Bombardování a popravy věznice Dubrava - Dubrava Prison bombings and executions

Masakr ve vězení Dubrava
datum19. - 23. května 1999 (1999-05-19 – 1999-05-23)
UmístěníVěznice Dubrava, blízko Istok, Kosovo
Ztráty
19–23 (bombové útoky)
79–82 (souhrnné provedení)
Poškození majetkuVězení bombardováno

Masakr ve vězení Dubrava je válečná doba zabití nejméně 99 Kosovo Albánec vězňů a zraněno asi 200 vězňů ve věznici Dubrava v severozápadním Kosovu[A] mezi daty 22. – 24. května 1999.

Cílení na jugoslávské a srbské síly poblíž NATO bombardovalo věznici 19. května a 21. května 1999. 22. května srbské bezpečnostní síly postavily přibližně 1000 vězňů na nádvoří a střílely z nich ostřelovači, kulomety a granáty z vězení zdi a strážní věže, při kterých zahynulo nejméně sedmdesát lidí. Nejméně dalších dvanáct vězňů bylo zabito během příštích čtyřiadvaceti hodin, když vězeňské stráže, speciální policie a případně polovojenské jednotky zaútočily na vězně, kteří se skrývali ve zničených budovách, suterénech a stokách vězení. Zranění byli odvezeni na nákladních automobilech, zatímco zbývající vězni byli převezeni do věznice Lipjan, kde byli biti. Po skončení války byli 10. června převezeni a drženi ve věznicích v Srbsku.[1]

Konzistence svědeckých výpovědí s konkrétními podrobnostmi o dobách a místech nezpochybňuje, že srbské a případně jugoslávské vládní síly úmyslně a bez nutnosti zabily ve vězení značný počet etnických Albánců.[1]

Pozadí

Věznice Dubrava byla největším kosovským vazebním zařízením. Nachází se několik mil východně od Istok v severozápadním Kosovu (Dukagjini poblíž hranice s Černou Horou měla věznice tři pavilony s kapacitou více než 1 000 vězňů. Vězni byli podezřelí z UCK a běžných zločinců.[2] Stejně jako ve všech věznicích v Kosovu vycházely věznice Dubrava od roku 1998 a začátkem roku 1999 věrohodné zprávy o mučení a zneužívání.[3]

Obhájci nahlásili omezený přístup ke svým klientům v Dubravě a Kosovská ověřovací mise nikdy nebyl umožněn přístup do vězení.[3] V tomto vězení bylo mnoho stížností na mučení a bití od lidí. Zranění sahala od zlomených kostí po trvalé selhání ledvin. Předpokládá se, že nejméně čtyři nebo pět mužů zemřelo na následky bití, které bylo utrpěno, když byli ve vězení zadržováni v období od října 1998 do března 1999.[4] Jakmile začalo bombardování NATO, svědek řekl vězeňské stráži HRW, že vězně každý den bili.[3]

Jeden bývalý vězeň převezený do Dubravy 30. dubna uvedl, že přibližně 165 etnických Albánců z Gjakova byli na Dubravu přivezeni krátce po jeho příjezdu. To bylo potvrzeno během soudu v dubnu – květnu 2000 v Niš ze 143 Albánců zatčených v Gjakově v květnu 1999, kteří dosvědčili, že byli převezeni z Gjakovy do vězení v Peć, Lipljan a Dubrava.[3]

Mezi etnickými Albánci na Dubravě byl jeden z nejvýznamnějších kosovských politických vězňů, Ukshin Hoti, který končil poslední rok pětiletého trestu. Tři svědci uvedli, že Hoti byl 16. května propuštěn z Dubravy, protože mu vypršel trest. Jeho současné místo pobytu však není známo a mnoho bývalých vězňů a aktivistů v oblasti lidských práv se obává, že je mrtvý.[3]

Svědci dříve Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) svědčili o tom, že kolem vězení byly umístěny tanky jugoslávské armády a protiletadlová děla, která byla v dubnu zasažena letadly NATO.[5] Někteří bývalí vězni tvrdí, že během bombardování NATO viděli protiletadlovou palbu přicházející z blízkosti věznice.[3]

Bombardování NATO

NATO bombardovalo poblíž věznice to, co prohlašovalo za jugoslávskou armádu a srbské policejní síly, v 13:15. dne 19. května zabil čtyři a zranil dva civilisty.[6] Vězni strávili další dvě noci spaním venku, ale ve zdech vězení. Dne 21. května vězni strážci nařídili vězňům, aby se seřadili na nádvoří, avšak proces byl přerušen, když přeletěla letadla NATO.[3] Zpočátku NATO tvrdilo, že vězení je vojenská kasárna.[2]

Další den, Tanjug (státní zpravodajská agentura pro FR Jugoslávie ) uvedlo 19 zabitých vězňů a dozorců a více než deset zraněných.[3] Oběťmi bombových útoků, nejméně 23, byli členové UCK.[7] Jugoslávská vláda si vyžádala 85 úmrtí civilistů, zatímco HRW určila cca. 18 úmrtí.[8] Další zdroj uvedl, že 95 bylo zabito a 196 zraněno.[9]

Popravy

Vězni byli mimosoudně zabit[10] nebo shrnutí provedeno[11] ve dnech 22. a 23. května.

Svědci před ICTY uvedli, že brzy ráno 22. května 1999 bylo vězňům řečeno, aby se seřadili na sportovním poli, s vysvětlením, že mají být převezeni do jiných bezpečnějších věznic. Asi 800 vězňů poslechlo, zatímco ostatní se skryli ve vězení. Poté, co vězni vytvořili linii, policie začala střílet ze strážní věže a věznic pomocí ručních granátů, bazuok a automatických zbraní.[5] Svědci uvedli, že asi 20 policistů zahájilo palbu. Následoval totální chaos s padajícími vězni všude. Svědectví svědků s podrobnostmi o časech a místech naznačuje, že vládní síly ve vězení popravily značný počet etnických Albánců.[3]

Další svědci vypověděli, že v osudný den vězeňští úředníci nařídili přibližně 1000 vězňům, aby se seřadili na vězeňském dvoře. Po několika minutách na ně stříleli ze zdí vězení a strážních věží pomocí kulometů a granátů, při nichž zahynulo nejméně sedmdesát lidí.[3][12] Další číslo je 67.[11] Během příštích čtyřiadvaceti hodin zaútočili dozorci, speciální policie a případně polovojenské jednotky na vězně, kteří se skrývali v budovách vězení, suterénech a stokách, a zabili nejméně dalších dvanáct vězňů.[3]

V roce 2011 Republika Kosovo Člen parlamentu a svědek masakru Nait Hasani uvedl:

... byli jsme povoláni na toto místo, obklopeni davem stráží - a pak začal lov ... stříleli ze tří stran granáty a kulomety ... neviděli jste nic jiného než plameny, oheň a krev ... .

Řekl to svědek Human Rights Watch:

Dali nás do řady. Kolem 6:10 ráno řekli, že máme deset minut na to, abychom se dostali do řady. Linka nebyla čistá, ale měla čtyři až šest lidí v linii dlouhé asi 200 metrů. Po několika sekundách jsme byli dvacet až dvacet pět metrů od zdí, hodili nějaké tři nebo čtyři ruční granáty. Současně začali střílet s RPG [raketové granáty] a odstřelovači [odstřelovací pušky]. Kdokoli to zvládl, spadl na zem.[3]

Další připomenout:

Byli jsme nuceni stát v řadě na cementovém fotbalovém hřišti obklopeném strážními věžemi. Asi 100 lidí bylo v jedné linii. Stáli jsme tam asi deset minut, než jsme byli všichni v řadě. Potom na jednu z věží vylezl chlapík jménem „Ace“ a vydal rozkaz střílet. Viděli jsme to. Bylo to něco jako dvacet minut neustálého střelby z pět metrů vysokých zdí - vše bylo připraveno. Měli ruční RPG, odstřelovací pušky, kulomety, AK47, ruční granáty a minomety. Střelili ze zdí. Bomby dopadly na všechny a lidé létali.[3]

Když se vězni utíkali o útěk v různých budovách vězení, jejich suterénech nebo kanalizaci věznice, nastal chaos.[3] Toho večera všichni svědci říkali, že do vězení vstoupila skupina speciálních policistů nebo polovojenských jednotek a pokusila se znovu získat kontrolu. Útok trval přibližně dvacet minut a během této doby byly do budovy školy vrženy ruční granáty, při nichž údajně zahynuli nejméně dva lidé. Vězni zůstali v noci ukrytí, někteří se chystali bránit provizorními zbraněmi z rozbitého nábytku nebo zahradního nářadí.[3] Zranění v počtu asi 120 až 150 byli umístěni do suterénu pavilonu C. Následujícího rána 23. května uvedli svědci, že do vězení přišli noví vojáci nebo polovojenské jednotky, otevřeli kanalizace a vhodili ruční granáty.[5] Ten den se čtyři lidé zbláznili a oběsili ve svých celách.[12]

Svědek řekl Human Rights Watch:

Pak nás síly uviděly a obklíčily. Viděl jsem je přijít s kulomety a velkými noži a oni zasáhli dvacet osm mužů ve sklepě. Lidské orgány všude vylévaly.[3]

Později ráno bezpečnostní síly potvrdily určitou kontrolu nad vězením a vydaly ultimátum, aby se vězni během patnácti minut vynořili ze svých úkrytů. Bez dalších možností se vězni odhalili a poté byli shromážděni ve vězeňské sportovní hale, která byla stále nepoškozená. Podle svědků Jugoslávská armáda tentokrát byli přítomni vojáci.[3]

Zranění byli odvezeni na nákladních automobilech, zatímco zbývající vězni byli přepraveni přibližně v deseti autobusech do věznice Lipljan v jiho-středním Kosovu. Všichni bývalí vězni tvrdili, že byli v Lipjanu biti.[3] Všichni etničtí albánští vězni v Lipljanu byli převezeni do věznic v roce Centrální Srbsko.[když? ] Jugoslávská vláda tvrdila, že bomby NATO zabily 95 vězňů a zranily 196.[když? ][3] Když vězni nastoupili do autobusů, policie nezvěstné spočítala. Došlo k 154, uvedli svědci.[12]

Jacky Rowland, novinář BBC, který byl doprovázen jugoslávskou vládou do vězení,[když? ] svědčil předtím, než ICTY viděl vězeňskou místnost s asi 25 těly nahromaděnými na jednom místě. Kromě skutečnosti, že v té místnosti nedošlo k žádnému viditelnému poškození při bombovém útoku, byl Rowland „obzvláště znepokojen“ skutečností, že mrtvoly měly kalhoty stažené až ke kotníkům, takže bylo vidět jejich spodní prádlo, což vylučovalo smrt kvůli výbuchový efekt.[5]

Následky

Vzhledem k tomu, že všichni, kdo přežili masakr, byli po útoku převezeni do vězení ve středním Srbsku, zprávy o vraždách se objevily až po válce, kdy byli někteří z vězňů propuštěni.[3] V červnu 1999 španělština NATO vojáci objevili ve vězení jedno tělo, které tam leželo nejméně jeden měsíc a podřízlo mu hrdlo.[12]

Dne 13. srpna začal španělský soudní tým exhumovat 97 hrobů, které byly nalezeny poblíž věznice Dubrava. Právní poradce ICTY Karl Koenig uvedl, že se zdálo, že tyto orgány tam byly od 26. nebo 27. května. Ve své zprávě Radě bezpečnosti OSN z 10. listopadu 1999 hlavní prokurátorka ICTY Carla Del Ponte uvedla, že v místě Rakosh bylo nalezeno 97 těl.[3]

Reportér New York Times, který vězení navštívil v listopadu 1999, byl svědkem: „sklepy budov, krev leží stále lepkavá na podlaze, díry po kulkách jizvy na stěnách a stopy po dopadech granátových kráterů krájí po podlahách.“[12]

Pachatelé

Srbská policie na Istoku byla pod jurisdikcí Sekretariátu vnitřních věcí (SUP) v Peći, který zastřešoval obce Peć, Klina a Istok. Velitelem Peć SUP během války byl plk. Boro Vlahović.[3]

Novinář Paul Watson, který navštívil Dubravu ve dnech 19. května a 21. května, citoval jednoho úředníka věznice Aleksandara Rakočeviče, kterého označil za dozorce.[3]

Dva bývalí vězni, kteří hovořili s Human Rights Watch (HRW), uvedli, že ředitel věznice byl známý jako „Miki“, muž tmavé pleti, který mluvil perfektně po albánsky. Podle svědka byl zástupce ředitele známý jako „eso“ a byl to on, kdo údajně vydal rozkaz střílet na shromážděné vězně 22. května.[3]

Albánští vězni, kteří hovořili s HRW, tvrdili, že vězeňská stráž po prvním nájezdu NATO 19. května propustila a vyzbrojila některé z etnických srbských vězňů. Oba svědci uvedli, že viděli některé z těchto lidí ve vězení útočit na Albánce, s nimiž byli , donedávna byl uvězněn.[3]

Další bývalý vězeň z Dubravy, kosovský poslanec Ukë Thaçi, je přesvědčen, že zabíjení Dubravou bylo „organizovaný masakr prostřednictvím vězeňského personálu, policie a armády ... šlo o plánování srbského státu ..., protože srbská policie a armáda byly umístěny ve vězeňských zařízeních.“[13]

Skutečnost, že Peć SUP, který byl po válce přesunut do Srbska, tři roky po události vypracovala zprávu o zabíjení vězňů ve věznici Dubrava, si prokurátor ICTY vyložil tak, že má účel pomoci při obraně Slobodan Milošević.[14]

Poznámky

A.^ Kosovo je předmětem územního sporu mezi Republika Kosovo a Republika Srbsko. Republika Kosovo jednostranně vyhlásila nezávislost dne 17. února 2008. Srbsko nadále tvrdí jako součást svého vlastní suverénní území. Obě vlády začal normalizovat vztahy v roce 2013 jako součást Bruselská dohoda z roku 2013. Kosovo je v současné době uznáno jako nezávislý stát 98 z 193 Členské státy OSN. Celkem, 113 Členské státy OSN v určitém okamžiku uznaly Kosovo, z toho 15 později své uznání stáhli.

Reference

  1. ^ A b Under Orders: War Crimes in Kosovo (PDF). Human Rights Watch. 2001.
  2. ^ A b John Hagan (15. března 2010). Spravedlnost na Balkáně: stíhání válečných zločinů v Haagském tribunálu. University of Chicago Press. 217–. ISBN  978-0-226-31230-9.
  3. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó str q r s t u proti w X y HRW 2001.
  4. ^ Kosovo / Kosova Jak je vidět, jak bylo řečeno. Organizace pro bezpečnostní spolupráci v Evropě. 1999.
  5. ^ A b C d Klarin, Mirko (31. srpna 2002). „Analýza: Spor o úmrtí ve vězení Dubrava“. Institute for War and Peace Reporting. Citováno 10. dubna 2013.
  6. ^ Civilní úmrtí v letecké kampani NATO. Human Rights Watch. 2000. str. 52.
  7. ^ Dick A. Leurdijk; Dick Zandee (2001). Kosovo: od krize ke krizi. Ashgate. str. 92. ISBN  978-0-7546-1554-5.
  8. ^ Ivo Aertsen; Jana Arsovska; Holger-C Rohne; Marta Valiñas; Kris Vanspauwen, vyd. (2013). Obnova spravedlnosti po rozsáhlých násilných konfliktech. Routledge. str. 94. ISBN  978-1-134-00630-4.
  9. ^ Svetomir Škariḱ; Nadica Mihajlovska (2002). Zákon, síla a mír - Makedonie a Kosovo. Tri D. ISBN  978-9989-677-03-8. Ve dnech 19. a 21. května 1999 bylo bombardováno vězení Dubrava v Istoku poblíž Pece, při němž bylo zabito 95 a zraněno 196 osob.
  10. ^ Civilní úmrtí v letecké kampani NATO. Human Rights Watch. 2000. str. 26.
  11. ^ A b Velká Británie. Ministerstvo obrany (2000). Kosovo: Poučení z krize. Kancelářské potřeby.
  12. ^ A b C d E Gall, Carlota (8. listopadu 1999). „Zápach hrůzy přetrvává ve věznici v Kosovu“. The New York Times.
  13. ^ Sofaliu, Korrik (23. května 2011). „Kosovo si pamatuje masakr ve vězení Dubrava“. Priština. Archivovány od originál dne 25. května 2011. Citováno 10. dubna 2013.
  14. ^ „Vyšetřování nebo“ Zakrytí"". Haag. Sense Agency. 9. května 2005. Citováno 10. dubna 2013.

Zdroje