Óda: Náznaky nesmrtelnosti - Ode: Intimations of Immortality - Wikipedia

Titulní stránka básně z roku 1815 ze sbírky Básně

„Óda: Náznaky nesmrtelnosti ze vzpomínek na rané dětství“ (také známá jako „Óda“, „Óda nesmrtelnosti“ nebo „Velká óda“) je báseň William Wordsworth, dokončena v roce 1804 a publikována v Básně, ve dvou svazcích (1807). Báseň byla dokončena ve dvou částech, s prvními čtyřmi sloky psaný mezi sérií básní složených v roce 1802 o dětství. První část básně byla dokončena 27. března 1802 a kopie byla poskytnuta Wordsworthovmu příteli a básníkovi, Samuel Taylor Coleridge, který odpověděl svou vlastní básní, “Odmítnutí: Óda ", v dubnu. Čtvrtá sloka óda končí otázkou a Wordsworth na ni nakonec dokázal odpovědět sedmi dalšími slokami dokončenými počátkem roku 1804. Poprvé byla vytištěna jako „Óda“ v roce 1807 a až v roce 1815 byla upravena a přepracována do verze, která je v současné době známé „Óda: Náznaky nesmrtelnosti“.

Báseň je nepravidelná Pindaric óda v 11 sloky který kombinuje aspekty Coleridgeových básní pro konverzaci, náboženské cítění Bible a díla Svatý Augustin a aspekty elegic a apokalyptický tradice. Je rozdělena do tří vět: první čtyři sloky pojednávají o smrti a ztrátě mládí a nevinnosti; druhé čtyři sloky popisují, jak věk způsobuje, že člověk ztrácí ze zřetele božské, a poslední tři sloky vyjadřují naději, že vzpomínka na božství nám umožňuje soucit s našimi bližními. Báseň se opírá o koncept pre-existence myšlenka, že duše existovaly před tělem, aby spojily děti se schopností být svědky božského v přírodě. Jak děti dospívají, stávají se světovějšími a ztrácejí tuto božskou vizi a óda odhaluje Wordsworthovo chápání psychologického vývoje, které se také nachází v jeho básních Předehra a Opatství Tintern. Chvalu Wordswortha za dítě jako „nejlepšího filozofa“ kritizoval Coleridge a stal se zdrojem pozdější kritické diskuse.

Moderní kritici někdy označovali Wordsworthovu báseň jako „Velkou ódu“^[1][2] a zařadil jej mezi své nejlepší básně,^[3] ale nebylo tomu tak vždy. Současné recenze básně byly smíšené, přičemž mnoho recenzentů útočilo na dílo nebo podobně Lord Byron, zamítnutí práce bez analýzy. Kritici cítili, že téma Wordswortha bylo příliš „nízké“ a někteří cítili, že důraz na dětství byl na místě. Mezi Romantický básníci, nejvíce chválil různé aspekty básně nicméně. Podle Viktoriánské období, většina recenzí ódy byla pozitivní pouze s John Ruskin zaujetí silného negativního postoje proti básni. Báseň byla i nadále dobře přijímána do 20. století, až na několik výjimek. Většina ji označila za jednu z největších Wordsworthových básní.

Pozadí

Wordsworth ve věku 28 let

Božské ráno - při snídani Wm napsal část ódy - pan Olliff poslal Dung & Wm šel pracovat do zahrady, kterou celý den nasazujeme v sadu.

— Dorothy Wordsworth, Grasmere Journal, Sobota 27. března 1802^[4]

V roce 1802 napsal Wordsworth mnoho básní, které se zabývaly jeho mládím. Tyto básně byly částečně inspirovány jeho rozhovory s jeho sestrou Dorothy, s níž v té době žil v Lake District. Básně, počínaje „The Butterfly“ a končící „To the Cuckoo“, byly založeny na Wordsworthově vyvolání obou smyslové a emocionální zkušenost z dětství. Od „Na kukačku“ přešel k „Duze“, obě napsané 26. března 1802, a dále k „Ode: Intimation of Immortality from Recollections of Early Childhood“. Jak přecházel od básně k básni, začal si klást otázku, proč jako dítě kdysi viděl uvnitř nesmrtelnou přítomnost Příroda ale jako dospělý, který mizel, kromě těch několika okamžiků, kdy byl schopen přemýšlet na zkušenostech nalezených v básních jako „Na kukačku“. Když 27. března seděl u snídaně, začal komponovat óda. Byl schopen napsat čtyři sloky, které kladly otázku o vybledlém obrazu a skončily: „Kde je to teď, sláva a sen?“ Báseň zůstala ve své menší verzi se čtyřmi slokami až do roku 1804.^[5]

Krátká verze ódy byla pravděpodobně hotová za jeden den, protože Wordsworth následujícího dne odešel trávit čas se Samuelem Taylorem Coleridgeem v Keswick.^[6] V době, kdy Wordsworth a Coleridge vylezli na Hora Skiddaw, 3. dubna 1802, Wordsworth přednesl čtyři sloky ódy, které byly dokončeny. Báseň udělala dojem na Coleridge,^[7] a když byl u Wordswortha, dokázal poskytnout odpověď na otázku ódy v raném návrhu své básně, “Odmítnutí: Óda ".^[8] Na začátku roku 1804 dokázal Wordsworth vrátit pozornost k práci na ódě. Byl to rušný začátek roku a Wordsworth musel kromě psaní svých básní pomoci Dorothy zotavit se z nemoci. Přesný čas složení není znám, ale pravděpodobně následoval jeho práci Předehra, který spotřeboval velkou část února a byl dokončen 17. března. Mnoho řádků ódy je podobných řádkům Předehra Kniha V a zbytek ódy se pokusil odpovědět na otázku na konci čtvrté sloky.^[9]

Titulní stránka básně z Básně, ve dvou svazcích (1807)

Báseň byla poprvé vytištěna celá pro sbírku básní Wordswortha z roku 1807, Básně, ve dvou svazcích pod názvem „Óda“.^[10] Byla to poslední báseň druhého dílu díla,^[11] a měla vlastní titulní stránku oddělující ji od zbytku básní, včetně předchozí básně „Peele Castle“. Wordsworth přidal epigraf těsně před zveřejněním, “paulò majora canamusLatina je z Vergililova Báseň 4, což znamená „zpívejme trochu vznešenější píseň“.^[12] Báseň byla přetištěna pod svým plným názvem „Óda: Intimace nesmrtelnosti ze vzpomínek raného dětství“ pro Wordsworthovu sbírku Básně (1815). Přetištěná verze také obsahovala epigraf, který podle Henry Crabb Robinson, byl přidán na Crabbův návrh.^[10] Epigraf byl z „Moje srdce vyskočí ".^[13] V roce 1820 vydal Wordsworth Různé básně Williama Wordswortha který shromáždil básně, které si přál zachovat, s důrazem na objednávání básní, revizi textu a včetně próza to by poskytlo teorii za textem. Óda byla závěrečná báseň čtvrté a poslední knihy a měla vlastní titulní stránku, což naznačuje, že byla zamýšlena jako báseň, která by měla představovat dokončení jeho básnických schopností. Verze 1820 také měla nějaké revize,^[14] včetně odstranění linek 140 a 141.^[15]

Styly

Báseň používá nepravidelnou formu Pindaric óda v 11 sloky. Délka řádků a slok se v celém textu liší a báseň začíná znakem jambický Metr. Nepravidelnosti se v básni zvětšují a Stanze IX postrádá pravidelný tvar, než je v posledních dvou slokách nahrazen metrem podobným pochodu. Báseň také obsahuje více enjambments a je zde použití ABAB rýmového schématu, které dává báseň kvalitu zpěvu. Na konci básně začnou rýmy vypadat stejně nepravidelně jako metr a nepravidelná Sloka IX se uzavírá jambickým dvojverší. Účelem změny rytmu, rýmu a stylu je sladit emoce vyjádřené v básni, jak se vyvíjí od nápadu k nápadu. Vyprávění básně je ve stylu vnitřního monologu,^[16] a existuje mnoho aspektů básně, které ji spojují s Coleridgeovým stylem poezie nazvaným „Konverzační básně“, zejména spoléhání se básně na jednostrannou diskusi, která očekává reakci, která nikdy nepřijde.^[17] Existuje také tradičnější originál diskusního stylu básně, protože mnoho prorockých aspektů básně souvisí s Starý zákon Bible.^[18] Reflexní a tázací aspekty jsou navíc podobné jako u Žalmy a díla Svatý Augustin a óda obsahuje to, co připomíná hebrejština modlitba.^[19]

Pokud jde o žánr, báseň je óda, což z ní dělá báseň, která je jak modlitbou, tak i oslavou jejího předmětu. Tato oslava se však mísí s dotazováním, což brání kontinuitě básně.^[20] Báseň také souvisí s elegie v tom truchlí nad ztrátou dětského vidění,^[21] a titulní strana vydání z roku 1807 zdůrazňuje vliv Virgila Báseň 4.^[22] Wordsworthovo použití elegie v jeho básních včetně „Lucie "básně, části Exkurzea další se zaměřují na jednotlivce, kteří se chrání před pocitem ztráty tím, že se obrátí k přírodě nebo k času. Odmítá také jakýkoli druh fantazie, která by ho odvedla z reality, přičemž při truchlení nad ztrátou akceptuje jak smrt, tak ztrátu vlastních schopností.^[23] Elegie je však tradičně soukromá báseň, zatímco Wordsworthova óda je veřejnější.^[24] Báseň také souvisí se žánrem apokalyptického psaní v tom, že se zaměřuje na to, co je vidět, nebo na nedostatek zraku. Takové básně zdůrazňují optický smysl a byly společné pro mnoho básní napsaných romantickými básníky, včetně jeho vlastní básně Zničená chata „Coleridge's“Odmítnutí: Óda " a Rime of the Ancient Mariner a Percy Bysshe Shelley „“Hymnus na intelektuální krásu "a" The Zucca ".^[25]

Báseň

1804 holografická kopie sloky I – III autorem Mary Wordsworth

Ode obsahuje 11 slok rozdělených do tří vět. První věta má čtyři sloky a pojednává o neschopnosti vypravěče vidět božskou slávu přírody, problém básně. Druhá věta má čtyři sloky a má negativní reakci na problém. Třetí věta je dlouhá tři sloky a obsahuje pozitivní reakci na problém.^[26] Óda začíná porovnáním vypravěčova pohledu na svět jako dítě a jako člověka, s tím, co bylo kdysi životem propojeným s mizejícím božstvím:^[27]

Byly doby, kdy louka, háj a potok,
Země a každý běžný pohled,
Mně se zdálo
Oblečen v nebeském světle,
Sláva a svěžest snu.
Už to není tak, jak to bylo odedávna; -
Otoč se, kam můžu,
V noci nebo ve dne
Věci, které jsem viděl, už nevidím. (řádky 1–9)

Ve druhé a třetí sloce vypravěč pokračuje popisem svého okolí a různých aspektů přírody, které již není schopen cítit. Cítí se, jako by byl oddělen od zbytku přírody, dokud nezažije okamžik, který vyvolá pocity radosti, které jsou schopné překonat jeho zoufalství:^[28]

Mně samotnému napadla zármutek:
Včasný projev poskytl této myšlenkové úlevě,
A znovu jsem silný:
Šedý zákal troubil ze strmých trub;
Už nikdy nebude můj zármutek špatný; (řádky 22–26)

Radost ze sloky III ve sloce IV opět pomalu mizí, protože vypravěč má pocit, že je „něco, co je pryč“.^[28] Jak sloka končí, vypravěč položí dvě různé otázky, aby ukončil první pohyb básně. Ačkoli se zdají být podobné, jeden se ptá, kde jsou vize nyní („Kde je to teď“), zatímco druhý ne („Kam utekl“), a nechávají otevřenou možnost, že by se vize mohly vrátit:^[29]

Jediné pole, na které jsem se podíval,
Oba mluví o něčem, co je pryč:
Maceška u mých nohou
Opakuje se stejný příběh:
Kam uprchla vizionářská záře?
Kde je to teď, sláva a sen? (řádky 52–57)

1804 holografická kopie hry Stanza III-V od Mary Wordsworthové

Druhá věta začíná ve sloce V zodpovězením otázky sloky IV popisem a Platonický systém preexistence. Vypravěč vysvětluje, jak lidé začínají v ideálním světě, který pomalu mizí ve stinném životě:^[28]

Naše narození je jen spánek a zapomínání:
Duše, která s námi stoupá, hvězda našeho života,
Hath měl jinde své nastavení,
A přichází z dálky:
Ne v celé zapomnění
A ne v naprosté nahotě,
Ale přicházíme za mraky slávy
Od Boha, který je naším domovem:
Nebe o nás leží v dětství!
Stíny věznice se začínají zavírat
Na rostoucího chlapce,
Ale On spatří světlo a odkud proudí,
Vidí to ve své radosti; (řádky 58–70)

Než světlo zmizí, jak dítě dospívá, vypravěč zdůrazňuje velikost dítěte, které prožívá pocity. Na začátku sloky VIII je dítě popisováno jako velký jedinec,^[30] a sloka je napsána ve formě modlitby, která chválí vlastnosti dětí:^[31]

Ty, jehož vnější zdání věří
Nesmírnost tvé duše;
Ty nejlepší Filozofe, který se přesto drží
Tvé dědictví, oko mezi slepými,
To, hluché a tiché, čte věčně hluboko,
Navěky pronásledován věčnou myslí, -
Mocný prorok! Věštec požehnaný!
Na kom tyto pravdy spočívají,
Který se celý život snažíme najít,
Ve ztracené temnotě, temnotě hrobu; (řádky 108–117)

Konec sloky VIII přináší konec druhé věty v básni. Sláva přírody je popisována pouze jako existující v minulosti a chápání smrtelnosti dítěte již způsobuje, že ztratí to, co kdysi:^[29]

Brzy bude mít tvá duše svou pozemskou přepravu,
A zvyk leží na tobě s váhou,
Těžký jako mráz a hluboký téměř jako život! (řádky 129–131)

Ve druhé větě jsou otázky ve Sloce IV zodpovězeny slovy zoufalství, ale třetí věta je plná radosti.^[26] Sloka IX obsahuje směs potvrzení života a víry, protože se zjevně vyhýbá diskusi o tom, co je ztraceno.^[30] Sloka popisuje, jak je dítě schopné vidět to, co ostatní nevidí, protože děti nechápou smrtelnost, a představivost umožňuje dospělému intimní nesmrtelnost a pouto se svými bližními:^[32]

Proto v sezóně klidného počasí
I když ve vnitrozemí budeme,
Naše duše vidí to nesmrtelné moře
Což nás sem přivedlo
Může tam za chvíli cestovat,
A vidět děti sportovat na břehu,
A slyšet, jak se mocné vody valí navždy. (řádky 164–170)

Děti na břehu představují vzpomínku dospělého vypravěče na dětství a vzpomínka umožňuje naznačení návratu do tohoto duševního stavu. Ve sloce XI představivost umožňuje člověku vědět, že svět má svá omezení, ale umožňuje také návrat do stavu soucitu se světem bez jakýchkoli otázek nebo obav:^[33]

Mraky, které se shromažďují kolem zapadajícího slunce
Vezměte si z oka střízlivé zbarvení
To hlídalo smrtelnost člověka;
Další závod byl a další palmy jsou vyhrány. (řádky 199–202)

Báseň končí s potvrzením, že i když se časem změnil, vypravěč může být stejnou osobou, jakou kdysi byl:^[34]

Díky lidskému srdci, kterým žijeme,
Díky své něžnosti, radostem a obavám
Pro mě ta nejhorší květina, která fouká, může dát
Myšlenky, které často leží příliš hluboko pro slzy. (řádky 203–206)

Motivy

První verze ódy je podobná mnoha Wordsworthovým jarním 1802 básním. Óda je jako Na kukačku v tom obě básně pojednávají o aspektech přírody společných do konce jara. Obě básně byly vytvořeny v době, kdy se přirozené obrazy nemohly uskutečnit, takže Wordsworth se při určování scény musel spoléhat na svou fantazii. Wordsworth hovoří o „včasném promluvě“ ve třetí sloce, možná stejné události nalezené v jeho Duhaa óda obsahuje pocity lítosti, že zkušenost musí skončit. Tato lítost je spojena s pocity neklidu, že se už necítí stejně jako chlapec. Óda odráží temnější pocity Wordswortha, že se již nemůže vrátit do mírumilovného stavu s přírodou. Tento pochmurný pocit je také přítomen v Zničená chata a v Opatství Tintern.^[35] Z ostatních 1802 básní se óda liší od té jeho Rozlišení a nezávislost, báseň, která popisuje vlastnosti potřebné k tomu, aby se stal velkým básníkem. Báseň tvrdila, že básník by neměl být přehnaný nebo nezodpovědný v chování a obsahuje pocit jistoty, který se nenachází v původních čtyřech slokách. Místo toho se hledá takový pocit, ale báseň končí s jistotou, což souvisí s ódou na Coleridgeovu báseň Odmítnutí: Óda.^[36] Při společném čtení tvoří Coleridgeova a Wordsworthova báseň dialog s důrazem na vztah básníka k přírodě a lidstvu. Původní čtyři sloky Wordswortha popisující ztrátu jsou však v Coleridge ztmaveny a básníkovi mohou pomoci pouze lidstvo a láska.^[37]

Zatímco s Wordsworthem, Coleridge dokázal přečíst báseň a poskytnout odpověď na otázku ódy v časném návrhu jeho básně, Odmítnutí: Óda. Coleridgeovou odpovědí bylo tvrzení, že slávou byla duše a je to subjektivní odpověď na otázku. Wordsworth se vydal jinou cestou, když se snažil odpovědět na báseň, která měla prohlásit, že dětství obsahovalo zbytky blahodárného stavu a že zažít tu krásu, která zůstala později, bylo něco, za co vděčný. Rozdíl mezi nimi lze připsat rozdílům v dětských zkušenostech básníků; Coleridge v mládí trpěl různými bolestmi, zatímco Wordsworth byl mnohem příjemnější. Je možné, že Coleridgeova dřívější báseň, Šílený mnich (1800) ovlivnil otevření ódy a že diskuse mezi Dorothy a Wordsworthem o Coleridgeově dětství a bolestivém životě byly vlivy na tvorbu úvodní sloky básně.^[38] Zpráva v ódě, jako u Opatství Tintern, popisuje bolest a utrpení života jako způsob, jak utlumit vzpomínku na časnou radost z přírody, ale nedokáže ji úplně zničit.^[39] Utrpení vede Wordswortha k poznání toho, co má uklidňující povahu, a připisuje bolesti, že vede k filozofickému porozumění světu.^[40]

Báseň je podobná konverzacím básní vytvořených Coleridge, včetně Odmítnutí: Óda. Básně nebyly skutečnými rozhovory, protože na vypravěče básně neexistuje žádná reakce, ale jsou psány, jako by tam byla odpověď. Básně se snaží získat odpověď, i když nikdy nepřijde, a možnost takového hlasu, i když absence, je typem prosopopoeie. Coleridgeovy básně obecně pojednávají o kosmu, protože touží po odezvě, a sílu básně tvoří právě tento aspekt, nikoli možný předmět konverzace. Wordsworth převzal formu v obou Opatství Tintern a Óda: Náznaky nesmrtelnosti, ale postrádá velkorysé zacházení s vypravěčem, jak se nachází v Coleridgeových básních. Jako celek je Wordsworthova technika neosobní a logičtější a vypravěč je umístěn ve stejné pozici jako předmět rozhovoru. Vypravěč Wordswortha se více zajímá o sebe a jakýkoli předmět mimo vypravěče je udržován bez možného hlasu a je přeměněn na druhé já básníka. Konverzace jako taková způsobila, že jeden z účastníků ztratil svou identitu kvůli druhému a tento jedinec představuje ztrátu a úmrtnost.^[41]

Pre-existence

Rozšířená část ódy souvisí s myšlenkami vyjádřenými ve Wordsworthově Předehra Kniha V ve svém důrazu na vzpomínky z dětství a spojení mezi božským a lidským. Wordsworthovi byla duše stvořena božským a byla schopna rozpoznat světlo ve světě. Jak člověk stárne, už není schopen vidět světlo, ale stále dokáže rozpoznat krásu světa.^[42] Tuto víru rozvinul v poznámce k textu: „Archimedes řekl, že by mohl hýbat světem, kdyby měl místo, kde by mohl odpočinout svůj stroj. Kdo necítil stejné aspirace, pokud jde o svět jeho vlastní mysli? Když jsem byl nucen psát tuto báseň o „Nesmrtelnosti duše“, ovládám některé její prvky, chopil jsem se pojmu pre-existence jako dostatečného základu pro lidstvo, aby mě zmocnil k tomu, abych pro svůj účel použil co nejlépe mohl by to jako básník. “^[43] Tato „představa preexistence“ je v podstatě poněkud platonická a je základem pro Wordswortha věřit, že děti mohou být „nejlepším filozofem“.^[44] Nápad nebyl zamýšlen jako typ metempsychóza, reinkarnace duše z člověka na člověka, a Wordsworth později vysvětlil, že báseň nemá být považována za úplný filozofický pohled: „V mé ódě ... nevyznávám doslovné znázornění stavu náklonnost a morální bytost v dětství. Zaznamenávám své pocity v té době - ​​svou absolutní duchovnost, svou „duši všeho druhu“, pokud mohu tak říci. V té době jsem nemohl uvěřit, že bych měl tiše ležet v hrobě a moje tělo by se formovalo na prach. “^[45]

Wordsworth vysvětlení původu básně naznačuje, že to byla inspirace a vášeň, která vedla ke složení ódy, a později řekl, že báseň měla vypořádat se ztrátou senzací a touhou překonat přirozený proces smrti. Pokud jde o konkrétní pasáže v básni, které odpovídají na otázku rané verze, dvě sloky popisují, jaké to je být dítětem, podobně jako jeho dřívější báseň „Hartley Coleridge, Six Years Old“ věnovaná Coleridgeův syn. V předchozí básni byla předmětem Hartleyho neschopnost chápat smrt jako konec života nebo odloučení. V ódě je dítětem Wordsworth a stejně jako Hartley nebo dívka popsaná v „We are Seven“ ani on nedokázal pochopit smrt a tato neschopnost se proměnila v metaforu dětinských citů. Pozdější sloky pojednávají také o osobních pocitech, ale zdůrazňují Wordsworthovo uznání za to, že můžete zažít duchovní části světa, a touhu vědět, co zbývá po odeznění vášně dětských vjemů.^[46] Toto zdůraznění sebe sama staví lidstvo do pozice objektu modlitby, což může nahradit oslavu Kristova narození oslavou jeho vlastního, protože báseň popisuje lidstvo přicházející z věčného světa. Ačkoli se tento důraz jeví jako nekresťanský, mnoho obrazů básně je židovsko-křesťanského původu.^[47] Platónská teorie preexistence navíc souvisí s křesťanským chápáním vtělení, což je spojení, které Shelley upustí, když znovu použije mnoho Wordsworthových myšlenek v Triumf života.^[48]

Myšlenka preexistence v básni obsahuje pouze omezenou teologickou složku a Wordsworth později věřil, že tento koncept byl „příliš temný, než aby byl doporučen víře“.^[49] V roce 1989 Gene Ruoff tvrdil, že myšlenka byla spojena s křesťanskou teologií v tom, že křesťanský teoretik Origen přijal víru a spoléhal na ni ve vývoji křesťana doktrína. To, co chybí v Origenově platonickém systému, je Wordsworthov důraz na dětství, který lze nalézt ve víře cambridgeských platonistů a jejich děl, včetně „The Retreate“ Henryho Vaughana.^[50] I když tato myšlenka není křesťanská, stále nelze říci, že báseň postrádá teologickou složku, protože báseň obsahuje duchovní obrazy přírodních scén nalezených v dětství.^[51] Mezi těmito přírodními scénami vypravěč zahrnuje hebrejskou modlitební chválu Boha za ranní obnovení duše tělu a připisování Božího požehnání různým zvířatům, která vidí. Vypravěče znepokojuje to, že se neobnovuje jako zvířata a že se bojí toho, co mu chybí. To je podobné strachu, který je poskytován na začátku roku Předehra a v Opatství Tintern. Pokud jde o chápání duše obsažené v básni, Wordsworth je více než platonický v tom, že má augustiniánský koncept milosrdenství, který vede k pokroku duše. Wordsworth se liší od Augustina v tom, že Wordsworth se snaží v básni oddělit se od teorie solipsismu, přesvědčení, že nic mimo mysl neexistuje. Duše v průběhu času existuje ve světě plném vznešených, než se přestěhuje do světa přírody, a člověk se přesune z egocentrického světa do světa s přírodou a poté do světa s lidstvem. Tento systém spojuje přírodu s obnovou sebe sama.^[52]

Dětství a růst

Óda: Náznaky nesmrtelnosti je o dětství, ale báseň se úplně nezaměřuje na dětství nebo na to, co bylo z dětství ztraceno. Místo toho, óda, jako Předehra a Opatství Tintern, klade důraz na to, jak se dospělý vyvíjí z dítěte a jak pohlcování v přírodě inspiruje k hlubšímu spojení s lidstvem.^[53] Óda se nezaměřuje na Dorothy nebo na Wordsworthovu lásku, Mary Hutchinsonovou, ale na sebe a je součástí toho, čemu se říká jeho „egoistický vznešený“.^[54] O svém dětství řekl Wordsworth Catherine Clarksonové v dopise z roku 1815, že báseň „spočívá zcela na dvou vzpomínkách na dětství, jedné na nádheru předávaných smyslových předmětů a druhé na indispozici k tomu, aby se podřídila zákonu smrt v našem konkrétním případě ... Čtenář, který si živě nevzpomíná na tyto pocity, které existovaly v jeho mysli v dětství, nemůže básni porozumět. “^[55] Dětství se proto stává prostředkem k prozkoumávání paměti a představivost, jak tvrdí Wordsworth v dopise, souvisí s chápáním nesmrtelnosti člověkem. V dopise Isabella Fenwick, vysvětlil své konkrétní pocity nesmrtelnosti, které zastával, když byl mladý:^[56] „Často jsem nedokázal myslet na to, že vnější věci mají vnější existenci, a komunikoval jsem se vším, co jsem viděl, jako něco, co není na rozdíl od mé vlastní nehmotné podstaty, nýbrž je vlastní.“^[57] Tyto pocity byly ovlivněny vlastní zkušeností Wordswortha se ztrátou, včetně smrti jeho rodičů, a mohly ho izolovat od společnosti, pokud se pocity nezmiřily, když dospěl.^[58]

Jako dvě další básně, Předehra a Opatství Tinternóda popisuje Wordsworthovo chápání jeho vlastního psychologického vývoje, nejde však o vědeckou studii tohoto předmětu. Věřil, že je těžké porozumět duši, a zdůrazňuje psychologický základ jeho vizionářských schopností, což je myšlenka nalezená v ódě, ale ve formě nářku za ztrátu zraku. Podle Wordswortha se vize objevuje v dětství, ale později se ztratí, a existují tři typy lidí, kteří vidění ztrácejí. První jsou lidé zkažení buď apatickým pohledem na vize, nebo zlou myslí. Druhým jsou „obyčejní“ lidé, kteří ztrácejí zrak jako přirozenou součást stárnutí. Poslední, nadaní, ztrácejí část svého zraku a všichni tři si zachovávají alespoň omezenou schopnost prožívat vize. Wordsworth nastavuje několik fází, dětství, dětství, dospívání a dospělosti jako doby vývoje, ale mezi každou fází neexistuje žádná skutečná hranice. Pro Wordswortha je dětství okamžikem, kdy je nejprve vyvinut „poetický duch“, schopnost zažít vize, a je založen na poznávání dítěte o světě a vazbě na přírodu. Jak dítě prochází dospíváním, pokračuje v poutech s přírodou a toto je pomalu nahrazováno láskou k lidstvu, konceptem známým jako „Jeden život“. To vede k tomu, že jednotlivec zoufá a je schopen odolávat zoufalství pouze prostřednictvím představivosti.^[59] Při popisu fází lidského života se při popisu negativních aspektů vývoje spoléhá na jeden z obrazů, na které se Wordsworth zaměřuje, divadelní scéna, latinský představa theatrum mundi. Tato myšlenka umožňuje vypravěči tvrdit, že lidé jsou tíží rolí, které hrají v průběhu času. Vypravěč je také schopen metaforou tvrdit, že lidé jsou odpojeni od reality a vidí život jako ve snu.^[60]

Wordsworth se ve svých pozdějších pracích mnohokrát vrací k myšlenkám nalezeným v úplné ódě. Existuje také silné spojení mezi ódou a Wordsworthovou Óda na povinnost, dokončena současně v roce 1804. Básně popisují Wordsworthovo hodnocení jeho poezie a obsahují úvahy o rozhovorech mezi Wordsworthem a Coleridgeem o poezii a filozofii. Základem Óda na povinnost uvádí, že láska a štěstí jsou pro život důležité, ale k propojení jedince s přírodou je třeba ještě něco jiného, ​​což potvrzuje loajalitu vypravěče k dobrotivé božské přítomnosti ve světě. Wordsworth však s výsledkem nikdy nebyl spokojen Óda na povinnost jak byl s Óda: Náznaky nesmrtelnosti.^[61] Pokud jde o použití světla jako centrálního obrazu, ode souvisí Peele Castle, ale světlo v druhé básni je vnímáno jako iluze a stojí v opozici vůči myšlenkám ódy.^[62] V eseji z roku 1809 jako součást jeho Eseje o Epitafech pro Coleridgeův deník PřítelWordsworth tvrdil, že lidé mají náznaky, že existuje nesmrtelný aspekt jejich života a že bez takových pocitů by na světě nebylo možné pociťovat radost. Argument a myšlenky jsou podobné mnoha výrokům v ode spolu s těmi v Předehra, Opatství Tinterna „Jsme sedm“. Rovněž by se vrátil přímo k ódě ve své básni z roku 1817 Složeno na večer mimořádné nádhery a krásy kde hodnotí svůj vlastní vyvíjející se život a poetická díla a diskutuje o ztrátě rané vize světových radostí. V Óda: Náznaky nesmrtelnosti, Wordsworth dospěl k závěru, že vzdává díky, které dokázal získat, i když ztratil vizi radosti ve světě, ale v pozdější práci ztlumí svůj důraz na zisk a poskytuje jen tlumené poděkování za to, co zbylo z jeho schopností vidět slávu ve světě.^[63]

Wordsworthova óda je báseň, která popisuje, jak utrpení umožňuje růst a porozumění přírodě,^[40] a tato víra ovlivnila poezii jiných romantických básníků. Wordsworth následoval Virgiliánský nápad lachrimae rerum, což znamená, že „život je růst“, ale znamená to, že v životě dochází také ke ztrátám. Pro Wordswortha tato ztráta způsobila dost na to, aby vyrovnala to, co bylo vzato. Shelley, v jeho Prometheus bez závazků, popisuje realitu, která by byla tím nejlepším, co by se dalo vyvinout, ale vždy má utrpení, smrt a změnu. John Keats vyvinul myšlenku nazvanou „Břemeno tajemství“, která zdůrazňuje důležitost utrpení ve vývoji člověka a nezbytného pro zrání.^[64] Avšak Coleridge Odmítnutí: Óda popisuje ztrátu své vlastní poetické schopnosti, jak stárl a truchlil nad tím, co trvalo. V Coleridgeově teorii byly jeho básnické schopnosti základem štěstí a bez nich by existovalo pouze utrpení.^[65] Kromě názorů na utrpení se Shelley spoléhá na Wordsworthovu myšlenku preexistence v Triumf života,^[48] a Keats se v mnoha svých básních opírá o Wordsworthovu vyšetřovací techniku, ale odhodí egocentrické aspekty otázek.^[66]

Coleridgeova analýza

Samuel Taylor Coleridge, přítel Wordswortha a romantický básník

Óda chválí děti za to, že jsou „nejlepšími filozofy“ („milovníky pravdy“), protože žijí v pravdě a mají prorocké schopnosti.^[31] Toto tvrzení Coleridge obtěžuje a píše dovnitř Biographia Literaria, že Wordsworth se snažil být prorokem v oblasti, na kterou nemohl mít žádný nárok na proroctví.^[67] Ve své analýze básně Coleridge rozebírá mnoho aspektů Wordsworthova tvrzení a ptá se: „V jakém smyslu mohou být výše uvedené velkolepé atributy přivlastněny dítě, což by je neučinilo stejně vhodnými pro a býtnebo Pesnebo kukuřičné pole: nebo dokonce na loď nebo na vítr a vlny, které ji pohánějí? Všudypřítomný Duch v nich funguje stejně jako v dítěti; a dítě o tom stejně nevědí jako oni. “^[68] Znalost přírody, o které si Wordsworth myslí, že je u dětí úžasná, se Coleridge domnívá, že je ve Wordsworthu absurdní, protože básník nemohl vědět, jak pochopit schopnost dítěte vnímat božství o nic víc, než dítě s omezeným porozuměním. svět.^[69] I. A. Richards ve své práci Coleridge na představivost (1934), odpovídá na Coleridgeova tvrzení otázkou: „Proč by měl Wordsworth popírat, že v mnohem menší míře jsou tyto atributy stejně vhodné pro včelu, psa nebo kukuřičné pole?“^[70]

Později Cleanth Brooks znovu analyzuje argument poukazující na to, že Wordsworth by zahrnoval zvířata mezi děti. Vysvětluje také, že dítě je „nejlepším filozofem“, protože chápe „věčnou hloubku“, která vychází z užívání světa hrou: „Hrají si se svými malými piky a kbelíky s pískem podél pláže, na které vlny se lámou. “^[71] V roce 1992 se Susan Eilenberg vrátila ke sporu a obhájila Coleridgeovu analýzu vysvětlením, že „projevuje fungování ambivalence, kterou Coleridge cítí k charakteru Wordsworthovy poezie; teprve nyní, když čelíme větší poezii, je jeho neklid větší ... Pokud Wordsworthova slabost is incongruity, his strength is propriety. That Coleridge should tell us this at such length tells as much about Coleridge as about Wordsworth: reading the second volume of the Biografie, we learn not only Wordsworth's strong and weak points but also the qualities that most interest Coleridge."^[72]

Kritický příjem

George Gordon Byron, second-generation Romantic poet

The Óda: Náznaky nesmrtelnosti is the most celebrated poem published in Wordsworth's Poems in Two Volumes sbírka. While modern critics believe that the poems published in Wordsworth's 1807 collection represented a productive and good period of his career, contemporary reviewers were split on the matter and many negative reviews cast doubts on his circle of poets known as the Lake Poets. Negative reviews were found in the Kritická recenze, Le Beau Monde a Literary Annual Register.^[73] George Gordon Byron, a fellow Romantic poet but not an associate of Wordsworth's, responded to Poems in Two Volumes, in a 3 July 1807 Měsíční literární rekreace review, with a claim that the collection lacked the quality found in Lyrické balady.^[74] Když se odkazuje na Óda: Náznaky nesmrtelnosti, he dismissed the poem as Wordsworth's "innocent odes" without providing any in-depth response, stating only: "On the whole, however, with the exception of the above, and other innocent odes of the same cast, we think these volumes display a genius worthy of higher pursuits, and regret that Mr. W. confines his muse to such trifling subjects... Many, with inferior abilities, have acquired a loftier seat on Parnassus, merely by attempting strains in which Mr. W. is more qualified to excel."^[75] The poem was received negatively but for a different reason from Wordsworth's and Coleridge's friend Robert Southey, also a Romantic poet. Southey, in an 8 December 1807 letter to Walter Scott, wrote, "There are certainly some pieces there which are good for nothing... and very many which it was highly injudicious to publish.... The Ode upon Pre-existence is a dark subject darkly handled. Coleridge is the only man who could make such a subject luminous."^[76]

Francis Jeffrey, kritik Romantická poezie hnutí

Francis Jeffrey, a Whig lawyer and editor of the Edinburgh Recenze, originally favoured Wordsworth's poetry following the publication of Lyrické balady in 1798 but turned against the poet from 1802 onward. In response to Wordsworth's 1807 collection of poetry, Jeffrey contributed an anonymous review to the October 1807 Edinburgh Recenze that condemned Wordsworth's poetry again.^[77] In particular, he declared the ode "beyond all doubt, the most illegible and unintelligible part of the publication. We can pretend to give no analysis or explanation of it;-- our readers must make what they can of the following extracts."^[78] After quoting the passage, he argues that he has provided enough information for people to judge if Wordsworth's new school of poetry should replace the previous system of poetry: "If we were to stop here, we do not think that Mr Wordsworth, or his admirers, would have any reason to complain; for what we have now quoted is undeniably the most peculiar and characteristic part of his publication, and must be defended and applauded if the merit or originality of his system is to be seriously maintained.^[78] In putting forth his own opinion, Jeffrey explains, "In our own opinion, however, the demerit of that system cannot be fairly appretiated, until it be shown, that the author of the bad verses which we have already extracted, can write good verses when he pleases".^[78] Jeffrey later wrote a semi-positive review of the ode, for the 12 April 1808 Edinburgh Recenze, that praised Wordsworth when he was least Romantic in his poetry. He believed that Wordsworth's greatest weakness was portraying the low aspects of life in a lofty tone.^[74]

James Montgomery (básník)

Another semi-negative response to the poem followed on 4 January 1808 in the Eklektická recenze. Spisovatel, James Montgomery, attacked the 1807 collection of poems for depicting low subjects. When it came to the ode, Montgomery attacked the poem for depicting pre-existence.^[74] After quoting the poem with extracts from the whole collection, he claimed, "We need insist no more on the necessity of using, in poetry, a language different from and superior to 'the real language of men,' since Mr. Wordsworth himself is so frequently compelled to employ it, for the expression of thoughts which without it would be incommunicable. These volumes are distinguished by the same blemishes and beauties as were found in their predecessors, but in an inverse proportion: the defects of the poet, in this performance, being as much greater than his merits, as they were less in his former publication."^[79] In his conclusion, Montgomery returned to the ode and claimed, that "the reader is turned loose into a wilderness of sublimity, tenderness, bombast, and absurdity, to find out the subject as well as he can... After our preliminary remarks on Mr. Wordsworth's theory of poetical language, and the quotations which we have given from these and his earlier compositions, it will be unnecessary to offer any further estimate or character of his genius. We shall only add one remark.... Of the pieces now published he has said nothing: most of them seem to have been written pro no purpose at all, and certainly na no good one."^[80] In January 1815, Montgomery returned to Wordsworth's poetry in another review and argues, "Mr. Wordsworth often speaks in ecstatic strains of the pleasure of infancy. If we rightly understand him, he conjectures that the soul comes immediately from a world of pure felicity, when it is born into this troublous scene of care and vicissitude... This brilliant allegory, (for such we must regard it,) is employed to illustrate the mournful truth, that looking back from middle age to the earliest period of remembrance we find, 'That there hath pass'd away a glory from the earth,'... Such is Život".^[81]

Pozdější odpovědi

John Taylor Coleridge, nephew of Samuel Taylor Coleridge and lawyer

John Taylor Coleridge, nephew to Samuel Taylor Coleridge, submitted an anonymous review for the April 1814 Čtvrtletní přezkum. Though it was a review of his uncle's Lítost, he connects the intention and imagery found within Coleridge's poem to that in Ode: Intimation of Immortality and John Wilson's "To a Sleeping Child" when saying, "To an extension or rather a modification of this last mentioned principle [obedience to some internal feeling] may perhaps be attributed the beautiful tenet so strongly inculcated by them of the celestial purity of infancy. 'Heaven lies about us in our infancy,' says Mr. Wordsworth, in a passage which strikingly exemplifies the power of imaginative poetry".^[82] John Taylor Coleridge returned to Wordsworth's poetry and the ode in a May 1815 review for the Britský kritik. In the review, he partially condemns Wordsworth's emphasis in the ode on children being connected to the divine: "His occasional lapses into childish and trivial allusion may be accounted for, from the same tendency. He is obscure, when he leaves out links in the chain of association, which the reader cannot easily supply... In his descriptions of children this is particularly the case, because of his firm belief in a doctrine, more poetical perhaps, than either philosophical or christian, that 'Heaven lies about us in our infancy.'"^[83]

John Taylor Coleridge continues by explaining the negative aspects of such a concept: "Though the tenderness and beauty resulting from this opinion be to us a rich overpayment for the occasional strainings and refinements of sentiment to which it has given birth, it has yet often served to make the author ridiculous in common eyes, in that it has led him to state his own fairy dreams as the true interpretation and import of the looks and movements of children, as being even really in their minds."^[83] In a February 1821 review for the Britský kritik, John Taylor Coleridge attacked the poem again for a heretical view found in the notion of pre-existence and how it reappeared in Wordsworth's poem "On an Extraordinary Evening of Splendour and Beauty".^[84] However, he does claim that the passage of the ode containing the idea is "a passage of exquisite poetry" and that "A more poetical theory of human nature cannot well be devised, and if the subject were one, upon which error was safe, we should forbear to examine it closely, and yield to the delight we have often received from it in the ode from which the last extract [Óda: Náznaky nesmrtelnosti] is made."^[85] He was to continue: "If, therefore, we had met the doctrine in any poet but Mr. Wordsworth, we should have said nothing; but we believe him to be one not willing to promulgate error, even in poetry, indeed it is manifest that he makes his poetry subservient to his philosophy; and this particular notion is so mixed up by him with others, in which it is impossible to suppose him otherwise than serious; that we are constrained to take it for his real and sober belief."^[85]

Leigh Hunt, second-generation Romantic poet

In the same year came responses to the ode by two Romantic writers. Leigh Hunt, a second-generation Romantic poet, added notes to his poem Feast of the Poets that respond to the ideas suggested in Wordsworth's poetry. These ideas include Wordsworth's promotion of a simple mental state without cravings for knowledge, and it is such an ideas that Hunt wanted to mock in his poem. However, Hunt did not disagree completely with Wordsworth's sentiments. After quoting the final lines of the Óda: Náznaky nesmrtelnosti, those that "Wordsworth has beautifully told us, that to him '--the meanest flow'r that blows can give/ Thoughts that do often lie too deep for tears", Hunt claims, "I have no doubt of it; and far be it from me to cast stones into the well in which they lie,-- to disturb those reposing waters,-- that freshness at the bottom of warm hearts,-- those thoughts, which if they are too deep for tears, are also, in their best mood, too tranquil even for smiles. Far be it also from me to hinder the communication of such thoughts to mankind, when they are not sunk beyond their proper depth, so as to make one dizzy in looking down to them."^[86] Following Hunt, William Hazlitt, a critic and Romantic writer, wrote a series of essays called "Character of Mr. Wordsworth's New Poems" in three parts, starting in the 21 August 1814 Zkoušející. Although Hazlitt treated Wordsworth's poetry fairly, he was critical of Wordsworth himself and he removed any positive statements about Wordsworth's person from a reprint of the essays.^[87] The 2 October 1814 essay examined poetry as either of imagination or of sentiment, and quotes the final lines of the poem as an example of "The extreme simplicity which some persons have objected to in Mr. Wordsworth's poetry is to be found only in the subject and style: the sentiments are subtle and profound. In the latter respect, his poetry is as much above the common standard or capacity, as in the other it is below it... We go along with him, while he is the subject of his own narrative, but we take leave of him when he makes pedlars and ploughmen his heroes and the interpreters of his sentiments."^[88]

John Keats, second-generation Romantic poet

In 1817 came two more responses by Romantic poets to the ode. Coleridge was impressed by the ode's themes, rhythm, and structure since he first heard the beginning stanzas in 1802.^[89] In an analysis of Wordsworth's poetry for his work Biographia Literaria (1817), Coleridge described what he considered as both the positives and the defects of the ode. In his argument, he both defended his technique and explained: "Though the instances of this defect in Mr. Wordsworth's poems are so few, that for themselves it would have been scarce just to attract the reader's attention toward them; yet I have dwelt on it, and perhaps the more for this very reason. For being so very few, they cannot sensibly detract from the reputation of an author, who is even characterized by the number of profound truths in his writings, which will stand the severest analysis; and yet few as they are, they are exactly those passages which his blind admirers would be most likely, and best able, to imitate."^[90] Of the positives that Coleridge identified within the poem, he placed emphasis on Wordsworth's choice of grammar and language that established a verbal purity in which the words chosen could not be substituted without destroying the beauty of the poem. Another aspect Coleridge favoured was the poem's originality of thought and how it contained Wordsworth's understanding of nature and his own experience. Coleridge also praised the lack of a rigorous structure within the poem and claimed that Wordsworth was able to truly capture the imagination. However, part of Coleridge's analysis of the poem and of the poet tend to describe his idealised version of positives and negative than an actual concrete object.^[91] In the same year, it was claimed by Benjamin Bailey, in a 7 May 1849 letter to R. M. Milnes, that John Keats, one of the second-generation Romantic poets, discussed the poem with him. In his recollection, Bailey said, "The following passage from Wordsworth's ode on Immortality [lines 140–148] was deeply felt by Keats, who however at this time seemed to me to value this great Poet rather in particular passages than in the full length portrait, as it were, of the great imaginative & philosophic Christian Poet, which he really is, & which Keats obviously, not long afterwards, felt him to be."^[92]

John Lockhart, writer, biographer and critic

Following Coleridge's response was an anonymous review in the May 1820 Blackwood's Edinburgh Magazine, possible by either John Lockhart and John Wilson together or just Lockhart on his own. Of Wordsworth's abilities as a poet in general, the review claimed: "Mr Wordsworth ... is entitled to be classed with the very highest names among his predecessors, as a pure and reverent worshipper of the true majest of the English Muse" and that "Of the genius of Mr Wordsworth, in short, it is now in the hands of every man to judge freely and fully, and for himself. Our own opinion, ever since this Journal commenced, has been clearly and entirely before them; and if there be any one person, on whose mind what we have quoted now, is not enough to make an impression similar to that which our own judgment had long before received – we have nothing more to say to that person in regard to the subject of poetry."^[93] In discussing the ode in particular, the review characterised the poem as "one of the grandest of his early pieces".^[94] In December 1820 came an article in the Nový měsíčník titled "On the Genius and Writings of Wordsworth" written by Thomas Noon Talfourd. When discussing the poem, Talfourd declared that the ode "is, to our feelings, the noblest piece of lyric poetry in the world. It was the first poem of its author which we read, and never shall we forget the sensations which it excited within us. We had heard the cold sneers attached to his name... and here – in the works of this derided poet – we found a new vein of imaginative sentiment open to us – sacred recollections brought back to our hearts with all the freshness of novelty, and all the venerableness of far-off time".^[95] When analysing the relationship between infants and the divine within the poem, the article continued: "What a gift did we then inherit! To have the best and most imperishable of intellectual treasures – the mighty world of reminiscences of the days of infancy – set before us in a new and holier light".^[96]

William Blake, a Romantic poet and artist, thought that Wordsworth was at the same level as the poets Dante, Shakespeare, and Milton. In a diary entry for 27 December 1825, H. C. Robinson recounted a conversation between himself and William Blake shortly before Blake's death: "I read to him Wordsworth's incomparable ode, which he heartily enjoyed. But he repeated, 'I fear Wordsworth loves nature, and nature is the work of the Devil. The Devil is in us as 'far as we are nature.'... The parts of Wordsworth's ode which Blake most enjoyed were the most obscure—at all events, those which I least like and comprehend."^[97] Following Blake, Chauncy Hare Townshend produced "An Essay on the Theory and the Writings of Wordsworth"for Blackwood's Edinburgh Magazine in 1829. In the third part, he critiqued Wordsworth's use of pre-existence within the poem and asked "unless our author means to say that, having existed from all eternity, we are of an eternal and indestructible essence; or, in other words, that being incarnate portion of the Deity... we are as Immortal as himself. But if the poet intends to affirm this, do you not perceive that he frustrates his own aim?"^[98] He continued by explaining why he felt that Wordsworth's concept fell short of any useful purpose: "For if we are of God's indivisible essence, and receive our separate consciousness from the wall of flesh which, at our birth, was raised between us and the Found of Being, we must, on the dissolution of the body... be again merged in the simple and uncompounded Godhead, lose our individual consciousness... in another sense, become as though we had never been."^[98] He concluded his analysis with a critique of the poem as a whole: "I should say that Wordsworth does not display in it any great clearness of thought, or felicity of language... the ode in question is not so much abstruse in idea as crabbed in expression. There appears to be a laborious toiling after originality, ending in a dismal want of harmony."^[98]

Victorian responses

The ode, like others of Wordsworth's poetry, was favoured by Victorians for its biographical aspects and the way Wordsworth approached feelings of despondency. The American Romantic poet Ralph Waldo Emerson, in his 1856 work English Traits, claimed that the poem "There are torpid places in his mind, there is something hard and sterile in his poetry, want of grace and variety, want of due catholicity and cosmopolitan scope: he had conformities to English politics and tradition; he had egotistic puerilities in the choice and treatment of his subjects; but let us say of him, that, alone in his time he treated the human mind well, and with an absolute trust. His adherence to his poetic creed rested on real inspirations."^[99] Redaktor Harperův nový měsíčník, George William Curtis, praised the ode in his December 1859 column "Editor's Easy Chair" and claimed that "it was Wordsworth who has written one of the greatest English poets... For sustained splendor of imagination, deep, solemn, and progressive thought, and exquisite variety of music, that poem is unsurpassed. Since Milton's 'Ode upon the Nativity' there is nothing so fine, not forgetting Dryden, Pope, Collins, and the rest, who have written odes."^[100]

John Stuart Mill, filozof

Filozof John Stuart Mill liked Wordsworth's ode and found it influential to the formation of his own thoughts. V jeho Autobiografie (1873), he credited Wordsworth's poetry as being able to relieve his mind and overcome a sense of apathy towards life. Of the poems, he particularly emphasised both Wordsworth's 1815 collection of poetry and the Óda: Náznaky nesmrtelnosti as providing the most help to him, and he specifically said of the ode: "I found that he too had had similar experience to mine; that he also had felt that the first freshness of youthful enjoyment of life was not lasting; but that he had sought for compensation, and found it, in the way in which he was now teaching me to find it. The result was that I gradually, but completely, emerged from my habitual depression, and was never again subject to it."^[101] David Mason followed Mill in an 1875 essay on literature, including Wordsworth's poetry. After quoting from the ode, Mason claimed of the poem: "These, and hundreds of other passages that might be quoted, show that Wordsworth possessed, in a very high degree indeed, the true primary quality of the poet—imagination; a surcharge of personality or vital spirit, perpetually overflowing among the objects of the otherwise conditioned universe, and refashioning them according to its pleasure."^[102]

After Mill, critics focused on the ode's status among Wordsworth's other poems. In July 1877, Edward Dowden, in an article for the Současná recenze, discussed the Transcendental Movement and the nature of the Romantic poets. when referring to Wordsworth and the ode, he claimed: "Wordsworth in his later years lost, as he expresses it, odvaha, the spring-like hope and confidence which enables a man to advance joyously towards new discovery of truth. But the poet of 'Tintern Abbey' and the 'Ode on Intimations of Immortality' and the 'Prelude' is Wordsworth in his period of highest energy and imaginative light".^[103] Matthew Arnold, in his preface to an 1879 edition of Wordsworth's poetry, explains that he was a great lover of the poems. However, he explains why he believed that the ode was not one of the best: "I have a warm admiration for Laodameia and for the great Óda; but if I am to tell the very truth, I find Laodameia not wholly free from something artificial, and the great Óda not wholly free from something declamatory."^[104] His concern was over what he saw as the ideas expressed on childhood and maturity: "Even the 'intimations' of the famous Ode, those corner-stones of the supposed philosophic system of Wordsworth... has itself not the character of poetic truth of the best kind; it has no real solidity" "to say that universally this instinct is mighty in childhood, and tends to die away afterwards, is to say what is extremely doubtful... In general, we may say of these high instincts of early childhood... what Thucydides says of the early achievements of the Greek race:--'It is impossible to speak with certainty of what is so remove; but from all that we can really investigate, I should say that they were no very great things.'"^[105]

John Ruskin, Victorian critic

The Victorian critic John Ruskin, towards the end of the 19th century, provided short analyses of various writers in his "Nature and Literature" essays collected in "Art and Life: a Ruskin Anthology". In speaking of Wordsworth, Ruskin claimed, "Wordsworth is simply a Westmoreland peasant, with considerably less shrewdness than most border Englishmen or Scotsmen inherit; and no sense of humor; but gifted... with vivid sense of natural beauty, and a pretty turn for reflection, not always acute, but, as far as they reach, medicinal to the fever of the restless and corrupted life around him."^[106] After mocking the self-reflective nature of Wordsworth's poetry, he then declared that the poetry was "Tuneful nevertheless at heart, and of the heavenly choir, I gladly and frankly acknowledge him; and our English literature enriched with a new and singular virtue in the aerial purity and healthful rightness of his quiet song;—but letecký only—not ethereal; and lowly in its privacy of light". The ode, to Ruskin, becomes a means to deride Wordsworth's intellect and faith when he claims that Wordsworth was "content with intimations of immortality such as may be in skipping of lambs, and laughter of children-incurious to see in the hands the print of the nails."^[106] Ruskin's claims were responded to by an article by Richard Hutton in the 7 August 1880 Divák.^[107] The article, "Mr. Ruskin on Wordsworth", stated, "We should hardly have expected Mr. Ruskin—a great master of irony though he be—to lay his finger so unerringly as he does on the weak point of Wordsworth's sublime ode on the 'Intimations of Immortality,' when he speaks of him—quite falsely, by the way—as 'content with intimations of immortality'".^[108] The article continued with praise of Wordsworth and condemns Ruskin further: "But then, though he shows how little he understands the ode, in speaking of Wordsworth as content with such intimations, he undoubtedly does touch the weak chord in what, but for that weak chord, would be one of the greatest of all monuments of human genius... But any one to whom Wordsworth's great ode is the very core of that body of poetry which makes up the best part of his imaginative life, will be as much astonished to find Mr. Ruskin speaking of it so blindly and unmeaningly as he does".^[109]

The ode was viewed positively by the end of the century. George Saintsbury, in his Krátká historie anglické literatury (1898), declared the importance and greatness of the ode: "Perhaps twice only, in Opatství Tintern a v Ode on the Intimations of Immortality, is the full, the perfect Wordsworth, with his half-pantheistic worship of nature, informed and chastened by an intense sense of human conduct, of reverence and almost of humbleness, displayed in the utmost poetic felicity. And these two are accordingly among the great poems of the world. No unfavorable criticism on either — and there has been some, new and old, from persons in whom it is surprising, as well as from persons in whom it is natural — has hurt them, though it may have hurt the critics. They are, if not in every smallest detail, yet as wholes, invulnerable and imperishable. They could not be better done."^[110]

Modern responses

At the beginning of the 20th century, response to the ode by critics was mostly positive. Andrew Bradley declared in 1909 that "The Immortality Ode, like král Lear, is its author's greatest product, but not his best piece of work."^[111] When speaking of Grasmere and Wordsworth, Elias Sneath wrote in 1912: "It witnessed the composition of a large number of poems, many of which may be regarded among the finest products of his imagination. Most of them have already been considered. However, one remains which, in the judgment of some critics, more than any other poem of the numerous creations of his genius, entitles him to a seat among the Immortals. This is the celebrated [ode]... It is, in some respects, one of his most important works, whether viewed from the stand point of mere art, or from that of poetic insight."^[112] George Harper, following Sneath in 1916, described the poem in positive terms and said, "Its radiance comes and goes through a shimmering veil. Yet, when we look close, we find nothing unreal or unfinished. This beauty, though supernal, is not evanescent. It bides our return, and whoever comes to seek it as a little child will find it. The imagery, though changing at every turn, is fresh and simple. The language, though connected with thoughts so serious that they impart to it a classic dignity, is natural and for the most part plain.... Nevertheless, a peculiar glamour surrounds the poem. It is the supreme example of what I may venture to term the romance of philosophic thought."^[113]

The 1930s contained criticism that praised the poem, but most critics found fault with particular aspects of the poem. F. R. Leavis, in his Přecenění (1936), argued that "Criticism of Stanza VIII ... has been permissible, even correct, since Coleridge's time. But the empty grandiosity apparent there is merely the local manifestation of a general strain, a general factitiousness. The Óda... belongs to the transition at its critical phase, and contains decided elements of the living."^[114] He continued, "But these do not lessen the dissatisfaction that one feels with the movement—the movement that makes the piece an ode in the Grand Style; for, as one reads, it is in terms of the movement that the strain, the falsity, first asserts itself. The manipulations by which the change of mood are indicated have, by the end of the third stanza, produced an effect that, in protest, one described as rhythmic vulgarity..., and the strain revealed in technique has an obvious significance".^[114] In 1939, Basil Willey argued that the poem was "greatly superior, as poetry, to its psychological counterpart in Předehra" but also said that "the semi-Platonic machinery of pre-existence... seems intrusive, and foreign to Wordsworth" before concluding that the poem was the "final and definitive expression to the most poignant experience of his poetic life".^[115]

Cleanth Brooks použil Ode: Intimation of Immortality as one of his key works to analyse in his 1947 work The Well Wrought Urn. His analysis broke down the ode as a poem disconnected from its biographical implications and focused on the paradoxes and ironies contained within the language. In introducing his analysis, he claimed that it "may be surmised from what has already been remarked, the 'Ode' for all its fine passages, is not entirely successful as a poem. Yet, we shall be able to make our best defense of it in proportion as we recognize and value its use of ambiguous symbol and paradoxical statement. Indeed, it might be maintained that, failing to do this, we shall miss much of its power as poetry and even some of its accuracy of statement."^[116] After breaking down the use of paradox and irony in language, he analyses the statements about the childhood perception of glory in Stanza VI and argued, "This stanza, though not one of the celebrated stanzas of the poem, is one of the most finely ironical. Its structural significance too is of first importance, and has perhaps in the past been given too little weight."^[117] After analysing more of the poem, Brooks points out that the lines in Stanza IX contains lines that "are great poetry. They are great poetry because ... the children are not terrified... The children exemplify the attitude toward eternity which the other philosopher, the mature philosopher, wins to with difficulty, if he wins to it at all."^[118] In his conclusion about the poem, he argues, "The greatness of the 'Ode' lies in the fact that Wordsworth is about the poet's business here, and is not trying to inculcate anything. Instead, he is trying to dramatize the changing interrelations which determine the major imagery."^[119] Following Brooks in 1949, C. M. Bowra stated, "There is no need to dispute the honour in which by common consent it [the ode] is held" but he adds "There are passages in the 'Immortal Ode' which have less than his usual command of rhythm and ability to make a line stand by itself... But these are unimportant. The whole has a capacious sweep, and the form suits the majestic subject... There are moments when we suspect Wordsworth of trying to say more than he means.^[120] Similarly, George Mallarby also revealed some flaws in the poem in his 1950 analysis: "In spite of the doubtful philosophical truth of the doctrine of pre-existence borrowed from Platon, in spite of the curiously placed emphasis and an exuberance of feeling somewhat artificially introduced, in spite of the frustrating and unsatisfying conclusion, this poem will remain, so long as the English language remains, one of its chief and unquestionable glories. It lends itself, more than most English odes, to recitation in the grand manner."^[121]

By the 1960s and 1970s, the reception of the poem was mixed but remained overall positive. Mary Moorman analysed the poem in 1965 with an emphasis on its biographical origins and Wordsworth's philosophy on the relationship between mankind and nature. When describing the beauty of the poem, she stated, "Wordsworth once spoke of the Óda as 'this famous, ambitious and occasionally magnificent poem'. Yet it is not so much its magnificence that impresses, as the sense of resplendent yet peaceful light in which it is bathed—whether it is the 'celestial light' and 'glory' of the first stanza, or the 'innocent Brightness of a new-born Day' of the last."^[122] In 1967, Yvor Winters criticised the poem and claimed that "Wordsworth gives us bad oratory about his own clumsy emotions and a landscape that he has never fully realized."^[123] Geoffrey Durrant, in his 1970 analysis of the critical reception of the ode, claimed, "it may be remarked that both the admirers of the Ode, and those who think less well of it, tend to agree that it is unrepresentative, and that its enthusiastic, Dionysian, and mystical vein sets it apart, either on a lonely summit or in a special limbo, from the rest of Wordsworth's work. And the praise that it has received is at times curiously equivocal."^[124] In 1975, Richard Brantley, labelling the poem as the "great Ode", claimed that "Wordsworth's task of tracing spiritual maturity, his account of a grace quite as amazing and perhaps even as Christian as the experience recorded in the spiritual autobiography of his day, is therefore essentially completed".^[1] He continued by using the ode as evidence that the "poetic record of his remaining life gives little evidence of temptations or errors as unsettling as the ones he faced and made in France."^[1] Summarizing the way critics have approached the poem, John Beer claimed in 1978 that the poem "is commonly regarded as the greatest of his shorter works".^[3] Additionally, Beer argued that the ode was the basis for the concepts found in Wordsworth's later poetry.^[125]

Criticism of the ode during the 1980s ranged in emphasis on which aspects of the poem were most important, but critics were mostly positive regardless of their approach. In 1980, Hunter Davies analysed the period of time when Wordsworth worked on the ode and included it as one of the "scores of poems of unarguable genius",^[126] and later declared the poem Wordsworth's "greatest ode".^[2] Stephen Gill, in a study of the style of the 1802 poems, argued in 1989 that the poems were new and broad in range with the ode containing "impassioned sublimity".^[127] He later compared the ode with Wordsworth's "Ode to Duty" to declare that "The Ode: Intimations, by contrast, rich in phrases that have entered the language and provided titles for other people's books, is Wordsworth's greatest achievement in rhythm and cadence. Dohromady s Opatství Tintern it has always commanded attention as Wordsworth's strongest meditative poem and Wordsworth indicated his assessment of it by ensuring through the layout and printing of his volumes that the Óda stood apart."^[128] In 1986, Marjorie Levinson searched for a political basis in many of Wordsworth's poems and argued that the ode, along with "Michael", Peele Castle, a Opatství Tintern, are "incontestably among the poet's greatest works".^[129] Susan Wolfson, in the same year, claimed that "the force of the last lines arises from the way the language in which the poet expresses a resolution of grief at the same time renders a metaphor that implies that grief has not been resolved so much as repressed and buried. And this ambiguity involves another, for Wordsworth makes it impossible to decide whether the tension between resolution and repression... is his indirect confession of a failure to achieve transcendence or a knowing evasion of an imperative to do so."^[130] After performing a Freudian-based analysis of the ode, William Galperin, in 1989, argues that "Criticism, in short, cannot accept responsibility for Exkurze's failings any more than it is likely to attribute the success of the 'Intimations Ode' to the satisfaction it offers in seeing a sense of entitlement, or self-worth, defended rather than challenged."^[131]

1990s critics emphasised individual images within the poem along with Wordsworth's message being the source of the poem's power. In 1991, John Hayden updated Russell Noyes's 1971 biography of Wordsworth and began his analysis of the ode by claiming: "Wordsworth's great 'Ode on Immortality' is not easy to follow nor wholly clear. A basic difficulty of interpretation centers upon what the poet means by 'immortality.'"^[132] However, he goes on to declare, "the majority of competent judges acclaim the 'Ode on Immortality' as Wordsworth's most splendid poem. In no other poem are poetic conditions so perfectly fulfilled. There is the right subject, the right imagery to express it, and the right meter and language for both."^[133] Thomas McFarland, when emphasising the use of a river as a standard theme in Wordsworth's poems, stated in 1992: "Not only do Wordsworth's greatest statements--'Tintern Abbey', 'The Immortality Ode', 'The Ruined Cottage', 'Michael', the first two books of Předehra--all overlie a streaming infrashape, but Wordsworth, like the other Romantics, seemed virtually hypnotized by the idea of running water."^[134] After analysing the Wordsworth's incorporation of childhood memories into the ode, G. Kim Blank, in 1995, argued, "It is the recognition and finally the acceptance of his difficult feelings that stand behind and in the greatness and power of the Óda, both as a personal utterance and a universal statement. It is no accident that Wordsworth is here most eloquent. Becoming a whole person is the most powerful statement any of us can ever made. Wordsworth in the Óda here makes it for us."^[135] In 1997, John Mahoney praised the various aspects of the poem while breaking down its rhythm and style. In particular, he emphasised the poem's full title as "of great importance for all who study the poem carefully" and claimed, "The final stanza is a powerful and peculiarly Wordsworthian valediction."^[136]

In the 21st century, the poem was viewed as Wordsworth's best work. Adam Sisman, in 2007, claimed the poem as "one of [Wordsworth's] greatest works".^[137] Following in 2008, Paul Fry argued, "Most readers agree that the Platonism of the Intimations Ode is foreign to Wordsworth, and express uneasiness that his most famous poem, the one he always accorded its special place in arranging his successive editions, is also so idiosyncratic."^[138] He continued, "As Simplon and Snowdon also suggest, it was a matter of achieving heights (not the depth of 'Tintern Abbey'), and for that reason the metaphor comes easily when one speaks of the Intimations Ode as a high point in Wordsworth's career, to be highlighted in any new addition as a pinnacle of accomplishment, a poem of the transcendental imagination vynikající."^[139]

Viz také

• 1807 v poezii

Poznámky

Reference

externí odkazy

• An zvukový záznam básně.