Silappatikaram - Silappatikaram

Témata v Tamilská literatura
Sangamská literatura
Pět velkých eposů
SilappatikaramManimekalai
Cīvaka CintāmaṇiValayapathi
Kundalakesi
Bhakthi literatura
TevaramDivya Prabandha
Tirumuṟai
Tamilští lidé
SangamSangamská krajina
Historie Tamil ze sangamské literaturyStarověká tamilská hudba
Upravit

Cilappatikāram (Tamil: சிலப்பதிகாரம், IPA: ʧiləppət̪ikɑːrəm, lit. "Příběh kotníku"),[1] označovaný také jako Silappathikaram[2] nebo Silappatikaram,[3] je nejdříve Jain[4] Tamil epické.[5] Je to báseň téměř 5 730 řádků akaval (aciriyam) Metr.[6] Epos je tragickým milostným příběhem obyčejného páru, Kannaki a jejího manžela Kovalana.[7][8] The Silappathikaram má více starověké kořeny v tamilské bardské tradici, protože Kannaki a další postavy příběhu jsou zmiňovány nebo zmiňovány v sangamské literatuře, například v Naṟṟiṇai a pozdější texty jako Kovalam Katai.[9][10][11] To je přičítáno princ, který se stal mnichem Iḷaṅkõ Aṭikaḷ, a byl pravděpodobně složen v 5. nebo 6. století CE.[2][6][12]

The Cilappatikaram se nachází v prosperujícím přístavním městě brzy Chola království. Kannaki a Kovalan jsou novomanželé, zamilovaní a žijící v blaženosti.[13] V průběhu času se Kovalan setkala s Matavim (Madhavi) - kurtizánou. Zamiluje se do ní, opustí Kannaki a nastěhuje se k Matavi. Bohatě na ni utrácí. Kannaki má zlomené srdce, ale jako cudná žena čeká navzdory nevěře svého manžela. Během festivalu pro Indra Bůh deště, pořádá se pěvecká soutěž.[13] Kovalan zpívá báseň o ženě, která zranila svého milence. Matavi pak zpívá píseň o muži, který zradil svou milenku. Každý interpretuje skladbu jako zprávu druhému. Kovalan cítí, že mu je Matavi nevěrná, a opouští ji. Kannaki na něj stále čeká. Vezme ho zpět.[13]

Kannaki (výše) je ústřední postavou Cilappatikāram epické. Sochy, reliéfy a chrámová ikonografie Kannaki se nacházejí zejména v Tamil Nadu a Kerale.

Kannaki a Kovalan opouštějí město a cestují do Madurai království Pandya. Kovalan je bez peněz a opuštěný. Vyznává své chyby Kannakimu. Odpustí mu a řekne mu bolest, kterou jí způsobila jeho nevěra. Poté povzbudí svého manžela, aby obnovil jejich společný život, a dá mu jeden ze svých drahokamů na kotník, který prodá, aby získal počáteční kapitál.[13] Kovalan jej prodá obchodníkovi, ale obchodník ho falešně vystihuje, jako by ukradl královně kotník. Král Kovalana zatkne a poté popraví, aniž by provedl náležité kontroly a soudní procesy.[13][14] Když se Kovalan nevrátí domů, Kannaki ho hledá. Dozví se, co se stalo. Ona protestuje proti nespravedlnosti a poté prokáže Kovalanovu nevinu tím, že hodí do dvora druhý drahokamový pár z páru. Král svou chybu přijímá. Kannaki proklíná krále a proklíná obyvatele Madurai, odtrhla jí prsa a hodila ji na shromážděnou veřejnost. Král umírá. Společnost, která ji nechala trpět, trpí odplatou, protože město Madurai je kvůli její kletbě spáleno na zem.[13][14] Ve třetí části eposu se bohové a bohyně setkávají s Kannaki a ona jde do nebe s bohem Indra. Královská rodina království Chera se o ní dozví a rozhodne se postavit chrám s Kannaki jako uváděnou bohyní. Jdou do Himalájí, přinášejí kámen, vyřezávají její obraz a nazývají ji bohyní Pattini, zasvětit chrám, pořádat každodenní modlitby a vykonávat královskou oběť.[13]

The Silappathikaram je starodávná literární Jain[15] veledílo. Je to tamilská kultura Ilias je řecká kultura, uvádí R. Parthasarathy. [13] Kombinuje témata, mytologie a teologické hodnoty nalezené v jainských, buddhistických a hinduistických náboženských tradicích. Je to tamilský příběh lásky a odmítnutí, štěstí a bolesti, dobra a zla jako všechny klasické eposy světa. Přesto na rozdíl od jiných eposů, které se zabývají králi a armádami dohnanými univerzálními otázkami a existenciálními válkami, Silappathikaram je epos o obyčejném páru dohnaném univerzálními otázkami a vnitřní emocionální válkou.[16] The Silappathikaram legenda byla součástí tamilské ústní tradice. Rukopisy palmových listů původní epické básně, spolu s rukopisy sangamské literatury, byly znovu objeveny v klášterech ve druhé polovině 19. století UV Swaminatha Aiyar - vědátor a tamilský učenec. Poté, co byl Aiyar uchován a zkopírován v chrámech a klášterech ve formě rukopisů s palmovými listy, vydal své první dílčí vydání na papíře v roce 1872, úplné vydání v roce 1892. Od té doby byla epická báseň přeložena do mnoha jazyků včetně angličtiny.[17][18][19]

Nomenklatura

Podle V R Ramachandra Dikshitar, titul Cilappatikāram - také hláskoval Silappadikaram[20] - je kombinace dvou slov, „silambu“ (kotník) a „adikaram“ (příběh o). Proto implikuje „příběh, který se točí kolem kotníku“.[21] Obsah a kontext kolem tohoto centra je propracovaný a Atiyarkkunallar ho popisuje jako epický příběh vyprávěný s poezií, hudbou a dramatem.[5]

Autor

Sochy a reliéfy Ilango Adigal se nacházejí v Indii a na Srí Lance. On je věřil být autorem Silappatikaram.[22]

Atributy tamilské tradice Silappatikaram na pseudonym Iḷaṅkõ Aṭikaḷ ("Ctihodný asketický princ"), také hláskoval Ilango Adigal.[23] Je považován za Jaina Monka a bratra krále Chery Cenkuttuvana, jehož rodina a vláda jsou popsány v Páté desítce Patiṟṟuppattu, báseň Sangamská literatura. V něm ani jinde však neexistují důkazy o tom, že by slavný král měl bratra.[24][23] Sangamské básně nikdy nezmiňují Ilanga Adigala, epos ani jméno jiného autora tohoto eposu. Jméno Ilango Adigal se objevuje v mnohem pozdějším datu patikam (prolog) připojený k básni a autentičnost tohoto přisuzování je pochybná.[23] Podle Gananath Obeyesekere, příběh údajného Silappadikaram autor Ilango Adigal jako bratr slavného krále Chery „musí být pozdější interpolace“, něco, co bylo charakteristickým rysem rané literatury.[25]

Mýtická třetí část o setkání bohů s Kannaki po Kovalanově smrti, v posledním zpěvu, zmiňuje legendu o princi, který se proměnil v mnicha. To bylo sjednoceno jako příběh přiděleného autora jako svědka. O skutečném autorovi (autorech) nebo důkazech však existuje málo faktických podrobností.[23] Vzhledem k tomu, že starší tamilské texty zmiňují a narážejí na tragický milostný příběh Kannaki, uvádí Parthasarathy, autor byl pravděpodobně jen redaktorem ústní tradice a epická báseň nebyla produktem jeho tvůrčí geniality.[23] Autorem byl pravděpodobně učenec z Jainy, protože v několika částech eposu se klíčové postavy eposu setkávají s mnichem nebo jeptiškou z Jainy.[26] Eposova chvála Véd, Brahminů, zahrnutí chrámů, hinduistických bohů a bohyň a rituální uctívání dávají textu kosmopolitní charakter a některým badatelům důkazy o tom, že autor nemusí být nutně asketou Jaina.[27][28][29]

Podle Ramachandry Dikshitara, legendy asketického prince o Ilangovi Adigalovi, která je součástí posledního zpěvu Silappadikaram je zvláštní. V eposu se Ilango Adigal účastní védské oběti s králem Chera Cenkuttuvanem poté, co král přinese zpět himálajský kámen, aby vytvořil sochu Kannaki.[30] Pokud byl autor Ilango Adigal džinským asketem a vzhledem k tomu, že chápeme historický pohled džinismu na Védy a védské oběti, proč by se účastnil funkce jako védská oběť, uvádí Ramachandra Dikshitar.[31] To a skutečnost, že epos pohodlně chválí životní styl, festivaly, bohy a bohyně šivy a vaišnavů, vedlo některé vědce k tomu, že autorem tohoto eposu byl Hind.[30]

Ilango Adigal byl navržen jako současník Sattanar, autor Manimekalai. Důkazy pro takové návrhy však chyběly.[32]

datum

V moderní době někteří tamilští učenci spojili legendu Ilango Adigal o tom, že je bratrem krále Cenkuttuvana, jako prostředek k datování tohoto textu. Král Chera Cenkuttuvan je předběžně umístěn do období 100–250 nl, a tradicionalisté proto text zasazují do stejného období.[33][27] V roce 1939 například tamilský literární pracovník Ramachandra Dikshitar představil řadu událostí zmíněných v textu, a tím odvodil, že text byl složen kolem roku 171 n. L.[34][35] Podle Dhandayudhama by se epos měl datovat do období od 3. do 5. století.[36] Ramachandra Dikshitar analýza, že epos byl složen před Pallava dynastie se ukázal jako hlavní síla v 6. století je přijímána většinou učenců, protože tam je žádná zmínka o velmi vlivných Pallavas v eposu. Jeho chronologický odhad 171 nl pro Silappadikaram nemůže být daleko od skutečného data složení, uvádí Alain Daniélou - francouzský indolog, který přeložil Silappadikaram v roce 1965. Daniélou uvádí, že epos - spolu s dalšími čtyřmi tamilskými eposy - byl složen někdy mezi poslední částí Sangamu a následujícími stoletími, tedy „3. až 7. století“.[37]

Jiní učenci, jako např Kamil Zvelebil - tamilský odborník na literaturu a historii, uvedl, že legendy v eposu samém jsou slabým základem pro datování textu.[38] Silnějším základem je lingvistika, události a další sociologické podrobnosti v textu ve srovnání s jinými v tamilské literatuře, nová slova a gramatické tvary a počet nepamilských přejatých slov v textu. Texty éry Sangamu z období 100–250 nl se nápadně liší stylem, jazykovou strukturou, vírou, ideologiemi a zvyky vylíčenými v Silappathikram, což činí ranou schůzku nepravděpodobnou.[38] Dále je styl, struktura a další podrobnosti eposu velmi podobné textům složeným o staletí později. Ty ukazují na mnohem pozdější datum. Podle Zvelebila Silappathikram který přežil do moderní doby „nemohl být složen před 5. – 6. stol.“[38]

Podle dalších vědců, jako je Iyengar, byly první dvě části eposu pravděpodobně původním eposem a třetí mýtická část po zničení Madurai je pravděpodobně pozdější extrapolací, dodatkem, který zavádí směsici jainských, hinduistických a buddhistických příběhů a postupy, včetně legendy o asketickém princi. Hrdina (Kovalan) je dávno mrtvý a hrdinka (Kannaki) ho následuje krátce nato do nebe, jak je znázorněno v raných verších třetí části. Tato část příběhu nepřidává nic, je nezávislá, pravděpodobně bude mnohem pozdějšího století.[38]

Jiní učenci, včetně Zvelebila, tvrdí, že to tak nemusí být. Třetí část pokrývá třetí ze tří hlavních království starověkého Tamilského regionu, první část pokrývá Cholas a druhá Pandya. Dále uvádí Zvelebil, zbožštění Kannaki udržuje její téma aktivní a je v souladu s tamilskou a indickou tradicí spojování legendy s jejími myšlenkami znovuzrození a nekonečné existence.[38] Jazyk a styl třetí části je „dokonale homogenní“ s prvními dvěma, nezdá se, že by byla dílem několika autorů, a proto by měl být celý epos považován za úplné mistrovské dílo.[38][35] Fred Hardy naproti tomu uvádí, že některé části byly jasně a chytře interpolovány do hlavního eposu, a tyto dodatky mohou pocházet ze 7. až 8. století.[39] Daniélou souhlasí s tím, že epos mohl být „mírně“ přetvořen a zvětšen ve stoletích po složení původního eposu, ale epos, který přežil do moderní doby, je docela homogenní a postrádají důkazy o dodatcích několika autorů.[40]

Iravatham Mahadevan uvádí, že zmínka o všedním dnu (pátek) v textu a negativní zobrazení a Pandya king zužuje pravděpodobné datum složení na 450-550 nl. Je to proto, že koncept pracovních dnů neexistoval v Indii až do 5. století n. L. A Pandya dynastie znovu získal moc až v roce 550 nl, což znamená, že je Jains mohl svobodně kritizovat bez ohrožení života.[41]

Obsah

Epos vychází ze starověkých království Chola (kniha 1), Pandya (kniha 2) a Chera (kniha 3).

Struktura Silappatikaram

The Silappatikaram je rozdělen na tři kantamy (kniha, Skt: Khanda), které se dále dělí na katais (cantos, Skt: katha). Strom kantamy jsou pojmenována podle hlavních měst tří hlavních raných tamilských království:[42]

  • Puharkkandam (Tamil: புகார்க் காண்டம்) se sídlem v hlavním městě Chola v Puhar (Kaveripumpattanam, kde se řeka Kaveri setkává s Bengálským zálivem). Tato kniha je místem, kde Kannagi a Kovalan začínají manželský život a Kovalan opouští svou manželku pro kurtizánu Madhavi. To obsahuje 9 kantos nebo divizí. První kniha je z velké části akam (erotická láska) žánr.[42]
  • Maturaikkandam (Tamil: மதுரைக் காண்டம்) se sídlem v Madurai, který byl tehdy hlavním městem Pandya království. Tato kniha je místem, kde jsou vyprávěny příběhy o páru poté, co opustili Puhar a pokusili se znovu vybudovat svůj život. To je také místo, kde je Kovalan neprávem popravena poté, co byla falešně obviněna z krádeže kotníku královny. Tato kniha končí apoteózou Kannaki, protože se s ní setkávají bohové a bohyně a ona sama je odhalena jako bohyně. Druhá kniha obsahuje 11 cantos a patří do puranam (mýtický) žánr tamilské literatury, uvádí Parthasarathy.[42]
  • Vanchikkandam (Tamil: வஞ்சிக் காண்டம்) se sídlem v hlavním městě Chera země, Vanci. Třetí kniha začíná poté, co Kannaki vystoupil do nebe na voze Indra. Epos vypráví legendy o králi, královně a armádě Chery, které se rozhodly postavit pro ni chrám jako bohyni Pattini. Obsahuje cestu Chery do Himalájí, bitvy na cestě a nakonec úspěšné dokončení chrámu pro uctívání Kannaki. Tato kniha obsahuje 5 zpěvů. Kniha je puram (hrdinský) žánr.[42]

The katais rozsah mezi 53 a 272 řádky. Kromě 25 cantos má epos 5 písňových cyklů:[42]

  • Milostné písně přímořského háje
  • Píseň a tanec lovců
  • Kulatý tanec pastevců
  • Kulatý tanec obyvatel kopců
  • Požehnání

Hlavní postavy

Socha Kannagi na Chennai Marina Beach.
  • Kannaki - hrdinka a ústřední postava eposu; je to jednoduchá, tichá, trpělivá a věrná žena v domácnosti plně oddaná svému nevěrnému manželovi v knize 1; který se v knize 2 promění ve vášnivého, hrdinského, vztekem poháněného hledače pomsty nespravedlnosti; pak se stane bohyní, která inspiruje lidi z Chery, aby postavili její chrám, napadli, bojovali ve válkách, aby získali kámen z Himalájí, udělali sochu Kannaki a začali uctívat bohyni Pattini.[43] Řádky 1.27–29 eposu ji seznamují s narážkami na védskou mytologii Samudra Manthan, as, „Je sama Lakšmí, bohyně dokonalé krásy, která povstala z lotosu, a cudná jako neposkvrněná Arundhati“.[44]
  • Kovalan - manžel Kannaki, syn bohatého charitativního obchodníka v přístavním hlavním městě raného království Chola v Poomphuhar; Kovalan zdědí své bohatství, je hezký a ženy z města ho chtějí. Epos ho představuje v řádcích 1.38–41 slovy „Ochutnaný hudbou, s tvářemi zářícími jako měsíc, se ženy svěřovaly mezi sebou:“ On [Kovalan] je sám bůh lásky, nesrovnatelný Murukan ". Jeho rodiče a rodiče Kannaki se setkávají a sjednávají sňatek a oba jsou oddáni v zpěvu 1 eposu kolem slavnostní oheň s knězem, který dokončil svaté svatební obřady.[45] Kannaki a několik let spolu žili blažený život hospodáře. Epos se zmiňuje o této první fázi života jako (řádky 2.112–117): „Jako hadi spojení v zápalu vášně, nebo Kama a Rati se navzájem dusili v náručí, takže Kovalan a Kannakai žili šťastně, když mluvili, trápili se veškerým potěšením a přemýšleli: žijeme na zemi jen pár dní, “uvádí překlad R. Parthasarathy.[46]
  • Madhavi - Mladá, krásná kurtizánová tanečnice; epos ji představuje ve zpěvu 3 a popisuje ji jako sestupující z linie Urvasi - nebeského tanečníka na dvoře Indry. Sedm let studuje lidové a klasické tance od nejlepších učitelů království Chola, zdokonaluje postoje a rytmické tance ke všem hudebním nástrojům a ctěným písním. Na pódiu je okouzlující, za svůj taneční výkon získala nejvyšší ocenění: věnec vyrobený z 1 008 zlatých listů a květů.[46]
  • Vasavadaththai - přítelkyně Madhavi
  • Kosigan - posel Madhaviho do Kovalan
  • Madalan - A Bráhman návštěvník Madurai od Poomphuhar (kniha 2)
  • Kavunthi Adigal - jeptiška Jain (kniha 2)
  • Neduncheliyan - Pandya král (kniha 2)
  • Kopperundevi - Pandya Queen (kniha 2)
  • Indra - bůh, který přináší Kannaki do nebe (kniha 3)
  • Senguttuvan - král Chera, který napadne a porazí všechna dekanská a severoindická království, aby přinesl kámen z Himalájí do chrámu zasvěceného Kannaki (kniha 3)

Příběh

Zpěv V z Silappadikaram
Celý Canto V je věnován festivalu Indra, který se koná ve starobylém městě Puhar. Slavnosti začínají v chrámu bílého slona [Airavata, hora Indra] a pokračují v chrámy Nenarozených Shiva, z Murugan [beauteous bůh Mládeže], perleťově bílý Valliyon [Balarama] bratr Krišna, temnoty Višnu zavolal Nediyon a sám Indra se svou šňůrou perel a vítězným slunečníkem. Vedic jsou prováděny rituály a příběhy z Puranas je řečeno, zatímco o městě lze vidět chrámy Jainů a jejich charitativní instituce.

—Elizabeth Rosen, Recenze překladu Alaina Daniéloua z Silappatikaram[47]

Kniha 1

The Cilappatikaram se nachází v prosperujícím přístavním městě brzy Chola království. Kannaki a Kovalan jsou novomanželé, zamilovaní a žijící v blaženosti.[13] V průběhu času se Kovalan setkala s Matavim (Madhavi) - kurtizánou. Zamiluje se do ní, opustí Kannaki a nastěhuje se k Matavi. Bohatě na ni utrácí. Kannaki má zlomené srdce, ale jako cudná žena čeká navzdory nevěře svého manžela. Během festivalu pro Indra Bože deště, pořádá se pěvecká soutěž.[13] Kovalan zpívá báseň o ženě, která zranila svého milence. Matavi pak zpívá píseň o muži, který zradil svou milenku. Každý interpretuje skladbu jako zprávu druhému. Kovalan cítí, že mu je Matavi nevěrná, a opouští ji. Kannaki na něj stále čeká. Vezme ho zpět.[13]

Kniha 2

Kannaki a Kovalan opouštějí město a cestují do Madurai království Pandya. Kovalan je bez peněz a opuštěný. Vyznává své chyby Kannakimu. Odpustí mu a řekne mu bolest, kterou jí způsobila jeho nevěra. Poté povzbudí svého manžela, aby obnovil jejich společný život, a dá mu jeden ze svých drahokamů na kotník, který prodá, aby získal počáteční kapitál.[13] Kovalan jej prodá obchodníkovi, ale obchodník ho falešně vystihuje, jako by ukradl královně kotník. Král Kovalana zatkne a poté popraví, aniž by provedl náležité kontroly a soudní procesy.[13][14] Když se Kovalan nevrátí domů, Kannaki ho hledá. Dozví se, co se stalo. Ona protestuje proti nespravedlnosti a poté prokáže Kovalanovu nevinu tím, že hodí do dvora druhý drahokamový pár z páru. Král svou chybu přijímá. Kannaki proklíná krále a proklíná obyvatele Madurai, odtrhla jí prsa a hodila ji na shromážděnou veřejnost, což vyvolalo plameny pekelného města. Kajícný král zemřel v šoku. Madurai je kvůli své kletbě spálena k zemi.[13][14] Násilí v kannakském ohni zabíjí každého, kromě „pouze Brahminů, dobrých mužů, krav, pravdivých žen, mrzáků, starých mužů a dětí“, uvádí Zvelebil.[48]

Kniha 3

Kannaki opouští Madurai a míří do hornaté oblasti království Chera. Bohové a bohyně se setkávají s Kannaki, králem bohů Indra sám přichází se svým vozem a Kannaki jde do nebe s Indra. Královská rodina království Chera se o ní dozví a rozhodne se postavit chrám s Kannaki jako uváděnou bohyní. Jdou do Himalájí, přinášejí kámen, vyřezávají její obraz a nazývají ji bohyní Pattini, zasvětit chrám, pořádat každodenní modlitby a vykonávat královskou oběť.[13]

Literární hodnota a význam

Rukopisy eposu zahrnují prolog nazvaný patikam. Toto je pravděpodobně pozdější přírůstek do staršího eposu.[49] Ukazuje však literární hodnotu eposu pro pozdější tamilské generace:

Zložíme báseň s písněmi,
Vysvětlit tyto pravdy: dokonce i králové, pokud se zlomí
Zákon, dharma jim vymačkává krky;
Velcí muži všude chválí
manželka proslulé slávy; a karma vůbec
Projevuje se a je naplněn. Zavoláme báseň
The Cilappatikāramepos kotníku,
Vzhledem k tomu, že kotník přináší tyto pravdy na světlo.[50]

Dvacet pět cantos of Silappatikaram jsou stanoveny v akaval metru, metr nalezený ve starověké Tamil Sangamská literatura. Má verše v jiných metrech a obsahuje pět písní také v jiném metru. Tyto rysy naznačují, že epos byl proveden ve formě divadelního dramatu, které kombinovalo recitaci zpěvu se zpěvem písní.[51] Těchto 30 zpěvů bylo přednesem jako monolog.[52]

Sanskrtské eposy

Hlavní článek: Ramayana v tamilské literatuře

Tamilský epos má mnoho odkazů a narážek na sanskrtské eposy a puranické legendy. Například popisuje osud Poompuhar trpí stejnou agónii, jakou zažil Ajódhja když Rama odchází do exilu do lesa podle pokynů svého otce.[53] The Aycciyarkuravai Část (zpěv 27) zmiňuje Pána, který dokázal změřit tři světy, jít do lesa se svým bratrem, vést válku proti Lance a zničit ji ohněm.[53] Tyto odkazy naznačují, že Ramayana bylo známo, že Silappatikaram publikum mnoho století před Kamba Ramayanam 12. století n. l.[53]

Podle Zvelebila Silappatikaram zmiňuje Mahábhárata a nazývá ji „velkou válkou“, stejně jako příběh znali i básníci éry Sangamů, jak dokazují Puram 2 a Akam 233.[5] Jeden z básníků je přezdíván jako „Peruntevanar, který zpíval Bharatam [Mahabharatam]“, což opět potvrzuje, že tamilští básníci v té době Silappatikaram byl složen byli důvěrně vědomi sanskrtských eposů, literární struktury a významu Mahakavyas žánr.[54] Chcete-li být uznáni jako vynikající mimořádný básník, musíte skvěle skládat kavya byl tamilský vědecký názor před moderní dobou, uvádí Zvelebil. Byly to populární a epizody z nich maha-kavya byly předváděny jako forma tanečního dramatu na veřejnosti. The Silappatikaram je tamilský epos, který patří do panindie kavya epická tradice.[54] Tamilská tradice a středověcí komentátoři jako Mayilaintar zahrnovali Silappatikaram jako jeden z aimperunkappiyankal, což doslovně znamená „pět velkých kavyů“.[55]

Podle D. Dennisa Hudsona - vědce světové literatury a tamilské literatury, Silappatikaram je nejstarší a první úplnou tamilskou zmínkou o Pillai (Nila, Nappinnai, Radha), který je v eposu popisován jako kravský milovník pastevců.[56] Epos zahrnuje bohaté příběhy a narážky na Krišnu a jeho příběhy, které se také nacházejí ve starověkém sanskrtském Puráně. Na zpěvu, kde Kannaki čeká na návrat Kovalan poté, co prodala kotník madurajskému obchodníkovi, je ve vesnici s kovbojkami.[56] Tyto pastevky předvádějí tanec, kde jedna hraje Mayavan (Krišna), druhá dívka hraje Tammunon (Balarama) a třetí hraje Pinnai (Radha). Tanec začíná písní, ve které jsou uvedeny Krišnovy hrdinské činy a jeho láska k Radha, poté tancují tam, kde hraje mudrc Narada. Takové scény, kde cowgirls napodobují Krišnův životní příběh, najdete také v sanskrtských básních o Harivamsa a Višnu Purána, oba jsou obvykle starší než Silappatikaram.[56] Tamilský epos nazývá jeho části jako vala caritai nāṭaṅkaḷ, což zrcadlí frázi balacarita nataka - dramata o příběhu dítěte [Krišna] “- ve starodávnějším sanskrtu kavyas.[56][poznámka 1] Podle indologa Friedhelma Hardyho tento zpěv a další v tamilském eposu odráží kulturu, kde „drávidský, tamilský, sanskrtský, brahmanský, buddhistický, jainský a mnoho dalších vlivů“ již v jihoindickém společenském vědomí splynuly do složeného celku.[58]

Podle Zvelebila Silappadikaram je „první literární výraz a první zralé ovoce árijsko-dravidské syntézy v Tamilnadu“.[59]

Tamilský nacionalismus

Na počátku 20. století se Silappadikaram se stal základnou pro shromáždění některých tamilských nacionalistů se sídlem na Srí Lance a v Madrasském předsednictví z koloniální éry. Epos je považován za „první vědomě národní dílo“ a důkaz toho, že „Tamilové v té době [v polovině 1. tisíciletí n. L.] Dosáhli národnosti“,[60] nebo první výraz pocitu tamilské kulturní integrity a tamilské dominance.[61] Tento názor sdílejí někteří modernističtí tamilští dramatici, tvůrci filmů a politici. Podle Normana Cutlera se toto téma objevuje v nedávných pracích, jako je například opětovné vykreslení filmu z roku 1962 Silappadikaram do Kannakip Puratcikkappiyam Paratitacan a hra z roku 1967 Cilappatikaram: Natakak Kappiyam podle M. Karunanidhi - vlivný politik a bývalý hlavní ministr za EU Dravida Munnetra Kazhagam a Dravidiánské hnutí.[61] Tyto verze, některé přiznávanými ateisty, převyprávěly Silappadikaram epické „šířit své myšlenky [tamilské] kulturní identity“, spolu s nepřátelstvím vůči „severu, rasově odlišným Árijcům, Brahminům“ a takzvané „cizí kultuře“, tvrdí Prabha Rani a Vaidyanathan Shivkumar.[62]

Tamilská nacionalistická inspirace odvozená z Silappadikaram je podle Cutlera selektivní čtení a přivlastnění si velkého eposu.[63] Cherrypicks a závorky některé rétorické a ideologické prvky z eposu, ale ignoruje zbytek, který dělá z eposu kompletní mistrovské dílo.[62][63] Ve třetí knize eposu tamilský král Cenkuttuvan porazí své tamilské krále a poté napadne a podmaní si dekanské a severoindické království. Přesto Cutler uvádí, stejná kniha uvádí „nepopiratelnou prestiž“ pro „skálu z Himalájí“, „řeku Gangu“ a další symboly ze severu na počest Kannaki.[63] Podobně Pandyan a Chera král v různých katais, stejně jako tři klíčové postavy eposu (Kannaki, Kovalan a Madhavi) v jiných katais z Silappadikaram modlete se v hinduistických chrámech zasvěcených Šivovi, Muruganovi, Višnuovi, Krišnovi, Balaramovi, Indrovi, Korravai (Parvati), Sarasvatimu, Lakšmím a dalším.[64] Tamilští králové jsou v eposu popsáni jako vykonávající védské oběti a rituály, kde jsou vzýváni Agni a Varuna a védy skandovány. Tyto a mnoho dalších detailů v eposu nebyly ani dravidskými kořeny, ani ikonami, spíše odráží přijetí a úctu k určitým sdíleným panindickým kulturním rituálům, symbolům a hodnotám, které Himálaj a Ganga znamenají pro indickou kulturu. Epos rétoricky představuje vizi tamilského imperia, přesto také „důrazně není výhradně tamilský“, uvádí Cutler.[63][64]

Podle V. R. Ramachandry Dikshitara epos neposkytuje žádné důkazy o sektářském konfliktu mezi indickými náboženskými tradicemi.[64] v Silappadikaram, klíčové postavy se modlí a účastní se rituálů, chrámů a festivalů Shaiva a Vaishnava. Kromě toho poskytují pomoc a pomoc od Jainů a Ajiviků.[64] V Silappadikaram například o Mahabodhi, ale je jich velmi málo - na rozdíl od jiného tamilského eposu Manimekalai. Přesto jsou všechny tyto odkazy zakotveny v srdečné komunitě, kde všichni sdílejí stejné myšlenky a víru karma a související prostory. Hlavní festivaly popsané v eposu jsou pan-indické a tyto festivaly se nacházejí také ve starověké sanskrtské literatuře.[64]

Zachování

U. V. Swaminatha Iyer (1855-1942 n. L.), Učenec Shaiva Hind a Tamil, znovuobjevil rukopisy palmového listu původní epické básně, spolu s rukopisy sangamské literatury, v hinduistických klášterech poblíž Kumbhakonam. Tyto rukopisy byly po staletí uchovány a kopírovány v chrámech a klášterech, protože rukopisy palmových listů se v tropickém podnebí degradovaly. Toto znovuobjevení ve druhé polovině 19. století a následné publikace přinesly Cilappatikaram čtenářům a vědcům mimo chrámy. To pomohlo vyvolat zájem o starou tamilskou literaturu. Aiyar vydal své první dílčí vydání v roce 1872, úplné vydání v roce 1892. Od té doby byla epická báseň přeložena do mnoha jazyků.[17][18][19]

S Ramanathan (1917-1988 CE) publikoval články o hudebních aspektech Silappadikaram.[Citace je zapotřebí ]

Recepce

Některým kritikům Manimekalai je zajímavější než Silappadikaram, ale z hlediska literárního hodnocení se to zdá podřadné.[65] Podle Panickera existují výpotky Silappadikaram ve formě písně nebo tance, což se západnímu publiku příliš nehodí, protože jsou považováni za inspirované v okamžiku.[66] Podle recenze v Kalkatě nemají tři epická díla jako celek žádnou zápletku ani charakterizaci, aby se kvalifikovaly pro epický žánr.[67]

Recenze od George L. Hart, profesor tamilského jazyka na University of California, Berkeley „„ Silappatikaram je pro tamilštinu to, čím jsou Ilias a Odyssey pro řečtinu - jeho důležitost by bylo těžké přeceňovat. “[68]

Překlady

První překlad Silappadikaram v roce 1939 V R. Ramachandra Dikshitar (Oxford University Press).[20] V roce 1965 vydal Alain Danielou další překlad eposu.[69] R. Parthasarathy Překlad do angličtiny vyšel v roce 1993 na Columbia University Press a v roce 2004 byl znovu vydán vydáním Penguin Books. Paula Saffire z Butlerova univerzita uvádějí, že překlad Parthasarathy je „nepostradatelný“ a vhodnější pro vědecká studia díky své přesnosti, zatímco Danielouův překlad byl vhodnější pro ty, kteří hledají ducha eposu a snadněji se těší báseň.[70]

Překlad Parthasarathy vyhrál v roce 1996 A.K. Knižní cena Ramanujan za překlad.[71]

Epos byl přeložen do francouzštiny uživatelem Alain Daniélou a RN Desikan v roce 1961, do češtiny od Kamil Zvelebil v roce 1965 a do ruštiny do JJ Glazov v roce 1966.[72]

Přepisování

Veterán Tamil spisovatel Jeyamohan přepsal celý epos na román jako Kotravai v roce 2005. Román, který upravil původní děj a postavy, se točí kolem starodávných jihoindických tradic a také se snaží zaplnit mezery v historii pomocí několika příběhů.[Citace je zapotřebí ] H. S. Shivaprakash přední básník a dramatik v kannadštině také znovu vyprávěl část z eposu Madurekanda.[Citace je zapotřebí ] Rovněž bylo znovu vyprávěno v hindština slavný hindský spisovatel Amritlal Nagar ve svém románu Suhag Ke Nupur, který vyšel v roce 1960. Napsal také 1,25hodinovou rozhlasovou hru k příběhu, který byl vysílán na Aakashvani v roce 1952.[Citace je zapotřebí ]

V populární kultuře

Tam bylo několik filmů založených na příběhu Silappathikaram a nejznámější je ztvárnění Kannagi herečkou Kannamba ve filmu z roku 1942 Kannagi. P. U. Chinnappa hrál vedení jako Kovalan. Film věrně sleduje příběh Silappathikaramu a byl hitem, když byl propuštěn. Film Poompuhar, napsaný uživatelem M. Karunanidhi je také založen na Silapathikaramu.[73] Existuje mnoho tanečních dramat také od některých velkých představitelů Bharatanatyam v tamilštině, protože většina veršů Silappathikaram může být zhudebněna.

Silappatikaram také zabírá většinu času na obrazovce v 15. a 16. epizodě televizního seriálu Bharat Ek Khoj. Pallavi Joshi hrál roli Kannagiho a Rakesh Dhar roli Kovalana.

Viz také

Poznámky

  1. ^ Podobně další zpěvy popisují příběhy Durgy a Šivy, které se vyskytují v tradici Puranas of the Shaivism.[57]

Reference

  1. ^ R Parthasarathy (překladatel) 2004, str. název, 1-3.
  2. ^ A b Amy Tikkanen (2006). Silappathikaram. Encyklopedie Britannica.
  3. ^ Rani, Prabha (2011). "Když Kannaki dostal hlas". Studie z historie. Publikace SAGE. 27 (1): 1–20. doi:10.1177/025764301102700101.
  4. ^ Jones, Constance; Ryan, James D. (2006). Encyclopedia of Hinduism. Publikování na Infobase. ISBN  978-0-8160-7564-5.
  5. ^ A b C Kamil Zvelebil 1974, str. 130.
  6. ^ A b R Parthasarathy (překladatel) 2004, s. 5-6.
  7. ^ R Parthasarathy (překladatel) 2004, str. 1-6, zadní strana.
  8. ^ Ate, L. (2014). „O ra pakuti -„ Single Part “tamilského epického Cilappatik ram a jeho význam pro studium jihoindického vaisnavismu“. The Journal of Hindu Studies. Oxford University Press. 7 (3): 325–340. doi:10.1093 / jhs / hiu027.
  9. ^ Norman Cutler 2003, str. 296–297.
  10. ^ Kamil Zvelebil 1973, str. 51–52.
  11. ^ E.T. Jacob-Pandian (1977). K. Ishwaran (vyd.). Příspěvky k asijským studiím: 1977. Brill Academic. 56–57. ISBN  90-04-04926-6.
  12. ^ Mahadevan, I. (2014). Raná tamilská epigrafie - od nejstarších dob do šestého století n. L., 2. vydání. 191–193.
  13. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó R Parthasarathy (překladatel) 2004, s. 2–5.
  14. ^ A b C d E.T. Jacob-Pandian (1977). K. Ishwaran (vyd.). Příspěvky k asijským studiím: 1977. Brill Academic. 56–59. ISBN  90-04-04926-6.
  15. ^ Jones, Constance; Ryan, James D. (2006). Encyclopedia of Hinduism. Publikování na Infobase. ISBN  978-0-8160-7564-5.
  16. ^ R Parthasarathy (překladatel) 2004, s. 1–7.
  17. ^ A b R Parthasarathy (překladatel) 2004, s. 1–7, 347–351.
  18. ^ A b Norman Cutler 2003, str. 297–301.
  19. ^ A b Kamil Zvelebil 1974, s. 7–8 s poznámkami pod čarou.
  20. ^ A b V. R. Ramachandra Dikshitar 1939.
  21. ^ V. R. Ramachandra Dikshitar 1939, str. 1.
  22. ^ Rosen, Elizabeth S. (1975). „Princ ILango Adigal, Shilappadikaram (náramek s náramkem), přeložil Alain Damelou. Recenze“. Artibus Asiae. 37 (1/2): 148–150. doi:10.2307/3250226. JSTOR  3250226.
  23. ^ A b C d E R Parthasarathy (překladatel) 2004, s. 6–7.
  24. ^ K. A. Nilakanta Sastry, A History of South India, pp 397
  25. ^ Gananath Obeyesekere (1970). „Gajabahu a synchronizace Gajabahu“. Ceylon Journal of the Humanities. University of Sri Lanka. 1: 44.
  26. ^ R Parthasarathy are (Translator) 2004, s. 6–7.
  27. ^ A b Norman Cutler 2003, str. 296–298.
  28. ^ Alf Hiltebeitel (2011). Vishnwa Adluri; Joydeep Bagchee (eds.). Když byla bohyně žena. BRILL Academic. str. 139–141. ISBN  90-04-19380-4.„Cituji:„ Ani nejsem přesvědčen, že Pattini, dokonce ani v Cilappatikaram, lze tvrdit, že byl původně Jain-buddhista, ale ne Hind. Samotný Cilappatikaram je také o pandyanském králi Madurai a zvláště o Cera králi Vanciho, který se zdá být popsán způsoby, které jsou více hinduistické než džinistické nebo buddhistické “
  29. ^ Friedhelm Hardy (2001). Viraha-bhakti: Rané dějiny Kṛṣṇovy oddanosti v jižní Indii. Oxford University Press. str. 606–628. ISBN  978-0-19-564916-1.
  30. ^ A b V. R. Ramachandra Dikshitar 1939, s. 67–69.
  31. ^ V. R. Ramachandra Dikshitar 1939, str. 69.
  32. ^ K. Nilakanta Sastry, A History of South India, pp 398
  33. ^ Kamil Zvelebil 1973, str. 174–175.
  34. ^ V. R. Ramachandra Dikshitar 1939, s. 11–18.
  35. ^ A b Alain Danielou 1965, str. ix.
  36. ^ R. Dhandayudham (1975). „Silappathikaram: Epos“. Indická literatura. 18 (2): 24–28. JSTOR  23329770.
  37. ^ Alain Danielou 1965, str. viii.
  38. ^ A b C d E F Kamil Zvelebil 1973, str. 174–176.
  39. ^ Friedhelm Hardy (2001). Viraha-bhakti: Rané dějiny Kṛṣṇovy oddanosti v jižní Indii. Oxford University Press. 634–638. ISBN  978-0-19-564916-1.
  40. ^ Alain Danielou 1965, str. viii-ix.
  41. ^ Mahadevan, I. (2014). Raná tamilská epigrafie - od nejstarších dob do šestého století n. L., 2. vydání. 191–193.
  42. ^ A b C d E R Parthasarathy (překladatel) 2004, s. 6-8.
  43. ^ Kamil Zvelebil 1973, str. 172–175.
  44. ^ R Parthasarathy (překladatel) 2004, str. 25-26.
  45. ^ R Parthasarathy (překladatel) 2004, str. 25-27.
  46. ^ A b R Parthasarathy (překladatel) 2004, str. 32-33.
  47. ^ Rosen, Elizabeth (1975). „RECENZE: Prince ILango Adigal, Shilappadikaram (náramek s náramkem), přeložil Alain Damelou ". Artibus Asiae. 37 (1/2): 149. JSTOR  3250226.
  48. ^ Kamil Zvelebil 1973, str. 178.
  49. ^ R Parthasarathy (překladatel) 2004, str. 7.
  50. ^ Parthasarathy, přeloženo as úvodem a postskriptem R. (1992). Cilappatikāram z Iḷaṅko Aṭikaḷ: epos jižní Indie. New York: Columbia University Press. str. 21. ISBN  023107848X.
  51. ^ Pollock 2003, s. 297–298
  52. ^ Zvelebil 1974, s. 131
  53. ^ A b C V. R. Ramachandra Dikshitar 1939 193, 237
  54. ^ A b Kamil Zvelebil 1974, str. 130-132.
  55. ^ Norman Cutler (2003). Sheldon Pollock a Arvind Raghunathan (ed.). Literární kultury v historii: Rekonstrukce z jižní Asie. University of California Press. str. 297, 309–310 s poznámkami pod čarou. ISBN  978-0-520-22821-4.
  56. ^ A b C d Dennis Hudson (1982). John Stratton Hawley a Donna Marie Wulff (ed.). Božská choť: Rādhā a bohyně Indie. Motilal Banarsidass. 238–242. ISBN  978-0-89581-102-8.
  57. ^ Elaine Craddock (2010). Siva's Demon Devotee: Karaikkal Ammaiyar. State University of New York Press. str. 15–18, 48–57, 78–79, 150 nota 25, 155 nota 40. ISBN  978-1-4384-3089-8.
  58. ^ Friedhelm Hardy (1983). Viraha-Bhakti: Rané dějiny oddanosti Kṛṣṇy v jižní Indii. Oxford University Press. str. 118–120. ISBN  978-0-19-561251-6.
  59. ^ Kamil Zvelebil 1973, str. 172–174.
  60. ^ Kamil Zvelebil 1973, str. 176–178.
  61. ^ A b Norman Cutler (2003). Sheldon Pollock a Arvind Raghunathan (ed.). Literární kultury v historii: Rekonstrukce z jižní Asie. University of California Press. str. 297, 309–310 s poznámkami pod čarou. ISBN  978-0-520-22821-4.
  62. ^ A b Prabha Rani; Vaidyanathan Shivkumar (2011). „Epos jako společensko-politický pamflet“. Portes. 5 (9): 79–99.
  63. ^ A b C d Norman Cutler (2003). Sheldon Pollock a Arvind Raghunathan (ed.). Literární kultury v historii: Rekonstrukce z jižní Asie. University of California Press. str. 298–301 s poznámkami pod čarou. ISBN  978-0-520-22821-4.
  64. ^ A b C d E V. R. Ramachandra Dikshitar 1939, str. 47–53.
  65. ^ Zvelebil 1974, s. 141
  66. ^ Panicker 2003, s. 7
  67. ^ University of Kalkata 1906, str. 426-427
  68. ^ „Příběh kotníku: Epos o jižní Indii“. Columbia University Press. Archivovány od originál dne 14. dubna 2014. Citováno 13. dubna 2014.
  69. ^ Alain Danielou 1965.
  70. ^ Saffire, Paula (Butlerova univerzita ) (1995). „Review of Parasarathy's translation of the Cilappatikaram of Ilanko Atikal“. Asijské myšlení a společnost. str. 4/4.
  71. ^ „Cena knihy AAS SAC A.K. Ramanujan za překlad“. Asociace asijských studií. 25. června 2002. Archivovány od originálu dne 25. června 2002. Citováno 27. listopadu 2018.CS1 maint: unfit url (odkaz)
  72. ^ Kamil Zvelebil 1973, str. 172 s poznámkami pod čarou 3–5.
  73. ^ „Promítací časy, recenze, upoutávky, novinky a další - filmy MSN“. www.msn.com.

Zdroje

Norman Cutler (2003). Sheldon Pollock a Arvind Raghunathan (ed.). Literární kultury v historii: Rekonstrukce z jižní Asie. University of California Press. ISBN  978-0-520-22821-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)

Další čtení

externí odkazy