Filipínská literatura - Philippine literature

Noli Me Tángere je román vydaný nakladatelstvím José Rizal který zažehl Filipínská revoluce společně s jeho pokračováním El filibusterismo.
Část série na
Kultura na Filipínách
SAYAWIKA Rural SUITE 1.gif
Lidé
Jazyky
Tradice
Kuchyně
Festivaly
Náboženství
Umění
Literatura
  • Filipínská vlajka.svg Portál Filipíny
Život v Filipíny
Nuvola Filipíny flag.svg
Mapa použití filipínských jazyků

Filipínská literatura je literatura spojená s Filipínami od pravěku, přes jeho koloniální dědictví až po současnost.

Prehispánská filipínská literatura byla vlastně eposy předávané z generace na generaci, původně ústní tradicí. Bohaté rodiny, zejména na Mindanau, si však mohly uchovávat přepsané kopie těchto eposů jako rodinné dědictví. Jeden takový byl Darangene, epos o Maranaos.

Postkoloniální literatura

Postkoloniální literatura se zabývala literárním obdobím charakterizovaným experimentováním s novým jazykem, zejména formami a obrazy, které nabízí anglická a americká literatura.[1] Jak prokázal Dítě smutku (1921) napsal Zoilo Galang - první filipínský román v angličtině - literární výstup začal artikulací filipínské zkušenosti. Rané spisy v angličtině se vyznačovaly melodramatem, neskutečným jazykem a nenápadným důrazem na místní barvu.[1] Literární obsah později pohltil témata, která vyjadřují hledání filipínské identity, a sladila tak staletý španělský a americký vliv s asijským dědictvím Filipín.[2] Například báseň Rafaela Zulueta Da Costa Jako Molave prozkoumala výzvy, kterým čelí Filipíny jako nová země, a poté vyhodnotila minulost a současnost, aby zjistila, co by mělo představovat filipínské ideály.[3] Později se objevila národní literatura, která odhalila autentičnost zážitku a uměleckou originalitu[1] a byla prokázána v řemeslném zpracování autorů, jako je Vila Jose Garcia, Manuel Arguilla, Carlos Bulosan, a Bienvenido Santos, mezi ostatními.

Moderní literatura (20. a 21. století)

Část raně novověké filipínské literatury byla napsána během amerického období, nejčastěji jako výraz posthispánského nacionalismu těmi, kteří byli buď nevzdělaní ve španělštině, nebo žili ve městech mluvících Bisaya, a jejichž principy se dostaly do konfliktu s Americké kulturní trendy.[Citace je zapotřebí ] Takové období španělské literární produkce - tj. Mezi nezávislostí města Oroquieta v roce 1898 a daleko dopředu do desetiletí 20. let - je známé jako Edad de Oro del Castellano en Filipinas. Někteří významní autoři této doby byli Claro Recto v eseji; Antonio Abad a Guillermo Gómez Windham v příběhu; a Fernando María Guerrero a Manuel Bernabé, oba v poezii. Převládající literární styl byl „Modernismus “, což bylo ovlivněno Francouzi Parnassien a Symboliste školy, jak je propagují někteří latinskoameričtí a poloostrovští španělští spisovatelé (např. nikaragujský Rubén Darío, Mexičan Amado Nervo, Španěl Francisco Villaespesa a peruánský José Santos Chocano jako hlavní modely).

Národní umělci pro literaturu

The Řád národních umělců na Filipínách je udělen Filipíncům s „vynikajícím příspěvkem k filipínskému umění“. Umělce vybírá Národní komise pro kulturu a umění (Filipíny) a Kulturní centrum na Filipínách. Řád vydává prezident Filipín.

Ocenění Řádu národního umělce na Filipínách za literaturu zahrnují:

Pozoruhodní filipínští literární autoři

Pozoruhodní literární autoři Hiligaynon a Ilonggo

Viz také

Reference

  1. ^ A b C Hawley, John Charles; Nelson, Emmanuel (2001). Encyklopedie postkoloniálních studií. Westport, CT: Greenwood Publishing Group. str.177. ISBN  0313311927.
  2. ^ McFerson, Hazel (2002). Smíšené požehnání: Dopad amerických koloniálních zkušeností na politiku a společnost na Filipínách. Westport, CT: Greenwood Publishing Group. str. 99. ISBN  0313307911.
  3. ^ Benson, Eugene; Connoly, L.W. (2005). Encyklopedie postkoloniálních literatur v angličtině. London: Routledge. str. 1680. ISBN  0415278856.

externí odkazy