Tradicionalismus (islám v Indonésii) - Traditionalism (Islam in Indonesia)

Tradicionalismus nebo tradicionalistický islám, v kontextu muslimský společnost v Indonésie, odkazuje na náboženskou oblast, která klade důraz na zachování tradičně zavedených místních rituálů a stipendia. Tradicionalističtí muslimové o sobě hovoří jako ahlusunnah wal jamaah nebo aswaja.[1] Tradicionalismus je často v kontrastu s modernismus, který je inspirován modernost a racionalismus. Tradicionalismus byl nejvíce dodržovanou muslimskou náboženskou orientací v EU historie současné muslimské Indonésie. Rozsah tradicionalismu se široce překrývá s vlivem sociálně-náboženské organizace Nahdlatul Ulama, největší muslimská organizace v Indonésii.[A] Tradicionalismus je také kritickým prvkem muslimského intelektuálního hnutí známého jako Islám Nusantara.

Použití výrazu

Rozdělení mezi „tradicionalismem“ a „modernismem“ široce používají jak Indonésané, tak zahraniční akademici k popisu propasti, která existovala mezi současnou muslimskou společností v Indonésii.[1] Dříve byla muslimská společnost v Jáva zejména byla analyzována prostřednictvím rozdělení abangan, Santri a priyayi popularizován antropologem Clifford Geertz založené na komunální identitě. Toto rozdělení však již bylo považováno za zastaralé.[3] Greg Barton z Monash University uvádí, že od 50. a 60. let lze indonéskou společnost rozumně popsat na základě tradicionalistického-modernistického dualismu.[4]

Definice

Tradicionalismus je široce definován dodržováním čtyř maddhabs (Islámské školy jurisprudence) v rámci fiqh stipendium, zejména Shafi'i maddhab a vzdělávání založené na pesantren Islámský internátní systém pocházející z indonéského souostroví.[5] Tradicionalismus velmi oceňuje postavení a vedení ulamas (Muslimský intelektuál v náboženských otázkách) z klasické éry a místní nebo komunální kyais (původní název pro náboženské vůdce). Tradicionalisté jsou také běžně chápáni jako muslimové, kteří se více přijímají k pluralismus a mezináboženský tolerance. Toto porozumění a samotný termín však může být problematický, protože ne vždy odráží složitou a různorodou realitu na místě. V podobném kontextu se často používají některé další výrazy, zejména „substantivní“, „ortodoxní“ nebo „umírněný“.[1]

Dějiny

Viz také: Islám v Indonésii § Historie

Islám v Indonésii byl zpočátku šířen prostřednictvím obchodní činnosti arabskými obchodníky, jakož i proselytizací ze strany Sufi svatí. Tito súfijští misionáři spolu se šafi'i maddhabem, který přinesli, se mohli flexibilně přizpůsobit místním zvykům a tradicím. Místní víry nebo praktiky Hind nebo animista počátky byly začleněny a staly se součástí tradic, jako je svatá úcta známá jako Zijarat, čestný titul kyai nebo pesantren jako vzdělávací instituce. Ulama a kyais, většinou bohatí vlastníci půdy na venkově, byli autoritativními čísly v tomto systému a Santri (studenti) se naučili islám prostřednictvím taqlid (rote learning) a kitab kuning. Charakteristické rysy tradicionalismu jsou založeny na takovém synkretismu a venkovské komunální dynamice.[1][5]

Od konce 19. do počátku 20. století studoval rostoucí počet muslimů na Středním východě, kde reformní myšlenky jako např Islámský modernismus a Wahhabismus chytili se. Tito muslimové s reformním smýšlením, většinou vysoce vzdělaní obyvatelé měst, založili modernistickou organizaci Muhammadiyah v roce 1912 a zasazoval se o očištění těchto tradic na základě puritánských učení odvozených z Korán a Hadísy sama. Místní ulamové a kyaiové, ohroženi takovými pohyby, založili Nahdlatul Ulama východní Jáva jako odpověď (1929). Jiné pozoruhodné tradicionalistické organizace zahrnovaly Islámská vzdělávací asociace (Perti) v Západní Sumatra (1930) a Nahdlatul Wathan v Lombok (1952).[3][5][6]

Poznámky

  1. ^ Přibližně 40 až 60 milionů muslimů v Indonésii je přidruženo nebo ovlivněno Nahdlatul Ulamou.[2]

Poznámky pod čarou

  1. ^ A b C d Bush, 2009.
  2. ^ Mujani & Liddle, 2004.
  3. ^ A b Von Der Mehden, 1995.
  4. ^ Barton, 1994.
  5. ^ A b C Feener, 2007.
  6. ^ Kementerian Penerangan Republik Indonesia (1951). Kepartaian di Indonésie (PDF). Jakarta: Dewan Perwakilan Rakyat Republik Indonesia. str. 72.

Reference

  • Barton, G. (1994). Dopad neomodernismu na indonéské islámské myšlení: Vznik nového pluralismu. In D. Bourchier and J. Legge (Eds.), Demokracie v Indonésii: 50. a 90. léta (str. 143-150). Clayton: Centrum studií jihovýchodní Asie, Monash University.
  • Bush, R. (2009). Nadhlatul Ulama a boj o moc v islámu a politice v Indonésii. Singapur: ISEAS Publishing.
  • Feener, M. (2007). Muslimské právní myšlení v moderní Indonésii. New York: Cambridge University Press.
  • Mujani, S. a Liddle, R.W. (2004). Politika, islám a veřejné mínění. Journal of Democracy, 15(1), 109-123.
  • Von Der Mehden, F.R. (1995). Indonésie. V J.L. Esposito (Ed), Oxfordská encyklopedie moderního islámského světa. Oxford: Oxford University Press.