Der Wanderer - Der Wanderer
 | tento článek ne uvést žádný Zdroje. (Říjen 2015) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony) |
"Der Wanderer" (D 489) [dříve D 493] je a lhal složeno Franz Schubert v říjnu 1816 pro hlas a klavír. Revidovaná verze byla zveřejněna koncem května 1821 jako opus 4, číslo 1. Slova jsou převzata z německé básně autorem Georg Philipp Schmidt (von Lübeck). Lhaní je zasazeno do klíč z C-ostrý moll s tempo označení sehr langsam (velmi pomalý) a časový podpis alla breve. Kus má celkem 72 opatření. Schubert napsal další lži s názvem „Der Wanderer;“ má číslo D.649.
Podrobný popis Der Wanderer
Píseň začíná a recitativ, popisující nastavení: hory, kouřící se údolí, řvoucí moře. Poutník tiše, nešťastně kráčí a s povzdechem si klade otázku: „kde?“
Další část se skládá z 8 pruhy zpívané pomalé melodie pianissimo, popisuje pocity poutníka: slunce vypadá chladné, květ uschl, život starý. Poutník vyjadřuje přesvědčení, že je všude cizí. Tento 8barový díl později použil Schubert as téma na kterém jeho Poutník Fantasy je založen.
Dále se hudba přesune na tóninu E dur, tempo se zvyšuje a časový podpis se mění na 6/8. Poutník se ptá: „Kde jsi moje milovaná země?“ Toto místo, po kterém poutník touží, je popsáno jako zelené s nadějí: „země, kde moje růže kvetou, moji přátelé procházejí, můj mrtvý povstání“ a nakonec „země, která mluví mým jazykem, ach, zemi, kde jsi?“ Ke konci této části je hudba docela animovaná a tvoří vrchol písně.
Nakonec se hudba vrátí k původnímu moll klávesy a pomalému tempu. Po uvedení otázky „kde?“ od vernisáže se píseň uzavře „strašidelným dechem“ a nakonec odpoví na otázku: „Tam, kde nejste, je štěstí.“ Píseň se uzavírá v tónině E dur.
Texty písní
Ich komme vom Gebirge her,
Es dampft das Tal, es braust das Meer.
Stále jsou jejich hůlky, bin wenig froh,
Und immer fragt der Seufzer, co?
Die Sonne dünkt mich hier so kalt,
Die Blüte welk, das Leben alt,
Und byl sie reden, leerer Schall;
Ich bin ein Fremdling überall.
Wo bist du, mein geliebtes Land?
Gesucht, geahnt, und nie gekannt!
Das Land, das Land so hoffnungsgrün,
Das Land, wo meine Rosen blühn.
Wo meine Träume wandeln gehn,
Wo meine Toten auferstehn,
Das Land, das meine Sprache spricht,
O Land, wo bist du? . . .
Stále jejich hůlka, bin wenig froh,
Und immer fragt der Seufzer, co?
Im Geisterhauch tönt's mir zurück:
„Dort, wo du nicht bist, dort ist das Glück.“