Vztahy Německo – Írán - Germany–Iran relations - Wikipedia

Německo-íránské vztahy
Mapa označující umístění Německa a Íránu

Německo
Írán

Německo-íránské vztahy odkazují na dvoustranné vztahy mezi Německo a Írán. Zatímco oficiální diplomatické vztahy mezi Íránem a poválečnou válkou začaly, Německo začalo v roce 1952, když Írán otevřel svou první kancelář diplomatické mise v roce Bonn, předchůdci těchto dvou zemí udržovali formální diplomatické styky od konce 19. století. Německo má velvyslanectví v Teheránu, původně zřízené u soudu v Naser al-Din Shah Qajar v říjnu 1884 (v současné budově od roku 1894)[1] a Persie otevřela své velvyslanectví v Berlín v roce 1885.[2]

Historie vztahů

Éra Qajar

Neoficiální vztahy mezi EU Německá říše a Írán se datuje do počátku 19. století. Goethe jeho věnování West-östlicher Divan (Západovýchodní divan) do Hafez v roce 1819 je ukázkou toho, jak daleko jsou takové kulturní vazby[3] šel.

Během Qajar éry, s rostoucí neoblíbenost světových mocností v Persii, jako je Rusko a Velká Británie, zejména po smlouvách z Turkmenchay a Gulistan a vzpoura z Velký ajatolláh Mirza Hassan Shirazi v Pohyb tabáku z Persie mnoho íránských intelektuálů začalo hledat „třetí sílu“, na kterou by se dalo spolehnout jako na potenciálního spojence: Německo, které z velké části zůstalo mimo Velká hra. Když byla poprvé založena první íránská moderní univerzita, Amir Kabir upřednostňoval najímání rakouských a německých profesorů pro Darolfonoon.[4] Dokonce Nasereddin Shah sám podporoval myšlenku najímat takové, aby sloužili jako Darolfonoon fakulty, a to navzdory politickým tlakům na opak.[5] V tomto ohledu se dokonce píše, že Amir Kabir vždy projevoval zájem diskutovat o strukturálním systému německé vlády a společnosti jako modelu pro modernizaci své země.[6]

Během Konstitucionalistické hnutí Guilan Němečtí vojáci se aktivně podíleli na výcviku populární armády Mirza Kuchak Khan.[7] Mirzův polní velitel byl jménem německý důstojník Major Von Pashen kteří se připojili k Jangal hnutí po propuštění z britského vězení v Liberci Rasht: byl Mirzin nejbližší spojenec. Další slavný německý agent v Persii (zejména během roku 2006) první světová válka ) byl Wilhelm Wassmuss, přezdívaný „německý Vavřinec“.

Z obchodních dohod mezi Persií a Německem v této době lze zmínit podepsanou smlouvu z 6. června 1873 Berlín mezi Princ Bismarck a Mirza Hussein Khan.

První éra Pahlavi a nacistické Německo

Hassan Esfandiary a íránský velvyslanec Mussa Nuri Esfandiari v Německá říše Setkání Adolf Hitler

Ostřelování íránského parlamentu Rusy a podepsání Smlouvy z roku 1919 pevně zakořenily kořeny podezření vůči Británii a Rusku. To bylo, zatímco mnoho lidí vědělo Wilhelm II řeč v Damašek v roce 1898 vyzval všechny muslimy, aby se na něj spoléhali jako na skutečného přítele.[8] Počátkem 30. let Reza Shah nebo s ekonomickými vazbami staršího Rezy Pahlaviho nacistické Německo začal znepokojovat spojenecké státy. Německý moderní stát a hospodářství na šáha velmi zapůsobily a do všech aspektů státu, od zakládání továren až po stavbu silnic, železnic a mostů, byly zapojeny stovky Němců.[9]

V roce 1935 Reza Shah požádal mezinárodní společenství, aby pro oslovení své země používalo rodné jméno „Írán“. Ačkoli země byla známá jako Írán samotným domorodcům po mnoho staletí poznávali lidé ze Západu národ jako Persie skrz starověké řecký účty. Cílem bylo odvrátit pozornost od tradičního západního označení „Persie“ (původem z řečtiny). „Perský“ byl historický název jedné z etnických skupin v Íránu. S reformami, které Reza Shah prováděl, bylo přijetí nového názvu země považováno za obnovení historického dědictví Íránu. Zatímco se Persie stala obětí imperialismu, Írán byl osvobozen od cizí kontroly.

V roce 1936 Hitlerův kabinet prohlásil Íránce za imunní vůči norimberským zákonům, protože byli považováni za „čisté Árijce“.[10] Abdol Hossein Sardari, íránský juniorský diplomat, se pokusil mnohé zachránit Perských Židů od vyhlazení přesvědčením mnoha nacistických úředníků, aby je nechali na pokoji.[11] Sardari byl v době nacistické okupace umístěn v Paříži.[12] Jeho úsilí vedlo nacisty k vydání směrnice, že íránští Židé by měli být osvobozeni od nošení Davidovy žluté hvězdy. Říká se, že Sardari rozdal mezi 500 a 1 000 íránskými pasy bez souhlasu svých nadřízených. Předpokládá se, že jeho činy zachránily 2 000 až 3 000 židovských životů, protože byly vydávány pasy pro celé rodiny.[11]

V roce 1939 poskytlo nacistické Německo Íránu to, čemu říkali Německá vědecká knihovna. Knihovna obsahovala více než 7500 knih vybraných „k přesvědčení íránských čtenářů ... o příbuznosti mezi národně socialistickou říší a árijskou kulturou Íránu“.[13] V různých pronacistických publikacích, přednáškách, proslovech a obřadech byly vypracovány paralely mezi íránským šachem a Hitlerem a chválili charisma a ctnost Führerprinzip.[14]

Po mnoho desetiletí si Írán a Německá říše pěstovaly vazby, částečně jako protiklad k imperiálním ambicím Británie a Ruské říše, později Sovětského svazu. Obchodování s Německem se líbilo Íránu, protože Němci neměli v regionu historii imperialismu, na rozdíl od Britů a Rusů.

V letech 1939 až 1941 bylo největším íránským zahraničním obchodním partnerem (téměř 50% jeho celkového obchodu) Německo, které pomohlo Íránu zahájit moderní námořní a leteckou komunikaci se zbytkem světa.[15]

Šáh odmítl žádosti spojenců o vyhoštění německých obyvatel v Íránu (většinou pracujících a diplomatů). Zpráva britského velvyslanectví z roku 1940 odhaduje, že v Íránu bylo téměř 1 000 německých státních příslušníků.[16] Podle íránských Ettelaat novin, ve skutečnosti bylo v Íránu 690 německých státních příslušníků (z celkového počtu 4 630 cizinců, z toho 2 590 Britů).[17] Jean Beaumont odhaduje, že v Íránu skutečně „pravděpodobně ne více než 3 000“ Němců žilo, ale věřilo se, že mají nepřiměřený vliv kvůli jejich zaměstnání ve strategických vládních průmyslech a íránské dopravní a komunikační síti.[18]:215–216

Iránci však také podle požadavků spojenců začali omezovat svůj obchod s Němci.[19][20] Reza Shah se snažil zůstat neutrální a hněvat ani jednu stranu, což bylo s britsko-sovětskými požadavky na Írán stále obtížnější. Britské síly již byly přítomny ve značném počtu v roce 2006 Irák v důsledku Anglo-irácká válka dříve v roce 1941. Britské jednotky byly tedy před invazí rozmístěny na západní hranici Íránu.

V roce 1941 spojenci donutili Reza Shaha vzdát se trůnu svému synovi, Mohammad Reza Pahlavi. Jeho následovníci, kteří odmítli britskou okupaci v íránské vládě jako např Fazlollah Zahedi [21] a Mohammad Hosein Airom sdílel podobné osudy. Britové věřili, že Zahedi plánuje všeobecné povstání ve spolupráci s německými silami. Byl zatčen, kde byl nalezen s německými zbraněmi a korespondencí od německého agenta. Byl letecky převezen ze země a internován v Palestině.

Podepsaná fotografie Adolfa Hitlera pro Reza Shah Pahlaviho v originálním rámu se znakem svastiky a Adolfa Hitlera (AH) - palác Sahebgharanie - komplex paláce Niavaran. Text pod fotografií: Jeho císařské veličenstvo - Reza Shah Pahlavi - Íránský Shahanshah - S přáním všeho nejlepšího - Berlín 12. března 1936 - Podpis Adolfa Hitlera

Druhá éra Pahlavi

Pošta-druhá světová válka Írán se dostal pod nevyhnutelný diplomatický stín Spojené státy, což snižuje šance na další prohlubování vztahů mezi Teherán a Bonn. V obchodních vazbách však zůstalo západní Německo až do roku 1974 výrazně před ostatními evropskými zeměmi, dokonce i Spojenými státy.[Citace je zapotřebí ]

V roce 1972, po návštěvě u Teherán západoněmeckého kancléře Willy Brandt „Írán a západní Německo podepsaly hospodářskou dohodu, která stanovila íránský vývoz ropy a zemního plynu do Německa, na oplátku západoněmecký vývoz do Íránu a investice do něj. Vzhledem k obrovskému přebytku zahraničního obchodu v letech 1974–5 však íránská vláda koupila 25% akcií společnosti Krupp Hüttenwerke (Německy pro tavení rostliny), ocelářské dceřiné společnosti německého konglomerátu Krupp, v září 1974. I když to poskytlo Kruppovi tolik potřebnou hotovostní injekci, poskytlo Íránu přístup k německým odborným znalostem k rozšíření jeho ocel průmysl. Írán Bushehr jaderná elektrárna byla také navržena a částečně postavena Němcem Unie Kraftwerk z Siemens, dohoda, která byla napuštěna během stejných let.

V roce 1975 se Západní Německo stalo druhým nejdůležitějším dodavatelem nevojenského zboží do Íránu. V hodnotě 404 milionů USD činil západoněmecký dovoz téměř pětinu celkového íránského dovozu.[22]

Jako evropská země s největší íránskou krajanskou komunitou se šáhovy návštěvy západního Německa staly v 70. letech předmětem mnoha protestů. S tím, jak represe v Íránu zesílily, se tyto demonstrace staly energičtějšími. Mnoho íránských intelektuálních ajatolláhů, jako např Ajatolláh Beheshti, ve skutečnosti strávil několik let ve městech jako Hamburg.

Po revoluci v roce 1979

Íránský konzulát v Hamburg. Uvádí se jich 100 000 Íránci žijící v Německu.

Hans-Dietrich Genscher byl první západní ministr zahraničí po Íránu navštívit Írán Islámská revoluce v roce 1979, návštěva Íránu v roce 1984.

Ačkoli západní Německo byl klíčovým dodavatelem technologií pro Saddam hussein Během Válka mezi Íránem a Irákem, zejména na Saddámův program chemických zbraní,[23][24][25] Německo také udržovalo otevřené vztahy s Íránem v některých průmyslových a civilních technologických odvětvích.

Po válce se Německo stále více stalo primárním obchodním partnerem Íránu s německým zbožím v hodnotě přibližně 3,6 miliardy eur dováží do Íránu v roce 2004.

1992 Atentáty na restauraci v Mykonosu a zkouška Mykonos v Berlíně vážně zhoršily vztahy. 17. září 1992 Íránsko-kurdský povstaleckých vůdců Sadegh Sharafkandi, Fattah Abdoli, Homayoun Ardalan a jejich překladatel Nouri Dehkordi byli zavražděni v řecké restauraci Mykonos v Berlín, Německo. V procesu s Mykonosem soudy zjistily Kazem Darabi, an íránský státní příslušník, který pracoval jako obchod s potravinami v Berlíně, a libanonský Abbas Rhayel, vinný z vraždy, a odsouzen k doživotnímu vězení. Dva další Libanonci, Youssef Amin a Mohamed Atris, byli odsouzeni za příslušenství vraždy. Ve svém rozhodnutí ze dne 10. dubna 1997 vydal soud mezinárodní zatýkací rozkaz na íránského ministra zpravodajství Hojjata al-Islama Ali Fallahian[26] poté, co prohlásil, že atentát nařídil on se znalostí nejvyššího vůdce Velký ajatolláh Alí Chameneí a prezident Ajatolláh Rafsanjani.[27]

V dopise berlínskému starostovi z roku 2004 Klaus Wowereit, Mahmúd Ahmadínežád (tehdejší starosta města Teherán ) namítal proti pamětní desce před restaurací a označil ji za urážku Íránu.[28]

V roce 1999 byl v Německu zatčen Němec Helmut Hofer Teherán poté, co měl poměr s íránskou ženou. To způsobilo určité otřesy na domácí politické scéně i diplomatické vztahy Teheránu a Berlína.[29] Toto bylo následováno v roce 2005, kdy německý rybář, který byl na dovolené v Spojené arabské emiráty byl zatčen v Perský záliv a odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců. V roce 2009 byl německý právník Andreas Moser zatčen během protestů proti volbám v roce 2009; byl propuštěn po jednom týdnu.[30] Také v roce 2005 nekompromisní íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád míchané vztahy s komentáři namířenými proti Židům Holocaust.[31] Napětí Teheránu s Německem a většinou Evropy se však v posledních letech po zvolení mírnějších značně zmírnilo Hassan Rouhani jako prezident v roce 2013.

V letech 2000 až 2010

Viz také: Společný komplexní akční plán
Německý tehdejší ministr zahraničí a současník Prezident Frank-Walter Steinmeier setkání s íránským ministrem zahraničí Mohammad Javad Zarif v Teherán

Dne 4. Února 2006, v den, kdy Mezinárodní agentura pro atomovou energii Rada guvernérů hlasovala pro postoupení („zprávy“) případu Íránu k Rada bezpečnosti OSN, Německy Kancléř Angela Merkelová řekl výroční Mnichovská konference o bezpečnostní politice že svět musí jednat, aby zabránil Íránu ve vývoji jaderné bomby.[32] Německo bylo jednou ze tří zemí Evropské unie, které v uplynulých dvou a půl letech vyjednávaly s Íránem ve snaze přesvědčit Írán, aby zastavil obohacování uranu Merkelová uvedla, že Írán představuje hrozbu pro Evropu i Izrael.[33]

V červenci 2015 bylo Německo podepsal pouze jediný stát, který není členem Rady bezpečnosti OSN, spolu s pěti Rada bezpečnosti OSN je pět stálých členů, Společný komplexní akční plán (JCPOA) s Íránem, dohoda o Íránský jaderný program. V návaznosti na Odstoupení USA z JCPOA v květnu 2018 vydalo Německo spolu se dvěma dalšími signatáři států JCPOA (E3) společné prohlášení, v němž se uvádí: „S lítostí a obavami bereme my, vedoucí Francie, Německa a Spojeného království, na vědomí Prezident Trumf Rozhodnutí stáhnout Spojené státy americké ze společného komplexního akčního plánu. Společně zdůrazňujeme náš trvalý závazek k JCPoA. Tato dohoda zůstává důležitá pro naše sdílené zabezpečení. [...] "[34] V lednu 2020 bylo Německo mezi ostatními státy E3, které společně formálně informovaly EU, že zaregistrovaly své „obavy, že Írán neplní své závazky podle JCPoA“, a tím spustil mechanismus řešení sporů podle JCPOA, a uvedli, že mají „zastřešující cíl zachování JCPoA“.[35] Předpokládalo se, že tento krok je tlačit strany zpět k jednacímu stolu.[36]

V září 2020, v prvním koordinovaném postupu všech tří zemí, Německa Federální ministerstvo zahraničí - společně se svými protějšky ve Francii a Velké Británii - svolalo íránské velvyslance na společný diplomatický protest proti zadržování dvojího státního příslušníka Íránem a zacházení s politickými vězni.[37]

Obchod

Viz také: Ekonomika Německa a Ekonomika Íránu

Přibližně 50 německých firem má své vlastní pobočky v Íránu a více než 12 000 firem má své vlastní obchodní zástupce v Íránu. Několik renomovaných německých společností je zapojeno do velkých íránských infrastrukturních projektů, zejména v petrochemickém sektoru Linde, BASF, Lurgi, Krupp, Siemens, ZF Friedrichshafen, Mercedes, Volkswagen a MUŽ (2008).[38]

V roce 2005 mělo Německo největší podíl na íránském vývozním trhu s 5,67 miliardami dolarů (14,4%).[39] V roce 2008 se německý vývoz do Íránu zvýšil o 8,9 procenta a představoval 84,7 procenta z celkového objemu německo-íránského obchodu. Celkový objem dvoustranného obchodu do konce září 2008 činil 3,23 miliardy eur, ve srovnání s 2,98 miliardami eur v předchozím roce.[38][40] Hodnota obchodu mezi Teheránem a Berlínem se zvýšila z přibližně 4,3 miliardy EUR v roce 2009 na téměř 4,7 miliardy EUR v roce 2010.[41] Podle německých zdrojů je přibližně 80 procent strojů a zařízení v Íránu německého původu.[42]

Německá průmyslová a obchodní komora (DIHK) odhaduje, že je ekonomická sankce vůči Íránu může stát více než 10 000 německých pracovních míst a mít negativní dopad na hospodářský růst Německa. Sankce by poškodily zejména středně velké německé společnosti, které jsou silně závislé na obchodu s Íránem.[38] Došlo k posunu německých obchodních vztahů s Íránem z dlouhodobého na krátkodobý az velkých na středně velké společnosti, které mají v USA menší obchodní zájmy, a proto jsou méně náchylné k americkému politickému tlaku.[43] Podle německo-íránské průmyslové a obchodní komory má kolem 100 německých společností pobočky v Íránu a více než 1 000 podniků pracuje prostřednictvím obchodních zástupců.[44]

Po oficiální dohodě mezi Íránem a Západem v Íránská jaderná dohoda „Německé hospodářské vztahy s Íránem se opět zvyšují. Německý vývoz do Íránu vzrostl od roku 2015 do roku 2016 o více než 27%.[45]

Dne 20. října 2018 Asociace německých bank uvedl, že vývoz z Německa do Íránu se od ledna snížil na 1,8 miliardy eur.[46]

Viz také

Reference

  1. ^ Historie budovy velvyslanectví a rezidence velvyslance
  2. ^ Pozadí a obecný stav dvoustranných vztahů mezi Íránem a Německem
  3. ^ Vliv Indie a Persie na německou poezii. Arthur Frank Joseph Remy. 1901. Columbia University Lis. MacMillan.
  4. ^ قهرمانان ملی ایران. Svazek 3. عبدالرفیع حقیقت (A. Haghighat). 2004. s. 77, 81
  5. ^ Jak citoval J. Polák v: قهرمانان ملی ایران. Svazek 3. عبدالرفیع حقیقت (A. Haghighat). 2004. str. 84
  6. ^ قهرمانان ملی ایران. Svazek 3. عبدالرفیع حقیقت (A. Haghighat). 2004. s. 78
  7. ^ Patrick Clawson. Věčný Írán. Palgrave. 2005. Spoluautor s Michael Rubin. ISBN  1-4039-6276-6 str.48
  8. ^ Obrysová světla v Německu. Michael A. Morrison. 1918. s. 80
  9. ^ Opomíjená zahrada: Politika a ekologie zemědělství v Íránu Keith Stanley McLachlan. 1988. ISBN  1-85043-045-4 40
  10. ^ Rusko a Západ v Íránu 1918-1948. George Lenczowski. 1949. str. 160-161.
  11. ^ A b Ahren, Raphaeli. „Bití nacistů při jejich vlastní hře“. www.timesofisrael.com. Citováno 2019-05-15.
  12. ^ „Provoz“ Sea Lion"", Druhá světová válka: jejich nejlepší hodina, Houghton Mifflin Company, 1976, doi:10.5040 / 9781472582133.ch-015, ISBN  9780395410561
  13. ^ Lenczowski. 1944, s. 161
  14. ^ Rezun. 1982, s. 29
  15. ^ Moderní Írán: kořeny a výsledky revoluce. Nikki R. Keddie. Yale University Press. ISBN  0-300-09856-1 s. 101
  16. ^ „Abbas Milani, Írán, Židé a holocaust: odpověď panu Blackovi“. iranian.com. Citováno 2011-09-22.
  17. ^ „Iranian History (1941)“.
  18. ^ Beaumont, Joan (leden 1981). „Velká Británie a práva neutrálních zemí: případ Íránu, 1941“. Journal of Contemporary History. 16 (1): 215. doi:10.1177/002200948101600112. JSTOR  260624. S2CID  159929729.
  19. ^ Kaveh Farrokh, Iran at War: 1500–1988, Osprey Hardcover, vydáno 24. května 2011; ISBN  978-1-84603-491-6.
  20. ^ Pollack, Kenneth (11.02.2004). Persian Puzzle: Dešifrování dvaceti pěti let konfliktu ... ISBN  9781588364340.
  21. ^ Louis, Wm. Roger (2007). Ends of British Imperialism: The Scramble for Empire, Suez, and Decolonization. I. B. Tauris. p. 776. ISBN  978-1-84511-347-6.
  22. ^ Írán pod ajatolláhy. Dilip Hiro. 1987. ISBN  0-7102-1123-6 s. 310
  23. ^ „Archivovaná kopie“. Archivovány od originál dne 2005-11-27. Citováno 2006-01-29.CS1 maint: archivovaná kopie jako titul (odkaz)
  24. ^ Reynolds, Paul (16. 12. 2003). "Střední východ | Jak by Sadám mohl zahanbit Západ?". BBC novinky. Citováno 2013-05-20.
  25. ^ „Zprávy iráckých vědců o němčině, další pomoc pro irácký program chemických zbraní“. Fas.org. Citováno 2013-05-20.
  26. ^ Melman, Yossi (11. 10. 2007). „Izrael nezabrání Německu osvobodit Íránce“. Haaretz. Citováno 2013-05-20.
  27. ^ Hakakian, Roya (04.10.2007). „The End of the Dispensable Iranian“. Der Spiegel. Citováno 2009-01-31.
  28. ^ „Německo a Írán se zapletli do diplomatických bojů“. Deutsche Welle. 28.dubna 2004. Citováno 2013-05-20.
  29. ^ [1] Archivováno 17. Prosince 2004 v Wayback Machine
  30. ^ „Horrorreise nach Teheran: In den Fängen der iranischen Justiz“. Der Spiegel. Citováno 2013-05-20.
  31. ^ [2][mrtvý odkaz ]
  32. ^ „Doporučení IAEA podněcuje íránský vzdor“. CNN.
  33. ^ Německá kancléřka zdůrazňuje naléhavou potřebu akce na zrušení jaderného programu v Íránu. NYT, 5. února 2006.
  34. ^ Společné prohlášení premiérky Mayové, kancléřky Merkelové a prezidenta Macrona po prohlášení prezidenta Trumpa o Íránu
  35. ^ Prohlášení ministrů zahraničí E3 k JCPoA: 14. ledna 2020
  36. ^ Evropa staví to, co zbylo z JCPOA, do limbu. Zahraniční politika, 12. února 2020.
  37. ^ Patrick Wintour (23. září 2020), Spojené království, Francie a Německo svolávají íránské velvyslance nad vězni Opatrovník.
  38. ^ A b C „Německo-íránský obchod vzrostl o 7,8 procenta“. Payvand.com. Citováno 2013-05-20.
  39. ^ „Náklady na ekonomické sankce vůči hlavním vývozcům do Íránu“. Payvand.com. Citováno 2013-05-20.
  40. ^ Service, Haaretz (05.11.2009). „Írán varuje Německo: Nenechte„ sionisty “poškodit vaše zájmy“. Haaretz.com. Citováno 2013-05-20.
  41. ^ „Obchod mezi Německem a Íránem v roce 2010 vzroste o 9%“. Payvand.com. Citováno 2013-05-20.
  42. ^ „Archivovaná kopie“. Archivovány od originál dne 10. 8. 2014. Citováno 2014-07-22.CS1 maint: archivovaná kopie jako titul (odkaz)
  43. ^ „Prosperující obchod mezi Íránem a Německem“. Tehrantimes.com. 3. listopadu 2010. Citováno 11. ledna 2018.
  44. ^ Thomas, Andrea (3. srpna 2014). „Německé firmy se snaží obnovit kontakty v Íránu“. Wsj.com. Citováno 11. ledna 2018.
  45. ^ Německo-íránské obchodní vazby opět rostou Deutsche Welle
  46. ^ Německé banky hlásí prudký pokles vývozu Íránu uprostřed nových sankcí USA

externí odkazy