Rumunsko ve starověku - Romania in Antiquity

Část série na
Historie Rumunsko
Erb Rumunska
Vlajka Rumunska.svg Portál Rumunsko

The Starověk v Rumunsku zahrnuje období mezi založením řecký kolonie v dnešní době Dobruja a stažení Římané z "Dacia Trajana " provincie. Nejstarší záznamy o historii regionech které nyní tvoří Rumunsko byly vyrobeny po založení tří řeckých měst - Histria, Tom je, a Callatis -na Černé moře pobřeží v 7. a 6. století před naším letopočtem. Vyvinuli se z nich důležitá obchodní centra a měli blízký vztah s domorodci. Ty byly poprvé popsány Herodotus, který se zmínil o Getae z Dolní Dunaj region, Agathyrsi z Sedmihradsko a Syganny z Crişana.

Archeologický výzkum to dokazuje Keltové dominoval Transylvánii mezi polovinou 5. století a koncem 3. století před naším letopočtem. The Bastarnae - válečný germánský kmen - se usadil v regionech na východ od Karpaty kolem 200 před naším letopočtem. Konfrontace mezi domorodci a římská říše začala na konci 1. století před naším letopočtem. Mezi prvními jsou Dacians - kteří byli úzce spojeni s Getae - se dostali do popředí vlády za krále Burebista (C. 80–44 př. N. L.). Sjednotil kmeny obydlené mezi Střední Dunaj, Severní Karpaty, Dněstr a Balkánské hory do mocné, ale pomíjivé říše. Po jeho smrti se rozpadla na nejméně čtyři části. Velká území na sever od dolního Dunaje - země mezi Tisa, Severní Karpaty, Dněstr a Dolní Dunaj - byly znovu sjednoceny na méně než dvě desetiletí králem Decebalus Dáků (87–106 n. l.).

Moderní Dobruja —Území mezi Dolním Dunajem a Černým mořem — byla první historickou oblastí Rumunska, která byla začleněna do Římské říše. Region byl připojen k Římská provincie z Moesia mezi 46 a 79 n.l. Římané také obsadili Banát, Oltenia a Transylvánie po pádu Decebala a rozpadu jeho království v roce 106. Tyto tři regiony společně vytvořily novou provincii Dacia. Nová provincie byla obklopena „barbar "kmeny, včetně Costoboci, Iazyges a Roxolani. Nové germánské kmeny - Buri a Vandalové —Přišel a usadil se v blízkosti provincie Dacia v průběhu Markomanské války ve druhé polovině 2. století.

Pozadí

Hlavní článek: Prehistorické Rumunsko
Myslící figurky „Hamangia“
Myšlení figurky z Kultura Hamangia — „Myslitelé“ (Národní historické a archeologické muzeum, Constanța )

Motyky, radličky a další nástroje vyrobené z paroh byly objeveny v devět "Schela Cladovei "osady podél Dolní Dunaj, což naznačuje, že v nyní se formujících zemích začalo pěstování rostlin Rumunsko mezi přibližně 9500 a 7500 před naším letopočtem.[1] Chov zvířat se objevil o 1500 nebo 2000 let později s příchodem nové populace - nositelů „Kultura Gura Baciului-Cârcea / Precriş „- z jižních částí Balkánský poloostrov.[2][3] Bydleli uvnitř pit-domy a použil sekáč kamenné nástroje.[2] Zdobili svou jemnou keramiku geografickými postavami a vyráběli hlínu figurky.[2]

Figurka
Zoomorfní "Cucuteni-Trypillian " figurka

Antrofomorfní figurky „Kultura Hamangia ", který vzkvétal v oblasti mezi Dolním Dunajem a Černým mořem až kolem roku 4000 př Neolitický umění.[4] Kromě figurek obsahovala barevná keramika „Cucuteni-Trypillian kultura „z Muntenia, severovýchodní Moldávie a jižní Transylvánie.[5] Osady „Cucuteni-Trypillian“, které často pokrývaly oblast o rozloze 6 hektarů (15 akrů), vzkvétaly až do roku 2000 před naším letopočtem.[5] Produkce měď nástroje a artefakty - špendlíky, háčky a přívěsky - a použití zlata lze také demonstrovat z posledních století doby kamenné.[6]

O jazycích, kterými místní obyvatelé v tomto období hovoří, není prakticky nic známo.[7] Historici - například Vlad Georgescu a Mihai Rotea - říkají, že šíření Indoevropské jazyky začalo v období mezi 2500 a 2000 před naším letopočtem.[5][8][6] Opevněná sídla a velké množství zbraní - hroty šípů, oštěpy a čepele nožů - v nich objevené ukazují, že stabilita představující kultury doby kamenné "Stará Evropa „skončilo ve stejném období.[8]

Keramika „Coțofeni“
"Coțofeni „plavidla

Koexistence velkého počtu přechodných kultur, včetně „Coțofeni " a "Glina kultury "charakterizovala první století Doba bronzová.[9] Hutnictví vyvinut v následujícím období; na mnoha místech byla objevena ložiska obsahující tisíce bronzových nástrojů, zbraní a klenotů z doby mezi lety 2000 a 1500 př. Uioara de Sus a Ăpălnaca v Transylvánii.[10] Nálezy jantar dodáno z pobřeží Baltské moře a zbraně vyrobené v Mykénské Řecko ukázat význam obchodování s těmito vzdálenými regiony Evropy.[10][11] Kolem roku 1100 př. N.l. lze zjistit homogenizaci keramických dekorací a vývoj nových archeologických kultur.[12] Tyto nové kultury se rozšířily na velkých územích; například „Basarabi kultura „vzkvétal v širším regionu Dolního Dunaje.[12] Sporadické používání železa začalo také kolem roku 1100 př. N.l., ale rozšířilo se až o 350 let později.[12]

Před Římany

Řecké kolonie

Ionian kolonisté z Milétu Založený Histria, první řecké město na pobřeží Černého moře v dnešním Rumunsku.[13][14][15] Podle Eusebius z Cesareje je Kronika, stalo se to v roce 657 př.[13] Archeologické nálezy - hlavně keramika - naznačují, že první řečtí kolonisté se usadili v Histrii mezi lety 650 a 620 před naším letopočtem.[16] Druhá kolonie Tom je byl také založen osadníky z Milétu, kteří přijeli v 7. nebo 6. století před naším letopočtem.[14][17][18] Řídkost archeologických důkazů z prvních století historie Tomis však naznačuje, že byly původně podány z Histrie.[19] Třetí řecké město, Callatis byla založena Dorian kolonisté z Heraclea Pontica ve druhé polovině 6. století před naším letopočtem.[20]

Ruiny zdí Histria
Zříceniny hradeb Histria

Nápisy z Histria a Callatis dokazují, že si měšťané uchovali své předkové tradice po více než půl tisíciletí.[21][22] Zachovali starodávné označení svých kmenů, soudců a veřejných orgánů a zůstali věrní kultům převzatým z vlasti.[16] Tyto tři kolonie se vyvinuly v důležitá centra obchodu s olivovým olejem, vínem, jemnou keramikou a šperky.[14][23] Úroveň zničených domů a chrámů dokazuje, že neidentifikovaný nepřítel - podle vědce Paul MacKendrick, Scythians —Zachytil a vyplenil Histrii na konci 6. století př.[24]

Zpočátku ústava Histria byla oligarchie, ale jako Aristoteles zaznamenáno, „skončilo to vládou lidu“.[25][26] MacKendrick píše, že tato změna z pravidla aristokratických rodin na demokracie došlo kolem roku 450 př. n.l.[27] Poté shromáždění a rada spravovaly Histrii; jejich členové byli voleni svobodnými mužskými občany města.[27] Callatis se také stal demokracií ve druhé polovině 5. století před naším letopočtem.[28] Podle MacKendricka fragment „KA…“ v nápisu uvádějícím hold řeckým městům Athény odkazuje na Callatis, což dokazuje, že se město stalo členem Delianská liga.[29]

Ruiny v Callatis
Ruiny dovnitř Callatis

Pro obranné účely byly jak Histria, tak Callatis obklopeny hradbami: první ve 4. a 2. století před naším letopočtem, druhá ve 4. století před naším letopočtem.[30] Král Lysimachus Thrákie přinutil Histrii přijmout jeho svrchovanost v 310s BC, a Keltové vyplenili město v roce 279 př.[31] Histria a Callatis se pokusili dobýt přístav Tomis, ale byli poraženi kolem roku 262 před naším letopočtem.[20]

Getae

Hlavní článek: Getae
Tumulus ze 4. století před naším letopočtem
Pozůstatky a mohyla od 4. století před naším letopočtem (Cucuteni )

Domorodci z oblasti dolního Dunaje se dostali do pozornosti klasických autorů po založení řeckých kolonií podél pobřeží Černého moře.[32] Na počátku 5. století před naším letopočtem Hecataeus z Milétu je Evropa odkazoval na dva místní kmeny, Crobydae a Trixae.[32] Sofokles napsal o místním vládci jménem Charnabon v jeho Triptolemos.[32] Herodotus byl prvním spisovatelem, který důkladně popsal kmeny obydlené na sever od Dolního Dunaje.[32][33] Psal o Getae ve spojení s Kingem Darius I. z Persie je kampaň proti Scythians v asi 513 před naším letopočtem.[33][34] Podle Herodota, Getae, „nejodvážnější a nejpřímější Thrácké kmen, nabídl tuhý odpor ",[35] ale Peršané porazil a zotročil je.[33][36] Popsal také víru Getae v nesmrtelnost duše a jejich praktikování lidské oběti aby mohli posílat zprávy jejich hlavnímu bohu, Zalmoxis.[37]

Stříbrem pozlacená helma Aghigiola
The stříbrně pozlacená helma a Getic náčelník ze 4. století před naším letopočtem objeven v Agighiol
Zlatá přilba Coţofeneşti
The zlatá helma a Getic náčelník ze 4. století před naším letopočtem nalezen v Coţofeneşti

Skupina kremace „Ferigile-Bârseşti“ tumuli se objevil na úpatí pohoří Jižní Karpaty v tomto období.[36][38] Tyto hroby přinesly artefakty - keramiku, zbraně a šperky - které odhalují vliv Scythiana, Illyrian a thrácké umění na místních obyvatelích.[36] V domorodých osadách byly objeveny řecké amfory Zimnicea a další místa dokazují, že místní obyvatelé se podíleli na obchodování s vínem mezi řeckými koloniemi a regiony nad Karpaty.[39] Například domorodci z Priscu Crăşani používali amfory vyrobené na egejských ostrovech Thasos, Rhodos a Cos.[40] Žili v chatrčích na proutí a mazlení.[40] Stříbrné artefakty (včetně helmy a šálku) z knížecí hrobky objevené na Agighiol a zlatou helmu najdete na Coțofănești důkaz bohatství nashromážděného domorodými náčelníky v souvislosti s jejich spojením s řeckými koloniemi ve 4. století před naším letopočtem.[41]

„Getae dál Haemus „kdo“ hraničí se Skythy[42] vzdal hold sousedům Odrysian králové v 5. století před naším letopočtem, podle Thucydides.[43] Dodává, že Getae, kteří byli nasazeni na lukostřelce, podporovali Kinga Sitalkes Odyssianů proti Aténám v roce 429 př.[33][43] V roce 335 př. N.l. Arrian, Alexandr Veliký zahájil jednodenní nálet přes dolní Dunaj proti Getae, který mu nemohl zabránit v překročení řeky.[44] V souvislosti s nájezdem Arrian odkazuje na „hluboké kukuřičné pole“ Getae a zmiňuje jejich „špatně opevněné“[45] město.[46]

Po smrti Alexandra Velikého vládl severní regiony Lysimachus z Thrákie Balkánský poloostrov.[44] Vedl války proti Kingovi Dromichaetes Getae, ale nemohl ho porazit.[44] Ten dokonce v roce 292 př. N. L. Zajal Lysimacha a přinutil ho stáhnout své jednotky ze zemí mezi Dolním Dunajem a Haemem.[44][47] Další historie Dromichaetes a jeho říše nejsou známy. [48][47] Podle historika Vlad Georgescu, Dromichaetovo království se rozpadlo na menší občanské řády.[14] Nápisy z Histria dokazují, že ve 3. století před naším letopočtem vzdali Řekové hold místním náčelníkům, včetně Geticů Zalmodegicus a Rhemaxos, výměnou za jejich ochranu před nájezdy jiných sousedních „barbarů“.[48][21][49]

Syginny

Syginny, kteří měli „malé koně s krátkou tváří a dlouhými vlasy“,[50] podle Herodota byli nositeli „Szentes-Vekerzug kultura ".[51] Tato archeologická kultura, která se vyznačuje uzdy a bity ze železa,[52] vzkvétal na pláních podél řeky Tisa od asi 600 do druhé poloviny 4. století před naším letopočtem.[51] Etnická příslušnost Syginnae zůstávala nejistá, ale podle historika Timothyho Taylora to nebyli ani Thrákové, ani Scythové.[38] Jejich území bylo obklopeno venkovskými osadami, včetně vesnic „kultury Sanislău-Nir“ v Crişana, což naznačuje, že Syginny byli přistěhovalci, kteří přinutili místní obyvatelstvo, aby přijalo jejich vládu.[51]

Agathyrsi

Hlavní článek: Agathyrsi

Herodotus píše, že Řeka Mureș "stoupá na agathyrsijském území",[53] na konci 5. století před naším letopočtem prokázal, že tento kmen válečníků ovládl velká území v Transylvánii.[54][36] Na místě byly objeveny hroby lidí Aiud, Blaj, Ciumbrud a na dalších místech podél řek Mureș a Târnava přineslo artefakty, jak kovovýrobu, tak keramiku, s analogiemi na stránkách přisuzovaných Scythům v Pontské stepi.[36][38] Identifikace Agathyrsi jako skýtského kmene je však kontroverzní, protože výroba jejich artefaktů, zejména jejich mečů, nalezených v Transylvánii se liší od techniky používané v pontských stepích.[38] „Způsob života“ Agathyrsi byl ve skutečnosti „podobný způsobu Thráků“,[55] jak to zdůraznil sám Herodotus.[36]

Toulce kolem 500 let před naším letopočtem se v nejvýchodnějších oblastech rovin podél řeky Tisy objevily kovové kříže, zrcadla a další představující artefakty „agathyrského území“, což naznačuje, že Agathyrsi v následujícím století rozšířili svoji vládu nad těmito územími.[56] Ačkoli Aristoteles v jeho Problémy stále odkazoval na Agathyrsi s tím, že „zpívali své zákony, aby na ně nezapomněli“,[57] poté se o nich nezmíní žádný písemný zdroj.[56] Jejich hřbitovy přestaly být používány kolem roku 350 př. N.l.[56] Zda byli Agathyrsi asimilováni jinými kmeny nebo opustili své země, nelze rozhodnout.[56][36]

Keltové

Hlavní článek: Keltové v Transylvánii
Ciumeştiho přilba
Bronz helma Ciumeşti od počátku 3. století před naším letopočtem

V období mezi 450 a 200 před naším letopočtem bylo obrovské území mezi Atlantický oceán a Východní Karpaty zažil šíření „Laténská kultura ".[58] Není pochyb o tom, že se tato kultura objevila v a Keltsky mluvící populace, ale nelze rozhodnout, zda k jejímu šíření došlo pouze v důsledku migrace, nebo k tomu přispěla i akulturace.[58] V Transylvánii je příchod Keltů doložen výhradně archeologickými nálezy, protože o této události se nezmiňují žádné dokumenty.[59] Izolované hroby poskytující „laténské“ zámečnické práce - přilby, zbraně a koňské postroje - dokazují, že první keltské skupiny se usadily v Crişaně a Transylvánii přibližně po roce 335 př. N. L.[59][60]

„Laténské“ osady sestávaly z částečně potopených chatrčí, každá s nedalekou zásobní jámou.[61]Velké „laténské“ hřbitovy byly objeveny například v Ciumeşti, Orosfaia, a Pişcolt.[62] Jejich obyvatelé praktikovali pohřbívání i kremaci a v druhém případě byl popel uložen do jámy nebo urny.[61][60] Jejich objevené artefakty, zejména keramika, také ukazují na soužití skupin zachovávajících různé tradice ve stejných osadách.[61] Asi 10% hrobů přineslo zbraně, což dokazuje existenci třídy válečníků.[61] Například v Ciumeşti helma zdobená havranem z počátku 3. století před naším letopočtem.[61][63] "Laténské" hřbitovy zmizely z Transylvánie kolem roku 175 před naším letopočtem.[61]

Bastarnae

Hlavní článek: Bastarnae

Bastarnae se usadili v oblasti mezi řekami Siret a Dněstr kolem 200 před naším letopočtem.[61] Podle Livy, jejich armáda překročila „Dunaj s velkou skupinou pěchoty a kavalérie“[64] v roce 179 př. nl na podporu krále Filip V. Makedonský ve svých válkách na Balkánském poloostrově.[61] Strabo, Plinius starší a Tacitus uveďte je mezi Germánské národy,[65] ale ten také píše, že se sňatky s nomádskými Sarmatiány.[66]

Rustoiu označuje Bastarnae za nositele „poieneşti – lukašovské kultury“ regionů na východ od Karpat,[65] ale tato identifikace není všeobecně přijímána.[66] Například osady „Poieneşti – Lukašovka“ byly osídleny sedavým obyvatelstvem,[65] ale historik Malcolm Todd říká, že mobilita bastarnických válečníků naznačuje, že je shromáždil nomád nebo polokočovní lidé.[66] Kromě keramiky představující kulturu přinesly lokality „Poieneşti – Lukašovka“ keramiku s analogiemi v dáckých a keltských lokalitách.[65]

Směrem k římské okupaci

Řecké kolonie

Mapa království Pontus
Expanze Království Pontus pod Mithridates VI (C. 120–63 př. Nl): (1) království před jeho vládou (tmavě fialová) (2) po jeho dobytí (nachový) (3) jeho dobytí v První mitridatická válka (89–85 př. N. L.) (růžový)

Callatis, Histria a Tomis přijali svrchovanost krále Mithridatés VI. Z Pontu kolem roku 110 př.[67] Jeho expanzivní politika se střetávala se zájmy Římanů[68] kteří do té doby začali postupovat v jihovýchodní Evropě.[69] Guvernér římské provincie Makedonie, Marcus Terentius Varro Lucullus přinutil Callatise podepsat smlouvu o spojenectví s římská říše v roce 72 nebo 71 před naším letopočtem.[68] Podle MacKendricka je pravděpodobné, že Histria a Tomis uzavřeli podobnou smlouvu s Římany přibližně ve stejnou dobu, protože říše potřebovala své přístavy pro námořní základny v Černém moři.[68]

Tyto tři města uzavřely protirímské spojenectví s Bastarnae, Getae a další „barbarské“ kmeny v roce 61 př.[68] Způsobili rozhodnou porážku římským armádám, které byly pod velením Gaius Antonius Hybrida, Proconsul Makedonie.[70] Král Burebista Dákové si podrobili tři řecké kolonie asi v roce 50 př.[71][72] Nápis ze stejné doby odkazuje na „druhé založení“ Histrie, což znamená, že během předchozích válek byla téměř zničena.[73]

Callatis, Histria a Tomis znovu získali svobodu po smrti Burebisty v roce 44 př.[73] Jejich nezávislost se však stala nominální a přijali římský protektorát po expedici 27 př. N. L Marcus Licinius Crassus v zemích mezi Dolním Dunajem a Černým mořem.[73] Římský básník, Ovid Poslední roky strávil v exilu v Tomisu mezi 9 a 17 n. l.[73] Jeho básně dokazují, že útok barbarů byl pro měšťany v tomto období neustálou hrozbou.[74]

Chtěli byste poznat povahu místních obyvatel,
zjistit, jaké zvyky přežívám?
Jsou smíšené populace, Řekové a domorodci, ale domorodci -
stále sotva civilizovaný - zvítězí.
Velké hordy kmenových nomádů - Sarmatians, Getae -
pojď sem a ven, sviň korunu
silnice, každý nesl luk a toulec
a otrávené šípy, žluté s zmije žluč:
drsné hlasy, divoké tváře, ztělesnění válečníků,
vlasy a vousy střapaté, neupravené,
ruce pomalu zpomalují - a jedou domů - pochevní nůž
že každý barbar nosí připoutaný k boku.

— Ovid: Tristia[75]

Dacians

Hlavní články: Dacia a Dacians

Nejstarší záznamy o Dacích jsou spojeny s jejich konflikty s římskou říší ve 2. století před naším letopočtem.[76][77] Strabo píše ve svém Geographica, že jejich jazyk „je stejný jako u Getae“.[78][76] Dodává, že rozdíl mezi Getae a Dáky je založen na jejich umístění: Getae jsou „ti, kteří inklinují k Pontus a na východě "a Daciani" jsou ti, kteří se nakloní opačným směrem k Německu a ke zdrojům Ister ".[78][79]

Sica z Transylvánie
Železo sica nebo dýka a její pochva od 1. století před naším letopočtem objeveny v Cugir

Archeologické nálezy - kremační hroby přinášející kousky koně, zakřivené dýky apod sica, meče a další zbraně - svědčí o vývoji vojenské elity na územích severně od dolního Dunaje ve 3. – 1. století před naším letopočtem.[80] Tumuli s podobným hrobovým zbožím se objevily ve stejné oblasti a od roku 100 př. n.l. se rozšířily směrem na jihozápad Transylvánie a jižní Moldávii.[81] Vojenský charakter nové elity dokazují časté nájezdy na sousední území, především v Thrákii a Makedonii, od 110. let př. N. L., Které vyvolaly protiútoky Římanů.[82][77] Například, Frontinus píše o vítězství Marka Minuciuse Rufuse nad „ Scordiscans a Dákové “[83] v roce 109 př. n. l. a Florus říká to Gaius Scribonius Curio „Proconsul z Makedonie„ dosáhl Dacie, ale zmenšil se z jejích ponurých lesů “[84] v roce 74 př.[82][77]

Mapa Dacie v posledních letech vlády Burebisty
Království Burebista v posledních letech jeho vlády

Domorodé kmeny v širším regionu Dolního Dunaje byly poprvé sjednoceny pod králem Burebista kdo vládl kolem 80 nebo 70 před naším letopočtem.[85][86] Porazil Boii a Taurisci, kteří pobývali v Střední Dunaj region, kolem roku 60 př. n.l., podrobil Scordisci a v následujících letech vykořenil nájezdy proti Thracii, Illyriku a Makedonii.[87] V polovině 1. století před naším letopočtem byla jeho říše ohraničena středním Dunajem, Severní Karpaty, Černé moře a Balkánské hory.[87] Jeho střed se nacházel v Pohoří Orăştie kde Burebista nechal postavit řadu opevnění.[88] Tyto pevnosti byly postaveny řeckými řemeslníky, kteří zavedli použití vytesaného kamene.[89]

Strabo píše, že Burebista „měl svého spolupracovníka Deceneus, kouzelník",[90] který mu pomohl stabilizovat jeho vládu mezi Daciany.[91][92] Deceneus reformoval kult Zalmoxis.[93] Přesvědčil Daciany, aby „káceli vinnou révu a žili bez vína“,[90] podle Straba.[93] Historik 6. století, Jordanes, kteří uchovali informace původně zaznamenané uživatelem Dio Zlatoústý, píše, že Deceneus „si vybral z„ Dacianů “ty, kteří byli v té době nejušlechtilejšího narození a vynikající moudrosti, a učil je teologii, když jim přikázal uctívat určitá božstva a svatá místa“.[94][93] Tyto pilulky nebo tarabostes utvořil vládnoucí vrstvu dácké společnosti; obyčejní lidé byli povoláni capillati nebo comati.[93]

Strabo píše, že Burebista „byl sesazen“[90] během povstání.[93] Rok pádu Burebisty nelze přesně určit,[93] ale většina historiků píše, že byl zavražděn v roce 44 př. n. l.[88][85][95][86] Strabo vypráví, že po Burebistově smrti se jeho říše rozpadla a v jejích troskách se vyvinuly čtyři (později pět) menších občanských řádů.[93] Jména některých jejich králů zaznamenali římští spisovatelé.[96] Například, Diéty „král Getae slíbil, že se přidá“ Mark Antony "s velkou armádou",[97] podle Plútarchos.[98]

Zřícenina Sarmizegetusa Regia, hlavního města Decebalu
Zřícenina Sarmizegetusa Regia, hlavní město Decebalus

V době vlády se objevila nová říše ovládaná Dáky Decebalus který vládl od roku 87 n. l.[99] V prvním roce své vlády porazil římskou armádu vyslanou proti Dacii jako odvetu za drancování v římské provincii Moesia.[100] Ačkoli Římané porazili Decebalus v Bitva o Tapae v roce 88 uzavřel s Římskou říší příznivou mírovou smlouvu.[100][101] Potvrdila nejen status Decebaluse jako rex amicus nebo král klienta, ale Římané mu také dali „velké sumy peněz“ „i řemeslníky každého obchodu, který se týká míru i války“,[102] podle Cassia Dia.[100][103] S využitím své smlouvy s Římany zlepšil Decebalus obranu svého království.[100] V příštím desetiletí také rozšířil svoji vládu nad sousedními územími.[101] Po těchto výbojích byla Decebalusova mnohonárodnostní říše ohraničena Tisou, Severními Karpaty, Dněstr a dolní Dunaj, podle Gábora Vékonyho.[100]

Bastarnae

Hlavní článek: Bastarnae

Cassius Dio vypráví, že Bastarnae „překročili Ister a podmanili si část Moesie naproti nim“[104] v roce 29 nebo 28 před naším letopočtem.[65] Marcus Licinius Crassus je zkrátka porazil.[65] V prvních desetiletích příštího století se Sarmati, kteří přišli z pontských stepí, stali dominantní silou regionů, které do té doby obývané Bastarny.[105]

Římské provincie a sousední kmeny

Dolní Moesia

Rok, kdy byly pozemky mezi Dolním Dunajem a Černým mořem, včetně tří řeckých kolonií Callatis, Histria a Tomis, připojeno k Římské říši, je nejistý. Podle historiků Kurta W. Treptowa a Marcela Popy se to stalo v roce 46 n. L.[106] Naproti tomu Coriolan Horaţiu Opreanu píše, že území bylo integrováno do provincie Moesia až za vlády císaře Vespasianus (69–79).[107] Když byla Moesia v roce 86 rozdělena na dvě části, území se stalo součástí Dolní Moesia.[107] Nová provincie byla spravována bývalými konzulové který velel dvěma Římské legie, Legio V Makedonica a Legio I Italica.[107]

Region vzkvétal Antonius Pius kdo nechal opravit silnice.[88] Naproti tomu nápis napsaný v řečtině od vesnice Scraptopara svědčí o tom, že si místní stěžovali na vysoké daně a nepříjemnou povinnost ubytovat římské vojáky.[88] Stěny Callatis a Tomis byly po Costoboci v roce 170 pochodovali regionem.[108] Po skončení Markomanská válka Císaři Marcus Aurelius měl 12 000 zdarma Dákové usadil se v provincii.[108]

Dacia Trajana

Hlavní článek: Roman Dacia
Decebalusova sebevražda
Decebalus sebevražda po triumfu Římanů v Druhá dácká válka (úleva na Trajanův sloup v Řím )

Mírové vztahy mezi Římskou říší a Decebalusovou říší skončily po císaři Trajan nastoupil na trůn v roce 98.[109] V první dekádě 2. století vedl dvě války proti dáckému králi.[110] Po Trajanově První dácká válka, který trval od 101 do 102, byl Decebalus donucen schválit rozmístění římských posádek na dáckém území, například na Drobeta, Romula a Tibiscum.[110][111] Během Druhá dácká válka Římané zničili dácké království.[111] Jeho klíčová území -Banát, Oltenia a Transylvánie - byly transformovány do nové římské provincie pojmenované Dacia v 106.[112] Římané také obsadili Muntenia a jižní části Moldávie, které byly připojeny k provincii Moesia, ale z těchto území se stáhly v roce 119.[113]

Mapa římské Dacie
Římské provincie v regionech, které se nyní tvoří Rumunsko ve 2. století n. l

Za císaře Trajana vládl v provincii prokurátor - bývalý konzul.[114][115] Velel dvěma legiím Legio XIII Gemina a Legio IV Flavia Felix.[116] Římská území na sever od Dolního Dunaje byla za vlády císaře rozdělena na tři provincie - Horní Dacii, Dolní Dacii a Dacii Porolissensis. Hadrián.[117] Také stáhl Legie IV Flavia Felix z provincie.[117] Horní Dacii, kde byla v příštím století umístěna jediná římská legie, spravovala bývalá praetors; dvěma dalším provinciím vládli guvernéři z ordo equester.[118] Během markomanských válek byla nová legie - Legio V Makedonica—Byl převezen do Dacie.[118] Poté dvě legie rozmístěné ve třech provinciích - nyní pojmenovaných Dacia Apulensis, Dacia Malvensis, a Dacia Porolissensis —Byly pod velením bývalého konzula, Propraetor tří Dacií.[118]

Eutropius píše, že císař Trajan přenesl „obrovské množství lidí z celého římského světa, aby obývali venkov a města“, protože „Dacia byla ve skutečnosti vylidněna“[119] během druhé dácké války.[120][121] Nápisy skutečně dokazují, že kolonisté pocházeli z mnoha částí římské říše, ale zejména z Panonie a Noricum.[118] Ačkoli důkazy o přítomnosti domorodců po založení provincie jsou vzácné, archeologická naleziště v Boarta, Cernat a další místa v jižní Transylvánii dokazují přežití venkovských komunit.[122]

Využívání přírodních zdrojů - především těžba mědi, zlata, železa, olova, soli a stříbra - mělo v ekonomice provincie Dacia hlavní roli.[123][124] Archeologický výzkum také odhalil existenci dílen vyrábějících keramiku, zbraně a sklo pro místní trh.[125][126] Silnice postavené pro vojenské účely rovněž přispěly k rozvoji dálkového obchodu.[126]

Dacia se stala předmětem častých nájezdů Carpi a dalších sousedních kmenů od 230. let.[127] Literární zdroje - například Eutropius - dokonce zaznamenali, že „Dacia, kterou přidal Trajan za Dunaj, byla ztracena“[128] za vlády Gallienus (260-268).[129] Kolem roku 259 žádné nápisy neprokazovaly přítomnost dvou legií v jejich sídle v Apulum a Potaissa.[129] Římané oficiálně opustili provincii za císaře Aurelius (270–275), který „odváděl vojáky i provinciály a vzdal se naděje, že by to mohlo být zachováno“,[130] podle Historia Augusta.[131][132]

Sarmati

Hlavní články: Sarmati, Iazyges, a Roxolani

Costoboci

Hlavní článek: Costoboci
Lipitská keramika
2. století "Lipiti "keramika (Archeologické muzeum v Krakově )

Costoboci byli a zdarma Dacian skupina uvedená v 1. a 2. století v římských pramenech. [133][134] Jejich území - „země Costoboci“,[135] podle Cassia Dia - byly umístěny severozápadně od provincie Dacia.[136] Podle archeologa Gheorghe Bichira byli Costoboci nositeli „Lipitská kultura ",[137] ale tato identifikace nebyla vědci všeobecně přijímána.[138] Římský nápis zaznamenal jméno a rex Coisstobocensis („král Costoboci“) Pieporus, což naznačuje, že byl spojencem říše.[138]

Během markomanské války vyplenili Costoboci římské provincie na východním Balkáně až do výše Eleusis v roce 170.[139][140] Guvernér nebo Dacia, Sextus Cornelius Clemens, germánské přesvědčil Hasdingi napadnout a obsadit jejich zemi kolem roku 171.[134][136] Jednalo se o poslední záznam o Costoboci, kteří zmizeli ze zdrojů.[134][136] Gheorghe Bichir píše, že mnoho z nich se usadilo mezi Carpi.[137]

Germánské kmeny

Hlavní články: Kmen Buri, Gothové, a Taifals
Mapa barbarských invazí proti Římské říši
"Barbar " invaze proti Římské říši ve 3. století

Markomanské války, které trvaly od 162 do 180, způsobily řadu přesunů populace podél východních hranic římské říše.[141] The Buri byli první germánští lidé, kteří napadli Dacii.[142] Guvernér Dacie, Sabinianus porazil je v roce 180.[142] Keramika a zbraně představující „Przeworská kultura "objevil se v Apa, Boineşti, Medieșu Aurit a další místa na severozápad od provincie Dacia v posledních desetiletích 2. století.[143] Jejich bod šíření se objevil při příchodu Hasdingi, kteří se v těchto oblastech usadili po dobytí „země Costoboci“.[143] „Przeworská“ keramika, zbraně a další artefakty byly také nalezeny u římských pevností v Dacii, což naznačuje blízký kontakt mezi německými kmeny a Římany.[143]

Nový nepřítel římské říše, Gothové se v pontských stepích objevily v první polovině 3. století.[144] Podle jejich vlastní tradice zaznamenané Jordanes Jejich migrace z dnešního Polska na severní pobřeží Černého moře byla postupným procesem.[145] K jejich prvnímu nájezdu proti římské říši došlo v roce 238.[144] Obléhali Histrii a přinutili Římany, aby jim poskytli roční dotaci.[146] Jordanes vypráví, že "někteří z Taifali a Astringi, a také tři tisíce Carpi “[147] připojil se k Gótům během jejich invaze do Dacie a Moesie v roce 250, což naznačuje, že Gótové se do té doby stali převládající mocí mezi kmeny žijícími v blízkosti dolní hranice Dunaje s římskou říší.[148]

Carpi

Hlavní článek: Carpi (lidé)

Domorodí obyvatelé na východ od Karpat byli od 3. století souhrnně označováni jako Carpi.[105][149] Písemné prameny, nápisy a literární díla dokazují, že Carpi byli až do 250. let mocným nepřítelem římské říše.[150] Například, Petrus Patricius zaznamenali, že uvedli, že jsou „silnější než Gótové“, když Římané souhlasili s tím, že budou druhým každoročně vzdávat hold.[151]

Později

Hlavní články: Původ Rumunů a Rumunsko v raném středověku

Reference

  1. ^ Rotea 2005, s. 12-13.
  2. ^ A b C Rotea 2005, str. 12.
  3. ^ Georgescu 1991, s. 1-2.
  4. ^ Rotea 2005, str. 15-16.
  5. ^ A b C Georgescu 1991, str. 2.
  6. ^ A b Rotea 2005, str. 19.
  7. ^ Bolovan a kol. 1997, str. 6.
  8. ^ A b Bolovan a kol. 1997, str. 7.
  9. ^ Rotea 2005, str. 20.
  10. ^ A b Bolovan a kol. 1997, str. 8.
  11. ^ Taylor 1994, str. 377.
  12. ^ A b C Taylor 1994, str. 378.
  13. ^ A b MacKendrick 1975, str. 21.
  14. ^ A b C d Georgescu 1991, str. 3.
  15. ^ Treptow & Popa 1996, str. 105.
  16. ^ A b MacKendrick 1975, str. 23.
  17. ^ MacKendrick 1975, str. 34.
  18. ^ Treptow & Popa 1996, str. 199.
  19. ^ MacKendrick 1975, str. 36.
  20. ^ A b MacKendrick 1975, str. 38.
  21. ^ A b Bolovan a kol. 1997, str. 12.
  22. ^ MacKendrick 1975, str. 23, 38.
  23. ^ MacKendrick 1975, str. 42.
  24. ^ MacKendrick 1975, s. 25, 30.
  25. ^ Aristoteles: Politika (1305.a.37), str. 219.
  26. ^ MacKendrick 1975, str. 32.
  27. ^ A b MacKendrick 1975, str. 23, 32.
  28. ^ MacKendrick 1975, str. 39.
  29. ^ MacKendrick 1975, s. 32, 39.
  30. ^ MacKendrick 1975, str. 33, 216.
  31. ^ MacKendrick 1975, str. 33-34, 216.
  32. ^ A b C d Oltean 2007, str. 41.
  33. ^ A b C d Bolovan a kol. 1997, str. 13.
  34. ^ MacKendrick 1975, str. 215.
  35. ^ Hérodotos: Historie (4,93), s. 266.
  36. ^ A b C d E F G Rustoiu 2005, str. 35.
  37. ^ Bolovan a kol. 1997, str. 20.
  38. ^ A b C d Taylor 1994, str. 383.
  39. ^ Taylor 1994, str. 399-400.
  40. ^ A b MacKendrick 1975, str. 48.
  41. ^ MacKendrick 1975, str. 27-29.
  42. ^ Historie Peloponnesian války Thucydides (2.8), s. 100.
  43. ^ A b Rustoiu 2005, str. 37.
  44. ^ A b C d Rustoiu 2005, str. 38.
  45. ^ Anabasis od Arriana (1.4), s. 7.
  46. ^ Bolovan a kol. 1997, str. 15.
  47. ^ A b Bolovan a kol. 1997, str. 17.
  48. ^ A b Rustoiu 2005, str. 39.
  49. ^ MacKendrick 1975, str. 17.
  50. ^ Hérodotos: Historie (5,9), s. 306.
  51. ^ A b C Rustoiu 2005, str. 36.
  52. ^ Harding 1994, str. 334.
  53. ^ Hérodotos: Historie (4,48), s. 251.
  54. ^ Vékony 1994, str. 14-15.
  55. ^ Hérodotos: Historie (4.104), s. 270.
  56. ^ A b C d Vékony 1994, str. 15.
  57. ^ Aristoteles: Problémy (19.28), s. 555.
  58. ^ A b Cunliffe 1994, str. 367.
  59. ^ A b Rustoiu 2005, str. 42.
  60. ^ A b Vékony 1994, str. 16.
  61. ^ A b C d E F G h Rustoiu 2005, str. 43.
  62. ^ Rustoiu 2005, str. 42-43.
  63. ^ Cunliffe 1994, str. 362.
  64. ^ Livy: Řím a Středomoří (40.57.2), str. 481.
  65. ^ A b C d E F Rustoiu 2005, str. 44.
  66. ^ A b C Todd 2003, str. 23.
  67. ^ MacKendrick 1975, str. 145, 216.
  68. ^ A b C d MacKendrick 1975, str. 145.
  69. ^ Bolovan a kol. 1997, str. 21.
  70. ^ MacKendrick 1975, str. 145-145.
  71. ^ MacKendrick 1975, str. 145-146.
  72. ^ Treptow & Popa 1996 105, 199.
  73. ^ A b C d MacKendrick 1975, str. 146.
  74. ^ MacKendrick 1975, str. 147.
  75. ^ Ovid: Tristia (5.7.9-20), s. 45.
  76. ^ A b Oltean 2007, str. 42.
  77. ^ A b C Rustoiu 2005, str. 46.
  78. ^ A b Strabo (31. prosince 2012). „Mysia, Dacia a Dunaj“. Zeměpis (přeložil Horace Leonard Jones) (7.3.13). http://penelope.uchicago.edu. Citováno 11. února 2014. Externí odkaz v | vydavatel = (Pomoc)
  79. ^ Rustoiu 2005, str. 31.
  80. ^ Rustoiu 2005, str. 45.
  81. ^ Rustoiu 2005, str. 45-46.
  82. ^ A b Oltean 2007, str. 42-43.
  83. ^ Frontinus (20. října 2013). „Vytváření paniky v řadách nepřítele“. Stratagems (přeložil Charles E. Bennett) (2.4.3). http://penelope.uchicago.edu. Citováno 11. února 2014. Externí odkaz v | vydavatel = (Pomoc)
  84. ^ Florus (29. října 2003). „Válka s Allobroges“. Ztělesnění římských dějin (1.39.6). http://penelope.uchicago.edu. Citováno 11. února 2014. Externí odkaz v | vydavatel = (Pomoc)
  85. ^ A b Bolovan a kol. 1997, str. 22.
  86. ^ A b Treptow & Popa 1996, str. 55.
  87. ^ A b Rustoiu 2005, str. 47.
  88. ^ A b C d MacKendrick 1975, str. 216.
  89. ^ Rustoiu 2005, str. 55.
  90. ^ A b C Strabo (31. prosince 2012). „Mysia, Dacia a Dunaj“. Zeměpis (přeložil Horace Leonard Jones) (7.3.11). http://penelope.uchicago.edu. Citováno 11. února 2014. Externí odkaz v | vydavatel = (Pomoc)
  91. ^ Taylor 1994, str. 404.
  92. ^ Oltean 2007, str. 47.
  93. ^ A b C d E F G Rustoiu 2005, str. 49.
  94. ^ Gotická historie Jordanes (11:71), s. 71.
  95. ^ Taylor 1994, str. 407.
  96. ^ Oltean 2007, str. 48-49.
  97. ^ Plútarchos (10. listopadu 2012). "Antony". Životy vznešených Řeků a Římanů (Přeložil John Dryden). ebooks.adelaide.edu.au. Citováno 11. února 2014.
  98. ^ Oltean 2007, str. 49.
  99. ^ Treptow & Popa 1996, str. 84.
  100. ^ A b C d E Vékony 1994, str. 27.
  101. ^ A b Bolovan a kol. 1997, str. 23.
  102. ^ Cassius Dio (16. dubna 2011). „Vláda a charakter Domitiana, notoricky paranoidní a krutý“. Římské dějiny (přeloženo Earnerem Carym) (67.7.4). penelope.uchicago.edu. Citováno 11. února 2014.
  103. ^ Opreanu 2005, str. 60-61.
  104. ^ Cassius Dio (16. dubna 2011). „Antony a Kleopatra. Sebevražda Antonyho. Octavian dobývá Egypt. Octavian oslavuje triumfy v Římě. Marcus Crassus dobývá Moesii.“. Římské dějiny (přeloženo Earnestem Carym) (51.23.2). penelope.uchicago.edu. Citováno 15. února 2014.
  105. ^ A b Heather 2010, str. 114.
  106. ^ Treptow & Popa 1996, str. xiv.
  107. ^ A b C Opreanu 2005, str. 110.
  108. ^ A b MacKendrick 1975, str. 217.
  109. ^ Opreanu 2005, str. 61.
  110. ^ A b MacKendrick 1975, str. 218.
  111. ^ A b Bolovan a kol. 1997, str. 25.
  112. ^ Georgescu 1991, s. 5-6.
  113. ^ Georgescu 1991, str. 6.
  114. ^ Oltean 2007, str. 57.
  115. ^ Opreanu 2005, str. 67.
  116. ^ Oltean 2007, str. 56.
  117. ^ A b Oltean 2007, str. 55.
  118. ^ A b C d Opreanu 2005, str. 70.
  119. ^ Eutropius: Breviarium (8.6.2.), S. 50.
  120. ^ Georgescu 1991, str. 299.
  121. ^ Vékony 1994, str. 44.
  122. ^ Opreanu 2005, str. 74, 76.
  123. ^ Vékony 1994, str. 36-37.
  124. ^ Opreanu 2005, str. 83-84.
  125. ^ Vékony 1994, str. 37.
  126. ^ A b Opreanu 2005, str. 84-85.
  127. ^ Vékony 1994, str. 52.
  128. ^ Eutropius: Breviarium (9.8.2.), S. 57.
  129. ^ A b Opreanu 2005, str. 102.
  130. ^ "Život Aurelian". Historia Augusta (přeložil David Magie) (39.7.). http://penelope.uchicago.edu. 11. června 2012. Citováno 17. února 2012. Externí odkaz v | vydavatel = (Pomoc)
  131. ^ Bolovan a kol. 1997, str. 42.
  132. ^ Opreanu 2005, str. 104.
  133. ^ Heather 2010, str. 131.
  134. ^ A b C Treptow & Popa 1996, str. 78.
  135. ^ Cassius Dio (16. dubna 2011). „Války proti Markomanům a Iazygům. Vzpoura Cassia v Sýrii končí Cassiovi smrtí. Postava Marka Aurelia.“. Římské dějiny (72.12.1). penelope.uchicago.edu. Citováno 21. srpna 2012.
  136. ^ A b C Rustoiu 2005, str. 99.
  137. ^ A b Bichir 1976, str. 161.
  138. ^ A b Rustoiu 2005, str. 98.
  139. ^ Heather 2010, str. 97.
  140. ^ MacKendrick 1975, str. 153.
  141. ^ Todd 2003, str. 55.
  142. ^ A b Opreanu 2005, str. 98.
  143. ^ A b C Opreanu 2005, str. 99.
  144. ^ A b Heather 2010, str. 109.
  145. ^ Wolfram 1988, str. 42.
  146. ^ Heather 2010, str. 127.
  147. ^ Gotická historie Jordanes (16:91), s. 77.
  148. ^ Wolfram 1988, str. 45.
  149. ^ Treptow & Popa 1996, str. 65.
  150. ^ Bichir 1976, str. 166-167.
  151. ^ Wolfram 1988, str. 44, 396.

Zdroje

Primární zdroje

  • Aristoteles: Problémy, knihy 1–19 (Editoval a překládal Robert Mayhew) (2011). Prezident a spolupracovníci Harvard College. ISBN  978-0-674-99655-7.
  • Eutropius: Breviarium (Přeloženo a úvod a komentář H. W. Birda) (1993). Liverpool University Press. ISBN  0-85323-208-3.
  • Hérodotos: Historie (Nový překlad Robina Waterfielda) (1998). Oxford University Press. ISBN  978-0-19-953566-8.
  • Livy: Řím a Středomoří (Přeložil Henry Bettenson s úvodem A. H. McDonalda) (1976). Knihy tučňáků. ISBN  0-14-044318-5.
  • „Ovidius: Tristia“ v Ovidius: Básně vyhnanství - Tristia a černomořské dopisy (Přeloženo s úvodem Petera Greena) (2005), s. 1–106. University of California Press. ISBN  0-520-24260-2.
  • "Anabasis od Arriana". v Arrian: Alexander Veliký - Anabasis a Indica (Nový překlad Martina Hammonda) (2013), s. 1–225. Oxford University Press. ISBN  978-0-19-958724-7.
  • Gotická historie Jordanes (v anglické verzi s úvodem a komentářem Charlesa Christophera Mierowa, Ph.D., instruktora klasiky na Princetonské univerzitě) (2006). Evolution Publishing. ISBN  1-889758-77-9.
  • Historie Peloponnesian války Thucydides (2013). Platforma pro nezávislé publikování CreateSpace. ISBN  978-1-466-430396.
  • Aristotelova politika (Přeloženo s úvodem, analýzou a poznámkami Petera L. Phillipsa Simpsona) (1997). University of North Carolina Press. ISBN  0-8078-2327-9.

Sekundární zdroje

  • Bichir, Gh. (1976). Archeologie a dějiny Carpi od 2. do 4. století našeho letopočtu (doplňková řada BAR 16 (i)). Gh. Bichir a Editura Academiei Republicii Socialiste România. ISBN  0-904531-55-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Bolovan, Ioan; Constantiniu, Florin; Michelson, Paul E .; Pop, Ioan Aurel; Popa, Cristian; Popa, Marcel; Scurtu, Ioan; Treptow, Kurt W .; Sup, Marcela; Watts, Larry L. (1997). Historie Rumunska. Centrum pro rumunská studia. ISBN  973-98091-0-3.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Cunliffe, Barry (1994). „Iron Age Societies in Western Europe and Beyond, 800–140 BC“. V Cunliffe, Barry (ed.). Oxford Illustrated History of Prehistoric Europe. Oxford University Press. 336–372. ISBN  978-0-19-285441-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Georgescu, Vlad (1991). Rumuni: Historie. Ohio State University Press. ISBN  0-8142-0511-9.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Harding, Anthony (1994). „Reformace v barbarské Evropě, 1300–600 př. N.l.“. V Cunliffe, Barry (ed.). Oxford Illustrated History of Prehistoric Europe. Oxford University Press. 304–335. ISBN  978-0-19-285441-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Heather, Peter (2010). Empires and Barbarians: The Fall of Rome and the Birth of Europe. Oxford University Press. ISBN  978-0-19-973560-0.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • MacKendrick, Paul (1975). Mluví Dacianské kameny. University of North Carolina Press. ISBN  0-8078-1226-9.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Oltean, Ioana A. (2007). Dacia: Krajina, kolonizace a romanizace. Routledge. ISBN  978-0-415-41252-0.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Opreanu, Coriolan Horaţiu (2005). „Regiony na severu Dunaje od římské provincie Dacia po vznik rumunského jazyka (2. – 8. Století n. L.)“. In Pop, Ioan-Aurel; Bolovan, Ioan (eds.). Dějiny Rumunska: Kompendium. Rumunský kulturní institut (Centrum transylvánských studií). str. 59–132. ISBN  978-973-7784-12-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Rotea, Mihai (2005). "Prehistory". In Pop, Ioan-Aurel; Bolovan, Ioan (eds.). Dějiny Rumunska: Kompendium. Rumunský kulturní institut (Centrum transylvánských studií). str. 9–29. ISBN  978-973-7784-12-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Rustoiu, Aurel (2005). "Dacia before the Romans". In Pop, Ioan-Aurel; Bolovan, Ioan (eds.). Dějiny Rumunska: Kompendium. Rumunský kulturní institut (Centrum transylvánských studií). pp. 31–58. ISBN  978-973-7784-12-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Taylor, Timothy (1994). "Thracians, Scythians, and Dacians, 800 BC–AD 300". In Cunliffe, Barry (ed.). Oxford Illustrated History of Prehistoric Europe. Oxford University Press. 373–410. ISBN  978-0-19-285441-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Todd, Malcolm (2003). Raní Němci. Blackwell Publishing Ltd. ISBN  0-631-16397-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Treptow, Kurt W .; Popa, Marcel (1996). Historical Dictionary of Romania (European Historical Dictionaries, No. 16.). The Scarecrow Press, Inc. ISBN  0-8108-3179-1.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Vékony, Gábor (1994). "The Prehistory of Dacia". V Köpeczi, Béla; Barta, Gábor; Bóna, István; Makkai, László; Szász, Zoltán; Borus, Judit (eds.). Dějiny Transylvánie. Akadémiai Kiadó. s. 3–16. ISBN  963-05-6703-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Wolfram, Herwig (1988). Dějiny Gótů (Translated by Thomas J. Dunlap; New and completely revised from the second German edition). University of California Press. ISBN  978-0-520-06983-1.CS1 maint: ref = harv (odkaz)