Reconciliatio et paenitentia - Reconciliatio et paenitentia
Reconciliatio et paenitentia latinský pro „usmíření a pokání“ Apoštolská exhortace z Papež Jan Pavel II | |
---|---|
Datum podpisu | 2. prosince 1984 |
Číslo | 4 z 15 pontifikátu |
Text | |
Část a série na |
Pokání a smíření v katolický kostel |
---|
Portál katolicismu |
Reconciliatio et paenitentia (Angličtina: Smíření a pokání) je apoštolská exhortace podle Papež Jan Pavel II, dodaného dne 2. prosince 1984 v Bazilika svatého Petra v Řím, které vyrostlo ze šestého valného shromáždění biskupské synody konaného v roce 1983.[1] Čtvrtá z apoštolských výzev Jana Pavla II. Představuje Ježíše jako usmírovače zničeného světa.
Struktura
Jan Pavel II. Zahájil nabádání odvoláním z Markovo evangelium 1:15 samotná slova, s nimiž Ježíš začal kázat: „Čiňte pokání a věřte v evangeliumV návaznosti na toto téma papež oslovil „usmíření a pokání v misi dnešní církve.“ V pokračování své výuky o tajemství vykoupení papež představil Ježíše jako usmírovače zničeného světa a vyzval církev a svět znovu objevit cestu pokání, jedinou cestu, která může vést k úplnému usmíření.[2]
Exhortace má tři části, úvod a závěry. Úvod pojednává o rozdělení a obtížích moderního světa. Zdůrazňuje přirozenou touhu lidstva po usmíření. První kapitola pojednává o tom, že posláním církve zůstává obrácení srdcí.
Druhá část má název: „Láska, která je větší než hřích“, a vyzdvihuje hřích jako příčinu ran, které jednotlivci způsobují sobě, Bohu a svým bližním. Diskutuje o osobní a sociální dimenzi hříchu. Třetí kapitola pojednává o prostředcích, kterými církev podporuje pokání, smíření a uzdravení a vrací se k tématu Marka 1:15: „Čiňte pokání a věřte v evangelium".
Závěrečná část obsahuje výzvu k jednotě a obrácení srdcí. Učení o strukturálním hříchu v této nabádání byla také později diskutována v papežově encyklice z roku 1987 Sollicitudo rei socialis.
Obsah
Papež použil podobenství o marnotratném synovi vysvětlit proces obrácení a usmíření a tak dále Bůh Otec je „bohatý na milosrdenství“ a vždy připraven odpouštět. „Usmíření je v zásadě dar nebeského Otce,“[3] a iniciativa z jeho strany. Poznamenává, že i staršího bratra je třeba obrátit ze své sobectví a žárlivosti. Každý člověk je marnotratný syn i starší bratr, oba potřebují smíření.[2]
John Paul popisuje hřích jako „... neposlušnost člověka, který svobodným činem neuznává Boží svrchovanost nad svým životem, přinejmenším v tom konkrétním okamžiku, kdy přestupuje Boží zákon,“[4] a právě hřích je nakonec příčinou všech rozporů a konfliktů v lidské společnosti. Exhortace také hovořila o pohledu Jana Pavla II. Na „strukturální hřích“. Papež trvá na hříchu jako na svobodném osobním aktu. Na společenský hřích pohlíží třemi způsoby: zaprvé, že osobní hřích má sociální dopady, zadruhé, že některé hříchy mají přímý vliv na souseda, a zatřetí, že sociální hřích odkazuje na vztahy mezi lidskými komunitami. Papež odmítl oddělení a kontrastování osobního a společenského hříchu způsobem, který vede k ředění a konečnému odstranění osobního hříchu a nahrazení sociální viny a odpovědnosti na jeho místě.[5]
Souhlasí s Papež Pius XII tvrzení, že „hříchem století je ztráta pocitu hříchu“,[6] a znovu potvrzuje učení církve o rozlišování mezi smrtelnými a smrtelnými hříchy. Odsuzuje názor, že všechna selhání jsou obviňována ze společnosti a jednotlivec je prohlášen za nevinného, nebo který tak zdůrazňuje environmentální a historické podmiňování a jejich vlivy, které snižují odpovědnost člověka do té míry, že neuznává jeho schopnost vykonávat skutečně lidské činy a proto jeho schopnost hřešit.[6]
Viz také
Reference
- ^ Papež Jan Pavel II. Reconciliatio et paenitentia, §4, 2. prosince 1984, Libreria Editrice Vaticana
- ^ A b Papež Jan Pavel II. Postsynodální apoštolské nabádání Jana Pavla II (J. Michael Miller, ed.) Naše Sunday Visitor Publishing, 1998 ISBN 0-87973-928-2 stránky 234-237
- ^ Reconciliatio et paenitentia, §5.
- ^ Reconciliatio et paenitentia, § 14.
- ^ Morální teologie papeže Jana Pavla II Charles E. Curran 2005 ISBN 1-58901-042-6 strana 82
- ^ A b Reconciliatio et paenitentia, § 18.