Stará anglická gramatika - Old English grammar

tento článek potřebuje další citace pro ověření. Prosím pomozte vylepšit tento článek podle přidávání citací ke spolehlivým zdrojům. Zdroj bez zdroje může být napaden a odstraněn. Najít zdroje: "Stará anglická gramatika"  – zprávy  · noviny  · knihy  · učenec  · JSTOR (Říjen 2011) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony)

Část série na
Stará angličtina
Dialekty Kentish Mercian Northumbrian West Saxon
Použití Pravopis (Runová abeceda, latinka ) Gramatika Fonologie Fonologická historie
Literatura Beowulf Anglosaská kronika Cædmon's Hymn
Dějiny Vývoj staré angličtiny Vlivy Proto-germánský latinský Severské Brittonic
Dědictví Střední angličtina Brzy moderní angličtina Moderní angličtina Skoti

The gramatika staré angličtiny je zcela odlišný od toho Moderní angličtina, hlavně tím, že je mnohem víc skloňovaný. Jako starý germánský jazyk Stará angličtina má morfologické systém, který je podobný systému hypotetického Proto-germánský rekonstrukce, zachovávající si mnoho skloňování, o nichž se předpokládá, že byly běžné Protoindoevropský a také včetně konstrukcí charakteristických pro germánské dceřiné jazyky, jako je přehláska.^[1]

Mezi živými jazyky se stará anglická morfologie nejvíce podobá morfologii moderní islandský, který patří mezi nejkonzervativnější z Germánské jazyky. V menší míře to připomíná moderní Němec.

Podstatná jména, zájmena, přídavná jména a determinanty byly plně skloňovaný se čtyřmi gramatické případy (jmenovaný, akuzativ, genitiv, dativ ) a pozůstatek instrumentální,^[2] dva gramatická čísla (jednotné číslo a množný ) a tři gramatické rody (mužský, ženský a kastrovat). První a druhá osoba osobní zájmena také měl duální formy pro odkazování na skupiny dvou lidí, kromě obvyklých tvarů jednotného a množného čísla.^[3]Instrumentální případ byl poněkud vzácný a vyskytoval se pouze v mužském a středním singulárním čísle. Často byl nahrazen dativem. Přídavná jména, zájmena a (někdy) příčestí souhlasila s odpovídajícími podstatnými jmény v případě, počtu a pohlaví. Konečný slovesa dohodli se svými subjekty osobně a počtem.

Podstatná jména přicházejí v četných poklesy (s mnoha paralelami v latinský, Starořečtina a Sanskrt ). Slovesa přišla v devíti hlavních konjugace (sedm silný a tři slabý),^{[čísla nesouhlasí ]} vše s mnoha podtypy, stejně jako několik dalších menších konjugací a hrstka nepravidelných sloves. Hlavní rozdíl od jiných starověkých indoevropských jazyků, jako je latina, spočívá v tom, že slovesa lze konjugovat pouze ve dvou časech (ve srovnání se šesti latinskými „časovými“, skutečně časově / stranovými kombinacemi) a nemají syntetický pasivní hlas, přestože stále existoval v gotický.

Podstatná jména

Stará anglická podstatná jména jsou seskupena podle gramatický rod, a skloňovat na základě případ a číslo.

Rod

Stará angličtina měla stále všechny tři pohlaví Protoindoevropský: mužský, ženský a kastrovat.

Každé podstatné jméno patří jednomu ze tří pohlaví přídavná jména a determinanty mít různé formy v závislosti na pohlaví podstatného jména, které popisují. Slovo pro „nebo“ je sē s podstatným jménem mužského pohlaví, séo se ženským podstatným jménem a þæt se středním podstatným jménem. Přídavná jména mění konce: například od hring („prsten“) je mužský a cuppe („cup“) je ženský, zlatý prsten je gylden hring, zatímco zlatý pohár je gyldenu cuppe.

Asi nejpodivnějším aspektem moderních řečníků je, že slova pro „on“ (on) a „ona“ (Ahoj) také znamená „to“. On odkazuje zpět na podstatná jména mužského pohlaví, Ahoj k ženským podstatným jménům, vyhrazující si kastrátské zájmeno udeřil pro podstatná jména, která jsou gramaticky střední. To znamená, že i neživé objekty se často nazývají „on“ nebo „ona“.^[4] Viz následující věta s podstatným jménem mužského rodu chytit:

Porovnejte tuto paralelní větu, kde je kastrovat podstatné jméno fȳr je odkazováno na udeřil:

Pouze několik podstatných jmen, která odkazují na lidi, má gramatický rod, který neodpovídá jejich přirozenému rodu, jako ve středním slově mæġden ("dívka"). V takových případech, přídavná jména a determinanty následovat gramatický rod, ale zájmena následujte přirozené pohlaví: Mæt mæġden séo þǣr stent, canst þū spěchat? ("Dívka SZO [ženská] tam stojí, víte její?").^[5]

Když mají dvě podstatná jména různá pohlaví, přídavná jména a determinanty kteří na ně společně odkazují, se skloňují kastrovat: Hlīsa a spēd bēoþ twieċġu („Sláva [mužský] a úspěch [ženský] mají dvojité okraje [střední rod množné číslo]“).^[6]

Přiřazení pohlaví

Podstatná jména odkazující primárně na jedno pohlaví, jako např faeder ("otec") a módor („matka“), obvykle mají stejné pohlaví jako to, co popisují. Proto cyning („král“) je mužský a cwēn („královna“) je ženská, munuc („mnich“) je mužský a jeptiška („jeptiška“) je ženská atd. Tři hlavní výjimky jsou s („žena“) a mæġden ("dívka"), které jsou kastrovat, a wīfmann („žena“), která je mužská.

Pokud podstatné jméno odkazovalo na oba muže a ženy, obvykle to bylo mužské. Proto frēond („přítel“) a fēond („nepřítel“) byli mužní, spolu s mnoha dalšími příklady, jako např lufiend ("milenec"), bæcere ("pekař"), hālga ("svatý"), sop ("básník"), cuma ("host"), mǣġ ("relativní"), Cristen ("Křesťan"), hǣðen ("pohanský"), āngenġa ("samotář"), dūnsittend ("horolezec"), jáǣta ("kanibal"), hlēapere („tanečník“) a sangere ("zpěvák"). Hlavní výjimky jsou dvě slova pro „dítě“ ċilda a vous, kteří jsou oba kastrovat.

Podstatná jména s odkazem na věci nebyly tak předvídatelné. Mohli by to být jakékoli pohlaví, téměř bez ohledu na jejich význam. Například, seax („nůž“) je kastrovat, gafol („vidlice“) je ženská a Cucler („lžíce“) je mužský.^[7] Dokonce i podstatná jména, která znamenají totéž, mají často různá pohlaví: beorg („hora“) je mužský dun je ženský, Steorra („hvězda“) je zatím mužský tungol je kastrát, ēagþȳrel ("okno") je kastrovat, zatímco ēagduru je ženský, trēo ("strom") je kastrovat, zatímco paprsek je mužský, sċieldweall („štítová zeď“) je mužský sċieldburg je ženský atd. atd. atd.

To znamená, že stále existují způsoby, jak uhodnout pohlaví iu podstatných jmen odkazujících na věci:

• Podstatná jména končící na -A jsou téměř všichni mužní. Výjimkou je malý počet naučených výpůjček z latiny, například Italia ("Itálie") a discipula („[žena] učednice“).

• Složená slova vždy berou pohlaví poslední části směsi. Proto wīfmann („žena“) je mužská, i když to znamená „žena“: je to sloučenina s („žena“) plus podstatné jméno mužského rodu mann ("osoba").

• Podobně, pokud podstatné jméno končí příponou, určuje přípona jeho pohlaví. Podstatná jména končící v příponách -oþ, -do, -konec, -el, -vidíš, -ling, - tady, -had, a -sċipe jsou všechna mužská, podstatná jména končící na -ung, -Čtvrtek, -nes, -estre, -rǣden, a - zápěstí jsou všechny ženské a podstatná jména končící na -lac, -et, -ern, a -en jsou všichni kastráti. Maeden („dívka“) je střední, protože končí v střední maličká přípona -en.

• Písmena abecedy jsou všechna mužská. Kovy jsou kastrovat.

• Jména zvířat, která se vztahují pouze na muže, jsou mužská (např. hana "kohout," slepice "hřebec," eofor "kanec," strach "býk," ramm „beran“ a bucc „buck“) a jména zvířat, která odkazují pouze na ženy, jsou ženská (např. henn "slepice," miere "kobyla," sugu "prasnice," cū "kráva," eowu „bahnice“ a dā "srna"). Jedinou výjimkou je drān („dron“), což je ženské, protože většina lidí nevěděla, že drony jsou muži. Nicméně Všeobecné jména pro zvířata mohou být jakéhokoli pohlaví: například ūr („zubr“) je mužský, fifalde („motýl“) je ženský a Swin („prase“) je kastrát.

• Přídavná jména používaná jako podstatná jména, jako jsou barvy, jsou kastrovat, pokud neodkazují na lidi. Kdy oni dělat odkazují na lidi, jsou ve výchozím nastavení mužští, pokud není známo, že je to žena, v takovém případě řádně sledují ženské skloňování: fremede ("cizinec"), fremedu („[žena] cizinec“); dēadlīċ ("smrtelný"), dēadlīcu („[ženská] smrtelnice“).

• Podobně slovesa jsou kastrovat, když se používají jako podstatná jména.

Feminizující přípony

Stará angličtina má pro mnoho typů lidí dvě podstatná jména: obecný termín, který může odkazovat na muže i ženy, jako moderní anglický „číšník“, a samostatný termín, který odkazuje pouze na ženy, jako moderní angličtina „číšnice“. K určení žen se používá několik různých přípon:

• -en se přidává k různým slovům, jako je Bůh („bůh“) → gyden ("bohyně"), ielf („elf“) → ielfen („ženská elfka“), þeġn („sluha“) → þiġnen („služebnice“), þēow („otrok“) → þīewen ("otrokyně") a nēahġebūr („soused“) → nēahġebȳren („sousedka“).

• -estre je ženský ekvivalent - tady a -konec, což znamená „-er“. Používá se na mnoho podstatných jmen jako sangere („zpěvák“) → sangestre ("zpěvačka"), lufiend („milenec“) → lufestre („milenka“), bæcere („pekař“) → bæcestre, tæppere („barman“) → tæppestre, a forspennend („Pasák“) → forspennestre.

• -E je ženský ekvivalent -A, což bylo někdy pravidelné podstatné jméno končící bez významu a někdy ještě další přípona s významem „-er“. Mezi příklady patří wyrhta („pracovník“) → wyrhte a forgenġa („předchůdce“) → forgenġe.

Někdy je ženský ekvivalent naprosto samostatným slovem, jako v lārēow („učitel“) ~ lrerestre („učitelka“, jako by to byl obecný termín * lǣrere), já („lékař“) ~ lācnestre („lékařka“, jako by to byl obecný termín * lācnere), a hlāford („pán“, doslovně „strážce chleba“) ~ hlǣfdiġe („paní“, doslova „hnětač chleba“).

Případ

Jako v několika dalších starých Germánské jazyky „Sklony staré angličtiny zahrnují pět případech: jmenovaný, akuzativ, dativ, genitiv, a instrumentální.

• Jmenovaný: předmět trestu, který provádí akci. On lufode ahoj ("on miloval ji "), þæt mæġden běžel ("dívka běžel "). Slova na druhé straně slova„ být “také berou tento případ: ve frázi Wyrd je v pořádku („osud je vše“), „osud“ i „vše“ jsou nominativní.
• Akuzativ: přímý objekt, to, o čem se jedná. Hē lufode spěchat ("miloval její"), sē ridda ācwealde þone dracan („rytíř zabil drak").
• Genitiv: vlastník něčeho. Ġesāwe þū þæs psi zákaz? ("Viděl jsi psi kost? "). Tento případ byl mnohem častější než Přivlastňovací je v moderní angličtině, protože stará angličtina neměla slovo pro „of“. Proto byl „pád Říma“ Rome hryredoslovaŘím pád, "a" bůh hromu "byl þunres Bůhdoslovahrom bože. “Bylo to dokonce použito částečně, znamenat, že se něco skládalo z něčeho jiného: „skupina lidí“ byla manna halda (doslova „lidí skupina ")," tři z nás "byl vážně þrī ("náš tři ") a" šálek vody "byl wætres cuppe ("vody pohár").
• Dativ: nepřímý objekt. Jsem Sealde ahoj þone beall ("Dal jsem její míček").
• Instrumentální: něco, co se používá. Hē ġrētt þone fanan mid būtan āne fingre („Pozdravuje pouze vlajku s jedním prstem"). Tento případ lze použít bez předložek, pokud je smysl jasný, jako v ōðre naman, což znamená „[jiným] jménem“: Ūhtred sē Godlēasa æt Bebban byrġ, ōðre naman sē Deneslaga („Uhtred the Godless of Bebbanburg, také známý jako Během období staré angličtiny se instrumentál přestal používat a většinou se spojil s dativem. Od dativu se odlišoval pouze v mužském a středním jednotném čísle silných adjektiv a demonstrace Místo toho se často používal dativ.

Třídy podstatných jmen

Ne všechna podstatná jména mají stejné zakončení skloňovat pro číslo a případ. Místo toho každé podstatné jméno patří do jedné z osmi různých tříd a každá třída má jinou sadu zakončení (někdy několik, v závislosti na podtypu).

v Proto-germánský, bylo by možné zjistit, která třída je podstatné jméno, podle toho, že končí jmenovaným jednotným číslem. Ale ve staroanglickém období většina z těchto zakončení zmizela nebo se spojila s jinými zakončeními, takže to již nebylo možné.

a-stonky

Podstatná jména A-kmen jsou zdaleka největší třídou, celkem 60% všech podstatných jmen.^[8] Některé jsou mužské, jiné střední. Říká se jim a-stonky, protože v proto-germánských dobách skončily -az (je-li mužský) nebo -A (pokud je kastrovaný). Ve staré angličtině však oba tyto konce zmizely a maskulinie se liší od neutrálů pouze v nominativu / akuzativu množného čísla.

Mužské a-stonky jsou téměř všechny skloňovány stejně, jako v pes („pes“) níže. Kastrát a-stonky jsou však rozděleny na dvě části: některé končí -u v nominativu / akuzativu množného čísla, zatímco jiné zde nemají vůbec žádný konec. To bylo způsobeno volanou změnou zvuku vysoká samohláska apokop, ke kterému došlo v pravěku staré angličtiny. Krátký -i a -u zmizel na konci slov po těžká slabika —To znamená slabika obsahující a dlouhá samohláska nebo dlouho dvojhláska nebo končící na dvě nebo více souhlásek - a po dvou slabikách.^[9] Podstatná jména, která zůstávala krátká -i / -u, se nazývají lehká, zatímco podstatná jména, která je ztratila, se nazývají těžká.

Takže stonky ve skutečnosti pocházejí ze tří samostatných deklinací: jedno pro podstatná jména mužského pohlaví, jedno pro „těžká“ střední jména a druhé pro „lehká“ střední jména. Jejich příkladem je pes ("Pes"), sip ("loď") a hūs ("Dům"):

Ó-stonky

O-stonky jsou zdaleka největší třídou po a-stoncích. Zahrnují převážnou většinu ženských podstatných jmen a nulová podstatná jména jakéhokoli jiného pohlaví.

Říká se jim Ó-stonky, protože skončily -Ó v proto-germánštině, ale ve staré angličtině se tento konec změnil na -u nebo zmizel. V nominativu jednotného čísla končí „lehké“ stonky ō -u zatímco „těžké“ stopky ō nemají konec, stejně jako kastrovat a-stopky v nominativu / akuzativu množného čísla.

n-stonky

N-stonky mohou být jakéhokoli pohlaví, i když existuje jen několik neutrálů: éage ("oko"), ēare ("ucho"), Wange ("tvář") a sloučeniny v nich končící, například þunwange („chrám [hlavy]“). N-kmenům se také říká „slabá podstatná jména“, protože jsou „slabě“ skloňována; tj. většina jejich skloňování má stejný konec, -an. Všechna ostatní podstatná jména se nazývají „silná jména“.

Mužské a ženské n-stonky jsou skloňovány stejně, kromě jmenovaného jednotného čísla, kde mužské rody končí -A, ženy v -E:

Těch pár středních n-stonků se skloňuje stejně jako ženská, kromě toho, že také mají -E v akuzativu jednotného čísla:

i-stonky

I-stonky se nazývají proto, že skončily -iz v proto-germánštině, ale ve staré angličtině se tento konec stal -E (v lehkých i-stopkách) nebo zmizel (v těžkých i-stopkách). Tato podstatná jména přicházejí v každém pohlaví, i když kastrátské i-kmeny jsou vzácné.

Podle nejstarších staroanglických próz se tato třída již do značné míry spojila s jinými třídami: mužské a kastrované i-kmeny získaly stejné skloňování jako a-kmeny a ženské i-kmeny mají téměř stejné skloňování jako ō-stonky. Takže se jim opravdu říká jen i-kmeny kvůli jejich historii, ne kvůli tomu, jak se skloňují.

Jejich jediné výrazné skloňování přežívá v akuzativu singuláru ženských těžkých i-stonků, který mezi nimi kolísá -E (koncovka Ó-stopka) a žádná koncovka (zděděná koncovka):

Výjimkou je několik podstatných jmen, která přicházejí pouze v množném čísle, jmenovitě lēode ("lidé") a různá jména národností, například Engle (dále jen „angličtina“) a Dene („Dánové“). Tato podstatná jména udržovala nominativ / akuzativ množného čísla -E které zdědili pravidelnou změnou zvuku.

u-stonky

The u-stonky jsou všechny mužské nebo ženské. Všechny jsou odmítnuty stejným způsobem, bez ohledu na pohlaví:

Čistých podstatných jmen u-kmenů není příliš mnoho, ale některá jsou velmi běžná: duru ("dveře"), medu ("medovina"), wudu ("dřevo"). Většina historických u-kmenů byla přenesena do a-kmenů. Některá podstatná jména sledují celkově skloňování a-kmene, ale ve své skloňování mají několik zbylých forem u-kmene. Tyto formy mohou existovat společně s běžnými a-kmenovými formami:

• pole: dativ singuláru Felda
• brod: dativ singuláru forda
• zima: dativ singuláru wintra
• æppel: jmenovaný / akuzativ množného čísla atd

Kořenová podstatná jména

Kořenová podstatná jména jsou malá třída podstatných jmen, která v Proto-germánský, skončilo na souhlásku bez zásahové samohlásky.

Tato podstatná jména procházejí přehláska v dativu jednotného čísla a nominativu / akuzativu množného čísla. Toto je zdroj podstatných jmen v moderní angličtině, která tvoří jejich množné číslo změnou samohlásky, jako u lidí, nohou, nohou, zubů, myší, hus, hus a vši. Ve staré angličtině bylo takových slov mnohem více boc ("rezervovat"), cū ("kráva"), gat ("koza"), ac ("dub"), hnutu ("matice"), Burg ("město") a sulh ("pluh").

Všechna kořenová podstatná jména jsou buď mužská nebo ženská. Mužská kořenová podstatná jména jsou všechna těžká, ale mezi ženskými existuje kontrast mezi lehkými podstatnými jmény a těžkými podstatnými jmény: lehká podstatná jména končí -E kde mají přehlásku kořenové samohlásky, zatímco těžká podstatná jména nemají konec. Typické skloňování je toto:

nd-stonky

Nd-kmeny jsou podstatná jména vytvořená s příponou -konec, který vytváří podstatná jména agenta ze sloves: āgan („vlastnit“) → āgend ("majitel"). Všechny jsou mužské.

Single-slabika nd-stonky jsou možné pouze tehdy, když stonek končí samohláskou, což je vzácné; proto jsou doloženy pouze tři: frēond („přítel“) ← frēoġan ("milovat"), fēond („nepřítel“) ← fēoġan ("nenávidět") a tēond („žalobce“) ← čas ("obvinit"). Jsou odmítnuty stejně jako podstatná jména mužského kořene:

Víceslabičné stonky jsou skloňovány velmi odlišně. Jejich kmenová samohláska nikdy neprochází přehláska, a ve skutečnosti jsou skloňovány stejně jako stonky v jednotném čísle. Jejich tvary množného čísla jsou navíc skutečně jedinečné: množné číslo genitivu vždy končí -ra, který se běžně používá pro adjektiva, a nominativ / akuzativ v množném čísle se pohybuje mezi žádným koncem, adjektivum končí -Ea koncovka a-stem -tak jako. Adjektivní zakončení jsou pozůstatkem původu nd-kmenů jako přítomné příčestí.

r-stopky

The r-stopky celkem pouze pět podstatných jmen: faeder, módor, bratr, miláček, a dohtor.

Brodor, módor, a dohtor jsou skloňovány stejně, s přehláskou i v dativu jednotného čísla. Sweostor se skloňuje stejně, ale bez i-přehlásky. Fæder je indeclinable v singulárním typu miláčku, ale převzal nominativní / akuzativ množného čísla z a-kmenů. Navíc, bratr a miláčku často mají předponu -e- v množném čísle, zatímco zbytek nikdy.

z-stonky

Z-stonky jsou jména daná čtyřem středním podstatným jménům, která se skloňují jako lehké a-stonky, kromě toho, že množné konce začínají -r-. Tato podstatná jména jsou ċilda ("dítě"), ǣġ ("vejce"), jehněčí ("jehněčí") a fealf ("tele").

Nesrovnalosti

Výše uvedené zmiňuje pouze nejběžnější způsoby skloňování každé třídy podstatných jmen. Existuje mnoho variant i v rámci tříd, z nichž některé zahrnují:

• Vysoká samohláska apokop (ztráta krátký -i a -u na konci slova) není zcela konzistentní. Nejprve se tyto zvuky ztratily po těžké slabice nebo dvou slabých slabikách. Ale poté, v určitém okamžiku před písemným obdobím, mluvčí začali znovu přidávat -u k množnému číslu některých středních podstatných jmen, kde původně zmizela. Tato podstatná jména mají dvě konkurenční množná čísla, jedno s -u a jeden bez něj. Takže „sny“ jsou také svižně nebo swefnu„plachty“ jsou buď seġl nebo seġlua „voda“ je buď wæter nebo wætru, kromě mnoha dalších příkladů. Všimněte si, že se to stalo hlavně velmi specifické skupině podstatných jmen: těm, jejichž inflexním zakončením předchází souhláska plus / n /, / l / nebo / r /.

• Některá podstatná jména mají -u po těžké slabice, protože když došlo k apokoku s vysokou samohláskou, měli mezilehlou slabiku, která později zmizela. Mezi příklady patří podstatná jména s příponou -Čtvrtek jako strengðu („síla“) a Iermðu („chudoba“), množné číslo z-kmen, jako např ǣġru ("vejce") a ċealfru („telata“) a množné číslo a-stem hēafdu („hlavy“) a dēoflu („démoni“). Také množné číslo všech středních a-stonků, které končí v -E: wite („trest“), pl. wītu; endrende („zpráva“), pl. endrendu.

• Některé stonky Ó neočekávaně končí -u v jednotném čísle, jako je þīestru ("tma"), hǣtu ("teplo"), meniġu ("dav"), ieldu ("věk") a bieldu ("udatnost"). Tato podstatná jména kdysi patřila do samostatné třídy zvané īn-stonky, které všechny skončily -ī. Poté, co byl tento konec nahrazen, spojili se s Ó-stonky -u—Dobře poté, co byl dokončen apokoskop s vysokou samohláskou, tak -u zůstal.

• Mnoho podstatných jmen, která končí nepřízvučnou samohláskou a jedinou souhláskou ztratit nepřízvučnou samohlásku když vezmou inflexní zakončení: gristel ("chrupavka"), chrupavky („chrupavky“). Je však nemožné předvídat, ke kterým podstatným jménům se to stane, aniž bychom věděli o historii slova. Například, Dryhten („Pán“) ztrácí nepřízvučnost -E- když se skloňuje, ale ne („zvíře“) ne; ēðel („vlast“) ano, ale krypel („mrzák“) ne.^[10]

• Pokud a-kmen končí v jedné souhláse a jeho kmenová samohláska je krátká / æ /, stane se / ɑ / v množném čísle. „Den“ je dæġ ale „dny“ jsou dagas„koupel“ je bæþ ale „koupele“ jsou baðu. Mezi další příklady patří fæt ("kontejner"), sċræf ("jeskyně"), stæf ("personál"), pæþ ("cesta"), hwæl ("velryba") a blæd ("čepel").

• A-stopky, které končí v G, Cnebo sċ po samohlásku mít těžké G, Cnebo sc v množném čísle: fisċ / fiʃ / („ryba“), pl. fiscas / Ɑfiskɑs /. Mezi další příklady patří dæġ ("den"), myġ ("způsob"), disk ("talíř"), dīċ ("příkop"), já („mrtvola“) a wīċ ("vesnice").

• Pokud podstatné jméno končí na h, h zmizí před inflexními konci. Tento prodlužuje předchozí samohláska nebo dvojhláska (pokud je krátký). Pokud však h přichází hned za souhláskou, také odstraní následující samohláska, s výjimkou genitivu množného čísla, kde an -n- byl vložen, aby se tomu zabránilo. To vše dokládají dva mužské a-kmeny, sċōh a strach:

• Pokud a-stopka končí -u, u je nahrazen w před inflexními konci: searu („stroj“), dat. sg. searwe.

• Něco podobného se děje s podskupinou podstatných jmen ō-kmenů, které se říká wō-stonky. Tato podstatná jména jednou skončila -wu, než došlo ke změně zvuku, která způsobila w zmizet v nominativu jednotného čísla; následně někteří také ztratili -u apokoskopem s vysokou samohláskou. V písemném období jsou k nerozeznání od ostatních kmenů Ó v nominativu jednotného čísla, kromě toho, že zachovávají w před inflexními konci. Tato podstatná jména zahrnují sċadu („stín / stín“), sinu ("šlacha"), mǣd („louka“) a já ("pastvina").

Přídavná jména

Přídavná jména mít různé konce záleží na případ, Rod, a číslo podstatného jména, které popisují. Přídavné jméno cwic („živý“) má například jedenáct různých forem: cwic, cwicu, cwicne, cwicE, cwices, cwicre, cwicum, cwicA, cwicra, cwican, a cwicena.

Silné a slabé skloňování

Existují dvě samostatné sady skloňování, tradičně nazývané „silné skloňování“ a „slabé skloňování“. Společně obě deklinace obsahují mnoho různých skloňování, i když jen deset nebo jedenáct jedinečných forem obvykle pokrývá všechny. Obvyklé konce vystavuje cwic („živý“) mezi mnoha dalšími adjektivy:

Obecně se slabá deklinace používá za jmény pro „the / that“ a „this“ v podstatných jménech genitivní případ, a přivlastňovací determinanty například „moje“, „vaše“ a „jeho“, zatímco po zbytek času se používá silné skloňování. Proto je „živý štír“ cwic þrōwend, zatímco „živý štír“ je sē cwicA þrōwend. Více podrobností:

• Slabé skloňování se používá také v přímé adrese, jako v Ēalā þū fæġre mæġden ("Ahoj Krásná dívka ") nebo Čtvrtek dobrovolně hóre ("vy hloupý děvka").

• Řadové číslovky a srovnávací přídavná jména vezměte pouze slabé skloňování, a to i v situacích, které by jinak vyžadovaly silné skloňování. Nejdůležitější výjimkou je Odra („other / second“), který je vždy silný, přestože je pořadovým číslem i srovnávacím. Ze čtyř slov pro „první“ forma a rarra jsou vždy slabé, ale odpočinek a fyrest může být silný nebo slabý stejně jako většina ostatních adjektiv.

• Přídavné jméno āgen („vlastní“) je obvykle silné ve frázi „něčí vlastní“: Hēo forlēt ōðre dæġe na hiere āgnum kůň („Následujícího dne na ni odešla vlastní kůň").

Nesrovnalosti

Adjektiva kdysi přišly do mnoha různých tříd stejně jako podstatná jména, ale ve staré anglické době mají všechna adjektiva v podstatě stejné konce jako cwic výše. Stále však existuje velký počet rozdílů a nesrovnalostí:

• Stejně jako u podstatných jmen existují i ​​„lehká“ adjektiva, která si zachovávají inflexní zakončení -u (který se vyskytuje v nominativu ženského jednotného čísla a středního jmenovaného / akuzativu množného čísla) a „těžká“ adjektiva, která jej ztratila. Původně -u zmizel po těžké slabice nebo dvou slabých slabikách, ale řečníci ji znovu přidali k některým adjektivům, kde byla ztracena. Jmenovitě s příponami -iġ nebo -līċ: bisigu meč („zaneprázdněné meče“ [nom. pl. neut.]), broðorlīcu lufu („bratrská láska“ [nom. sg. fem.]).^[11][10]

• Některá přídavná jména mají -u po těžké slabice, protože když došlo k apokoku s vysokou samohláskou, měli mezilehlou slabiku, která později zmizela. Mezi příklady patří ltel („malý“), nom. sg. fem./nom-acc. pl. neut lȳtlu; Odra („ostatní“), nom. sg. fem./nom-acc. pl. neut ōðru; a elektřina („vaše“), nom. sg. fem./nom-acc. pl. neut. ēowru.

• Přídavná jména končící na -E všichni ztratí -E před inflexními konci: blīðe („šťastný“), nom. sg. mask. blīðne. Všichni si také zachovají -u: blīðu ċildru („šťastné děti“).^[12]

• Pokud přídavné jméno zkrátka končí … plus jedna souhláska, … se stává A před konci začínající samohláskou: glæd („rád“), nom. pl. mask. mýtina.

• Pokud přídavné jméno končí na h, h zmizí před inflexními konci. Tento prodlužuje předchozí samohláska nebo dvojhláska: þweorh ("křivý"), þwēorre gen. sg. fem. Také pokud h přichází hned za samohláskou, každá bezprostředně následující samohláska zmizí: héah ("vysoká"), podle sg. mask. hēane, dat. sg. mask. hēam, nom. pl. mask. héa.

• Pokud přídavné jméno končí na -u, změní se na Ó před inflexním koncem začínajícím souhláskou: ġearu („připraveno“), podle sg. mask. ġearone, dat. sg. fem. oreearore. Před samohláskou se změní na w: nom. pl. mask. earear.

• Většina adjektiv končící na G, Cnebo sċ mít těžké G, Cnebo sc před koncem začínajícím a zadní samohláska (/ ɑ /, / o /, / u /). Ġesċādlīċ („racionální“), nom. pl. fem. ċesċādlīca; mennisċ („člověk“), dat. sg. neut. menniscum.

• Mnoho přídavných jmen, která končí nepřízvučnou samohláskou a jedinou souhláskou ztratit nepřízvučnou samohlásku před konci začínajícími samohláskami: ltel („malý“), nom. pl. fem. lȳtla.

Stupeň

Stará angličtina nikdy používá k vytvoření ekvivalenty „více“ a „většina“ srovnávací nebo superlativ přídavná jména. Místo toho se používají ekvivalenty „-er“ a „-est“ (-ra a -ost, na pár slov -est). „Krásnější“ je fæġerra, doslovně „beautiful-er“, a „most beautiful“ is faġrost, doslovně „krásný-est.“ Mezi další příklady patří beorht („jasný“) → beorhtra („jasnější“), beorhtost („nejjasnější“); ēacniende („těhotná“) → ēacniendra („těhotnější“), ēacniendest („nejvíce těhotná“); a cnihtlīċ („chlapecké“) → cnihtlīcra („více chlapecké“), cnihtlīcost („nejvíce chlapecké“).

Několik slov tvoří srovnávací a superlativní s přehláska, jmenovitě eald („starý“) → ieldra, nejchladnější; ongeong („mladý“) → ġingra, nejinest; uškrtit („silný“) → strengra, nejsilnější; jazyk („dlouhý“) → lengra, nejmenší; sort („krátké“) → sċyrtra, sċyrtest; a héah ("vysoká") → ahoj, hīehst.

Několik dalších stát se úplně jinými slovy: Bůh („dobré“) → betere, betst; yfel („špatný“) → Wyrsa, wyrrest; miċel („hodně / hodně / velký“) → māra („více / větší“), mǣst („největší / největší“); ltel („malý“) → lǣssa („menší / menší“), nejmenší ("nejmenší / nejmenší").

Články

Stará angličtina nemá neurčitý článek.^[13] Místo toho je podstatné jméno nejčastěji používáno samo o sobě:

The určitý člen je sē, které se zdvojnásobuje jako slovo pro „to“. Dodává se v jedenácti různých formách v závislosti na případ, Rod, a číslo: sē, séo, þæt, þone, þā, þæs, þǣre, þām, þon, þȳ, a þāra.

Slovo „the“ bylo používáno velmi podobně jako v moderní angličtině. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že byl používán poněkud střídměji, kvůli četným skupinám podstatných jmen, která obvykle šla bez něj. Tyto zahrnují^[14][15][16]:

• Všechna jména řek. Na Temese flēat ān sċip („Plavil se člun Temže").

• Jména národů. Příklad: Seaxan („Sasové“), Winedas („Slované“), Siġelhearwan („Etiopané“), Indēas („Indiáni“). Jména národů také často znamenají místo, odkud pocházejí: například slovo pro Essex byl prostě Ēastseaxan („Východní Sasové“) a „princ Dánska“ byl Dena æðeling, doslovně „princ Dánů“.

• Několik podstatných jmen označujících typy umístění, jmenovitě sǣ ("moře"), wudu (dále jen "lesy") a eorðe ("zem"). Fū fēolle zapnuto eorðan a slōge þīn hēafod („Spadli jste zem a praštit hlavou "). Také" svět ", ať už vyjádřený pomocí Weorold nebo middanġeard. Všimněte si, že „moře“ se v moderní angličtině stále používá bez „„ “ve zkamenělých frázích jako„ na moři “a„ na moři “.

• Několik abstraktních pojmů sóþ (dále jen „pravda“) a ǣ ("zákon").

• Mnoho dělení času. Jmenovitě slova pro ráno, večer, čtyři roční období, minulost, přítomnost a budoucnost. Iċ ārās na lætne morgen a ēode niðer („Vstal jsem pozdě dovnitř ráno a šel dolů ").

• Dryhten („Pán“). Dēofol („Ďábel“) se často vyskytuje u „the“ a často bez něj.

• The hlavní směry: severní, sūþ, východní, a Západ. Také mezikardinální směry: norðēast, sūðēast, sūðwest, a norðwest.

• Několik frází, včetně ealle hwīle ("po celou dobu", doslova "celý / celý čas"), buďme („na cestě“, „mimochodem“) a ealne myġ („celou cestu“ nebo „vždy“, svítí „celou cestu“). Taky forma sīþ ("Poprvé"), ōðer sīþ („podruhé“) atd.

Všimněte si, že tato slova se stále vyskytují s „the“, když odkazují na konkrétní iteraci, jako v „budoucnosti, kterou chci“, „v lese za mým domem“, nebo „zákonem, který právě schválili“.

Demonstrace

Stará angličtina má dvě hlavní demonstrace: sē („to“) a þēs ("tento"). Sē je také slovo pro „the“; jeho skloňování, viz výše.

K dispozici je také distální demonstrace oneon, zdroj moderní angličtiny „yon“. Znamená to „tamhle“ a odkazuje na věci daleko. Oneon je skloňováno jako běžné adjektivum, to je jako cwic výše.

Zájmena

Tázací zájmena

Hwá („kdo“) a hwæt („what“) následovat přirozený rod, ne gramatický rod: jako v moderní angličtině, hwā používá se s lidmi, hwæt s věcmi. Na tomto rozlišení však záleží pouze v jmenovaný a akuzativ, protože ve všech ostatních případech jsou identické:

Hwelċ („který“ nebo „jaký druh“) se skloňuje jako přídavné jméno. Stejné s hwæðer, což také znamená „které“, ale používá se pouze mezi dvěma alternativami:

Osobní zájmena

Zájmena první a druhé osoby jsou u všech pohlaví stejná. Mají také speciální duální formy, které se používají pouze pro skupiny dvou věcí, jako například „my oba“ a „vy dva“. Dvojí formy jsou běžné, ale místo nich lze vždy použít obyčejné tvary v množném čísle, pokud je jejich význam jasný.

Mnoho z výše uvedených forem se silně podobá moderním anglickým slovům, která se nakonec stala. Například v genitivním případě elektřina se stal „vaším“ vážně se stal „naším“ a mín se stal „mým“. Množné osobní zájmena třetí osoby však byly nahrazeny Stará norština formy během Střední angličtina období, čímž se získá „oni“, „oni“ a „jejich“.

Slovesa

Stará anglická slovesa jsou rozdělena do dvou skupin: silná slovesa a slabá slovesa. Silná slovesa tvoří minulý čas změnou a samohláska, zatímco slabá slovesa přidávají konec.

Silná slovesa

Silná slovesa používají a germánský druh časování známý jako ablaut. Formují minulý čas změnou kmenové samohlásky. Tato slovesa stále existují v moderní angličtině, kde se jim často říká „nepravidelná slovesa“: například zpívat, zpívat, zpívat je silné sloveso, stejně jako plavat plaval plaval a zlomit, zlomit, zlomit.

Silná slovesa rostou v průběhu staletí stále méně a méně často, protože jejich konjugace jsou komplikovanější než slabá slovesa a je těžší je předvídat. To znamená, že mnoho sloves, která byla ve staré angličtině silná, je nyní slabá. Patří mezi ně chůze, spánek, pomoc, smích, krok, kýchání, žvýkání, praní, lesk, šplhání, nechat, upéct, zamknout, číst, táhnout, štěkat, zamést, plovák, luk, řádek, prd, plížit se, hladovět, plakat, přilnavost, skok, sekat, zabít, strčit, vyřezávat, hlodat, prýmek, uprchnout, jízdné, zákaz, způsobit, potlačit, ponořit se, dodržovat, výnos, zavrhnout, mlátit, bobtnat, mléko, sát, výbuch, zatížení, tát, a polykat. Dva z nich během období staré angličtiny dokonce zeslábli: spánek (slǣpan) a přečíst (rǣdan).

Také ve staré anglické době lidé už dávno přestali vymýšlet nová silná slovesa. Dokonce i dnes téměř každé silné sloveso v moderním jazyce pochází z doby před starou angličtinou, dokonce i dříve Proto-germánský.

Většina silných sloves se ve staré angličtině nepovažuje za nepravidelná, protože každé patří do jedné ze sedmi hlavních tříd, z nichž každá má svůj vlastní vzorec kmenových změn. Naučit se je často výzvou pro studenty jazyka, i když angličtí mluvčí mohou vidět souvislosti mezi starými třídami sloves a jejich moderními formami.

Třídy měly ke svým infinitivním kmenům následující charakteristické rysy, z nichž každá odpovídala konkrétním změnám kmenů v rámci jejich silně konjugujících paradigmat:

První minulost dřík se v minulosti používal pro za prvé- a třetí osoba jednotné číslo. Druhá minulá stopka se používá pro singulární osobu druhé osoby a pro všechny osoby v množný (stejně jako preterite spojovací způsob ). Vystavují také silná slovesa i-mutace stonku v jednotném čísle druhé a třetí osoby v jednotce přítomný čas.

Třetí třída prošla tolika zvukovými změnami, že ji bylo stěží rozeznat jako jednu třídu. První byl proces zvaný 'breaking'. Before ⟨h⟩, and ⟨r⟩ + another consonant, ⟨æ⟩ turned into ⟨ea⟩, and ⟨e⟩ to ⟨eo⟩. Also, before ⟨l⟩ + another consonant, the same happened to ⟨æ⟩, but ⟨e⟩ remained unchanged (except before combination ⟨lh⟩).

A second sound change turned ⟨e⟩ to ⟨i⟩, ⟨æ⟩ to ⟨a⟩, and ⟨o⟩ to ⟨u⟩ before nasals.

Altogether, this split the third class into four sub-classes:

Pravidelná silná slovesa byla všechna konjugována zhruba stejně, přičemž hlavní rozdíly byly v kmenové samohlásky. Tím pádem Stelane "to steal" represents the strong verb conjugation paradigm.

Slabá slovesa

Weak verbs form the past tense by adding endings with -d- in them (sometimes -t-) ke stonku. In Modern English, these endings have merged as -ed, forming the past tense for most verbs, such as láska, miloval a podívej se, podíval se.

Weak verbs already make up the vast majority of verbs in Old English. There are two major types: class I and class II. A class III also existed, but contained only four verbs.

Třída I.

By the Old English period, new class I weak verbs had stopped being produced, but so many had been coined in Proto-germánský that they were still by far the most common kind of verb in Old English.^[17] These verbs are often recognizable because they feature přehláska of the word they were derived from, as in dēman ("to judge") from dōm ("judgment"), blǣċan ("to bleach") from blāc ("pale"), tellan ("to count") from tæl ("number"), and rȳman ("to make room") from rūm ("room"). They are also the source of alterations in Modern English such as krmit ~ jídlo, vyplnit ~ úplný, a plemeno ~ dumat.

Class I weak verbs are not all konjugované stejný. Their exact endings depend on a complex combination of factors, mostly involving the délka of the stem vowel and which consonants the stem ends in, and sometimes also the history of the word. But the largest number are conjugated the same as dǣlan ("to share"):

Many verbs ending in a dvojité souhlásky are conjugated like temman ("to tame"), with the same endings and the same alternation between single and double consonants:

Class I weak verbs that end in -rian are conjugated like štýrský ("to move"):

Třída II

Class II weak verbs are easily recognized by the fact that nearly all of them end in -ian: hopian ("to hope"), wincian ("to wink"), wandrian ("to wander").

By the Old English period, this was the only productive verb class left. Newly created verbs were almost automatically weak class II.^[18]

Unlike weak class I, they never cause přehláska, so their stems are usually identical to the stem of the word they were derived from: lufu („láska“) → lufian ("to love"), mynet ("coin") → mynetian ("to coin"), hwelp ("puppy") → hwelpian ("[of animals] to give birth").

Their conjugation is also much simpler than all other verb classes. Almost all weak class II verbs have precisely the same endings, completely unaffected by the makeup of the stem or the history of the word. Typickým příkladem je lufian ("to love"):

Třída III

Though it was once much larger, containing many verbs which later became class II, only four verbs still belonged to this group by the period of written texts: habban ("to have"), libban ("to live") seċġan ("to say"), and hyċġan "myslet." Each of these verbs is distinctly irregular, though they share some commonalities.

Předběžně přítomná slovesa

The preterite-presents are verbs whose present tenses look like the past tenses of strong verbs. This resemblance isn't an accident: they descend from old Proto-Indo-European stative verbs, which normally developed into the past tense of the Germanic languages. The preterite-present verbs are an exception to this development, remaining as independent verbs. For example, the first-person present of vtipný ("to know") originally meant "I have seen", referring to the state of having seen, and by implication "I know". At some point well before Old English, these verbs were given their own past tenses by tacking on weak past endings, but without an intervening vowel. This lack of an intervening vowel then led to alternations in the consonants, and sometimes vowels as well.

There are only a dozen preterite-presents, but most are among the most frequent verbs in the language. Oni jsou Magan ("umět"), sċulan ("should/must/to owe"), mtan ("may"), þurfan ("to need"), witan" ("to know"), cunnan" ("to know/know how"), ġemunan ("to remember"), durran ("to dare"), āgan ("to own"), dugan ("to be useful"), ġenugan ("to suffice"), and nepochopitelný ("to grant").

In spite of heavy irregularities, these can be grouped into four groups of similarly conjugated verbs:

1. Āgan, durran, mōtan, and witan
2. Cunnan, ġemunan (outside the past tense), and unnan
3. Dugan, magan, and ġenugan
4. Sċulan and þurfan

Anomální slovesa

Additionally, there is a further group of four verbs which are anomalous: "want", "do", "go" and "be". These four have their own conjugation schemes which differ significantly from all the other classes of verb. To není nijak zvlášť neobvyklé: „chtít“, „dělat“, „jít“ a „být“ jsou nejčastěji používaná slovesa v jazyce a jsou velmi důležitá pro význam vět, ve kterých se používají. Idiosynkratické vzorce skloňování jsou mnohem častější u důležitých položek slovní zásoby než u těch zřídka používaných.

Dōn 'to do' and gán „jít“ jsou konjugované podobně; willan „chtít“ je podobné i mimo přítomný čas.

The verb 'to be' is actually composed of three different stems: one beginning with w-, one beginning with b-, and one beginning with s-. These are traditionally thought of as forming two separate words: Wesan, comprising the forms beginning with w- and s-, and být na, comprising the forms beginning with b-.

In the present tense, Wesan a být na carried a difference in meaning. Wesan was used in most circumstances, whereas být na was used for the future and for certain kinds of general statements.

Předložky

Prepositions (like Modern English words podle, pro, a s) sometimes follow the word which they govern (especially pronouns), in which case they are called postpozice.

The following is a list of prepositions in the Starý anglický jazyk. Předložky may govern the akuzativ, genitiv, dativ nebo instrumentální případech.

Syntax

Staroanglická syntaxe byla v mnoha ohledech podobná syntaxi moderní angličtiny. Existovaly však některé důležité rozdíly. Některé byly jednoduše důsledky vyšší úrovně nominálních a verbálních skloňování a slovosled byl obecně svobodnější. Existují také rozdíly ve výchozím slovosledu a v konstrukci negace, otázek, relativních vět a vedlejších vět.

• Výchozí slovosled byl slovesné sekundy a podobně Němec než moderní angličtina.
• Nebylo dělat-Podpěra, podpora v otázkách a negativech.
• Více negativů by se mohlo hromadit ve větě a navzájem se zesilovat (negativní shoda ).
• Věty s vedlejšími větami typu „Když X, Y“ nepoužily a wh-zadejte slovo pro spojení, ale používalo a th-typ korelační spojení (např., þā X, þā Y místo „Když X, Y“).

Slovosled

Existovala určitá flexibilita ve slovosledu staré angličtiny, protože silně skloňovaná podstata podstatných jmen, adjektiv a sloves často naznačovala vztahy mezi argumenty klauze. Kódování z složky bylo běžné. Dokonce někdy došlo k zakódování uvnitř složky, jako v Beowulf řádek 708 wrāþum na andana:

Něco podobného se vyskytuje na řádku 713 v sele þām hēan „ve vysoké hale“ (rozsvíceno „ve vysoké hale“).

Extrapozice složek z větších složek je běžné i v próze, jako ve známé povídce o Cynewulf a Cyneheard, který začíná

Hēr Cynewulf benam Sigebryht jeho rices ond westseaxna wiotan pro unryhtum dǣdum, būton Hamtūnscīre; ...

(Doslova) „Zde Cynewulf připravil Sigebryht o jeho království a poradci West Saxons za nespravedlivé činy, kromě Hampshire “

„Zde Cynewulf a západní saskí poradci připravili Sigebryht o jeho království jiné než Hampshire za nespravedlivé činy“

Slova ond westseaxna wiotan „a západosaskí rádci“ (rozsvíceně „a (dále jen) poradci západních Sasů“) byli extraposován od (přesunutého) ze složeného předmětu, do kterého patří, způsobem, který by v moderní angličtině nebyl možný. Ve staré angličtině si skloňování písmen zachovává význam: sloveso beniman "zbavit" (v této větě v podobě Benam„[zbavený“) potřebuje v genitivním případě slovo, aby ukázal, čeho je někdo nebo něco zbaven, což je v této větě svátky "království" (jmenovaný rýže, "království"), zatímco wiotan „poradci“ je v nominativním případě, a proto plní úplně jinou roli (jeho genitiv by byl) wiotana„poradců“); z tohoto důvodu nebyl pro mluvčí staré angličtiny možný výklad, že Cynewulf připravil Sigebryht o západosaské poradce. Stará anglická věta stále není teoreticky zcela jednoznačná, protože obsahuje ještě jedno slovo v genitivu: westseaxna ("Západních Sasů", jmenovaný westseaxan „West Saxons“) a forma wiotan „poradci“ mohou kromě nominativu představovat také akuzativ, což například vytváří gramatickou možnost výkladu, že Cynewulf také poradcům vzal Západní Sasky, ale to by bylo těžké vymyslet.

Hlavní věty ve staré angličtině mívají a slovesné sekundy (V2) pořadí, kde konečné sloveso je druhou složkou věty bez ohledu na to, co nastane dříve. V moderní angličtině existují ozvěny: „Sotva dorazil, když ...“, „Nikdy se nedá říci, že ...“, „Over šla lodí“, „Stále kupředu pochodovala unavené vojáky ...“ „Pak vyšel hlasitý zvuk z nebe nahoře“. Ve staré angličtině to však bylo mnohem obsáhlejší, jako slovosled v jiných germánských jazycích než v moderní angličtině. Pokud se předmět zobrazí jako první, existuje příkaz SVO, ale může také přinést příkazy, jako je OVS a další. V otázkách bylo VSO běžné, viz níže.

v podřízené věty, nicméně, slovosled je výrazně odlišný, s verbální-finální konstrukce normou, opět jako v holandštině a němčině. Kromě toho byla v poezii často porušována všechna pravidla. Například v Beowulfovi mají hlavní věty často sloveso-počáteční nebo sloveso-konečné pořadí a podřízené věty mají často sloveso-druhé pořadí. (V klauzulích zavedených þā, což může znamenat „kdy“ nebo „poté“ a kde je pro rozpoznání rozdílu zásadní slovosled, je téměř vždy dodržen normální slovosled.)

Ti lingvisté, kteří pracují v rámci Chomskyan transformační gramatika paradigma často věří, že je přesnější popsat starou angličtinu (a další Germánské jazyky se stejnými vzorci slovosledu jako moderní němčina), jako mít podkladové uspořádání předmětu-objektu-slovesa (SOV). Podle této teorie jsou všechny věty původně generovány pomocí tohoto pořadí, ale v hlavních větách je sloveso přesunuto zpět do polohy V2 (technicky sloveso prochází Zvyšování V-to-T). To vysvětluje skutečnost, že stará angličtina umožňuje inverzi předmětu a slovesa jako obecnou strategii pro formování otázek, zatímco moderní angličtina používá tuto strategii téměř pouze s pomocná slovesa a hlavní sloveso „být“, vyžadující dělat-Podpěra, podpora v ostatních případech.

Dotazy

Většinu času se slovosled staré angličtiny při položení otázky změnil ze SVO na VSO. I když mnozí tvrdí, že stará angličtina měla volný slovosled, není to tak úplně pravda, protože existovaly konvence pro umístění předmětu, předmětu a slovesa v klauzi.

„Já jsem ...“ se stává „Jsem ...“

„Ic eom ...“ se stává „Eom ic ...“

Relativní a podřízené věty

Stará angličtina nepoužívala v ekvivalentních větách (jako v „Mužovi, kterého jsem viděl“) ani v podřízených větách („Když jsem přišel domů, šel jsem spát“) formy ekvivalentní „kdo, kdy, kde“.

Namísto, vztažné věty použil jednu z následujících možností:

1. Neměnný doplňkovač þe
2. The Ukazovací zájmeno se, sēo, þæt
3. Kombinace těchto dvou, jako v se þe

Vedlejší věty měly tendenci používat korelační spojky, např.

Þā ic hām ēode, þā slēp ic.

(slovo za slovem) „Pak jsem šel domů, pak jsem spal já.“

(přeloženo) „Když jsem šel domů, spal jsem.“

Slovosled obvykle rozlišoval vedlejší větu (se slovesným konečným řádem) od hlavní věty (s slovesné sekundy slovosled).

Ekvivalenty „kdo, kdy, kde“ byly použity pouze jako tázací zájmena a neurčitá zájmena, jako v Starořečtina a Sanskrt.

kromě þā ... þā ..., jiný korelační spojky došlo, často ve dvojicích stejných slov, např .:

• þǣr X, þǣr Y: "Kde X, Y"
• þanon X, þanon Y: "Odkud (odkud / odkud) X, Y"
• þider X, þider Y: "Kam (kam / kam) X, Y"
• þēah (þe) X, þēah Y: "Ačkoli X, Y"
• þenden X, þenden Y: "Zatímco X, Y"
• þonne X, þonne Y: "Kdykoli X, Y"
• þæs X, þæs Y: "As / after / since X, Y"
• þȳ X, þȳ Y: "Čím více X, tím více Y"

Fonologie

The fonologie staré angličtiny je nutně poněkud spekulativní, protože je zachována čistě jako psaný jazyk. Přesto je zde velmi velká korpus staré angličtiny a psaný jazyk zjevně naznačuje fonologický střídání docela věrně, takže není těžké vyvodit určité závěry o povaze Stará anglická fonologie.

Viz také

• Střední angličtina
• Stará anglická fonologie

Reference

Zdroje

• Hogg, Richard M. (2011). Gramatika staré angličtiny: morfologie. 2. Oxford: Wiley-Blackwell.
• Mitchell, Bruce (1985). Stará anglická syntaxe. Oxford: Oxford University Press.
• Moore, Samuel; Knott, Thomas A. (1958) [1919]. Hulbert, James R. (ed.). Prvky staré angličtiny (10. vydání). Ann Arbor, Michigan: George Wahr Publishing Co.
• Ringe, Don; Taylor, Ann (2014). Vývoj staré angličtiny. Oxford: Oxford University Press.
• Kouzelný list, jedna barva stránky PDF shrnující staré anglické skloňování, od Peter S. Baker, inspirovaný Mooreem a Marckwardtem z roku 1951 Historické obrysy anglických zvuků a skloňování
• J. Bosworth & T.N. Toller, anglosaský slovník: Germanic Lexicon Project

Další čtení

• Brunner, Karl (1965). Altenglische Grammatik (nach der angelsächsischen Grammatik von Eduard Sievers neubearbeitet) (3. vyd.). Tübingen: Max Niemeyer.
• Campbell, A. (1959). Stará anglická gramatika. Oxford: Clarendon Press.
• Mitchell, Bruce & Robinson, Fred (2001) Průvodce po staré angličtině; 6. vyd. Oxford: Blackwell Publishing ISBN  0-631-22636-2
• Quirk, Randolph; & Wrenn, C. L. (1957). Stará anglická gramatika (2. vyd.) London: Methuen.