Orientální pravoslaví v Iráku - Oriental Orthodoxy in Iraq

Nesmí být zaměňována s Východní pravoslaví v Iráku.
Část série na
Orientální pravoslaví
Koptská ikona Ježíše Krista
Orientální pravoslavné církve
P christianity.svg Křesťanský portál
Syrský ortodoxní Klášter Mar Mattai u Mosul

Orientální pravoslaví v Irák je většina Křesťanství v Iráku. Mnozí z nich jsou členy Syrská pravoslavná církev. V čele syrské pravoslavné církve je patriarcha Damašek. Existují Arméni v Iráku, kteří patří do Arménská apoštolská církev. Značná populace uprchla z Iráku po invazi do USA a následných konfliktech. Většina orientálních pravoslavných křesťanů je etnického původu Irácko-asyrské dědictví, kteří tvoří asi 500 000. Druhou významnou menšinou orientálních ortodoxních křesťanů jsou etničtí Arméni. Křesťané jsou přítomni v Bagdádu, Basře, Mosulu a severním Iráku.[1][2][3]

Dějiny

Hlavní články: Maphrian a Rada Capharthutha

Raná historie Orientální pravoslaví na území současného Iráku bylo poznamenáno konstantou Byzantsko-sásánovské války v období mezi 5. a 7. stol. V tomto období byla hlavní část Mezopotámie regionu vládl Sassanian Empire (Persie). Protože oficiální perské náboženství bylo Zoroastrismu, všechna křesťanská společenství v regionu byla pod neustálým tlakem a byla příležitostně pronásledována. Rovněž vztahy mezi různými křesťanskými komunitami byly poznamenány častými teologickými spory a neustálým soupeřením.[4]

Během této doby si východní ortodoxní křesťané v regionu udržovali své tradiční vazby s Syrský pravoslavný patriarchát v Antiochii. Za účelem upevnění církevní struktury orientálních pravoslavných církví v Sassanské říši se patriarchát rozhodl jmenovat teologa Marutha z Tikrítu jako metropolita nad všemi orientálními ortodoxními diecézemi v říši (629), čímž mu byl udělen titul maphrian.[5]

Viz také

Reference

  1. ^ „Menšiny v Iráku: Výzkumná služba EU“ (PDF).
  2. ^ „Iráčtí křesťané vysídlení ISIL nacházejí útěchu v Bagdádu“. www.aljazeera.com. Citováno 2019-05-02.
  3. ^ „christians in baghdad - Google Search“. www.google.com. Citováno 2019-05-02.
  4. ^ Meyendorff 1989.
  5. ^ Meyendorff 1989, str. 285.

Zdroje

externí odkazy