Portrét umělce, který drží bodlák - Portrait of the Artist Holding a Thistle - Wikipedia

Portrét umělce, který drží bodlák
Albrecht-self.jpg
UmělecAlbrecht Dürer
Rok1493
TypOlej na pergamen (přeneseno na plátno cca 1840)
Rozměry56,5 cm × 44,5 cm (22,2 palce × 17,5 palce)
UmístěníLouvre, Paříž

Portrét umělce holdingu a Bodlák (nebo Eryngium ) je olejomalba na pergamen vloženo na plátno uživatelem Němec umělec Albrecht Dürer. Byl namalován v roce 1493 a je nejstarším z Dürerových malovaných autoportrétů a byl identifikován jako jeden z prvních autoportrétů namalovaných severním umělcem.[1] To bylo získáno v roce 1922 společností Louvre v Paříži.[2]

Dürer se dívá na diváka psychologicky složitým, ale spíše melancholickým a rezervovaným, vážně smýšlejícím výrazem obličeje. Během 15. století byly bodláky symboly mužského manželství věrnost.[3]

Dějiny

V roce 1493 bylo Dürerovi 22 let a pracoval v něm Štrasburk. Vystudoval u Michael Wolgemut a jeho turné jako tovaryš a oženil by se Agnes Frey dne 7. července 1494.[4]

Zdá se, že datum a rostlina v rukou umělce naznačují, že se jedná o zasnoubený portrét (Brautporträt). Dürer se ve skutečnosti zobrazoval při aktu nabízejícího rozstřikovaného květu identifikovaného podle botanici tak jako eryngium ametystinum: své Němec jméno je „Mannestreue“, což znamená manželská věrnost. Připomínající bodlák (z toho název portrétu), toto umbelliferous rostlina se používá v lék, a je považován za afrodiziakální.[5] Může to mít také náboženský význam; stejná rostlina ve formě obrysu je zapsána do zlaté půdy Dürerova obrazu Kristus jako bolestný muž (1493–94).[4]

Dürer byl temperamentně nakloněn filozofickým pochybnostem. Často analyzoval svůj vlastní obličej v kreslených nebo malovaných podobiznách - někdy si to idealizoval, někdy ne. Řádky napsané vedle data v tomto obraze odhalují filozofický a křesťanský záměr díla:

Myj sach die gat
Als es oben schtat.

Jinými slovy (a liberálně): Moje záležitosti sledují směr, který jim byl přidělen na vysoké úrovni. Manželství částečně určilo jeho osud - Ženich dává svůj budoucí život do rukou Božích.[6]

V roce 1805 Goethe viděl kopii tohoto portrétu v muzeu v Lipsko a popsal to jako „neocenitelnou hodnotu“.[7] Podle Lawrence Gowing, který to nazývá "nejvíce francouzským ze všech svých obrázků", Portrét umělce, který drží bodlák je mezi Dürerovými malbami jedinečný, protože „dotek je svobodnější a barevnější než duhový, než jakýkoli jiný obrázek, který si člověk pamatuje“.[2]

Reference

  1. ^ Fenyő, Iván (1956). Albrecht Dürer. Budapešť: Corvina. str. 16.
  2. ^ A b Gowing (1987), str. 164
  3. ^ Brion (1960), str. 127
  4. ^ A b Vlk (2006), s. 28.
  5. ^ Botanická bylinná nota na eryngiu, na Botanical.com. Zpřístupněno 13. ledna 2012
  6. ^ J.L.Koerner, Moment autoportrétu v německém renesančním umění, University of Chicago Press (1997).
  7. ^ H. von Einem, Goethe und Dürer - Goethes Kunstphilosophie, Hamburg: von Schröder (1947).

Zdroje

  • Brion, Marcel. Dürer. London: Thames and Hudson, 1960.
  • Gowing, Lawrence. Obrazy v Louvru. New York: Stewart, Tabori & Chang, 1987. ISBN  1-55670-007-5
  • Vlk, Norbert. Albrecht Dürer. Prestel, 2010. ISBN  978-3-7913-4426-3

Další čtení

  • Bailey, Martin. Dürer. London: Phaidon Press, 1995. ISBN  0-7148-3334-7
  • Bartrum, Giulia. Albrecht Dürer a jeho dědictví. British Museum Press, 2002. ISBN  0-7141-2633-0
  • Campbell Hutchison, Jane. Albrecht Dürer: Životopis. Princeton University Press, 1990. ISBN  0-691-00297-5
  • Eser, Thomas. „Dürers Selbstbildnisse als 'Probstücke'. Eine pragmatische Deutung“. In: Menschenbilder. Beiträge zur Altdeutschen Kunst, ed. předložili Andreas Tacke a Stefan Heinz, Petersberg 2011, s. 159–176
  • Panofsky, Erwin. „Život a umění Albrechta Dürera“, Princeton, 1945. ISBN  0-691-00303-3
  • Schauerte, Thomas. „Dürer. Das ferne Genie. Eine Biografie“. Stuttgart: Reclam, 2012.
  • Schmidt, Sebastian: „„ dan sӳ machten dy vürtrefflichen künstner reich “. Zur ursprünglichen Bestimmung von Albrecht Dürers Selbstbildnis im Pelzrock“. In: Anzeiger des Germanischen Nationalmuseums 2010, str. 65–82.

externí odkazy