Filip Višnjić - Filip Višnjić

Filip Višnjić
Muž s knírem hrající na strunný nástroj
Kresba Filipa Višnjiće od Josifa Danilovaca, 1901.
narozený1767
Gornja Trnova, Osmanská říše
Zemřel1834
Grk, Rakouská říše
Známý jakoSrbská epická poezie

Filip Višnjić (Srbská cyrilice: Филип Вишњић, výrazný[fîliːp ʋîʃɲit͡ɕ]; 1767–1834) byl a Bosenskosrb epický básník a guslar. Jeho repertoár zahrnoval 13 originálních epických básní zaznamenávajících První srbské povstání proti Osmanská říše a čtyři reinterpretované eposy z různých období roku historie Srbska.

Narodil se ve vesnici poblíž Ugljevik, Višnjić oslepl ve věku osmi nebo devíti po uzavření smlouvy neštovice. Brzy v životě přišel o rodinu a začal hrát na gusle a recitoval epickou poezii ve věku kolem 20 let. Strávil roky putováním po Balkán jako tulák a vystupoval a prosil o živobytí. Jeho vyprávěcí schopnosti přitahovaly pozornost řady vlivných osobností a kolem roku 1797 se oženil do zámožné rodiny. V roce 1809 se s manželkou a dětmi přestěhoval do Srbska a na vlastní kůži zažil první srbské povstání proti Osmanům. Vystupoval ve vojenských táborech v naději, že pozvedne morálku rebelů, a složil epické básně, které vyprávějí historii povstání. Vzpoura byla rozdrcena Osmany v roce 1813 a Višnjić a jeho rodina byli nuceni přesídlit do rakouský - řízené Syrmia, severně od Sava Řeka.

V roce 1815 vystupoval Višnjić pro lingvistu a folkloristu Vuk Karadžić, který písemně uchoval své dílo. Višnjićovy epické básně brzy vyšly jako součást sbírky srbské epické poezie, kterou Karadžić sestavil. Byli dobře přijati jak na Balkáně, tak v zahraničí. V tomto bodě Višnjić pouze reinterpretoval své staré básně a již neskládal nové. Žil v Syrmii až do své smrti v roce 1834. Grk, vesnice, ve které on a jeho rodina žili, byla později přejmenována. Višnjićevo na jeho počest. Višnjić je obecně považován za jednoho z největších v Srbsku gusle hráčů a je ctěn za své příspěvky k srbské ústní tradici. Pozoruhodný srbský učenec a Helénista Miloš N. Đurić daboval ho srbský Homér.[1]

Život

Filip Višnjić se narodil ve vesnici Vilića Guvno poblíž Gornja Trnova, Ugljevik, v roce 1767. V době jeho narození byla Bosna a Hercegovina součástí Osmanská říše.[2] Jeho rodiče byli Đorđe a Marija Vilić. Své příjmení odvodil z matčiny přezdívky Višnja (třešeň). Višnjićův otec zemřel, když byl mladý, a v osmi nebo devíti letech ztratil schopnost vidět po záchvatu neštovice. Po smrti svého otce se Višnjićova matka znovu vdala a přestěhovala se do vesnice Međaši v nížinách Semberija, přičemž svého malého syna s sebou. Když bylo Višnjićovi 20 let, Osmané zmasakrovali jeho rodinu a vypálili jejich vesnici.[3] Kolem tentokrát začal hrát na gusle,[3] jednostrunný nástroj používaný při recitaci epická poezie.[4][5]

Po mnoho let Višnjić cestoval jako tulák po celé zemi Balkán, sahající až k Shkodër. Nejprve prosil, aby si vydělal na živobytí, ale jeho vyprávěcí schopnosti brzy upoutaly pozornost řady vlivných osobností, včetně Iva Kneževiće, šlechtice z Semberija. Kolem roku 1798 se Višnjić oženil s Nastou Ćukovićovou, která pocházela z bohaté rodiny. Z manželství vzniklo šest dětí, z nichž několik zemřelo v dětství. V roce 1809 odešel Višnjić na východ Bosna, přešel přes Drina a pustil se do Srbska, které počínaje rokem 1804 bylo dějištěm násilného protiotomanu povstání pod vedením Karadjordje. Višnjić a jeho rodina se nejprve usadili Loznica, pak dovnitř Badovinci a nakonec dovnitř Salaš Noćajski kde byli ubytováni vůdcem rebelů Stojan Čupić. Poté Višnjić cestoval po Drině a hrál na gusle a recitování jeho epické poezie s cílem zvýšit morálku rebelů.[3] Jeho recitace zapůsobila na mnoho povstaleckých velitelů, včetně samotného Karadjordje.[6]

V roce 1813 se rebelové potáceli na pokraji porážky a nakonec bylo devítileté povstání rozdrceno. Většina rebelů uprchla přes Sava do Rakouská říše a Višnjić je tam následoval. Po několika letech v uprchlickém táboře se v roce 1815 usadil ve vesnici Grk, blízko Šid v oblasti Syrmia.[6] Višnjić žil se svou rodinou v Grku, když se seznámil s lingvistou a folkloristou Vuk Karadžić, který si přál napsat a uchovat Višnjićovu poezii.[7] Karadžić přesvědčil Višnjiće, aby ho navštívil Klášter Šišatovac, na Fruška Gora, kde hráli gusle a přednesl svou poezii, zatímco první vzal na vědomí. Krátce nato Karadžić opustil Frušku Goru a vydal se na cestu Vídeň, kde nechal publikovat epické básně Višnjiće.[6] Ty se objevily ve svazku Narodna srbska pjesnarica (Píseň srbského lidu).[8]

Višnjić pokračoval v cestování po celém regionu a recitoval své básně navzdory svému postupujícímu věku.[6] Všude, kde vystupoval, byl vřele přijat a rozdával drahé dary.[7] V roce 1816 účinkoval u náboženského vůdce habsburských Srbů Metropolita Karlovci, Stefan Stratimirović. Do této doby Višnjić výhradně reinterpretoval své staré básně a již neskládal nové. Karadžić a několik dalších prominentních srbských akademiků se pokusili přesvědčit Višnjiće, aby se vrátil do osmanského Srbska, v naději, že by ho to inspirovalo k napsání nového materiálu, ale stárnoucí bard to odmítl. Životopisec Branko Šašić připisuje Višnjićovo odmítnutí jeho filozofické a ideologické opozici vůči Miloš Obrenović, který zahájil a druhé povstání proti Osmanům v roce 1815. Višnjić prý nebyl schopen odpustit Obrenovićovi, že nařídil Karađorđovu smrt.[6] Višnjić a jeho rodina prosperovali v Syrmii. Poslal svého syna do školy, získal vlastního koně a vozík a podle Karadžiće se „stal řádným gentlemanem“.[7][9] Zemřel v Grku v roce 1834.[10]

Funguje

Ilustrace Višnjiće na počátku 20. století na Bitva u Loznice

Višnjić nebyl tak plodný bard jako někteří jeho současníci. Jeho dílo obsahovalo čtyři reinterpretované eposy a 13 originálů. Všechny jeho přežívající básně byly napsány během prvního srbského povstání.[6] Všechny se odehrávají během vzpoury a točí se kolem existujících, na rozdíl od fiktivních postav.[10] Jejich ústředním tématem je boj proti Osmanské říši.[11] Deset z 13 originálů Višnjiće se odehrává v Podrinje, oblast, která se rozprostírá nad řekou Drina.[10] Celkově se jeho opus skládá z 5 001 veršových řádků.[6] Následuje seznam epických básní, jejichž autorství je přičítáno výhradně Višnjićovi, jak je sestavil Šašić:[10]

  • Početak bune protiv dahija (Začátek vzpoury proti Dahijas)
  • Boj na Čokešini (Bitva o Čokešinu)
  • Boj na Salašu (Bitva o Salaš)
  • Boj na Mišaru (Bitva o Mišar)
  • Boj na Loznici (Bitva o Loznicu)
  • Uzimanje Užica (The Taking of Užice)
  • Knez Ivo Knežević
  • Luka Lazarević i Pejzo (Luka Lazarević a Pejzo)
  • Miloš Stojićević i Meho Orugdžić (Miloš Stojićević a Meho Orugdžić)
  • Hvala Čupićeva (Chvála Čupićovi)
  • Stanić Stanojlo
  • Bjelić Ignjatije
  • Lazar Mutap i Arapin (Lazar Mutap a Arab)

Početak bune protiv dahija je všeobecně považován za Višnjićova magnum opus.[12] Zaměřuje se na raná stadia Prvního srbského povstání a události, které k němu vedly. Na rozdíl od epických básní z kosovského cyklu, které pojednávají o Bitva o Kosovo a jeho následky, Početak bune protiv dahija je oslavou vítězství, nikoli připomínkou porážky.[13]

Višnjić byl jedinečný v tom, že byl jedním z mála epických básníků z 18. a počátku 19. století, jejichž díla nebyla šířena anonymně.[14] To platí o několika dalších epických básnících, jejichž díla Karadžić publikoval, například o recitálovi Tešan Podrugović a slepá žena guslari Jeca, Stepanija a Živena.[8] Vzhledem k převážně ústnímu charakteru srbské epické poezie se jména původních autorů mnoha epických básní postupem času ztratila.[14]

Měnící se a meandrující styl guslari, přičemž text publikované básně by se neshodoval slovo za slovem s tím, který se zpíval během živého vystoupení, je způsoben povahou samotné epické recitace poezie. Podle Slavistika profesor David A. Norris, guslar „Neznal své písně nazpaměť, ale jako skladby složené z tradičních frází a formulačních výrazů, na které mohl pokaždé, když zpíval, zavolat. Jeho repertoár byl založen na typu rychlého složení připomínajícího tyto fragmenty a linie a navádějící je na místo za každé představení. “[15] To dalo gusle hráči jako Višnjić schopnost měnit obsah svých epických básní v závislosti na publiku nebo příležitosti. Liberální použití umělecká licence proniklo také do epické tradice.[16]

Dědictví

Socha Višnjiće v Kruševac

Višnjić je obecně považován za jednoho z největších epických básníků, jaké kdy hrály gusle.[17] Vydáním Karadžićových sbírek srbské epické poezie si Višnjićova díla našla evropské publikum a byla velmi dobře přijata.[18] Když Srbsko vstoupilo do moderní doby, postavení epické poezie jako vlivné formy umění se zmenšilo, což vedlo k literárnímu vědci 20. století Svetozar Koljević popsat Višnjićovo dílo jako „labutí píseň epické tradice“.[19]

Každé listopadu hostí Gornja Trnova kulturní manifestaci Višnjićevi dani („Dny Višnjiće“), která přitahuje spisovatele, teoretiky a básníky a obsahuje Srbský ortodoxní vzpomínková služba.[20] V roce 1994 byla v Gornja Trnova instalována pamětní deska označující místo, kde se narodil Višnjić. Bijeljina Městskou knihovnu zdobí pamětní deska připomínající Višnjiće a jeho dílo. Podoba barda je začleněna do obecních erbů Bijeljiny a Ugljevik. Obec Grk, ve které Višnjić strávil poslední roky, byla přejmenována Višnjićevo na jeho počest. Četné ulice a školy v Srbsko a Republika srbská jsou pojmenovány po něm. V době druhá světová válka, Višnjićova podoba byla uvedena na 50 dinár bankovky vydané Vláda národní záchrany. V dnešní Bosně a Hercegovině se jeho podoba objevuje na 20. místě KM bankovky distribuované v Republika srbská.[21] Višnjić je zahrnut v Srbská akademie věd a umění 'Kompendium z roku 1993 100 nejvýznamnějších Srbů.

Viz také

Reference

  1. ^ „Први су учитељи судбоносни“. Politika online. Citováno 2020-01-26.
  2. ^ Šašić 1998, str. 59.
  3. ^ A b C Šašić 1998, str. 60.
  4. ^ Wachtel 1998, str. 32.
  5. ^ Carmichael 2015, str. 30.
  6. ^ A b C d E F G Šašić 1998, str. 61.
  7. ^ A b C Wilson 1970, str. 111.
  8. ^ A b Neubauer 2007, str. 272.
  9. ^ Burke 2009, str. 143.
  10. ^ A b C d Šašić 1998, str. 62.
  11. ^ Carmichael 2016, str. 28.
  12. ^ Zlatar 2007, str. 602.
  13. ^ Norris 2008, str. 33–35.
  14. ^ A b Vucinich 1963, str. 108.
  15. ^ Norris 2008, str. 32.
  16. ^ Carmichael 2016, str. 30.
  17. ^ Vidan 2016, str. 493.
  18. ^ Norris 2008, str. 48.
  19. ^ Judah 2000, str. 41–42.
  20. ^ Ovčina, Đurđević-Alidžanović & Delić 2006, str. 180.
  21. ^ Čolović 2002, str. 73.

Bibliografie

Další čtení

externí odkazy