Lüneburgská solárna - Lüneburg Saltworks

The Lüneburgská solárna (Němec: Lüneburger Saline) byl solný v německém městě Lüneburg ta extrahovaná sůl.

Podle legendy lovec zabil a divočák jehož kabát byl sněhově bílý od krystalické soli. Prasnice se musela utopit v a solný pramen a tak byl první zdroj soli objeven v Lüneburgu asi před 800 lety.

Úkon

Od 12. století byla těžba soli dominantou života ve městě Lüneburg. Toho času, stolní sůl byl téměř stejně cenný jako zlato a byl měřen v chors (1 chor = 554,32 kg), jeden chor v hodnotě asi 300 Říšských marek. The solný byl umístěn mezi Sülzwiese a kopec Kalkberg. Jeho hlavní vchod byl zapnutý Lambertiplatz a celé místo bylo obklopeno silnými zdmi a vysokými věžemi.

Na pomoc při přepravě soli, a kanál a a jeřáb byly postaveny na Stint, bývalý koruška trh u přístavu. Náměstí známé jako Jsem Sande byl ve středověku neporušený a pokrytý pískem, odtud název. Fungovalo jako obchodní centrum pro obchodníky a jejich zboží, včetně soli.

Organizace

Středem solárny byla a solný pramen (Drn) obklopen 54 varnými chatami (Siedehütten). Čtyři varné pánve (Siedepfannen) v každé chatě, které byly pojmenovány podle svých prvních obyvatel, byly zásobovány kanály a kanály s solanka. Solanka byla nesena v kbelících z varné komory (Siedekammer) na úroveň země a poté rozdělena mezi 216 varných pánví. Na místě varu byl stánek se solí (Salzbude) za prodej malého množství soli a také daňový úřad (Zollbude) odpovědný za vyřizování daní a poplatků.

Majetková situace

Byli povoláni majitelé pánví Sülzbegüterte („solná šlechta“) a nemusela nutně žít v Lüneburgu. Sami neměli vařit solanku, ale pronajali je těm, kteří měli vroucí práva a žili v Lüneburgu. Pokud takový Siedeberechtigter pronajal nejméně čtyři pánve, stal se známým jako Sülfmeister („Master Salter“) a měl nárok na svou vlastní vařící chatu. To znamená, že hlavnímu salterovi nebylo povoleno více než dvě chaty, tj. Osm pánví. Nájem činil polovinu příjmů z varné pánve.

Na počátku 13. století byla slaná šlechta směsicí duchovních a šlechty. V letech 1250 až 1320 se majitelem solné pánve stal stále větší počet běžných obchodníků a došlo k odpovídajícímu poklesu šlechtické solné šlechty. V roce 1370 byl počet obchodníků, kteří vlastnili pánve, téměř stejný jako počet duchovních; o století později patřily tři čtvrtiny pánví duchovenstvu, které bylo známé jako preláti.

Kromě solné šlechty a solíren existovaly také Barmeister a Sodmeister. The Barmeister byl předák kovárny (Holý) kde byly pánve odlity. Vybrali si ho mistři salters a městská rada. The Sodmeister staral se o distribuci solanky a byl vybrán majiteli soli a městskou radou.

Daň ze soli

Daň ze soli (Sülzhilfe) byl poplatek od prelátů radě k uhrazení cla splatného městu. To znamenalo, že se duchovní majitelé soli museli vzdát části svých solankových příjmů, zpočátku desáté části každého fenik. Množství se postupem času zvýšilo na čtvrtinu feniklu. Ačkoli do roku 1442 zaplatili čtvrtinu svých příjmů, stále to nepokrývalo daň vybíranou městem.

Z tohoto důvodu byla od roku 1445 vyplacena dvojitá daň, tj. Polovina každého feniklu musela být vyplacena městské radě. To vyvolalo velkou nedůvěru radě, zejména ze strany Butenländischen a Lüneburg probošt Scharper a odmítli zaplatit požadovanou částku. Tento konflikt vzplanul do Válka v Lüneburgu.

Viz také

Zdroje

  • Karl Bachmann, Die Rentner der Lüneburger Saline (1200–1370), Hildesheim 1983
  • Georg Friedrich Francke, Der Lüneburgsche sogenannte Prälatenkrieg, v: Fünfter und sechster Jahresbericht des Museumsvereins für das Fürstentum Lüneburg 1882-1883. Lüneburg 1884, S. 1-3
  • Axel Janowitz, Die Lüneburger Saline im 18. und 19. Jahrhundert, 2003, ISBN  978-3-89534-435-0
  • Elmar Peter, Geschichte einer 1000jährigen Stadt 956-1956, Lüneburg 1999, S. 191f.
  • Wilhelm Reinecke, Geschichte der Stadt Lüneburg, 2 Bde. Lüneburg 21977 (1933)
  • Wilhelm Friedrich Volger, Die Lüneburger Sülze, 1956