad. Společnosti se blížily 300 metrů od hradu, když byly znovu pod těžkou palbou nepřátelského dělostřelectva a znovu zastaveny. Museli zůstat na místě, dokud nepřijde pomoc v podobě jejich vlastního dělostřelectva, které si stále ještě razí cestu z Radovy o několik kilometrů dál.^[4]

Druhá síla pod Všeobecné Na druhou stranu Müller postoupil ze západu a do 9 hodin ráno se mu bez boje podařilo zmocnit se sarajevského hřbitova a kopce Kosarko. Na kopec Kosarko byly umístěny rakouské horské dělostřelecké baterie, které střílely na město, ale baterie byly jen lehkého kalibru a vzhledem k vzdálenosti 2 míle od města neskončily velkým poškozením. Povstalci uviděli děla na kopci a rozhodli se na něj zaútočit, stejně jako se pokoušeli použít okolní domy jako obranné pozice ke střelbě. 27. pluk Grazových domů měl za úkol odrazit útok rebelů a vyhnat je z okolních domů, čehož dosáhli po dvou hodinách boje z ruky do ruky. To však nestačilo k tomu, aby bylo možné dosáhnout dalšího pokroku, takže Müllerovi a jeho mužům bylo rovněž zabráněno dobýt město.^[1]

Třetí a poslední síla pod Fieldmarshall Tegetthoff po těžkých bojích porazil rebely u řeky Miljačka a zahnal je zpět do Sarajeva citadela. Kdysi tam povstalci využili hradby a opevnění města, aby rakousko-uherské síly zasáhli palbou palby. Tegetthoffova síla byla nyní také zastavena.^[5]

Rakousko-uherské síly v divokém boji proti rebelům v ulicích Sarajeva.

Po sedmi hodinách téměř neustálých bojů se rebelům podařilo zastavit všechny tři rakousko-uherské útočné síly. Ale v poledne 52 děl rakousko-uherského dělostřelectva konečně dorazilo a bylo umístěno do hrubého půlkruhu severovýchodně od Sarajeva poblíž Pašino Brdo. Mířily na hrad a severní a západní předměstí Sarajeva. Při střelbě postupoval ze západního směru půl praporu Ilidža pod podporou ostřelování šrapnelů, které se ukázalo mnohem úspěšnější než první útočné síly. Dvě roty 52. ​​maďarského pluku upevnily své bajonety a zaútočily na vnější stěnu západního předměstí. Byli podporováni regimenty ze třetího praporu, když čistili ulice dům od domu. Ukázalo se to jako obtížný úkol, protože každá ulice byla zabarikádována povstalci a z každého koutu pálili rakousko-uherská vojska a praskali téměř ze všech budov. I když pluky postoupily za několik domů, stále je bylo možné zastřelit do zad od skrytých ozbrojenců nebo zúčastněných žen a dětí v domech. 38. maďarskému pěšímu pluku trvalo dvě hodiny, než zajistil 500 metrů ulic.^[1]

Postupně rakousko-uherské regimenty tlačily rebely zpět do hustěji osídleného centra města a jak se dostali na okraj muslimské čtvrti, následovala krvavá bitva. Rebelové seskočili ze střech domů, mávali dýkami a noži, aby zaútočili na postupující vojáky. V srdci muslimské čtvrti povstalci obsadili Mešita Aliho Paši které se rakousko-maďarským nepodařilo zachytit ani po pěti pokusech. Bylo to jen tehdy, když Štýrci od 27. pluku dorazil, že mešita padla s 50 oběťmi rebelů, aby truchlila. Další část 27. pluku se přesunula do srbského okresu a byla okamžitě přivítána střelbou z minaretu mešity. Při dobývání rakousko-uherských sil byly dokonce stříleny zezadu Konak (palác osmanského guvernéra). I v nyní hořících dřevěných domech města byl nepřítel v jejich bojích stále divoký. Ale do 13:30 byla většina rebelů vyhnána z města směrem Romanija a podvečer nakonec Sarajevo padlo.^[1]

Na severu byl Lemaič stále zaseknutý i přes úspěchy na západě a na jihu. Jemu a jeho mužům trvalo dalších 6 hodin, než se konečně zmocnili hradu, ze kterého v 17 hodin odletěli císařskou vlajkou, aby signalizovali vítězství. Bylo to dvanáct hodin od začátku bojů mezi 14 000 rakousko-uherskými jednotkami a 6 000 rebely, ale invazní síly zvítězily a všichni přeživší rebelové byli nuceni uprchnout do Bledý. Mezitím rakousko-maďarští oslavovali hymnu skupiny 46. pěšího pluku Gott erhalte a Josip Filipović vítězoslavně pochodoval do Konak.^[1]

Následky

Pouze čtyři dny po dobytí Sarajeva 23. srpna, feldzeugmeister Josip Filipović vytvořil zvláštní soud s souhrnný úsudek úřad v Sarajevu. Ve dnech následujících po vytvoření soudu bylo oběšeno devět sarajevských muslimů, kteří byli obviněni z vedení povstalců. Mezi nimi byl Muhamed Hadžijamaković který byl zajat, když se vydal na cestu Konak vzdát se 25. srpna Filipovićovi. Téhož dne byl odvezen na stopu a odsouzen k smrti a v 16 hodin převezen na oběš. Než mohl být oběšen, vzal revolver jednomu ze svých věznitelů a podařilo se mu ho dvakrát vystřelit, přičemž zranil několik strážných, kteří ho nakonec podrobili nožem. Smrtelně zraněný a v bezvědomí Hadžijamaković byl po západu slunce nakonec oběšen.^[6]

Kolega vůdce rebelů Abdulah Kaukčija stejný osud dostal po soudním jednání dne 24. srpna. Sedm dalších popravených mužů bylo Avdo Jabučica, hadži Avdaga Halačević, Suljo Kahvić, hadži Mehaga Gačanica, Mehmed-aga Dalagija, Ibrahimaga Hrga a Mešo Odobaša.^[6]

Reference