Témata ve spisech Fjodora Dostojevského - Themes in Fyodor Dostoevskys writings - Wikipedia

Portrét Fjodora Dostojevského v roce 1872 namaloval Vasily Perov

Témata ve spisech ruského spisovatele Fjodor Dostojevskij, které se skládají z románů, povídky, eseje, epištolské romány, poezie,[1] špionážní fikce[2] a napětí,[3] zahrnout sebevražda, chudoba, lidská manipulace a morálka. Dostojský byl hluboce Ortodoxní a náboženská témata se vyskytují v jeho pracích, zejména v těch, která byla napsána po jeho propuštění z vězení v roce 1854. Jeho raná díla zdůraznila realismus a naturalismus, jakož i sociální otázky, jako jsou rozdíly mezi chudými a bohatými. Vlivy jiných autorů jsou evidentní,[podle koho? ] zejména v jeho raných dílech, které vedly k obvinění z plagiátorství, ale jeho styl se během jeho kariéry postupně vyvíjel. Prvky gotická fikce, romantismus, a satira lze nalézt v jeho spisech. Dostojevskij byl „průzkumníkem myšlenek“,[4] silně ovlivněn sociopolitickými událostmi, ke kterým došlo během jeho života. Po propuštění z vězení se jeho styl psaní odklonil od čeho Apollon Grigorijev nazval „sentimentální naturalismus“ svých dřívějších prací a začal se více zajímat o dramatizaci psychologických a filozofických témat.

Motivy a styl

Rukopis Démoni

Ačkoli někdy popisován jako literární realista Dostojevskij, žánr charakterizovaný zobrazením současného života v jeho každodenní realitě, se považoval za „fantastického realistu“.[5] Podle Leonida Grossmana chtěl Dostojevskij „vnést mimořádnost do samého základu všednosti, spojit ... vznešené s groteskností a posunout obrazy a jevy každodenní reality na hranice fantastických“.[6] Grossman viděl Dostojevského jako vynálezce zcela nové romanopisné formy, ve které je umělecký celek vytvořen z hluboce odlišných žánrů - náboženského textu, filozofického pojednání, novin, anekdoty, parodie, pouliční scény, grotesky, pamflet - kombinovaný do narativní struktury AN dobrodružná kniha.[7] Dostojevskij se potýká s hlubokými filozofickými a sociálními problémy pomocí technik dobrodružného románu jako prostředku „testování myšlenka a muž myšlenky ".[8] Postavy jsou spojeny v mimořádných situacích za účelem provokace a testování filozofických myšlenek, kterými dominují.[9] Pro Michail Bakhtin „„ myšlenka “je pro Dostojevského poetiku ústřední a nazval jej vynálezcem polyfonní román, ve kterém koexistuje více „myšlenkových hlasů“ a navzájem si konkurují podle vlastních podmínek, bez zprostředkování „monologizujícího“ autorského hlasu. Právě tato inovace podle Bakhtina učinila v případě Dostojevského uměleckou koexistenci různorodých žánrů v rámci integrovaného celku.[10]

Bakhtin tvrdí, že Dostojevského díla lze zařadit do tradice menippská satira. Podle Bakhtina Dostojevskij oživil satiru jako žánr kombinující komedii, fantasy, symboliku, dobrodružství a drama, v němž jsou zosobněny mentální postoje. Povídka Boboku, nalezen v Spisovatelský deník, „je jedním z největších menipeas v celé světové literatuře“, ale příklady lze nalézt také v Sen o směšném muži, první setkání Raskolnikova a Sonji v Zločin a trest, což je „téměř dokonalý pokřesťanštěný menippea“ a „Legenda o velkém inkvizitorovi“.[11] Kritik Harold Bloom uvedl, že „satirická parodie je centrem Dostojevského umění“.[12]

Dostojevskij zkoumal lidskou přirozenost. Podle jeho přítele, kritika Nikolay Strakhov „Celá jeho pozornost byla zaměřena na lidi a on uchopil pouze jejich povahu a charakter“ a zajímal se o „lidi, lidi výlučně, o jejich stav duše, o způsob jejich života, jejich pocity a myšlenky“. Filozof Nikolai Berdyaev uvedl, že „není realistou jako umělec, je experimentátorem, tvůrcem experimentální metafyziky lidské přirozenosti“. Jeho postavy žijí v neomezeném, nerealistickém světě, za hranicemi a limity. Berďajev poznamenává, že „Dostojevskij odhaluje novou mystickou vědu o člověku“, omezenou na lidi, „kteří byli zataženi do vichřice“.[13]

Dostojevského díla zkoumají iracionální, temné motivy, sny, emoce a vize. Byl vášnivým čtenářem gotiky a měl rád díla Radcliffe, Balzac, Hoffmann, Charles Maturin a Soulié. Mezi jeho první gotická díla patřil Majitelka. Nevlastní otec je démonické housle a záhadný prodejce Netochka Nezvanova jsou gotické. Další aspekty žánru lze nalézt v Zločin a trest například tmavé a špinavé místnosti a Raskolnikovovy Mefistofelián postavy a v popisech Nastasie Filippovny v Idiot a Katerina Ivanovna v Bratři Karamazovi.[14]

Dostojevského využití prostoru a času byly analyzovány filolog Vladimír Toporov. Toporov porovnává čas a prostor v Dostojevském s filmovými scénami: ruské slovo vdrug (najednou) se objeví 560krát v ruském vydání Zločin a trest, posilující atmosféru napětí charakteristickou pro knihu.[15] Dostojevského díla často používají přesná čísla (ve dvou krocích ..., dvě silnice vpravo), stejně jako vysoká a zaokrouhlená čísla (100, 1000, 10 000). Kritici jako Donald Fanger[16] a Roman Katsman, spisovatel Čas krutých zázraků: Mytopoéza u Dostojevského a Agnona, nazývají tyto prvky „mytopoeické“.[17]

Sebevraždy se vyskytují v několika Dostojevského knihách. 60. – 80. Léta znamenala v Rusku téměř epidemické období sebevražd a mnoho současných ruských autorů psalo o sebevraždách. Dostojevského oběti sebevraždy a vrahové jsou často nevěřící nebo inklinují k nevěře: Raskolnikov v Zločin a trest, Ippolit dovnitř Idiot, Kirillov a Stavrogin v Démoni a Ivan Karamazov a Smerdiakov v Bratři Karamazovi. Nedůvěra v Boha a nesmrtelnost a vliv současných filozofií jako např pozitivismus a materialismus jsou považovány za důležité faktory ve vývoji sebevražedných tendencí postav. Dostojevskij cítil, že pro lidskou existenci je nutná víra v Boha a nesmrtelnost.[18][19]

Brzy psaní

Dostojevskij, 1859

Dostojevského překlady Balzacových Eugénie Grandet a Sand La dernière Aldini se liší od standardních překladů. Ve svém překladu Eugénie Grandet, často vynechával celé pasáže nebo významně parafrázoval, snad kvůli své základní znalosti francouzštiny nebo jeho spěchu.[20] Použil také temnější slova, například „pochmurná“ místo „bledá“ a „studená“, a senzační adjektiva, například „hrozná“ a „tajemná“. Překlad La desnière Aldini nebyla nikdy dokončena, protože někdo ji už publikoval v roce 1837.[21] Také opustil práci na Mathilde Sue kvůli nedostatku finančních prostředků.[22] Pod vlivem her, které během této doby sledoval, napsal poezie dramat na dvě hry, Mary Stuart podle Schiller a Boris Godunov od Puškina, které byly ztraceny.[23][24]

Dostojevského první román, Chudák, an epištolský román, líčí vztah mezi starším úředníkem Makarem Devuškinem a mladou švadlenou Varvarou Dobroselovou, vzdálenou příbuznou. Korespondence mezi nimi odhaluje něžnou, sentimentální adoraci jeho příbuzného a její sebevědomé, vřelé úcty k němu, když se potýkají s matoucími a někdy i srdcervoucími problémy, které jim vnucuje jejich pokorné sociální postavení. Román byl úspěšný a vlivný kritik Vissarion Belinsky jej označil za „první v Rusku“ sociální román ",[25] za sympatické zobrazení chudých a utlačovaných lidí.[26] Dostojevského další dílo, Dvojitý, byl radikální odklon od formy a stylu Chudák. Soustředí se na rozpadající se vnitřní a vnější svět jeho plachého a „čestného“ protagonisty Jakova Golyadkina, když pomalu zjišťuje, že jeho zrádný doppelgänger dosáhl sociální úcty a úspěchu, který mu byl odepřen. Na rozdíl od prvního románu Dvojitý nebyl kritiky dobře přijat. Belinsky poznamenal, že dílo nemělo „žádný smysl, žádný obsah a žádné myšlenky“ a že román byl nudný kvůli chrabrosti protagonisty nebo tendenci k verbálnímu průjmu.[27] On a další kritici uvedli, že myšlenka na Dvojitý byl skvělý, ale jeho vnější forma byla mylná a plná vícesložkových vět.[28][29]

Povídky, které Dostojevskij napsal během období před svým uvězněním, zkoumají podobná témata jako Chudák a Dvojitý.[30] Bílé noci „představuje bohatou povahu a hudební snímky, jemnou ironii, obvykle zaměřenou na samotného vypravěče z pohledu první osoby, a vřelý patos, který je vždy připraven proměnit v sebeparodiku“. První tři části jeho nedokončeného románu Netochka Nezvanova kronika zkoušek a trápení Netochky, nevlastní dcery druhořadého houslisty, zatímco vVánoční strom a svatba „Dostojevskij přechází na sociální satiru.[31]

Dostojevského raná díla byla ovlivněna současnými spisovateli, včetně Puškin, Gogol a Hoffmann, což vedlo k obvinění z plagiátorství. Několik kritiků poukázalo na podobnosti v Dvojitý ke Gogolovým dílům Kabát a Nos. Byly vytvořeny paralely mezi jeho povídkou „Čestný zloděj“ a Georgem Sandem François le champi a Eugène Sue Mathilde o Confession d'une jeune fillea mezi Dostojevského Netochka Nezvanova a Charles Dickens' Dombey and Son. Stejně jako mnoho mladých spisovatelů nebyl „plně přesvědčen o své vlastní tvůrčí schopnosti, přesto pevně věřil ve správnost svého kritického úsudku“.[31]

Pozdější roky

Po propuštění z vězení se Dostojevskij začal více zajímat o objasnění psychologických a filozofických témat a jeho styl psaní se vzdálil od druhu „sentimentálního naturalismu“, který se Chudák a Urazil a zranil.[32] Přesto, že strávil čtyři roky ve vězení v děsivých podmínkách, napsal dvě humorné knihy: novelu Strýčkův sen a román Vesnice Stepanchikovo.[33] Dům mrtvých je semi-autobiografická monografie napsaná, když byl Dostojevskij ve vězení, a obsahuje náboženská témata. Postavy ze tří Abrahamská náboženství —Judaismus, islám a křesťanství - se v něm objevují, a zatímco židovská postava Isay Fomich a postavy spojené s Pravoslavná církev a starověrci jsou zobrazeni negativně, muslimové Nurra a Aley z Dagestan jsou zobrazeny pozitivně. Aley je později vzděláván čtením Bible a je fascinován altruistický zpráva v Kristově Kázání na hoře, kterou považuje za ideální filozofii.[34]

Román Poznámky z podzemí, který částečně napsal ve vězení, byl jeho první světský kniha s několika odkazy na náboženství. Později napsal o své neochotě odstranit z knihy náboženské motivy a uvedl: „Cenzorská prasata prošla vším, kde jsem se na všechno vysmíval, a na první pohled, byl někdy dokonce rouhačský, ale zakázal tomu všemu, kde jsem prokázal potřebu víry v Krista “.[35]

Terras spekuloval, že Dostojevského znepokojení utlačovanými po zveřejnění Poznámky z podzemí „nebyl motivován ani tak soucitem, jako nezdravou zvědavostí o temnějších zákoutích lidské psychiky, ... perverzní přitažlivostí k nemocným stavům lidské mysli, ... nebo ... sadistickým potěšením z pozorování lidské utrpení “.[5] Ponížen a urazen byl podobně sekulární; teprve na konci 60. let 19. století, počínaje vydáním Zločin a trest, znovu se objevila Dostojevského náboženská témata.[34]

Díla Dostojevského publikovaná v 70. letech 19. století zkoumají schopnost lidských bytostí manipulovat. Věčný manžel a "Mírný „Popište vztah mezi mužem a ženou v manželství, první zaznamenává manipulaci s manželem jeho manželkou; druhá naopak.“Sen o směšném muži "vyvolává toto téma manipulace z jednotlivce na a metafyzický úroveň.[36] Filozof Strakhov souhlasil, že Dostojevskij „velký myslitel a velký vizionář ... geniální dialektik, jeden z největších ruských metafyziků“.[37]

Filozofie

Dostojevského díla se často nazývala „filozofická“, ačkoli sám sebe označoval za „slabého ve filozofii“.[38] Podle Strakhova „Fjodor Michajlovič miloval tyto otázky o podstatě věcí a mezích poznání“.[38] Jeho blízký přítel, filozof a teolog Vladimir Solovyov, cítil, že je „více mudrcem a umělcem než přísně logickým a důsledným myslitelem“.[39] Jeho iracionalismus je zmíněn v William Barrett Iracionální muž: Studie v existenciální filozofii a v Walter Kaufmann je Existencialismus od Dostojevského po Sartra.[40]

Reference

  1. ^ Достоевский Федор Михайлович: Стихотворения [Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Básně] (v ruštině). Lib.ru. Citováno 22. září 2012.
  2. ^ Cicovacki 2012, str. 80.
  3. ^ Lantz 2004, str. 170.
  4. ^ Terras 1998, str. 59.
  5. ^ A b Terras 1998, str. předmluva.
  6. ^ Grossman, Leonid (1925). Poetika Dostojevského. Moskva. 61, 62.
  7. ^ Grossman, Leonid (1925). Poetika Dostojevského. str. 174–75.
  8. ^ Bakhtin, Michail (1984). Problémy Dostojevského poetiky. University of Minnesota Press. str.105. ISBN  978-0-8166-1227-7.
  9. ^ Bakhtin, Michail (1984). str. 114
  10. ^ Bakhtin, Michail (1984). str. 105
  11. ^ René Wellek. „Bakhtinův pohled na Dostojevského:„ Polyphony “a„ Carnivalesque"". University of Toronto. Archivovány od originál dne 2. října 2013. Citováno 3. června 2012.
  12. ^ Bloom 2004, str. 10.
  13. ^ Nikolay Berdyaev (1918). „Zjevení o člověku v kreativitě Dostojevského“. Citováno 18. srpna 2012.
  14. ^ Lantz 2004, s. 167–170.
  15. ^ Vladimir Toporov (1995). Мив. Ритуал. Симбол. Образ. [Mýtus. Rituál. Symbol. obraz] (v Rusku). Прогресс (Průběh). 193–211. ISBN  5-01-003942-7.
  16. ^ Donald Fanger, Dostojevskij a romantický realismus: Studie Dostojevského ve vztahu k Balzacu, Dickensovi a Gogolovi, Northwestern University Press, 1998, s. 14
  17. ^ Boris Sergejevič Kondratjev. „Мифопоэтика снов в творчестве Ф. М. Достоевского“ [Mytopoetické sny v kreativitě F. M. Dostojevsyho]. Citováno 2. srpna 2012.
  18. ^ Paperno 1997, str. 123–6.
  19. ^ Lantz 2004, str. 424–8.
  20. ^ Lantz 2004, str. 29.
  21. ^ Catteau 1989, s. 12–13.
  22. ^ Lantz 2004, str. 419.
  23. ^ Sekirin 1997, str. 51.
  24. ^ Carr 1962, str. 20.
  25. ^ Bloom 2004, str. 12.
  26. ^ Lantz 2004, str. 334-35.
  27. ^ Belinsky 1847, str. 96.
  28. ^ Reber 1964, str. 22.
  29. ^ Terras 1969, str. 224.
  30. ^ Frank 2009, str. 103.
  31. ^ A b Terras 1998, s. 14–30.
  32. ^ Catteau 1989, str. 197.
  33. ^ Terras 1998, str. 32–50.
  34. ^ A b Bercken 2011, str. 23-6.
  35. ^ Pisma, XVIII, 2, 73
  36. ^ Neuhäuser 1993, str. 94–5.
  37. ^ Scanlan 2002, str. 2.
  38. ^ A b Anna Dostojevskaja, Polnoe sobranie sochinenii F. M. Dostoevskogo, Petrohrad, 1882–1883, 1: 225
  39. ^ Vladimir Solovyov, Sobranie sochinenii Vladimira Sergeevicha Solov'eva, Petrohrad, Obshchestvennaia Pol'za, 1901–07, 5: 382
  40. ^ Scanlan 2002, str. 3-6.

Bibliografie

externí odkazy