Adonismus - Adonism

Adonismus je Neopagan náboženství založené v roce 1925 německým esoterikem Franzem Sättlerem (1884 - c.1942), který často vystupoval pod pseudonymem Dr. Musalam. Ačkoli Sättler tvrdil, že se jednalo o pokračování starověkého pohanského náboženství, bylo akademiky uznáno jako „místo vytvoření rukou velmi nadaného a vzdělaného člověka jednou rukou“, přičemž touto postavou je sám Sättler.[1] Adonismus je polyteistické náboženství, které se točí kolem víry, že existuje pět hlavních bohů: Belus, Biltis, Adonis, Dido a Molchos. Adonis je nejvýznamnější z nich v teologii skupiny a je benevolentní postavou, kterou Sättler přirovnal ke křesťanské postavě Satan. Na rozdíl od Adonise je podle Adonistů Molchos zlovolný a je odpovědný za zotročení lidstva prostřednictvím monoteistický náboženství jako např judaismus, křesťanství a islám: náboženství má tedy „výraznou protikřesťanskou zaujatost“.[2]
Narozen do Český oblast Rakousko-Uhersko Franz Sättler se osvědčil jako talentovaný lingvista, získal doktorát v oboru a vydal první persko-německý slovník na světě. Následně cestoval po velké části Evropy a během války byl uvězněn Francouzi První světová válka, kde poprvé narazil Teosofie a okultní témata, která ho velmi zajímala. Krátce se stal zpravodajským agentem pro československou vládu, byl znovu zatčen a uvězněn, tentokrát v Německu, a když zde byl uvězněn, začal formulovat některé ze svých esoterických myšlenek a psát na toto téma knihy. Propuštěn v polovině 20. let 20. století pokračoval v šíření adonismu založením své adonistické společnosti. Sättler by kvůli své víře ve 30. letech čelil právním problémům a veřejnému skandálu, což by vedlo k tomu, že společnost přejmenoval na Alianci v Orionu, než ji nakonec zavřela nacistický vláda v roce 1939. Sättler sám zmizel v prvních letech následujícího desetiletí a někteří věřili, že byl popraven nacistickými úřady.
Scholar Hans Thomas Hakl uvedl, že „Vliv adonismu ... na německou magickou scénu je podstatný. Rozhodně ovlivnil německého mága Friedrich Wilhelm Quintscher (1893–1945) ... a také Fraternitas Saturni, nejzajímavější okultní bratrství v moderním Německu “.[3] Mnoho stoupenců skupiny také tvrdilo, že adonismus byl vlivem na německého kouzelníka Franz Bardon (1909–1958), i když to zůstává diskutabilní, protože Bardonova magická víra se lišila „znatelnou mírou“.[4] Hakl by také porovnal Sättlera se dvěma jeho současníky v evropském okultním hnutí z počátku dvacátého století, Angličanem Aleister Crowley a arménské George Gurdjieff, ale poznamenal, že se mu nikdy nedostalo posmrtné slávy, kterou tito dva zažili.[5]
Víry a praktiky
Sättler mylně tvrdil, že adonismus je starověké náboženství, které bylo následováno Chaldejci, Féničané, Peršané, Egypťané a Řekové. Rovněž uvedl, že částečně přežil Jezídové Středního východu a také mezi obyvateli Nuristanu (fiktivní místo, které považoval za oddělené od skutečného Nuristan v Afghánistán ). Právě v tomto druhém městě tvrdil, že tam byl velký chrám „Bit Nur“ (Dům světla), kde tvrdil, že jsou uchována původní starodávná písma adonistů. Kromě Sättlerových tvrzení však neexistují žádné důkazy o tom, že by Nuristan nebo Bit Nur někdy existovaly. Sättler tvrdil, že právě v tomto chrámu se poprvé dozvěděl o adonismu a kde dostal jméno Dr. Mussalam.[6]
Adonismus je polyteistické náboženství, věřící v řadu různých bohů, z nichž je pět hlavních božstev. Adonisté věří, že první dva z nich byli prvotní bůh Belus a jeho choť Biltis, a ze kterého se vynořili Chaos. Podle adonistické víry měli Belus a Biltis dítě, Molchos, který byl zlovolným božstvem a který vytvořil svět obydlený deformovanými příšerami; kvůli jeho hrůze zničili tento svět Belus a Biltis, než porodili další dvě děti, dobročinného syna jménem Adonis a dceru jménem Dido. Adonis poté vytvořil náš svět a založil lidstvo na podobě sebe i své sestry, ale Molchos poté Adonise zabil ze žárlivosti a převzal kontrolu nad světem. Adonis byl vzkříšen Didem a poté pokračoval ve snaze chránit lidstvo před Molchosovými machinacemi, například řekl jednomu člověku, muži jménem Noe, postavit dřevěnou archu, která zachrání jeho i ostatní druhy zvířat před Velká povodeň.[7]
Molchos však ve svých pokusech ublížit lidstvu neskončil. Kromě toho, že na ně zaútočil ranami a nemocí, poslal také falešné proroky, jako např Mojžíš, Zarathustra, Ježíš a Muhammad převést lidi na jeho monoteistický uctívání pod takovými jmény jako Jehova, Ormuzd a Alláh. V rámci těchto náboženství uctívají Molchose, jako je Zoroastrismu, judaismus, křesťanství a islám, Adonists věří, že Adonis, tvůrce a dobrodinec lidstva byl démonizován jako takové postavy jako Satan, Ahriman a Iblis. Prostřednictvím nadvlády těchto monoteistických náboženství se adonisté domnívají, že si Molchos udržel kontrolu nad světem, ale že v roce 2000 n. L. Bude Adonis čelit Molchosovi v závěrečné bitvě, porazit ho a přinést Zlatý věk, která potrvá, dokud vesmír nebude znovu zahrnut pod Chaos.[8]
Primárním způsobem, jakým jsou Adonis a Dido oslavováni v adonistické náboženské praxi, je smyslový požitek z pohlavní styk, oba heterosexuální a homosexuál odrůdy. Ve skutečnosti Sättler shrnul svou víru poznámkou, že „adonismus je uctívání ďábla [tj. Adonis] s erotickým pozadím.“ “ Byl proto prominentním zastáncem sexuálních reforem v Německu na počátku dvacátého století a držel se víry, která by později byla legálně přijata v posledních desetiletích tohoto století. Adonismus se rovněž drží velké víry v toleranci vůči ostatním lidem, přičemž Sättler uvádí, že „nejdůležitější ctností adonisty je tolerance a oblast, v níž ji může praktikovat, je neomezená“, a také se drží osobní zásady: „ Pochopit všechno znamená prominout všechno. ““[9]
Dějiny
Sättlerův raný život: 1884–1925

Sättler se narodil 7. března 1884 jako syn policejního strážníka v Většina, město na severu Čechy, český region, který byl tehdy součástí Rakousko-Uhersko. Tam navštěvoval základní školu a poté základní škola, kde vynikal v jazycích, učení řecký, hebrejština, arabština, Starořečtina a latinský než odešel. Začal také psát pro místní noviny. Začal navštěvovat Univerzita Karlova v Praze, kde zpočátku studoval filologie, ale tím se nudil, přešel na Orientální studia. Na univerzitě se stal oblíbeným studentem profesora Maxe Grünerta, který dal Sättlerovi poznámky za a Peršan -Německý slovník, který dr. Jakob Polak nechal nedokončený. Sättler úkol dokončil a vytvořil vůbec první slovník mezi těmito dvěma jazyky.[10] V roce 1905 odcestoval do Černá Hora a Albánie za to byl placen rakouským ústavem vojenské geografie, který ho zaměstnal ke kontrole přesnosti jejich map. Následující rok odcestoval do Drážďany v Německu, kde se setkal se svým literárním idolem, Karl May, jehož dobrodružné romány v němčině ho jako dítě inspirovaly. Ve druhé polovině roku 1906 a hodně z roku 1907 znovu cestoval, tentokrát navštívil Albánii, Libanon a Sýrie (který použil jako inspiraci pro několik románů, které později napsal), a v roce 1908 poté cestoval na sever Evropy a navštívil Finsko.[11]
V roce 1909 začal studovat na doktorát, vydělávat jej psaním a disertační práce o arabském dialektu Hadramaut, zatímco ve stejném roce se oženil s Anastasií Goldschmidt. Získání zaměstnání na soukromé škole pro cizí jazyky v roce 2006 Praha, spolu s majitelem školy napsal dvě knihy o tom, jak studovat německý jazyk. Pomocí toho, co popsal jako „metodu přímého učení“, se pokusil naučit lidi jazyk pomocí metod vyvinutých Jan Amos Komenský. Poté pracoval jako soukromý učitel v domě hraběte Khevenhüllera v Beirut a konzulární škola v Salonika. Bylo to, když tu byl, že První světová válka vypukl po celé Evropě a začal cestovat přes Osmanská říše (který byl na straně Rakouska-Uherska).[12]
Francouzská armáda následně napadla a obsadila Saloniki v době, kdy tam pobýval, a byl občanem Rakouska-Uherska a spolu s manželkou zajati a deportováni do internační tábor u Lourdes ve Francii, kde byl držen až do roku 1919. Právě zde se spřátelil s hlavním důstojníkem tábora M. Parizotem, který se aktivně podílel na esoterickém hnutí Teosofie. Po mnoha diskusích na toto téma přenesl Parizot svou knihovnu okultních knih do tábora, aby je mohl Sättler přečíst. Tyto texty obsahovaly díla takových postav jako Helena Blavatská, Annie Besant, Charles Leadbeater, Camille Flammarion a Maurice Maeterlinck a tyto texty „tvořily intelektuální základ jeho pozdější okultní kariéry.“[13]
V roce 1919, po skončení války, byl Sättler propuštěn ze svého vězení a odcestoval do Rakousko a poté do Německa, kde byl zjevně zapojen do zpravodajských prací jménem nově vytvořeného národního státu Československo, používající pseudonym Dr. Ericha Bauera. V roce 1922 byl zajat německými úřady a odsouzen k čtyřletému vězení v roce Brandenburg an der Havel. Zde mu bylo znovu povoleno používat vězeňskou knihovnu, včetně několika knih Buch der orientalischen Geheimnisse (Kniha orientálních tajemství) a Zauberbibel (Magical Bible), druhá z nich byla rozdělena do sedmi částí, z nichž každá se zabývala jinou okultní praxí: cartomancy, astrologie, interpretace snů, hádání z ruky, kouzlo, alchymie a nekromancie. Mezitím se Sättler s manželkou rozvedl, pravděpodobně kvůli jeho poměrům s jinými ženami.[14]
Sättler a adonistická společnost: 1926–1931
Po propuštění z německého vězení se Sättler v roce 1926 vrátil do Rakouska a usadil se ve městě Vídeň. Právě zde poprvé začal propagovat adonismus založením své adonistické společnosti (známé jako Adonistische Gesellschaft v jeho rodném německém jazyce) a „Podle její zveřejněné ústavy a stanov byla tato skupina založena 1. května 1925 - jinými slovy, rok předtím, než se Sättler skutečně vrátil do Vídně.“[15] „V roce 1927 Sättler vyvinul celou doktrínu adonismu a sepsal o ní všechna hlavní pojednání“, když v ústavě Společnosti prohlásil, že hlavní skupinu doprovázelo také Adonistic Publishing House, Master Lodge Hekate ve Vídni a různé studijní chaty rozptýleny po německy mluvící části Evropy. Zda tyto skutečně existovaly nebo ne, není známo, i když je docela možné, že tomu tak nebylo, protože jeho adonistická společnost byla relativně malá, a to ani proto, že by byla registrovanou organizací, a rakouské orgány ho ve skutečnosti podezřely z vinného z trestného činu podvodu.[16] Tvrdil také, že Adonistic Society byla sesterskou organizací mezinárodní skupiny známé jako Nizâm-el Khâf, o kterém tvrdil, že má pobočky Bombaj, Konstantinopol, Teherán a další velká asijská města; podle učence Hanse Thomase Hakla byla tato organizace „téměř jistě fiktivní“.[17]
Sättler popsal svou Adonistickou společnost jako „velkou duchovní komunitu“, aby nalákal zúčastněné jednotlivce, aby se připojili, kde „nepřetržitě cirkulují magické energie, jejichž nevyčerpatelným zdrojem je Master Lodge Hekate“, pojmenovaný podle starogrécká bohyně čarodějnictví. Žádosti o členství a platby měly být zaslány přímo Sättlerovi a noví členové museli čekat dva roky, než jim bylo dovoleno naučit se „hlubší tajemství“ adonismu, než jim bude umožněno přihlásit se na dvanáctihodinový kurz končící zkouška, jejíž úspěšné absolvování by jim umožnilo dosáhnout třetího stupně a Châkim Kabâlitnebo mistr magie.[18]
Sättler pravděpodobně začal románek se svou asistentkou v chatě Hekate, Justine Schnattingerovou, která sama pracovala pod pseudonymem „Madame Ariela“ jako jasnovidec, lihovina střední a astrologický radní. Sättler byl také přítelem okultisty Friedrich Wilhelm Quintscher, kteří vstoupili do Společnosti, ale v roce 1929 se jejich přátelství rozpadlo, pravděpodobně kvůli žárlivosti na Schnattingera. Quintscher zůstal oddaný adonistickému náboženství, pokračoval v šíření „jeho doktríny, kosmologie a principů i poté, co se rozešel se Sättlerem“ a založil adonistickou skupinu nazvanou Ateschga-Taganosyn. Jedním z členů této skupiny byl bratr Silias, známý také jako Josef Anton Schuster (1896–1968), který psal magický deník, který se proslavil německým okultním hnutím.[19]
Úpadek a smrt Sättlera: 1932–1942
Ačkoli vydal celou řadu knih, jak okultních, tak i jiných (včetně žertovné knihy), a stal se zcela finančně závislým na svém vydavateli Bartels of Berlín, zjistil, že je velmi těžké se uživit. V roce 1929 začal prodávat magická léčiva a další předměty, které zahrnovaly talismany, lektvary lásky a dokonce i prášek, který údajně patřil dalajlama k doplnění tohoto příjmu a založení akciové společnosti Olbia-Gold, prostřednictvím které podvedl držitele akcií tím, že jim řekl, že objevil zlatý poklad na úpatí Mount Olympus v Řecku. Se všemi těmito činnostmi, které se týkaly vydělávání peněz, se v roce 1932 zapletl do finančního skandálu, poté ho různé deníky začaly obviňovat z podvodu a zločince. Tváří v tvář trestnímu stíhání pro podvádění zákazníků společnosti Olbia-Gold uprchl do Řecka, kde byl zatčen v případě mylná identita policie, která ho podezřívala z „mnohem důležitějšího českého podvodníka“.[20]
Při vyšetřování svých dokumentů ve Vídni narazila policie na seznam osmdesáti německých členů Adonistic Society, což způsobilo další skandál v tisku, který cítil šokující, že tolik členů „vyšší společnosti“ bylo zapojeno do takové tajné okultní skupiny že obvinili ze spáchání sexuální orgie. Když byl Sättler mimo dosah, policie místo toho začala vyšetřovat Quintschera a jeho alternativní skupinu adonistů, ale on popřel pokračující spojení se svým bývalým přítelem. Mezitím Sättler pokračoval ve Společnosti, tentokrát se sídlem v Řecku, a našel nového vydavatele Biosophischer Verlag, který začal tisknout svůj nový měsíčník s názvem Lucifer. Pro Sättlera bylo obtížné získat nové členy (kdo by s sebou přinesl členské příspěvky a dary, které potřeboval k přežití), a proto rozpustil lóže Hekate a přejmenoval společnost na Alianci v Orionu (Orion Bund v němčině). Skupina však měla značné problémy v samotném Německu, protože čelila odporu ze strany Nacistická strana který nedávno převzal kontrolu nad vládou, přičemž některá čísla režimu prohlásila skupinu za součást a židovský -Zednářské spiknutí.[21]
V roce 1935 Sättler zřejmě opustil Řecko a přestěhoval se do Petralka v Slovensko, odkud nabízel kurzy léčení v přírodě a magie. Mezitím v Německu nacistická vláda zakázala v červenci 1937 všechny kvazi-zednářské organizace a zatímco původně byla Aliance Orionu neobvykle osvobozena, i ona byla v červnu 1939 nelegalizována. Na počátku 40. let nacisté nařídili invazi do velké části zbytek Evropy, vedoucí k Druhá světová válka A právě v tomto období mizí všechny historické stopy po Sättlerovi. Není známo, jak zemřel, i když se tvrdí, že to bylo buď ve vídeňském vězení, nebo v Koncentrační tábor Mauthausen, i když ani jeden z nich zůstává prokázán.[22]
Adonismus po Sättlerovi: 1943 – současnost
K prvnímu pokusu o znovuobjevení adonistické společnosti došlo v 50. letech „jinak neznámým“ jednotlivcem známým jako Walter Koblizek. Žil v Rosenheim u Mnichov v západní Německo, a vydal brožuru oznamující opětovné vytvoření skupiny, ale nic víc se z ní neobjevilo a Koblizek zemřel v roce 1967.[23]
Profesor Adolf Hemberger (1929–1991), držitel křesla pro vědeckou teorii a metodiku výzkumu na Univerzita v Gießenu, shromáždil Sättlerova vzácná díla a pořídil z nich kopie mimeografy nebo fotokopírování a rozdělil je mezi své přátele a členy svých magických studijních skupin, C 72. V sedmdesátých letech měl Hemberger plány na znovuoživení Adonist Society, ale ty se nikdy neuskutečnily.[24]
Další německý akademik, profesor Helmut Möller z Univerzita v Göttingenu, publikoval v roce 1990 esej v německém jazyce o Sättlerovi slavnostní svátek na počest Ellic Howe, akademika, který se specializoval na studium ceremoniálních magických skupin, jako je Hermetický řád Zlatého úsvitu a Ordo Templi Orientis.[25] Jeho práci rozšířil Hans Thomas Hakl, rakouský nezávislý vědec, který také provedl zkoušku Sättlera v německém jazyce, na kterou navázal vydáním upravené verze v anglickém jazyce, která vyšla v Granátové jablko: Mezinárodní žurnál pohanských studií (2010).[26]
Viz také
Reference
- Poznámky pod čarou
- ^ Hakl 2010. p. 07.
- ^ Hakl 2010. p. 05, 16-17.
- ^ Hakl 2010. p. 08.
- ^ Hakl 2010. p. 08.
- ^ Hakl 2010. p. 19.
- ^ Hakl 2010. p. 16.
- ^ Hakl 2010. p. 16.
- ^ Hakl 2010. p. 17.
- ^ Hakl 2010. p. 18-19.
- ^ Hakl 2010. p. 08-09.
- ^ Hakl 2010. p. 09.
- ^ Hakl 2010. p. 09-10.
- ^ Hakl 2010. p. 10.
- ^ Hakl 2010. p. 10-11.
- ^ Hakl 2010. p. 11.
- ^ Hakl 2010. p. 11.
- ^ Hakl 2010. p. 11.
- ^ Hakl 2010. p. 12.
- ^ Hakl 2010. p. 12-13.
- ^ Hakl 2010. p. 13-14.
- ^ Hakl 2010. p. 14-15.
- ^ Hakl 2010. p. 15-16.
- ^ Hakl 2010. p. 06.
- ^ Hakl 2010. p. 06.
- ^ Möller 1990.
- ^ Hakl 2010. p. 07.
- Bibliografie
- Hakl, Hans Thomas (2010). „Franz Sättler (Dr. Musallam) a kult adonismu dvacátého století“. Granátové jablko: Mezinárodní žurnál pohanských studií. 12 (1). Londýn.
- Möller, Helmut (1990). „Licht aus dem Osten: Franz Sättler wundersame Reise nach Nuristan“. Wege und Abwege: Beiträge zur europäischen Geistesgeschichte der Neuzeit (Ed: Albrecht Götz von Olenhusen). Freiburg im Breisgau, Německo: Hochschul Verlag.
Další čtení
Primární literatura
- Franz Sättler:
- Adonismus oder die uralte Geheimlehre, wie sie uns von d. Chaldaern, Phöniziern, Persern, Ägyptern u. Griechen überliefert, noch heutigentags im Orient bei d. Nasairiern oder "Lichtauslöschern", d. Jezîdi-Kurden od. „Teufelsanbetern“ u. A. erhalten ist u. durch e. eigenen Orden, den "Nizâm el-Khâf" neuerdings wieder verbreitet wird. Ohne Ortsangabe, 1926
- Macht und Erfolg. Berlin: Adonistischer Verlag, 1927
- Jugend und Schönheit. Berlin: Adonistischer Verlag, 1927
- Hes oder: Die Flamme des Lebens. Berlin-Weissensee, 1927
- Der Adept. Die zwölf Stufen des magischen Einweihungsweges. Archiv für Altes Gedankengut und Wissen, Sinzheim 2004, ISBN 3-937592-11-3. Mit einer Einleitung von Hans Thomas Hakl und Bibliographie.
Sekundární literatura
- Marco Frenschkowski: Die Adonistische Gesellschaft. V: Die Geheimbünde. Marix Verlag, Wiesbaden 2007, ISBN 978-3-86539-926-7. S. 172–176
- Hans-Jürgen Glowka: Deutsche Okkultgruppen 1875–1937. Vydání Hiram, München 1981, ISBN 3-921513-54-5, S. 81–91
- Adolf Hemberger: Der Adonismus jako Baalskult. V: Organisationsformen, Rituale, Lehren und magische Thematik der freimaurerischen- und freimaurerartigen Bünde im Deutschen Sprachraum Mitteleuropas. Bd. 2: Pansophie und Rosenkreuz. Gießen 1974.
- Horst E. Miers: Lexikon des Geheimwissens. Freiburg 1979. S. 86.
- Helmut Möller: Licht aus dem Osten. Franz Sättlers wundersame Reise nach Nuristân. In: Albrecht Götz von Olenhusen (Hrsg.): Wege und Abwege. Beiträge zur europäischen Geistesgeschichte der Neuzeit. Festschrift für Ellic Howe zum 20. září 1990. Freiburg 1993, ISBN 3-8107-5051-4. S. 199–230